O projektu zásadní rekonstrukce SSSR

(Pokračování)

 Předpokládalo se, že se sovětská ministerstva a úřady po takové zásadní reformě řízení a technologické modernizaci, změní na komerčně efektivní koncerny, které vstoupí na světový trh, přilákají západní soukromý kapitál a díky své velikosti převezmou jeho klíčové součásti. Přitom zkušenost, získaná v oblasti zahraničněobchodních vztahů, měla umožnit manipulaci světovými trhy ve vlastním zájmu (experimenty s takovými manipulacemi byly úspěšné).

Za prvé – řídit novou společnost měla, samozřejmě, KGB. Mělo to svoji logiku v minimální zkorumpovanosti této struktury v podmínkách tehdejšího státu (podle autoritativního svědectví akad. Sacharova). Takový systém prokázal svoji efektivnost např. v Tureckém modelu, ve kterém se parlamentní demokracie rozvíjela a řídila zemi v docela širokých mezích vykolíkovaných vojáky v rámci potřeb národní bezpečnosti.

Možná, že právě pro řešení tohoto úkolu začala KGB porušovat tehdy absolutní tabu – verbování mezi členy politického vedení země (podle dostupných informací např. Boris Jelcin, už v době kdy vedl moskevský městský výbor KSSS, v době když už byl kandidátem politbyra ústředního výboru strany, se úplně a bezvýhradně podřizoval vedení regionální správy KGB, což lze vysvětlit jen jeho naverbováním).

Mechanizmus převzetí moci KGB (což bylo druhým záměrem projektu), nejspíš spočíval v destabilizaci sociálně-ekonomické sféry a podněcování separatizmu v rámci národně-demokratických hnutí (dnes už není tajemstvím, že téměř všichni vůdcové z doby „perestrojky“ byli agenty KGB a plnili rozkazy svých kurátorů). Předpokládalo se, že partajní vedení odhalí svoji prohnilost, a strana ztratí autoritu, schopnost řídit a udržet moc, – která pak sama spadne do rukou tajných služeb, které „připravily situaci“.

V podstatě to tak také proběhlo, – ale už bez Andropova, kdy byl cíl projektu „Hvězda“ zapomenut a jeho rozptýlené součásti se rozvíjely setrvačností, která už byla jakousi tradicí. V důsledku toho se k moci nedostala KGB, která po Andropovově smrti ztratila strategické vidění, – ale Západ, který úspěšně převzal řízení jejích agentů, mnohé z nich naverboval, mezi nimi, lze-li tak usuzovat, i figury v horních patrech sovětské moci.

Třetí fundamentální transformace, předpokládaná Andropovem, spočívala v rozdělení Sovětského svazu na zhruba 49 regionů, přibližně srovnatelných ekonomickým potenciálem. Dělení, které vycházelo ze stávajících svazových republik, autonomních republik a oblastí, mělo zlikvidovat stávající národně orientovanou elitu republik v rámci SSSR, odstranit hrozby jeho existenci a kvalitativně by zjednodušilo řízení a správu. Vzhledem k tomu, že za vzor byla vzata struktura USA (regiony byly dokonce pracovně nazývány „státy“), bylo vypracování úkolu uloženo amerikanistovi – akademiku Arbatovovi.

Čtvrté známé zaměření projektu „Hvězda“ spočívalo v přípravě řídících kádrů pro budoucí tržní ekonomiku: Andropov chápal, že se to v rámci stávajícího systému podařit nemůže (jak z důvodů politických, tak i kvůli absenci znalostí o trhu), takže bylo nutno výuku a přípravu nového hospodářského vedení země přenést do zahraničí.

V té době existoval významný a uznávaný segment odborníků na reálné otázky řízení socialistického hospodářství: „systémisté“, jak jim říkali, se zabývali „páráním úzkých míst“ a byli nenahraditelnými odborníky. Nicméně, zásadní názor oficiální vědy na úplné odmítání jakýchkoli objektivních vnitřních rozporů vyspělé socialistické společnosti, neumožňoval této odbornosti získat si širší popularitu, odpovídající jejímu společenskému významu, tím méně, aby se stala intelektuální a vzdělanostní módou (bez čehož podstatné šíření nebylo možné).

„Systémisté“ navíc pracovali téměř výhradně na úrovni od podniků do ministerstva (a srovnatelně také od jednotlivého sídelního místa do svazové republiky) a prolomení tohoto kruhu bylo spojeno s rizikem kariérní havárie, nebo dokonce trestního stíhání.

Nové hospodářské vedení SSSR se mělo obohatit o nové tržní znalosti a propojit je s úkolem modernizace země a jejími reáliemi. Dohlížet na budoucí členy vedení během jejich studia v zahraničí měli speciálně připravení pracovníci KGB, shromáždění pod krytím státní organizace „Gosstroj“.

Výběr organizace nebyl náhodný, protože právě stavebnictví se svým neustálým bojem o zdroje na všech úrovních, brigádami „melouchářů“ a obrovskou nedokončenou výstavbou – ale hlavně s obrovskými objemy neevidovaných nedostatkových materiálů (nedaleko od pravdy byl vtip o tom, že sovětské „Stavební normy a pravidla“ vycházely z toho, že někteří dělníci bývají z nepochopitelných důvodů občas střízliví a 30% materiálů mizí neznámo kam). Odvětví stavebnictví tak bylo nejtržnějším z legálních sfér sovětského hospodářství.

Za základnu přípravy sovětských reformátorů byl zvolen Mezinárodní ústav aplikované systémové analýzy (MIPSA, nebo IASA), zřízený už v říjnu roku 1972, na samém počátku období uvolňování, v neutrálním Rakousku (v letním habsburském sídle – Lucemburském zámku u Vídně. Zřizovateli byly SSSR, USA, SRN, NDR, Kanada, Japonsko a některé evropské země).

V roce 1976 byl, fakticky jako jeho sovětská filiálka – i když při plné organizační samostatnosti, zřízen Všesvazový výzkumný ústav systémové analýzy (VNIISI). V roce 1981 byl mezi jejich počítačovými systémy otevřen spojovací kanál, který Sovětskému svazu zajistil první stálé připojení k mezinárodní počítačové síti a přístup k  západním informačním systémům. Experti z VNIISI společně se západními kolegy vypracovávali SW pro práci síťových struktur. Kromě vědecko-technické spolupráce se IASA využívala k řešení řídících problémů vzniklých socialistických i kapitalistických zemích.

Vzhledem k tomu, že na Západě i Východě tyto otázky zajímaly především bezpečnostní orgány, se IASA brzy stal platformou součinnosti a často i spolupráce v delikátních otázkách (a samozřejmě i soupeření) výzvědných i dalších tajných služeb Východu i Západu, – pokud, samozřejmě, nebyla tato instituce naprosto vědomě předem k tomuto účelu vytvořena od samého počátku…

(Pokračování)