CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 2


SFINX – BOHUMIL JANDA –  PRAHA  1940

Kniha s tímto titulem vyšla skutečně roku 1940 a je s podivem, že unikla německé censuře. Takže si přečtěte, co tehdy dokázal autor napsat.

Poslední Přemyslovci a Evropa

Stát Český , který za prvých Přemyslovců v století X . nabyl nejen značného rozsahu teritoriálního, ale stal se též nositelem kultury a rozšiřovatelem křesťanské vzdělanosti v střední Evropě, zejména v Polsku a v Uhrách, upadl ve svém významu mocenském i kulturním na rozhraní prvého a druhého tisíciletí v důsledku zápasu mezi českými Přemyslovci a polskými Piasty, z nichž jedni i druzí se pokoušeli ovládnouti prostor západního Slovanstva. Silná závislost politická na říši německé, jež se v rozhodné chvíli ujala Přemyslovců, způsobila, že český stát byl netoliko lénem říše německé, ale i útvarem, o jehož osudech dosti často rozhodovali mocní císařové z rodu sálského i staufského. Němci ovládli tenkráte v Čechách knížecí dvůr, přední ústavy církevní, pražské biskupství i bohaté kláštery v Čechách a na Moravě, ano, získávali si s rytířskou kulturou i přední rody české šlechty. Z tohoto úpadku v století XI. a XII. se český stát povznesl teprve v století XIII., zejména v druhé jeho polovici za českých králů Přemysla Otakara II. (1253— 1278) a za Václava II. (1272— 1305). Nabyv opět vnitřní síly, počíná znovu míti důležitou úlohu v dějinách evropských a probudiv se i v ohledu nacionálním, nabývá svéráznosti také ve svých dějinách vnitřních.

Již na samém počátku X III. století, kdy Čechy získaly trvale korunu královskou (1212), hlásí se obrat. Zatím co v říši německé dostavuje se podstatné ochabnutí moci ústřední a pokračuje tříštění silného někdy státu v chaos menších vévodství a knížetství, mohutní na východní periferii říše český stát a získává v Evropě na významu i váze. Úspěch ten měl řadu rozmanitých příčin. Na poměry české vrhal přirozeně též reflex těžký a dlouhý zápas mezi císařstvím a papežstvím i řada jiných událostí povahy spíše politické. Jednou však z důležitých známek českého vzepětí byl mohutný přerod hospodářský, který byl v prvé řadě dílem českých králů z rodu Přemyslova na konci století XIII. Byla to doba rozsáhlých podniků kolonisačních, zakládání měst i početných osad vesnických, obzvláště pak doba, kdy bylo využito nerostného bohatství země založením dobře prosperujících podniků báňských. Značný přírůstek populační a zvýšená pracovitost obyvatelů země vytvořily nové hodnoty hospodářské, které se pak staly základem mocenského rozpětí země na venek i uvnitř.

Tento horečný duch podnikatelský, ač na čas způsobil i dosti vážné ohrožení kraje po stránce národní – měšťané v zemích českých i kolonisté byli převahou Němci – mnohokrát násobil finanční prostředky české politiky. Prvenství Čech v tomto hospodářském přerodu střední Evropy přineslo pak české politice téměř náhlý náskok před jejími sousedy a dalo českým králům v středoevropských poměrech na čas přímo vůdčí postavení.

Český stát v středoevropských poměrech pozdějšího středověku nebyl útvarem nejmocnějším.

S ním sousedící Uhry byly stát mnohem rozsáhlejší a podobně i Polsko. Nicméně, jak již i cizincům té doby bylo dobře patrné, český stát svojí hospodářskou potencí se stal významnějším činitelem v tehdejší evropské politice než jeho mocní sousedé, kteří se pak dostávají přímo pod českou hegemonii. Také poměr českého státu k evropské politice, zejména k říši německé, byl podstatně jiný.

V starší době byly všecky tyto státy ve vasalském poměru k říši německé a celkem v stejné politické  i kulturní závislosti na ní. Kdežto však Uhry a Polsko se dosti brzy emancipovaly z nadvlády říše, spatřoval český stát v říši německé především křesťanské společenství evropských národů a při svém trvalém sklonu k západnictví a k západoevropské civilisaci se snažil uplatniti se co nejvíce v tomto společenství a získati tak co největší podíl na dějinách evropských. Čechy průběhem XI. a XII. století se staly nejvýznamnějším světským lénem říše a v století X III. se nespokojují toliko prvenstvím, ale snaží se na sebe strhnouti v říši postavení vůdčí. Věc ta se jeví zejména v snaze Přemysla Otakara II. získati korunu císařskou, kterýžto smělý náběh české politiky se stal skutkem za pravnuka Otakarova po přeslici, císaře Karla IV., kdy centrum říše římské bylo přeneseno do Prahy a zůstalo pak trvale v střední Evropě. Proto s jistým oprávněním možno poukázati na Čechy a na dobu Přemysla Otakara II., kdy se pod jeho egidou počíná formovati střední Evropa v politický útvar velkého státu podunajského. Jisto je také, že od dob Přemysla Otakara II. nabývá česká politika velkého, evropského rozběhu a že politický program, který dal Otakar českému státu, se udržuje v střední Evropě, byť za změněných okolností, po řadu století. Zásah Čech do dějin evropských byl tudíž v této době skutečně značný a mimořádný.

Přemysl Otakar II se narodil někdy kolem roku 1235 jako druhorozený syn českého krále Václava I. Vedle otcovské krve přemyslovské kolovala v jeho žilách po matce krev staufská. Ale teprve po smrti svého staršího bratra byl povolán k úkolům vladařským. Jako mladý princ rostl na Moravě v sousedství Rakous, Uher i Polska. Proto snad byl jeho politický zájem poután vždy více k východnímu sousedství českého státu než k českému sousedství na západě. Již jako mladík v letech skoro chlapeckých vzbudil pozornost svou nedočkavou touhou po vládě, když povstáním proti otci se pokusil nabýti moci. Toto mladé dobrodružství, inspirované rádci Přemyslovými, po počátečním úspěchu skončilo (1248) tvrdým pokořením mladého usurpátora; byl svěřen péči moravského biskupa Brunona, který se odtud stal jeho předním rádcem a později i významným činitelem Otakarovy zahraniční politiky. Bruno byl původem Němec z hraběcího rodu z Holštýnska, ale v službách Otakarových velmi záhy srostl se zájmy české politiky na jihu i východě českého státu. Leč jemu jako Severoněmci možno snad děkovati za to, že Otakar a český stát svými rodovými svazky i svou expansivní politikou byl zainteresován i na severu říše a v jejím severním sousedství.

Ještě za života otcova Přemysl Otakar, tehdy markrabí moravský, získal odumřelé dědictví babenberské v zemích alpských, totiž Rakousy a Štýrsko. Dědictví to bylo po léta předmětem sporu několika nápadníků. Činili si na ně nárok bavorští Wittelsbachové, zejména však Uhři. Otakar si zajistil přízeň vyšší i nižší šlechty rakouské a sňatkem se sestrou posledního Babenberka, dvakráte tak starou jak on sám, Markétou, pojistil si rodový nárok na babenberské dědictví. Proti Bavorům nalezl oporu v episkopátu zemí alpských, zejména získáním metropolity těchto biskupství, arcibiskupa salcburského. Povážlivější bylo soupeřství Otakarovo s rozsáhlým a mocným státem uherským. Boj s Uhry se pak stal nejvýznamnější složkou expansivní politiky Otakarovy a konečně i jeho osudem. V prvém tomto utkání s Uhry roku 1253 zápas, jenž se později rozmanitým způsobem zkomplikoval, zůstal zásahem Říma nerozhodnut. Uhři se zmocnili Štýrska a Otakarovi zůstala severní část dědictví babenberského, totiž kraje mezi zeměmi českými a Alpami. Roku 1260 došlo však k novému utkání soupeřů a tehdy Přemysl Otakar v slavné bitvě u Kressenbrunu zlomil moc uherskou a donutil Uhry, aby se vzdali celého dědictví babenberského, zejména Štýrska. Už tenkráte se v zprávě o bitvě papeži setkáváme s myšlenkou, že by se vlastně Otakar byl mohl zmocniti Uher celých a že toliko ohledy na zájmy křesťanstva zastavily jeho vítězný postup do Uher. Brzy potom, roku 1268, se podařilo Otakarovi získati dědickou smlouvou i rozsáhlá panství na jižním svahu Alp v Korutanech, Kraňsku, v marce vindické i ve Furlandsku a dohodou s některými knížaty duchovními, zejména s patriarchou aquilejským, rozšířili české panství až téměř k břehům Adrie. Tenkráte čeští hejtmané, dosazení v zemích nově Otakarem získaných, vyzírali z furlandského Cividale a z Porderone až do kraje lagun benátských a brány Itálie se otvíraly vlivu mocného českého krále.

Přemysl Otakar se dal ve svém mládí svésti do tábora protipapežského. Nicméně za vedení moudrého svého kancléře, olomouckého biskupa Brunona, záhy změnil směr své politiky vůči Římu a dovedl jí dáti ráz nejkřesťanstějších zájmů Říma, i když to byla jeho vlastní a často expansivní politika. Přemysl Otakar vystupoval jako ochránce křesťanství a křesťanské vzdělanosti proti pohanství a barbarství, které tou dobou skutečně ohrožovalo střední a východní Evropu, ať v Prusích a na Litvě, v sousedství Polska, či na jihovýchodě v Uhrách. Proto také opětovně vzal na sebe kříž a jako nejposlušnější syn církve podnikl (1254-55) smělou výpravu proti Prusům a podobně na pohanskou ještě Litvu (1267-68). Nicméně byl v těchto válečných taženích, podniknutých téměř v službách církve, velký politický plán českého krále, který chtěl tak svoji moc rozšířiti až daleko na sever, takže by skutečně jeho panství sahalo od moře k moři, od Adrie přes Podunají až k břehům baltským. Byly to země od vlastní základny české moci značně vzdálené; jistého sblížení jich se snažil Otakar dosáhnouti získáním rozhodného politického vlivu nad zeměmi polskými, ležícími mezi zeměmi českými a Litvou.Také tu se jeho politika setkávala s úspěchem. Pevnější soudržnosti s českou korunou mělo se těmto zemím i vlastnímu panství Otakarovu dostati pomocí jednotné organisace církevní. Přemysl Otakar se zabýval tou dobou velkorysým plánem osamostatniti české země v ohledu církevním (Čechy a Morava, které se mohly chlubiti, že se jim dostalo prvého biskupství v střední Evropě, zůstávaly podřízeny středoněmeckému arcibiskupství v Mohuči) a nově zřízenému arcibiskupství v Olomouci podříditi nejen země české, ale i provincie, o jejichž získání usiloval. Tento smělý plán Otakarův se však nesetkal s porozuměním u kurie římské. Řím nepřál českým výbojům na severu, jednak z ohledu na některé své zájmy vlastní, jednak z ohledu na Řád německých rytířů. Tak velkorysý náběh Otakarův se rozpadl v niveč. Arcibiskupství v Praze pro české země se podařilo zřídit teprve skoro o sto let později až pravnuku Otakarovu císaři Karlu IV.

Myšlenka církevního osamostatnění a sjednocení českého panství s jeho rozmanitým příslušenstvím přiváděla však Otakara a jeho předního rádce moravského biskupa Brunona k jiné velké a pro Přemysla Otakara významné koncepci politické a církevní. Bylo totiž v paměti českých kruhů církevních i světských, že před dávnými věky na Moravě už arcibiskupství bylo a že – jak se v starých kronikách psalo – patřilo k němu devět biskupství, rozložených mimo země české zejména v Uhrách, v Polsku a v Rakousích. Bylo také možno se dočisti v starých písemnostech o znamenitých výsadách české koruny, které měla stvrzeny též od císařů říše římské, jako na př. v privilegiu z roku 1212, že čeští králové mají držeti „všecky země, které k zmíněnému království patří“ , ale i ty, „které jakýmkoliv způsobem byly odcizeny“. Tyto historické reminiscence, k nimž byla přivedena politika Otakarova v souvislosti se zřízením či spíše obnovením moravského arcibiskupství, byly pak patrně základem Otakarovy pozoruhodné revindikační politiky státoprávní, ač nebyly-li tyto předpoklady státoprávních revindikací dány již živou tradicí, s níž se setkal Otakar v svém mládí jako markrabí moravský.

Rakousy byly pod českou mocí, Polsko pod českým vlivem. Jedině Uhry, s nimiž Otakar byl tak jako tak v napjatém poměru pro jejich nároky na země alpské, zůstávaly českým státoprávním dlužníkem. Bylo to pak zejména Slovensko, země někdy počátkem století XI. od Moravy odloučená, které upoutalo k sobě zájem české expanse. Byl to kraj, osídlený v podstatě týmž lidem jako Morava a Čechy, třeba snad tyto skutečnosti pouze podvědomě podbarvovaly českou politiku státoprávní. Získání Slovenska k Moravě a podobně i Pannonie k zemím alpským by bylo velmi účelně geograficky i strategicky zaokrouhlilo příliš protáhlou konfiguraci držav Otakarových. Ovšem uplatnění těchto nároků nebylo možno provésti bez nových bojů s Uhrami. Doba k tomu byla velmi příhodná. Uhry, které v XIII. století obzvláště trpěly nájezdy Mongolů a Kumánů, se jim bránily i tím, že některé kumánské kmeny přijaly do své země a usídlily je v Potisí, aby tak jejich bojovnosti využily proti jejich vlastním nájezdným soukmenovcům. Ba, syn křesťanského krále uherského Bely IV., pozdější král uherský Štěpán V., se oženil s kumánskou princeznou a jeho vzoru následovali i velmoži z jeho okolí. Ve sporech krále Bely IV. se synem Štěpánem, „mladším králem“ uherským, řevnivost obou vedla až tak daleko, že se Uhry rozpadly vlastně na dvě království, na državu otce a državu syna. Zejména država Štěpánova byla zaplavena mongolskými Kumány, takže nejen východním Uhrám, ale i jejich dynastii hrozila téměř recidiva k pohanství, což vážně zneklidňovalo i samou kurii papežskou. Přemysl Otakar již po bitvě u Kressenbrunu získal politickým sňatkem s uherskou Kunhutou, vnučkou Bely IV., velmi značný vliv na dvoře Bélově. Po smrti Bélově se dostaly pomocí ovdovělé královny do rukou Otakarových i královské insignie uherské, koruna svatoštěpánská, a brzy potom válečným zásahem skoro celá země, v níž vládl starý král Bela IV. Byl to kraj na rozdíl od držav Štěpánových křesťanský. A tak mohl Otakar svoji expansivní politiku do Uher spojiti opět s ideou obrany křesťanských zájmů a křesťanské vzdělanosti v střední Evropě. Mohl také ukazovati v politic­

kých listech propagačních na to, že pro Evropu jsou důležitější a naléhavější úkoly než výpravy do Palestiny, které v svých romanticky exaltovaných představách kladl evropským vladařům za cíl papež Řehoř X. Evropa – to je asi smysl pojetí Otakarova – se musí především starat o to, aby ji samu nestihl podobný osud jako Palestinu. Příklad Ruska, ujařmeného Tatary, byl tu zřejmou výstrahou. Do služeb této ideje stavěl Otakar v prvé řadě své vítězné zbraně a pro ni se s pomocí družiny německých básníků-minesängrů i vlašských publicistů na svém dvoře snažil získati netoliko Řím, nýbrž i veřejné mínění křesťanské Evropy. „Vojsko křesťanské“, t. j. vojsko Otakarovo, jak čteme v jedné z těchto politických básní, „trpí a strádá. A přece řinčí jejich meče (na půdě uherské, jak třeba doplniti) za osvobození Tvého hrobu stejně dobře, jako kdyby putovaly za moře! . . .

Odpusť nám, bože, pro umučení své, neb, přisámbůh!, nezvítězí-li Otakar, jsme ztraceni!“ Proto také v rozmanitých projevech této středověké publicistiky, s níž potulní pěvci šířili pojetí české politiky od hradu k hradu, ode dvora ke dvoru, se nazývá Otakar přím o štítem křesťanstva a sám přední rádce Otakarův biskup Bruno na koncilu lyonském v obraně české politiky před forem vpravdě světovým zdůrazňuje, že Čechám, Čechám Otakarovým, náleží úloha býti hrází Evropy a křesťanské vzdělanosti proti Asii a z ní do středu Evropy se deroucím barbarům. Chcete-li zachrániti Evropu před tím to nebezpečím, těšte se z válečných úspěchů Otakarových. Tak věc evropské vzdělanosti a záležitost všeho křesťanstva byla opět spojena a opět stavěna téměř do služeb české expansivní politiky Otakarovy.

Dříve však než uherská otázka mohla býti úspěšně vyřízena, se stala událost, která smělou, až příliš smělou výstavbu rozsáhlé moci České ještě zkomplikovala. Byla to smrt císaře římského Richarda Corwallského dne 2. dubna 1272. Bylo jisté, že budoucí císař mohl by rozpětí české moci podporovati, ale také jí překážeti. Nejlépe by velký rozmach českého státu v středoevropskou velmoc byl zabezpečen tak, kdyby Otakar sám získal korunu císařskou a tím se zbavil pro své vlastní cíle všech překážek. Tu však se stavěl Přemyslovi Otakarovi v jeho velkých plánech ještě jiný soupeř. Byl to Karel z Anjou, bratr krále francouzského Ludvíka IX. Ten zakotvil pomocí kurie papežské (1265) v království Obojí Sicilie a po zničení Staufů šířil „fluctuante imperio Romano“ s tvrdou výbojností své panství z jihu Itálie dále na sever. Sňatková aliance s nárokem na dědictví trůnu v Uhrách přivedly ho nejen na pomezí Itálie, ale také v Uhrách v těsný a nepřátelský styk s politikou Otakarovou. Karel z Anjou podporoval Uhry a ve vzrůstu moci české spatřoval právem ohrožení svých zájmů v Uhrách i v Itálii.

Když tudíž papež Řehoř X., jenž sám, tak jako vůbec kurie římská, se dostával do zajetí výbojné politiky anjouovské, vyzval říšská knížata k volbě nového krále německého, postavil Karel z Anjou jako protikandidáta Otakarova svého synovce francouzského krále Filipa III. Tak se střetla v rozmanitých svých zájmech politika česká s politikou francouzskou. Výsledek byl ten, že říšský orel se neuhnízdil ani v „sídle lva“, jenž zdobil štít krále českého, ani ve Francii, ale že los padl na „chudého hraběte“ švábského Rudolfa Habsburského. Tak zápasem zájmů českých a francouzských pomoženo bylo k moci dynastii habsburské, která pak po získání dědictví babenberského vybředla ze své švábské chudoby a zakotvila trvale v střední Evropě.

Rudolf Habsburský stal se králem německým hlavně proto, že ani kurii papežské, ani říšským knížatům, zejména církevním, nejevil se nebezpečným. Ochotně také přijal všechny podmínky Říma. Rudolf však i po své volbě zůstal spjat především se svými švábskými zájmy na horním Rýně a toliko zápas s Přemyslem Otakarem jej přivedl na čas do velké politiky, určované především rodící se střední Evropou.

Přemysl Otakar Rudolfa neuznal. Zápas obou soupeřů skýtal s počátku málo naděje, že se vítězství přikloní na stranu švábského hraběte. Brzy se však ukázaly též slabé stránky příliš překotně budované moci české. K jejím starým soupeřům bavorským Wittelsbachům a zejména od Čechů takřka v své existenci ohroženým Uhrům (Otakar se zve v uherských listinách stereotypně „úhlavním nepřítelem“ uherského království) se přidal ještě arcibiskup salcpurský. Ještě více vážila skutečnost, že šlechta v Rakousích, Štýrsku i v Korutanech využila této příležitosti, aby setřásla se sebe příliš pevnou ruku vlády českého krále a jeho hejtmanů, začasté vybíraných z české šlechty. Duch vzpoury zasáhl i do vlastních zemí Otakarových, kde se přidružila k němu část domácí šlechty, zejména mocný rod Vítkoviců v jižních Čechách. Spojeným nepřátelům, mezi nimiž padla na váhu zvláště moc krále uherského, se pak podařilo, že pyšná stavba velké moci O takarovy se zhroutila téměř přes noc.

Vlna úspěchu vynesla nyní do výše Rudolfa Habsburského tak rychle, že mohl sáhnouti nejen na dědictví babenberské, ale ohroziti Otakara i v jeho vládě nad zeměmi českými. Pokořen, na kolenou, jak lenní zvyk kázal, přijal Čechy a Moravu od svého soupeře v léno. Ukázalo se, že Otakar přes všecky svazky rodové i politické, které jej spojovaly s říší, zůstal v německém prostředí cizincem hlavně proto, že nebyl Němec a Rudolfovo vítězství bylo vynášeno v Německu také proto, že prý nad říši „zlomil rohy zpupného panování slovanského“. Věc skutečně podivná: kdežto v kruzích odbojné šlechty české byl Otakar očerňován jako Němec a král, který „neschová jazyka přirozeného“, jako panovník, který o své nedbá a příliš přeje Němcům, v říši německé se udávalo za důvod Otakarova pádu jeho slovanství. Snad obojí je pravda. K jménu Otakarovu se pojí v zemích českých rozmach německé kolonisace, vznik měst tou dobou vesměs německých. Pro svoji evropskou politiku byl nucen obklopovati se též německým dvořanstvem a s úspěchem užíval pro své politické cíle služeb německých básníků. Ale k jménu Přemysla Otakara a k jeho době se pojí také počátky literatury v jazyce národním a obnovení slovanských tradic cyrilometodějských. V jeho politice nelze neviděti význačné rysy slovanské, které se v jeho okolí projevují i uvědomením slovanským věstícím vzdálenou budoucnost.

Kapitulace Otakarova roku 1276 neznamenala však opuštění jeho velkých cílů a plánů. Byla to spíše doba vynuceného ústupu na čas a sbírání nových sil k zápasu s Habsburkem. A dvě léta později roku 1278 došlo skutečně k novému měření sil mezi Otakarem a Rudolfem, v němž oba soupeřové dávali v sázku plně svou osobnost a také osud tehdejší střední Evropy. V krvavé bitvě na Moravském poli,kde padl český král O takar, jenž od souvěkovců nazýván byl králem „železným“, leč i „králem zlatým“, byl rozhodnut netoliko osud říše německé a nově do popředí vstupující dynastie habsburské, ale i osud Uher a s ním též osud Slovenska. Slovensko, někdy část staré Moravy, zůstalo nadále při vtěleno k Uhrám.

Syn a nástupce Otakarův Václav II vyrůstal za okolností velmi neutěšených. Tragedie smrti otcovy, rozvrat českého státu, po němž chtivě sahaly ruce Otakarova protivníka Rudolfa Habsburského, boje mocných koterií panských zčásti v službách politiky rakouské, pohoršlivý román matčin se Závišem z Falkenštejna, jedním ze zrádců mrtvého krále, zajetí jeho dětské duše v prostředí svářících se stran – to vše zanechalo v mladém králi pustošivé stopy a vedlo, jak Šusta pěkně napsal, k vytvoření povahy předčasně zahořklé, zchytralé a nedůvěřivé, v níž žíznivá touha po smyslovém požitku a vypjatě zvídavý intelektualismus zápasily s mučivými sklony náboženské sebetrýzně, nejednou až k strohé askesi a horoucí mystice se utíkající. Václav II. se svým celým rázem velmi nápadně lišil od svého rytířského otce. To nebyl zdravý krásný muž, rytířský bojovník s energickým gestem královského majestátu, jenž se směle staví v čelo bohatýrské jízdy, aby s ní dobýval svět a věhlas svému rodu. Václav II., jsa již od přírody povahy spíše neduživé, jevil v přemíře citlivosti vyčerpanost starých, fysicky upadajících rodů. S oblibou trávil své dny na pražském hradě v společnosti učených theologů a bystrých právníků, státnicky školených biskupů a opatů velkých klášterů, s jejichž pomocí dovedl mistrně říditi ze své zamlklé komnaty vnitřní i zahraniční politiku českého státu, a to nejednou s větším úspěchem než jeho bohatýrský otec. V podstatě byl však Václav II. jen jasným stínem otcovým, v jehož šlépějích, byť svým vlastním způsobem, snažil se povždy kráčeti. Tak jako jeho otec byl též Václav zakladatelem městského stavu v Čechách a na Moravě a bohaté zdroje příjmů z měst učinil oporou své velké politiky. Činil tak arci s intelektem ještě vnímavějším a snažil se podepříti často velmi nákladné podniky zahraniční cílevědomou politikou hospodářskou a zdravým hmotným základem svých zemí. Bylo to obzvláště objevení a využití nerostného bohatství země, kde jmenovitě stříbrné doly kutnohorské daly Čechám doby Václavovy pověst kraje téměř nevyčerpatelného bohatství. A Václav II dovedl čerpati z této přirozené materiální základny své země způsobem národohospodářsky pro středověk velmi pozoruhodným. S pomocí konsorcia vlašských finančníků provedl velkou reformu finanční tím, že dal (1300) raziti „české groše“, stříbrnou minci, která svojí vnitřní hodnotou kovu odpovídala hodnotě věcí za ni vyměňovaných. Tak Čechy byly prvou zemí v střední Evropě, která měla skutečně hodnotnou valutu. Ta našla velmi brzy oblibu v zemích českých, leč nad to se rozšířila též rychle do zemí sousedních. (V severozápadních Uhrách, nynějším to Slovensku, byly české groše na počátku století XIV. mincí velmi rozšířenou.) Podobně pokus Václava II. o kodifikaci Českého práva pomocí vynikajícího juristy vlašského Gozza Orvietského zaslouží pozornosti. Dotud v Čechách platné právo zvykové mělo býti nahrazeno právem psaným. Když však to to předsevzetí královo pro odpor panstva nemohlo býti provedeno, aspoň na poli, kde král nebyl vázán šlechtou, došlo k uskutečnění podobného díla. K popudu krále Václava bylo sepsáno slavné Jus regale montanorum, české právo báňské, které netoliko v Čechách, ale téměř v celé střední Evropě, obzvláště pak v Uhrách, se stalo právním základem báňského podnikání. Všecka báňská města na Slovensku se Šťávnicí a Kremnici v čele se řídila českým právem báňským. O intelektuálních sklonech a zálibách krále Václava II. svědčí nejen skutečnost, že sám skládal verše (po způsobu minesängrů německy), zejména však, že se pokusil, třeba bez úspěchu, o založení vysokého učení v Praze, k čemuž došlo až za jeho vnuka Karla IV. roku 1348. Nicméně shromáždění lidí učených kolem katedrálního kostela pražského genesi pražské university už bezpečně připravovalo.

V evropské politice zůstal Václav II. věren základním liniím, vytyčeným jeho otcem Otakarem, které i později za Lucemburků, jmenovitě za Karla IV., byly v podstatě vůdčími ideami české politiky zahraniční. Jejich hlavním cílem bylo vybudovati na východní periferii roztříštěné říše německé český stát v mocný politický útvar středoevropský, asi podobný, jakým byla Francie při západní hranici říše, který by byl stejně hrází expansi německé na východ, jako také ochranným blokem proti nebezpečí z blízkého východu. Václav II volil k dosažení tohoto cíle spíše obratné akce diplomatické než vojenské výpravy, které v Evropě proslavily podstatně robustnější osobnost jeho otce Otakara. Ale i vojensky dovedl za sáhnouti, byť nikoliv osobně, se vším důrazem tam, kde toho bylo třeba. Václav II. jeví se nám po této stránce téměř jako nový typ středověkého panovníka, který z pozadí svého kabinetu dovede říditi politiku mírovou i válečnou.

Do zemí alpských tarasila české expansi cestu moc habsburská, která se trvale usadila v těchto krajích a pomocí koruny císařské zajistila alpské državy habsburskému rodu. Václav II., aby bylo pro Habsburky paralysováno nebezpečí se strany české, byl po tragickém pádu svého otce už v dětském věku sňatkem spojen s Habsburky a stal se švakrem budoucího německého krále Albrechta Habsburského. Nicméně, jakmile dospěl, emancipoval se z rakouského vlivu. Vpravdě neměl, přes své rodové aliance, Habsburky nikdy rád, byť někdy v říšské politice pokládal za účelné jiti s nimi ruku v ruce. Z rozvážné opatrnosti nemínil také s Habsburky konkurovati v dosažení hodnosti císařské.

Zato tím větší zřetel obracel Václav IL k druhému směru expansivních snah otcových, totiž do Polska a do Uher. Tu jeho pronikavý duch sklízel větší úspěchy, než bylo dopřáno řinčivé bojovnosti jeho otce. Cílem politiky Otakarovy v Polsku bylo dostati roztříštěná knížetství Piastů v Polsku, obzvláště v blízkém Slezsku, pod českou nadvládu. Byl to program, který celkem jasně vyjádřil Přemysl Otakar již roku 1255, aby totiž Čechy a Polsko jako dvě stěny úhelným kamenem české nadvlády byly spojeny v jedno a poutem nerozlučného přátelství k sobě připoutány. Vedle historických reminiscencí povahy státoprávní (pamatovalo se, že kdysi Slezsko i Krakovsko náležely pod moc panovníků českých), bylo v Čechách a snad i v Polsku této doby již živé vědomí slovanské, vědomí jednoty krve a jazyka, i když historickým vývojem tyto dvě části západního Slovanstva čím dále tím více se rozrůstaly ve dva osobité slovanské národy. Myšlenka českopolské solidarity objevuje se pak znovu v politice pražského dvora před samým skonem Otakarovým. V jednom politickém projevu této doby, vzniklém ve formě listu k polským knížatům s Otakarovou žádostí o pomoc, se připomíná výslovně, že mezi všemi národy světa nelze nalézti užšího příbuzenství nežli mezi Poláky a Čechy, neboť prý je spojuje netoliko bezprostřední sousedství, ale i společný jazyk slovanský, společný původ a jedna krev, která jako by z jedné a téže žíly vyprýštěla. Tohoto společenství chtěl pak Otakar takřka v poslední hodině, když se již schylovalo k rozhodnému konfliktu, užíti k záchraně mocenského útvaru českého, který sám budoval a který byl pozoruhodnou předzvěstí politické organisace střední Evropy pod egidou českých Přemyslovců. Jestliže habsburská monarchie měla své historické poslání v dějinách Evropy, pak nepochybně českou politikou Otakarovou byl k ní položen základ. A životnost politické myšlenky Otakarovy je již zajisté tím odůvodněna, že se Evropa k ní znovu a znovu vrací.

Lze se domnívati, že vytvoření přátelského poměru mezi zeměmi českými a polskými na tomto základě bylo toliko prvou etapou polské politiky Otakarovy, v které pokračoval potom cílevědomě  za okolností celkem příznivějších Václav II. Ten se nespokojil pouze tím, aby jednotlivá knížata polská z rodu Piastova byla uvedena v lenní závislost na státu českém, nýbrž zmocniv se přímo Malopolska i části Kujavska, zatoužil po tom, aby obnovil starou jednotu království polského a pak ozdobil své skráně korunou polskou. Po úporných bojích s Přemyslem Velkopolským i s knížetem Vladislavem Lokietkem dosáhl skutečně tohoto cíle a byl roku 1300 korunován králem polským. Veškeré západní Slovanstvo, tak jako někdy za dob slavného krále polského Boleslava Chrabrého kolem roku 1000, bylo opět spojeno a zahrnuto pod korunou českou a polskou, jejichž nositelem byl Václav II. Panství Václavovo sahalo téměř od Dunaje až k moři Baltskému. Vytvořením či spíše obnovením jednotné vládní moci v Polsku připravoval Václav II. pro budoucnost i polskou jednotu státní a národní.

Druhá větev výbojné politiky Otakarovy směřovala do Uher. Byl to jednak zájem, jak už výše dotčeno, o státoprávní restituci země slovenské, odloučené na samém počátku XI. století od Moravy, jednak snaha o geografické zaokrouhlení českého panství na východě. Politika ta, náhle zkomplikovaná otázkou císařskou, skončila pro Otakara katastrofou. Václav II. se k ní vrací za okolností mnohem příznivějších a bez této nebezpečné komplikace. Ale také s nezdarem. Roku 1290 zemřel uherský král Ladislav IV., který byl pokládán za posledního Arpádovce. Sousedé Uher se hlásili k dědictví rozsáhlého království. Také Václav II. Tenkráte se vynořuje plán, navazující patrně na cíle Otakarovy, rozděliti Uhry mezi Přemyslovce a Habsburky. Na český díl mělo připadnouti Slovensko tak, že by „Dunaj byl hranicí obou říší“ . Našel se však ještě vzdálený a zapomenutý Arpádovec, který vládl pak Uhrami až do roku 1301 jako král Ondřej III., kdy království uherské skutečně osiřelo. Václav II. pomocí mocného magnáta slovenského Matouše Čáka Trenčanského dosáhl toho, že mu byla nabídnuta koruna uherská celá. Přijal ji pro svého nedospělého syna Václava III. Střední Evropa, jak dějinami byla později znovu vytvořena od dědiců a pokračovatelů v politice přemyslovské, od Lucemburků a Habsburků, dostávala konkrétní rysy. Došlo k spojení tří velkých států pod českou vládou: Čech, Polska a Uher. A současně došlo i k spojení všech kmenů západního Slovanstva pod jednou vládou. Není pochyb, že tento útvar, kdyby se byl udržel, byl by pojistil západním Slovanům možnost jejich vývoje mocenského i kulturního.

Nicméně tento smělý krok tak jako někdy za Přemysla Otakara přivedl českou politiku do svízelných sporů. Na uherský trůn v důsledku dědické smlouvy z roku 1269 si činili nárok též neapolští Anjouovci. Jejich postavení s hlediska diplomatického bylo výhodné především v tom, že měli na své straně kurii papežskou, která považovala Uhry za odumřelé léno Říma, jež může jako vrchní lenní pán udělit Anjouovcům. Historie otce Václavova Otakara jako by se byla měla opakovati. Řím, chránící Anjouovce, se spojil proti české rozpínavosti (tak jako za Otakara) s Albrechtem Habsburským, císařem německým. Václav II. se tak octl roku 1303 v otevřeném zápase s obojí nejvyšší hlavou křesťanského světa: s papežstvím i s císařstvím. Necouvá a proti oběma hledá spojenectví s králem francouzským Filipem Sličným, který tou dobou rovněž se dostal do konfliktu s Římem. Převaha anjouovské skupiny (tak jako za Otakara) byla však tak značná, že Václavovi nezbylo než likvidovati otázku uherskou, aby nebyl ohrožen v svých vlastních državách. Dobojovati tento velký zápas o vytvoření střední Evropy, státu, který by se po způsobu Francie vzepřel proti středověkému universalismu duchovnímu i světskému a na jeho místo postavil soudržnost národně dosti jednotné dědičné monarchie s převahou slovanskou, osud již Přemyslovcům nedopřál. Uzavření příměří s Habsburky připomínalo ústup Otakarův roku 1276. Opuštěním posic, které nebylo možno uhájiti, se snažil Václav II. usnadniti svému mladému nástupci úkol, na který ani jeho vlastní síly již nestačovaly. Zákeřná choroba zlomila roku 1305 jeho poměrně ještě mladý život. A rok na to vraždou, jejíž příčiny se nepodařilo dosud objasniti, zahynul jeho syn Václav III. S ním vyhasl po meči i rod přemyslovský, který téměř od počátku českých dějin vládl mladému evropskému národu a podstatně určoval jeho osudy, ale při tom začasté mocně zasáhl i do dějin evropského lidstva. Poslední Přemyslovci jako by se ještě před svým zánikem byli chtěli vrátiti k velkému politickému i kulturnímu programu svých předků z X. století: soustřediti pod svojí mocí západní Slovanstvo a učiniti Čechy jádrem středoevropské velmoci, která na východním pomezí říše německé by byla jistou protiváhou proti mocné dynamice německé v jejím křesťansky universálním zabarvení, ale při tom zůstati činným článkem říše římské a tak spoluurčovati dějiny Evropy. Osud zlomil hůl nad přemyslovským rodem právě ve chvíli, kdy se pokoušel vážně zorganisovati střední Evropu v útvar, který by mohl čeliti tlaku jeho zmohutnělých sousedů a býti při tom stráží křesťanské i evropské vzdělanosti, aby západní Slovany a s nimi střední Evropu nestihl podobný úděl, jaký v XIII. století potkal Slovany východní, kteří se dostali na staletí pod vládu mongolských Tatarů. Mohla to být hráz i proti rozpínavosti islámu, která v století XIV. a XV. počala ohrožovati i kraje středoevropské. Nicméně přemyslovská idea nezahynula s tím to starým rodem a vtělovala se znovu v život, i když si k její realisaci Osud vyvolil dědice a pokračovatele Přemyslovců, Lucemburky, zejména však přemyslovské soupeře Habsburky.

Kapitola druhá
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 2

  1. cobolik pacholik napsal:

    mne cesko dalo z hentej doby,co tu tak mocne pise autor,jak by vtedy zil,jak by zil cely cas jak ta historia ceska isla,co to len kvapky v tej vode historie ceska,ale nech mu bude,ked tak pise a aby som sa konecne vymacknul,co mi dalo cesko?
    to domov muj,to holota moja,to jazyk ktoremu rozumiem jak kurva,to ludia,co toto,co som,nepoznam vsetkych tych kralov,ale poznam co sa za tych kralov nabudovalo,jasne,ze nie vsetko,ale to vsetko co aj nepoznam uznavam na smrt,bo tak ma chovali tam,tam odymeny som hoci moj rodny jazyk,ktory ma matka ucila,kus odlisny,hoci ja mizivu cast zivota zil v cesku,nic na tom nemeni,ze tak cujem,to vo mne , co pisem a nevyvrati,ani horda mongolov s tatarmi do kopy.
    a nech skusi nejaky pepik ci cobolik nieco bulikat na co si hraju ,alebo co tu dristas…
    po cesky poviem vodprejskni vole a nevopruzuj a cobolovy kratsie nech ide do pice.
    kompletne mozno odoslat.

    • Hana Řezníčková napsal:

      Čobolíku, „opsal“ jste mi to ze srdce? I když jste tak daleko od rodných strání /nebo možná právě proto/ Vaše poznámky mívají jasný vhled. Tento Váš vstup mi i slzy z očí vyplavil – asi ve stáří sentimentálním nebo co to je… Přeji zdar. Hana.

  2. NavajaMM napsal:

    Vychádza mi to tak, že Přemyslovci dali češstvu určitý punc. Takže Luxemburgovia sa mohli hrdiť titulom „Český kráľ“. Žigmund už bol nejaký mimobežný. Pripadá mi viac Európan než „Čech“, mal prílišné ambície a vývoj v našich krajinách poškodil. Jednak tým, že neukočíroval husitstvo a papiňák buchol, a jednak tým, že dal Poliakom do zálohu Spiš.

  3. K-k,. napsal:

    OT: Urozený pane Bavore, poštovský panáček se k vám řítí… ;´)

Komentáře nejsou povoleny.