Nad válečnou mapou.


Jozef Kuffner:

Není to tak dlouho, kdy se tu rozhořela geneticko migrační diskuse. Jsa si vědom toho, že pravda je někde mezi mnou, Navajou , Kchodlem a ještě stovkou dalších neznámých, přináším další pojednání Josefa Kuffnera o tom, jak po Slovanské minulosti pátrali naši slavní a známí i méně slavní až neznámí. Jména jako Ján Kollár či Pavel Jozef Šafařík by měl znát každý absolvent základní školy. Vinařického či Šemberu asi nebude znát nikdo. Rozhodně se o nich ve školách neučí. A právě oni se hodně snažili, aby živel Slovanský viděli všude, kam se jen mohli dostat. Posuzujte toto dílko shovívavě. Přece jen uplynulo více než sto roků od doby, kdy všichni čtyři prováděli svá bádání. Leč dále nechť hovoří obhájce jich Jozef Kuffner:
Hodně jste se najezdili prstem po mapě za dlouhá čtyři léta a více, co trvala strašná válka! Tu na Západ, zase na Východ, na Severu i na Jihu pronikali jste ku podrobnostem kraje v končinách dalekých, kam noha vaše nikdy snad ani nevkročila. Přestupovali jste pohoří, sledovali toky řek a potoků, zjišťovali města, vesnice i samoty, lesy a močály a vtiskali si do paměti jména a názviska, o kterých se vám před tím nikdy nesnívalo. Jaké kouty a zalehla dosud nepovšimnuta naučil se tu objevovat na povrchu pevniny průměrný čtenář novin, laik u věcech běžného krajepisu a obrazu poloh! Jaký smysl pro podrobnosti kraje a polohy znenadání se tu probouzel zpod živého zájmu o postup válených dějů! Jaká jména cizorodá, pitvorná, nikdy před tím neslýchaná a nevyslovovaná navykl si co den slýchat a opakovat!
Co chvíli známý známému sděloval svůj objev.
– Tenhle Laon! Co byste řekli, nezní-li málem jako naše Louny ?
A druh hned opáčil:
– A vedle Péronne! Není-li náš Beroun nebo naše Brno? A případ ze zápisníku množství! Metz, naše Mez, Meze! Beaumetz, vlastně Pomez, Pomezi ! Místa vskutku nedaleko hranic položená. Toul – Důl, Dobs – Dubec, Dubice, Tourn – Turn, Tarnov atd.
– Arci, hned i odpor, přirozená nedůvěra se hlásila o slovo. Náhodná podoba! Přeludy zvuku. Hříčky! Třeba mít se na pozoru s těmi věcmi! Zajisté. Jenom ne se ukvapovat s domysly! Leč, shody jsou tak nápadny, bijí tolik do oka! A především, množství je tak překvapné!
Doklady nové a nové za každým krokem a obratem. Tu Worth, Verdun, Vrede – naše Vrdy, Vrda ! Zde Monthenault – Motol, Montchalon – Močál, Stenay a Etain – Stěny, Ostrevent – Ostrava … Podoby na podoby!
– Božínku! Francouzská mapa a připomínat názvuky – odkud že? Až někde z českého kraje! Bláhovost! A přece jen samo vše se nabízí. A nejen z francouzské mapy!
I vedle z belgické, flanderské, švýcarské, italské!
– Konečně, budiž ! Shoda zvuku. Celkem, hříčka. Jaký pak v tom smysl,- ty věci zvlášť vytýkat a dokonce – sbírat?
A přece, smysl! Není-li psáno, co znamenají podobné shody zvuků u nás blíže? Souzvučné názvy v Čechách a třeba v sousedním Sasku – nebo v Prusku, v Pomořansku . . .
To je jiná! Vše je tu známo, vyloženo z dějin. Obyvatelstvo bývalo tu kdysi slovanské, později zněmčeno. Názvy v kraji zbyly. Vše tu jasno, jisto. Leč tam, na Západ! V Belgii, ve Flandrech, ve Francii a pod.? Dějiny přec o žádných Slovanech zde nic nepraví.
– Nepraví-li, je to mrzuté, pravda! Svědectví názvů však nedostačí-li? Kde zbyly názvy, tam bývali obyvatelé. A mají-li zbytky po dávném obyvatelstvu slovanskou svoji barvu a zvuk, pak ti dávní obyvatelé byli – Slované. To zřejmo.
– Kollárovština!

– Na slovu nesejde. Jen když světlo přináší!
– Kollár byl básník, hlasatel, věštec. Němci ho přímo prohlásili za zbrklého fantastu. Také slovanská úřední věda nemálo ohrnuje nos nad Kollárovým vědectvem. Co tedy s jeho výklady?
Vskutku, vážná otázka! Vědectví, cesta za poznatkem pravdy. Kdo je vědcem, kdo není? Probíraje se starými zbytky a památkami jazykovými snažil se Kollár dopídit se světla o věcech a poměrech as dávno zapadlých. Skláníte se nad dnešní válečnou mapou a těžko bráníte se úžasu. Jak podivuhodné světlo právě z nauky Kollárovy padá do spousty jazykových záhad, které se před vámi nakupily. Mimoděk vtírá se vám otázka: jakže je tedy s Kollárem? Byl pouhý fantasta, anebo byl víc než průměrná – vědecká hlava? Kollár své vědecké práce skládal a vydával jen po česku. Tenkrát, před sedmdesáti a více lety, mělo to své následky. Nebylo ještě českých škol, jenom idea vzcházela v plné záři. A službu idey kladl silák vždy výše, nežli vlastní osobní úspěch. Německá věda nemohla práce Kollárovy ani znát ani cenit. Německá veřejnost znala leda ukázky a výňatky z Kollárových básní. Jestli odtud prohlášen za velkoslovanského blouznivce, nepotřebuje nás trudit. Česká věda se teprve rodila. Pozdější pak domácí věda úřední docela se přimkla k německé vědě. Víme proč.
Žádáte-li povolaného soudce, koho tedy vzít na slovo? Nás vzdálené potomky proto svrchovaně zaujme, kterak o vědeckých prácech Kollárových soudil – Šafařík, sám vědec světového jména? Byli oba důvěrní druhové z mládí. Setkali se spolu v jednotném zápalu pro ideu a záhy přímo v přátelské horlivé spolupráci. Oběma dávno vysvitl význam krajinných názvů, jmen místních i osobných pro otázku stáří a vývoje jazyka. Vzdáleni od sebe sdělují si písemně své názory a myšlenky. Obapolné dopisy skýtají vzácný pohled do duchové dílny obou předáků našeho probouzejícího se národně osvětného ruchu.
R.1825 vyšlo pozoruhodné svého oboru dílo, Pašičova Sbírka srbských Jmen. V listě o tom poznamenává Šafařík z Nového Sadu příteli do Pešti:
– Pašič dobře učinil, že Jmenoslov (slovník jmen) sebral. Já cosi podobného zamýšlím, aspoň sbírku pro budoucnost, ale historicko-diplomatickou, počnouc od nejstarších . . A protože brzy nato druh z Pešti sám zaslal doklad stejného zájmu, čile na navazuje:
– Jmenoslovem Jste mne velmi obradovali. Učinili Jste vážný krok. Časem se to doplní a co tu i tam mylného, opraví. Naději se, že Vám v krátký as asi tisíc slovanských jmen pošli a to z čistých pramenův . . .
Těsná spolupráce byla navázána. Pokud ovšem velká vzdálenost a obtíže poštovní dopravy dovolovaly. Za to v názoru na úkoly a způsob postupu byla shoda úplná. Jen práci rozdělit třeba, aby časem i námahou mrháno nebylo. Poněvadž já jména také sbírám, učiníte mi věc velmi milou, jestli mi odpíšete náležitě a výslovně, které prameny Jste Vy už dokonale vyčerpali. Nechtěl bych zajisté as mařiti opětovným jich probíráním . . .
Tak práci svého druha Šafařík docela za svoji přijímá. Vzájemnost – i důvěra tedy naprostá.
Jestli Vy cos podobného hotujete a jestli to vydati míníte – píše jindy – pošli Vám zásobu svou, jestli ne, tedy učiňte naopak . . .
Nejvíce palčivý je rozpak s výkladem slov a názvů. Kterak vysvětlit, co proudem věků na starých jménech bylo zatemněno? Jak uvést v soulad s okolnostmi dob ty přežitky neznámo kterých časů? Tu je příkazem nejbedlivější obezřelost. Přátelé sdělují si své domněnky, otevřeně vyměňují námitky a pochybnosti.

– Co se Vám zdá o slovu Venet, Henet i Ant ? Či ho Slované sami užívali? Nemohlo-li by se s ním naše Hont, Hontci, Hijenc, Hana, Hanáci etc. spojit?
Anebo:
— Každý máme takořka svůj systém v hlavě (pro výklad) ku př. Skythae = z kýty anebo skytati se. Pročež, jestli by se Vám při tom onom jménu zdálo, že neslovanské, račte poznamenati, mohli bychom to raději vypustit docela . . .

A právě v těch odhadech Šafařík si zvláště cení schopnosti a vědomosti přítele Kollára a soudu jeho naléhavě se dovolává.
— Druhý svazek už hotov, přepsán. Tu právě mnoho etymologie a proto se bojím aristarchův. Ó, byste to mohli přečísti a mně tu i tam Vaše zdáni oznámiti! . . .
Jindy:
– Račte přečísti tuto druhou částku mé rozpravy a jestli by se Vám to neb ono nevidělo, zvláště co do etymologie jmen, poznamenati . . .
Vyciťuje potřebu shání se Safařik pilně po mapách. Tou dobou kartografie nebyla ještě tuze vyvinuta. Zvláště o podrobnější mapy je nouze.
— Prosím Vás srdečně, račte mi zaopatřit mapy krajů a krajin slovanských. Bez nich zajisté při svých pracech nijak býti nemohu . . .
Pro určité případy má své pevné požadavky.
— Chtěl bych zvědět, které krajiny ta mapa obsahuje. On (knihkupec Müller v Pešti) ji asi před rokem v Budínských Novinách ohlásil. Račte dobře nahlédnouti, psána je řeckým jazykem. Má-li Makedonii, Thracii, něco z Bulgarie, Serbie, Albánie čili nic? Po tom, je-li speciálná, má-li jen města či také vesnice poznačené . . .
Podrobnějších map i pro potřeby praktické bylo pořídku. Stařinověda pak, sama ještě v plenkách, sotva že si byla povšimla té pomůcky. Neposlední příčina lichých představ a zmatků, jaké se tu hned v základech byly uhnízdily.
— Stopy staré Slovančiny (na Balk. poloostrově) Vám tak krátce ukázati nemohu . . . Ale času třeba, aby se toto stabulum Augiae vycíditi mohlo . . .
Jindy zase:
– Já jsem už aspoň sto starých měst a míst v historii srbské našel a určil, o kterých Raič … a po něm Engel … že »kde sú byly, neizvestno«. To ovšem snadná odpověď! U mne nesmí být ani
ta nejmenší ves »neizvestna«, třeba by byla ještě za časů Attilových shořela . . .
Sama pak vůdčí idea práce? V máji r. 1823 sděluje Šafařík příteli do Pešti, že »k nevýslovnému potěšení svému« dostal ze Lvova novinky. Mezi nimi také Rakowieckého » Pravdu ruskou«.
– Vyznati se musím, píše, že co jsem živ nižádné slovenské dílo srdce mého tak neoblažilo, jako toto. Otvírá se tu cele nový svět slovenský před očima . . .
Co do základního názoru rozvinuje Rakowiecki ideu starousedlosti slovanského živlu, dávnou vzdělanost plemene a povahu slovančiny jako evropského prajazyka.
Starozytnošc jazyka slowiaskiego, z którego grecki, laciski i wiele innych, wzięly swój początek, który wygórowawszy do wysokiego stopnia doskonalosci, podlegaiąc okolicznoscióm, podielonym zostal na znané teraz dyalekty . . .
Nápadno je, kterak za starověku, jak doklady svědčí, Řekové se svými sousedy snadno se dorozumívají. V Iliádě hrdinové obou táborů mluví spolu bez tlumočníků. Také s Makedonci, Thráky a jinými sousedy dobře si Řekové rozumějí. Jsou ty jazyky různých kmenů zde vystupujících zřejmě pouhými dyalekty určitého jazyka, jenž tehdy širo po oblastech vládl. Který jazyk to byl ? Rakowiecki soudí, nemohla to být než slovančina. Názor svojí dobou silně narazil. Všecka německá věda postavila se na odpor. Jakž by, Slované! Což tu nebyli vůkol samí  Keltové ?
Kdo jsou Keltové? Co je keltština
Nabýti světla v té otázce stalo se nejnaléhavějším úkolem pro evropskou stařinovědu! Mladý Šafařík těžce nese zmatek představ, jaký v těch věcech zavládl po vší oblasti německé vědy. A mladá slovanská věda? Ocitla se téměř docela u vleku německém. Kolikrát si do toho nepoměru stěžuje prohlédavý mladý pracovník.
– Věřte, milý příteli, že nám bludné domnění a učení Němců v mnohém ohledu nejvíce škodí … i nejlepším hlavám našim rozum balamutí. Většina našich badatelův jen tomu věř, co Němci o nás učí …
-Vyskytl se typický příklad. Nemohu Vám vypravit, kterak mne čtení Parrot-ova „Über Liwen, Lätten und Esten“, Stuttg. 1828, 2 Bde, mne vzbouřilo! Tento člověk s takou lehkovážností rozpráví . . . Pojav jednoduše Keltów do kotrby, naplnil celou Evropu Kelty a všecky řeči toho světa převrací na keltickou . . . Jeho etymolgie jsou horror!… Takových Parrotů byla řada. Ucpali doslova německou vědu po celé říši. Těžký úkol nadcházel tu slovanskému úsilí, zjednat přístup paprsku světla do té spousty a zácpy. Mladý Šafařík je odhodlán, vezme úkol na svá bedra. Buď jak buď, já na bojiště vystoupiti a s těmi německými
>Recken< potkati se, hotov jsem. Ustrnul jsem neústupně na základech domnění mého o starožitnosti slovenské. Všecko, všecko ji potvrzuje a každý den mi nové důvody přináší . .
Jindy oznamuje:
— Mezi tím já jsem svou cestu našel a obral. Nech kritici křičí a mne tepou, mně to už všecko jedno … Já pojal národ náš s vyššího stupně ohledu: jeho starožitnost, jeho velikost, jeho prastarost v Evropě jsou už pro mne ne zahádky více, nikoli, jsem o tom všem téměř s matematickou jistotou přesvědčen . . . Tak se zabírá mladý badatel do svého úkolu. Věři obtížím pak, jež do cesty se staví, těší se vědomím, že není zcela samoten, opuštěný pracovník, jedinec. Předkládaje příteli své rozpaky a pochybnosti o různých záhadách, vyzývá dojemně:
— Jestli možná, pište mi o těch a takových věcech a sdělte mi své myšlénky a plány. Nebylo-li by dobré, kdyby jsme se nějak tou prací podlili . . . Třeba na to celý život vynaložit, třeba tu ne dny, ale celá léta bádati . . .
Takový je od počátku poměr Šafaříka ke Kollárovi. Dva přátelé, důvěrní spolupracovníci, sloučení ideou společného zápolu. U věci oba jsou za jedno. Jen úkoly rozdělit a každý svému údělu věnovat celý život. Ve svém podniku proti přesile bludu a předsudku spatřuje Šafařík v Kollárovi jedinou svoji oporu.
– Předvídám, že mé pojednání celý houf kritiků proti mně vzbudí. Kdybyste aspoň Vy se svým pojednáním brzo na bojiště vystoupili, abych nestál na něm sám. Já čím více bádám, tím více se o pravdivosti svého systému přesvědčuji . . . Přání, vespolek se uvidět na kolbišti, bok po boku, opětovně a naléhavě se hlásí.
– Jak toužebně čekám na Vaše pojednání, o kterém nic nevím… Dobře byste učinili, kdybyste co skorej vystoupili s ovocem svého bádání …
Nechuť pak k »methodě« německé vědy a její výsledkům znenáhla přechází ve skutečné opovržení:
– Vůbec, čím dále v těch německých čmáraninách šárám, tím více se mi hnusejí . . . Ani po té stránce nebylo odlišného mínění ve dvojici přátel. Hesla, rozdělit úkoly, Kollár se vší opravdovostí se přidržel. A co silák Šafařík neúnavně svážel a přitesával své balvany do základů nauky, byl přítel Kollár, jako bystrý jezdec za cílem, ve zkumném souběhu vždy o několik hlav napřed. Veřejné myšlení, strojová bytost, má svou mechaniku. Stisk na určitém míst způsobí převrat na idejném obzoru, průměrné lidičky přes noc se stali velikány, cenná díla i významné činy bez ohlasu zmizely v propadlišti. Kollárův případ je křiklavý. Muž znamenitého ducha v nejkratší lhůtě v jistém okrsku t.zv. vzdělaného světa učiněn bytostí málem ne politování hodnou, Neznaje řádky jeho díla odchovanec nauky pohlíží s patra své vyvýšenosti na Kollára jako na ubohého blouznílka, jehož rozkladem nejlépe ani se neobírat.
Šafařík soudil jinak:
— Co píšete, předrahý příteli, že bych tu sbírku já vlastníma očima přehledati měl, tomu já jinače rozumím. Vaše oko, milý příteli, v těchto věcech jestli ne ostřejši jistě ne tupější. Vy mé žádosti neodepřete …
Samy okolnosti vedly oba přátele rozděliti sobě úkoly. Šafařík pracuje o základech nauky, viděl se nucena, soustředit svoji pozornost k území slovanskému a leda ještě k nejbližšímu sousedství. Kollár užil časem volnosti, pustil se dále. Po letech vraceje se s hojnou kořistí z italské cesty, hlásí radostně:
— Neboť větší díl jmen měst, vesnic, hradův, řek a vrchův v Horní Italiji jsou slavjanského původu . . Tak i ve Švýcarsku. Svědectví kraje pak potvrzena nachází doklady starověké literatury.
Slova slávská . . . již u nejstarších latinských básnířův užívaná, nalézáme ku př. u Plauta, asi 200 p. Kr., odkudž viděti, jak dávno již Venetoslávové v Itálii bydleli a s Latiníky sousedili …

Vývody šly ovšem docela napříč obecně platným představám. Ve škole i na veřejnosti, podle německého názoru, kde kdo vidí střední Evropu vycpánu Kelty. Nebylo jinak možno. Kollárova vědecká kořist z italské cesty přijata obecně za » výplod zbloudilého mozku«. Přijaté heslo mechanicky přechází z úst do úst, ze spisu do spisu. A představy tak vštípené mají svou setrvačnost. Leda vzpurnější semotam mysle zmocnila se občas touha, vyplnit nějakým obsahem dutinu hesla.
— Keltové? Tolik Keltů všude za starověku! A dnes nikde po nich památky ? Kdo vlastně byli ti Kelti? . . . Z mladších současníků Kollárových mezi českými literáty nejživěji zaujala otázka Vinařického. Bylo pro. Muž měl svůj rozhled po věcech a jazycích slovanských, měl svoji znalost starověké literatury, ba i svůj živý zájem pro zjevy a vědy přírodní. Všecky podmínky byly dány, aby mysl naráz byla upoutána záhadou »keltismu«. A nikterak chvilkově. Na to byl pozdější, za doby kruté reakce jediný odhodlaný zápasník za právo národního jazyka, příliš náruživým milovníkem světla a pravdy a příliš bystrým a jasným myslitelem. Byv jednou zaujat, už nepovolil. Úřední životopis Vinařického nic o tom sice nevypravuje, ale jisto je, vedle naléhavých prací svého úřadu i závazků literárních, náš mistr českého hexametru – jediný titul uznání, jakého se mu úřední kritikou dostalo – všechen svůj volný čas věnoval své zamilované otázce, temné záhadě starověku. Druhové z mládí nevěděli si rady s přítelem, který občas jim připadal jako posedlý tak »zbytečnou a jalovou« myšlenkou. O dávné Kelty se zajímat ! Za dne se po nich shánět, v noci pro ně nespat ! Jaké podivínství! Kroutili hlavami, vtipkovali, ba i povážlivé domněnky pronášeli.
– Především zde byl Vinařický a jen jako Prahou prolétl, oznamuje v říjnu r. 1837 Čelakovský příteli Chmelenskému. Přišel ke mně večer v 9h a byli jsme spolu něco pes hodinu. Jeho však jediná a jediná rozprávka po ten celý čas nebyla o ničem jiném, leč – o Keltech . . .

Trudit se otázkou, co a jak bývalo s národy v Evropě někdy před – dvěma tisíci lety! Jaká nevčasnost !
Rok na to týž dopisovatel témuž adressátovi:
– Dnes týden tu byl Kováňský (Vinařický, farář v Kováni na Boleslavsku). Začátek, prostředek a konec rozprávky byli – Keltové…
Vinařický byl z téhož fládru povaha jako Šafařík a Kollár. Pokud látka vykazovala svoji hloubku, nepopustil. A látky leda přibývalo, po léta a desítiletí! Malomocnými vtipky a poznámkami přátel, kteří nedovedli chápat, nedával se vyrušovat. Vytrvalý borec ideje, leda že občas se ožene proti muškám, jež dorážejí.
– Smějte se, vy učení pánové, jak libo! píše jednou. Možná, že se příliš časně smějete. I nekritisujte knihy, jichž ani titule neznáte . . . Útočnější pokusy dovedl ovšem i rázně a přiléhavě odkázat do pravých mezí.
— Panu Malému (Jakub) se zlíbilo, dotknout se v Dennici mého bádání o Keltech . . . Kde pan Malý přesvědčeni svého nabyl, že Kelti a Slované byli »odjakživa rozdílní národové«, dlužen jest nám pověděti. Dokud toho nedokáže, zůstanu při svém, k čemuž mne zpytováni bedlivé skoro všude památek keltických dovedlo…
Sám útočný a k satirickým popichům vždy chutě nastrojený Čelakovský znenáhla povoluje. Nemoha přímo odporovat, v listu z Vratislavi, dává se zkrotka na ústup.
— Pravím s oním Maďarem, protínajícím svoje fousy od západu k východu: lehet — nem lehet (možná, že tak, možná, že i ne tak)…
V listopadu r. 1842 zní dopis Vinařického do Vratislavi zcela věcně. Dosavadní vtipálek už sám se byl přiklonil k vážným rozpravám.
— Zmínil Jste se o Tacitově Germanii. Nacházíte tam směsici živlů německých a slovanských. Dobře, můj milý, dobře jste uhodl. Moje studie hezky pokročily. Až se sejdeme, přinesu Vám snad své mapy podle Tacita a Ptolomea . . .
O sedm let později datován je jakýsi přehled dosavadního úsilí. V listě milému známému do Karlových Var, vzpomíná Vinařický r. 1849:
— Zabývám se už 24 léta studiem starokeltických památek. Nasbíral jsem pečlivě na 3000 keltických názvů zemí, kraj, míst, rod, osob a pod. nalezených u Herodota, Strabona, Césara, Tacita, Plinia, Ptolomea a j. Srovnával jsem je se slovanskými… Dvacetčtyři léta usilovného zájmu! A třeba doložit, tichého, světu ukrytého, nijakým lákadlem vnějšího úspěchu nesíleného, jen ryzí touhou po světle živeného zájmu! Však po té stránce předmět zájmu sám o sobě pro zkoumavého ducha byl poutavý i vědný dost, skýtaje pracovníku tichou rozkoš zvedné snahy, ukojené dobytými poznatky. Z nejdráždivějších úkolů, jež badateli se stavěly do cesty, bylo, řešit souvis a smysl záhadných starožitných nápisu, objevených na různých předmětech, nádobách, kamenných deskách, vyrytých do kovové plochy skvostů, do kamejí prstenů a pod. V listě kováňskému sousedu Antonínu Markovi, libušskému děkanu a hloubavému vlastenci, jednou sděluje ukázku:
-Výtěžek z mého nálezu památek na obrazovích kamich (Abrasces-Gemmen) snad bude přece chutnější, než ledabylá etymologie, byť i grimmovská byla. Na ukázku zde kladu:

Za vojú na koimě peč-
i peúm je týn a Boj-
pán a kyňa W-
anie ta moj-
má žen-
y i dě-
ť
iz i že-
ny zem-
an a cujny
panny a gojny b-
áby jmajú u týna a we-
si poně Dunaje — byt . . .

Za wojú = za vodou, koima = kolmá, peč = pecka = skála, Boj = obyvatel, cujny, gojny = cudný, hodný, kyňa == kúnig, knjaz . . . Co, Vašnosti. tomu říkáte? V Praze mne za blázna mají . . . Tak občas, poodhrnuv záclonu dovolil badatel důvěrnějším přátelům nahlédnout do tajů své pracovny. Tichou rozkoší poznatku tak vypestřoval si život stranou od všedního hlomozu. Ještě co kanovník vyšehradský obírá se Vinařický otázkami látky, jíž ke dnu nemožno se dočerpat. Po smrti pracovníka, jak bývá, pozůstalost pracovníka odevzdána Museu. Snad časem najde se někdo, aby srovnal nakupená zde bohatství, živý doklad, kterak mocí neúkojné snahy z prvotných temnot rodí se a prokřesává světlo poznání.

Kolárova italsko-švýcarská cesta měla svůj objevný význam, nemálo prospěvši výpravě za ideou. Čeho se Šafařík, Vinařický a jiní leda pracně domakávali nad spoustou zmatených zpráv a nedokonale opatřených pomůcek, horlivému poutníku za cesty novým, neznámým krajem rychle se ujasňovalo. Národnostně rozpadá se Švýcarsko na své trojí přesně ohraničené pásmo. Svůj původ a své názvy v kraji si ovšem každá strana vykládá po svém způsobu. Leč jaký výklad! Švýcarské němectvíl!Francouzský a italský ráz kantonů románských! Jak daleko že sáhá to všecko nazad do minulosti? Sotva někam do středověku. A před tím, co a jak asi bývalo ? Kdož poví ! Bytost národů a lidstva je tak obklopena temnotami. Z temnot minula vyšly, do temnot budoucna se ubírají. Jak rozřešit, co se ukrývá v temnotách neproniklých ? Podle své přírody, není-li lidstvo bytost vlastně bez paměti? A usilovat, aby člověk přes to si zjednal světlo do toho bezpamětna, není-li jednáno proti samé přírod, proti příkazům nezměněného osudu? Není-li tu od věk vepsán krutý zákon všemu, co dýše, žít svoji chvíli a nikdy nezvědět, co bylo, ani co bude? Však právě ta zpupná snaha, vzdorovat příkazm a určením slepých mocností, není-li vlastní smysl a obsah všeho, co nazvalo lidstvo svou vzdělaností?

Němečtí obyvatelé švýcarského Berna mají svou místní bajku o tom, jak prý vzniklo jméno jejich města. Pisatel cestopisu si to poznamenal.
— Co tu pocestnému v oči padá, je množství medvědů, dílem živých, ve příkopě vůkol města chovaných, dílem vyobrazených na domech a branách města . . . Tato láska a úcta obyvatel města k medvědům má svůj původ prý odtud, že na tomto míst před tím les plný medvědů býval, na jakouž památku prý i jméno Bern (od Bär) městu dáno . . .
Smysl bajky je zjevný. Snad nebyli Němci zrovna první obyvatelé v zemi, ale aspoň vzdělanost sem donesli, město založili. Jméno města je německé. Tak, sveden zdáním, bádavý německý duch už se octl na scestí. Lid v území francouzském a italském má zase svoje brejle. Náš pocestný, zbystřen zkušenostmi už doma nabytými, nedal se medvědí bajkou mýlit.
– Věř tomu, kdo chceš, my jméno Bern do té třídy klademe, do které Beroun a jiná podobná…
Tedy třída! Hledisko vyšší, nevázané už těsnou oblastí národnostních hranic. Bern, Brenner, Beroun, Verona, Brno . . .? Tak vzdálená od sebe jména různými zřeteli ! A přece – táž třída!
Pouť krajinou skýtala objevy, jakých badatel doma ve svých knihách a skoupých na slovo i údaj mapách nemohl se dohledati. Možno-li, aby pocestný Slovan ve Švýcarsku nebyl překvapen, slyše zelené břehy řek jmenovati „lučinami“ (die beiden Lütschinen, u Interlak), slují-li hory – Horne (Matterhorn, Eggishorn, Finsterahorn etc), hlubiny vodní — tůně (Thun, Thonon etc), rozchody pramenů a potoků – roztoky (Rohstock, Rosenstock etc.)? A přece tu všude, než byl kraj poněmčen a porománštěn, nebývali prý než samí  Kelti!
—Pozorovatel zatím přibližně odhadoval rozpolohu věcí:

Původní obyvatelé Helvetska i Holovatska byli Slávové a Keltové, o čemž nejen dějiny, ale i mnohá posavad udržená jména vrchů, dolin, řek a krajův, anobrž i mizerné zlomky a pozůstatky slavo-keltických nářečí svědectví podávají . . . Slávové a Keltové! Tedy Slávové vedle Keltů. Zcela uzřetelněn, pevně stanoven poměr obou představ zatím ještě nebyl. Nově získaná látka byla posud příliš čerstvá, doklady příliš nové, dosavadné učení pak a jeho představy příliš vkořeněny. Zjistiv dávnověké slovanské stopy a památky, nespěchá Kollár ještě prohlásit Kelty přímo za Slovany. Spokojuje se v polosvitu vědoma bytostí jakýchsi Slavo-Keltů, ponechává otázku ještě otevřenu.
Nějaký rok po tom, shrnuje vědeckou kořist obou podniknutých cest, vydává své hlavní dílo: Staroitalii Slavjanskou. Nic neubírá významu idejně silné práci, ba spíše potvrzuje její význam, že bylo rozeně udušeno, sotvaže spanilé spatřilo světlo světa. Na povel panujícího názoru jest na místě popraveno. Není jiného poměru mezi ideami jako mezi živočichy v lese. Had hada-li nepozře, drakem se nestane.
R. 1868 rozloučil se se světem Vinařický, nedospěv sdělit veřejnosti výsledek svého zamilovaného studia. Téhož roku zato nový muž s hotovým dílem se přihlásil. Vyšel ve Vídni znamenitý Šemberův spis „Západní Slované v pravěku“. Co předchůdci kde tušili a naznačovali, Šembera vyslovuje plně a nepokryt. Bystrý pozorovatel, samostatný pracovník!
– Ohledávaje (r. 1850) … v centrálním archivu vídeňském zevrubné mapy dolnorakouské, nalezl jsem na nich tolik slovanských jmen řek, potok, hor a pahrbků, lesů, hájů, tratí a osad od největších až do nejmenších (výše jednoho tisíce), že jsem nemohl míti za jiné, nežli že Slované, co původcové tolika jmen dávnověkých, byli v Rakousích domovem od časů předhistorických, nepřibyvše do nich ani ve století VI., ani ve kterémkoli jiném . , .

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

39 reakcí na Nad válečnou mapou.

  1. NavajaMM napsal:

    Veľmi zaujímavé.
    Páči sa mi tej jazyk a svieži štýl, chvála češtiny („obdarováním jste obradoval“).
    Tieto pomiestne názvy majú veľmi veľkú zotrvačnosť. Kým existuje kontinuita osídlenia odovzdávajú sa z pokolenia na pokolenie prakticky bez zmien. Len keď sa kolonizuje úplne ľudoprázdna krajina, vznikajú názvy znovu. Preto aj u nás a v Českej kotline väčšina pomiestnych názvov je slovanských – otázkou je, pokiaľ do minulosti tá kontinuita siaha. Ak tie názvy nevznikli v časoch praotca Böhma, ale skôr, tak tu musela byť kontinuita, aby sa zachovali.

  2. kchodl napsal:

    Opravdu úžasné a zábavné, díky.

    Zaujal mě třeba Šemberův spis „Západní Slované v pravěku“, to se velmi podobá současným „objevům“ pravé ukrajinské vědy o „Ukrajinopitécích“. Ovšem je nutno vzít v úvahu, že toto české obrozenecké běsnění bylo v kontextu doby, vyvolané německým šovinismem a pangermánskou otázkou, zatímco Ukroši spíše kopírují nacistické banderovské teorie o panské rase a východním (tj. ruském) podčlověku.

    Němci v 19. století přitom kopírovali Brity a Francouze, kteří s podobnými blbostmi přišli mnoho let před nimi, jen to klasickým německým způsobem patřičně zesílili ad absurdum, jako to dělají se vším.

    Jak nedávno vtipně podotkl kdosi na jiném blogu, pokud by Němci měli povolenu jen výrobu hraček, obsadili by Paříž na houpacích konících s dětskými plechovými bubínky. Nakonec víme i z dneška, že Němci s FVE panely/větrníky a vítacím glejtem „pro Syřany“ nejsou pro civilizaci o nic menším nebezpečím než s Pancerwageny a Erma MP40 samopaly (populárně, ale mylně „Schmeiser“), ať už jejich ideologie je milující sluníčkářská nebo vraždící nacistická, vyjde to téměř nastejno.

    Už v roce 1849 psal Engels Marxovi, že slovanský živel bude muset být v prostoru Čech a Moravy vyhlazen, což nebylo v tehdejším německém prostředí „vzdělané kavárny“ nijak ojedinělé, byl to tehdejší německý úzus, jak by řekli havloidi (úzus je jedno z jejich oblíbených klíčových slov, podle kterých se dají identifikovat). Takže se nelze reakcím v tehdejším českém kulturním prostředí vůbec divit a považovat je za něco obludného či bláznivého, jde prostě o dobovou deformaci, vyvolanou vnějším tlakem.

    Jelikož žabožroutsky umím jen „merde“, tak neznám francouzské blbnutí tohoto druhu, které bezpochyby existuje, ale mohu posloužit vrchovatě anglickým – to je vydáváno za britské, aby vina byla i na Skotech, Welšanech a Irech – a americkým.

    Nedávno mě pobavil jakýsi britský rozumbrada, který vyplodil článek o vlvu jazyků na myšlení člověka, kde došel k nepochybnému závěru, že angličtina přímo determinuje tvůrčí duch. Takže není divu, že neanglicky mluvící národy jsou … politicky korektně … silně znevýhodněné. To jest po staru mentálně nezpůsobilí podlidé, poloidioti s pouze mechanickým myšlením, vhodní jen na pomocné práce. Uvažovat se dá opravdově jen anglicky, jinak to není ono. Zřejmě nikdy neslyšel o francouzštině, němčině, italštině, ruštině, češtině, hebrejštině, … a z vědy a kultury nezná nic. Nás je sice jen 10 mega, ale z hlediska podílu na vědě, technice a světové kultuře se nemáme vůbec za co stydět.

    Ještě legračnější jsou Američané, při své obludné všeobecné nevzdělanosti jsou schopni podobných výkonů jako Němci a Angličané dohromady, sice ne tak sofistikovaně, ale zato dokáží řádně „přiložit pod kotlem“. Vždy mě přitom napadne, zda za to nemůže jejich z velké části německé genetické a kulturní dědictví, protože velká část Amíků původně přimigrovala do Severní Ameriky z protestantských německy mluvících zemí. Dokonce se těsně po americké revoluci rozhodovalo, zda úředním jazykem bude angličtina či němčina – a angličtina to vyhrála „demokraticky“ (tj. demokratůrně) vhodnou manipulací hlasování.

    • NavajaMM napsal:

      Pekný doplnok, pobavil som sa na predstave, ako Nemci obsadzujú Paríž na húpacích koníkoch a s gumipuškami.
      To s nemčinou ako úradným jazykom v USA je však mýtus. Nemci síce boli najvýznamnejšou neanglickou menšinou, ale odhaduje sa, že globálne ich nebolo viac ako 10% a neboli rozšírení rovnomerne. Najviac ich bolo v Pennsylvánii. Na druhej strane boli nemecky agilní, prvá papiereň v Amerike bola nemecká a prvá v Amerike vytlačená biblia vyšla v nemčine. Po revolúcii bol z nich najvýznamnejšou osobnosťou Frederik A. C. Muhlenberg, ktorý bol v 90-tych rokoch 18. storočia predsedom snemovne reprezentantov. Nebol to však imigrant, narodil sa už v Amerike.

      Späť k nemčine ako k úradnému jazyku. Úradné dokumenty a zákony sa tlačili v rôznych jazykoch lokálnych menšín, teda aj v nemčine. Našiel som zmienku, že mestská rada v Cincinnati systematicky tlačila mestské dokumenty v nemčine. Existovala petícia, aby sa nemčina stala rovnocenným jazykom s angličtinou (teda nie jediným úradným), ale vraj sa nedostala na rokovanie snemovne práve cez Muhlenberga, ktorý ju nikdy nedal na čítanie do pléna.
      Ten mýtus vznikol z toho, že v 1828 bolo silné hnutie v Pennsylvánii, aby štát prijal nemčinu ako rovnocenný jazyk, ale toto hlasovanie bolo neúspešné o jeden hlas.

      • kchodl napsal:

        Děkuji, to o Pennsylvánii jsem nevěděl.

        Pennsylvánii mám spojenou hlavně s Rusáky, protože těch tam je skutečně hafo. Hodně pravoslavných kostelů a ruských názvů. Kolega má odtamtud ženu a dlouho tam bydleli v ruské komunitě – přes americké jméno je to Rusanda jak vyšitá, přímo typická. Pije vodku a vaří pelmeně, asi tak.

        Přitom ta rodina je tam už od začátku 20. století, mám dojem, že imigrovali nějak po té první ruské revoluci v roce 1905. Míval jsem totiž ve zvyku alespoň jednou navštívit doma v jejich hnízdě všechny kolegy a oni zase létali s rodinou na pár dní k nám, taková společenská návštěva, no a při té příležitosti jsem to tam viděl. Ale už to léta neděláme, dnes je cestování do USA a po USA celkem opruz, proti tomu, jaké to bývalo, a navíc je multimediální internet, takže jsme tyto styky přesunuli na síť.

        Nicméně Amíků s německými protestantskými kořeny je skutečně hodně a díky své agilitě byli v minulosti dost znát, o to mi šlo.

        Přesto ve mě hlodá červík pochybností, protože v tom mém příběhu se to vázalo k „otcům zakladatelům“ a nestalo se to až v 19. století, ale těsně po americké revoluci, jak jsem psal.

        Schválně se po tom příležitostně podívám. Vzpomněl jsem si dokonce, kdo mi to vykládal – a ten člověk nemluvil do větru, byl to opravdový znalec americké historie včetně všech možných pikantností, které ve školních učebnicích věru nejsou.

  3. bob napsal:

    Byli to vlastenci, nositelé slovanské myšlenky. V těch jménech a názvech bylo samozřejmě přání otcem myšlenky.
    Jsou mi sympatičtější než dnešní zakomplexovaní hlasatelé západních hodnot, jak patříme na Západ…
    Po ´89 jsem se bláhově domníval, že hrdost, vlastenectví (i to slovanství) se zase dostaví.
    Místo toho jsme (řečeno s nadsázkou) bombardovali Srby…
    To by Kollár zíral…

  4. Alena Z napsal:

    Trochu mimo, ale je to zajímavé, překlad není dokonalý, ale dělala jsem to co nejlép:
    President Trump měl včera významnou tiskovou konferenci, ve které se velice nekompromisně obul do přítomných médií. U nás o tom zase nebude ani ťuk…Tiskovka trvala přes hodinu.

    03.46 „Vystoupil jsem před vámi dnes ráno proto, že hodně našich národních médií vám neříká pravdu a nejedná s významnými lidmi naší země s respektem, který si zaslouží… …Většina médií, zvlášť ve Washingtonu, New Yorku a Los Angeles, nepíšou zprávy pro veřejnost, ale pracují pro zvláštní zájmy těch, kteří vydělávají na rozvracení našeho zřízení (systému). Tisk je tak podlý, že kdybychom o tom nezačali mluvit, americkou veřejnost by to velice poškodilo. Musíme o tom mluvit, zjistit, co je za tím, protože tisk se upřímně vymkl kontrole. Úroveň podlosti/nečestnosti je mimo kontrolu. Jsem presidentem a zastupuji občany naší země. Jsem zde, abych rozvrácený systém dal znovu dohromady….
    …Stojím proti velice pevně zakotvené mocenské struktuře, to mluvíme o struktuře mocných, mluvíme o zákopech (jak jsou pevně zakopáni ve svých pozicích). A důsledkem toho je, že média velice často všechny informace překroutí“…
    Při odpovědích novinářům řekl např.:
    47.50 Reportér CNN – „Možná je to proto, že o nás pořád říkáte, že jsme Fake news“(Trump – „už jsem to změnil, na Very fake news – velmi falešné zprávy“), reportér pokračuje – „Real News, pane presidente“ (Trump – „ani trochu se to nepodobá Real News“). Reportér – „Co si mají lidé myslet, když hlava státu nazývá naše zpravodajství Fake News? Proč to nenazvat – zprávy, které nemám rád? Tak srážíte důvěru veřejnosti…“
    Trump – „Já vím, co se povedlo a co ne. Někdy si řeknu, no, to by mohla být dobrá zpráva a…zase jsem odrovnán. A když se pořád dokola vše, co je dobré, popisuje negativně, jako prohra, já to vidím, protože jsem u toho. Ale nejen já. Lidi, veřejnost už vám nevěří! ( 49.20). Kdybyste byli čestní, upřímní, a říkali věci, tak jak jsou, dobré i špatné, já bych vás podpořil. I kdybyste o mně psali špatně, když by to byla pravda. Ale když např. vy. CNN (7.41) píšete zprávu za zprávou a vše je špatné, tak .. jsem vyhrál!“
    52.55 – „Celá ta kauza s Ruskem – to je úskok, lest (The whole Russian Cause is a ruse). A zítra zase o tom budete psát, Donald Trump má tajné spolky s Ruskem. Hillary Clintonová přenechala Rusku 20 % zásob uranu a to se vymazalo, nikdo o tom nenapsal….
    53.40 – Rád vyjednávám, jednám, ale řeknu vám jedno, falešné zprávy, falešné příšerné informace, které šíříte, mi ztíží možnost vyjednat s Ruskem nějakou dohodu. A president Putin si řekne, že já s ním asi vůbec nemůžu nic dohodnout, kvůli těm falešným zprávám, které rozšiřujete. A to je hanebné. Protože když budu jednat s Ruskem, s Čínou, Japonskem, s každým, je to pozitivní věc a ne negativní zpráva.
    57.00 – Já chci vyjednat to, co bude dobré pro americké občany a co bude dobré pro celý svět, …když Rusko a USA půjdou spolu a dohodnou se. A uvědomte si, že jsme dvě silné nukleární mocnosti a nechceme, aby se ze světa stal nukleární holocaust. Když budeme mít s Ruskem dobré vztahy, bude to dobrá věc a ne že špatná.“…

    • NavajaMM napsal:

      Vďaka za príspevok. Je vidieť, že T jedná ako manažér podľa priorít. Neskáče po každej návnade a ide svojim smerom. Zrejme ten prvý nápor v úrade ustojí.

    • bob napsal:

      Kdyby DJT viděl ČT, tak by výraz pro její zprávy nenašel a nejspíš by ho trefil šlak

      • kchodl napsal:

        ČT si může s americkými televizemi v mnohém podat ruce, těžko říci, co je horší.
        Americký tisk je kapitola sama pro sebe, stačí se podívat na Fašington Post a New York Times. Absolutně havloidní.

    • kchodl napsal:

      Překvapující není ten prolhaný tón amerických masmédií, které se nesmířily ani v nejmenším s porážkou Hitlary – to se dalo čekat, stejné to je u nás po porážce Kchááárla – ale jejich hysterie.

      Teď po odvolání generála Flynna se média úplně zbláznila a začala oslavovat vítězství a vykládat, jak Trumpa zničí. Hned se přidali všichni „obvyklí podezřelí“ od neokonů/liberálů: mluvit s kýmkoliv z Ruska je zřejmě vlastizrada USA.

      A ještě více mě udivilo, že hodně zdrojů z „alternativních médií“ naskočilo na tuto hysterickou linku také, a Trumpa rovnou odepsali, konec, finíto. To jsou tedy „bojovníci“, zahazují kvéry a zdrhají při prvním výstřelu. Přitom o vůbec nic nejde, takových personálních změn bude ještě plno, dělají „z komára velblouda“.

      Ukázkou není jen „The Saker“, ale i Paul Craig Roberts, který bývá vždy klidný a racionální.

      Trumpa bych v žádném případě neodepisoval předčasně, vše teprve začíná. Koncekonců, má za sebou své voliče, pěkně naštvané – zatímco protivník si musí najímat a platit „protestující“, pokud Trump zavelí, tak lidé přijdou zadarmo a málo jich nebude. Mimoto si mohou vzít „výbavičku“, jelikož ji většinou mají, na rozdíl od protistrany.

      Pochopitelně, pokud by k něčemu takovému došlo, žumpoidní náckové a fašouni budou řvát o „nastupujícím Trumpově fašismu“, ale to je tak všechno, co budou moci udělat. Přitom Sorošovští „demonstranti“ se jim fašističtí nezdají, i když házejí po policii kameny, a podpalují auta, to je opravdu zvláštní. Odstranění nácků a fašounů od moci bez mašinkvérů, to zatím nikdo nevymyslel – a obávám se, že tak to dopadne i v dnešních USA.

      Mimoto je prezident velitelem armády, disponuje Národní gardou a mnoha dalšími ozbrojenci, takže pokud by se například odhodlal vyházet z důvodu národní bezpečnosti všechny šašky z médií a nahradit je armádou, klidně to může udělat.

      Všichni zapomínají, že Trump je „střelec“ a vždy šel do odvážných rozhodnutí, nakonec jeho mentory v podnikání byli židovští gangsteři – bez uvozovek – v oblasti nemovitostí a hazardu, na to se nesmí zapomínat. Až po těch pitomcích vyjede, budou se divit, protože něco takového si nedokáží ani představit. Pokud establišment vychýlí střet z politických pozic mimo pravidla – což již víceméně dělají – nebude jimi vázána ani druhá strana, to je předem jasné.

      • anonymouse napsal:

      • anonymouse napsal:

        kchodl: „mluvit s kýmkoliv z Ruska je zřejmě vlastizrada USA

        No, jeden by řekl, že by záleželo na obsahu toho rozhovoru. Na Flynna pravděpodobně (téměř jistě) nemají nic víc, než že se nějaký rozhovor uskutečnil (pokud by měli, asi by něco z toho bylo součástí oněch uniklých informací). Navíc, že by Flynn řekl neco inkriminujícího je značně nepravděpodobné – přinejmenším proto, že není blbec a s možností odposlechů by jistě počítal.

        Nabízí se nicméně srovnání s McCainem, který mluvil s ruským pranksterem předstírajícím, že je ukrajinským předsedou vlády: AUDIO: John McCain shares insider info with prankster posing as Ukrainian PM. 🙂

    • anonymouse napsal:

      Michael Moore 🙂 🙂 🙂

      Feels Gooooooood!!! 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂

  5. Berkowitz napsal:

    Donald Trump rázně utnul všechny spekulace o nepřátelství k Rusku! [CZ Titulky]

    • Joda napsal:

      Ten se s tím nemaže, podobně jako Zeman. „Hillary dala Lavrovovi hloupé plastikové tlačítko a my všichni jsme vypadali jakobanda blbců“.
      Nebo jak blbým novinářům vysvětluje, co je to uran.

      • anonymouse napsal:

        Plastikové tlačítko s nápisem „peregruzka“ (přetížení) namísto „perezagruzka“ (reset/restart/nový začátek). 🙂

  6. NavajaMM napsal:

    OT: Pán Bavor, letí poštový holub so zvitkom.

  7. Joda napsal:

    Ve vesnici Vrdy na Lounsku jsem byl na chmelové brigádě. Ani ve snu by mě nenapadla příbuznost Vrdy – Verdun.

    • bob napsal:

      Jediná příbuznost je, že u Verdunu bylo víc kulí, než ve Vrdech chmelových šišek.
      Ale to dotyční nevěděli…:-)

  8. Karamela napsal:

    Omlouvám se – trošku mimo mísu, ale nevěřím vlastním očím. Nečetli jste?

    http://blog.aktualne.cz/blogy/bohumil-slama.php?itemid=28840

    Není to náhodou rasismus a diskriminace? Zkuste něco podobného říct třeba…. o židech….

    • bob napsal:

      Já ty články od toho chudáka nečtu. Na Vaše doporučení jsem to přečetl….
      A musím konstatovat, že jde podle mého o pěknou zhovadilost.
      Autor by měl urychleně navštívit lékaře (obávám se, že je pozdě).

    • Ahele napsal:

      Sice je to s podivem, ač s titulem PhDr. je to zřejmě pouze vzdělaný blb. Jeho rádoby filos(z)ofické mudrování má pravděpodobně jen ten jediný účel a sice – trochu si přplivnout na Rusy potažmo komunisty. Neboť, ačkoli filosoficky nevzdělána (narozdíl od něho) chápu, že počešťování slov jako diskus(z)e, filos(z)ofie vychází z výslovnosti. Sice jsme psali diskuse, ale vždy vyslovovali diskuse, ale obdobně filozofie. Ani nyní nevyslovujeme dizkuze, jak bychom podle jeho pošahané teorie asi měli, protože to prní es vyslovujeme skutečně jako es.
      S tou S(Z)ofií nebo s(z)ofistikovaný se jen odkopal, protože vyslovujeme obojí se S nikoli se Z. Proto se také o nějaké úpravy nikdo nepokouší ani omylem, ani se nad tím nepozastavujeme tedy kromě něho. Jedině s tím „nevím, nevím“ se asi trefil, i když je to s podivem vzhledem k jeho vzdělání. Že by jako nevěděl? Je to pro ostudu (jeho) sesmolit takový blábol.

      • Ahele napsal:

        Ach jo – psali diskuse, ale vyslovovali diskuze. 🙂

        • Etrusk napsal:

          Ta diskuse, tak je vlastně discuSSio, čili nikdy tam nebylo jen jedno s, to zjednodušili až později v češtině a dalších jazycích na discuse či diskuse a právě to početně jedno nesprávné s, se začalo přechylovat na z, ačkoliv tam v latině kvůli těm dvěma -ss- nikdy zvuk z ani být nemohl, a kdyby byla zachována v češtině, tak podobně, takže discussio o ničem. Výslovnost byla cca dis-cus-sio (s hlediska slabik)
          Naopak ve filoSofii bylo vždy jen jedno S takže to jsou dva naprosto rozdílné případy,
          kupodivu v ruštině pro jistotu zachovávají obě -ss- diskussija, takže není pochyb o správné výslovnosti, asi by se měli učit od Rusů.

      • Karamela napsal:

        Nad nesmyslným plácáním o pravopisu kroutím hlavou, ale namontovat do toho toto: ….“Avšak možná se k té filosofii přikláním též proto, že nemám rád Rusy a komunisty. Tuším, že vítr fonetizace češtiny v dobách naší bolševizace vane odsud. Rusové jsou v tom přece mistři, například z Elizabeth udělali Jelizavetu (což v mých vůči všemu ruskému nelibostí zdeformovaných očích závání Ježibabou)“….. tak to je fakt na léčebnu. A pak prý – nejsme jako oni. Neumím smajlíka pro ťukání si na čelo.

    • Hudec napsal:

      Ten člověk žije viditelně v zajetí nějakých svých představ. Ujetý.
      Nicméně ta výměna „s“ za „z“ v některých slovech cizího původu mi nikdy nešla přes pysky a ještě dlouho jsem spisovně vyslovoval „renesance“ a nikoliv „renezance“, „režisér“ a nikoliv „režizér“ (to druhé je vtip) atd.
      Ta slova s vyslovovaným „s“ mi znějí příjemně starosvětsky (neb jsem staromilec), nicméně je pravdou, že národ už to všechno mydlil spíše se „z“, včetně té „filozofie“.

      Hledat v tom ale ideologickou příčinu a zdůvodnění mi připadá padlé na hlavu. Takový „nonsens“ a nikoliv „nonzenz“.

      Dotyčný magor ale odvádí pozornost k hovadinám, zatímco se dějí vskutku vážné věci:
      https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/429642-migranti-vzali-utokem-hranici-spanelske-enklavy-v-maroku-na-500-z-nich-je-v-unii.html

      Asi sluníčkář, ne? Tak mi napadá, že by měl spíše myslet na konec filos/zofie a nezabývat se tím, zda to nepřináší takovým slovům „smrt“, neb sám je možná „zmrt“. (To měl být taky vtip…).

      • Joda napsal:

        Staromilci se odvolávají na původní znění slov ve starořečtině. Měli by tedy psát „philosophie“ a „praesident“.

      • kchodl napsal:

        😀

    • oh napsal:

      Skoro se mi chtělo napsat něco prudce nekorektního, ale nakonec se uchýlím k diplomatickému prohlášení, že pan PhDr. byl zjevně podroben vzdělávání bez ohledu na limity dané přirozenou inteligencí.

      • Bavor V. napsal:

        Já bych použil citaci z Cimrmanovy hry Němý Bobeš. Vychovávaly ho laně. Inu, vysoká…

        • oh napsal:

          Já uvažoval o Šimkovi a Grossmannovi – o tom povídání, ve kterém se vyskytuje filozof na cestě z univerzitní knihovny, poplašňák a (dočasně) odstraněná mřížka od kanálu.

  9. NavajaMM napsal:

    Trumpova „obľúbená“ CNN zverejnila, že akciové trhy dôverujú Trumpovi. Po prvom mesiaci na neho zareagovali takmer tak, ako svojho času na JFK.

Komentáře nejsou povoleny.