Končil už podzim a já šla ráno vyvenčit Mikeše. No, ráno: víte, jak to v tomhle období vypadá. Hodin je fůra, ale venku je pořád ještě pološero a nanicovato. A tehdy bylo přesně tak. Šli jsme kousek za barák, na takový přichlíplý sídlištní trávníček se třemi akáty uprostřed. Mikeš si tam soustředěně četl psí noviny a vyřizoval korespondenci a já jen tak postávala a vychutnávala ten klid. Široko daleko ani živáčka a všude úplné ticho. A byl mráz. První větší mráz toho roku. Najednou jsem zaslechla slabounké, tichounké cinkání. Žádná melodie, jen to cinkání. Nechápala jsem, co to může být. Pak to přestalo a za chvíli se to znovu ozvalo. Rozhlížela jsem se kolem, ale zdroj toho zvonění jsem nikde neviděla. Jen pár akátových lístků se snášelo k zemi. A já to konečně pochopila: slabý vánek odlamoval z akátových větví na kost zmrzlé lístky a každý lístek při tom odlomení cinknul. Bylo to jak z pohádky, málem jsem čekala, že se objeví mrazivá Paní Zima osobně. Neobjevila se, místo ní přišel upovídaný soused se svým pejskem – a bylo po pohádce.
Nikdy před tím ani nikdy potom jsem už mrazové zvonečky neslyšela.
Fotky z toho rána pochopitelně nemám jak vyfotit mrazové zvonění? A tak dnes použiju fotky z trochu pokročilejší zimy. Jinovatka ten den ještě nebyla, ale už začínala převládat ta zimní hnědá barva…jako tady…
Malé zbytečky zelené se ale ještě našly
Mizelo to ovšem velice rychle.
Svět přestával být královstvím barev, ale začínaly se objevovat velice zajímavé tvary
Vůbec netuším, co je tohle za keř, ale ty červené proutky vypadají moc pěkně a když se k nim ještě přidá zbytek květenství, tak e to prostě paráda. Škoda, že ta jinovatka ve váze nevydrží! 😉
Zimu ráda nemám, ale musím uznat, že taky umí čarovat…
Příroda umí vykouzlit krásné věci a když se to umí nafotit, tak je to paráda. V zimě na legátce za šporheltem se na ten seriálek budu chodit koukat. A čekat tam na jaro.
nádhera…
Pro dnešní propršený den je to pohlazení na duši.
ja nemam velmi rad zimu,bo sa naklepem kosy jak svina na opravach,ale koplo ma jak som kuknul na tie fotky,co nic nemeni.ze zima to dobra a pekna vec pre kuk,co kacko bohovo vystihne,ale nie pre mna.
Dík za krásné pokoukání a dovolím si něco
kdo ví,,,,,,
„Stromy sú básne, ktoré Zem píše do neba.“ (Džibrán Chalíl)
Tak se do toho Krásnýho dvora přece jenom dostanu 🙂 Příští víkend, jen ještě nevím, jestli sobota nebo neděle. Výhled počasí ale opravdu nic moc, tak nevím, jak dopadnou fotky 😦
No, ty dny moc slibně nevypadají… Přinejhorším si to tam okouknete pro příště – já Krásňák bez listí neznám, tak nemůžu radit…. 🙂
Kdyby bylo opravdu nějak extra škaredě, máme rezervní plán: slavnosti sv, Anežky České na Lokti 🙂
podle norských předpovědí se obávám, že vás čeká ten Loket. Ale ten je taky krásný a romantický!
No jo, jenže tam jsem byl v posledních čtyřech letech s šermířema tak desetkrát, zatímco v Krásňáku jenom jednou před čtvrt stoletím 😦 Nejraději bych to zvládnul obojí, ale jelikož ještě nemáme spravený auto, budu závislej na ochotě kamaráda-řidiče…
Rosťu, umístění za šporheltem je v zimě to nejlepší – jen jsem musela vypátrat, co je to „legátka“ 😉
NavajaMM, pane Bavore, Jaa – děkuju! 🙂
Čobolíku, máš pravdu: zima je moc hezká, ale musí se na ni koukat přes okno, z pěkně vyhřátého pokoje! 😉
Ovládám dva světové jazyky. Hantec z Olteca a nářečí Mor. Slovácka.
Kdo umí, umí!
Kdo neumí (jako třeba já), tak čumí 🙂
Moc pěkné.
Už to nebude dlouho trvat (podle předpovědi počasí) a tato zimní podívaná nám nastane. Křehká, jakoby skleněná krása, ale jenom venkovní. Snad je to i dobře, protože kdybychom si jí malý kousek mohli přinést s sebou domů, už by nás tak nelákalo vyrazit za ní znovu a znovu do přírody, na čerstvý vzduch.
Mrazové zvonečky jsem nikdy neslyšela. Slyšela jsem, když mrzlo, jen praštělo. Byl zimní mrazivý den, šla jsem tehdy k večeru, kdy mráz sílil, lesem a pak kolem řeky domů z vlaku. Když vás jde tlupa, tak ticho nevnímáte. Není. Ale se mnou tenkrát jako z udělání nikdo na stanici nevystoupil, do vsi daleko, zešeřilo se, nikde ani noha … to ticho! … a prásk! Prásk! Prásk! Ty zvuky mě značně vyděsily, čímž urychlily můj návrat do bezpečí a tepla domova. Můj rekord v chůzi, nebo běhu? Teprve, až za mnou zaklaply dveře, mně došlo, že mě nikdo jen tak pro nic za nic nestrašil a také, jaké to je, když mrzne, až praští. To radši ty zvonečky!!!
Nedělní potěšení.
Červené proutky budou patřit svídě krvavé. Ale nedoporučuji : sice roste rychle, všude, snáší dobře řez, ale je schopná se šířit hřížením oddenky jako střemcha a než se nadějete máte ji všude … a krásná je jen díky fotce paní K.-k. 🙂
Jo, to by mohlo být – děkuju! Já to znám jen z lesoparku a tam se mi nezdá, že by se nějak rozlejzala. Ale fakt je, že jsem to nijak nesledovala – jen jsem si vždycky před Vánocema uřízka pár proutků k chvojí a ke jmelí do vázy…
Ještě jednou dík za info! 🙂
To rozlejzání bude možná jenom můj dojem a její nařčení mnou je obětí mých střídavých nálad. Jsou roky kdy mám potřebu zahušťovat živý plot, mít soukromí, a na to se mimo jiné svída, která vyroste jako vrba snadno i ze zapíchnutého proutku, a která se i sama hříží, hodila náramně. Pak zase roky kdy chci vidět a slyšet sousedy a okolojdoucí, leccos řežu až u země, což se stalo tak před pěti léty, mezitím z téměř nuly pěkně narostly, a pak zrovna letos … 🙂
Vždycky když vám cvakám hvězdičky, tak lituju, že nemůžu aspoň třikrát!
Děkuji za všechna vaše hlazení duše.