Ulrika – rodinné historky


Když jsem psala o Ulrice von Levetzow, nacházela jsem různé zajímavosti z historie její rodiny. Některé mne velmi překvapily a donutily přemýšlet, jestli moje představa o způsobu života v 18. a 19. století je správná. A musím přiznat, že nevím. A tak vám to tu naservíruju stylem „jak jsem koupila, tak prodávám“.

Ulričina matka, Amálie Theodora Karolina, rozená von Brösigke se vdávala velmi mladá – dokonce by možná bylo lepší použít formulaci „vdali ji velmi mladou“ – v době sňatku byla ještě nezletilá, bylo jí 14 let a 7 měsíců.  Ženichovi, svobodnému pánovi Joachimu Otto Ulrichovi von Levetzow bylo v době sňatku 26 let.

obr-1

Johann Leberecht von Brösigke, Amáliin otec  a Ulričin dědeček

obr-2

Amálie von Levetzow v r. 1803, tedy patnáctiletá

Dost jsem přemýšlela nad tím, proč Amálii vdali tak mladičkou. První, co mne napadlo, že se „musela vdávat“.  Jenže to mi nějak nešlo dohromady s mravy počátku 19. století a hlavně Ulrika se narodila až v únoru 1804. Amálie byla jedináček, z majetné rodiny svobodného pána Johanna Leberechta von Brösigke a jeho paní Ulriky von Brösigke.  Pan von Bröshigke byl majitelem velkých statků nedaleko Lipska.  Ani společensky se zřejmě nejednalo o bezvýznamného člověka: jedním z kmotrů pana Johanna byl sám pruský král Fridrich Veliký! Nemohlo tedy jít o problém hmotného zabezpečení a snad ani o výrazný společenský vzestup: Amáliin manžel byl dvorním maršálem ve Schwerinu, komořím Meklenburským a Schwerinským, rytířem Maltézského řádu, soudcem v Kassově a pánem na zboží Hohenmistorf, Teschow a Kassow (všechna tahle panství byla v Meklenbursku). Nedokážu ovšem posoudit, nakolik jde jen o zvučné tituly a nakolik jde o nějaké skutečné vysoké společenské postavení.

(Pokoušela jsem se zjistit, jak to bylo v té době se zletilostí: nějaké údaje mám jen pro české země, v Německu to mohlo být jinak, ale asi se to nelišilo nějak závratně. Dívky se v té době vdávaly většinou mezi 20-25 lety, jejich partneři bývali o 5-6 let starší.  Podle rakouského zákoníku z r. 1811 byl člověk zletilý ve 24 letech – v případě sňatku však stačil souhlas rodičů a problém nezletilosti byl vyřešen.)

V roce 1805 se Amálii narodila druhá dcera, pojmenovaná po své matce na Amálii. Manželství ovšem nebylo šťastné a tak paní Amálie požádala o rozvod a (zřejmě s pomocí rodičů) jej v r. 1807 i dosáhla. Důvodem byl patrně hýřivý život Ulričina manžela. K dosažení rozvodu přispěla jistě i skutečnost, že oba manželé byli protestanti a jejich církev pravděpodobně nebyla v otázce trvání manželství tak nekompromisní, jako církev katolická.

Oba rozvedení manželé ještě téhož roku uzavřeli nové svazky: pánovi Joachim von Levetzow si vzal rovněž rozvedenou paní Judith Katharine Christiane von Gersdorf. Měl s ní tři děti a manželství bylo zřejmě docela šťastné. Ulrika a její nevlastní sourozenci spolu dobře vycházeli, psali si a navštěvovali Ulriku v Třebívlicích.

Paní Amálie, Ulričina matka, se znovu provdala 6. června 1807. Jejím manželem se stal Fridrich Karel Ludwig von Levetzow – není jasné, zda se jednalo o jmenovce, či o příbuzného prvního Amáliina manžela. Roku 1808 se z tohoto manželství narodila dcera Berta a všechno vypadalo krásně. Jenže zasáhly Velké Dějiny: Fridrich Karel Ludwig von Levetzow padl 18. června 1815 jako poručík 1. pluku lehkých dragounů anglo-německé královské legie v boji u Waterloo. Medaile za chrabrost, kterou posmrtně obdržel, byla později v majetku barona Franze von Raucha, c.k.rytmistra, synovce Ulriky a Berty, a jeho potomků z Pnětluk. Co byla ovšem paní Amálii a jejím dcerám platná nějaká medaile…

obr-3

Druhý manžel paní Amálie, Fridrich Karel Ludvík von Levetzow – omlouvám se za kvalitu obrázku, je to sken nevalné fotografie z knihy. Originál obrazu je umístěn na zámku v Libochovicích

Třetím mužem v životě paní Amálie byl hrabě Franz Josef Klebelsberg-Thumburg, tajný rada a prezident rakouské dvorské komory (ministr financí).

obr-4

Hrabě Franz Josef Klebelsberg-Thumburg, litografie z r. 1835

obr-5

Paní Amálie v r. 1818 – tedy třicetiletá

Kdy se Amálie a hrabě Klebelsberg seznámili, to nevím – ale v r. 1821 Klebelsberg otvíral svůj nový dům v Mariánských Lázních, Amáliin otec, pan Brösigke tento dům (spíš palác) správcoval a paní Amálie s dcerami u něj trávily léto. S hrabětem Klebelsbergem se tedy nepochybně museli již dobře znát. Hrabě, sám katolík, miloval Amálii, třebaže byla evangeličkou, ovšem se svatbou byl problém: katolická církev (údajně se problém řešil až u papeže), nedala hraběti souhlas se svatbou – hlavním důvodem bylo, že paní Amálie nebyla katolička a navíc byla rozvedená a její první manžel ještě žil. Za této situace pochopitelně nebyl svatbě příznivě nakloněn ani vídeňský císařský dvůr. Amálii první manžel zemřel až 28. ledna 1843 a 25. dubna téhož roku se konala svatba paní Amálie a hraběte Klebelsberga. (Přiznám se, že si nějak nedovedu představit, jak to, že byl tehdejší vznešenou společností tolerován vztah paní Amálie a Klebelsberga, kteří spolu žili nesezdáni.)

Hrabě Klebelsberg byl velmi zajímavá osobnost: byl příslušníkem české větve původně tyrolského rodu, jeho otec působil jako apelační rada a zemský soudce Království českého. Franz Josef Klebelsberg dosáhl postavení tajného císařského rady a působil ve Vídni jako ministr financí rakouského císařství.  Na svém zámku v Třebívlicích vybudoval knihovnu s literaturou mnoha oborů přírodovědných (geologie, mineralogie, geografie), společenskovědních (historie, heraldika), s beletrií, cestopisy i z oblasti archeologie a výtvarného umění. Hned roku 1818 se přihlásil do okruhu vlastenecky smýšlejících aristokratů – zakladatelů Národního muzea v Praze

Byl majitelem bohatých granátových polí v okolí Třebívlic a založil na svém panství brusírnu českých granátů – ale Ulrika a české granáty budou tématem až příštího, posledního dílu mého vyprávění. Manželství hraběte Klebelsberga a paní Amálie zůstalo bezdětné, zdá se ale, že Amáliiny tři dcery svého otčíma respektovaly a měly jej rády. Za vídeňských pobytů prý Ulrika vedla jeho dům a právě ona se o něj starala i ve stáří.

obr-6

Vyšívané polohovací křeslo, které sestry Levetzowy věnovaly svému otčímovi k padesátým narozeninám.

Prostřední ze sester Levetzowých, Amálie, se zamilovala do přítele rodiny, generála barona Gustava Adolfa Leopolda von Raucha (*27. 2. 1787). Paní Amálie však byla tvrdě proti svatbě, osmnáctiletý věkový rozdíl mezi její dcerou a generálem se jí zdál příliš velký. Zamilovaná dívka z toho zákazu prý až těžce onemocněla a matka tedy raději ustoupila. Svůj zákaz ale podmínila tím, že svatba nebude dřív, než za rok a celý ten rok musí její dcera vykonávat těžkou práci, aby prokázala svoji vytrvalost. (Přiznám se, že mi logika téhle podmínky nějak uniká. A taky by mne zajímalo, co bylo myšleno tou těžkou prací. No, ale jak jsem koupila, tak prodávám.) Nevěsta podmínku splnila a tak se 20. února 1827 konala svatba. O rok později se narodil první syn Franz, 1. října 1831 se narodil Adalbert – při jeho porodu však jeho matka zemřela.

obr-7

Generál baron Gustav Adolf Leopold von Rauch – obraz vznikl někdy před r. 1850. Generál byl v té době již skoro třicet let vdovcem.

Provdala se i nejmladší (a prý nejhezčí) ze sester, Berta. Ve svých 31 letech si vzala r. 1839 barona Jana Mladotu ze Solopysk. I on byl vojákem a Berta s ním putovala po všemožných posádkách, kam byl odvelen.  Roku 1851 byl penzionován. Manželé Mladotovi zakoupili panství Pnětluky poblíž Třebívlic –  jenže baron Mladota roku 1855 zemřel. Bylo mu pouhých 43 let. (Jinde se uvádí, že zemřel dokonce již r.1853.) Berta se již znovu neprovdala a spolu s Ulriku vychovávaly synky své zemřelé sestry, Franze a Adalberta. Starší Franz zdědil po Bertě pnětlucké panství, mladší Adalbert se stal dědicem Ulriky a zděděný majetek prodal městu Most –jak jsem ostatně psala minulém díle.

obr-8

Adalbert von Rauch

A už mi zbývá jen vyprávění o Ulrice a českých granátech…

k-sova

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Ulrika – rodinné historky

  1. NavajaMM napsal:

    Skvelý príbeh, vďaka. Zaujímavé, napínavé a páči sa mi, že pri tom lámete aj tie zaužívané stereotypy o histórii.

  2. cobolik pacholik napsal:

    nemam,co by som dristnul,ale zaujima ma to,jak zili ty pani,co za menom museli napisat,co su,z coho su,co vlastnia bo ja neviem jaak bola vyvinuta vtedy deva 15 rocna,bo teraz to kurnik neviem,ci ma 15,ci 35….

    • vonrammstein napsal:

      Jak by žili? Přece jako já 🙂
      Mě spíš překvapilo, jak pozdě se tenkrát lidi brali. Čekal bych jako běžnej standard nějakých 17-18 u děvčat, u kluků o nějakej rok víc. Vdavky v pětatřiceti, když se tehdy ještě celkem běžně umíralo ve čtyřiceti, padesáti na choroby, který dneska považujeme za celkem banální….

      • brtníkvbrlohu napsal:

        Šlo o všeobecné dobové zvyky – odpovídají tomu i zápisy o sňatcích v matrikách a týkalo se to i „dělného lidu“. Za pozornost stojí i relativně značné množství zápisů o narození, kdy není uvedený otec, věk matky chybí, musel by se dohledávat, u sňatků uvedený je, včetně písemného souhlasu rodičů v případě neplnoletosti po zavedení občanského zákoníku.

        • Bavor V. napsal:

          Vždyť jsem to tu uváděl u článků z Matrik fary Mečíchov. Tam toho bylo.

          • brtníkvbrlohu napsal:

            No jo ale to už upadlo (u mne) v zapomenutí, a — opakování je matka moudrosti 🙂 to budíž na mou obhajobu.

            K strejdovi – přesná trefa, biologická plná zralost k prvnímu mateřství je v cca 21 – 23, na kterýžto věk je dobré počkat, pak už to jde zase dolů – nejdřív pomalu ale není dobré čekat přes třicítku, po ní už jde vyloženě o přeslici který se po 35 začínají zavírat vrátka.
            Jiná je sociální zralost, ale ta je spíš později, optimum bych bral tak kolem 25, pak už do toho fušuje ta biologie. Toť paví poznatky psychologické pavědy říznuté medicínou.

      • strejda napsal:

        Standard pro svatby 17-18 let by tehdy byl katastrofou. Žena po svatbě permanentně rodila cca po 18 měsících. Neměla žádný čas na regeneraci, musela se starat o děti, o rodinu a pracovat. Silné vydržely až do přechodu, slabé zemřely. Pak se muž okamžitě oženil znovu aby se měl kdo starat o děti, rodinu i o něho. A aby se večer nenudil. Porodů bylo v průměru u statné ženy kolem tuctu. Mladá děvčata by měla velmi malou šanci na přežití a dožití se přechodu.
        Můj pradědeček blahé paměti, domkář, měl s první manželkou 4 děti (2 se dožily dospělosti) a s druhou 15 (dospělosti se jich dožilo 10). Není divu, že se z chudoby nikdy nevymanili.

      • cobolik pacholik napsal:

        pozor AFB,ja sledoval na cintorinoch,aj tu v riti neviem preco ma to zaujima a jasne nehodim po cintorinoch kazdy den,ze vtedy mala holota umierala velmi rychlo,bo tie baby rodili jak ceresne,ale ty co prezili u nas v burakove uz jak hovniar som si vsimol na cintorine 5 malych hrobov a zili po par dni,ale styria,co prezili z tej istej rodiny to zili do 80 a pijaci jak svina a od rana do vecera to drelo.
        potom neskor kym som povyrastol som vzdy videl tie hroby a zistil,ze mocnejsi kus vydrzi a slabsi natura proste zajebe u army som videl v prijimaci,buranstvo venkovske to malo vacsiu vydrz,jak panelakova holota,co zive prasa nevidela do 18 rokov,jasne boli vynimky,ale venkovske buranstvo ja sam z nich to bolo fyzicky,technicky a hlavne psychicky odolnejsi a proste viac smart ,jak panelakova holota,bo ja pomaly celej izbe v brne skladal kominky a vodkud to vole tak umis delat a ja musel doma mati pomahat bo sestry som nemal a upratovanie,skladanie z zehlenie siat,som mal gestapacky dril.kus jasne som odbocil od ulriky a este mo jeblo,bo ja len tak po mojom kuku experta,vidim,ze nemky to britke(nepekne),ale miesali sa ty slachtici so slovanskymi devamy a potom potomstvo v reichu uz mali niekedy aj pekne paracky bo cludia fisher to potomok slovanskej devy.

  3. K-k,. napsal:

    ještě malý dodatek: tohle je jedna z knih, které hraběš Klebelsberg věnoval vznikajícímu Národnímu muzeu: http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php#search – jde o deník Tycho Brahe mladšího, syna slavného hvězdáře…

  4. K-k,. napsal:

    aha -ono to zřejmě otvírá jen ten úvodní formulář. No, dobře: člověk můře bejt blbej – ale musí si umět poradit! 😉 A my jednak blbí nejsme a druhak si poradit umíme: Tákže do rubriky „hledaný výraz“ vložte „Štambuch Tychona Brahe ml.“ a nechte to hledat. A pak už jen kliknětena ten náhledový obrázek knížky a mělo by se vám to otevřít, stránka po stránce 🙂

    • Bavor V. napsal:

      To už jo, jen kdyby psal čitelněji 🙂

      • brtníkvbrlohu napsal:

        Tak to louskání matrik je proti tomu procházka růžovým sadem – i latinky a německy – tam se fráze opakují a jeden to čte spíš jako by četl čínský znaky, ale je úžasný co je všechno na netu – a to juvenilové místo aby byli zvídaví se plácají v pitomostech.

    • NavajaMM napsal:

      To je lahôdka, na nedeľu. Vďaka. 🙂

  5. kchodl napsal:

    Opět super!
    Těším se na závěrečnou část o českých granátech (RG-F1, RG-4, URG-86 ? 🙂 ).

    Na té rodinné historii je pěkně vidět, jak rozhodovalo společenské postavení a příslušnost k vládnoucí vrstvě. Vdávaly a ženili se jen mezi sobě rovnými. A jak nesrovnatelně superbohatí ti lidé byli, proti tehdejšímu standardu i „bohatých“ obyčejných lidí.

    Co se týče dnešních stereotypů o morálce a konvencích tehdejší společnosti, je nutno si uvědomit, že platil dvojí metr: bohatá šlechta mohla v podstatě cokoliv. Vysoký klér také.

    Občas narazili leda na církev nebo panovníka, kteří tak projevovali svou moc, ale sami měli mnoho „másla na hlavě“. Bohatí preláti měli houfy milenek, nemanželských dětí a samotná církev provozovala nevěstince, zcela nepokrytě. Panovníci i papežové někdy řádili jak Caligula v dekadentním Římě.

    Přísná morálka platila pro chudinu, venkovany a měšťanstvo, pro vznikající buržoazní třídu už poněkud méně.

    Asi nejvíce bylo vidět na počínající střední třídu, z čehož se postupně vyvinula ona „maloměšťácká“ pokrytecká zatuhlost až zatuchlost a falešná morálka.

    Je to vidět i v krásné literatuře, například nádherné Laclosovy „Nebezpečné známosti“ vyšly už v roce 1782, přitom ohledně sexuálních vztahů a promiskuity je to na hraně i dnes. Kdyby si v té době dovolil něco podobného někdo z nižší třídy, skončil by exkomunikován z církve, ve vězení nebo rukou kata či upálen na hranici, ale pro šlechtu to byl obvyklý životní styl.

    Např. v upjaté viktoriánské Británii se dívka bez panenství téměř neměla šanci vdát, leda za nějakého starého vdovce, ale šlechta pořádala nahaté šukací večírky, vydávala několik tajných pornomagazínů. Kde by mladá rozhoďnožka ze střední třídy byla za totální děvku, „píchavá“ mladá šlechtična byla jmenována královnou plesové sezóny, tam o žádné panenství nešlo. Důležité bylo věno, tituly a postavení, i kdyby dotyčná v 15-ti ojela celou Sněmovnu lordů kolem dokola i s tajemníky, kočími a zahradníky, pořád se vdávala jako ctnostná panna.

    Ostatně, existuje docela půvabný viktoriánský pornoromán „Lady Fuckingham“, jehož autorem je Oscar Wilde. Je to prý skutečně autentické, žádná moderní napodobenina.

    Proti tomu, pokud by si něco takového dovolila měšťanská vrstva, byl by to skandál. Stačilo o tom jen napsat knihu a vyvolalo to obrovské pozdvižení – například Flobertova „Paní Bovary“ nebo Hardyho „Tess d’Ubrevilles“.

    Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi, zkrátka.

    Například Britové s různou morálkou pro různé společenské třídy mají velký problém skoro dodnes.

    Ukázkou pokrytecké britské maloměšťácké morálky ve vztazích a sexu, tedy dvojího metru, je také starý kriminální případ, který – tedy film a kniha o něm – nedávno docela rozhodil mou paní. Několikrát o tom pak mluvila, musel jsem vyslechnout všechny podrobnosti. Dovolím si to krátce reprodukovat, je to značně ilustrační.

    Je to docela hrozné, ale uvedu to jako typický příklad – doufám, že to někoho příliš nerozruší; pokud máte slabší žaludek, dál nečtěte.

    V návaznosti na konejšivý a krásný příběh Ulriky je to značně šokující, nechutné a děsivé. Komu by to mohlo vadit a chce nedělní čtení omezit na hladivé a milé články paní Katy, rozhodně zbytek mé poznámky vynechte.

    Jména lidí z té kriminální kauzy ani název filmu si nepamatuji, a své drahé se ptát nebudu, protože na to nechci znovu přivádět řeč. Kniha se jmenovala „Criminal Justice“, mám ten dojem.

    Šlo o případ manželského trojúhelníku v prostředí britské střední třídy z roku tuším 1923, kdy oběsili za vraždu nevinnou mladou ženskou, bez jediného přímého důkazu, která se provinila jen tím, že skandálně žila v jedné domácnosti s manželem a milencem, přičemž v duchu a stylu tehdejších ženských románků psala milenci citově značně vypjaté romantické dopisy, kde fantazírovala o vraždě manžela, mimo jiné.

    Milenec pak, zcela bez jejího vědomí a bez vlivu těch dopisů, manžela zabil, ale bez předchozího plánování, chtěl mu původně jen namlátit, ale zvrtlo se to. Manžel a milenec byli kamarádi, podle doznání vraha-milence byla jediným motivem žárlivost, vinu odsouzené ženy do poslední chvíle rozhodně popíral. Absolutně jediný „důkaz“ proti té ženě byly zmíněné milostné dopisy, které neobsahovaly žádné plánování ani konkrétní žádosti o vraždu, jednalo se prostě jen o imaginaci a expresivní přehánění, literární dílo, místy poněkud hysterické a pošetilé, byla to erotická hra.

    Šlo podle všeho o velmi nadanou – nejenom v rozkroku, ale i literárně – autorku, protože ty dopisy jsou prostě jedním slovem krásné. Puškinův „dopis Taťány Oněginovi“ je proti téhle milostné korespondenci ubohý. Přiblblí Angláni si tak pověsili možná svou nejlepší spisovatelku, než stihla sepsat něco hodnotnějšího.

    Důvodem tak krutého a zcela nespravedlivého soudu, či spíše justiční vraždy – a zamítnutí milosti vládou – byly patrně obavy, aby se takové „nevázané sexuální chování“ nerozmohlo mezi střední třídou, která musela být držena patřičně u huby, na krátkém vodítku. Předtím i potom mnoho hroznějších vražedkyň, navíc skutečných, s nespornými důkazy o vině, bylo vždy omilostněno, trest smrti byl změněn na vězení, takže vysvětlit se to vše dá pouze snahou establišmentu o výrobu „odstrašujícího příkladu“, prostě léčba morálky nevěrných a příliš emancipovaných žen šibenicí.

    Vše také proběhlo neobvykle rychle, od zločinu po popravy za tři měsíce, k tomu přes vánoce a nový rok, takže je jasné, že shora byl značný tlak na výsledek.

    Otřesné bylo i provedení, jelikož nedopatřením oběsili těhotnou: visící na oprátce začala silně krvácet mezi nohama, protože z toho všeho děsu, šoku a utrpení před a během popravy potratila, než zemřela. Během skoro tříměsíčního věznění před popravou přibývala na váze, ačkoliv vlivem stresu mnoho nejedla, vynechání menstruací a ranní nevolnost vězeňský lékař připisoval nervovému stavu. Těsně před věšením měla silné bolesti v podbřišku, takže ji píchli morfium; na šibenici ji museli odnést, protože nemohla chodit. Celý případ ututlali, neprovedli ani pitvu, ačkoliv ji po popravě vždy dělali. Většina aktérů byla hned poté penzionována, uchlastala se nebo časem zasebevraždila, včetně popravčího.

    Celkově to Britové „vyřešili“ tím, že od té doby věšeli ženy v kalhotkách z nepropustné plachtoviny s gumičkami a stahovacími šňůrkami vespod i nahoře, aby případně nic nevyteklo a nevypadlo, jako při oběšení téhle ubožačky.

    Skvělá britská otevřenost, morálka a justice – to vše s dvojím metrem. Dvojí metr americko-britské zahraniční politiky je tak jen logické pokračování. Ve světle takových příběhů je všechno značně pochopitelnější.

    Pokud jste dočetli až sem, doufám, že se nezlobíte, že jsem takový horor uvedl, navíc v neděli – byli jste varováni.

    Omlouvám se za silně makabrózní odbočení od tématu, jen jsem se zamyslel nad faktem, že matka a otčím Ulriky mohli žít spolu v první polovině 19. století „na divoko“, aniž by je to společensky deklasovalo až zruinovalo, jako v té době kohokoliv neprivilegovaného. A kdyby to samé udělali obyčejní lidé dvě stě let předtím, asi by je církev nechala rovnou upálit, ale šlechta tak žila docela běžně.

    Tolik tedy ke společenským konvencím, pro někoho neplatí. A nejen ty konvence, týká se to i zákonů.

    • NavajaMM napsal:

      Z viacerých dôvodov je to veľmi nesympatický príbeh, ale vďaka zaň.
      Okrem iného ilustruje starú zásadu „Littera scripta manet.“ Tento prístup sa vrchnosť snažila (úspešne) votrieť pod kožu všetkým poddaným počas celej školskej dochádzky. Súkromne som presvedčený, že povinná školská v tom bola veľmi efektívna. Výsledky sú citeľné dodnes nielen pri štúdiu histórie, ale aj v „modernej žurnalistike“.

      Osobitne som Vám vďačný za nápad a inšpiráciu, ktoré ste týmto príbehom indukovali.

Komentáře nejsou povoleny.