Mikešovo kámošové


Promiňte mi tohle osobní téma fotopříběhu, ale 20. prosince to je sedm let ode dne, kdy můj fousatý parťák Mikeš „přeběhl Duhový most“ a nechal mne tu samotnou. A mně se po něm pořád strašlivě stýská, tak si ho aspoň takhle trošku připomenu.

Chodívali jsme na procházky hlavně do lesoparku – to byl ráj pejskařů a pochopitelně hlavně psů, a protože Mikeš byl psisko společenské a mírumilovné, měl tam spoustu kamarádů.  (Jen se ti jeho kamarádi nesměli moc motat kolem mne, to brblal a žárlil). A tak dneska budu vyprávět hlavně o Mikešovi a jeho psích kámoších.

Tohle jsme potkali Montyho – on to byl labrador, tady stojí v dolíku, tak vypadá malý. Pánové se pozdravili a Monty povídá: „Počkej, něco ti ukážu!“ A než stačil kdokoliv cokoliv udělat, skočil Monty do rozbahněné tůňky v potoce, zalehl, a ještě se pěkně se zavrtěl, aby se to bláto dostalo všude. Pak vylezl, přišel k Mikešovi a povídá „Viděls? To bylo, co? A teď si jdeme hrát…“  A právě v tuhle chvíli jsem ty dva vyfotila

obr-1

Jak je na fotce vidět, nezabahněné jsou na Montym jen oči a nos. A to už se k nám řítila Montyho panička a bědovala, kolik měla plánů na odpoledne, co všechno chtěla podniknout – a místo toho bude Montymu prát kožich! No, bylo mi jí líto, to bláto byl rozplavený rezavý jíl a dostat ho z psího kožichu nebylo vůbec snadné. Mikeš to sice sledoval s odborným zájmem, ale naštěstí Montyho nenapodobil.

Tady se Mikeš poprvé potkal se střapatou a poněkud čertovsky vyhlížející vořešicí Sárou.

obr-2

Sympatie to byly oboustranné, Sára se pak za ním vždycky hnala přes půl lesoparku a i Mikeš, který v dospělém věku dával přednost spíš rozvážnému pohybu, byl ochoten kvůli Sáře i popoběhnout!

Sice to vypadá na boj na život a na smrt, ale ve skutečnosti je to přátelské sportování s další oblíbenkyní, puntíkovanou krasavicí Ritou.

obr-3

On měl Mikeš vůbec slabost pro tryskopsy, dámy i pány. Lítali kolem něj jak šuspajtlové, Mikeš vrtichvostil a házel zubaté úsměvy  a moc se mu to líbilo.Tohle je další z nich, štěňák Tomík. (Později z něj vyrostlo cosi na způsob drsnosrstého jezevčíka.) Ta výzva ke hře je jasná!

obr-4

Naprosto nečekaně jsme potkali v lesoparku našeho pana psího doktora – ty dvě šeltinky patřily k němu.  Mikeš byl k dámám velmi galantní, byl sice podroben přísné kontrole, ale byl schválen. A pan doktor se velice radoval, že konečně vidí, jak Mikeš normálně nosí uši – on v nich totiž měl dlouhodobý zánět a vyšetřování se mu krajně nelíbilo. Jakmile jsme vešli do ordinace, tak uši sbalil, schoval je do kožichu a odmítal je panu doktorovi půjčit.

obr-5

Tohle je Ben – součást tříčlenné smečky, v které Mikeš v archivu vyrůstal. Na fotce je to ale už starší pán.

obr-6

Jeho maminka byla bílá pitbulka a otec žíhaný boxer – a Ben byl výsledek. Byl o rok a něco starší než Mikeš a chodil do práce s mojí kolegyní Ladou. Druhý v té psí partě byl vlkodav Jurášek. Když si ho kolegyně Iveta přivedla, bylo to asi tříměsíční štěňátko, zvící pětadvaceti kilo. (Posléze se dopracoval skoro k sedmdesáti.) Ten byl asi o měsíc starší než Mikeš a převážná část jeho aktivit směřovala k tomu, co kde sežrat a kde najít pohodlný kout k vyspání. Celkem byla tahle psí parta docela poklidná, ale když se rozhodli zaškodit, tak se jim dařilo. Památná byla akce, kdy se Juráškova panička rozhodla, že Juráš by měl být očkovaný a domluvila se se spřáteleným veterinářem, že zajde do archivu a oočkuje ho tam. Logicky jsme usoudily s Ladou, že to by mohl doktor naočkovat i ty naše psiska, když už do archivu jde.  A nastal den D. Lada měla nějaké pobíhání mimo archiv, tak Bena předala paní uklízečce a odběhla. A v tu dobu začalo být jasné, že to nebude tak jednoduché. Vysvětlil nám to Ben, který sežral svůj očkovací průkaz, připravený na stole. Pak zazvonil veterinář a jen vstoupil v přízemí do haly, přiřítil se za ním Ben a hulákal na něj, co mu plíce stačily. Protože v archivu byly klenby, moc pěkně se to Benovo štěkání rozléhalo. S tímhle hudebním doprovodem došel veterinář do patra, kde se měla očkovací akce odbýt. V patře už čekal Mikeš, celý zvědavý a rozdováděný z toho Benova rámusení. Když viděl veterináře, začal kolem něj skákat jak pérák, všema čtyřma kolmo do výšky. A aby z toho doktor taky něco měl, tak se ho snažil kousnout, tedy spíš po způsobu ovčáckých psů štípnout do zadních partií – párkrát se mu to i podařilo. Nakonec se nám podařilo ty výtržníky chytit, očkování proběhlo a doktor přežil. A pokud se ptáte, čím k tomu blázinci přispěl vlkodav Jurášek, tak odpověď je prostá: ničím. On to totiž všechno zaspal, včetně svojí injekce. Ben se později i s páníčkem odstěhoval na tenisové kurty a tam jsme ho potkali a vyfotili.

Tady táhne lesoparkem tzv. „čuchací komando“

obr-7

To bylo tvořeno Mikešem a Betkou, postarší psí dámou sochařky paní Křivancové. Betka byla původně toulavka, ale na starší kolena (už byla dost prošedivělá) se rozhodla, že je čas se usadit. A když jednou potkala paní Křivancovou, tak jí oznámila, že od teď u ní bude bydlet. Sice to nemělo okamžitý úspěch, musela ji dost dlouho přemlouvat, ale nakonec pochopitelně vyhrála Betka. S Mikešem je spojoval jakýsi vědecký přístup k okolí. Důstojně kráčeli krajinou, každý si zkoumal to svoje a čas od času jeden z nich řekl: „Ale tohle je zajímavé“ No pojďte si taky čuchnout!“ Pozvaný přišel, zajímavost pročuchal, pak si zřejmě vyměnili poznatky – a zase společně táhli dál, k další zajímavosti.

A konečně poděs Rex – na toho nesmím zapomenout:

obr-8

Panička si ho vzala z útulku a byla to prostě čtyřnohá chlupatá koule energie. Cloumal s ní pěkně. Z čeho byl namixovaný, to se nedalo poznat, ale byl to moc hezký pes. Za Mikešem vždycky už z dálky pádil a tady si zřejmě právě vykládají nějaké zajímavé drby o ostatních lesoparkových psech. Jenže za chvilku přišla Rexova panička a hnala ho dál.

Kamarádů byla spousta, příhodiček taky – jenomže…

obr-9k-sova

 

 

 

Další článek 13:00: O cestě do Číny I.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

31 reakcí na Mikešovo kámošové

  1. NavajaMM napsal:

    Chápem ten sentiment. Asi pred rokom sme pochovali kocúra, ktorý bol s nami 15 rokov.

    • strejda napsal:

      S námi žil 16 let jorkšírek Bárny. Manželka ho těžce oplakala. S námi také žil 17 let perský kocour Mikeš. Dostali jsme ho, kdo ví, asi ročního. Manželka ho těžce oplakala. S námi žila 17 let kočka Kristýna, poslední dva roky byla sama. Manželka ji těžce oplakala. A teď mám jorkšírka Briníka, budou mu dva roky a jezdíme po doktorech. Je to větší mazel než Bárny (to byl drsňák o váze 2.4 kg), Mikeš a Kristýna dohromady.
      Moc dobře tomu psaní rozumím.

  2. bob napsal:

    Taky to znám…
    Měli jsme kočku (Mafinu) …. 21 let. Když „odešla“, byla důstojně pohřbena na chatě…
    Klasický rovnoprávný člen rodiny….
    Teď trochu veseleji (tehdy mi to tak veselé nepřipadalo).
    Měli jsme (kvůli dětem) morče. Bydlelo ve velké bedně, kde mělo svoji boudičku.
    Jednou k nám přišla návštěva se psem…
    Nedělali jsme si o morče žádnou starost, řekli jsme si morče před psem zaleze do té své boudičky…
    Pes byl ovšem trpělivý…..a nemusím Vám líčit , jak to dopadlo…
    Aby děti nic nepoznaly, šel jsem druhý den shánět podobné morče a stálo mě to nadlidské úsilí, zkrátka morčata došly….
    Když jsme morče sehnali, bylo nám ho líto, že nemá partnera a že je mu smutno.
    Tak jsme partnera obstarali…
    Následoval „chovatelský úspěch“ v podobě množení geometrickou řadou.
    Zanedlouho nastal čas, že bylo nutné se morčat kvůli nezvladatelnému množství zbavit.
    A přesto, že jsem je ve zverimexech nabízel zadarmo (pouze s podmínkou, že se nestanou krmivem pro hady), byl to větší problém, než tehdy morče sehnat.

  3. Slim napsal:

    Skvělý komentář 😀

  4. Bavor V. napsal:

    A když o zvířátkách, tak jednou kočičí: aneb Shoďte stromek a vinu hoďte na Rusy

    • NavajaMM napsal:

      U nás mal zo stromčeka jednoznačne najväčšiu radosť kocúr Mulíš. Kvôli nemu sme ho začali priväzovať a kvôli nemu sme si zvykli zbaliť stromček (lebo bol skladací plastový) hneď po Vianociach. Liezol naň kvôli čokoláde a salónkam.

      • Bavor V. napsal:

        My jsme to vyřešili větší bednou, na kterou se stromek přišroubuje. Ozdoby jsou ze slámy navíc jen na nitkách. Zvířata jsou nevyzpytatelná a tak často musíme přemýšlet hodně dopředu, abychom zabránili nějakým nehodám. A i tak jsou ve vymýšlení neplech hodně úspěšná.

  5. jaa napsal:

    Čas se chílí, tak myslím, že můžu

  6. kočka šklíba napsal:

    Skutečně krásné povídání :).

  7. Rosťa napsal:

    Když čtu podobné povídání, tak si vzpomenu na prvního pejska, o kterého jsme před 10. lety přišli díky rakovině. Dodnes jsem se z toho nedostal. Kamarád mi řekl, že se vytlouká klín klínem a že si mám pořídit hned druhého. Vzali jsme si z útulku psa nejasné rasy a ten se nám za rok zaběhl. Uměl vyběhnout po plotě a klidně i po cihlové zdi, takže nebyla šance ho uhlídat. Zajímavé bylo, že i když už jsem ho neviděl a on slyšel zapískání, tak se tryskem vrátil. Asi nějaký přebytek energie, který musel ze sebe dostat ven. Kdoví, už se ho nezeptám. No, a třetí pes, taktéž z útulku už slouží u nás 9. let a je to pán v letech. Taktéž turista, ale zde jsem na to vyzrál a pověsil mu na krk tel. číslo. Odejde na špacír a za nějakou dobu někdo odněkud zavolá, já sednu do auta, proplatím nálezci náklady za tel. hovor, pes nastoupí spokojeně do auta a pelášíme domů. Už se ani moc nezlobím. Ale ten první pes, jak se uměl usmívat a ….. Jak já autorce rozumím. A děkuji jí za pěkné povídání.

  8. cobolik pacholik napsal:

    ja mal nemecku dogu,clea sa volala jak cigarety,co som otcovy kradol mal som 11 jari,ked ju vlak zabil,pamatam jak dnes ked otec rano prisiel a ja v pionierskej satke uz mal ist po vysvedcenie,lezala medzi kolajami,len na cele mala kus zodretu kozu nic viac,bo vsetky psi z nasej ulice rano behali po kolajach,ale ona bola neskusena bo s papierami a ta poulicna zmes to sa vedela rusat v terene,plakal som a niesol na kraj pola okolo torysy,kopal hrob a pre slzy nevidel do skoly som prisiel po vysvedcenie spinavy a zvozgrety kde uz ziakov nebolo,kukali jak pojaseny,co sa deje,po obede som nazbieral kamenov na nasype a cakal vlaky na poli v kukurici,ked prechadzali ci osobne,ci nakladne na osobnych hlavne trafit okno a na nakladnych vozili polske fiaty hlavne tie trafit,bo ostatne sa nedalo poskodit,6 hodin som znosil kamene a cakal na vraha mojho psa a triafal len na isto, okna na vagonoch,ci fiaty na predne sklo,mozno pat furikov kamenov som vyhadzal,pokial ma neuvidel otec,jak klacim v kukurici a pre do mnou kamene,jak dnes pamatam boha ta ty tu, vsetky kamene na nasyp naspat a domu,neudrel ma ani raz,ale mati povedal,dostal som par po pysku a lyzicou drevenou po riti,ja ci dam okna na vlakoch rozbijat,ani slzu som nepustil z nervov,len som dumal jak dalej pomstit vraha mojho psa.nemam nijakeho psa asi 40 rokov,bo okolnosti a hlavne nenavidim,ked pes doma sam,ked dozijem dochodku kupim,bo budem mal nan cas,nijakeho izboveho,pes nema co robit v dome mi mali stale psov policajnych,ked bolo barz kosa to v pivnici okolo kotla,ale nikdy dnu v dome,vatsinu vonku vo voliere a tak bolo vsade vo vsetkych burakovach,snehu po koule a psi vonku vo svojich budach,dnes inaksia moda,ku ktorej sa vobec nemienim prisposobovat moj pes bude v bude a ked kosa v garazi okolo kotla na plyn a nijakeho frajera s papierom,ja buran a moj pes tak isto.
    tu moji bosovia maju psov a jedna srna ju volam bo beha jak srna,ked vojdem do domu a rano rosa,ci prsi,hned musim dat dole moje columbie,nijake pracovne bagance,bo mam mokre,predo mnou vbehli 2 taky kapesny yorkshire,ci jak sa vola a jeden ten mexicky gulas,oni topanky nemaju tak sa nezobuvaju ja musim,bo jak sucho jej nevadi ,tak nosim take protektory,co ma vkurvia vecne davat dole a obuvat naspat,ked idem do auta,ci trailer po nieco,jasne tam podlahy drahe jak kurva,ale ja nie pes,bo nie som slepy a vidim okolo seba jak u nas v burakove na co bol pes a co je teraz na co je pes,urobili z psa kokota na biznis u nas v burakove strazil,hlavne potkanov plasit,ci jastraba,teraz potkanov nema nijakeho a jastrab neprileti,bo nema holuba ani kury a psov maju,na ciganov,bo sa boja,ze im nieco ukradnu,jak sa pomenilo,viem nebude pasovat moja beletricky upravena uvaha,ale mne zily netrha.

    • NavajaMM napsal:

      No vidíš, Čobolík, a ja som rozmýšľal, prečo chalani rozbíjajú okná na vlakoch. Raz cestou z roboty som sedel pri okne a čítal knihu a kameň trafil zrovna moje okno. Až mi kniha vyletela z ruky. Okno vydržalo, ale rozbehli sa na ňom praskliny na všetky strany ako slnko. Už to chápem. Vlaky majú veľa životov na svedomí. Nie je dobre vymyslený tento stroj. Mal som suseda rušňovodiča, chodili sme spolu hrávať volejbal a hovoril, ako raz zrazil veľkého psa, vlčiaka. Nemohol robiť nič s tým ťažkým vlakom, len sa pozeral, ako sa blíži k psovi a bolo mu to ľúto. Ale aj tak ho asi karma dobehla. Zomrel ešte mladý okolo päťdesiatky na rakovinu.

  9. K-k,. napsal:

    Strejdo, jorkšíři: kdysi jsme s Mikešem šli ráno do práce a to se kus cesty jde mezi vilkami a zahradami. V jedné z těch zahrad přiběhl k plotu jorkšírek a strašlivě na Mikeše zaštěkal. Tedy on si myslel, že to je strašlivé štěkání, ale bylo to takové…no…jorkšíří, no. A na tohle zaštěkání se zpoza vilky vyřítili dalí tři jorkové, Postavili se k plotu vedle toho prvního a začali taky „strašlivě“ štěkat. A vždycky jak štěkli, tak je to nadhodilo – a tak tam vedle sebe poskakovali a snažili se pouštět hrůzu. Mikeš vážil kolem třiceti kil, takže skoro třikrát tolik, co všichni tihle jorkšíři dohromady. A tak tam stál u plotu, koukal na ty poskakující mrňousy a evidentně vlastním očím nevěřil. A pak se na mne otočil a z čenichu se mu dala odečíst otázka „Šéfová, a tohleto jsou taky psi?“ 😀

    • strejda napsal:

      Jo, to jsou jorkšírci, tvrďáci jako všichni teriéři. Teď jezdíme s jedním z nich na léčení nožiček a doktor Hnízdo pravil, je oni neví že jsou tak malí. To jim nedojde a proto je tolik zakousnutých jorkšírků.
      U lidí je to stejné, jen nezáleží na fyzické velikosti. Již máme nástroje a rozum.

  10. K-k,. napsal:

    Bobe, o morčatech příběh nemám – ale hlodavec jako hlodavec: Jednou k nám do archivu přišel jakýsi pán s dcerkou a že se jim zaběhlo morče a vlezlo k nám na dvůr a jestli se tam po něm můžou podívat. Hledali ale nic nenašli. Za pár dnů Mikeš strašlivě hrabal, funěl, frkal a dobýval se pod starou knihovnu na chodbě. Nikdo jsme netušili, co tam má, ale vymluvit si to nedal. Kolega ale měl nějakou práci přes čas a druhý den mi hlásil, že tu záhadu vyřešil: viděl za tu knihovnu zaběhnout potkana – černobílého, takového toho domácího mazlíčka. To zřejmě bylo to „morče“, co tam pán s dcerkou hledali. Potkan v archivu opravdu není nejlepší věc, tak jsme přemýšleli, jak se ho zbavit – vylepšené to bylo o to, že paní uklízečka měla ze všeho myšovitého hrůzu a kdyby o potkanovi věděla, tak v tu chvíli položí koště a už bychom ji v archivu neviděli. Mikeš se usilovně snažil potkana ulovit, ale byl to pes domácí, nikoliv lovecký – takže když se mu jednou po velké honičce podařilo potkana chytit, tak ten se mu v hubě zamrskal a zapištěl, Mikeš se lekl a pustil ho – a potkan pochopitelně okamžitě někam zmizel. A Mikeš stál a užasle koukal, co to bylo – jeho balónky sice taky pískaly, když do nich kousnul, ale rozhodně se nemrskaly! Potkan se nakonec usadil pod skříní v kuchyňce, Mikeš tam chodil čuchat a my statečně paní uklízečce tvrdili, že to cítí někoho, kdo sedí vedle ve studovně. Trvalo to asi týden – pak přišli do archivu lakýrníci a jeden z nich potkana chytil a odnesl ho domů dětem…

  11. K-k,. napsal:

    Čobolíku, jak já bych ráda házela kamením, ale nebylo po kom. Ani pohřbít jsem psího kamaráda nemohla. bylo tehdy dvacet pod nulou, zem by se dala kopat leda dynamitem. A tak jsem, když roztálo, jen symboliscky pohřbila Mikešův frajerský obojek s červeným, kostkovaným šátkem… 😦

    • strejda napsal:

      U dcery podle zadního plotu máme hřibitov, Bárny, Mikeš, Kristýny a další kočky od dcera. Samá drobotina, ale dcera má dva velké psy a tak nevím, nevím. Nejraději bych včas odjel na delší dovolenou.

  12. vonrammstein napsal:

    Ach jo… Chápu paní Katy, ale soucítit neumím. Měl jsem psy a měl jsem je rád, ale takhle hlubokej vztah jsem k nim nikdy neměl. Nicméně dospívám a třeba to někdy přijde. Kočky? Nikdy. Taky jsem to zkusil. Hlodavce? Jed.

    • NavajaMM napsal:

      Pán rytier, tie naše zvieratá s nami komunikujú a akonáhle sa im naučíte rozumieť, tak vám zrazu zapne, že „aj oni sú ľudia“ ako hovoril Dersu Uzala. Keby ste spoznali mačky, asi by ste ocenili ich bontón a aristokratickú povahu. Mačky sa nedajú vycvičiť na povel nie preto, že sú hlúpejšie ako psy, ale preto, že majú svoju hrdosť.

      • vonrammstein napsal:

        Spoznal som mačky. A jejich vynucování si pozornosti, uječený, kvílivý mňoukání, když něco není po jejich. Nesnáším je. I blbej pes Vás občas poslechne. Kočka nikdy. Nemá ani bonton, ani aristokratickou povahu. Je sebestředná a vypočítavá. Pes pro Vás klidně obětuje život. Kočka pro sebe klidně obětuje Váš život.

        • NavajaMM napsal:

          Toto, čo popisujete, to som nezažil. Náš kocúr nás v noci, keď niečo potreboval, budil škriabaním po gauči. Kým bol gauč nový, tak to manželku zaručene zobudilo a vyštartovala ako osa. Potom to už ostalo ako taký nočný rituál.
          Mačky sú pragmatické a robia to, čo funguje.
          Bontón a aristokratická povaha sa prejavovali tak, že keď dostal do misky, zvyčajne sa najskôr poďakoval a potom chvíľu pred miskou sedel a rozjímal. Zrejme aby som videl, že na to v podstate nie je odkázaný a poradil by si aj bezo mňa.
          Keď sme boli spolu vonku, na zavolanie obvykle prišiel. Ale niekedy nie hneď, aby som si moc o sebe nemyslel. Prišiel v tom okamihu, keď uznal za vhodné. Stačilo byť trpezlivý a na ten vhodný okamih počkať.
          Bol som prekvapený, že mačky vedia byť aj veľmi altruistické. Náš kocúr občas priviedol zvonku bezdomovca, aby mu ukázal svoju bezodnú misku a jeho kamarát ho občas zavolal, aby mu pomohol vyčistiť dvor od votrelcov. Manželka kŕmila aj lesné vtáky. Mulíš ich neznášal, ale prišiel ju zavolať, keď prileteli a mali prázdne kŕmidlo.
          To „prišiel ju zavolať“ znamenalo určité pózy a pohyby. Mačky jačia snáď len vtedy, keď všetky ostatné pokusy o komunikáciu zlyhajú.

          • vonrammstein napsal:

            Kdyby mě jakýkoliv zvíře setrvale v noci budilo škrábáním na gauč, jako že něco potřebuje, zabil bych ho pěstí. Můj spánek je posvátnej. Už se to naučili respektovat i lidi kolem mě. Natož nějaký zvířata.
            Měl jsem dva malý kocourky, postupně. Oba ječeli jak pominutý. Oba tragicky chcípli. Ale já je nezabil. Oba zahynuli vlastní blbostí.

            • NavajaMM napsal:

              🙂 No to vám radšej ani nejdem popisovať, ako sme pravidelne v noci zápasili o vankúš a ako zvyčajne vyhrával – získal na ňom väčšie územie.

              • vonrammstein napsal:

                Radši ne, abych nezranil v polospánku manželku, až se se mnou bude prát o polštář 🙂

    • strejda napsal:

      Pane von, to chce věk, dozrání, jak píšete. Nikdy bych nevěřil jak budu na stará kolena sentimentální. A jak píše Navaja, oni s námi komunikují. My jsme nad nimi, ctí nás a milují beze slov a tak je na nás jim porozumět. Ale jak jsem psal, chce to pořádný věk. Sedmdesátky bývá takový zlom.

      • vonrammstein napsal:

        To platí pro psy, skoro výhradně. Výjimky jistě existujou, ale moc jich není. Nemusíte být starej na to, abyste to rozlišil. Vidím důchodce, který jsou bezmezně oddaný svým jorkšírům a jiným potratům a jdou s nima ven desetkrát za den, i když sami sotva lezou. Neokřikujou to, i když to tady ječí na celý sídliště ve čtyři ráno. Nenávidím to, ale dovedu to pochopit.
        Pak je tu ráce lidí, co venčí převážně čivavy, co ječí furt a na všechno 24 hodin denně, na směny. Taky je neokřikujou. Střílel bych ty parodie na psy i ty lidi.
        Mám rád klidný, velký psy, co je venčí velký, klidný lidi. Mám rád klid a ticho. Toho se nikdy nedočkáte, když si pořídíte tyhle přešlechtěný hysterický krysy.

      • jaa napsal:

        Prý komunikují – mno – naše EL komunikovala tak, vlezla na zakázanou peřinu , pěkně doprostřed a pečlivě sledovala co my na to, že nás zase oblafla. ˇčlověk se na ten kukuč nemohl zlobit Ju a strejda měl koumáka kocoura-brňáka – dovezl jim jej táta jako kotě. Teda myšilov byl perfektní a taky pěkně vypasenej – to víte dědina. Akorát měl slabost taky peřiny. Dřív se na ustlané manželské postele dával rám, přes který se přehodil přehoz a postele byly jak když střelí. Mohla přijít jakákoliv návštěva – bylo vzorně uklizeno. No a když toho milého kocoura delší dobu neviděli – šli najisto. Jak se dostal do ložnice a jak se dostal pod ten přehoz, aby to nebylo vidět – nikdo nikdy nevypátral. Ale byl tam…
        Ale jinak myšilov byl náramný – takže jen plácnutí utěrkou , vyrovnání postele a důkladné uzavření dveří. No tedy do příštího hledáníé….
        Já chtěla kočku i balkon by měla k dispozici – ale výše patra mne odradila v momentě kdy sousedovic černý kocour ze sedmého záhadně zmizel – snad spadl ale dopadl do trávy a dole nebyl. Najít ji dole pochroumanou by ne moc bralo – takže nee…A to na starém bytě měli vedlejší mezi patrem a přízením takovou římsu a jejich moura -měla ve zvyku se tam špacírovat, nebo se na vyhřáté římse rozložila a pozorovala lidské hemžení pod ní. No jo ale to bylo první patro. hmm

        • Bavor V. napsal:

          Některé kočky se opravdu dovedou „zmenšit“ tak dokonale, že je ani v té posteli nenajdete. Jednou jsem pozoroval, jak leze pod přehoz. Bylo to tak dokonalé, že ten přehoz se ani nepohnul 🙂

Komentáře nejsou povoleny.