Ulrika


Přesněji řečeno baronka Theodora Ulrika Sofia von Levetzow, známá především jako mladičká poslední láska Johana Wolfganga Goetheho. Že něco takového bylo, to asi všichni víme. Ale jak to vlastně všechno bylo?
obr-1

Takhle vypadala Ulrika ve svých osmnácti letech, tedy v době, kdy okouzlila dvorního radu a ministra státní správy sasko-výmarského vévodství, Johana Wolganga Goetheho. Goethe býval hezký muž, ale v letech, kdy se zamiloval do Ulriky, byl věkový rozdíl 55 let nepřehlédnutelný.
obr-2

Goethe třicetiletý
obr-3

Goethe v r. 1828

Goethe se s Ulričinou rodinou – přesněji řečeno s rodinou její matky – znal a stýkal už dlouho a to zejména s Ulričinými prarodiči, svobodným pánem Johannem Leberechtem von Brösigke a jeho paní Ulrikou von Brösigke. Ulričina ovdovělá matka se svými třemi dcerami trávila léto u svého otce v Mariánských Lázních. Svobodný pán von Broschig tam správcoval nedávno dokončený přepychový palác hraběte Klebelsberga, který byl přítelem Ulričiny matky.
obr-4
Palác hraběte Klebelsberga

obr-5
Mariánské Lázně 1830 – v té době teprve získávaly pověst módního lázeňského města.

obr-6
Z takovýchto pohárků popíjeli v Ulričině době lázeňští hosté léčivou vodu. Tento je z Teplic, z let 1825-1830, ale obdobné pohárky se používaly i v ostatních zdejších lázních.

A jak to tedy vlastně s Ulrikou a Goethem bylo? Podle svých vzpomínek Ulrika v r. 1821, když byla Goethemu představena. Tedy byla představena „Jeho Excelenci panu ministrovi“ a sama přiznává, že neměla tušení, o jak významnou osobu se jedná. Následujícího dne Goethe pozve Ulriku na ranní procházku a od té doby lze tuto dvojici potkat v Mariánských Lázních skoro každý den. Goethe ji oslovuje „Tochterchen“ („dceruško“) a Ulrika později na tyto vycházky vzpomíná: „Když jsem později slyšela, jak velký učenec vlastně je, už jsem ho znala osobně a měla k němu důvěru, takže jsem nemohla být ani ustrašena ani uvedena do rozpaků. Nikoho nenapadlo, ani mou matku, že by šlo při společných hovorech o něco jiného, než o dobrosrdečnost jednoho starého pána, který mohl být podle let mým dědečkem, k jednomu dítěti, což jsem byla ještě já.“
Následujícího roku byla Ulrika s matkou a tentokrát i s oběma sestrami opět v Mariánských Lázních. V Mariánských Lázních byl i Goethe a společné procházky i různé společenské události pokračují-

obr-7
Ulrika s matkou a sestrami (1822). Ulrika stojí vpravo vzadu, s kytarou.

Třetí společnou mariánskolázeňskou sezónou události vyvrcholily. Goetheho cit k Ulrice byl již zcela zřejmý. Goethe sám však prý nikdy o Ulričinu ruku nepožádal, učinil tak – a není jisté, zda s Goethovým vědomím, či z vlastní iniciativy velkovévoda sasko-výmarský Karel August, který v té době v Mariánských Lázních také pobýval. Jak tento rozhovor přesně probíhal, se můžeme jen dohadovat. V každém případě byl prý velkovévoda značně rozmrzen a dámy Levetzowovy krátce na to nečekaně odjely z Mariánských Lázní do Karlových Varů. Po několika dnech do Karlových Varů přijel i Goethe a ještě krátkou dobu trávil společně s Levetzowými. 5.září 1923 se Goethe rozloučil a odjel. Víckrát se už s Ulrikou neviděl a přestal i jezdit do Čech. O Goetheho pocitech svědčí jeho „Mariánskolázeňské elegie“, které složil při návratu z Karlových Varů do Výmaru:


„Mně ztracen svět, já sobě ztracen hynu,
já,  jenž
býval bohů miláčkem,
 mne bozi svedli: skříňku Pandořinu
 mi dali, slastmi bohatou i zlem,
k  rtům přitiskli mne opojivých darů
 a rvou mne pryč-vstříc rvou mne mému zmaru.“

Goethe zemřel 22.března 1832 ve Výmaru. V jeho nočním stolku se našly Ulričiny rukavičky.
V parku v Mariánských Lázních stojí socha – je na ní Goethe s mladou dívkou po boku. Je to dílo berlínského sochaře prof. Heindricha Drakeho a věnovala jej bývalá východoněmecká vláda městu Mariánské Lázně v roce 1975.) Socha se jmenuje Goethe a Múza.  Ale stejně si myslím, že si to jen vyšel na procházku Goethe s Ulrikou…

obr-8
(A na závěr bych chtěla ještě poděkovat své bývalé kolegyni, paní A. Kvapilové, autorce výstavy o Ulrice von Levetzow v mosteckém muzeu.  Materiály, které mi zaslala, byly základním zdrojem informací pro tohle vyprávění.  A také pro další vyprávění o Ulrice a její rodině – protože to jsou opravdu zajímavé příběhy.)
k-sova

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Ulrika

  1. jaa napsal:

    Dík za pěkné povídání. Co je ale zajímavé – že se nevdala a zůstala sama…..

    • Kamil napsal:

      Možná ji ovlivnila ta zkušenost s geniálním staříkem – v dobrém i zlém. Na jedné straně straně sláva, peníze i inteligenci, na druhé kruté ne příliš perspektivní stáří, jakou srovnatelnou alternativu měla k dispozici? Více, nebo alespoň hodně peněz? Naivní, ve srovnání s G. až hloupé, byť třeba i přitažlivé mládí? Kdo ví co vše ji mohlo tak ovlivnit, že zůstala sama; co když podobnou, ale mladší šanci už nedostala, a po zkušenosti s intelektuálem „troubu“ už nechtěla?

  2. kchodl napsal:

    Pěkné.

    Vůbec jsem netušil, že Goethe měl tak vysoké oficiální postavení – tím je mezi vědci, básníky a spisovateli opravdovou výjimkou. Většinou takoví geniální lidé živoří na okraji společnosti, maximálně mají štěstí na nějakého mecenáše nebo získají azyl na univerzitě, kde na ně je nahlíženo jako na poloviční šílence.

    Sice jedna vlaštovka jaro nedělá, ale jelikož z německých vědců své doby nebyl zdaleka sám, kdo měl skvělé podmínky k práci a životu, docela dost to vypovídá o progresivitě a osvíceném vedení tehdejších proto-německých státečků. Byla to doba obrovského vědeckého a technologického, vzdělanostního a ekonomického vzestupu německy mluvících zemí.

    A stačilo k tomu tak málo – vykopnout nebo alespoň pořádně skřípnout černoprdelníky, výsledek se dostavil. V porovnání s proto-Německem bylo staré Rakousko úplná černoprdelnická diktatura – když Němci zakládali první výzkumné ústavy a továrny, u nás se stavěly církevní zámky a kostely v každé vesnické prdeli.

    • Bavor V. napsal:

      Ono je také nutné vědět, proč se ty kostely stavěly. Byla to původně součást josefinských reforem a ty kostely měly význam dnešních matrik, místních rozhlasů i vzdělávacích ústavů. Tehdejší farář musel kromě klasických bohoslužeb vykonávat množství byrokratických úkonů pro potřeby státního aparátu. A naopak docházelo k rušení zbytečných (nevzdělávacích a nevědeckých) církevních ústavů.

  3. Kamil napsal:

    V Rakousku a Česku došlo k „nápravě“ sice až o cca století později, ale o to výživnější, když finanční „elita“ podpořila „dílo“, myslím 60-ti tisíci zlatých „talentovaného“ občana R. i Č. Couldenhove-Kalergiho, jehož „medaili“ si současné „elity“ udělují dodnes …

  4. NavajaMM napsal:

    Vďaka za toto rozprávanie, túto epizódku z Lázní som nepoznal.
    Je zaujímavé, ako sa život dokáže s človekom zahrať. Filozof a autor Fausta dostane do cesty takúto nástrahu, aby ukázal, či Faust je len intelektuálne cvičenie, alebo poučenie, ktoré núkal iným, dokáže autor využiť aj pre seba. Ťažká skúška. Goethe sa, podľa mňa, cítil skôr zahanbený („sobě ztracen“) než ako ohrdnutý milenec.

  5. jaa napsal:

    Kdo ví jak by to dopadlo , kdyby se do toho velkovévoda nezamontoval…

    • NavajaMM napsal:

      Tipnem si, že platonicky. Goethe by ostal priateľom rodiny a možno by bol svedkom pri Ulrikinom sobáši. Isto nechcel, aby veľkovojvoda takto zasiahol, ale na druhej strane bol natoľko lojálny, že z veľkovojvodu neurobil blbca a nezaprel svoje city.

Komentáře nejsou povoleny.