Řecká a římská vzdělanost ve vývoji evropském


Napsal Dr. Otakar Jiráni, professor university Karlovy. V Praze, v září 1921.

Občas se tady diskutuje o pojmu Evropské hodnoty. Teď nemyslím pornotank, ale skutečné hodnoty, na kterých je založena evropská identita. Dovolte mi, abych zde předložil několik myšlenek profesora Jirániho, jak je sepsal v knize, jejíž název je titulkem povídání. Protože  v tom leží to, co nazýváme evropskou kulturou, evropskou civilizací, prostě to, co je naše vlastní i evropská identita.

 

Antika znamenala pro duchovni vývoj lidstva toho nesmírně mnoho, ale její skutečný význam může býti v celé šíři a hloubce patrný teprve tehdy, probéřeme-li soustavně všechny různé složky kulturního života a vytkneme prvky, jež v každou z nich z antiky přešly. Ale ani tím bychom ještě nevystihli správně a spravedlivě významu jejího v plném jeho dosahu; objevilo by se nám pouze, co antika pro lidstvo znamenala, a leckdo mohl by namítnouti, což také odpůrci antiky zvláště zdůrazňují, že pro nás a tím více pro budoucnost jest kultura starověká odbytou hodnotou. Ale jest tomu vskutku tak? Jest kulturní úkol antiky plně dokonán? Správnou odpověď k otázce té umožňuje nám ona zásada, že antika může působiti na kulturu jinou pouze jako sémě a živná síla, nikoli však jako norma a vzor. Tato zásada má platnost netoliko pro minulost, nýbrž i pro dnešek i budoucnost a doufám, že bude nám možno v jednotlivostech dovoditi, že v tomto směru není význam antické osvěty pro nás ještě ani zdaleka vyčerpán.

Úkolu tomuto bude zajisté nejlépe odpovídati. zahájíme-lí přehled po jednotlivých oborech kulturního života starověkého těmi složkami, jež jsou základními projevy každého sebe primitivnějšího sdružení lidského; jsou to náboženství, jazyk a státní i  společenské zřízení.

Mluvíme-li o náboženství antickém, máme na mysli výhradně náboženství řecké, neboť Římané osvojili si již od III. stol. př. Kr. takřka úplně náboženské představy řecké. Náboženství starých Řeků vyrůstalo z téhož základního a pro národ tento tak příznačného názoru životního, jejž můžeme nazvati naturalismem; tím rozumíme, že člověk řecký, jakož vůbec žije životem shodným s přírodou, zakotven jest i náboženstvím svým pevně v půdě pozemského života, v němž nalézá jediný smysl a cíl svého bytí.

Náboženství to nežádá na něm, aby odříkal se radostí pozemských v naději na odměnu v životě záhrobním. Bohové řečtí, jichž skvělé postavy vytvořil lidu svému genius největšího básníka řeckého, Homera, jsou bytostí lidem podobné, převyšující je pouze mocí a hlavně nesmrtelností svou.

Tuto ideovou charakteristiku řeckého náboženství nutno doplniti významným znakem vnějším. V Řecku bylo náboženství vždy institucí státní, ale jen v tom smyslu, že stát vyžadoval od svých občanů, aby způsobem po předcích zděděným ctili bohy obce, ježto na jejich přízni záviselo trvání a blaho její, ale jinak neobmezoval nikterak svobody jejich osobního přesvědčení. K rozporu mezi státem a církví nemohlo u Řeků vůbec dojiti, neboť tu nebylo nikdy církve v našem slova smyslu. Náboženství řecké naprosto neznalo všeobecně závazných dogmat ani zvláštního, od ostatního občanstva kastovnicky odděleného stavu kněžského a zcela cizí mu byla všeliká nesnášelivost a výlučnost.

V jakém vztahu jest náboženství toto ke křesťanství, na němž založena jest osvěta národů evropských ? Po stránce ideové znamená křesťanství úplný protiklad toho, co bvlo podstatou náboženského a světového názoru lidstva starověkého. To spatřuje v životě vezdejším dostatečný důvod svého bytí; plné rozvití a uplatnění všech přimčených pudů a schopností jest cílem člověkovým. Křesťanství naproti tomu odmítá tento svět, hlásá popření a umrtvení přirozenosti lidské, neboť ona jest hříšná a podrobena zlu. Od té to zkažené přirozenosti chce člověka očistiti a obroditi k životu novému, neboť jen tak může dosíci účastí v království božím.

Jak patrno, rozcházejí se v tomto základním názoru obě náboženství úplně a naprosto. Smír mezi nimi nebyl možný, nýbrž jen boj až do úplného vítězství. Dosáhlo ho křesťanství – víme, že po dlouhém a tuhém zápase, – ale není pochyby, že by vítězství jeho bylo spojeno s bojí ještě úpornějšími, a není ani vyloučeno, že by k němu vůbec nebylo došlo, kdyby mu je nebyla usnadnila a připravila antika sama, a to jak po stránce vnější, tak po stránce vnitřní.

Zakladatel křesťanství, nesporně nejsvětlejší postava lidských dějin, byl prostý syn málo známého a opovrhovaného národa a z prostého lidu vzešli i jeho prví učedníci a vyznavači. Nechť sebe výše ceníme nauku, již Kristus světu přinesl, možno důvodně pochybovati, že by vítězně pronikla za hranice jeho vlasti, kdyby hlásána byla jazykem, jímž mluvil Kristus sám a jeho žáci. Světovou řečí východní části říše římské, k níž náležela i Judea, vlast Spasitelova, byla tehdy řečtina. Jedině znalostí tohoto jazyka bylo možné osvojení si vyšší kultury a další styk s ni. A tak se mohlo očekávati, že i nové učení se rozšíří za hranice země, v níž se zrodilo, jen tehdy, bude-li hlásáno jazykem řeckým. Stalo se tak, a jest známo, že byl to Pavel, hellenisovaný žid z města Tarsu v Kiliku (jihových. cíp Malé Asie), jenž uvedl křesťanství z jeho původní uzavřenosti na fórum světové. Řeckým jazykem promluvilo křesťanství poprvé k světu, jím napsány byly posvátné knihy jeho, s ním zůstalo spojeno na východě i nadále, kdežto na římském západě zaujala místo jeho latina.

To byla prvá veliká pomoc, jíž poskytla antika křesťanství. Ale byla ještě jedna důležitá podmínka vnější, na jejímž splnění závisela možnost rychlého šíření nauky Kristovy. Svět tehdejší, země lemující moře Středozemní, byly v době Kristově sloučeny ve veleříši římské. Císařství, jehož vznik je téměř současný se vznikem křesťanství, přineslo světu dlouhý, trvalý mír, jehož nerušily války, vedené občas na dálných hranicích impéria. Znamenité silnice, jež z části jsou až dosud skvělým svědectvím administrativního talentu starých Římanů, jakož i bezpečnost na souši i na moři usnadňovaly živý styk hmotný a kulturní i mezi nejodlehlejšími částmi říše. To vše odstraňovalo přirozeně hranice mezi národy, sbližovalo je, učilo je vzájemně se poznávati a oceňovati a ta k připravovala se půda myšlence o vzájemné rovnosti a jednotě všeho lidstva, od níž nebylo již daleko k učení o bratrství všech lidí, jak hlásá je křesťanství.

Ale vedle všeho toho, co dosud uvedeno, a čím antika urovnala cestu vítězném u pronikání křesťanství ve svět starověký, nemůže býti dnes sporu o tom, že antika přispěla vydatně též přímo při ideovém budování jeho a dále, že v křesťanství přešlo leccos z náboženských představ starověkých. Vědecké zkoumání počátků křesťanství za poslední doby zjistilo, že již v nejstarším učení církve slučují se původní myšlenky křesťanské víry a zbožnosti s učením židovských myslitelů, odchovaných řeckou filosofií, jmenovitě Platonovou a s představami přejatými z řecké mystiky doby hellenístícké. K synthesi těchto prvků dochází zvláště v egyptské Alexandrii, jež vedle Athén jest nejvýznačnějším středíštěm duševního života tehdejšího! světa. Tu sloučila se ve filosofii Filona, učeného žida alexandrijského (žil asi od r. 30. př. Kr do r. 50. po Kr.), židovská představa o očekávaném Messiáši s pomysly platónskými a stoickými v pojem Logu, t. j. Slova, Rozumu božího, prostředníka mezi Bohem a světem. Představa tato, jež ozývá se v proslulých úvodních slovech evangelia Janova: »Na počátku bylo Slovo . . .«, stala se základem křesťanského dogmatu o vtělení Syna Božího a spolupojítkem mezi filosofií pohanskou a naukou křesťanskou.

Ale poznání to způsobilo, že křesťanství vystoupilo nám ze své dřívější osamocenosti, takže chápeme je nyní správněji a hlouběji v jeho historické spojitosti s veškerým duševním a myšlenkovým prouděním doby.

A tento vztah křesťanství k antickému světu nezaniká ani později, kdy vítězná již církev usiluje dáti své nauce vědecký, filosofický podklad. Byla pak to jmenovitě mystická filosofie novoplatonská, poslední svérázný projev ducha řeckého, jež poskytla velkým otcům církevním, zvláště Origenovi a Augustinovi, vydatné opory při budování soustavy křesťanské theologie.

Netoliko však v oboru theologické spekulace přejala církev výsledky myšlení řeckého, pokud se daly sloučiti se základy světového názoru jejího, nýbrž také v obřadech a kultu křesťanském jeví se hojné stopy vlivu antických představ. Nemohlo ani býti jinak: náboženství pohanské, tkvěly i později stále hluboko v srdci antického lidstva, aby stopy jejich mohly býti odstraněny naprosto. A tak církev nastoupila cestu kompromisu. Rušila sice pohanské kulty a slavnosti a nahrazovala je vlastními svátky, ale ve formě i obsahu jich zůstalo často leccos z pohanství. Tak na př. naše slavnost Dušičková jest pokračováním starořímské slavnosti zv. Caristia, křesťanské prosebné průvody, konané z jara za zdar úrody polní, mají úplnou obdobu v římské slavnosti zv. Ambarvalia (obcházení polí), ve zvyku zřizovati kapličky svatých na rozcestích žije dosud starořímský obyčej uctívání t.zv. Lares compitales kapličkami a oltáři na křižovatkách, při nichž konány každoročně veselé slavnosti lidové. A podobně jako mnohé chrámy křesťanské v jižních zemích jsou vestavěny v chrámy pohanské, jeví leckterý světec rysy boha pohanského, jenž musil mu ustoupiti. A nejsou to jen světci méně významní, jako na př. sv. Kosmas a Damian, křesťanští lékaři, umučení podle legendy za císaře Diokletiana, kteří jeví se zřejmě jako nástupci božských blíženců řeckých, Kastora a Polydeuka; i sama Panna Maria, původnímu křesťanství ještě cizí, upomíná nejedním rysem na pohanská božstva ženská Kybelu a Isidu. A posléze není pochyby, že i do obřadů křesťanské církve přešlo leccos z řeckých mystérií a kultů orientálních. Není zajisté jenom shodou náhodnou, jestliže se i v kultu boha Mithry setkáváme s obřady, jež jsou věrnou obdobou křesťanského křtu a přijímání.

Ale přes všecky tyto četné a úzké vztahy, jež spojovaly křesťanství s náboženskými a filosofickými představami antického lidstva, trval stále onen základní protiklad obou světů, s jedné strany víra v cenu života pozemského, s druhé popírání ho v přesvědčení, že jest jen přípravou pro život pravý, život posmrtný. A tak, jakkoli křesťanství přineslo lidstvu beze sporu statky duchovni nesmírné ceny, stejně nelze upříti, že ochudilo je o pravou radost ze života pozemského a zavinilo, že moderní, na křesťanství založená kultura trpí neupřímností a přetvářkou a nutí, právě tak jako za středověku, ke kompromisům, kterých ovšem si velká většina lidí, i když uchovali si dosti živý cit náboženský, vůbec ani neuvědomuje, ale které tíží duchy přímé a nesmlouvavé

Přecházíme k druhé základní složce národní osvěty, řeči. Jestliže bohatství tvarů a způsobů vyjadřovacích, jimiž ten který jazyk disponuje, a plynoucí z něho stupeň schopností, vystíhnoutí přesně a jasně jemné odstíny myšlenkové, jest bezpečným měřitkem osvětné výše národa, jazykem tím mluvícího obstojí oba jazyky klassické v té to zkoušce velice čestně. Úsudek ten potvrdí zajisté každý, kdo aspoň poněkud vnikl v stavbu jejich a zná libozvuk, bohatství tvarové i slovní a vyspělost ve vyjadřování syntaktických vztahů, čímž se vyznačují, Zvláště řečtina jeví se nám jíž v nejstarší literární památce v básních Homerových, jako jazyk, jenž mistrně dovede vyjadřovati i složité stavy duševní a pochody myšlenkové, A dlouhá řada básníků a myslitelů dalších ještě vytříbila a zdokonalila tento jazyk k obdivu hodné dokonalosti.

Ale z této výrazové vyspělosti jazyků starověkých by nevyplýval ještě jejich trvalý význam pro evropské lidstvo. Také jazyk staroindický vyniká zajisté úctyhodným bohatstvím prostředků vyjadřovacích ba nezřídka předčí v tom ohledu i nad řečtinu, přece nemá ani z daleka té důležitosti pro nás, jak jazyk řecký a latinský. V čem tedy spočívá význam jejich pro kulturu evropských národů?

Bylo již poznamenáno, že v době, kdy vzniklo křesťanství, byla řečtina světovým a kulturním jazykem širých oblastí východní polovice říše římské. Stala se jím po vyvrácení rozlehlé říše perské Alexandrem Velikým (vládl od r. 336—323 př, Kr.); na troskách jejích vznikly nové státy, spravované po smrti Alexandrově jeho vojevůdci, a v ně pronikla řečtina spolu s řeckou vzdělaností záhy tou měrou, že stala se netoliko jazykem vzdělanců, nýbrž že znalost její se šířila i v širokých vrstvách domácího lidu. Nebyl to sice onen klassicky čistý jazyk, jejž známe ze starých řeckých básníků a prosaiků, nýbrž řeč, která se vyvinula na podkladě nářečí, jímž se mluvilo v Attice, – v kraji tom ležely Athény, střediště duševního života řeckého, – a ve kterou vnikly i prvky jiných nářečí hellenských a později i jazyků cizích, do jejichž území se rozšířila, avšak tento nový jazyk byl neobyčejně ohebný, poddajný a jasný, takže osvojení jeho nezpůsobilo zvláštních obtíží a poskytovalo každému, kdo ho ovládal, nejen přístupu ke kulturním statkům řeckým, nýbrž i výhod praktických. Tento prvý světový jazyk, t.zv.koine, který známe jmenovitě z hojných listin veřejných i soukromých, dopisů a pod., stal se, jak uvedeno, jazykem, jímž hlasatelé křesťanství šířili »blahou zvěst« – neboť to značí řecké slovo euangelion – Kristovu v zemích východní části říše římského impéria a jímž napsány byly všechny knihy Nového zákona. A ovšem již od počátku stala se řečtina jazykem východní církve a zůstává jím posud, pokud nebyla nahrazena, jako u východních Slovanů, jazyky domácími.

Jazyk řecký pronikal však spolu s kulturou řeckou již od III. stol. př. Kr. stále mocněji i do Říma a na sklonku republiky byla znalost jeho u každého vzdělance tak samozřejmá, jako je v době naší znalost jazyka francouzského. Do širokých vrstev lidových na západě ovšem nevnikl a také úředním a státním jazykem zůstala tu, jak přirozeno, povždy latina. Ta šířila se zase do zemí západních, severních a jižních, částečně i východních, do nichž přišli Římané za účely buď výbojnými nebo obchodními, a v některých zemích těchto, zvláště Gallii, dnešní Francii, a Hispanii, dnešním Španělsku, zatlačila znenáhla jazyky domácí a pozvolným vývojem přetvořila se v t.zv. jazyky románské. Tak vznikl na západě říše druhý světový jazyk starověký, jejž pak přejala i církev, když učinila Řím hlavou světa křesťanského; jako úřední a liturgický jazyk církve západní udržuje se pak latina, aspoň v církvi katolické, po všechna další století nerušeně až podnes,

Tímto jazykem šířila církev též základy starověké vzdělanosti mezi národy germánskými a slovanskými a víme i z dějin našich, jak poměrně dlouho trvalo, než vedle latiny počaly si v literatuře a životě veřejném dobývati platnosti jazyky národní. Ale i na nich dodnes vidíme, jak mocným činitelem v jejich vývoji byla latina; v každém z nich najdeme dlouhou řadu slov z různých oborů kulturních, jež zřejmě jsou přejata z jazyka latinského (po příp. z jazyka řeckého prostřednictvím latiny). V češtině jsou to např. výrazy: anděl (angelus), apoštol (apostolus), biřmovati (firmare), mše (missa), pohan (paganus), inkoust (incaustum), kalamář (calamarium), škola (schola), žák (diaconus), verš (versus), groš (grossus), komnata (caminata), palác (palatium), datle (dactylus), konopí (cannabis), pepř (piper), růže (rosa) a mnoho jiných.

Jest však ještě jedna velmi významná stránka, kterou působily jazyky ty na všechny kulturní řeči moderní, a právě v ní jest spatřovati nejvzácnější odkaz antiky na tomto poli, neboť v něm projevuje se opět ona skrytá síla její, jež je schopna blahodárně působiti i v době dnešní i budoucí. Jestliže moderní jazyky evropské, zvláště ty, jejichž vývoj dál se zcela nerušeně, vyznačují se takovým bohatstvím výrazových prostředků, že dovedou zachytiti nejjemnější odstíny pochodů myšlenkových a vystihnouti rozmanitost nálad a citů nitrem se vlnících, jest to dojista z velké části přičísti za zásluhu staleté mu živém u a důvěrném u styku vzdělaných vrstev národů evropských s jazykem a literaturou antických národů. Teprve vědecké zkoumání moderní ukázalo, co velkého a jemného umění jest skryto ve starověké prose. A stejně živý a vyspělý byl ve starověku cit pro správnost a lahodu slova mluveného a to nejen u vzdělanců, než i v řadách prostého obecenstva, které na př. nestrpělo v divadle nesprávné a nepečlivé výslovnosti hercovy.

K těmto poznámkám o významu antických jazyků nebude snad nemístné připojiti krátkou zmínku o dvou velmi významných kulturních pomůckách, jež jsou s nimi v úzké souvislosti a jež zároveň jsou obě přímým odkazem antického starověku. Jest to nejprve písmo. Všechny druhy písem, jichž národové evropští užívali a dosud užívají, odvozeny jsou buď z písma řeckého (u národů pravoslavných) nebo vyvinuly se z písma latinského, jež samo přejato bylo již velmi záhy z italských kolonií řeckých. Řekové ovšem nebyli vynálezci abecedy, jež je dnes majetkem kulturního lidstva, nýbrž převzali ji z písma foínického. Ale jest zajímavé a důležité, jak i tu, ve věci zdánlivě podružné, projevila se tvůrčí originalita řeckého ducha. Kdežto v jazycích semitských, k nimž patřil i jazyk foinický, mají samohlásky platnost podřadnou a nejsou vyjadřovány zvláštními písmeny, jest v řečtině a v jazycích indoevropských vůbec samohláska živlem rovnocenným souhlásce. Závadu tu odstranili staří Řekové tak, že užili několika foinických značek pro souhlásky, jichž jazyk řecký neměl, jako značek samohláskových a tímto opatřením, na pohled tak nepatrným, ve skutečnosti však velmi významným, přizpůsobili úplně cizí abecedu své řeči.

Za další kulturní vymoženost, knihu , děkujeme zase starověku římskému. Klassická období řeckého i římského písemnictví neznala našeho formátu knižního, nýbrž díla literární psána byla na podélných pruzích papyru, vzniklých přilepením jednotlivých listů k sobě. Text byl napsán jen po jedné straně ve sloupcích a dokončený spis stočen ve svitek, jenž při čtení postupně rozvinován a zas svinován. Jest zřejmé, jak nepohodlný byl tento formát, zvláště pro rychlé nahlédnutí v text, a jak trpěla tím trvanlivost svitku. Oběma těmto závadám odpomohlo se na sklonku starověku tím, že i pro spisy literární počalo se užívati formátu, který byl ode dávna obvyklý v Římě pro stručné záznamy, listy a pod. a záležel v tom, že několik čtyřhranných destiček dřevěných, potažených voskem, do něhož se písmena vrývala rylcem, bylo spojováno na podélné straně v celek, t.zv. codex. Aby vznikla kniha v našem smyslu slova, bylo jen třeba přenésti tento formát na materiál papyrový nebo pergamenový a spojiti potřebný počet listů v půli přeložených v jeden celek.

Přejděme po té to odbočce k úvaze o zbývajících dvou základních složkách antického života, zřízeni státním a společenském , Nebude tu ovšem možno sledovati zřízení ta v dlouhém vývoji, pronikavým i změnami velmi bohatém, nýbrž musíme se spokojiti tím, že pokusíme se vystihnouti typický ráz a podstatu antického, jmenovitě řeckého státu, dále jeho význam a vztah k době naší, a posléze ukážeme na některé zvláště význačné zjevy starověkého života společenského.

Vlastním a charakteristickým útvarem byl stát městský, t.zv. polis. Řecko skládalo se z množství drobných státečků, jež záležely často jen z města – to slulo řecky také polis – a jeho okolí, státečků plně suverénních a žárlivě si střežících svou nezávislost. Tento partikularismus dovedlo sice na čas překonati společné nebezpečí celému národu hrozící, jak se ukázalo zvláště za vpádu Peršanů na počátku V. stol. př. Kr., ale jinak ztroskotávaly oň po krátké době všechny pokusy o trvalejší sdružení více států ve spolek, t. zv. symmachii. Vrcholný rozkvět těchto řeckých států, většinou demokraticky spravovaných, spadá v V. a IV. stol. př. Kr.; kořeny života jejich podtíná ztráta politické svobody řecké na sklonku IV. stol., kdy Řecko ocitá se v područí Makedonie a kdy počínají se na území říše perské, Alexandrem Velikým vyvrácené, tvořiti velké státní útvary monarchické, jež pak ve zbývajících třech stoletích předkřesťanské éry postupně absorbuje světovládný Řím, a vývoj ten dovršuje pak krátce před ukončením této éry založení římského císařství Octavianem Augustem.

Pouze tedy do sklonku IV. stol. př. Kr. žili Řekové, a totéž platí také o Římanech za doby republikánské, samostatným a plným životem státním, a to životem mnohem intensivnějším a rušnějším, než možno si nám plně představíti. Tato intensita života politického plynula z názoru antického člověka o státu a jeho úkolu. Objasňuje nám jej nejlépe proslulá Aristotelova definice člověka, který podle ní je »zoon politikon«, což nebylo by zcela přesně vystiženo slovy, že člověk je »tvor společenským nýbrž má smysl mnohem hlubší. Aristoteles chce říci, že člověk jest bytost, již nelze si mysliti bez příslušenství k jisté polis, k jistému státu: člověk a člen státního celku, občan, jsou mu pojmy identické. Tím vystihl Aristoteles základní přesvědčení řeckého lidu v době jeho samostatného života dějinného. Přesvědčení to pramení z víry, že jednotlivec nemůže sám o sobě dojiti svého lidského cíle, jímž je život mravně dobrý a tím i šťastný, nýbrž pouze jako člen státu, občan. Z názoru tohoto vyplývá naprostá svrchovanost antického státu vůči jednotlivci, který má proň význam jenom jako příslušník státu. To však neznamená, že by stát vyžadoval, aby se jednotlivec vzdal své individuality; naopak jest základní povinností občanovou, aby se snažil uplatniti všechny své osobní schopnosti a síly v rámci státního života a k jeho prospěchu – státy řecké neznají poddaných po způsobu absolutních monarchií orientálních, nýbrž jen rovnoprávné, samostatně myslící a jednající občany.

Zcela přirozeným důsledkem tohoto názoru na stát a občanův poměr k němu jest, že povinností každého občana jest přímé a osobní účastenství na životě státním. Sotva která doba může uvésti poměrně tolik dokladů skvělého plnění občanských ctností, jako řecký a římský starověk ve vrcholných obdobích svého politického života. Snad nejtypičtějším dokladem jest však Sokrates: ač mohl snadno uniknouti z vězení, neučinil tak, nýbrž poslušen zákonů své vlasti přijal bez reptání jejich tvrdý a v jeho případě nespravedlivý rozsudek.

Jakkoli politické podmanění Řecka, nejprve Makedonií, pak Římem, nebylo spojeno s porobou a útlakem, neboť pro svůj kulturní význam těšili se Řekové vždy různým výhodám politickým, přece mění se se ztrátou státní svrchovanosti celkový ráz života řecké ho velmi podstatně. Věci veřejné nebudí v něm již ta k živého zájmu, neboť nemůže volně působiti na jejich utváření a vývoj, nemá již správu jich ve svých rukou; věnuje se tedy více sobě samému, obrací se od života veřejného k svému vnitřnímu životu, individualismus na bývá mnohem více půdy, než připouštěla svobodná polis. Zcela obdobné poměry nastávají zánikem svobodného zřízení republikánského i v Římě. Nám arci jest antický člověk těchto pozdějších dob bližší a duševní jeho struktura srozumitelnější než Řeka V. století př. Kr. nebo Římana ze starší doby republikánské, neboť ani moderní člověk není tak úzce spjat se životem veřejným, nekotví v něm tak hluboce, jako starý Řek a Říman za vrcholných dob svých dějin.

Zřízení starověkých států nebudou ovšem vzorem státům doby naší, neboť jakkoli Řecko bylo kolébkou zřízení, dnes v kulturním světě jediné možného, demokracie, a jakkoli moderní demokracie vznikaly v ideovém přiklonění k demokracii řecké, jsou podmínky, z nichž vyrůstá moderní stát, zcela jiné a daleko složitější, než byly ve starověku. Ale ony síly, jež stvořily antický stát a vychovaly antického občana, jsou dosud živé a mohou působiti i na dobu naši. A ještě jinému nás může učiti antika; naprosté úctě k zákonům, jež lid sobě dal, a nemenší úctě k svobodě vlastní i svobodě ostatních.

Antický názor o státě měl také rozhodný vliv na utváření života rodinného v Řecku i v Římě. Na manželství pohlížel starověk jako na instituci státní: cílem jeho bylo zajistiti státu zdravý dorost občanstva. Názor ten nevylučoval ovšem důvěrnějšího a něžnějšího života rodinného, ale také ho nikterak nepodporoval, naopak různé příčiny zmenšovaly značně možnost takovéhoto hlouběji založeného svazku manželského a rodinného. Pro antický stá t měl muž nepoměrně větší cenu než žena; proto byla již vychování a vzdělání jeho věnována daleko větší péče než u dívky. A dále: sňatek byl mnohem spíše pokládán za právní záležitost, ujednávanou mezi rodiči snoubenců, než za rozhodování o otázce životního štěstí dvou mladých lidí. Často ženich své snoubenky ani blíže neznal. Není tedy divu, že u takovéto ženy, nepatrně vzdělané, žijící do sňatku v úplné odloučenosti od života veřejného v domě otcovském a zaměstnávající se jen domácími pracemi, jež byly hlavní starostí její í v domě manželově, nemohl muž nalézti dosti porozumění pro zájmy svého života a že přirozeným důsledkem toho bylo odcizení, za něž muž hledal náhrady ve společnosti hetér. Ale že aspoň někdy i ta to manželství bývala šťastna, toho svědectvím jsou vedle zpráv starověkých spisovatelů náhrobní reliefy a nápisy, z nichž vane nezřídka opravdový žal nad ztrátou družky životní.

Nastínivše v hlavních rysech obraz základních složek antického života s jejich světlými i stinnými stránkami a vytknuvše, jaký úkol měly v e vývoji evropského lidstva, dospěli jsme k výsledku, pro nás nejcennějšímu, že přes základní rozdíly poměrů starověkých a našich obsahují prvky, jež nepozbyly významu ani pro dobu dnešní.

Prvými projevy pospolitého života každého sdružení lidského jsou vedle určitého, sebejednoduššího zřízení státního a společenského řeč a náboženství. Teprve na těchto základech se může za příznivých podmínek časem rozvinouti bohatější a plnější život duchovní, jehož výrazem jest vznik literatury a umění a později i vědy.

Takže tolik k těm skutečným hodnotám, které máme chránit a o kterých bychom měli vědět, jak vlastně vznikají.

bavor-podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

39 reakcí na Řecká a římská vzdělanost ve vývoji evropském

    • Petrpavel napsal:

      Já bych tu petici podepsal – kdybych věřil ve smysl petic. Skutečná levicová sociální demokratka.
      Ve vládě je 90 % horších ministrů.

      • kchodl napsal:

        „Levicová sociální demokratka“ ? Marxová-Leninová ?
        Leda tak v nějakém hodně divném paralelním vesmíru.

        Ve skutečnosti je to prototypová „kulturní marxistka“, prosazující inkluzi, LGBT, juvenilní justici, imigraci, privatizaci základního školství, povinné školky, „islám do škol“ (tím mám na mysli NGO iniciativu podporovanou americkou ambasádou, podle které měli na základních školách v rámci „Občanské výchovy“ být děti indoktrinovány islamofašismem).
        A to jsem polovinu všech zaváděných svinstev ještě zapomněl.

        Tahle s odpuštěním kunda je provázaná svými rodinnými a profesními vazbami na opravdovou špínu NGO, na celou vlivovou síť svých známých. Je to – v perspektivě – zcela nejhorší svině ve vládě. Kdybych měl v pušce jen jedinou patronu, střílel bych po ní, s ohledem na děti.

        Docela jste mě překvapil.

        Petici ale jinak vítám – protože všechny podepsané bych navrhoval – jednoho krásného dne – izolovat od zbytku společnosti.

        • kchodl napsal:

          Co je důležité, M-L je vlivovou agentkou „Norských fondů“, což nejsou vlastně norské fondy, ale zločinecká NGO síť, která je financována a vlastněna Bank of America. V Norsku a Švédsku (a postupně se rozlézají dále) vlastní „pěstounské firmy“, „školící střediska“, je to všechno, co je skryté za Barnevernetem. Ročně ukradnou pětinu norských dětí. Je to megazločin. Za peníze těchto sviní žije a funguje Marksová-Tominová, tedy M-L.

          Vskutku ukázková sociální demokratka !

          Podívejte se na nejmenovaný blog, tam jeden přispěvatel udělal velmi výživný seriál o školství a těchto věcech. Je tam krásný síťový graf, takový pavouček. Tam byste bezpochyby našel většinu petentů, stojících proti odvolání M-L.

          Možná jsou jiná vládní hovada více vidět, ale M-L je z nich nejnebezpečnější.

          • blbíš napsal:

            Vyplatí se, příteli, vzbudit poté, když jiní se činili, přijdu tak k hotovýmu!!!😀
            Tenhle deprivant (Valachová jakbysmet) jsou škůdci par excellence!

            • Hudec napsal:

              Řekněme si to na rovinu. Je to píča.

              • blbíš napsal:

                … až tááák jó? Tak jo!

              • Ahele napsal:

                Ale třetí nejoblíbenější. Pravila. Tak proč prý by měla být odvolána. Se divila.

                • Bavor V. napsal:

                  Nejoblíbenější hlavně u pěstounských poradenských neziskovek. Ta petice pochází od nich. Jedni z nejhorších vyžírků se bojí o kšefty. Co kdyby si pěstouni pomáhali sami bez „odporníků“

        • Petrpavel napsal:

          Hodnotím podle výsledků. Nevšiml jsem si, že by vládla justici, školství, lidským právům, vnitru, a ještě té druhé polovině vlády na kterou jste si nevzpomněl … ale když myslíte.

    • Cech napsal:

      Podle vyjádření TOP 09 a STAN v současnosti zastupované Gazdíkem,Lidovců,Hermana a kavárny je bezpodmínečně nutné okamžitě vyměnit vládu a prezidenta.Zárukou tohoto tvrzení, je v první řadě fundovanost a letité zkušenosti navrhovatelů a také snaha zachránit co se ještě dá.
      Letité zkušenosti např. D.Hermana:
      – 5let sekretář kardinála Milosl.Vlka,1995–1996,
      – stáž na univerzitách v Eichstättu(SRN) a Daytonu(USA),
      – mluvčí České biskup.konference,r.2007 na vl.žádost laicizace,
      – vedoucí kanceláře Jana Švejnara atd.atd..
      Na základě těchto doporučení Sobotka mění ministry, požaduje to i po druhých.Bohužel Babišovo ANO mu řeklo ne,KDU-ČSL mu také řekla také ne.
      Neboli :
      Podnikatel se ptá faráře: „Co myslíte, otče, když daruji církvi sto tisíc eur, přijde moje duše do nebe?“ – „S jistotou to nelze říct, ale za pokus to určitě stojí.“
      Protože z výše uvedených důvodů a také proto, že náš premiér nedostal povolení od vládní KDU-ČSL Daniela Hermana na postu MK vyměnit nesmí.
      Proto v současné době, jako premiér může vyměnit pouze některé své členy, k tomu povolení od ANO a KDU-ČSL nepotřebuje.
      No a proto jak zdělil pan premiér “Volba padla na Němečka, Marksovou a Dienstbiera jako marketingově slabé články,” z uvedeného je všem jasné, že výše vzpomínané nařízení náš úřadující premiér důsledně splnil.

    • Rosťa napsal:

      Feministka Marksová je pro republiku stejné neštěstí jako Dienstbier a oba dohromady vydají za jednoho sudetoněmeckého přidělence Hermana. I když s těmi černokněžníky je to u všech stejné. Hnědobrádek, nebo Jurečka. Uhoď jak prašť. Pomalu mně začíná být Sobotky líto. On ten Nečas tam měl alespoň kobylu, co dřela. Není to sice taky nic moc, ale to se za dva dny zhojí.

  1. Petrpavel napsal:

    Neměla by ona být demogratycki prohlášena za vítězku voleb? Bartošků a Dyků tam mají jistě taky dost, už hubou utíkají z USA, tak hrrr do toho.
    https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/420226-clintonovou-delilo-od-bileho-domu-133-tisic-hlasu-ze-120-milionu.html

    • Bavor V. napsal:

      Holt měla holka smůlu. I kdyby to bylo o hlas, tak prostě táhne.

      • kchodl napsal:

        Měla štěstí, i když to asi zatím nedoceňuje.

        Kdyby byla zvolena a vše pokračovalo dosavadním stylem, Amíci by ji minimálně pověsili na nejbližším kandelábru nebo upálili, a to se všemi příbuznými do sedmého kolene.

        Takhle půjde jen do vězení a příbuzným možná zůstane něco naloupeného majetku nebo zachrání alespoň holé zadky, v horším případě.

        Plichtou a klidem to tam neskončí, protože dosavadní vládnoucí banda slovu kompromis nerozumí, je zvyklá mít všechno a dosáhnout všeho. Trump se jim vzepřel a oni neustanou, dokud ho nezničí nebo nebudou sami zničeni.

        Zvolení Trumpa je jenom začátek začátku.

        • vera napsal:

          Začátek Trumpismu – Trumpování ? to nemůže dopadnout jinak než dobře, ze samé podstaty slova :-))
          Naději může brát z toho, že dosavadní vládnoucí banda ztratila venku i doma hodně sil, tolik ran ameriku doteď nikdy nepotkalo, takže by mu i oni mohli dát chvíli čas – pokud se mu bude dařit, i oni můžou jen získat.

          • kchodl napsal:

            Trump musí udělat mohutnou čistku a své volební vítězství upevnit mocensky, i za cenu represí, nebo ho smetou či úplně izolují od moci. Nic mezi tím není, žádná jiná možnost.

            Už teď se Hitleryovci pokouší organizovat ve větších městech protesty a někde to končí rozbíjením výkladů a podpalováním aut. Většinou se zúčastňují barevní a bílí sluníčkáři.
            Musí to potlačit, než to přeroste do masovosti. V New Yorku to včera bylo minimálně 5 tisíc lidí, média zmiňovala ještě Oakland, tam to také hezky hořelo.

            Soroš má do těchto rozkladných hnutí a podhoubí „nainvestováno“ i v USA samotných, např. černošské bandy pod vlajkou „Black Lives Matters“ platil celou dobu on a organizovaly to jeho NGO’s.

            Nebezpečná doba je nyní, mezi zvolením ve volbách a převzetím úřadu 20. ledna 2017, protože Trump a jeho nová administrativa ještě nemá žádné mocenské páky. A „barevní revolucionáři“ tím pádem mají dva měsíce na produkci chaosu a násilností, které budou žumpou připočítány na jeho účet.

            Budu se moc smát, když se v USA pokusí o barevnou revoluci, ačkoliv tam není žádná americká ambasáda – tím by porušili pravidlo.😀😀😀

            Jisté je, že ozbrojené složky – mimo většiny lokálních policií a všemožných federálních agentur, které jsou přímými účastníky zločinných spolčení s establišmentem – stojí za Trumpem. Včetně US Army, letectva, námořnictva a Národní gardy.

            Jenže armáda je většinou mimo USA či na odlehlých základnách, mimo velká města. V případě větších malérů tedy zbývá jen Národní garda, která je ale posledních asi 20 let systematicky zbavována těžkých zbraní a mobility, většinou na úkor policií, které jsou dnes vyzbrojeny kromě vojenských pěchotních zbraní i obrněnými transportéry a lehkými tanky, protitankovými raketami a minomety.

            Režim zkrátka proti lidem počítá s policiemi a federálními agenturami, a bojí se armády a Národní gardy, která je přes pokračující profesionalizaci pořád do značné míry lidová.

            Je otázka, co se teď stane, ale klidně by to mohlo přejít do stavu jako v roce 1860 a následovat druhá občanská válka. Kotel je natlakovaný už dost a režim velmi dlouho „neupouštěl páru“.

            Záleží na tom, jak a jak moc se dosavadní „elity“ budou bránit nepřátelskému převzetí moci americkým lidem a jeho volenými zástupci. Jelikož si hodně zvykly na svou bohorovnost a násilné řešení všeho, může se to velmi nepěkně zvrhnout.

            Ale pořád doufám – v souhrnu – že ne. Protože Trumpovo protiestablišmentové vítězství přišlo nyní. Kdyby vyhrála Hitlery, tak by za pár let situace skutečně byla za hranou a řešilo by se to už jen násilně, občanská válka by byla téměř nevyhnutelná.

            • brtník v brlohu napsal:

              Přiznávám že jsem to podcenil – koukal jsem na ORF TV a opravdu nejde o pár stovek lidí – jak to zprvu vypadalo.

              • kchodl napsal:

                „Not my president“, no také by si mohli vymyslet už něco jiného, je to dost ohrané a okoukané. Alespoň tedy pro nás.

                Ale je na tom dobře vidět, jak je to řízené – pochází to ze stejného receptáře jako používá naše havloidní sebranka. Červené karty jsou jistě již natištěné, jsem zvědavý, kdy s tím začnou mávat na Trumpa.

                https://www.rt.com/usa/366311-donald-trump-protests-arrests/

            • Bavor V. napsal:

              Napadlo mne podobné, ale slyšel jsem i další informace a tak jsem si vymyslel jeden fantastický (tedy ve smyslu čiré fantazie) článeček. Právě vyšel.

            • Hudec napsal:

              No jo, legie jsou na hranicích, plebejci se doma vzbouřili a patricijové si to nechtějí nechat líbit. Možná bude třeba překročit Rubikon. Taková malá diktaturka by to třeba srovnala.
              Historie – učitelka života.

              • kchodl napsal:

                Úplně přesně.
                Ale to přijde až v dalším díle – nyní jsme na konci republiky, kdy přichází volání po diumvirátu (z toho bude triumvirát), protože se neshodnou na šéfovi. Republika se postupně vyprázdní v diktaturu, až povstane zachránce republiky, který za tímto účelem zavede silnou a centralizovanou diktaturu.
                Všechno už tady bylo.

      • Rosťa napsal:

        Asi se budou muset naučit demokracii u nás. Jeho Výsost knížepán ve volbách proti M. Zemanovi neuspěl, přiznal porážku a pogratuloval vítězi. Současně požádal své věrné voliče, aby nového presidenta respektovali. A Pražská kavárenská ho poslechla. Modrá krev je modrá krev. K tomu amíci ještě nedospěli. Prý kolébka demokracie. Jedině tak kulové s přehazovačkou.

  2. Rosťa napsal:

    Už se hnuly ledy i v našem patlamentě. Ve vedení sněmovny vyletěl Gazdík a nahradil ho Ženíšek, což je další rána válečným štváčům😆

    • Cech napsal:

      No ono to je tak nějak stále dokola s tím prekabátěním „Vám může akorát dát čas na převýchovu.“
      Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně, soudruzi: takovej samopal vzor 24 má kadenci ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!!!
      http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Jiri-Pehe-podporoval-Clintonovou-ale-rychle-se-vzpamatoval-Zde-sepsal-obsahle-vysvetleni-proc-vyhral-Trump-462104
      „Jako politicky pracovník s tím nemuže souhlasit!
      Estráda, pokud budě optimistická, proč ne!
      Hudba, proč ne!
      Ale aby nám kvarteto tvořili tři faraři a jeden konzervatorista buržoazního puvodu, to kurva ani omylem.
      To by nám súdruzi mohli vytykat, že podporujeme naboženství.“
      Trump je podle Hamáčka sebestředný a velikášský, což se může negativně projevit v mezinárodní politice, ale politruk doufá, že ho americký demokratický systém zbrzdí i v této oblasti.
      Tož asi se v těch politrucích eh pardon čo to táram, politologoch těžko vyznat ale „podstatné je, na které straně barikády nám ti šmejdi tak nějak stojí.“
      Protože „Kdyby měli ty jejich kolárky, tak neřeknu, ale v uniformě je vod dělníka, rolníka nebo pracující inteligence nikdo nepozná“.

      • Hudec napsal:

        Cech je významným členem zdejšího neformálního „klubu hvězd“.🙂

  3. oh napsal:

    Trochu mimo téma, ale se vzdělaností a kulturou to přeci jen vzdáleně souvisí.
    Někteří elitní poslanci prosazují v novele autorského zákona změny, kterými přihrají OSA 400 milionů.
    http://diit.cz/clanek/vypalne-z-kopirek
    „Fakt, že pasáže pozměňovacích návrhů (které se týkají rozmnožování a půjčování autorsky chráněného obsahu) měli poslanci Zlatuška, Gazdík a Procházka doslovné, může znamenat, že jim byl telepaticky vnuknut, nebo jej již dostali sepsaný, jakožto zadání. Za zmínku možná stojí i fakt, že redakce webu iDNES, která upozornila na rozbor od Svazu měst a obcí ČR (z kterého náš článek vychází), ve vlastním článku uvádí pouze jména poslanců Zlatušky (ANO 2011) a Procházky (ANO 2011), ale vynechává jméno poslance Gazdíka (TOP 09)..“
    V českém parlamentu byla nade vší pochybnost prokázána schopnost telepatie. Naznačování autora textu, že takoví poctivci, jakými jsou poslanci Zlatuška, Procházka a Gazdík, by mohli být (placenými) lobbisty OSA Nostra, je zajisté motivováno jen slepou závistí.😀

    • oh napsal:

      Autorovi se vloudila chybička a já jí přehlédl. Poslanec Gazdík, navzdory svému vytrvalému následování Kalouska, není od topinek, ale ze spolku zvaného STAN.

    • Hudec napsal:

      K tomu dodejme, že (abychom podpořili úsilí našeho tisku na převýchově nevzdělaných homoxenoatd.fobů) poslanecká sněmovna odsouhlasila v prvním čtení snížení DPH u denního tisku na 10%.
      Vsadím svůj sklad vína, že prodejní cena novin ale nižší nebude. Voco?

      • Petrpavel napsal:

        A proč by mělo? Noviny musí nejen oblbovat, ale je nutno na nich aspoň neprodělávat. Tak si pomohli.

      • čtenář napsal:

        nejenom denní tisk,ale i časopisy

        děkuji na dálku J.Dolejšovi,

  4. Bavor V. napsal:

    Chtěl bych se vrátit k původnímu tématu. Domnívám se totiž, že tento článek celkem dost podrobně ukazuje na kořeny evropské kultury. A mrzí mne, že pan Jiří nás opustil, protože tady je popsáno to, za co vlastně stojí bojovat a co vlastně chceme chránit.

    • kchodl napsal:

      Článek je bezesporu moc pěkný.

      Jírovec to bezpochyby dobře zná, jenom se snažil „spinovat“ a otravovat vzduch, jako vždycky: co jsou to ty české nebo evropské kulturní hodnoty… a tak dále, jeho typické pseudo-otázky, následované vylitím kýblu splašek směrem na ČR, český národ a českou kulturu, řecko-římské dědictví a křesťanství (v kulturním a morálním smyslu slova). A porcí multi-kulti relativizace, kdy se snažil ukazovat, že kultura lidožroutů nebo kozomrdů je vlastně na stejné úrovni, jako naše, ne-li lepší. Plus pár jednostranně podaných pseudo-historických blábolů o tom, jak Evropané všude po Zeměkouli akorát kořistili a vraždili.

      Takových zhovadilých textů je přece všude dost, v žumpě jich najdete nepřeberně.
      Takže Vás to vůbec mrzet nemusí.
      Kdysi jsem jeho články rád četl, ale od jisté doby mám dojem, že se dočista zbláznil.

    • oh napsal:

      Skoro to vypadá, jako by jednou z řady příčin zániku řecké kultury byla tolerance k netolerantnímu monoteistickému náboženství.

      • Bavor V. napsal:

        Antická (tedy i řecká) kultura přece nezanikla. Jen se transformovala. A žije v nás i prostřednictvím toho monoteistického náboženství.

  5. Kai Noack napsal:

    Určite ne kvůli němu.Tak třeba (monoteistické náboženství): Jehova zastavil „na potřebnou dobu“ Slunce (aby těm „druhým“ helfnul), tedy jinými slovy na potřebnou dobu zastavil na nekonečně krátkém úseku otáčení Země kolem osy, asi jako zastavit letoun letící 464 m/1 vteřinu , přibližně 1.39 Machu bod na rovníku na méně než 1 m zpomalovací dráhy. Ale Hipparchos v souvislosti se Zemí zjistil cosi zcela jiného, co lze ověřit a správně vyložit dost složitě až v současnosti a tak je to i s dalšími antickými poznatky.
    Prostě poznatky přežily ne kvůli náboženství ale především proto, že je lidé nezbytně nutně potřebovali ke své práci a všem potřebným strojů i nástrojům, s jejichž pomocí se lidé dopracovali k tomu, co je k mání dnes, protě chtwli si usnadnit život a jako nevyhnutelný efekt se dostavovaly nové poznatky a další vynálezy z nich vyplývající.
    Kupodivu jiný poznatek z monoteistického náboženství: Jakýsi Uza, kráčel kolem vozu s tou bednou a viděl, že vůz najel na hrbol či prohlubeň a bedna se chtěla svézt k okraji a spadnout s vozu a přiskočil a podepřel ji rukou a byl sražen k zemi jako podťatý bleskem, který z bedny vylétl.Tedy jinými slovy, prošel jeho tělem elektrický proud s patřičným efektem., asi jakoby chtěl zachytit za vodivou část padající transformátor pod napětím, dopadlo by to podobně.
    Ale že by tento antický poznatek nikoliv z řad řeckých myslitelů z nauky o eletřině, tedy že je nebezpečné dotýkat se vodivých částí el. zařízení, urychlil nástup a rozvoj elektrotechnického průmyslu, tak nebyl vzat v potaz a čekalo se až do poměrně nedávné doby na jiné myslitele.
    Naopak by se dalo říci, že hodně z antických poznatků, těch vysloveně nesprávných se náboženství alias církev držela velmi a ty se naopak staly brzdou rozvoje vědění, hodně poznatků , jež byly v rozporu s nimi, si musili ne kvůli antickým myslitelům ale církevním dogmatikům ponechávat pro sebem ti co tak neučinili občas skončili na jakémsi autodafé, jiní to přežili, ale musili lhát, aby si zachovali život-epur si muove.
    Jinak dnešní Řekové nemají s těmi antickými co se týče myslitelů, téměř nic společného, jen žijí ze staré slávy, od pádu Říma to šlo s nimi s kopce a pod tureckým vlivem obzvlášť, již nikdy žádný takový se mezi nimi neobjevil, jako Archimedes nebo Aristarchos. Právě ten byl pravým opakem Aristotela, jehož nesprávné myšlenky převzala církev.
    Prostě a krátce, nepřevzali Aristarcha, ale převzali Aristotela, přičemž pár učenců kvůli tomu skončilo v ohni a velmi to opozdilo dnešní poznatky a vynálezy. Co máme k dispozici nyní, mohlo být možná o 200-300 let dříve tj. třeba i cesta na Měsíc a další.
    Asi jakoby někdo odmítal se učit matematiku a byl obklopen primitivním protředím, tak bude na úrovni např. kmene Pintinjarra, ti přeskočili rovnou z dávné doby kamenné, ne ale svým přičiněním.

Komentáře nejsou povoleny.