V nemocnici je blaze autor: Jiří Knopp


Dokud se o operaci mluví, dokud vás posílají na to či jiné vyšetření, dá se pořád od ní odstoupit. Zlom nastane v okamžiku, kdy vás půvabná sestřička vyzve, abyste se vysvlékl do naha a nasadí vám na holé tělo prkenně vyžehlenou nemocniční košili nazývanou „andílek“. Tímto okamžikem jste se z člověka stal pacientem, nebo – chcete-li, po novu, – klientem. Ležíte na nemocniční polohovací posteli a s vytřeštěnýma očima vyčkáváte příjezdu zřízence, který vám hodí na holá záda deku a s veselým povelem „tak jedeme“ se opře do pojízdné postele.

Teď už vám nikdo nepomůže, snad jedině Ježíš Kristus, pokud snad věříte v jeho čarovnou moc. Ale i on musel čekat tři dny, než vstal z mrtvých. Kolem sebe zahlédnete rozmazané tváře klientů, kteří si vás prohlížejí jako exota a říkají si – hlavně, že nevezou mne. Chodba se zdá nekonečně dlouhá, ale nakonec vám dojektají zuby, uslyšíte „jedna, dva, tři“, ocitnete se na tvrdé podložce, nestačíte si prohlédnout okolí a jste v limbu.

Vaše operace je v rukou jiných. Vy máte to štěstí, že neslyšíte cinkot operačních nástrojů, ani slova, kterými se častují a dorozumívají páni doktoři a sálové sestry. Z vašeho mozku horempádem a nenávratně unikají kvanta neuronů a vy nemůžete nic jiného dělat než čekat, kolik vám jich v něm zbude po uskutečněné operaci. Jestliže operace dopadne ke spokojenosti operačního týmu, ocitnete se na „svém“ domovském pokoji, můžete přistoupit k otestování stavu vašeho mozku. To neznamená, že začnete s přepočítáváním neuronů. Je vhodné zjistit co vám váš mozek v současném stavu umožňuje. Pokud se dokážete napít, vyčůrat do bažanta a rozeznáte sestřičku od své manželky, která vás přišla navštívit, vězte, že to s vámi nevypadá tak bledě, jak jste původně předpokládal. Horší je, když dáte mozku povel, aby zvedl ruku a ruka zůstane bezvládně viset

Ale když se vám podaří rozhýbat levou ruku, stisknout k sobě prsteník s malíčkem a sevřít pravou ruku v pěst, potom je to lepší, než jste mohl očekávat. A co takhle něco hezkého říci o Manon? Třeba, že to je růže hozená do kostela…  To by šlo, ale ještě to mnoho neznamená. Teď si vzpomeňte, kde jste byl, když vám byly čtyři roky. No tak, snaž se ty můj mozečku! Tak se přiznej, že jsi v koncích. Ono také přeskočit osmdesát let není žádná legrace. A hleďme, najednou to naskočí a sedím na bobku vedle vojáka a trháme borůvky do esšálku a kolem jde rota vojáků a zpívá: Pojď s námi, Ádo, taky mašírovat, ať taky něco užiješ…“ No jo, táta mě nechal u staveniště opevnění někde u Borové. Jednou jsem šel s mamkou a taťkou na výlet a táta říkal, že tady to údolí pod námi je Německo. Za necelý rok bylo Německo i tam, co jsme tenkrát stáli.

Do první třídy už jsem chodil v Praze a učil jsem se plavat ve Vltavě. A vedle nás bydlela Věruška a já jsem tenkrát věděl, že jednou bude moje žena. Ale nebyla. Měl jsem ji asi hrozně rád, když ještě teď, po operaci na ni myslím.

Žena v bílém úboru přicupitala k mojí posteli a ptala se mě, zdali chci sladký či hořký čaj. Řekl jsem, že když mám hořký život, tak chci alespoň čaj sladký. Připadalo mi to duchaplné a zábavné, jí však nikoliv. Vůbec se neusmála a postavila mi na noční stolek plnou konvici. Trochu mě zamrzelo, že se nezasmála, ale pak jsem si řekl, že má asi dost jiných starostí, než se zubit na neznámého klienta, ke všemu ještě starého.

Chtěl jsem pokračovat v testování a tak jsem si dal za úkol vymyslet nějakou větu. Trochu jsem zkrabatil čelo. Když člověk přemýšlí, tak prý čelo krabatí. Po chvilce se mi podařilo sesmolit: „Již pěkných pár dní jsem ve své blízkosti nespatřil ženu, na kterou bych se zalíbením pohlédl“… S tou větou jsem nebyl bůhvíjak spokojen. Uvědomil jsem si, že sice nějaká miliarda neuronů v mém mozku zůstala, ale tak nějak rozhozená, bez ladu a skladu, ale umožňující něco oznámit. Zřejmě už nemohu počítat s tím, že bych byl schopen nějakého tvůrčího psaní a psát povídky nebo dokonce básničky.

Napil jsem se čaje, byl fakt sladký jako cecek. No, to je přirovnání – jako cecek. Samozřejmě, můj mozek je schopen se bavit s chlapy v hospodě čtvrté cenové skupiny, ale nic víc. Krucinál, nic víc. Zavřel jsem oči, že se trochu prospím, když se pokoj zaplnil lékaři a sestřičkami – tomu se říká vizita.

  • Je po operaci, bez teploty, bolesti nemá.
  • Chtěl jsem zařvat, že jsem sice bez teplot, ale že jsem blbej, pane doktore, jsem blbej.

Neřekl jsem nic, ale pan primář se vrátil a přikázal mi, abych si sáhnul na špičku nosu.   Udělal jsem co chtěl a on zazářil spokojeností.

Když jsem poobědval, pokračoval jsem s testování. Co když, posílen kaloriemi, začne mozek myslet k mé spokojenosti.

Uvažoval jsem, že mnozí lidé po nějaké ráně, či havárii začali údajně přemýšlet jinak, lépe, uvážlivěji. Co kdybych byl takhle obdařen i já. Snažil jsem se zkoušet, zdali se neukáže nějaké mé lepší já. Třeba bych mohl jasnozřivěji rozpoznat lež od pravdy. Třeba bych si přečetl různé zprávy ze světa a dokázal bych se vysmát blbostem…

Ne, to jsem fakt zřejmě po té anestézii zblbnul.

Naštěstí mě přišla navštívit moje manželka a přetrhla zkoumání, kterému jsem se vystavil. Moje manželka mě dala několik otázek, které jsem nedokázal zodpovědět.

  • Kde jsi nechal mobil, brýle, hodinky? Kam sis dal ten modrý svetr a proč si myslíš, že po tobě musím uklízet…

Pomalu jsem zavíral oči a po chvilce jsem usnul. Myslím, že můj mozek nezaznamenal vlivem operace žádnou úhonu. Ještě si však prověřím, zda se nezměnila orientace, rozumíte, jestli se ze mne náhodou nestal gay a nebo jestli jsem nezměnil politickou orientaci.

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na V nemocnici je blaze autor: Jiří Knopp

  1. Berkowitz napsal:

    Já netušil, že i o operaci a pobytu v nemocnici lze napsat stať poeticky.
    Moc pěkné, já ještě v životě neležel v nemocnici a narodil jsem se doma.
    Už se těším, že taky popíšete rekonvalescenci v péči sestřičky-manželky.

  2. blbíš napsal:

    Kde jsi nechal mobil, brýle, hodinky? Kam sis dal ten modrý svetr a proč si myslíš, že po tobě musím uklízet… = není jinýho signálu, že jsi živej, Jirko! .. to mi věř!

  3. NavajaMM napsal:

    Držím palce, pane Knopp. Píše vám to rovnako dobre ako predtým. Ten mobil, brýle a hodinky, nech berie čert.

  4. bob napsal:

    Zažil jsem tři operace s narkózou.
    První byla relativně lehká, dejme tomu jednoduchá.
    Ty dvě následující byly relativně náročnější,
    Je zajímavé, že zblblý jsem byl po té první „lehké“ operaci, zatímco po následujících dvou složitějších to bylo OK.
    Do přečtení článku jsem to přisuzoval zdokonalené narkóze.
    Ale po přečtení článku a následném sebehodnocení se musím sám sebe zeptat, zda to dopadlo OK nebo…:-) ?

  5. cobolik pacholik napsal:

    el colonel,ta v spitaliku LHK,vlastne nemal by som srandovat bo hovno viem,co sa deje,ale hlavne je,ze siska pracuje a davat v tych svojich rokoch mozgu povely,ci sa mi paci este baba,ci nie som nahodou teply a prebudzovat v sebe v sebe myslienky ,ze mozog 30 rocneho,to kus velke naroky,bo kopa mladsich a cumi do bludu a na operacii ani nebola,preco tak pisem,bo treba sa tesit jak pise stara krabice blbis,ked vpali zena a hned brejle,svetr a podobne pindy,toto zaklad,ze gitara bavi a nemozno nezaregistrovat,ze siska pracuje fajne bo vidno z prispevku ,takze moja vizita a u pacienta el colonel je nananjvyz uspokojujuca,siska bavi barz dobre a ujma neuronov nenastala nijaka,bo ja lezal v riti,sanicu isli dradovat,kosielka taka terchovska na mne,zima na sale jak kurva,dali mi taku teplu deku z nejakej trouby a velka hodina na stene,na ktoru pamatam 2.10 pm,nikto z mojich blizkych nemal sajnu,ci zijem,kde som a co jest grane,hodinu pamatam,bo som nevedel,ci ten suchy skeleton jebaneho pijaka,este uvidi tie hodiny a 5.15pm na nejakej izbe taka ista hodina v gagore sucho,sestricka sikmooka philiphino,nerozumiem,co sa ma pyta,tam som potom sedem dni po 5 rokoch jedol nieco co strava pravidelna a storistlivost o nejakeho skurvenho pijaka,co mi pripadalo absurdne,bo ja nebol zvyknuty na take pohodicko a o 15 minut na izbu a fajcit,hned som skocil z postele a hned aj sedel na zemi,co ma prekvapilo,jak to mozne,ze nemam pary postat na nohah,ale dnes viem,ze aj tak som v hentych casov vdyrzal moc,velice mocmkeby to bolo teraz,na tenkej lavicke by som stal,treba sa tesit el colonel,hlavne pride zena a tie brejle,to znak,ze este vsetko ide a uz nestrasim,ale realne pisem,vlak na konecnu nema daleko a je len otazka casu,kedy tam moze dorazit,kus neoptimisticke,ale jak skuseny cestujuci pendolina zivot,nic nepisem smiesne.

  6. Hudec napsal:

    Ale to je hezky napsané! Gratuluji k tomu výkonu s poznámkou/dotazem, zda není možné, aby po operaci mozek fungoval lépe než před ní, což, prosím, neberte jako urážku dosavadního stavu.
    Raději tedy zvolím formulaci „ještě lépe než před ní“. 🙂 .
    Mě operovali jen jednou, a to v polovědomí. Oko. Levé. Moje dlouholetá oční lékařka a po těch letech už i moje kamarádka. Já ji měl jen za takovou údržbářku, která změří glaukom a když nastane čas, začne předepisovat kapky a když nezabírají, tak spolu se mnou laboruje s jejich kombinací aby to bylo to ono. Jako naše středoškolská chemikářka, které je postavou podobná a které jsme říkali Molekulka.
    Jenže pak přijde chvíle, kdy operace a „nic se toho neboj, maximálně už na to levé neuvidíš“. Ivanka je děvče veselé.
    Jak popisuje kolega Knopp i s tím blbým okem „andílek“ a lehnout a odvoz. A na sále pak polosednout/pololehnout a z Ivanky je najednou záhadná bytost v zeleném a s rouškou přes ten drobný obličej a najednou žádná údržbářka, ale operatér/ka a ještě místní umrtvení.
    Zápletka je totiž v tom, že vás nemůže úplně uspat, neb s tím okem musíte otáčet nahoru dolů doleva doprava, aby ona, hledíc no vás přes nějakou lupu či mikroskop, se vám v těch očních slzných kanálcích mohla vrtat vercajkem velikosti jako pro hodně malé panenky. A protože v dobré víře bodla toho oblbováku trochu víc aby to nebolelo, tak vás nenechá usnout leč baví veselými řečmi a chce abych i já byl veselý. A pak ty kanálky sešívá (vopravdu fakt nějakou nití, čemuž jsem se zdráhal uvěřit tak mi ji ukázala, ale já ji neviděl – no bodejť).
    Potom už vás nechá usnout a probudíte se na pokoji s flastrem přes oko, naštěstí je ve skříňce schovaná láhev bordeaux, kterou mi sem mezi tím propašoval ten gauner Prcík a já na ní přečtu, že je to moje oblíbené Chateau Paveil de Luze. Sice jen pravým okem, ale uklidňuje to – jedno oko fakt zbylo, je to dobré!
    Jak říkával můj nebožtík tatínek – „Nic se neboj, synku, bude hůř…“

  7. kchodl napsal:

    Krásně napsané!
    Přeji brzké uzdravení, hodně optimismu a odolnosti.

  8. strejda napsal:

    Každá operace je jiná. Já měl tu první, před dvěma lety, na kýlu. Nebyly koncem roku peníze a tak jsem musel čekat do ledna, o to byla operace delší a prý náročnější. Byl jsem u toho, ale nevšiml jsem si. To ale peníze již byly.
    Odpoledne jsem s knížkou, kartáčkem na zuby a pár proprietami dorazil do nemocnice. Prohlédli mně, pohovořili a uložili. V pokoji jsme byli tři, dva byli nějací smutní páni, a tak mně to nedalo a začal jsem přátelské povídání. Ve dvě v noci přišla sestřička, že budíme pokoje kolem a nařídila klid. Ráno jsem dostat toho andílka a už se jelo. Odpoledne jsem se probral a zavolal domů, že mně všechno bolí a usnul. Když jsem se probral už nic nebolelo a dosud nebolí. Dva roky.
    Přišel tam také na volnou postel nějaký cikánek, co se bál, měl už také toho andělíčka, ale byl geroj, utekl z nemocnice na vlak domů. Bosý. Ve městě ho chytili policajti, přeci jenom vypadal dost divně a místní Prague Pride zrovna nebylo, a přivedli ho zpět. Podepsal reverz, oblékl se, přidali mu něco ze skladu, patrně po zesnulých, a odešel.
    Ráno, den po operaci, jsem byl fit a chtěl jsem domů, jako ten cikánek. Prý to nejde, musím čekat na papíry. Na to, že je nepotřebuji, jsa důchodce, a časem si pro ně přijdu, nereagovali. Ale protože jsem byl oblečený, sichr je sichr, tak jsem jim vadil a před polednem mně pustili domů. Zavolal jsem do bývalé práce, poslali auto a před nemocnicí, cestou domů, mně naložili a domů dovezli. Tam jsem na sobě objevil dvě malé zašité dírky, další den pak ještě jednu.
    Neumím psát tak poeticky jako pan Kopp, na to nemám. Bude to v těch neuronech. Ale taková je realita. Na neurony nebyl čas myslet, ani mně to nenapadlo, kdepak se asi toulají.
    Doma jsem se choval vzorně. Když jsem odcházel, šel na kudlu vedleležící pán. Již po třetí. Myslivec a amatérský řezník, který moc nedbal pokynů po operacích. Když si stoupl v andělíčku, tak mezi nohama měl něco jako kožený pytel na housky. Prý se to s kýlou stává!
    Není nad názorné příklady.

  9. Jiří Knopp napsal:

    Děkuji Vám přátelé.Teprve nyní mohu říci,že test dopadl dobře.Ještě jednou děkuji.

    • cobolik pacholik napsal:

      nema barz priatelov el colonel,sam cujes jak sa mas,ci je to ok,ja nepisem,za dakovanie,ja len viem,co je rit zrastena,vies kazdy dajaky,niekto napise,bo slusnost,druhy napise bo skusenost a treti napise bo to ma vsetko plus cit k bliznemu,bo taky ,comi nepasuje seriem na neho a moze byt po sto operaciach,mozno bezcitne pre niekoho ,ale to vo mne a schvalujem,bo tak som sa naucil letom zivotom.
      vsetci,co ti kus pisu tu maju naisto vsetko,nedakuj,len privri oci a podumaj si,kurva jak fajne,ja tak robim…

  10. brtnikvbrlohu napsal:

    Mělo by být povinnou četbou pro žákyně Zdravotnických škol ! A pro tytéž jako námět pro procvičování empatie.

  11. Ervín napsal:

    Jirko ,
    s gustem jsem četl velice vtipně popsáno Tvé trápení . Věřím , že v něm není nic , co se nestalo . Mám také své nemocniční trápení za sebou , ovšem nemaje literární licenci , nedovolím si o něm na tomto ctihodném webu pojednat . Nicméně Ti příležitostně , osobním e-mailem popíší své trampoty se špitály . Jinak díky a měj se božihodově .

Komentáře nejsou povoleny.