Otázka „Dočká se obrození probuzení?“ je znovu aktuální

Stanislava KUČEROVÁ

Bez úvahy o probuzení a obrození národa nelze hovořit o našich novodobých dějinách, napsala profesorka Stanislava Kučerová, PhDr., docentka Pedagogické fakulty, autorka mnoha publikací.

Tyto dějiny začínají vyproštěním pozůstatků češství z trosek pobělohorské zkázy, probuzením národního vědomí z temna po ztrátě samostatnosti a svébytnosti, osvobozením od strachu a bázně a od hrozeb a zničujících koniášovských výzev „zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, spalte pohanské nevěry“.

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. Roku 1621 fakticky, roku 1627 právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“; Česká koruna patří napříště jeho rodu dědičně, němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním jazykem českým. (Dodejme, že za daných poměrů jej odevšad vytlačuje.) Národ je uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (cuius regio, euis religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (odešly do ciziny jako pro víru pronásledovaní exulanti),  připraven o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka – nově vzniklé „pobělohorské šlechtě“), přišel i o vzdělanost (obohatila jiné země). Byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl mu jen nevolý lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Nastalo přikázané „silentium“ – mlčení národa na pokraji zániku.

A přece se stal zázrak. Na přelomu 18. a 19. století se zvedl zápas za český jazyk a za českou kulturu, za identitu národa proti germanizaci. Procitly síly, „silky a silečky“ (slovy F. Palackého), které podnítily utváření novodobého národa nejdříve po stránce jazykově kulturní a potom i po stránce státně politické.

Staří čtenáři znají F. L. Věka, dílo Mistra Aloise Jiráska, které opakovaně vycházelo od roku 1888. (O komplexní vydání všech Jiráskových spisů se po 2. světové válce zasloužil prof. Zdeněk Nejedlý, hlavní činitel celostátní edice, zaštítěné jménem prezidenta Gottwalda. Je to vzácný a potřebný příklad snahy spojovat naši národní identitu s identitou sociální. Dnes se nedbá ani o jednu z nich a Jirásek byl nadto křivě osočen, že vnesl do vnímání české historie mýty.“ (Jako příklad uvedeny Staré pověsti české, Temno, Psohlavci.)

Jiráskův F. L. Věk je pětidílná románová kronika – historicky věrný obraz probouzení národa a jeho kulturní obrody. Se všemi známými osobnostmi, které se tehdy o to zasloužily. Literární historik Arne Novák napsal, že jde o „autentickou kroniku českého osvícenství i vlastenectví literárního, jazykového a divadelního. Kolem ústřední postavy jsou tu seskupeny celé zástupy pražských i venkovských buditelů ze všech vrstev národa.“

Starší televizní diváci znají F. L. Věka jako třináctidílný černobílý filmový seriál režiséra Františka Filipa z roku 1970. Filmové dílo je ve shodě s literární předlohou prodchnuto láskou k vlasti a úctou k národnímu dědictví i k památce těch, kdo křísili rodný jazyk a lásku k rodné zemi.

Zásadní význam pro začátek našeho obrození mělo celoevropské osvícenství, myšlenkový směr, který v zájmu všeobecného pokroku útočil na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. V našich zemích se zpočátku uplatnily zejména osvícenské reformy vladařské, tereziánské a josefínské. Jmenujme alespoň školskou reformu z r. 1774 a toleranční patent a zrušení nevolnictví roku 1781.  Tyto reformy vytvořily důležité podmínky pro další vývoj. Uvolnily venkovský lid z tvrdého područí a nesvéprávnosti, umožnily mu opustit půdu, voli a měnit zaměstnání, stěhovat se do města, vzdělávat se, usilovat o kulturní vzestup a rozvoj. V zemích, kde národy měly své státy, se pod hesly osvícenství vedly zápasy státně politické a sociální, o charakter ústavy, o rozdělení moci, o občanská práva. U potlačených, bezprávných národů, které vlastních států neměly, muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. Tak tomu bylo i u nás. Odpor proti všeobecnému útlaku v našich zemích, ponížení a znevážení mateřštiny, centralizace a germanizace. Noví vzdělanci, kteří přišli pracovat a studovat do měst jako rodáci z venkova, postupně vytvořili novou inteligenci, kritickou k daným poměrům. Byla to vrstva chudá na majetek, ale bohatá láskou k domovu, k zemi svého původu. Jejich horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel. Dochovaly se z té doby výroky, které se staly erbovními zaklínadly, hesly buditelů: „Minula noční hodina“, „Rozednívá se“, „Za ranních červánků.“ „Česká svíce ještě nedohořela. Ne, a už ji nesfouknou“. „V práci a vědění je naše spasení“.

Literární historikové ukazují, že buditelská činnost prošla třemi fázemi.

1. Fáze obranná (1775-1805) – generace Dobrovského.

Josef Dobrovský (1753_1829), mimořádně nadaný osvícenský jazykovědec, položil základy pro studium českého jazyka – bohemistiku a pro studium slovanských jazyků – slavistiku. Byl všeobecně, i v zahraničí uznávanou autoritou a „patriarchou“ našeho národního obrození.

V centru pozornosti vlastenců byla tehdy obrana jazyka a jeho někdejší dokonalosti. F. M. Pelcl vydal roku 1775 proslulou, latinsky psanou Obranu jazyka českého  od Bohuslava Balbína. Ten ji napsal o 100 let dříve, ale byl pro své názory pronásledován a nesměl ji vydat. „Obrana“ má 18 kapitol a líčí podrobně slavnou minulost i smutnou přítomnost českého jazyka a českého království. Příčiny úpadku vidí autor v důvěřivosti Čechů vůči cizincům, v jejich lhostejnosti k osudům království a v nepřátelství mocných. Varuje před osudem Pobaltských Slovanů a prosí sv. Václava o ochranu slovy známé písně „Nedej  zahynouti…“ Do češtiny byla Balbínova

„Obrana“ přeložena až v 2. Polovině 19. Století. V době Pelclově bylo jen málo lidí, kteří dovedli číst česky. Psalo se proto o českém jazyce a o slovanských jazycích vůbec německy nebo latinsky. Budoucnost češtiny se jevila jako velmi nejistá.

(Pozn. R. 1945-46, bezprostředně po válce, vydal Albert Pražák mimořádně cennou knihu Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob do současnosti. Má 410 stran.)

 

2. Fáze ofenzivní (1805-1830) – generace Jungmannova

Josef Jungmann (1773-1847) horoval pro rozšíření živého českého jazyka ve společnosti. Patřil k romantikům, kteří budili lásku k vlasti.  Pořídil obrovský  Slovník česko-německý, svěžím jazykem překládal díla světové klasiky do češtiny, tvořil chybějící česká slova i vědeckou terminologii. Dával příklad pro vlasteneckou agitaci „Denice vzešla, jitřenka se rdí“.

Ale stále bylo vlastenců málo a málokdo ještě věřil v budoucnost národa. Z té doby se dochoval krásný výrok mladého Palackého: „Budeme-li se tak všichni chovat, pak musí zahynouti náš národ hladem duchovým. Já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po mně zůstala v dějinách člověčenstva.“ (Ta slova platila Dobrovskému a hraběti Šternberkovi s výzvou, aby psali česky. Stalo se to r. 1825.)

(Pozn.  Kterýsi disident odsoudil obrození slovy: „Kdyby nebylo Jungmanna, mohli jsme být Němci a mít pokoj.“)

3. Fáze vrcholná (1830-1848) – generace Palackého

František Palacký (1798-1876), historik osvícenské kritičnosti a romantického nadšení. Muž světového rozhledu, vynikající organizátor. Jeho Dějinami a politickým působením vrcholí české obrození. Označení fáze vrcholné se překrývá s označením doba předbřeznová, tj. doba před březnem 1848, kdy se u nás dalo novodobé revoluční hnutí po prvé do pohybu. Obrození národa literaturou umožnilo pomyslet i na obrození politické. Rok 1848 je revoluční v celé Evropě. (Paříž, Vídeň, Frankfurt…).

     I v Praze vypuklo revoluční vzrušení a nadšení, šířily se letáky, pořádala veřejná shromáždění, schůze, petice, došlo i na vyjednávání s vládou. A tím začal novodobý politický život v českých zemích. Obrozený národ zatoužil po svébytnosti, po svobodě, politickém uplatnění, po vlivu na řízení veřejných záležitostí, po právu usilovat o obecné blaho.

Stálo to mnoho letitých a často strastiplných bojů, než se toho domohl. Než se podařilo zbavit se cizí nadvlády a získat samostatný stát. Stalo se to až roku 1918, po první válce světové. Odvěký sen stal se skutkem: vznikla demokratická Československá republika.

* **

Charakteristika českého novověku od uznávaného historika prof. Josefa Pekaře shrnuje stručně a výstižně hlavní děje. Ač katolík, napsal objektivně a podle pravdy: „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší (zdůraznil, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi… Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje: „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců,  probouzejících se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ  stvořil vlastní literaturu, od let,  kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední jazyk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství… kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až  k  státu československému, až k plné samostatnosti.

Historici ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna  pobělohorského  temna. Stalo se to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“?

Dovolte, abych připomněla jedno své dřívější setkání s památkami našeho obrození.

V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou, bylo donedávna možno navštívit  u nás  zcela ojedinělé Muzeum knihy.

      Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků.

V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou Encyklopedii věd, umění a řemesel (1751-1772) s dodatky a rejstříky z r. 1780. Vitríny od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrínách, které se zdály poloprázdné – počátky českého a slovenského  národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po roce 1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu zbytky veršíků Thámových  a Hněvkovského a Krameriovy  c.k. vlastenecké noviny z přelomu 18. a 19. století.  Časoměrné básně J. Kollára z r. 1821, sešitové vydání Palackého Dějin národa českého v Čechách a na Moravě  (1036). Byl tu Čelakovského Ohlas písní ruských  (1829) a o 10 let mladší Ohlas písní českých (1839). A byl tu i doklad o „zrození básníka“ , Máchův máj (1836), Erbenova Kytice (1853) a Babička B. Němcové (1855). Bylo to setkání plné dojetí, obdivné lásky a úcty.

(Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCEM, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r. 2014 zrušeno).

Nezapomínejme, že v době, kdy ve Francii vycházela „Encyklopedie“, zbrojnice ducha pro Velkou revoluci, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Povinná školní docházka platila od roku 1774, nevolnictví zrušeno r. 1781, stejně  jako pronásledování pro náboženskou víru.

Ale již nedlouho po těchto osvícenských reformách čeští obrozenci probudili a oživili jazyk a položily základy věd a umění. Pak zahájili i politický zápas. Do konce 19. Století dosáhli mezinárodní úrovně a po 1. světové válce i politické samostatnosti v demokratickém Československu.

Dalo mnoho práce a úsilí překonat neblahé dědictví Bílé hory. Teprve 100 let po tom, co končila edice slavné francouzské „Encyklopedie“, byla v Praze obnovena česká universita (1882). A další university v Brně a v Bratislavě, vznikly až v Československé republice, po roce 1918. Nelze než vzpomínat na naše národní obrození s úctou a láskou. Bez něho by nebylo našeho svébytného života, naší tvořivé činnosti, naší kultury. Ale vědí to ti, kteří idejemi ovlivňují veřejný prostor?

Stalo se dnes podivnou módou nic si z minulosti nepamatovat a nebo, což je zvláště nápadné a povážlivé, naši minulost a historické děje a osobnosti, kulturní dědictví nejen dílem zamlčovat, ale dílem i všemožně znevažovat. Tak např. český ministr kultury se dal před lety slyšet, že „naše obrození nebylo to pravé ořechové“, protože se prý „vymezovali“ (Češi) od Němců a to nás „izolovalo“ od Evropy. Pan ministr asi nebyl v Muzeu knihy, a tak si neujasnil, že naši obrozenci nijak nezpůsobili naši „izolovanost od Evropy“, ale naopak, a že kdyby se „nevymezili“ proti germanizaci, podlehli bychom jako národ asimilaci. Dnes by tu nežil jediný Čech a pan ministr by neměl komu ministrovat.

Pan ministr ovšem není se svým názorem sám. Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného  ostouzení našich národních ději a naší národní kultury. Chrlí je většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného pomlouvání a špinění, najdeme objevnou knihu Úloha Čechů v dějinách (Praha 1991, 690 s.), kterou pod pseudonymem PODIVEN vydala trojice autorů, Petr Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal. Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých analistů, kronikářů a historiků, kteří během staletí podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní a agresivní činy svých vládců. Je to sbírka pomluv a špinění v duchu  nejhrubšího nacionalismu – arci, a v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a bez porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly německo-římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely a po nich exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, Sokoly, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku. Nejde o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, zveličování i bagatelizování, překrucování i vysloveně neslušného lživého pomlouvání  řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno“ a nositelé „vyšší kultury“. Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků,  kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé  anomálie, kterými jsme uráželi „universalismus“ a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa, vlídnou monarchií habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se prohřešili tím, že jsme podle Podivena lstí a podvodem získali a pak ještě znovu obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si s Podivenovým souhlasem osobovali právo nám vládnout.

Podiven stíhá pohrdáním a posměchem všechno, čím Češi žili, oč usilovali. Tak třeba Jungmann (o té nepoctivosti !) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily pověsti v Kosmově Kronice, podvrhl údajné Rukopisy a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. nebádali o jejich věrohodnosti (jaká hanba!), ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá prý byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát „českým Shakespearem“ (směšné!) a Neruda byl citový deviant, a proto tak přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík jakési barokní filaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šel manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista, Masaryk povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny české politické koncepce austroslavismus, panslavismus i čechoslovakismus, byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonistu, založeného  přímo „plemenně“, státotvorným geniem Germánstva. Češi nedovedou vládnout.  Jejich nedostačivost a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. (Heslo Národ sobě? Směšné. Kde je tu jaký národ?) A Sokolové byli paramilitantní organizace (!).

V  antiemancipačním zaujetí vadí všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování státotvorného génia německého národa. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují ideologickou munici pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů . Podle Podivena jsou si Češi svými osudy sami vinni. Nemuseli spolu se Slováky projít národním obrozením, nemuseli se úspěšně angažovat v 1. Válce světové, nemuseli zřídit demokratickou republiku. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“ a ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli. Nemuselo být „Mnichova“, nemuselo být protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid.

Ale teď bez ironie. Ano, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí.

Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských  kulturních hodnot. Takto pod záminkou „léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli  techniku totální destrukce sebedůvěry národa, techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Víme, že bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

Máme teď u nás dvojí pojetí dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být protikladnější. Srovnání obou pojetí lze (podle pramenů) podat věcně a přehledně takto:

1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé. V německém podání přišli imigranti z německých zemí jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.
2. Dobu husitskou ctí Češi jako zdroj demokratických tradic země a počátek evropské reformace. Sláva českých dějin. Podle Němců to bylo hrůzostrašné a úděsné barbarství.
3. Baroko je pro Němce označením doby kulturního rozkvětu. Pro Čechy je to „temno“, do kterého byli uvrženi po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenit, triumfu habsburské protireformace  a zničení protestantské elity národa. Jen dík buditelům  a národnímu obrození se opět stali národem.
4. Vznik Československé republiky r. 1918 znamená pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých 300 letech nesvobody, otevřenou možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát.Němci odmítli nový stát přijmout. Jevil se jim jako zneuznání jejich práva na sebeurčení a na seberealizaci. Až „Mnichov 1938“ přinesl jim kýženou nápravu a satisfakci. V očích Čechů bylo ovšem rozbití Československa přičiněním německých spoluobčanů ve službách Hitlera velezradou a zločinem.

5. Protektorát znamenal pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování a pokořování, nejhluší porobu, likvidaci inteligence. (Zavřeny vysoké školy, popraveno 60 universitních profesorů a docentů.) A budoucnost? Po vítězství Říše byla připravena totální germanizace, deportace, genocida. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat do boje, měli co jíst na lístkový příděl, nebyli bombardováni.
6. Denacifikační odsun Němců z Československa z rozhodnutí vítězných mocností z 2. Světové války přinesl Čechům rozuzlení dávných i nedávných excesů a základ stability evropského poválečného uspořádání. Němci v odsunu spatřili katastrofu, bezpráví a zločin všech zločinů.

Je pozoruhodné, jak po roce 1989 téma odsunu ožilo. Dříve bylo jak v SRN, tak v Rakousku „tabu“  (jen s výjimkou vysídleneckých spolků). Bylo nepohodlně a trapně spojeno s nacismem. Věřilo se, že časem zmizí ze světa vůbec. Paradoxně však sjednocování Evropy jako by probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“. Mnohým ze spolků odsunutých dělá dobře zapomenout, co se skutečně stalo a přeměnit se z obžalovaných v žalobce. Chtějí trestat údajné „zločiny druhé strany“. O svých vlastních nevědí nic. A jejich revanšismus získává vliv a podporu na nejvyšších místech.)

I na nás dolehla „změna paradigmatu“. Mnozí dnes vykládají dějiny podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demytizace“ a týká se všech významných období naší minulosti. Ale není to ani nijak složité. Podle německého pojetí je prostě všechno naopak. Připomeňme si jen pár příkladů. Nečekanou a nesmyslnou omluvu prezidenta Havla za denacifikační poválečný odsun stanovený vítěznými mocnostmi. Tvrdě revanšistické, pobuřující stanovisko byvšího uchazeče o prezidentský úřad. Neuvěřitelné ztotožňování naší národní identity s identitou bavorskou z úst předsedy minulé vlády. Prohlašování revanšistických Němců za spojence od současného premiera, který údajně pokračuje tam, kde předchozí premier přestal. Pohoršující paktování několika členů současné vlády s mluvčími útočných spolků odsunutých. Je to neomluvitelná kolaborantská servilita přeběhlíků na vládní úrovni. A k tomu připočtěme přemnoho účelových tiskovin a ustavičné přepisování dějin v televizních pořadech – všechno v zájmu uvedené protičeské orientace.

Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ale jejich hlas je slabý, většina tisku a ostatních medií přeje spíše „demytizátorům“ v cizích službách.

Před časem vystoupil Bořivoj Čelovský a pokusil se burcovat národ, který sice získal svobodu slova a svobodu tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby je mohl využívat. Vydal brožuru  Konec českého tisku?  S otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření.  Většina oslovených byla překvapena, že většina našeho tisku je v cizích rukou. Ale zároveň usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se proti tomu nedá nic dělat. Někteří dokonce s daným stavem souhlasili, protože prý monopol kapitálu je lepší než monopol stranických sekretariátů.  Ztratíme prý sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky.

Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi.  Titul opět Konec českého tisku. Tentokrát bez otazníku.

Když před lety (1991) vyšel Podivenův manuál „demytizace“ našich národních dějin, většina posuzovatelů jej kriticky odmítla. Ale oficiální mínění se s ním zřejmě ztotožnilo.  Milan Kundera kdysi napsal, že se národy likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdálenost, vymyslí jinou historii.

     Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Nedopusťme to!