Dvacet let od smrti Bohumila Hrabala


     Dvacet let už uplynulo od smrti jednoho z našich největších spisovatelů dvacátého století – Bohumila Hrabala.

Dovolte mi připomenout dobu, kdy se před prodejnami s knihami tvořily fronty. Čekalo se na vydání knih nejen Hrabalových, ale i krásných vydání knih s poezií. Držet v ruce knihu  s krásnou ilustrací poskytoval sváteční pocit.

Časy se mění, obecně se méně čte.  Film, televize i internet nám sice nabízejí množství kultury, avšak většinou mizerné úrovně, ale ochuzují nás právě o zážitek strávený nad knihou.

Ochuzují nás o chvíle, kdy jsme knihou  vtaženi do příběhu a také do vlastních představ, kdy jsme nuceni přemýšlet nad textem. Ochuzují nás o chvíle, kdy se můžeme nad řádky usmívat a dojímat, aniž by nám k tomu někdo dával „pokyn“ automaticky vyvolaným potleskem. Můžeme si tak v duchu prožívat svůj vlastní sit-com.

Tvorba Bohumila Hrabala je známá především díky filmům Jiřího Menzla a jiných Možná proto  není čtení jeho textů pro mladou generaci tak lákavé. Děj je většinou známý, času má každý málo. Kdo si může dovolit takový přepych  kochat se originálním jazykem? Snad jenom my, starší generace v důchodu.

Kdykoliv si otevřu některou z jeho knížek, na kterémkoliv místě, třeba i uprostřed textu, dostávám se do opojného stavu. A to prosím nepotřebuji ani lahvinku, ani cigárko, jen tak si užívám Hrabalovu poetiku.

Nedávno se ve zdejší hostitelské síni probíraly otázky, týkající se postavení žen, tzv. genderové.      Hrabal si velice vážil své matky i své ženy Elišky, o kterých dovedl psát s jistou dávkou ironie, stejně tak i o sobě.

    Teprve teď vím, že sedmdesátka, která mi dýchá na záda, nese sebou přirozenou sklerózu a sklerózu umělou, teprve teď, kdy manželka už čtvrtý měsíc je v důchodu je tedy neustále se mnou, teď vím, co je to peklo, které člověk musí překonat. Ne odejít, to je laciné, za tři koruny padesát deset deka slezské tlačenky, ale vzít to na sebe, naslouchat té mé manželce, poslouchat ji, ale myslet si to svoje, dokonce víc si myslet na to svoje než v ten zdánlivý zlatý čas, když jsem více než čtvrt století měl volný čas, čas jen pro sebe, čas, kterého jsem si nevážil, který jsem utrácel zbůhdarma jako marnotratný dědic.

    Přirozená skleróza mi nedělá starosti, protože kdybych si měl pamatovat všechno, co jsem přečetl, co jsem zažil, co mi přinesly ty pitomé automatické texty, jako psychické asambláže, koláže, muchláže,  nazrál bych už dávno pro pitominec, ale tak, jak se tělo potem a každým vyměšováním zbavuje zbytků jídel a pití, tak i tam někde v hlavě je signální soustava, která vygumuje všechno to nepodstatné, všechno to, co snad tělu škodí. A potom ty protuberance na Slunci, a potom ta krásná změna barometrických tlaků, která přináší tu krásnou afázii, kdy člověk sedí jako zasažený bleskem a nedovede si vzpomenout, jak se řekne: stůl, židle, jaké má telefonní číslo, křestní jméno svého přítele… Je to krásná situace vygumování, zářez do mozku, vstřiknutí kyseliny, která přináší psychické oněmění. Tak někdy sedávám takto zasažen tím svým druhým sklerotickým přirozením, tak, jak sedávají přiblblí starci sedící v Dolních Beřkovicích, když je léto, sedávám a dívám se pozorně na své bosé nohy, žasnu nad prsty, hrozně mě zajímá zlomený a vybočený malíček, jindy otvírám svoje ruce a dívám se na ně, jako bych je viděl poprvně. To je čas, kdy odešla i naděje, že až zaprší, až barometr ze čtvrt na čtyři se začne vracet na pěkné počasí dvanácti hodin, nebo z deseti hodin deštivého počasí se ručička začne přesouvat na jednu hodinu a pět minut, to je čas, ve kterém naslouchám, kdy přestane bolet v týlu hlavy, kdy odejde úzkost a strach.

      Kdysi jsem vychutnával tuto svou imbecilitu přicházející z počasí a kocoviny, vychutnával jsem, co se to se mnou děsného ale krásného děje, teď ale mám doma už více než čtyři měsíce manželku, která z hlubiny své ženské duše nenávidí všechno to, co já jsem měl rád. Já tak rád jsem nesnídal, protože jak jsem se najedl, tak se mi zalil mozek jídlem a odešlo to sršivé ranní a dopolední myšlení snad pramenící z pocitu hladu, snad z toho, že rád jsem snídal černou kávu, dvě tři silné cigarety, teprve od té chvíle jsem procital z nocí, ve kterých vždycky špatně spím, takže taková rána se mi nechce žít, nechci být na světě, až teprve jedna cigareta mě vzkřísí do dne, při druhé cigaretě je mi vždycky špatně, při třetí, i když jsem opálený, tak zblednu, ale to je můj obřad, to byl můj ranní obřad, moje mše, srkával jsem kávičku a lačně kouřil a pil, díval jsem se někam oknem, někam do nebe, jen tak jsem se díval a snažil jsem se tím nesnažením dostat se do nulté situace, na nic nemyslet, naslouchat jen sám sobě, zda se tam někde objeví nějaký motiv, něco vypluje jako skvrna na hladinku starého rybníka, něco z toho magazínu mého myšlení a cítění a chybování, zda něco se zjeví, první věta, kterou bych začal párat ten veliký svetr textu, protože psaní, to moje psaní vždycky je zachycená první nit, o které ale s nadšením vím, že jen tak ji navlíknu do psacího stroje, jak jen začnu rychle psát, že musím rychle psát tak dlouho, až z nevědomí přepárám celý svetr…

      To byl ale ten můj krásný čas, můj luxus. Teď mi ráno žena dá kávičku a koláč, chleba mazaný máslem, dívá se na mě přísně a občas pronese: To nejnezdravější je na světě je nalačno pít kávičku, nalačno kouřit…

 Ale pamatuj si, já sama tady nebudu! A zaslzí nad vidinou toho, že já umřu co nevidět a ona tady bude sama. A tak já teď kouřím, ale už se nedívám z okna do neznáma, protože ona na mě zakřičí: Nedívej se do pitoma! A tak mě přejde chuť na kávičku i na kouření, čtyři měsíce mi už manželka přestřihla  jakoukoliv nit. A pak, moje manželka mi neustále dopředu zavaluje můj čas vším tím, co mám nakoupit, možností, že odpoledne přijde čistič oken, abych byl doma a nelajdal, že bych měl vymalovat komoru, abych si šel nechat spravit zuby, ušít šaty, že se jí zdá, že když přijdu ze záchodu, že si neumyju ruce, proč si denně nečistím zuby, proč si neměním spodky, proč se tak blbě koukám, kdo má prát košile, když je nosím, až smrděj špínou…

      A tak kromě skvrn na slunci, tak kromě neustále sem a tam se vrtkajícího počasí, tak kromě blížící se sedmdesátky a přirozené sklerózy je tady moje manželka, častokrát ji zpovídám, zdali neměla někde nějaké dítě, zdali je nedala někam na vychování, jak by to bylo krásné, kdybychom ty její děti, třeba už provdané, adoptovali a moje manželka by se starala o vnoučata a tak jako všechny babičky by byla šťastná, když bych nebyl doma, když bych jim jenom dal peníze a vypadl z domu. Ale moje žena neměla, tak jako já, konkrétní hříchy mladých let, je sama, tak jako i já jsem sám…

     A moje manželka má na starosti jenom mne a ještě kuráž mne vychovávat, ještě má odvahu chtít na mně, abych ji bavil, abych s ní chodil do divadel, do kin, do společnosti… kdežto já už si nepřeji nic jiného, než být sám. A já sám musím být, já si musím vydobýt tu samotářku sám na sobě. Ale když Jiří Mucha napsal Studené slunce v kriminále, tak proč bych já nemohl psát tak, jak jsem psával, když moje žena chodívala do práce, co mi brání, abych si tu exkluzivní samotu vydobyl, abych si zacpal uši, abych sám sebe uměl zabednit, abych uměl ohluchnout, oslepnout, tak jak jsem o tom pošetile psával, co jsem se nakafral o hlučné samotě uprostřed pivních hostí…

       Teď musím začít žít tak, jak žijí ti, o kterých píši, uprostřed rodiny, uprostřed lidí a příbuzných. Tady je moje šrajbmašina a tady jsem já! A tady držím pevně tu počáteční nit, tady je ta lžíce, kterou se pokusím přelít nikoliv celé moře jako to děcko svatého Augustina, ale tady je tma, ve které sedím a dívám se klíčovou dírkou do osvětleného pokoje tam na druhé straně mých očí. Na psaní je to nejkrásnější, že nikdo nenutí člověka, aby psal. Já teď ale cítím, že psaní je moje léčba, moje psychiatrická léčebna … a linka důvěry.

      Možná se vám bude zdát tento text genderově nevyvážený a že by tudíž v dnešní době neobstál. Vím jen, že mu žena Eliška (řečená Pipsi) moc a moc chyběla.

V knize  Domácí úkoly jsem objevila tento text:

     Žijeme v zemi, ve které více než tisíc let skotačí čiperný národ, který sice vždycky s jistým zpožděním, avšak pak s velkou intenzitou se dovede nadchnout pro krásné ideje, které zpravidla přicházejí z jiných zemí. Tento národ prožívá tyto ideje jako vlastní a dovede je dotáhnout ad absurdum. Tyto ideje přicházejí vždycky nevhod, vždycky se musí o ně bojovat, vždycky při tom tekla krev a vždycky ta ale nevhodně prolitá červená se ukázala jako prolitá vhodně a nová společnost anebo její jednotlivé stavy a třídy podle politické situace si vynutily přístup a vstup do onoho ohromného ubrusu, de jehož tkaniny si tento národ vetkal řvoucího lva.

m-ovci-babicka

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 reakcí na Dvacet let od smrti Bohumila Hrabala

  1. cobolik pacholik napsal:

    ja vzdy cital od hrabala,len uryvky tu,ci nieco si pocital na web,bars chytry dristac,proste kumstir od slova ceskeho a ze dnes ho malem nikto necita,bo na jeho dristy musi byt chytra palice.

    • Miluše napsal:

      Hrabal je výborný vypravěč lidských osudů a používá jazyk, inspirovaný strýcem Pepinem. Kdyby znal Čobolíka, určitě by ho inspirovatel k napsání nějaké povídky o člověku s perličkou na dně. Zahrnul by ho mezi „pábitele“.
      (BH: Tak zatímco moudří a opatrní se pečlivě dezinfikují, pábitelé voní člověčinou. Zatímco moudří a opatrní si věší na svá křídla olověná závaží, perutě pábitelů už se vracejí z výpravy s oškubaným a popáleným peřím. Pak pábení je vyrovnávka proti obřadnosti vzdělání.. aj. Pábitelé jsou neuchopitelní, jejich tvar je v přítomnosti nejistý, sporný, někdy i zdánlivě nežádoucí, nevhodný. A přesto mají za půl roku pravdu. … Každé púrostředí má svého pábitele, o jehož potřebnosti se přesvědčíte, když takový pábitel onemocní, nebo je na dovolené, že se vám po něm stýská…. Pro literaturu je pábitel cenný tím, že už v typu je ozvláštňovatel….).
      Doufám, že mne Č. nezabije. 🙂 .Ale já to tak vidím.

  2. kchodl napsal:

    Paráda, díky.

    Mistrovská práce, přitom je to vlastně jen taková miniaturka, lehký ranní textík o probuzení. Na tom je nejlépe vidět, jak veliký to byl spisovatel. Na každé větě, každém odstavci, jediné slovo není navíc ani nechybí.

    Hrabal měl „lehké pero“, psalo mu to samo, jak se říká. Jenže to se jen tak říká.

    Je to podobné jako sledovat krásnou gymnastku, jak dělá přemety a salta, jakoby nic. Vypadá to tak lehce a elegantně, bez síly, jako ta nejlehčí věc na světě, úplně přirozená, kterou dokáže každý.

    Ale je za tím obrovské nadání, podpořené dlouholetým cvičením, odříkáním, tisíci modřin a výronů, slz a bolesti. Opakováním a vybrušováním stylu, pilováním každé maličkosti. Veliká vytrvalost a víra ve výsledek, když unavená vůle zrovna ochabuje a celé tělo nesmírně bolí. Po mnoha a mnoha hodinách dřiny a beznaděje se začne vše zlepšovat a nakonec, v konečném provedení, v dokonalé souhře ovládání každého svalu a svalíku, šlachy a úponu, vše řízeno vytrénovaným mozkem, který zná každý pohyb do posledního detailu, vše vypadá lehce a přirozeně. Ta nejlehčí věc na světě.

    Bravo, Hrabale!

  3. bob napsal:

    Přiznám se, že Hrabal je pro mě málo „čtivý“.
    Mám raději jeho filmy (což je taky Hrabal)
    Mě přijde (a podle mě nemá nepodobný styl) čtivější Ota Pavel.
    Ale je to samozřejmě věc vkusu, čímž chci říci, že není závada na Hrabalovi ……..

  4. Hudec napsal:

    Kurva ale že ten chlap uměl psát:
    „Je to krásná situace vygumování, zářez do mozku, vstřiknutí kyseliny, která přináší psychické oněmění. Tak někdy sedávám takto zasažen tím svým druhým sklerotickým přirozením, tak, jak sedávají přiblblí starci sedící v Dolních Beřkovicích, když je léto, sedávám a dívám se pozorně na své bosé nohy, žasnu nad prsty, hrozně mě zajímá zlomený a vybočený malíček, jindy otvírám svoje ruce a dívám se na ně, jako bych je viděl poprvně.“

    Jak to může tak napsat a přitom mě ani neznal….. 🙂

    • kchodl napsal:

      Úžasné, že? Mistr slov, člověk úplně vidí jeho očima. Jak to ten chlap dělá, sakra?
      Nejvíce mě na tom jeho stylu vytáčí, že to vypadá tak jednoduše a snadně, psát tímto způsobem, ale jakmile to člověk zkusí, padne na hubu u třetí věty, nejpozději.

      Jako s tou gymnastkou, jak jsem se neuměle pokusil demonstrovat výše.
      Kdo jiný takhle psal? Kerouac? To je proti Hrabalovi matlal. Nevím o nikom.

      • NavajaMM napsal:

        Milujem túto časť z Postřižin:
        Pan Myclík nabíjel kroupová jelítka, už vypil druhou odlívku rumu, a zničehonic hrábl do
        krvavého prejtu a prstemmi udělal na tváři krvavou šmouhu.
        A začal se tichounce smát, očko se mu zablýsklo jak prsten, hrábla jsem do krvavého kastrolu, a když jsem chtěla máznout řezníka po tváři, uhnul a já jsem padla dlaní na bílou stěnu, avšak než jsemji umazala, pan Myclík stačil mi udělat druhou čmouhu a přitom špejlovat jelito dál. Hrábla jsem znovu do krve a rozeběhla jsem se, pan Myclík několikrát uhnul jako při savojance, a pak jsemmu krví pomazala tvář a špejlovala jsem kroupová jelítka dál a smála jsem se, když jsem se zadívala na řezníka, který se smál zdravým plným smíchem, to nebyl jen takový smích, ale to byl smích odněkud až od pohanů, kdy lidé věřili na sílu krve a slin, neubránila jsem se, abych nenabrala kroupové krve a zase nemázla do tváře pana Myclíka, a on mi zase uhnul, minula jsem jej a on mi s velikým řehotemmáznul další čmouhu, a přitom špejloval jelita dál, pan Martin přinesl basu piva ze spilky, a když se opatrně shýbal, mázla jsemmu do tváře plnou dlaní krvavého prejtu, a
        kočí pan Martin vytáhl z kapsy kulaté zrcátko, podíval se na sebe, a asi se sobě líbil víc než kdy jindy, zasmál se zdravě a nabral na tři prsty červeného prejtu, rozběhla jsem se do pokoje, pan Martin běžel za mnou, křičela jsem, ani jsem si neuvědomila, že už za touto zdí zasedá správní rada pivovaru, že je zřetelně slyšet rachot židlí a volání, ale pan Martin
        mne umazal krví a smál se, ta krev nás nějak sblížila, smála jsem se, posadila jsem se na kanape, držela jsem ruce před sebou jako loutka, abych neumazala potahy, pan Martin držel umazanou ruku také tak, avšak ostatní jeho celé tělo se zvolna uvádělo do smíchu, otřásalo se a hrdlo propukalo v dusivý, jásavý, kašlavý řehot, a přiběhl pan Myclík a plnou
        dlaní hrábl panu Martinovi do tváře, kroupy se v ní blyštěly jak perly, a pan Martin se přestal smát, zvážněl, zdálo se, že chce uhodit, ale vytáhl kulaté kapesní zrcátko, podíval se do něj, a shledal se asi tak krásným, jak se nikdy neviděl, a rozesmál se, zvedl
        stavidla hrdla a řval smíchy, a pan Myclík o tercii níž se řehtal drobným smíchem, který se podobal jeho zoubkům pod černým knírem, a tak jsme řvali smíchy a nevěděli proč, stačil pohled a propukli jsme ve smání, které bolelo v slabinách. A tu se otevřely dveře a vběhl
        Francin v redingotu, kravatu ve tvaru kapustového listu si tiskl do prsou, a když uviděl zakrvavené tváře a ten hrozný smích, sepjal ruce, ale já jsem se neudržela, vzala jsem na tři prsty krvavý prejt a mázla jsem Francinovi do tváře, abych jej proti jeho vůli rozesmála, avšak on se tak polekal, že tak jak byl, vběhl do zasedací síně, dva členové představenstva se svalili, protože mysleli, že v pivovaře byl spáchán zločin, sám předseda pan doktor Gruntorád přiběhl zadním vchodem do kuchyně, rozhlídl se, a když viděl ten velký smích na zakrvavených tvářích, oddychl si, posadil se, a já jsem tak, jak jsemměla ruce od prejtu, udělala panu doktorovi do tváře červený pruh a jen chvíli jsme všichni utichli, přes uslzené oči se dívali na pana doktora Gruntoráda, který vstal a zaťal pěsti a vysunul buldočí čelist… avšak najednou se rozesmál, byla to ta síla krve, to něco sakrálního, co aby se nestalo, tak se odnepaměti vybíjelo pomazáváním se vepřovou krví, pan doktor hrábl do prejtu a rozběhl se, smějíc se vběhla jsem do pokoje, pan doktor
        mne minul a padl rukou na vystlanou postel, vešel do kuchyně a nahrábl si plnou hrst a vrátil se, běžela jsem kolem stolu, bílý ubrus byl plný otisků mých dlaní, pan doktor Gruntorád každou chvíli zavadil krví o ten ubrus, nadeběhl mi, a já pištíc jsem běžela na chodbu, která pojí náš byt se zasedací síní, síň už byla osvětlená, a já jsem vběhla do
        zasedání, zlaté lustry a pod nimi dlouhý stůl potažený zeleným suknem, na kterém ležela rozevřená akta a zprávy. A pan předseda Gruntorád vběhl za mnou, všichni členové správní rady si mysleli, že pan předseda mne chce zabít, že se mne už zabít
        pokusil, Francin seděl na židli a krvavou rukou si mnul čelo, a pan předseda se mnou několikrát oběhl kolem stolu, výskala jsem a z nás obou lil pot, když mi ujela noha a padla jsem a pan doktor Gruntorád, předseda měšťanského pivovaru s ručením omezeným, mi hrábl plnou dlaní do tváře a posadil se, manžety mu visely a on se začal smát, smál se tak jako já, smáli jsme se, ale ten smích zvyšoval hrůzu členů představenstva, protože si všichni mysleli, že jsme se pomátli.
        – Jestli se, pánové, neurazíte, zvu vás na zabíjačku,
        – řekla jsem.

        • kchodl napsal:

          Fantazie.

          To je přesně ono, co mám na mysli. Hrabal píše tak, že je to sled asociací, které vyvolávají v čtenáři obrazy, je to jako film, ve stylu němé grotesky, protože ty obrazy jsou zvláštním způsobem groteskní, na hraně skutečnosti a snu, napůl zamlžené ale s ostrými detaily.

          Má svůj osobitý styl, nikdo jiný tak nepíše. Kouzlo nevězí vůbec v těch dlouhých větách bez interpunkce, proplétání hlavních a vedlejších vět, nebo volbě slov. Je to v té obraznosti nebo jak to nazvat. Má v tom prostě nějaké „woodoo“, ale čert ví jaké.

          Podobný „obrazový“ styl má snad jen Marquez – např. „100 roků samoty“. I když forma je jiná, mám ze čtení jeho knížek místy podobný pocit jako při čtení Hrabala, je to podobně „filmové“.

          Vůbec se nedivím, že ve světě je z české moderní literatury Hrabal nejznámější, je to prostě spisovatel světové extratřídy.

          Pro mnoho lidí – kteří to nechápou – je Hrabal příliš alternativní, protože píše převážně o lidech na okraji společnosti nebo mimo společnost, je to „ten ožrala“, tím jsou s celým Hrabalem hotoví. Není to dost společensky ušlechtilé a na výši.

          Snobové milují Kunderu, protože blije na Čechy a žije ve Francii, je to správný maloměšťácký yntelechtuán. Přitom je to dost podbízivý manýrista, s ničím nevynikajícím jazykem, špatný vypravěč. Přesně týpek, kterého mohou milovat havloidi – a je otázka, nakolik je jeho sláva odrazem doby, kdy Západ adoroval z důvodu politické propagandy všechny i třetiřadé umělce, „uprchlíky z komunismu“. Hrabalovi přitom nesahá ani po kotníky. Už Kunderovy „Sešity směšných lásek“ mi připadaly, že se snaží okopírovat Roalda Dahla, podbízet se a šokovat, ale neumí to, přišlo mi, že to „nedrží pohromadě“. Další jeho knihy mi připadají stejně falešné a umělé, plné různých pseudopsychologizací. To jen tak na okraj, protože všechno se musí s něčím porovnat.

          Vůbec bych se proto nedivil, kdyby za 80 let, až bude sté výročí Hrabalova odchodu, bude po zásluze chápán jako největší český spisovatel druhé poloviny 20. století a všichni ho budou znát (zatímco o jiných, včetně Kundery bude jen noticka v učebnicích a jejich díla zcela zapadnou – jako dnes neznáme 99% děl, které byly „in“ před 100 lety).

          • NavajaMM napsal:

            Áno, presne, trafili ste to tým Marquezom. Čítali ste Kroniku ohlásenej smrti? Milujem ho pre ten záver knihy. Tisíc iných spisovateľov by sa nezdržalo a na konci príbehu by čitateľa poučovalo filozofickým záverom. Ale Marquez nie. Nechá, nech je tým múdrym filozofom čitateľ, nech si on sám sformuluje, čo aj tak už visí vo vzduchu. Zaslúžil si, veru chlapec, tú Nobelovu cenu.

          • Hudec napsal:

            Zajímavé je, že formálně píše Hemingway přesně obráceně – v krátkých větách. Ale asociace vyvolává podobně jako Hrabal svými dlouhými/nekonečnými.
            Jak to ti pacholci dělali, jak na to přišli….?

            • kchodl napsal:

              Hemingway je „filmař“ samozřejmě také, a vynikající.

              Ale u něj mě to tak „nevytáčí“, protože jeho styl je vymakaný, už na první pohled vypadá sofistikovaně. Psát „jako Hemingway“ – to nikdo ani nezkusí, je to evidentně příliš těžké. Ale psát jako Hrabal, na tom na první pohled jakoby nic není. Ale také to nejde.
              🙂

              Woodoo.

              • NavajaMM napsal:

                Na Hrabalovi mám rád to, že sa zaobíde bez lacného konfliktu dobra so zlom. Týmto ma nadchol aj Tolstoj vo Vojne a mieri. Neviem si spomenúť na iný podobne rozsiahly vojnový román, kde by žiadna z postáv nebola zápornou. Dokonca ani ten Napoleon nie je záporná postava.

    • cobolik pacholik napsal:

      bo pisal,bez najmensej nadsazky s kukom experta hocijakej filozfie,pisal rydzo clovecensky,nijaku umelinu,len to co cul v sebe ,co mu bolo prirodzene dane,jedna z veci,ktora sa vola cit.
      kurva jednoduche jak svina hudacku…

      • Hudec napsal:

        Jen v citu to asi nebude. Ty, Čobolíku, píšeš tak trochu jako Hrabal, ale (jistě se neurazíš) přece jen to není ono. Cit v tom máte asi oba, ale sám o sobě nejspíš nestačí.
        Oba jste asi i stejně upřímní ve svém písemném vyjádření „co na mysli, to na jazyku“, ale zase – to tak úplně nestačí.
        Kchodl o kousek výše popisuje Hamingweyův styl jako „sofistikovaný“ a „vymakaný“ – to je dost přesné, myslím. Je zřejmé, že mnohé věci x-krát přepisoval, působí to tím „vycizelovaným“ dojmem. Nevím, jestli Hrabal také x-krát přepisoval, ale rozhodně to tím dojmem nepůsobí…. leč třeba je ten dojem falešný. Nevím.

        • blbíš napsal:

          … co já slyšel, tak jeho kamarádi tvrdili, že nepřepisoval! Jeho myšlenky (vlastně myšlení) mu proudily přes všech 10 prstů do kláves psacího stroje a ten tok byl prej tak synchronizovanej, že jedno na druhý nemuselo čekat, rozumíte-li mně. Uměl psát „na jeden zátah“!!! A když do toho uměl i gramatiku na první úhoz, pak se mu musel otevřít jeho svět bez vnějších rušivých vlivů tak, že Vás to přivádí jako psavce k šílenství. To bych chtěl taky umět, kdybych se nemusel zlobit s HW a SW a myšlenky by mi bez různých překážek proudily pouze do výslednýho díla směrem, který mně navíc vyhovuje. To je dáno jen géniům, bez větší námahy formulovat to, co chtějí sdělit a přitom je to ještě vysoce jedlý. Netuším sice jak to dělají, ale co vím zcela jistě, nám ostatním zbejvá zlobení se s i/y či mě /mně či zesumírováním toho, co chceme vlastně říci, aby to druhej taky pochopil! 😀

        • kchodl napsal:

          Myslím, že Hrabal nepřepisoval, tedy ne jako Hemingway, že byl „ladil“ každé slovo a větu.
          Jestli přepisoval, tak jen tím způsobem, že co se mu nelíbilo, napsal celé znova.

          Ale samo od sebe takové psaní nevzniká, naučit se to musel. Jak jsem psal o té gymnastce, to je myslím přesně ono. Pak už to mohl smažit tryskem stylem kulometu.

          Takový psací šílenec byl Jack Kerouac, ten napsal svou nejúspěšnější knihu „Na cestě“ na roli papírů do psacího stroje, původně bez interpunkce, na jeden zátah. Když mu to v tom stavu nechtěli vydat, nakonec do toho doplnil interpunkci a prý to skoro neopravoval, aby to neztratilo „woodoo“ a vyšlo to.

          • blbíš napsal:

            Docela bych bazíroval na definici slůvka syntéza /proces (myšlenkový postup) skládání jednotlivých částí do celku/…. a přidal bych svoje, kdo umí, ten umí … víc asi nevymyslíme! Proto si myslím, že učit se to nutně nemusí. Géniům je prostě syntéza dána!

        • cobolik pacholik napsal:

          hudacku pozor tu,bo si budem mysliet,ze ti houklo v koulicke,bo keby ja bol hrabal nezberal by som hovna po psoch po tme kurva,jak minuly tyzden modelka rozkazala,zajebal som 800 lumen na celo a zberal jak zlatokop,co krok to kurva som hovoril sam sebe,nie ze mi to vadi,ale ona to za cely den nespomne kurva,ale po piatej poobede,no pevedz…

Komentáře nejsou povoleny.