O cestě do Číny 2


Dopis, který poslal syn pana Jiřího Knoppa svému otci popisuje zážitky z Číny. S ohledem na jeho délku jej rozdělím na dvě části. Bohužel jsem na druhou část zapomněl a tak až po upozornění jej s omluvou jak autorovi tak i vám předkládám

Ahoj tati,

Tak plním slib a píšu ti něco o mé cestě do Číny. Musím však říct, že již v průběhu cesty jsem si říkal, že ty zážitky se nedají popsat, to se prostě musí vidět.

Ještě co jsme v průběhu návštěvy Číny viděli. Asi to nejznámější:

V Pekingu jsme navštívili:

  • Zakázané město – historická část s tradičními dřevěnými budovami oddělená od zbytku města vysokými hradbami, kde z vlády císařů neměl obyčejný lid přístup. Zajímavé místo, pro nás Evropany naprosto odlišná architektura, spousta lidí, vše udržované, před vstupem přísné kontroly (na mne si však nepřišli, své nezbytné kuřácké vybavení – zapalovač, dokonce vlastně 2 jsem propašoval).

 

 

  • Letní palác – opět tradiční historické stavby, jezero, příroda. To si nechal jeden vládce dynastie postavit kopii kousku přírody, kterou viděl někde v Mongolsku. V současné době slouží jako atrakce pro místní s výlety na lodičkách a podobně.

 

  • Chrám nebes – opět dřevěná tradiční čínská stavba z dob vlád dynastií. Není to originál. Téměř zničená stavba byla rozebrána a vytvořena přesná kopie včetně dodržení technologie stavby (bez hřebíků a podobných pomůcek). Jinak na kopie jsou machři, vůbec se tím netají. Různé kopie jsme viděli na mnoha místech a oni to nijak nezastírali.

  • Návštěva velké čínské zdi – impozantní stavba. Opět mnoho turistů. Bylo to spojeno i s poměrně velkou fyzickou zátěží neboť zeď je postavena na úbočích strmých hor. I když tam byly schody, tak jejich sklon a velikost byly opravdu velké – prostě velká čínská zeď.

obr3

 

Po Pekingu jsme se letecky přesunuli do města  Xi’an.

Menší město než Peking („jen“ 8 mil.), původně hlavní město Číny, jedno z nejstarších měst. Krásné historické stavby, ale i moderní. Město se nám líbilo více než Peking (možná to bylo i tím, že tam nebyl žádný smog a vše bylo takové veselejší). Ubytováni jsme byli v krásném hotelu s výhledem na jezero. Naproti byl velký obchodní dům. Zašel jsem se tam podívat. Lidí tam moc nebylo, ale obchodů spousta, všech světových značek a také světových cen.

V Xi-anu a okolí jsme navštívili:

  • Terakotovou armádu – jedná se o hrobku prvního čínského císaře – největší mauzoleum na světě – na rozloze 46 km Součástí hrobky je pod zemí pohřbena armáda – 8000 soch, stavěli to 40 let (začali se stavbou, když bylo dotyčnému císaři 13 let) – úžasné.
  • Městské hradby – zajímavé, taková menší čínská zeď a na rovině

obr4

  • Historické muzeum – klasické muzeum s čínskou historií, zase strašně moc lidí.
  • Večeře. Na stole jsme měli cedulky s našimi jmény jak klasickým písmem, tak jejich znaky. Chtěl jsem si ji schovat, ale v závěru nás čínský hostitel zaskočil dalšími přípitky s ním s mladými dívkami, které zpříjemňovali prostředí hraním na nějaké tradiční strunné čínské nástroje a nakonec nás hnal na jiné místo k hromadné fotce. Do místnosti jsme se již nevrátili a tak cedulku s mým jménem čínskými znaky nemám. Jinak to bylo opět tradiční jídlo charakteristické pro danou oblast s množstvím chodů.
  • Návštěva divadla – taneční a hudební vystoupení na téma z historie jedné dynastie, kdy se do obyčejné dívky zamiloval jeden císař, vzal si ji a ona se pak nakonec stala císařovnou. Pěkná samotná stavba divadla v tradiční architektuře, nebylo to ale klasické divadlo, sedělo se tam u stolu s občerstvením (my jsme se dali pivo). Živá hudba, krásné kostýmy, světelné a jiné efekty. Zajímavé bylo, že divadlo bylo plné, ale po skončení nebyly žádné dlouhé ovace, jen krátký potlesk a pak rychlý úprk pryč.

dsc_0656

 

Poslední část naši návštěvy byla věnována Šanghaji. Odlet se z důvodu špatného počasí odložil a tak jsme strávili asi hodinu ve VIP salonku na letišti. To už jsme měli po kontrole, kde mi odhalili oba zapalovače, které jsem jinak všude propašoval. Tak jsem vždy musel požádat o oheň nějakého Číňana. Byla to nějaká jiná letecká společnost a tak se poprvé v průběhu návštěvy něco zadrhlo. Bohužel se to týkalo i mně. Když jsme totiž přijeli na letiště těsně před odletem tak nám náš doprovod hned hlásil, že se jim nepodařilo odbavit a dostat do letadla 2 kufry, ve kterých prý jsou baterie. Jeden z kufrů byl pochopitelně můj. Podle pravidel této společnosti nesměly být baterie všeho druhu a nabíječky převáženy v zavazadlovém prostoru, ale naopak jsme je mohli vzít s sebou na palubu v příručním zavazadle. Letadlo bylo již těsně před startem a tak nebylo možné baterii jednoduše vyndat (což jsem jim několikrát nabízel) a s kufrem odletět. Poměrně dlouho tam náš doprovod diskutoval se zaměstnanci letiště, ale řešení nepřicházelo, ačkoliv čas odletu se nekompromisně blížil. I když jsem jim nerozuměl ani slovo pochopil jsem, že s kufrem asi neodletím. Na pomoc si povolali i nějakého nadřízeného a ten rozhodl, že menší kufr mého kolegy se může vzít na palubu, zatímco můj větší kufr prostě neodletí. Nakonec ke mně přistoupil jeden z našeho doprovodu a řekl mi, že ať se nebojím, že sice kufr nemůže odletět se mnou, ale , že on se o můj kufr postará, zůstane s ním na letišti a dalším letem přiletí i s kufrem do Šanghaje za námi. Tak se také stalo. Bohužel ten den byly všechny lety posunuty kvůli špatnému počasí a tak se dostal do hotelu a osobně přinesl kufr na pokoj až v půl druhé ráno. No hlavně, že kufr nezůstal v Xi-anu. Mladí čínští pracovníci ukázali, že improvizace není jen doména Čechů.

O Šanghaji jsem již něco napsal, tak jen stručně. Je to obrovské velkoměsto s mnoha mrakodrapy a působí honosně a moderně. Bohužel počasí nám moc nepřálo. V podstatě celý den nám pršelo, bylo zamračeno a mlžný opar nám neumožňoval vidět mrakodrapy až k jejich vrcholu. Z těch nejvyšších jsme viděli tak asi 1/3. Vzali na nás světoznámou věž: Oriental Pearl TV Tower.

dsc_0772

 

Věž slouží jako TV vysílač a pochopitelně jako turistická atrakce. Vysoká je asi 460 m a turisté mohou z výšky 350 m pozorovat celé město. Na to jsme se také těšili, leč počasí způsobilo to, že jsme viděli téměř neproniknutelnou páru, která se držela právě v té výšce 350 m. Místo na věži, ze kterého je možné za dobrého počasí sledovat město s jeho mrakodrapy, je vlastně koule a podlaha,  po které se chodí je prosklená, takže to není moc příjemný pocit. Úplně jsem si ten pocit nemohl prožít, protože mlžný opar byl i pod našima nohama. Místy se  přeci jenom v oparu udělala díra a my jsme skutečně dohlédli až na zem – no nic moc. Návštěva věže by byla hezká, ale za tohoto počasí jsem si uvědomil, že podobně to vypadá v zimě na Ještědu. V podstatě žádný rozdíl, když stejně není nic vidět. Pod věží bylo museum o historii Šanghaje s voskovými figurínami, různými světelnými, zvukovými ale I pachovými efekty.

Dále jsme navštívili tradiční Čínskou vesnici nedaleko Šanghaje. I když samozřejmě je to již opět přizpůsobené turismu, tak tradiční stavby, loďky a obchůdky byly velmi hezkým protipólem moderního Šanghaje. I když opět pršelo, tak jsme vesničku prošli I s výkladem, jeli jsme na loďkách po kanálu a navštívili jsme čajovnu.

Večer jsme pak v Šanghaji navštívili velký trh, kde bylo možné nakoupit snad vše. Tam nás snad poprvé nechali naši průvodci svému osudu a měli jsme se opět sejít na stejném místě asi za 1,5 hod. Po pár minutách chození přeplněnými uličkami jsem přestal věřit, že místo srazu někdy najdu, ale nakonec se to podařilo. Jak jsme tam procházeli, tak nás neustále oslovovali různí prodejci s nabídkou hodinek, kabelek a podobně. Prodávají tam za dobrou cenu různé napodobeniny světových značek a když viděli evropské tváře tak samozřejmě hned nabízeli. Nakonec jsme tam nakoupili pár drobností, nebylo moc času, bylo nutné najít cestu zpět a navíc nákup nelze rychle odbýt –  s prodejci se musí smlouvat – přímo si to vyžadují a vyžívají se v tom.

Úplně poslední akcí před naším odletem byl večerní výlet na lodi s výhledem na město, jeho mrakodrapy a světlené reklamy. I když opět pršelo (a v té době velmi hustě), tak to byl nezapomenutelný zážitek. Potom rychle na hotel, kde už jsme měli jen naše příruční zavazadla a před půlnocí odlet zpět do ČR. Prozíravě jsem si nechal na hotelu druhé kalhoty a košili. A tak zatímco ostatní rychle na hotelu sušili své promáčené oblečení pomocí fénu, já jsem se převlékl do suchého a čistého a mokré věci jsem dal jen do batohu. Asi jsem zapomněl říct, že I když celou dobu pršelo, tak teplota se po celý den kolem 20°C.

Nakonec jsem z popisu své cesty do Číny udělal skoro román. Je to dáno tím, že ty zážitky jsou opravdu silné a jak jsem na začátku řekl, také těžko popsatelné a přenositelné. To se prostě musí zažít. Snad se mi to podařilo alespoň částečně.

dsc_0712

Mirek

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

22 reakcí na O cestě do Číny 2

  1. Hudec napsal:

    Byl jsem v Číně naposledy před více než dvaceti lety a je zřejmé, že už je to o dost jiná Čína.

  2. NavajaMM napsal:

    Prekvapuje ma to množstvo zelene pomedzi mrakodrapmi.

  3. kočka šklíba napsal:

    Moc pěkný článek :). Bude ještě pokračování?

    • Bavor V. napsal:

      Nebude, dopis skončil.

      • kočka šklíba napsal:

        Škoda, je to stejně pěkné a hodně zajímavé jako například zápisky od p. Hudce z Řecka.

    • vonrammstein napsal:

      O cestě do Číny 2
      Posted on 12.2.2017 by Bavor V.
      6 Votes

      Dopis, který poslal syn pana Jiřího Knoppa svému otci popisuje zážitky z Číny. S ohledem na jeho délku jej rozdělím na dvě části. Bohužel jsem na druhou část zapomněl a tak až po upozornění jej s omluvou jak autorovi tak i vám předkládám.

      Je na tom něco nejasnýho?

      • Bavor V. napsal:

        To bylo opravdu zbytečné 😣

        • vonrammstein napsal:

          Adekvátní skutečnosti. V tom úvodu je všechno napsáno. Proč se ptát na něco, co je naprosto jasný? Ledaže by…

          • Bavor V. napsal:

            Prostě to bylo zbytečné a basta!

            • vonrammstein napsal:

              Poměr prvního útoku 1:10 považuju za přiměřený. navíc jsem se zcela zdržel vulgarit, jen jsem poukázal na zjevnou nedovtipnost tazatelky. To nejde, aby jeden mohl a druhej ne. Takže ano, ya basta.

              • Bavor V. napsal:

                Mne nezajímají nějaké poměry. Prostě vy dva – od sebe. Aspoň na vzdálenost doletu balistické střely ❗

              • tata napsal:

                To nejde, aby jeden mohl a druhej ne.

                To mě skorem rozplakalo…..Ještě že časem se plno věcí ukáže,

              • Bavor V. napsal:

                tato, od vás už to bylo opravdu trapné, Já jsem si to vyřešil a vy se toho nevšímejte. To je opravdu jen moje záležitost.

              • tata napsal:

                je ruzný pohled na trapnost,a rozhodně nenechám poměr 1/10 bez poznámky,klidně budu trapný.Sice jste majitel blogu ale já nikdy nebyl moc poslušnej hlavně né ve věcech když si myslím něco o zvlaštním přistupu.Na rovinu když si jindy začala kočka napomenul jste ji jeho né……..a to je promě zvláštní přistup…….mate jedinou možnost červenou kartu,opravdu nikdy sticha nebudu

  4. kočka šklíba napsal:

    Nechci odpovídat nikomu adresně, tak moc jsem neklesla, abych se tady hádala o to zda jsem nedovtipná 😀 . Já se ptala spíše pana Knopa, číst totiž umím, takže jsem pane Bavore tu otázku směřovala na něj, třeba ještě něco má 🙂 . Nebo by mohl jeho syn zavzpomínat, určitě to nejsou jeho jediné dojmy. Do Číny se určitě nepodívám a postřehy a zážitky někoho kdo tam byl a je ochoten o tom napsat jsou, alespoň pro mě, opravdu velmi zajímavé
    Dcera je teď od října na Novém Zélandu, tedy 14 dní byla v Austrálii, a má blog, takže jestli bude zájem a ona to dovolí (což nejspíše ano), tak bych mohla občas něco sem také dát 🙂 .

  5. jaa napsal:

    Moc hezké povídání, máte holt jiné možnosti než my starší generace, i když jsme se taky leckams podívali. Takový cesťák bych si taky dala líbit. Ale nezávidím, dokud to jde podívejte se kam se dá. Poznané Vám nikdo nevezme…. Kdo ví….

  6. kchodl napsal:

    Pěkný článek, zajímavé.

    Když jsem hodně létal po světě, problémy s baterkami ještě nebyly, protože Li-Ion a Li-Pol technologie začaly až cca 2005+, ale zato byly v prudkém rozvoji ICT aerolinkové systémy, které často nefungovaly a kufry se mi ztratily mnohokrát, často dorazily do místa až v den odletu nebo i po. Nebo definitivně zmizely. Když člověk letí na druhý konec světa, nikdy není jisté, kdy a jak dorazí, protože mimo normální věci jako bouřky, záplavy, tajfuny a sněžení jsou také stávky, selhání ICT, podvodníci s letenkami, laxní zaměstnanci… Občas odpadne i člověk sám, třeba na chřipku nebo „Montezumovu pomstu“, když neprozřetelně polkne co by neměl a zapomene to zalít kvalitním tvrdým chlastem v dostatečné míře. Takže autorovy potíže se zavazadly jsem při čtení prožíval, vím jak to obtěžuje.

    Dnešní Čína musí být hodně zajímavá, vývoj tam jde velmi rychle. Ale přiznám se, že takových cest, jak to autor popisuje jsem zažil tolik – s prezentací od místních partnerů – že mi to úplně splývá, navíc prostředí mezinárodních hotelů, letišť a dopravních letadel jsem se naučil bytostně nenávidět. To se někam po 1-4 dnech letištního utrpení dostanete, úplně hotový z časových posunů, divného žrádla, zpoždění a neustálého telefonování o změnách plánu – a že všechno je OK, keep smiling. Člověk je tak „rozjetý“, že nemůže normálně spát, ráno polkne cosi a je vlečen kamsi, musí projevit předpokládané nadšení z místních zázraků a pamětihodností – většinou se ukáže, že na internetu a v televizi to vypadá značně lépe a větší než ve skutečnosti, a mnohem méně špinavé a zalidněné. Následuje jakési obchodní jednání, kde se musíte na pár sekund soustředit a nic nepodepisovat, jinak je malér. Pak žranice a chlastačka, to musíte vydržet a neudělat ostudu. Následuje den dva až týden skutečné práce, kdy sedíte u kompu a bušíte do toho, něco školíte a přednášíte. Nic než práci nevnímáte. Když Vás mají rádi, strčí Vám na hotel slečnu, při lepší úrovni ji vydávají za Vaši místní asistentku, tlumočnici nebo turistickou průvodkyni a pokud je slečna šikovná a chytrá, dělá že to tak je a souloží s Vámi jen tak ze sympatií. Závěrečné akce probíhají v opačném gardu než při příletu. Dobré je na konec moc nepít, protože jinak se při cestě zpět možná zhroutíte někde na nějakém letišti. Pak následuje úprk zácpou na letiště a stíhání odbavení a letadla, obvykle navazující spoje stejně uletí, s tím se musíte smířit. Po jednom až třech týdnech utrpení jste doma, ale než se stihnete zregenerovat z toho skvělého zážitku, musíte zase do jiné prdele světa.

    Dovolená s rodinou, někde daleko, to je také zážitek, často k nezaplacení po všech stránkách. Žena osciluje od pozice „to je hrozně drahé“ (všechno na letišti) po „to je skvělá cena“, jako by nebyla na dovolené, ale nákupčí vetešnictví či dámského butiku. Děcka jsou nadšená a otrávená, oboje najednou. Když jde vše nadobyčejně dobře a žádné letadlo neuletí, tajfun nepřijde, nesněží, … tak děti začnou zdařile simulovat zánět slepého střeva, nákazu meningokokem nebo si alespoň rozbijí hlavičky či zlomí ruce a nohy. Když je cílová destinace v dokonalém pořádku, prospekty se ukáží dokonce horší než skutečnost, dá se počítat s tím, že se určitě ztratí kufry nebo doma umře někdo z rodiny a musíte ihned zpět. Nebo se vyskytne něco nesmírně důležitého v práci.

    Cestování je prostě utrpení, s rodinou je to očistec. Nejlepší dovolená je doma, koupání v místním bazénu a když hotel a all-inclusive, tak třeba hotel Sen v Senohrabech. Nebo tak něco. Alpy a Jadran jsou také blízko.

    Ale to si musí každý odtrpět sám. Většinu lidí cestování „baví“.
    🙂

    • kočka šklíba napsal:

      Nemám zkušenosti z takové dlouhé cesty , mně stačil let na Krétu aby mně nebylo moc dobře, ale s tímhle by asi souhlasila moje dcera : „To se někam po 1-4 dnech letištního utrpení dostanete, úplně hotový z časových posunů, divného žrádla, zpoždění….“
      Ona dva dny nejedla, ptz hned druhé jídlo v letadle na Tchaj-wan jí jaksi neudělalo moc dobře, spíše tedy hodně špatně, navíc letěli asi s nějakými asijskými aeroliniemi, takže tam nebyla snídaně jako jsme my zvyklí ale nějaká, prý, teplá směs s rybami a divná. Teprve až když letěli do Austrálie, tak měli něco jako pečivo. No let byl prý dost hrozný, ono taky strávit 2 a půl dne v letadle, tedy s mezipřistáním, samozřejmě, je dost vyčerpávající 😀 . Ale letěli na rok a půl, tak se to dá no, ale letět tam na měsíc, no nevím.

      • kchodl napsal:

        Dokud to člověk nezkusí na vlastní kůži, tak neví, o co jde. Jinak Nový Zéland je moc krásný, jedna z nejpříjemnějších zemí. Jak ten severní, tak jižní ostrov. Milí lidé.

        Nejhorší jsou právě ty krátké cesty. Dělali jsme různé expertní servisní zásahy a podporu, jakési odstraňování problémů, které se nevedlo řešit dálkově po drátech, pak také školení a nebo různé počítačové kongresy a setkání. Na místě pár dní až týden, maximálně dva. To než se člověk vzpamatuje z cesty, letí zpátky a tak je při tom všem v takovém skoro polovědomí, z únavy, stresu, nevyspání, nezvyklého jídla – a také z pohostinnosti těch lidí, protože Vám chtějí všechno ukázat, co je u nich fajn a pěkné, zavést Vás do kvalitních restaurací, „neformálně“ popít alkoholu, zaplatit luxusní štětky. Odmítnout se nedá, člověk musí dělat, jak je všechno vynikající, jinak by se urazili nebo po asijsku „ztratili tvář“. Nejhorší jsou tropy a subtropy, protože známkou luxusu jsou klimatizace a bohatství ukazují nízkou teplotou – takže v hotelu a všude po cestě je 16°C nebo méně, vždycky jsem z toho byl vymražený jak treska. Navíc to nebylo jednoduché ani odborně, často jsem se po celou cestu učil nebo dával dohromady postup, dělalo se to na místě i po nocích, dokud to nebylo hotové, dokud člověk nepadl, třeba 48 hodin v kuse. Samotná ta práce byla hodně vysilující a stresující. Jednou mi zaplatili výlet vrtulníkem nad městem, v Ósace, a ačkoliv miluji létání a vrtulníky zvlášť, asi minutu po startu jsem vytuhl a celou hodinu letu spal jak dřevo – bylo to občas za hranicemi lidských sil. Až na tohle všechno to bylo fajn. Ale byl jsem moc rád, když jsem se toho zbavil.
        🙂

        Když někam jet, chtělo by to alespoň na dva měsíce, protože aklimatizace na podnebí trvá dva tři týdny a když si tělo zvykne, na teploty a místní jídlo, při normálních dovolených s cestovkou je čas jet domů.

        • kočka šklíba napsal:

          Ano asi jak píšete, asi moc milí lidé. Vánoce strávili u nějakých místních lidí, vlastně celý týden vánoční, grilovali, pak jeli k nějakým jejich příbuzným, také grilovali, no jo no vánoce 😀 , pak chytali ryby, prostě vánoce na Novém Zélandě takhle probíhají prý. Zatím se tam setkali opravdu s jen velmi milými lidmi, snad to vydrží 🙂 .

Komentáře nejsou povoleny.