ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ


Dr. KAREL HOCH
Vydáno s podporou Rašínova fondu NAKLADATEL A. NEUBERT V PRAZE 1936

Několik kapitol z minulosti našich zemí, které dokazují, že Země České a zejména jejich obyvatelé zatím dokázali překonat veškerá příkoří dlouhých staletí a různých forem vlády. Čtení je to dlouhé, ale nějak jsem nedokázal tyto kapitoly více povrátit, aniž bych, dle mého názoru ohrozil významové vyznění.

STÁT

VELKÁ REVOLUCE
Hospodářský a sociální vývoj západní a střední Evropy v XIX. století má průkopníka a vzor v Anglii. Až do konce století žádná země této oblasti jí nedostihla ani intensitou, ani výtěžky průmyslové civilisace, ale všecky ji v podstatných věcech následovaly. Na anglické půdě industrialismus vyrůstá jako schéma, od něhož se pevnina v důsledku svých historických a zeměpisných rozdílů sice v jednotlivostech odchyluje, ale nic podstatného nepřidává. Vnější příčiny tvoří ostrovní poloha, uhlí a námořní a koloniální moc Velké Britanie, vnitřní však spočívají v lidech. Zde se buržoasií podařilo volební reformou z r. 1832 vrůsti do vytvořeného již parlamentarismu, zdolati politickou převahu šlechty a na dlouhá desítiletí ovládnouti státní záležitosti. Anglická šlechta ostatně jevila daleko více než na pevnině porozumění pro nové hospodářské síly a nevzpírala se společenskému smíšení s bohatým měšťanstvem, které při tom mnohdy pohlcovala. Žádná země na kontinentě neposkytovala industrialismu tak příznivých podmínek a nekladla mu tak málo překážek. Nejvýhodnější situace byla ve Francii,ale chyběl onen motiv, jímž bylo v Anglii nepřirozené rozdělení půdy; ve Francii úrodná půda dobře živila množství středních vlastníků a nepudila je proto do měst. Nicméně rostou a bohatnou i francouzská města, těžíce z politického dědictví Velké revoluce a velkého jednotného území. Toho není v Německu, kde vládne do poloviny století duch Metternichův. Anglie je daleko předstihla, neboť mohla na své půdě, nedotčené válkami, rozvinouti technické vynálezy a pokroky „průmyslové revoluce“ do veliké dokonalosti a zaplatila takto ohromné náklady boje proti Napoleonovi. Německu kromě toho vadila prohibiční celní politika jeho nesčetných territorií. Z toho však vyšlo energickou iniciativou Pruska, která z něho do r. 1834 vytvořila téměř jednotné celní území, chráněné proti Anglii a Francii. Přes další politické neshody, jež později vedly až k válce mezi Pruskem a Rakouskem, která zpečetila vyloučení tohoto z německé vnitřní politiky, nastoupil zde hospodářský proces úspěšnou cestu, které válka r. 1871 nebyla překážkou, nýbrž naopak vydatnou podporou. A s rozmachem hospodářským dostavily se i důsledky politické: roku 1848 měšťanstvo domáhá se politických práv, podporováno počínajícím hnutím dělnickým, a Bismarck o dvacet let později bez obavy rozhoduje se pro všeobecné volební právo v Severoněmeckém spolku a připoutává takto k myšlence jednotného státu nejširší massy.
Rakousko naproti tomu, ač velmoc, nejtíže nese důsledky svých politických a kulturních dějin, národních růzností, territoriální disparity a vysunutí na východ. Zotavuje se daleko pomaleji z důsledků přepětí svých sil v napoleonských válkách, ale horší je, že upadá po nich ve vnitřní ztrnulost. Sleduje jako hypnotisováno s velkou závistí hrozivé plány aktivní pruské politiky v Německu, ale nedovede proti nim postaviti úsilí positivní a nedovede, ale také se nesnaží probuditi nové vnitřní síly. Je zásadně nedůvěřivé a tak se staví i k lákavým příkladům prosperity měst v Anglii a ostatní Evropě. František I. by byl nejraději zavřel i továrny, které přece vznikly, protože kazí mravy obyvatelstva. Tak se vskutku podařilo zabrániti většímu vzrůstu revolučních sil.
Dokud císař (Josef II.) žil, měly energie takto probuzené kde se uplatniti. Když však zemřel a přišla reakce nejen šlechtická, nýbrž i politická a kulturní, nastal přelom. Všecko sice na venek utichlo, neboť s režimem nebyly žerty. Ale ne pouze setrvačnost myšlenek, podepřená vysokou prestiží nositele koruny, ne pouze Velká revoluce, ne pouze domácí poměry, velmi obdobné francouzským, také obecné hnutí, které jde vzdělaným světem, touží po jiných časech nežli ty, ku kterým zamířil temný absolutismus Františka I.
Nelze vyhladiti literaturu, která se za Josefa navezla do Rakouska a kterou vzdělaná vrstva dovede si i dále opatřiti, nelze zabrániti, aby lidé se k ní neutíkali z pudové reakce proti zprahlosti oficielního Rakouska a nehledali v družnosti se stejně smýšlejícím i a v tajném snění i zlobné kritice náhradu za to, co skutečný život tak příkře odpíral a zatracoval. Nebyla ani nouze o příkoří osobní, o soustavné zatlačování josefinistů a všech podezřelých z úřadů, výhod a postupu, jako neméně dráždilo okázalé odměňování servilních „dobře smýšlejících“. Bylo tedy dosti podmínek, aby lidé osvícení dostávali se do zatrpklé negativní oposice proti režimu a jako jinde propadali kouzlu tajných společností, které nyní, za bezvýznamnosti university a vědy a násilného umlčení literatury, tvoří jediné podzemní pojítko mezi Josefem IL a tím, co z jeho záměrů uskuteční i v čem jde dále revoluční rok.

Francouzská revoluce s popravou krále i „Rakušanky“ arci stačila, aby režimu ukázala nebezpečnost jakobinismu. Proti němu obrací se činnost úřadů, jmenovitě policejního ministerstva, které František I. zakládá hned po nastoupení, přejímaje a zesiluje jinak policejní opatření, která ostatně zavedl právě Josef II. A policie se stará, aby ukázala, proč tu jest. Hned r. 1794 objevuje „jakobínské spiknutí“ vysokých úředníků, vojáků a šlechticů, a pomocí raffinovaných vyšetřovacích method dospívá k rozsudkům smrti a 60- l00letých žalářů, zostřených konfiskací jmění a pranýřem. Je zajímavo, že brzy po procesu vznikla císařská hymna „Gott erhalte“, objednaná, aby „jakobínům“ ukázala beznadějnost jejich snah, a že Haschka do původního textu vbásnil apostrofu:
„Brich der Bosheit Macht, enthülle jeden Schelm- und Bubenstreich!“
Císař a jeho okolí dovedli jenom nenáviděti ty, kdo varovali. Také arcivévoda Karel, jeho populární bratr, byl pro císařovnu přítelem Francouzů a svobodným zednářem a nepořídil u císaře nic, když mu r. 1802 písemně podal své „Vážné úvahy o nynější situaci rakouské monarchie u srovnání s Francií před vypuknutím revoluce“. Také on trpce káře úřednictvo, ale na rozdíl od Františka, jenž jako příčinu všude viděl jenom zlou vůli a nejvýše ještě lenost, ptá se, jak by mohla býti byrokracie jiná, „když je školství v naprostém úpadku – není jediné university, která by si udržela jen trochu renommé“. Trpce vytýká jmenovitě nedostatky správy po stránce hospodářské: a co lze žádati od úředníků, jsou-li jmenováni ministři, „kteří se veřejně chlubí, že ve třiceti letech nepřečetli jedinou knihu ani noviny“, justice je v žalostném stavu, neboť není přehledu v četných nařízeních, „k jichž studiu je potřebí lidského věku“, mnohde není ještě pozemkových knih a zemských desk jako základů vlastnictví a úvěru, není lesní policie, hasičstva, pojištění proti požárům, vdovských pokladen, škol pro zemědělství a průmysl, není státní banky nebo úvěrních pokladen jako jinde. Pak není divu, je-li orba, obchod a průmysl v úpadku a řemeslo je ničeno lichvou židovských a křesťanských kapitalistů, silnice jsou zpustlé a bernictví zcela pochybeno, neboť daně nejsou absolutně vysoké, ale břemena nestejně rozdělena, poněvadž se nedbá skutečných příjmů. Finance byly pod tlakem válečných břemen, ale kromě toho je tu veliké zlo ažiotáže, spekulace ve státních papírech; „každý spekuluje proti státu, poněvadž zde lze nejvíce vydělati a tím se soukromému úvěru a průmyslu odnímají potřebné kapitály“
METTERNICH
Popis metternichova absolutismu v mnohém připomíná myšlením nohách našich současníků. Čtěte pozorně a narazíte na formulace, které vám připomenou třeba Junckera a jiné evropské reakcionáře.

Byla-li francouzská revoluce, jak napsal rakouský publicista Gentz, prvním praktickým triumfem filosofie, prvním příkladem vládní formy, založeným na zásadách a souvislé, důsledné soustavě, pak bylo přesvědčení a dílo Metternichovo první velkou ranou proti ní, výrazem ideálu politické reakce, jenž ovládal restauraci. Sloužil nejenom svému státu, nýbrž v něm i mimo něj ideálu obnovy tradičních poměrů, pořádku a klidu. Nejenom poddaní jeho zeměpána, nýbrž i všichni ostatní měli býti vyléčeni ze zmatků revoluce a do budoucnosti uchováni, aby se pod nimi nerozevřelo peklo revoluce nové, tentokráte ještě daleko sociálnější a tudíž ničivější, než byla revoluce francouzská. Evropský systém mocností měl úkol chrániti svět před záhubou, která by nastala, kdyby byla porušena rovnováha mezi silami trvání a silami převratu. Metternichův učitel Nikolaus Vogt snažil se dáti tomuto přesvědčení r. 1819 podklad dějinné filosofie. Po století jde prý už evropskou historií dualismus, jenž se nazývá tu katolictví a protestantství, tu obskuranti a illuminati, tu aristokraté a demokraté, tu konečně ultramontani a jakobíni. Pokud se potírají (resp. dokud strana změny útočí) jen spisy, obžalobami a osočováním, není klid Evropy ohrožen. Běda však, nabude-li jedna z obou stran takové převahy, že vlády musejí násilím zakročovati; pak mohou vzniknouti události, které by nezvládl ani nový Napoleon. Zatím je aristokratická strana ještě silnější; vládne pomocí kabinetů, církví, armád, úředníků a nemovitého bohatství, kdežto jakobíni bojují pomocí veřejného mínění, letáků, novin a „ducha doby“. Tato strana je za to činnější a důslednější než aristokratická, tvoří si ze surové síly lidu ozbrojenou moc při násilných akcích, štve chudé, nespokojené, mladé a ctižádostivé proti bohatým, proti těm, kdo milují pokoj, a proti starým tvoří si vojsko mladých a odvážných, které může vše získati a nemůže nic ztratiti a tím směleji táhne do boje. Nadějí konservativců v tom to boji bude Rusko, protože jeho lid, ovládaný šlechtou a duchovenstvem, ještě neví o demokratických zásadách. Dojde-li ke srážce, pak zbudou snad na konec jen dvě divoké „primární mocnosti“, které nebudou již zápasiti o ideje, konfese, konstituce a zemské stavy, politiku a taktiku, obchod a průmysl, nýbrž s kordem v pěsti o pouhé nasycení, které si budou opatřovati v každém zámožném domě a statku. A ristokratickou část budou pak tvořiti Rusové, Kirgisi, Kalmuci a jejich asijští a evropští stoupenci, demokratickou sedláci, řemeslníci a nádeníci, mladíci a vůbec lidé, kteří dělali všecky revoluce, od římských až po francouzskou. A boje potrvají prý tak dlouho, až se obnoví náboženství a mezi válčícími povstane nový císař Karel, jenž zázraky a zákony obnoví občanský pořádek.
Takovými visem i obecného boje mezi „bílými a rudými“, v němž není odstínů, naplnil vychovatel již duši mladého Metternicha. A kníže zůstal věren učení a důsledkům, jmenovitě té pozoruhodné stránce systému, kterou tvoří zřetel k sociálnímu pozadí politických konfliktů, třebas v nich druhé straně šlo jen o ústavu a svobodu politického slova a málo u nich zatím znamenaly síly hospodářské a sociální.
Metternich je stále viděl, a protože byl přesvědčen  o jejich strašlivé, třeba latentní nebezpečnosti, nerozlišoval mezi jednotlivým i směry a potíral důsledně a nezměněně všecky stejně: loyální stavovskou oposici jako procitající proletariát, liberalismus velké buržoasie a universitních profesorů jako radikalismus „mladého Německa“. Jeho politický arsenál byl mocný, vytrval téměř beze změny po desítiletí – ale bez rozmanitosti. Z pozemských věcí koncedoval poddaným jenom jedinou: dobré živobytí a zábavu. I to však jen proto, aby je ještě více praeparoval pro klid a naprostý asketismus ve věcech veřejných. Soustava Metternichova je tudíž hladká jako zeď. Zná jenom ta práva, která zde již jsou, tedy práva stavů v jejich velmi značném obmezení, jak se od protireformace vytvořila. Nezná jiného práva působiti přímo na stát. Nezná však ani práva působiti na rozum a vůli spoluobčanů v duchu jiném, než je dán poměry. Je to tudíž systém rozhodné politické a duchovní negace, nedifferencované, neboť nerozlišuje, a ustrašené, neboť v ničem nevidí ventil ani novou, positivní formu života, vždy jenom strašidlo sociální revoluce. Je přirozeno, že je mu cizí úkol státu, aby vychovával občanstvo k vyšším u stupni mravnímu. Vzpírá se však i stupňovité výchově k větší politické zralosti a připoutání aspoň některých vrstev k aktivní účasti na životě ve státě, ač by to byl i s jeho hlediska akt velmi účelný, neboť by rozrážel a rozdvojoval mocnosti převratu. Vzdoroval všemu a šířil „ticho hřbitova“ se zarputilostí Ferdinandů, jenom s tím rozdílem, že hlavní úlohu nedal církvi, nýbrž vykonával ji se Sedlnickým sám. Byl přesvědčen, že je povolán potírati v Evropě ďábelský Demos a jeho sociálně-konservativní myšlenka neměla mezer a nedůsledností.
Vedle toho, co právně, ale i ústavně zbylo ve Francii z revoluce, vedle moci anglického parlamentu před rokem 1832 a zvláště po vítězství středních stavů, i vedle těch skromných, ale přece existujících a druhdy i statečných zemských representací v Německu stálo tedy rakouské obyvatelstvo vůči absolutnímu státu vrchnostenskému. Jeho zástupce nejenom odpíral liberálním požadavkům a heslům, nýbrž jim i také hluboce opovrhoval. Popíral možnost vládnouti pomocí representace, neboť může vésti jenom k ustavičným bojům, které ničí společnosti; jediný praktický výsledek lidových zastupitelstev viděl ve sporech, žvanění a korupci a v plném rozkladu monarchické formy, nejbezpečnější to opory autority.
Bylo v podstatě metternichismu, že pohrdal lidmi. Stačil si sám se svým i zkušenostmi a pomocí boží, nepotřeboval jejich obmezeného rozumu. Byla to massa, věčně nedospělá a tudíž nikdy svéprávná, jíž stát proto musil brániti ve volnosti a svým rozumem ji vésti k jejím u dobru. Vlády jsou poručníky národů a jejich ušlechtilým úkolem je, aby byly osvícenější než všichni ti národové; „nemůže býti nic v dobrém smyslu liberálnějšího než každá rozumná vláda.“Je-li panovník nejvyšší a jedinou lidskou hodnotou ve státě a vše ostatní jen odvozenou, nezbývalo mnoho ani pro šlechtu. Náleželo jí pouze, aby se svým velikým pozemkovým majetkem tvořila přechod mezi panovníkem a lidem. Nejenom pohrdání, nýbrž i nenávist má Metternich k tomu, co je za šlechtou. Především k buržoasií. Dráždila ho svými politickými nároky a proto ji nazýval „mrtvě narozeným pojmem“. V městském člověku vidí stálou tendenci k egoismu, k tvoření států ve státě. Proto musí býti střežen a veden, aby nemohl tvořiti oligarchii a demokracii, což obé odporuje pravým monarchistickým pojmům. Městský střední stav, intelektuální horní vrstva měšťanstva, „třetí stav“ byl půdou nenáviděné ideologie a nauk, ohrožujících společnost, „profesorské theorie a universitního podvodu“, který pěstují „nejmělčejší ze všech politiků“, utopisté na vysokých školách. Městský střední stav je zdrojem jakobínství ve všech jeho formách a také když nechce, vede k tyranii mass. „Vzdělaný proletariát, t. j. kasty úředníků, profesorů a literátů, které dohromady tvoří stát  rozumu“, jsou pouhou „osvícenou demagogií“ a razí cestu demokracii.
Bylo na snadě použiti proti buržoasií, nejnebezpečnějšímu protivníku, těch, kdo stáli pod ní, vrstev nižších a nejnižších. Arci jen theoretický: Metternichovu systému se příčilo dopřáti kterémukoli stavu nebo vrstvě aktivní úlohy ve státě, pokud by ji, jako stavové, již neměl. Proto operuje proti buržoasií mythickým „lidem“, jenž není ještě zasažen „morální rakovinou domýšlivosti“, přeje si při svém pracovitém a ustaraném životě jenom, aby byl zajištěn pro zítřek, aby rodinu a majetek chránil zákon a zabezpečoval klid, aby hospodářský život nebyl rušen a nebylo potřebí nových daní. Revoluce ve skutečnosti míří nejen proti trůnu, nýbrž i proti lidu, neboť z nivelisování, které je cílem středních vrstev, nemůže lid míti prospěchu. S potěšením také konstatoval, že massa je lhostejná i vůči národnímu hnutí, a to jak v Itálii, tak v Německu. Skutečný lid také netouží po změnách, pokud se mu nedaří špatně. Proto dobře vedený monarchistický stát je povinen hlídati neklidný střední stav silnou vládou a držeti jej na úzdě a brániti agitaci v lidu, ale pracovati také co nejvíce pro jeho materielní zájmy, aby měl klid pro něj cenu.

Jeho tvůrce vžil se do absolutní platnosti svého díla tak, že neostýchal se mluviti o „hasičských institucích “ (Losch anstalten), které „v dobách chorobného vzrušení brání, aby z jisker nevznikaly požáry“; je to diplomacie, správa a armáda.
Tento Don Quixote legitimismu po celý život bojuje s revolucí, ale při tom a právě tím pracuje pro ni, že ji vidí všude. Je to pro něho Próteus, neobmezený jenom na politické formy: jednou mysticismus nebo filanthropismus, v čisté podobě liberální fanatismus, stupňovaný až k vraždě, neméně však i nacionalismus, německý, živený Pruskem, a italský. Metternichismus nezná stupňovité a kvalitní rozdíly, žije ve stálém dualismu pořádku a anarchie. Ale přece dává jaksi tajně přednost demokratům nebo radikálům před liberály, neboť oněch je méně, ale jsou logičtější a důslednější, kdežto liberalismus jim nevědomky slouží. U Metternicha je to rozmar aristokrata, jenž dává kuriosní menšině přednost před názory velkého počtu, třeba se tento teprve chystá k vládě. Nechť se na společenské pyramidě kdekoli udrobí pouhé zrnko písku, postup je vždy týž: zásada suverenity lidu vede vždy ke komunismu, zničení vlastnictví a povraždění majetných. Jako všichni absolutisté věřil i Metternich, že revoluce nevznikají nýbrž jsou dělány, přímo pořádány tajnými společnostmi. A protože čím byl jeho systém jako filosofie společnosti nehybnější, tím aktivnější byl v preventivním zakročování proti změnám, vede neúprosný krutý boj proti tajným spolkům, podporovaný rozsáhlým a zkušeným systémem výzvědným. Především arci v cizině; v isolovaném Rakousku německém a slovanském nebylo takové zvěře, sem se odvažovali jenom komunisté, na něž také dopadaly nemilosrdné rozsudky smrti, třeba mírněné panovníkem. Zde také nebylo hnutí na universitách, odcizených německým zdrojům těchto snah, a university neměly dále oné posice a úcty ve veřejnosti, které bylo nutno dbáti v Německu, sloužily, jak uměly, jen účelům praktickým. V době nejostřejšího zakročování proti německým universitám nedělá si sice Metternich z profesorů jako politiků nic, advokáty považoval za daleko nebezpečnější, protože byli obratnější. Ale profesoři vychovávali „celou třídu budoucích státních úředníků, učitelů lidu a učenců“ v revolučním duchu, ničili „vlastenecké smýšlení“ a budili odpor a pohrdání zákonitým pořádkem, a proto stihal jejich hnutí odstrašujícím způsobem.
Tajné společnosti samy se čítaly na prsty, university ovládaly jen zlomek společnosti, jenž se ještě mohl umoudřit – ale tištěn é slovo obracelo se ke všem. Čím více metternichismus pohrdá veřejností a jejím míněním, tím více se zavrtá do podmínek jeho tvoření a nehledíme-li k dětinsko-stařeckému podkládání motivů a házení všeho do jednoho pytle, má svoji psychologii veřejného mínění. Rakousko držel ovšem v hrsti, na positivní působení bylo mu mysliti jenom za hranicemi a tam, kde pouhá represse selhávala nebo k ní nebylo chuti. V Rakousku mohl v plném rozmachu uplatniti vůči tisku své zničující pohrdání. Měl notorickou zálibu v nekonečném, dosti vodnatém rozvádění svých společenských theorii, ale proti tomuto nepříteli obrací se zvláště často. Vždyť také censura a tisková policie tvořila nejvíce napadaný a tupený kus systému. Kníže snaží se tudíž raniti protivníka přímo v srdci. Tisk podle něho není zástupcem veřejného mínění, nýbrž toliko výrazem mínění svého autora, každý obskurní novinář chce býti mluvčím veřejného mínění, tisk však veřejné mínění spíše ruší než podporuje.  Tisk může býti užitečný, ale může také rozvinouti nejhorší despotismus, který často není despotismem ducha, nýbrž peněžní spekulace. Despotismus obstaral dostatečně systém Metternichův; proto tisk musil býti krocen a veden. Censura, jako všecka „hasicí zařízení“, musila proto zasahovati hned proti začátkům, to jest býti preventivní. A opět zná systém jenom krajnosti: buď nejpřímější censuru nebo svobodu tisku, vše ostatní je mu polovičatostí. Drakonické zákony, nejpřímější repressivní postup proti nebezpečí tisku, které se šíří jako mor, nemá účinku; jediná pomoc je zastaviti otrávený zdroj, potlačiti vše nežádoucí a nebezpečné předem. Revoluci nezabránila, poněvadž revoluce nebyla vyvolána návodem lidí špatného smýšlení, jak režim pověrčivě až do konce věřil, nýbrž nahromaděním poměrů, které výbuch revoluce přivodily i za censury. Olověná ruka režimu dovedla za to podlomiti a otráviti duchovní život. Netrpěla doma ani onu náhražku veřejného života, kterou v Německu tvořila filosofie a literatura, apolitická, ale přece mocně směřující k velkým obecným statkům. Když pak se již vše duchovní šmahem obracelo ke státu jako vyvrcholení života, bylo dílo rakouské censury tím zhoubnější. Nejenom Slované, nýbrž i probudilí Němci musili žiti v antagonismu proti státu, jenž nechtěl znáti jiných forem vlastenectví než nejužší dynastickou, jenž projevoval hlubokou nevážnost k positivním duchovním silám obyvatelstva, byl krátce největším nepřítelem sám sobě. Každá politická i sociální myšlenka šla tudíž mimo stát a proti státu. Vše, co se vytisklo doma, mělo stigma plochosti a bezbarvosti nebo oficiosnosti.

Lidská přirozenost se v podstatě nemění, podléhá témže psychologickým zákonům. Zapovězené ovoce z ciziny lákalo; co mělo zahraniční, ať už skutečné nebo fingované, místo vydání, bylo žádoucí a pravdivé, ať byla hodnota jakákoli. Zatím co domácí produkty, jež se autoři odvažovali předložití, se povalovaly na censuře, plynul sem z Německa proud zakázaných publikací, v posledním desítiletí režimu už napolo veřejně. A přišel čas, kdy konečně rakouští autoři se odhodlali a promluvili ke svým spoluobčanům přes německé nakladatelství – napřed belletristé, potom hromadně publicisté, v anonymních, ale i podepsaných brožurách. Ale čím se takto duchovní a veřejný život v Rakousku přece sytil a poháněl ku předu, nestačilo sejmouti s domácí literární produkce znamení méněcennosti. Kletba habsburské protireformace nalezla tu smutnou kontinuitu a úpadek duchovních sil rakouského němectví nedal se již zastaviti ani v letech upevnění, vnějšího rozvoje a lesku veliké říše. Metternich nestíhal tedy v Rakousku (mimo italské provincie) politická provinění; stačilo mu postarati se, aby k nim nedocházelo „pudl“, Sedlnický, věděl vše napřed a ještě o něco více, protože legie vyzvědačů, které vydržoval, snažily se zasloužiti si svou odměnu. Tento president dvorního policejního a censurního úřadu od roku 1817 neměl již ani kancléřovy záliby odůvodňovati rozvláčně směr a methody systému.  A tento muž nejen dával hlídati kde koho, zachycovati, otvírati a krásti dopisy a chytati lidi pomocí provokatérů a konfidentů, nejen rozhodoval o všem, co smělo (a spíše nesmělo) býti tištěno, po př. vpuštěno ze zahraničí, nýbrž v důsledku pravomoci svého úřadu rozhodoval také o literatuře vůbec, ne pouze o její politické stránce. A při tom dovedl se obmezenému císaři učiniti tak nezbytným, že mohl bez obavy hlídati počínání a dopisy osob i tak vysoce postavených jako byl Gentz. František I. ulehčil si jedenkráte slovy „naše censura je opravdu blbá “ – ale to bylo všecko, pro něho znamenalo to velmi málo vedle služeb, které mu Sedlnický prokazoval. Ostatně tento byrokrat na trůně četl denně po několik hodin, co policie referovala ze zachycených dopisů. Marný byly všecky pokusy zatřásti jím.

Po schönbrunnském míru upozorňoval ho policejní president Haager, že od francouzské revoluce rakouská censura nestihá už jen výstřelky spisovatelského talentu, nýbrž i talent, vědu a vzdělání samo, působí, že je nedostatek vzdělaných učitelů, a naplnila většinu Němců bázní před rakouským tmářstvím a tlumením duchovní kultury a odstrašila ji od spojení s Rakouskem. Pak vyšel r. 1810 censurní edikt, obsahující pověstný passus, že „žádný paprsek světla, nechť odkudkoli, nemá budoucně zůstati nepovšimnut a nepoznán nebo zbaven svého možného užitečného působení“. Byl to jen kus falešné rhetoriky Gentzovy.
Censura zavírala víc a více jak domácí zdroje duchovního života, tak jejich proudění z ciziny,  policie odpírala pasy nebezpečným cizincům nebo je krok za krokem hlídala. Metternich snesl doma jenom officiosa, jímž byl od r. 1810 až do revoluce pověstný „Oesterreichischer Beobachter“ Gentzův, Schlegelův a Pilátův, denní mluvčí a velebitel „systému“. Poněvadž hájil nejen vnitřní, nýbrž i zahraniční politiku kancléřovu, užíval starého prostředku fingovaných dopisů z ciziny, jež vyráběny doma. Ale rakouští officiosové dovedli, podporováni jsouce hmotnými prostředky režimu, proniknouti i do cizích listů, ba i do vynikající Cottovy „Allgemeine Zeitung“. Za to směl tento orgán po celou éru Metternichovu do Rakouska; rakouská inteligence, počítaje i Palackého a Havlíčka, přijímala vděčně a s důvěrou tento paprsek z Německa, aby se vedle podmalovaných, ale přece aspoň existujících zpráv z Rakouska dověděla aspoň něco z ostatní ciziny; z Rakouska psal do A. Z. officios Zeidlitz v úředním postavení u Metternicha, jenž se pokoušel také o Varnhagena a Borna.  Najatá péra, třebas mezi nimi bylo i péro Adama Müllera, nemohla nahraditi těžkou úhonu, kterou systém činil duchovnímu životu potlačením všeho spontánního. Poctivý, pilný Kübeck napsal o tom r.1842: „Potlačování tisku se svou tendencí velmi podobá chování pštrosa. Censura nepotlačí zlo, vypudí jenom z bojiště všecky muže, kteří mají rozum a talent. Všem censurovaným listům dává znamení nepřekonatelné nevěrohodnosti. Je nespravedlivá, neboť proto, že několik lidí je šílených, zavírá všecky rozumné lidí do blázince.“
Ve stínu tohoto muže, jehož si vážil pro jeho diplomatické úspěchy, vládl František I. i ubohý Ferdinand. Tchán Napoleonův nedal mnoho na Alexandrovo horlení pro svátou alianci, ani na filosofování Metternichovo, ale držel ho, protože pracoval pro klid a pořádek doma i v Evropě. Jinak si mnoho nevážil odborných schopností úředníků. Hrabě Wallis marně (ač, jak víme od Kübecka, velmi právem) mu namítal, že má býti ministrem financí, ač jim vůbec nerozumí. „To nevadí, takové lidi právě potřebuji. . . Byl jste v Praze věrným purkrabím, budete tedy také věrným presidentem dvorské komory.“ Roku 1833 má již František zkušenosti dlouholeté vlády i jejích výsledků, ale nezměnil se: „Tak řečení geniové a učenci nejsou k ničemu; vždycky chtějí všecko vědět lépe a zdržují úřadování anebo jim nevoní. Zdravý lidský rozum a dobrá zadnice, to je nejlepší.“

Konečně bylo po revoluci i po napoleonském nebezpečí a doma klid, rušený leda podezřelými jednotlivci. Ale v Německu bylo příliš těch, kteří vzali nadšení a sliby napoleonských válek doopravdy. Venkov byl tichý a měšťanstvo klidné a skromné, ale na universitách vládl neklidný duch liberalismu, osvícenství a němectví. Metternichovi i Františkovi byl trnem v oku, ale zprvu hleděli na politisující profesory a horující žáky jen s pohrdáním. Leč po okázalé demonstraci studentských spolků na Wartburgu začali souditi jinak, a když exaltovaný theolog Sand zavraždil reakčního ruského státního radu Kotzebua, zahájil kancléř soustavnou akci všech německých vlád. V Karlových Varech konán roku 1819 kongres, na němž usneseno, že university budou podrobeny policejnímu dozoru a literatura a publicistika tužší censuře a spolky budou značně obmezeny. Tak byla zahájena ona pověstná éra rakouského reakčního vlivu v Německu, která nezabránila výbuchům revoluce, tím méně pak rozvoji německého nacionalismu, za to však učinila Vídeň v Německu tak nenáviděnou, že to mělo na potomní vývoj německo-rakouského poměru rozhodující vliv. Metternich byl posedlý myšlenkou ustavičných spiknutí. Nevěřil ve spontánní nespokojenost, viděl všude návodce, tajnou ústřední organisaci. Každé spiknutí bylo proto „rozvětvené“ a tuto „Ramifikation“ bylo třeba vypátrati a zmařiti. Proto byla pro celé Německo zavedena ústřední vyšetřovací komise v Mohuči, aby stála jednota proti jednotě.
Zatím se už do Rakouska vesele pašuje a na hranicích se mnoho propouští, cizí zapovězené ovoce je všude dostupno. Jediným, za to pro svůj zpětný účinek na talenty i stav myslí tím zhoubnějším výsledkem censurního systém u tedy jest, že vskutku dovedl zabrániti, aby rakouský poddaný nic podle jeho názoru nedovoleného nepublikoval doma – čili aby domácí literatura byla uměle zbavena možnosti reagovati na všecky mocné podněty, jimiž působil vznikající nový svět. František I. dovedl své poddané přinutiti, aby si dali pozor. Jeho persekuční akce netýkají se pobuřování, nýbrž zpravidla jen výroků buď zcela jinak míněných nebo pronášených zcela soukromě či pouze v korrespondenci nebo v zápiskách. Císaři se vždy protivilo vše, co vznikalo spontánně, každé lidové hnutí, tedy i vlastenecký rozmach r. 1809, ba i vzpoura Tyrolanů. Nemiloval však ani vlastenecké poesie.
Básník Castelli, jenž psal patriotické verše proti Napoleonovi a po dobytí Vídně prchl před ním do císařského stanu, byl velmi nepřívětivě přivítán otázkou, kdo mu poroučel, aby psal takové písně? Také plán celní jednoty je císaři podezřelý z nacionalismu a chování profesora Lista, jejího hlasatele, „nezdá se zcela kalé“, takže policie jej musí hlídati. Rakousko proto své vlastní pokusy o sjednocení Německa nadobro prohraje.  Rakouský poddaný pilně šidí stát při odvodu a daních, obchodování a clu, na zemi i na vodě, v lese i na poli, jako úředník i voják. Ale má jiné starosti, než aby se proti němu bouřil. Veliká většina ostatně, celý venkov, nevidí stát, nýbrž velkostatek jako první instanci, kdežto stát začíná teprve krajským. Drobné šikany padají tudíž na vrub vrchností, to jest jejich, většinou nedbalých a úplatných úředníků. A linie státní správy ve městech je ovládnuta jakým si hedonismem , který Františka I. v druhé polovině jeho vlády udělá ve Vídni dokonce populárním: přeje lidem materiálního blaha, dovede nevidět a neslyšet a nechává na pokoji spolehlivé, takže lze s ním vyjíti. Vídeňský měšťan je vzorem spokojeného, požívačného a střízlivého Rakušana, který se dovede dobře bavit i bez politiky a hlavně bez „přepjatosti“.

Jsou-li Němci pouhými studenty radikalismu vedle současné anglické a francouzské opposice, jsou Rakušané leda učedníky učedníků. I nespokojenost je zde tlumena, je neurčitá a bez činů, nekrystallisuje se, nýbrž zůstává náladou. Roku 1848 budou jednati především studenti, tovární proletariát a část intelligence; měšťanstvo je také opposiční, ale passivní, bručí, touží a posmívá se režimu, ale nevzdoruje, je nutno je teprve strhnouti příkladem, a ne na dlouho.
Také profesoři na universitách hřešili však leda jako spisovatelé, nikoli jako svůdcové mládeže. Pro výstrahu stačil příklad Bolzanův. Duchaplný jemný kantovec popudil proti sobě mocného Františkova rádce, dvorního faráře Frinta, a svým i exhortami ocitl se v podezření, že kazí mládež a má nedovolené politické názory. Měl sice mocné zastance, ale předpovídal, že války budou jednou všeobecně odsuzovány, projevoval socialistické názory o majetku a kázal o povinnostech panovníků vůči lidu. Byl tedy pro výstrahu s pouhými 300 zl. platu poslán r. 1820 do výslužby. Císař si přál, aby se proti němu energicky vystoupilo, jako naučení pro jiné, a to se osvědčilo, zvláště když současně ještě krutěji naloženo s Bolzanovým žákem Feslem, ředitelem litoměřického gymnasia. Jeho případ byl těžší: založil mezi alumny spolek, ovšem zcela nevinný, a hlavně se při prohlídce našly jeho zápisky s pernými výroky o Františku I. Materiálu bylo tedy dosti – ale nikomu se nechtělo do procesu pro pohoršení, které by musil vzbuditi.
Rádcové doporučili tedy císaři – po dvou letech vyšetřování, – aby dal Fesla potrestati církví, císař však nechal věc další dva roky ležet, tak že ubožák ztrávil celkem čtyři roky ve vězení v klášteře Servitů, odkud byl pak poslán do jiného kláštera, ale i zde dále hlídán. A Bolzano i v pensi byl ještě týrán a nucen k veřejnému odvolání svého učení, což však odepřel.

Tehdy byla Praha ještě dosti josefínská. Pražský arcibiskup Chlumčanský z Přestavlk podal císaři r. 1818 zprávu, že vzdělané vrstvy jsou bohužel velmi silně ovládnuty deistickým duchem. Jmenovitě nové čítárny jej podporují a při současné módní touze všecko čisti „se ty to jedovaté byliny — Schiller, Kant, Schelling“ lačně hltají a kolují jako pochoutky z ruky do ruky. Ale terror úřadů působil na podezřelou intelligenci, tak že buď ochabla nebo se naučila dobře se skrývati. Allgemeine Zeitung referovala r. 1821 o císařově řeči k lublaňským profesorům: Nepotřebuji učence nýbrž hodné občany. Vzdělávejte takto mládež. Kdo mně slouží, musí učiti, čemu nakazuji. Kdo to nedovede nebo mi přijde s novými ideami, může jiti nebo ho dám odstraniti“. Každého půlletí předkládaly politické úřady císaři výsledky svého pozorování profesorů a studentů a trestem těchto nebývalo jen vyloučení, nýbrž jedna z nejkrutějších rakouských pokut: poslání na vojnu. Ostatně profesory hlídali i bibliothekaři, neboť předkládali ročně seznam závadných knih, které si vypůjčili. A studenti zase nesměli na cizí university, aby – a zde formuloval hrabě Sedlnický r. 1820 svůj obranný systém – „byli uchráněni filosofického materialismu, náboženského racionalismu nebo mysticismu, tak řečeného liberalismu, revolučního principu a ducha buršenšaftů“. Při konkursech na profesory měly se zkoumati politické a církevní zásady kandidátů a teprve po třech letech mohli býti ustanovováni definitivně. Takovému postupu nemohli ovšem býti podrobeni básníci,, neboť se rodí, ale vláda měla dosti možnosti, aby si to vynahradila na jejich úřední karieře – a jiných pramenů výživy pro ně v Rakousku ještě nebylo. Tak zkazil despotismus Grillparzerovi podle jeho výroku život literární, ale úřední též. Zkazil  pro strach, který budil, nemožnost zastání a beznadějnost odporu  také korespondence a denníky, jmenovitě české. Na všem německém leží, jakmile jde o věci rozumové a vztahy sociální, tlumítko dané jak tlakem režimu, tak zvláštní, uspávající atmosférou hlavního města. Ale i za despotismu, jenž potlačuje nacionalismus, je rozdíl v národech. Mohl-li Kübeck mluviti tak otevřeně ve svém denníku a Bauernfeld zakrytě, ale výbojně politicky dokonce na scéně, věděli Čechové velmi dobře, že všecka domnělá přízeň hr. Kolovrata by nebyla nic platna tomu, kdo by si politicky znepřátelil policii. Ostatně neběželo tu jen o risiko nevýbojných profesorů, kněží, úředníků a šlechtických vychovatelů, nýbrž také o společnou věc vlasteneckou, na které nesmělo býti vrženo odium věci politicky podezřelé, jinak bylo veta po Museu, Matici a časopisech i po podpoře a přízni šlechticů. Jsou tedy důvody, jak vysvětliti tlumený tón buditelských korespondencí i zápisků Palackého a Jungmannových. Naivní lest, užívající zkratek a azbuky při trochu choulostivějších místech a jménech, svědčí, že cítili stále policie v patách, a poplach, který ještě na sklonku let čtyřicátých vypukne v utrakvistické Průmyslové jednotě na zprávu, že spolek „pozbyl důvěry vlády“, ukazuje, že k opatrnosti byli nuceni všichni veřejní a literární činitelé. Tak dospělo se k výsledku, že jediný positivní krok vlády proti českým spisovatelům a učencům — vedle různých odmítnutí a hlavně ovšem odkládání — bylo groteskní, ale kruté zakročení proti Čelakovskému r. 1835 za jeho útok na ruského cara v Pražských novinách, který zaplatil ztrátou existence. Policejní terror může arci plně vysvětliti jenom opatrnost, ne však také zřejmou apolitičnost českého národního hnutí. Ta nemá příčiny jen v obecném politickém mrtvu a nemožnosti veřejné diskuse a kritiky, nýbrž také v nevyvinutosti českých poměrů, ve slabosti intelligentní vrstvy, která jediná při obecném chatrném vzdělání a nedostatku politické lektury mohla býti nositelkou veřejných zájmů, a ve výhradní skoro citovosti tohoto stadia českého obrození. Politikou našich buditelů byly skoro výhradně snahy národnostní. Odtud elementární ohlas Havlíčkův, když způsobem všem srozumitelným jal se psáti o poměrech v Číně a snahách Irska.

Výsledky Metternichova systému a jeho method trpěly nejvíce vlivem událostí zahraničních, které nebylo možno utajiti, a potom tím, že systém sám nebyl důsledný, neudržel rovnoměrnosti tlaku a přímo i nepřímo zaviňoval materiální zhoršení, které bylo pociťováno i vrstvami, jež vůči absolutismu byly politicky lhostejný. Ze zahraničí působila jmenovitě červencová revoluce v Paříži, z hospodářských vlivů hlavně potravní daň a krise a drahota let čtyřicátých. Červencová revoluce a potravní daň přišly skoro současně, takže nepokoj byl obecný. Mluvení o konstituci nedalo se již potlačiti, vždyť i hr. Radecký podal vládě r. 1828 pamětní spis, ve kterém velebil „moudrou a velkou zásadu“ dáti všem státům přiměřené ústavy, od čehož si sliboval pronikavou reformu vojenství. Daň potravní byla zavedena r. 1829 a postihovala v městech nejenom pivo, víno a maso, nýbrž i mléko, obilí, tedy potřeby nejchudších vrstev. Působila hůře než jakákoli agitace, neboť se hlásila s každým soustem . Říkalo se o ní, že „stát chce teď zbohatnouti na chudině, ale ty dva krejcary mu čerta pomohou“ a policie referovala vládě, že „chudáka tísní daň a majetný cítí s ním, jsou tedy nespokojeny všechny vrstvy“. Vláda daň trochu zmírnila, ale roztrpčení zůstalo. Z Čech posílal purkrabí Chotek tak znepokojivé zprávy, jmenovitě o robotě a vlivu událostí v sousedním Sasku, že císař nevrle zvolal: Zdá se mi, že hrabě Chotek je už také nakažen liberálními ideami – co se s ním stalo? Hrabě Kolovrat s ním však souhlasil v požadavku reformy poddanství – ale císař, ve svých posledních letech již úplně ztuhlý, ho přerušil slovy: „Ne, ne, to necháme na pokoji.“ Při tom si však bez obalu pohrával věcí tak hroznou, jako nový státní bankrot. Měl pro to svoji vlastní filosofii: „Bankrot je daň jako jiná. Nutno je pouze zaříditi to tak, aby všichni byli stejně postiženi, jako dělá-li úpadek počestný obchodník.“ Kurs v jeho posledních letech ovládl úplně Metternich, jenž zahájil v Německu nové pronásledování „demagogů“ a hromadné zatýkání a žalářování.

Mlčení bylo konečně protrženo rázným činem: památnou anonymní brožurou „Oesterreich und dessen Zukunft“, kterou r. 1842 v Hamburku vydal rakouský šlechtic, při tom úředník dvorské kanceláře, Andrian. Censura proti ní vyřkla rozhodné „damnatur“, ale při tom ji četl kde kdo, císařovnou-vdovou počínaje, a vševědoucí policie pochytala sice dopisy, které s ní souhlasily, ale dlouho marně pátrala po autoru, až konečně vystoupil z úřadu a byl vyzrazen. Byla to krutá, při tom však střízlivá přehlídka a zároveň obžaloba systému, nyní ne už císařova, neboť Ferdinand byl bezmocný, nýbrž Metternichova. A s výjimkou jediné výtky, že systém nedovedl vytvořiti rakouskou „národnost“, což byl úkol nesplnitelný, byla to obžaloba spravedlivá. Nejdůraznější byla tam, kde ani systém netrval na nezměnitelnosti poměrů, naopak přál si změny a vývoje – na poli hospodářském .
V pětadvaceti letech Rakousko více než zečtyřnásobilo své dluhy a zdesateronásobilo břímě úroků (nepočítaje půjčky loterní). A byla to léta míru, kdy jiné stá ty dluhy platily! Příčinou je finanční systém, který je v rukou několika bursiánů, kteří „jako žraloci“ obklopí při každé půjčce státní loď. Všechen kapitál vrhá se na toto neplodné pole státních dluhů, kdežto průmyslu a zemědělství se odnímá. Neblahým tím to postupem, kdy se jednou rukou vypůjčuje, aby se druhou umořovalo, obohacuje se na útraty pracujících poplatníků jenom několik peněžních magnátů.
Přičiněním Kübeckovým zlepšilo se aspoň hospodářství v Národní bance, přestalo její nestoudné podporování spekulace a počaly se stavětí dráhy. Ale politická linie režimu se již nezměnila, leda že byla praktikována s rostoucí, stařeckou slabostí. Proti Andrianovi dala vláda napsati jalovou repliku, při tom však bylo jí přihližeti, jak vlivem jejího „damnatur“ a toho, že brožuru dávala všude skupovati a ničiti, vyšla do roka tři vydání. Metternich se obelhával až do konce. Když policie zachytila dopis, v němž psáno pražskému purkrabímu, že proti vládě je nálada nejen mezi českými stavy, nýbrž i mezi měšťany a sedláky, připsal kníže: „Lež! Hnutí je mezi několika podvodníky a massa je mu ještě cizí.“ Všichni nespokojení byli jen – podvodníky! Po Františkově smrti se přes to dělalo leccos, k čemu by sotva byl svolil, nebo by to byl zavřel do stolku, podle známé zásady: „nejlepší vyřízení je nechat ležet“. Arci i nyní trvalo to léta. Dvorská vojenská rada navrhla r. 1836 zkrácení vojenské služby ze 14 na 8 let, ale císař – t. j. státní konference, která jím jako loutkou pohybovala – povolil to až r. 1845. A přece už r. 1835 doporučoval president dvorské komory Eichhoff zkrácení tohoto otroctví vážnými důvody hospodářskými, přičítaje dlouhé službě hlavní vinu ve váznutí řemesel, neboť vojáci, kteří ji přečkali a vraceli se, zapomněli, ale také odvykli pracovati, byli demoralisováni a všude na obtíž. Kübeck vzal dále energicky do ruky stavbu drah, která rovněž musila čekati, až František zemře, ač vlivný Rothschild velmi se jí domáhal. Byl-li císař proti každé změně, měl proti drahám své zvláštní důvody: „Ne, ne! Z toho nebude nic, to by mi leda přišla do země revoluce!“ Za Ferdinanda však stát dokonce stavěl sám. Konečně došlo i na povolování spolků, jiných než pouze dobročinných a zábavných. Byla povolena a založena Průmyslová jednota ve Vídni a v Praze, ano r. 1841 ve Vídni, zase na zakročení Kolovratovo, dokonce „Právnicko-politický čtenářský spolek“, ač hr. Sedlnický namítal, že „čtení tam z lidí udělá zločince“.
Podivně tu působilo nepopiratelné vzdělání Metternichovo. Aby měl proti novým myšlenkám a proudům politickým a společenským silnější posici, hrál proti nim spolu s Gentzem úlohu nikoli zastánce starého proti novému, nýbrž filosofa, jenž prohlédl nicotnost liberalismu a parlamentarismu a podvody jejich hlasatelů, je tedy o kus dále než oni a nikoli pozadu. Neváhal tak to odmítati ani nejloyálnější opposici, totiž stavovskou, nedbaje, že tím se ocitá dynastie úplně ve vzduchu s jedinou (ač ne naprostou) výjimkou opory církve. Také stavové měli podržeti své právo souhlasiti s císařským i proposicemi, což byla holá komedie, ale navrhovati nesměli nic, a jestliže to požadovali, pak neváhal prohlásiti také je za dryáčníky a herce. O českých stavech mluvil jako o „opicích, které se chtějí opičiti po kusu anglických revolučních dějin“.

O kolik dějinných etap byl vlastně kníže pozadu? Nechtěl dopřáti opravdové representace ani stavům, výhradně šlechtickým a od přírody konservativním. Zatím v Anglii a ve Francii zvítězilo měšťanstvo, i v Německu se nyní energicky tlačilo ku předu a také v Rakousku poměry ve středním stavu v celku pokročily tak, že se již domáhal politických práv jako logického důsledku svého hospodářského vzestupu, významu i uvědomění. Ale za šlechtou a měšťanstvem vztyčoval se již další stav, chystaje se nastoupiti svou dějinnou úlohu. V Rakousku neměl sice ještě ani stínu programovosti francouzské a anglické, ba ani zlomek uvědomění německého, buzeného již prvními vůdci Hessem a Weitlingem — ale přece tu v hlavních a průmyslových městech byl, kupil se, žil ve vzájemnosti a reagoval společně na tvrdé životní podmínky a jmenovitě na každé jich zhoršení. A jak byla rakouská vláda slepá a nevšímavá vůči idejím, tak byla plná bázně a snadno i přeceňování vůči poměrům a událostem. Drobná hnutí lidová mají ještě starý, můžeme říci středověký průběh: místní neúroda a drahota, kterou dopravnictví nedovede ještě vyrovnati, a spekulace potravinami vede k bouřím z hladu. Jenom reakce proti strojům je něco nového. Ale vláda, poučena a také postrašena poměry v cizině, užívá již nových názvů. Z ledna 1848 je úřední zpráva z Prahy, kde se líčí, jak denně přibývá „nadávek prodavačům, proklínání boháčů, posměchu zákonitým předpisům“, a úřady se bojí nejhoršího, nebude-li užito náležitých opatření, odpovídajících lépe systém u péče o veřejné blaho, a to tím spíše, kdyžtě všude se ukazují ideje – komunistické. Vzrůst tísně a nouze r. 1847 je hospodářskou předehrou revoluce, a to nejenom v proletariátu. Cítily jej všecky vrstvy, odkázané na pevné platy, tedy hlavně státní zaměstnanci. Také tehdy byli bídně placeni a také tehdy se jim říkalo, že je jich mnoho (Adrian: 140.000). Tvořili ohnisko „nejtrpčí nespokojenosti a protivládního smýšlení“. A tatáž bída – vedle tísnivých policejních opatření – hnala vstříc revolučnímu roku také studenty, mezi nimiž řádila a podněcovala hůře než vlivy zahraniční a tajné spolky a schůzky. V těchto letech je kníže již bezradný a nehybný. Věci jsou nové, ale jeho prostředky jsou staré. Jeho bezmocnost projevuje se dokonale v tom, že stojí stejně negativně vůči všem politickým a společenským silám, aniž si dovede některé vybrati a positivně rozvíjeti. Také on chce rozvoj hospodářského života, ale chová při tom groteskní ideu, že věci mají býti živé, hospodařící člověk však se subjektivně nemá rozvíjeti rovnoběžně s pokračujícími formami výroby a obchodu. Vždy jenom buď stát, anebo – neuzná-li či nedovede-li tento – pak už nikdo; ti rozhodnutí“ je obrat, který nesčetněkráte slyšíme z aktů a dekretů; v poměru ke kypícímu životu jiných bylo to opět „ticho hřbitova“, jako po Bílé Hoře; železnice a továrny směly a měly rachotiti, ale lidé mlčeti; také národové měli býti sicut cadavera.
Odříznutím od cizího duchovního života, potlačením tisku, zploštěním školství, ale také péčí o materiální blahobyt se to až do čtyřicátých let jmenovitě ve Vídni dařilo. Nyní však nastává obrat. Vídeňskému měšťanstvu vede se dobře, železnice a plavba, zlepšení pošt a silnic i technického školství oživuje výrobu a obchod, ale stát, jenž všecko dělá jen sám a nikoho k ničemu nepustí, neumenší tím nenávist, kterou budí svou kulturní politikou. Ostatně mnoho stále chybí: výroba a obchod těžce shání úvěr, neboť Národní banka slouží jen státu a několika bankéřům, kteří ji ovládají. Vedle výdajů na vojsko a byrokratický aparát jsou státní výdaje žalostně nepatrné, na hranicích vládne pašování ve velkém. Nikdo nezná státní rozpočet, ale všichni vědí, že si stát ustavičně vypůjčuje, a jenom tajení bankovních výkazů zastírá fakt, že si vypůjčuje i u Národní banky. Obecenstvo tíží jmenovitě zákon o kolcích a taxách a potravní daň; výnos daně pozemkové, o kterou se rozpočet stále ještě opíral, od let třicátých stále klesal, kdežto daň z příjmů přišla až po revoluci.

Všichni nenáviděli především byrokracii. Proti ní reptaly šlechtické brožury, otiskované v Německu a prozrazující ostatně dosti hněvu nad tím, že byrokracie šlechtu do té míry zatlačila, ale byrokracii cítilo především měšťanstvo, které jí bylo v městech hlavně na očích a nebylo chráněno rodem . Byl to hrozný stroj, složitý, těžkopádný a pomalý, nezodpovědný a nesamostatný, jenž pěstoval jakési l ’art pour l’art úřadování. Forma byla všecko, obsahu se každý vyhýbal a pokud možno odkládal rozhodnutí, nemohl-li se napřed optati nahoru. Při tom úředníci v celku, se špatným platem a postupem, namnoze byli stoupenci opposice. Po smrti Františka I. všecko se uvolnilo, složitost předpisů, nepořádek i vědomí, že nahoře nesedí už císař-byrokrat,vedly společně k tomu, že se často přivíralo oko. Jenom nešťastná censura pracovala na plno a dělala nyní už skutečnou propagandu proti státu, uvádějíc jej v nenávist doma a v posměch v cizině. Škodila však státu i jinak: politické ticho, které vynucovala, podlamovalo positivní síly státu a znemožňovalo krystalisaci veřejného mínění, obcházení a klamání, které při tom snášela, podvracelo státní autoritu a šířilo anarchii. Má hlavní vinu na tom, že veškeré veřejné mínění v Rakousku soustřeďovalo se v nespokojenosti a negaci. Vládní publicistika byla proti tomu bezmocná. Od červencové revoluce ve Francii a smrti Františka I. nebylo v Rakousku jediné spokojené vrstvy – toliko jednotlivci. Pozemková šlechta měla sice nadpráví rodu, ale politicky byla rovněž skoro bezmocná. Kromě toho cítila, že majetek a s ním i vyhlídka na politické vedení se přesunuje do rukou bohatnoucí buržoasie velkoobchodu, financí a továren, kdežto sama žila v hospodářské krisi, spoluzaviněné robotou a sesílené daněmi. Na svých sněmích náležela tudíž rovněž do tábora opposice, třebas zatím patriotické, a sbližovala se s intelligencí a měšťanstvem. Velký průmysl byl sice podporován obchodní politikou, ale cítil přece technickou převahu Anglie. Střednímu stavu pak, zvláště řemeslu, hrozila v textilním oboru proletarisace soutěží velkovýroby, opřené o kapitál a technicky lepší i levnější výrobu. Všem ostatně škodila drahota, nedostatečný úvěr a technická zaostalost oproti cizině. Ve vzduchu pak, nikdy zcela nevyčištěném po bankrotu z r. 1811, stále visely ohavy před novou katastrofou financí a měny a podnikavosti překážela byrokratická těžkopádnost a poručníkování vlády, která ani tam, kde dělala věci dobré, nemohla se již zhostiti těžkého odia, které provázelo její útisk politický a kulturní. Sedlák byl nespokojen a měl proč, třeba že lpěla na něm jen část někdejšího útisku.

R.1847 cítil již Metternich, že se blíží konec. „Jsem starý lékař, pravil pruskému vyslanci, „a dovedu rozeznávati nemoci přechodné a smrtelné; dnes běží o tyto. Vydržíme tu, dokud dovedeme; ale zoufám nad výsledkem.“ Nedoznal si arci ještě ani tehdy, do jaké míry jej přivolal sám.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 reakcí na ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ

  1. vonrammstein napsal:

    Je to OT a navíc dlouhý jaxviňa, ale rozhodně stojí za přečtení. Joudový definitivně jeblo. A-říkám to prvně v životě-nejlíp se k tomu postavili komunisti. Kromě Dolejše.

    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Jourova-se-zblaznila-placa-nesmysly-a-mela-by-se-stydet-Drzost-Loupeze-za-bileho-dne-a-vyhrozovani-Babis-Zaoralek-ci-Keller-promluvili-k-navrhu-ceske-eurokomisarky-478675

    • kchodl napsal:

      Více takových Jourových-Joudových! Čím dříve se bestie odmaskuje, tím dříve to každému dojde. Pro následující volby nemohou bruselštví více udělat. Kéž by Juncker, Schulz, Jourová a další vyšinutci mluvili a psali 24/7/365. I žumpa by se mohla angažovaně zapojit a trochu více nám vysvětlovat, že nepatříme do Evropy (pokud nemáme doma půl Afriky a Arábie).

      • Cech napsal:

        Nevím ale zde si myslím, že k postupnému mnohem většímu zapojení jednotlivých zástupců některých stran či hnutí musí zákonitě dojít.
        Tak jak členové stran či hnutí plní v EU politické zadání své strany či hnutí, tak se to bude i náležitě prezentovat.Volby se u nás nezadržitelně blíží a proto se bude aktivita našich politiků zastupujících zájmy svých stran či hnutí v EU stupňovat.
        I když počítám že volby do parlamentu budou centrálně řízeny shodně jako předešlé krajské volby.
        Viz :
        Jiří Šalátek informoval o podvodech s hlasy v krajských volbách nebo znehodnocování volebních lístků členy sčítací komise. Voliči SPD mají být prý poučeni o způsobech manipulace zvaných například vláček.
        Okamura uvedl, že podvody jsou vážná věc, a podal v tomto ohledu trestní oznámení. Prohlásil také, že letos se pokusí volby maximálně ohlídat, a poprosil, aby se každý, kdo může, přihlásil do volební komise :
        „Statistika je neúprosná – v krajských volbách tam, kde byl náš člen členem komise a nemohlo se podvádět, jsme měli až několikanásobně víc hlasů, než tam, kde bylo hlasování bez kontroly.
        Musím říct, že to je takový hnus, až se tomu nechce věřit. Čísla jsou ovšem jasná a ověřitelná u statistického úřadu.“
        Vzhledem k výše popsaným možnostem a bezesporu těch možností centrálního řízení voleb je násobně více, tak nějaké demaskování se před voliči (jako v případě politického projektu ANO) třeba i vyloženě prounijního na úkor Česka, stranám nebo hnutím „preference“ neubere, neboť jsou jak je výše prokázáno naprosto nepodstatné.

    • lujjza napsal:

      Zdá se, že „jednotka blbosti Laudát“ má těžkou konkurenci. Předefinovat/přejmenovat?

  2. NavajaMM napsal:

    Ďalšia výdatná nádielka, vďaka, to sa teším na trochu času cez víkend…

  3. kchodl napsal:

    Absolutně vynikající, mnohokrát díky za upozornění na takového autora a knihu! Líbí se mi i směřování té knihy, je orientována hospodářsky, bez vyhraněné ideologie. Čím více toho člověk o Rakousku/R-U zjistí, tím jasnější je zvrhlost tohoto spolku.

    Někdo sice občas tvrdí, že R/R-U představovalo hráz proti Osmanům a islámu, ale když se jde do hloubky, ukáže se, s jak pobuřující neschopností tato „hráz“ vlastně hrázila. Jakékoliv jiné státní zřízení by to dělalo neskonale lépe. Takže i tento jediný argument „pro“ je značně na vodě. Byl to spolek, který dokázal prohrát všechny války, do kterých se kdy pustil, dokonce i obranu vlastního hlavního města téměř nezvládl, museli pomoci Němci a Poláci.

    Všechny „monarchistické“ spolky a rakouská nostalgie jsou otevřeně či skrytě placeny z německy mluvících zemí, většinou dělají pláštík sudeťákům a náckům, v poslední době nově překabátěným za „liberály“. Rakouské období našich zemí je líčeno jako idylka, národní obrozenci jako blázniví nacionalističtí štváči. Jestl něco opravdu potřebuje onu „kritickou historiografii“ – dnes bez výjimky namířenou proti Československu, je to období Rakouska/Rakousko-Uherska – ale pochybuji, že by obdobná kniha, jako napsal v roce 1936 Dr. Karel Hoch, mohla dnes vyjít. Pokud by vyšla, autor by se mohl s akademickou kariérou nebo zaměstnáním v rozpočtové sféře rozloučit, naprosto stejně jako za Rakouska.

    Ale jinak je pěkně vidět, že blbství a idiocie, většinou maskované nějakou ideologií či vírou, není jen výsadou dnešní doby. Stejně jako bezbřehá slepota k událostem ve světě a ke směřování vývoje. Jen to dnes není jen záležitostí trouchnivého R/R-U, ale týká se celé EUhnije.

    Historie zbavená pláštíků lží a ideologických výkladů je poučná: například současné události na Ukrajině jsou naprosto typická hra, provozovaná v předešlých stoletích především Brity proti Rusku a Německu/Rakousku/Francii; cílem bylo oddělit ruskou říši od Evropy, zabránit ekonomickému spojenectví. Podobnou hru, i když z jiných důvodů, hrálo R/R-U a německy mluvící země a koncekonců i Francie, a stejně jako tehdy i dnes k tomu zneužívají Poláky. Stejně jako tehdy to nevychází, výsledkem je pouze utrpení lidí na Ukrajině, což se jako tehdy může přelít i do okolních zemí a ve finále to opět skončí připojením Ukrajiny a Moldávie, Beserábie, … k ruské říši, jelikož Západ je pouze zneužívá, vykrádá a vyvražďuje, takže Rusko bude pro ně jedinou záchranou.

    Stejně to časem dopadne i s Pobaltím a Finskem, pokud tyto národy chtějí přežít a neztratit své země. Pobaltí vždy bylo chudinskou kolonií německých a švédských okupantů, rozvoj byl až na hanzovní města Riga a Tallin nulový. Finsko trpělo pod švédskou okupací, finský národ byl téměř vyhlazen – úplnému pohlcení Švédy zabránilo jen spojenectví s ruskou říší, pod jejíž státností byl finský národ se svou kulturou obnoven.

    Západ se „ničemu nenaučil a nic nepochopil“, podobně jako to řekl Napoleon o Bourbonech.
    Naprosto stejně jako za R/R-U zachází i s námi jako českým a slovenským státem. Opět je tu snaha o podřízené postavení, zničení průmyslu a vzdělanosti, ujařmení rozvoje. Jen místo aby za peníze, odsáté z našich ekonomik a částečně vrácené formou dotací, stavěl barokní kostely místo továren a vysokých škol jako v 18. a 19. století, staví se bazény a cyklistické stezky. Jinak je to naprosto stejné, včetně totalitního útlaku a bláznivých ideologií.

    Na rozdíl od minulosti si dnes Západ do kožichu nasadil mnohem většího škůdce, a sice sjednocenou finanční oligarchii, která chce zlomit odpor obyvatelstva proti svým zločinům jeho promícháním s negry a kozomrdy, i za cenu náhrady ideologie demokratismu islámem. Což je naprosto zoufalá a bláznivá myšlenka, nerespektující přírodní zákony, především biologické. Nemůže to skončit jinak než masakrem.

    • NavajaMM napsal:

      Pekná charakteristika.

      • Bavor V. napsal:

        Povšimněte si, že už za Rakouska, tedy před dualismem, byly některé zákony platné jen na „německé“ části, ale „uherské“ se netýkaly. Patrnější to bude v další díle o financích.

        • NavajaMM napsal:

          Áno, s týmto dualizmom sa borila aj nová Československá republika a v tých materiáloch, čo ste zverejnili, to cítiť.

        • kchodl napsal:

          Na část o financích jsem vážně zvědavý. Už z několika narážek ve dnešním díle je zřejmé, že vykrádání státu finančním kapitálem přes cedulovou banku se dělo už tehdy: když rakouská centrální banka provedla tehdejší „Quantitative Easing“ (QE, kvantitativní uvolňování), všechny peníze skončily nikoliv v investicích do produktivní ekonomiky, ale v kapsách bankéřů. Takže opět, „nic nového pod sluncem“.

    • strejda napsal:

      +1. Není co dodat.

      • jaa napsal:

        Myslím si totéž, Zvláštní je že se bejsou schopni poučit a jedou furt stejně.
        JInak k historickým exkurzům – vůbec nechápu co dělali ti legislativci po r. 90, když měli takový nesmírný zdroj z budování republiky. Koneckonců – jasnost a jednoznačnost , většiny tehdejších zákonů byla tak silná, že se jí – jaktak koukám z většiny drželi i komunisti. Těch obezliček co do nových zákonů dali je až neskutečná…. Kdepak byli ny vzoru…. pazgřivci. Zrušit všechny zákony od r. 1992 a vrátit se ke kořenům by nesmírně prospělo….a pazgřivci by měli po ftákách. Ž eby to nešlo – ale šlo, akorát to chce chtít a v tom je problém….

  4. lacogroessling napsal:

    Zajímavý článek. Je dobré si občas opakovat látku z dějepisu. Nejvíc se mi líbil povzdech, že se nepodařilo za Metternicha vybudovat pocit rakouské občanství u poddaných říše. Po 200 letech zase zkoušejí budovat občanství EU. A ne a ne a ne.
    Prostě federalizace nikde na světě nefunguje mimo autoritářské režimy.
    Protože EU si myslí, že v EU by fungovat mohla, počítá se zavedením autoritářských metod vládnutí oni určitě nejsou hloupí.

    • jaa napsal:

      N emyslím si že maj šanci. To co se povedlo v Americe nemůže se povést v Evropě. Proč no protože díky invazi imigrantů a TAKY jejich beztrestnost – zlikvidovala místní obyvatelstvo na 3% a ostatní jsou migranti .. no a silnějším – se slabší museli přizpůsobit. Evropa jak se zdá je nyní ve stavu likvidace původního obyvatelstva – pak nastane to přizpůsobování se slabších/ menšin většině.
      Je to zrůdné – ale vzhledem k čím dál většímu zveřejňování excesů a trestů za to zveřejnění .. myslím si- no doufám, že se evropané vzbudí a…..;

  5. Alena Z napsal:

    Pane Bavore, děkuji!!!

Komentáře nejsou povoleny.