JAN KOTĚRA


Napsal KAREL B. MADL roku 1922

kotera_museum_hk

Každý student stavebních oborů musí na obrázku poznat typické dílo jednoho z našich slavných architektů. Samozřejmě se jedná o Kotěrovo Museum v Hradci Králové. A toto o Kotěrovi napsal Karel B.Madl:

Poslední desítiletí minulého věku stalo se u nás obdobím velkých výstav. Zahájila je jubilejní svým všeobecným a radostně překvapujícím rozhledem po výsledcích stoleté práce. Potom, uneseni úspěchem a unášeni také vlnou módy, přistupovali jsme k podnikům speciálnějším, volili si pro výstavy themata užší, dávali jim však rozvedeni stejné široké jako měla první.

Roku osmadevadesátého přišla na řadu výstava inženýrství a architektury pod jednou střechou. Pořadatelé jejího druhého odděleni stěží si byli vědomi, že právě jejich výstava nabude zvláštního historického významu: jako ozřejměný mezník dvou dob, dvou generaci, dvou na první pohled různých, ano přímo protikladných úsilí. Zase jednou měla býti vyvrácena stará budova a na její místo postavena nová; zase jednou šlo o zásadní nespokojenost přicházejícího pokolení se spokojeným světem staršího rodu; zase jednou počínala revoluce proti stávajícímu a vládnoucímu. Pokrok proti zpátečnictví aneb aspoň zaostalosti; nový sloh proti starým a také: umění proti šabloně a paumění. Takové byla asi hesla, na takové dvojice spolu se svářících pojmů bylo by možno ve skutečnosti, poněkud pohodlně, převésti obsah dvou programů, z nichž jeden zdál se býti obrannou strategií a druhý útočně dobývavou taktikou. Tenkráte byl všem (i přihlížejícím laikům) vášnivý boj o slohy nejnápadnější, a otázka, v jakém slohu stavět, platila za alfu a omegu té chvíle, kdy prohlášen byl ,,sloh naší doby“ za jedinou metu všeho uměleckého snažení. K vůli porozumění bylo užívání slova ,,sloh“ a ,,slohy“ přípustné a na místě, ačkoliv strana v obraně pokládala formu a k ni náležející fraseologii za sloh. Mínila při tom slohy historické, vědecky vyšetřené a roztříděné, v nichž si hájila pěknou akademickou zásobu materiálu k postaveni novodobého činžáku, kostela, nádraží nebo musea. Strana útočících dobyvatelů věděla nebo aspoň tušila, že sloh v novém a hlubším pojmutí je výslednicí mnohých silových složek, jež hýbají dobou, určují její chod, znamenají její morální, hmotné, sociální i etické tužby a průboje, a že tuto výslednici vyjádřiti uměleckým útvarem, jest životním a třeba – individuálně – drtivým úkolem uměleckého tvoření. Tento výkon a onen výslední tvar hmotný, ale duševními silami nesený a citem unášený, to je anebo bude sloh nové doby. A každé doby.

Jako nebyl pracovní program starší generace speciálním programem českých architektů, nýbrž platný v celé střední Evropě, tak ani odklon od něho a brzy zásadní odpor proti němu nevyskytl se z čista jasna u nás.

Už pouhá chronologie moderního, jak se tehda prozatímně říkalo, hnutí ukáže, že jsme dobové požadavky a zásady přibírali odjinud. Na nás však bylo a jest vtěliti je do všeho života. Nebyla také výstava architektury prohlášením jaké války, spíše jen jakýmsi symbolickým objektem odporu, pochodícího z nového uměleckého poznání, smýšlení a citu. Vlny jeho už předtím se ohlašovaly; potom se však rychle vzedmuly. Proto jsem nazval výstavu architektury historickým mezníkem.

Právě toho roku a ve chvíli, kdy v očích mladé oposice zúčtování na výstavě dopadlo zle, kde i uměleckou potenci ve službě dogmatu rozpoznávali v její chabosti, a kdy bylo zapotřebí osobnosti, která by přesvědčujícím skutkem a výkonem dodávala průkaznou sílu novým snahám a programům, aby byla zajištěna dráha výboje, v té chvíli přišel mladý Jan Kotěra. Jeden úkol životní práce byl mu v Praze předepsán: učitelský. Pojímá jej dosud ve smyslu výchovy a přípravy. Skutečné nadání žáka k architektonickému tvoření má býti výchovným postupem rozvinuto, a zároveň ušetřeno nejhrubších překážek a nástrah, jež nutí nebo svádějí k marnění nebo bloudění, a škola, to jest učitel, vypravuje žáka tolika a takovými dovednostmi, aby svoje produktivní schopnosti, v proudění fantasie a vlnobití života, mohl ve vlastním díle vybavovati. Druhý úkol přinesl si Kotěra sám v sobě: živelní přirozenou chuť převáděti svou tvůrčí mohoucnost v hotovost hmotně konkrétního díla. Prostě řečeno: chtěl stavět a stavěl.

I to znamená zisk pro jeho školu. Učitelova produkce stává se vždycky nad jiné živým poučením a poznáním pro žáka. Kotěra sám vyšel z takové školy, kde učitel – Otto Wagner – zapřádal první talenty své školy do vlastní práce, takže tyto nejednou a na nejednom místě ukládají kus vlastní tvořivosti a citovosti do díla mistrova.

Jan Kotěra přišel v dob, která (jak jsem naznačil) měla v jedné části svých duševních pracovníků veliké chutě reformátorské a všechnu vůli státi se a býti tak moderní jako byli už jinde. V takových dobách vystupují a nalézají sluchu, kdo přicházejí s programem hotovým, a ještě lépe, zredukovaným na jednoslovné heslo. Jimi klamou snad sebe a jistě jiné o těžkosti cesty, o rozsahu a intensitě práce, jakou obnova a obrozeni velkých a vznešených oblasti požaduje. Nabízejí hotovou formu a formuli. Bylo pro nás v ni veliké nebezpečí, ačkoliv málo kdo si uvědomil, čím nás ohrožovalo a otravovalo. Hlavně v architektuře a co s ni v jejím a našem životě souvisí. Kde byla příliš hluboko vkořeněna nauka, že sloh, i starý, historický, záleží v příznačné zdobnosti a v ornamentice forem, tam i pro nové žádaný a očekávaný sloh stačila pouhé výměna ornamentiky akademické za novou.

Zase jednou platilo domnění, že stačí navléci si jiný šat a už je tu nový člověk. Proto jsme nebyli ušetřeni záplavy tak zvané ,,secese“, na níž si tolik lidi zakládalo, na této povrchové a šablonovité ornamentice, hotové jako módní a ”žádaný“ artikl dovozního obchodu přijímané, jejíž pojmenování u nás nemělo smyslu, a které se stala paskvilem všech věčných a gruntovních snah o uměni, jež by odpovídalo změně v názorech a cílech doby. Ona importovaná vídeňsko-mnichovské směs, zvaná secese, mohla žíti jen z impotence jejich dodavatelů a chabé morálky jejich přijímatelů. Šly ji dobře k duhu, až se málem stala našim oficielním uměním stavitelským.

Kotěrova oposiční novost, jeho průbojnictví a hlasatelství už proto byly jiné, že se zakládaly na jeho tvořivé schopnosti a tvůrčí činnosti, které při práci naslouchala šumu neklidného, ale příkazného dneška, že spočívaly nejen na zvláštním daru hojné a lehce tryskající architektonické fantasie, ale zároveň i na pronikavé a bádavé vážnosti, s níž chápal se každé přijaté úlohy a prováděl každou práci. Vykonanou prací, vlastním uměleckým výtvorem agitoval – smím-li užíti takového slova – pro nové uměni. Na obou slovech leží stejně velký důraz.

Pro Kotěrovo nezdolné nadání bylo nepochybně velikým štěstím, ne-li v počátcích největším, že se uhnulo vysoké škole architektury s jejím přísným historicko-akademickým programem a systémem vyučovacím. Průmyslovou školou a skutečnou praksí stavební uvědomil si polohu a velikost své mety a první kroky k ni obrátil ve škole Wagnerové, jejíž učební období zakončil studijní pouti po Itálii. Tato zdánlivě a posud po výtce akademická cesta nebyla Kotěrou vykonána, aby okresloval, měřil a sběratelsky shromažďoval klasické motivy a detaily, vhodné k novému použití. Po té stránce jsou jeho studijní mapy a knížky podivuhodně chudé. Za to dojmové otisky, jež v duchu jeho zanechaly účinné sily, z architektonického díla a každé jeho části vyzařující, toto vzácné poučení (cestou požitku) bylo vlastni kořistí této cesty, kterou proto zovu putováním. Mladý umělec na počátku dráhy své samostatnosti nebyl také nucen překonávati u sebe přijatý diktát akademických dogmat, aniž osvobozovati se od tyranie historických slohů, ani zápoliti s posvěcenou konvenci o svobodu vlastního umělectví. Prošel školou, které už nic z toho neuznávala a všechno to potírala. Průčelí domu Peterkova na Václavském náměstí, každému známé, nese, jako první navštívenka Kotěrova, nejvíce odlesků z Wagnerova příkladu a poučení. jež důležitě jako nepodmíněná odpověď veškeré soustavě akademické a palácové architektury v měšťanském a činžovním domě uplatňované. Žádný sloup anebo pilastr, žádná římsa, balustra, atika, ani nízká italská střecha ne. Vše to má Kotéra za nepravdu na tomto místě a z maltového nebo štukového materiálu. Nezalhávat! znělo heslo. Rytmus ploch místo přičiněné a šablonové plastiky; akcent výzdobný kde jej žádá životni sklad forem – ne únavná vyplň každého pole! Ale mladickou chuť a žádostivost po vykrášlenosti, po dekorujícím ornamentu nelze utlumiti. Popinavě, jak ornamentální porost, rozviji se na spodku, aby jej zároveň posílila v dojmu vůči hladce a lehce vzhůru tíhnoucímu svršku.

kotera_peterkuv_dum

Interiérové uměni Kotěrovo vyvinulo se rychle až do vlastni klasičnosti. Dorostlo v ni tam, kde v bytovém prostoru, v jeho výplni architektonické a dekorativní umělec vtěluje rytmus koloběhu života, aktivního a kontemplativního, a účelnost drží si rovnováhu s krásou formy. Takové uměni může dostoupiti a také dostupuje svého vrcholu tam, kde Kotěrou vypraveny, utvořeny vnitřek je jádrem a zhuštěnou harmonii veškeré ústrojnosti architektonického celku, v němž všechno je skloubeno a vzájemně Spjato architektonickým uměním v stavební dílo budovy.

Nepochybuji, že by Kotěra byl od počátku na pravém a vlivném místě, kdyby byl stavěl nové pražské domy. Mohu se však utěšiti tím, že mnohé vyrostly z prostředí jeho školy. Jeho vlastni by asi s průbojnickou energii byly zasáhly jednak v architektonicky obraz města, jednak v kulturu či vlastně nekulturu bytovou. Později vzniklé domy, Laichterův, Urbánkův nebo Pensijního ústavu,

kotera_pensijni_ustav

utvrzuji toto mínění znamenitě Nežli k tomu došel a dospěl, nalezl jiné, jenom zdánlivě menši úlohy, v jichž řešení a jeho positivních výsledcích vězí velká část vnitřního sezdatnění a vývoje umělecké mluvy a její tvůrčí výraznosti. Nemýlím-li se, spočívá obrodný a novotný význam Kotěrovy architektury ve stavbě vilové. Zni to pompésněji, nežli vyžaduje skutečnost, kde vpravdě jde o rodinné bydlo na venku, v kraji, o individuální dílo pro soustavu osobni a osobité potřeby a záliby. Ve velkoměstském a kolektivním domě mohou se tyto po výtce uplatňovati jen v odříznutém bytu. Z tohoto obmezeni spasí jen útěk z města, z těsnosti k volnému rozvinu a oddechu. Dosud vyškolený architekt vyvážel na venek svou pseudopanskou formuli a tvářil se, jakoby stavěl pro renesančního velmože, pro aristokrata baroku. Zatím vsak vyvážel tam jen nabubřelou a vylhanou palácovost činžáku. Ani s volným prostorem kolem nevěděl si rady a s plastickým a malebným obrazem kraje ještě méně.

Kotěrovy vily, počínajíce v Bechyni, pokračujíce v Černošicích, Holoubkově, na okraji Prahy, procházejíce všemi lety jeho činnosti, vybíhají a vrcholí zatím v domcích v Solnici a Dobrušce na jedné a v zámečku v Radboři na druhé větvi. Přiřadím-li k nim celé dělnické a zřízenecké osady v Lounech a Králově Dvoře založené, nebo v Záběhlicích a jinde projektované, opravňuje k tomu společná thematická základna: rodinný byt a dům v přírodě mimo město.

Museum v Králové Hradci budeme jednou hodnotiti jako prvního a pravého průbojníka. Bylo ho třeba, poněvadž záležitost musejních učilišť přijde asi na řadu v našem novém kulturním hospodářství a nynější naše musea semperovského typu palácového nemohou platiti za slovo poslední. Už proto ne, že více nežli jiné stavby veřejněmonumentální zatíženy jsou kletbou fasádové architektury. jejž honosné kulise musí se podrobiti vnitřek a jeji předepsané osové a vrstvové symetrie přímo znásilňuji jeho účele. V Kotěrově museu celé architektura vznikla jako zhmotnění a zkrystalizovaní speciálního, novověkého účele a úkolu museální instituce. Prostory výstavní, přednáškové, sbírkové, knihovní, jejich rozměry a spojeni, jejich poloha a osvětlení, vyrůstají a srůstají v architektonické těleso, jehož tvůrce vidi vtom uměleckou poctivost a povznesenou pravdu, že těmto činitelům přiznává vlivnou moc a tvárnou silu v zevní architektuře. V té obětuje i konvenčni symetrii, aniž by se obával, že se připraví o dojem monumentality a jejího vznešeného klidu. Asymetrii a rozvolněnou disposici průčelí, jak ji má podmíněnou a zdůvodněnou organismem prostorovým, ovládá originální dominantou vstupního motivu. Vchod či portál, druhdy zvláštní architektonické dekorace průčelí, rozrůstá ve veliký architekturní útvar, aniž by se rozměry vstupní nezodpovědně nebo protimyslné nadouvaly. Takové portálové čelo, v němž se, asi ne bezprostředně, uplatňují prvky mohamedánsko-arabské výklenkové fasády, dal Kotěra současně Pavilonu obchodu na výstavě obchodní komory roku sedmého a na konec,

kotera_pavilon_obchodu

zatím, z téhož tvárného principu vzniklý vchod do mocného bloku Pensijního ústavu, jenž formálním vyřešením a hlavně mocenskou poměrností ke vší hmotě a jejímu rozčlenění je dojista z nich nejlepší. Tu vzniká velkorysý projekt královského paláce, správněji královského sídla v Sofii (1912). V toto období patří krásný návrh hotelu na ostrožně v Opatii, a ukázněné bohatství projektu Rakousko-uherské banky ve Vídni

kotera_r-u_banka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jan Kotěra vydal své práce a práce svých žáků jako sbírku kartonů. A z této sbírky vybírám pěkné hodiny.

kotera_hodiny

 

bavor-podpis_rex2

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Stavebnictví se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na JAN KOTĚRA

  1. Jethro napsal:

    Ano, i Zlín, Baťa…

  2. blbíš napsal:

    jo von to ten pták zase nepustil takže jinak:

    kolega😀 Kotěra omluví, ale nepochopil jsem to zdvojnásobení, Bavore, byl byste tak hodný a nahodil, mě?

    Ústí nad Labem dostane justiční palác za 1,7 miliardy. Peníze máme, tvrdí Pelecanus onocrotalus. Za tři roky se předpokládané náklady zdvojnásobily

    http://domaci.ihned.cz/c1-65518450-usti-nad-labem-bude-mit-justicni-palac-za-1-7-miliardy-penize-mame-tvrdi-pelikan-za-tri-roky-se-predpokladane-naklady-zdvojnasobily

    • Bavor V. napsal:

      1. ten pták byl i v titulku
      2. nevím, co může být takovou změnou v ceně, ale patrně jiné zadání oproti tomu před třemi roky.

      • blbíš napsal:

        .1/
        .. ty články, to je ale maso, ta jejich informační síla, co Bavore? Mluvíme o rozdílu v ceně 850 mil Kč a vono to tomu pisálkovy nepřijde divný! Jen jestli to není všudypřítomnej cecek těch u vesel.

        Z tohohle pohledu jsou k smíchu ty meziroční indexy ÚRSu, žejo?

        2/
        helejte, Bavore, nepošel už takhle náhodou Pelecanus onocrotalus, je to ještě vůbec nutný?

        • blbíš napsal:

          pisálkovi

        • Bavor V. napsal:

          To je právě problém současných informací. Nikdo nic neví, ale všichni do toho kecaj. Takže v titulku je sice napsáno, že to bude jednou tak drahé, ale důvody se nikdo nepokusí zjistit. Ale může to být i reálná cena. Oproti roku 13 se totiž mohly změnit zejména požadavky na bezpečnost.
          Co se týká toho ptactva, tak bohužel stále poletuje a nechci, aby sem opět přistál.

  3. blbíš napsal:

    ten Pelecanus onocrotalus je holt všude, takže nic, no

  4. blbíš napsal:

    vždycky, když vidím, co jiní dokázali tak si říkám, kdybych alespoň to mohl pozorovat z dálky, jak to vlastně dělali. Kotěra je jedním z nich, ale třeba i tihle dva:

    co toho jen postavili, klobouk dolů!

  5. LB napsal:

    Pěkné téma.
    Také díky Kotěrovi a Gočárovi patří Hradec k nejpěknějším a nejorganizovanějším větším městům v Čechách. A největší zásluhu má starosta Fr. Ulrich.

    Jemu a „Gočárově regulaci“ města by se mohl věnovat podobný článek.

Komentáře nejsou povoleny.