Arijanam, země Árijců


Už po dvakrát jsem tu citoval našeho arabistu Musila z Arábie. Dostala se mi do přístroje další kniha, tentokráte o zemi, která se v současnosti rozděluje na dvě části s rozdílným postojem k jejich současnosti. Podle Musila je Arijanam, tedy Írán jedna země, která se dělí na Persii a Afgansko. Takže se podíváme jeho očima na toto území.

Persie a Afgansko jsou zeměpisně jednotné a říká se jim Iran, země Arijců.

Stará Persie byla mnohem větší. Měla hlavním městem Babylon na Eufratu a později Ktesifon na Tigridu. Odtud  ji vytlačili Turci.

Hranice západní byly zhruba určeny smlouvou erzerumskou z 31. května 1847 a teheranským protokolem ze 4. a 17. listopadu 1913, jakož i úmluvou teheranskou z 23. ledna 1932.

N a severu byla Persie povinna vzdáti se Gruzinska a Armenie. Vzali si je Rusové a mírovou smlouvou v Turkmančaj 22. února 1828 přiměli Persii, že uznala hranice, jak je stanovili.

Na severovýchodě sousedila perská moc s Čínou. Buchara a Chiva jí byly poplatný, Turkmeni ji poslouchali. Rusové ji odtud v devatenáctém století vytiskli a smlouvou z 12. března 1882 jakož i dohodou z 28. května 1893 sejí bylo spokojiti hranicemi od ústí řeky Atrek k Zulfikaru, kde se stýká pomezí perské s ruským a afganským. Buchara a Chiva zůstaly Rusům.

Na východě určili hranice Britové. Po krátké válce přinutili Peršany mírem pařížským r. 1857, že se nadobro vzdali Afganska, jež bylo jindy jejich a uznali východní polovici svého Balučistanu za majetek britský britským rozhodnutím z r. 1872 a 1. února a 10. dubna 1895. Podrobně byly hranice s Afganskem vymezeny nálezem tureckého maršálka Fachraddina, schváleným 15. září 1935. Též na jihozápadě je Britové vysunuli s arabského pobřeží a s četných ostrovů, zvláště Bahrejn.

Dnešní Persie, neboli Iran, jak se od 21. března 1935 úředně jmenuje, měří 1,647.000 km2, je v ní tudíž místa skoro pro dvanáct našich republik.

Zeměpisná poloha přinesla Persii více utrpení než prospěchu. Kdykoliv se ve střední Asii některý kočovný kmen hýbal, vrhl se celý nebo aspoň zčásti na Persii. Byli to arijští Medové, kdož založili prvou říši s hlavním městem Ekbatanou, Hamadanem. V šestém století před Kr. povstali proti nim Peršané, obyvatelé provincie Parsa. Zvítězili a dali říši jméno i řeč. Po jedenácti stech letech si je podrobili semitští Arabové. Od desátého století se v Persii usazovali Turci a Mongolové. Rozliční vládci a velcí náčelníci kupovali černochy, dopřávali jim majetku i svobody, zůstali v zemi a příznili se pokrevně se sousedy. Jsou tudíž dnešní obyvatelé hodně promícháni krví semitskou, uralo-altajskou neboli turanskou a černošskou. Málo je mezi nimi čistých Iranců.Těžko říci, kdož byli prvotní obyvatelé Persie. Obecně se soudí, že se udrželi na jižním pobřeží Kaspického moře. V ostatních částech bydlí perští Iranci, Uralo-Altajci a Semité.

Iranci se dělí na západní, vlastní a východní. K západním náleží Kurdi, k vlastním Lurové a Bachtiarové, k východním Afganci a Balučové.

Kurdi, snad potomci starých Medů, bydlí v severozápadnich pohraničních horách. Je jich na 700.000. Mají mnoho nářečí. Američtí misionáři jim tvoří od minulého století jazyk spisovný. Rozpadají se na rozličné kmeny. Pospolitého národního vědomí nemají. Často přecházejí hranice turecké nebo irácké a působí potíže. Proti nynější vládě nepovstali. Soudí, že se mají lépe než jejich soukmenovci v Turecku a Iráku, proto zachovávají klid a učí se ve školách i ve

veřejném životě perštině jako řeči státní. Šáh Abbas usadil ke konci šestnáctého století 1600 kurdských rodin v Chorásanu, kde jim náleží okolí Budžnurdu.

Území Lurů sousedí na severu s kurdským a zabírá celé pohoří Pušt-i-Kuh při hranicích iráckých. Je to starý kmen iránského původu s jazykem blízkým středověké perštině, zvané pahlevi. V úvodí Karunu se s Lury smísily četné arabské čeledi. Živí se skoro vesměs chovem ovcí, avšak rádi vycházejí na lup a podnikají nájezdy. Ke konci r. 1927 vláda zaváděla pořádek, vzepřeli sejí a zabili jejího zástupce, jenž je nabádal k poslušnosti. Řadové vojsko napadlo lurské tábory, vzalo jim zbraně a přimělo 1200 rodin, že se vystěhovaly do okolí Kumu a Kašanu, kde jim byla vykázána nová území.

Bachtiarové, rovněž potomci iránských kmenů, táboří v západní části dřevní Persie, jakož i ve východním úvodí Karunu. Odhaduje se jich na půl milionu. Vynikají tělesně i duševně a jejich velcí náčelníci, ilcháni, se účastnili ústavního hnutí. Vrchní náčelník byl ještě r. 1930 ministrem války

S Bachtiary táboří menší kmenové arabští, turečtí a mongolští, jimž se rovněž dobře vede, poněvadž jim Anglo-Iranian Oil Company dopřává výdělku

Afganců a Balučů není v Persii mnoho. Bydlí vesměs při východním pomezí v Sistanu a Balučistanu. Za suchých let se živí lupem, i mají s nimi guvernérové velké potíže.

Z Uralo-Altajců jsou nejvýznačnější turečtí kmenové Kadžarů, Šahsavanů, Kašgajů a Afšarů. Počítá se jich na půldruhého milionu.

Kadžary přivedl do Persie Timur, Tamerlan. Měli samostatné knížetství v Zakavkazí a poturečtili domorodce v Azerbejdžanu jakož i v Gilanu a Mazanderanu. Šáh Abbas Velký usadil některé čeledi v Asterabadu. Dali Persii vládnoucí rod, který byl teprv r. 1925 sesazen. Jsou pokojnými usedlíky a kočovníky.

Šahsavani, Přátelé Šáhovi, jsou potomci rozličných tuřeckých kmenů, kteří se přidali k Abbasovi I. (1587—1629) a pomáhali mu proti odbojným Kizilbašům. Táboří mezi Tavrizem, Ardebilem a Kazvinem. V horách Elburzských severně od Teheranu znepokojují cesty a osady.Kašgaji původu turecko-mongolského se nastěhovali za Hulagu (1251—1265) z okolí Kašgaru v čínském Turkestanu do jižní Persie. Táboří mezi Buširem a Isfahanem. Rádi válčí a hájí své osobní svobody. Vzbouřili se r. 1928 a teprv na jaře 1934 byli přemoženi a odzbrojeni. Je jich na 80.000. Afšarové jsou nejdůležitější z drobných kmenů turkmenských, kočujících na severovýchodě a východě v Chorasanu a Sistanu. Živí se chovem koní.

Ze Semitů jsou v jihozápadním koutě perském domovem arabské kmeny Beni Lam a Kaab. Všech Arabů se odhaduje na 250.000. Poslouchali Chazala, syna Džaberova, z Muhammary při ústí Karunu do Tigridu. Zásluhou Angličanů byla Muhammara smlouvou erzerumskou z r. 1847 přiřčena Persii a Britové vymohli r. 1889, že byla řeka Karun otevřena jejich lodím až k Ahuazu. V Muhammaře zřídili r. 1890 místokonsulát a dvě léta později poštovní a telegrafní úřad. Hleděli ovládnout celý kout arabský hospodářsky i politicky.

CHAZAL Z MUHAMMARY

Chazal, jenž se narodil na začátku let šedesátých, dal r. opanoval nejen Muhammaru, nýbrž i všechny arabské čeledi. Velká Britanie mu přála a projevila souhlas, když prohlásil svého syna Kasema, narozeného r. 1890, svým nástupcem. S její pomocí dostavěl palác Fejlijji, založený Mizelem, na kanálu odbočujícím ze Šatt al-Arab, zavedl pořádek a řídil se úplně radou britského vicekonsula. Britský vyslanec v Teheranu mu poskytoval ochrany před ústřední vládou perskou a indická vláda mu dopřála čestného dělového pozdravu. Britský vyslanec vymohl r. 1903, že šáh uznal rozličné kraje za jeho majetek a tím zabezpečil jeho moc. Britská vláda ho r. 1910 znova ujistila svou ochranou a za světové války mu indická vláda závazně slíbila, že Velká Britanie zachová samosprávu jeho státu a ujme se jeho nástupců, kdyby jim hrozilo nebezpečí uvnitř nebo zevně. Vládl a spravoval jihozápadní kout perský jako svobodný kníže, uznávající jedině britský protektorát.

Příjmy měl Chazal zabezpečeny; vždyť vybíral až do  r. 1902 cla, při čemž mnoho vydělal, poněvadž se značná část perského dovozu a vývozu dála po řece Karunu. Toho roku přišel do Muhammary belgický celní úředník, poslaný perskou vládou. Dozíral na celní poplatky, avšak ústřední vláda z nich mnoho nedostala. Zůstaly Chazalovi. Kníže z Muhammary šířil svůj vliv po celém Chuzistanu, spřátelil se s velkými náčelníky neboli ilchány Bachtiarů a spoléhaje na britskou ochranu, nestaral se o vládu perskou.

Jeho nejstarší syn Kasem se oženil s Angličankou a odstěhoval se do Londýna. Druhý syn Abdalhamid spravoval Ahuaz, třetí Abdalmedžid Muhammaru, kdežto Chazal sídlil v zámku Fejlijji a zabýval se záležitostmi politickými a obchodními. Značné příjmy mu zajistila Anglo-Persian Oil Company, jež sváděla potrubím petrolej na jeho ostrov Abadan, kde vybudovala rafinerii a dopřála mu značné částky zisku.

Britská vláda, jež r. 1914 získala většinu podílů, byla i ze zájmů hospodářských povinna ujímati se Chazala a jeho státečku. Mnozí politikové radili po světové válce, aby jej přivtělila k Iráku. Nebylo to snadné, poněvadž sama r. 1847 vymohla, aby byl arabský kout Persie od tureckého Iráku odloučen. T u podněcovali někteří Chazala, aby se ucházel o spojení s Irákem a vláda irácká byla ochotna se ho ujmouti. Vážně se o tom jednalo r. 1923, ale tehdy bylo již pozdě. Reza chán se opíral o spolehlivé vojsko, vykladači zákona,  mudžtahedové, vypuzení z Iráku, hlásali všude nenávist proti irácké vládě a vlastenci perští nejevili nejmenší ochoty, aby přivolili k odštěpení úrodné a obchodně i průmyslově důležité části své vlasti.

Chazal toužil po nezávislosti. Chtěl míti nárazníkový státeček mezi Irákem a Persii a požívati britské štědrosti. Tvrdil a v rozličných listech dal psáti, že jihozápadní kout k Persii nenáleží, poněvadž je obydlen vesměs Araby, nemá dotud zástupce v teheranské sněmovně a neplatí daní, nýbrž dobrovolně odvádí spřátelenému perskému státu určitou částku celních příjmů. Dovolával se rozličných úředních listů perských šáhů a spoléhaje na britskou pomoc odepřel v létě 1924 poslušnost.Reza chán upevniv armádu usoudil, že je záhodno, aby zlomil odstředivé snahy nejen Chazala, nýbrž i jeho sousedů a přátel Bachtiarů. Dal budovati důkladnou silnici z Teheranu na Sultanabad a Choremabad do Muhammary. Obsadil Luristan a postupoval po východních hranicích bachtiarského Chuzistanu k Perskému zálivu. Jeho náhončí nabádali nespokojené poddané ke vzpouře proti Chazalovi. Vypukla na podzim 1924 v Ahuazu a šířila se na jih i na západ. Chazal žádal britské úřady o pomoc. Neposkytly jí. Reza zahnul z Buširu po břehu mořském k severozápadu, podporoval nespokojené kmeny a vyzval je, aby se přidali k jeho vojsku a zbavili se útisků svého knížete. Chazal seznal, že se nemůže spoléhati ani na své poddané, ani na Brity, proto oznámil v druhé polovici listopadu 1924 Rezovi, že prosí za

milost. Reza mu vzkázal, aby se k němu dostavil osobně, vzdal se bez jakékoliv výhrady a zaručil, že zůstane trvale věren perské vládě.

Byl zdvořile přivítán a zatčen. Reza táhl až do Muhammary a ubytoval se v Chazalově zámku Fejlijji, odkud nastoupil 25. prosince 1924 zpáteční pochod. Vzal s sebou Abdalhamida, druhého syna Chazalova, jako rukojmí. Jeho čtvrtý syn Abdallah zůstal v Ahuazu pod vojenským dozorem až do 20. dubna 1925, kdy byl Chazal odveden do Teheranu, Abdallah pak propuštěn, poněvadž nabízel dobré služby proti Bachtiarům. Arabský kout byl přičleněn k provincii Chuzistan, Muhammara nazvána Chorem Šahr a sláva a moc rodu Chazalova zanikly. On sám zemřel v Teheranu 27. května 1936. S Chazalem zmizely poslední zbytky britského vojska, které v souhlasu s ním a s Bachtiary střehlo některá zřídla, potrubí a petrolejové rafinerie.

Pokoj nebyl na dlouho zajištěn. Chazal si přisvojil nejúrodnější pozemky a nutil své poddané, aby je pro něho obdělávali. Když byl odveden do Teheranu, žádali rolníci vládu, aby uznala pozemky za jejich majetek. Vyhověla, sedláci si pole rozdělili a obsévali jako své, avšak daní neplatili. Nebyli tomu zvyklí, poněvadž daně odváděl nebo neodváděl Chazal. Vláda vyslala výběrčí. Zemědělci se domnívali, že zamýšlí zabrati jejich pozemky, postavili se na odpor a byli teprv na jaře 1928 přemoženi a upokojeni.

Všichni kmenové turečtí, turkmenští, arabští se považují za částku perského národa, není tedy v Persii národních menšin. Silnice, letadla, povinná vojenská služba jakož i školy rozšiřují znalost perštiny, jež je mateřským jazykem čtyř pětin obyvatelstva.

Iranci jsou muslimové, zoroastrovci, křesťané a židé.

Muslimové se štěpí na sunnity a šíity. Jindy byla celá Persie sunnitů. Dnes se jich odhaduje na 800.000. Náležejí k nim Kurdi, Balučové a azerbejdžanští Turci.

Náboženství a stát

Peršané jsou proniknuti náboženstvím, i dávají se snadno strhnouti k vášnivým výbuchům, obzvláště proti sunnitům. Od polovice minulého století roste snášelivost. Hlavní zásluha přísluší Džemaladdinu Afganskému. Podle vlastních údajů se narodil ve vesnici Asadabadu u Kabulu z potomků Husejnových. Vynikl silnou povahou, vzděláním, odhodlaností a výmluvností, projevovanou slovem i písmem. Navštívil bezmála všechny muslimské země a pobyl delší dobu v Persii. Snažil se, aby přivedl šíitské mudžtahedy a sunnitské ulemy k přesvědčení, že je třeba, aby se spojili a vzájemně se podporovali, nechtějí-li se dostati do područí evropských velmocí. Zemřel v Cařihradě 9. března 1897.

Seménko jím do srdcí vnímavých mudžtahedů vložené se ujalo a přispělo k probuzení národnímu i náboženskému.

Persie je stát muslimský. Státním náboženstvím je nauka šíitských dvanáctníků. Na dvacet milionů jich bydlí v Indii a v Iráku k nim náleží polovička obyvatelstva. Persie je přitahuje a spojuje, jsou tudíž obě sousední země povinny dbáti všeho, co čelnými mudžtahedy hýbá Mudžtahedi jsou přesvědčeni, že od r. 1722, kdy byla zničena říše Safiovců, nemá Persie zákonitého vládce. Šáh je toliko správcem imámovým a povinen jemu ustoupiti, jakmile se ukáže. Vrchní mudžtahed, jenž neviditelného imáma zastupuje, hlásá jeho vůli bez ohledu na šáha a jeho vládu. Ústava dbala tohoto názoru a dopřála vykladačům zákona velké účasti v zákonodárství. Tato účast ponenáhlu ochabuje, národnost zatlačuje náboženství a péče o stát nutí mudžtahedy, aby vynášeli nálezy obecně prospěšné. Bohovládný základ ústavy se přeměňuje v demokratický a vykladači se podrobují zákonům, které před světovou válkou potírali.

Ke konci září 1935 vláda nařídila, aby každý učitel zákona předložil doklad, že má právo na náboženské roucho. Pro mudžtahedy je výhodou, že se Peršané dívají na náboženství jako na podklad národního bytí. Bez šíitského vyznání by byli utonuli pod Araby. Odtud plyne značný význam učitelů a vykladačů zákona. Vynikající mudžtahedové se scházívají, když toho třeba, v Mešhedu nebo Kumu a radí se o náboženských záležitostech; vrchní mudžtahed vynáší nález, jemuž se všichni podrobují, vládce nevyjímaje. Sám Reza šáh byl povinen r. 1928 vyhlásiti, že není třeba, aby vykladači zákona nosili předepsaný jednotný kroj a že zůstanou nadále osvobozeni od vojenské služby. A přece je patrna snaha omeziti působnost mudžtahedů na záležitosti náboženské.

ZOROASTROVCI

V šestém století před Kr. žil v Persii mudrc Zarathuštra, Zlatá hvězda, jenž dal svým krajanům náboženství Ahuramazdovo neboli mazdejské. Vynáší čistotu, světlo a pravdu:

„Buďte čisti ve svých myšlenkách, buďte čisti ve svých skutcích!“ Svět se skládá z dobrého a ze zlého. Ahuramazda je původcem dobrého, Angromajniuš neboli Ahriman původcem zlého, nečistoty. Dlouho zápasili, avšak Ahuramazda zvítězil a zachránil svobodu vůle, nesmrtelnost duše, odměnu a trest.

Muslimští Arabové ponechali zoroastrovcům náboženskou svobodu dvě stě let. Potom je pronásledovali a hubili. Dnes jich v Persii není ani 20.000. Říkají si zartoštové, kdežto šíité jim přezdívají kebrů, kefrů, kacířů. Bydlí skoro vesměs v Jezdu, Kermanu a Teheranu. V chrámech udržují posvátný oheň a zpívají staré hymny. Od konce devatenáctého století si jich všímala britská vláda. Jim k vůli zřídila konsuláty v Jezdu a Kermanu. V Teheranu se jich ujímal britský vyslanec. Skoro všechny přijal pod svou ochranu, budoval pro ně školy a pomáhal jim v obchodních stycích. Ústava jim poskytla úplné náboženské svobody a zastoupení v parlamentě. Živí se orbou a obchodem s hedvábnými látkami a mají čilé styky se souvěrci v Indii. Indičtí zoroastrovci pro ně založili lyceum Džamšid-Džam jakož i obchodní a řemeslnické školy a dopřávají jim účasti na svých velkých podnicích. Ke konci dubna 1936 vyslala vláda do Indie vysokého úředníka, aby seskupil tamní zoroastrovské podnikatele v iránsko-indickou společnost se střediskem v Bombayi, jež má podporovati perský dovoz a vývoz.

KŘESŤANÉ

Domorodí křesťané jsou Arméni a nestoriáni. Arméni, počtem kolem 30.000, jsou bezmála vesměs usazeni v Tavrizu a okolí. Větší osadu mají v Nové Džulfě u Isfahanu, kam je přestěhoval šáh Abbas Velký. Nikdo si jich hrubě neváží, poněvadž se zabývají drobným peněžním obchodem. Dělí se na rozkolné neboli gregoriánské a sjednocené. Rozkolní podléhají katholikovi, jenž sídlí v Ečmijazinu v ruské Arménii. Po zákonu z 8. července 1930

smí jmenovati biskupy pro dvě arménské diecése jenom se souhlasem perské vlády. Biskupové sídlí v Tavrizu a Isfahanu. Arménů sjednocených s Římem je na 1.000. Nejvíce jich bydlí v Džulfě u Isfahanu, kde mají biskupa.

Nestoriáni jsou příslušníci dávné syrské církve Orientu. Jméno Nestoriovo na nich utkvělo, poněvadž se za jeho doby odštěpili od obecné církve. Nejsou kacíři, nýbrž rozkolnici. Kdož se spojili s Římem, slují Chaldejci. Při bohoslužbách užívají staré syrštiny, kdežto v životě soukromém a veřejném mluví persky. Bydlí v okolí jezera Rezajského. Všech jich je asi 13.000. Rozkolní poslouchají patriarchy Mar Šimuna XXI., jenž dlel až do léta 1933 v Bagdádu. Chaldejci uznávají za hlavu patriarchu babylonského, sídlícího v Mósulu. Francouzští lazaristé spravují jejich seminář v Rezaji.

Katolíků obřadu latinského je na 300. Mají biskupa v Rezaji. Na ně jakož i na sjednocené dozírá apoštolský delegát, jímž je od jara 1932 Ital.

Anglikánská církev má v Isfahanu biskupa, jenž spravuje četné dobročinné ústavy a školy, z nichž vyniká Stuart Memorial College v jeho sídle.

ŽIDÉ

Kyros (559—529) dopřál židům náboženské i národní svobody, proto se četní usadili po perských městech. Dotud se jich udrželo na 25.000. Od sousedů se nedělí leda vyznáním a bohoslužebným jazykem. Náboženské středisko mají v Hamadanu, staré Ekbataně, kam putují k hrobu Esteřinu a Mardochajovu. Pečují o ně souvěrci evropští, zvláště pařížská Alliance Israélite Universelle. V parlamentu bývají zastoupeni. Živí se řemesly, drobným obchodem a lékařstvím.

ROZDĚLENÍ A SPRÁVA ŘÍŠE

Říše byla r. 1907 rozdělena na čtyři provincie prvého a dvanáct provincií druhého řádu. Každá se dělí na kraje, kraje na okresy nebo samosprávná města a okresy na skupiny obcí. V čele provincie prvého řádu stojí generální guvernér, v čele provincie druhého řádu guvernér jmenovaný šáhem. Vybírá své oddané stoupence a stále na ně dozírá, což usnadňuje automobilová a letecká doprava. Guvernérovi svěřuje velikou moc, může proto mnoho vykonati pro dobré provincie. Ministr vnitra ustanovuje všechny vyšší úředníky ústřední i provinciální, kdežto nižší, městské nebo obecní, jmenuje guvernér. Úředníkem se nesmí státi, kdo se nepodrobil s úspěchem zvláštní zkoušce. Má jich býti, kolik je nezbytně třeba, a všem jsou zaručena stejná práva, dostávají stejný plat a mají stejné povinnosti. Rozkazy guvernérovy provádějí přednostové jednotlivých odborů. Sestavují s jeho souhlasem rozpočet, jejž předkládají provinciální radě ke schválení. Rada zkoumá též místní rozpočty a navrhuje nové daně nebo půjčky.

Základem správy je ves, jež má starostu. Jsou-li vesničané majetníky pozemků, volí si ho. Jsou-li pozemky statkářovy, navrhne starostu a obyvatelé ho schválí. Nemohou-li se dohodnouti, vyhledá starostu okresní úřad. Starostovi pomáhá několik občanů; rovnají menší pře a pečují o zavodňování. Starosta vybírá daně, hradí z nich výlohy a ostatek odvádí výběrčímu nebo statkáři. Ústava dopřává rolníku práva opustiti pozemky, vystěhovati se nebo s druhými založiti novou osadu. Statkář, jehož sedlák půdu opustil, nemá práva něco namítati.

Ústava poškodila ves, tuto základní jednotku správní, neboť jí vzala bezmála veškerou moc a svěřila ji státnímu úředníku, který nemá ani znalostí, ani dostatečného platu, neví kudy kam a mnohdy více škodí než prospívá. Skupina vesnic má okresní radu, jejíhož předsedu jmenují

bud statkáři nebo vláda. Před ústavou býval členem krajské rady a přísedícím krajských soudů a podával o svém okrese zprávy vládě ústřední. I tento vliv byl hodně omezen. Okresní rady posílají zástupce do krajské buď svobodnou volbou nebo na doporučení statkářů a okresních úřadů. Zástupcové krajských rad zasedají v radě provinciální, jež pomáhá guvernérovi. Význačné místo v zemské správě má městská rada, neboť města jsou kostrou, kolem níž se seskupuje celá státní správa. Provincie jsou na nich vybudovány. Kraje sousedící s městem se považují za jeho částku. Měšťan má právo voliti okresní radu, jež dozírá na tržiště a pozemky.

Všichni, kdož v městě bydlí a obchodem nebo řemeslem se živí, se seskupují v samosprávné cechy. Jejich předsedové určují mzdy a ceny. Tato samosprávná zařízení působí ústřední vládě velké potíže, poněvadž hájí místních zájmů, nestarajíce se ani o provincii ani o stát. I menší města mají samosprávu a s nimi cítí a k nim se přidávají okolní venkované, neboť jsou s nimi spojeni obchodem a řemeslem. Obchodníci a řemeslníci neodvádějí daní sami, nýbrž je od nich vybírá jejich cech. V Teheranu je 84 cechů a z nich neplatila daně ani třetina. Mezi osvobozenými byli i bohatí bankéři.

Poslední dobou hledí vláda zlomiti moc cechů a příměti každého, aby daň řádně odváděl. Začátkem r. 1935 dala každému městu užší městskou radu se značnou mocí výkonnou. V Teheranu má 12 členů, vybraných ministerskou radou ze 60 zvolených cechy a vynikajícími občany. Užší rada je jí odpovědna za městskou správu.

MĚNA

Persie měla stříbrnou měnu. Měděných peněz kolovalo velmi málo a ubývalo jich. Papírových nebylo až do r. 1889, kdy britský státní občan, baron Julius de Reuter, zakladatel tiskové kanceláře Reuterovy, dostal 30. ledna výsadu na státní banku. Založil The Imperiál Bank of Persia, jež měla právo vydávati papírové peníze a povinnost platiti vládě 6% čistého zisku. Spravovala perské finance, jakož i státní půjčky. Od r. 1920 má Otomanská banka četné odbočky. Sověty zřídily banku Rusko-perskou, jež slouží jejich dovozu a vývozu. Reza šáh otevřel Bank-i-Pahlevi, jež soustředila svou činnost v provinciích severních, kde půjčuje peníze a usnadňuje vnitřní obchod. Mimo banku Pahlevi neměla žádná upřímného zájmu na perském blahobytu. The Imperial Bank of Persia pomáhala velkým podnikatelům, dovozcům a vývozcům britským, Otomanská francouzským a Rusko-perská ruským, i rozhodl se Reza šáh, že založí Národní banku, což se stalo zákonem ze 4. května 1927. Odkoupila výsadu udělenou Imperiál Bank of Persia a sama spravuje státní finance. Za prvého ředitele jmenovala vláda dr. Lindenblatta z Berlína. Prvým úkolem Národní banky, Bank Mellie Iran, bylo přeměniti stříbrnou měnu na zlatou.

DOMÁCÍ PODNIKY

Řádnou úmluvou s Anglo-perskou společností si vláda zabezpečila značné příjmy jakož i správu v celém Chůzistanu a na pobřeží. Příjmy podporuje průmyslové podniky, při čemž jí pomáhají evropští rádcové. Upravila řád obchodních komor a vyznačila práva a povinnosti průmyslových společností, jichž ponenáhlu přibývá. Metrické míry a váhy vyhlásila v létě 1933 závaznými.

Rozhodnutím ministerské rady bylo v září 1935 zřízeno 16 obchodních komor, aby sjednotily hospodářské oblasti a pozvedly vývoz.

Iránské banky Národní, Pahlevi jakož i Zemědělská rozšiřují svou činnost a podpírají domácí podnikatele, jimiž jsou skoro vesměs prozíraví obchodníci a řemeslníci. Křísí a budují domácí průmysl podle příkladu podnikatelů evropských, kteří zřídili v rozličných městech továrny na koberce. Domácí společnosti zakládají koželužny, přádelny, továrny na obuv, na papír a zápalky. Továrna na látky vlněné pracuje od r. 1928 v Tavrizu, jiná v Isfahanu, na hedvábné v Řeštu, druhá se staví v Sahi v Mazanderanu, na bavlněné látky v Hamadanu, Teheranu, Mešhedu; nové se zřizují v Širazu, Isfahanu a Jezdu. Stroje kupují ve Velké Britanii. Vláda pomáhá zákonem, aby vojsko a úřednictvo nosilo šaty toliko z látek doma vyrobených.

Starý cukrovar v Kahrizaku u Teheranu obnoven, druhý vystavěn v Keredži a šest jiných má postupně následovat. Stroje dodává československá Škodova společnost. Obchodní společnost iránsko-československá chystá továrnu na osvětlovací tělesa v Teheranu.

Vláda kutá uhlí u Šamšeku, severně od Teheranu, železnou rudu u Simnanu nedaleko odtud, kde má též železnou huť.

Zoroastrovci indičtí přiměli obyvatele Mešhedu, že založili textilní společnost, jež vyrábí od r. 1932 v Mešhedu bavlněné látky. Francouzská společnost elektrárenská zásobuje Teheran a jiná velká města světlem i pohonnou silou. Italská společnost zřídila u Teheranu továrnu na cement.

Parlament a vláda hledí příměti správu náboženských nadací, aby lépe hospodařila a výtěžku používala pro dobročinné ústavy jakož i na opravu a udržování uměleckých památek. Ze staré slávy perské se málo zachovalo. Toliko některé mešity a posvátné náhrobky věřící obnovili a nový Iran považuje za svou povinnost, aby jich uchránil od záhuby. Vynikající mudžtahedové tyto snahy podporují, čímž posilují dobrou vůli mezi vykladači zákona a vládou.

SOUDNICTVÍ

V žádné muslimské zemi nevyžaduje opravný postup větší obezřelosti než v Persii. Iranci jsou přesvědčeni, že si zachovali národní bytí přispěním učitelů a vykladačů šíitské nauky, proto si jich váží a dávají na jejich slova. Vrchní mudžtahed hlásá vůli neviditelného imáma. Je mocnější než vládce, šáh, jenž drží trůn jenom dočasně a opustí jej, jakmile imám ze svého úkrytu vyjde. Náboženský zákon pronikl život rodinný, společenský i státní a vrchní mudžtahed jej vykládal, kde nebyl jasný, výklady však nestačily.

Rostly a množily se místní zvyky a obyčeje, ovládaly veřejné mínění a stát je upravoval nařízeními a zákony světskými. Styky s Evropou posilovaly světské zákonodárství a činily patrnou potřebu náležité úpravy veřejné spravedlnosti. Povoláni odborníci francouzští, kteří od r. 1912 přizpůsobovali zásady francouzského práva perskému nazírání.

Náboženské soudy omezovány na záležitosti manželské a poručnické a jejich nálezy podřizovány schválení soudy světskými.

Zvláštní péče se věnovala právu od r. 1925. Vláda zavedla pozemkové knihy jakož i úřady notářské. Dala prohlédnout staré zákony a je opraviti, vyhlásila r. 1926 nový trestní zákoník, následujícího roku obchodní jakož i jednací řád civilních soudů. Občanský zákoník upravila po způsobu tureckém a zavedla v únoru 1936.

Soudy jsou obecné a zvláštní. Zvláštní se zabývají spory obchodními, bankovními a vojenskými. V každém kraji je soud, v němž rozhoduje jediný soudce v rozepřích až do £ 50. Krajské soudy podléhají v každé provincii soudům prvé stolice se třemi nebo čtyřmi soudci. Nad nimi je odvolací soudní dvůr v Teheranu.

MANŽELSKÉ PRÁVO

Práva a povinnosti žen vymezeny zákonem z října 1931.

Zahnízdily se rozmanité zvyky, které byly často proti náboženskému zákonu o manželství. Muž si směl vzíti kteroukoliv ženu a kolik chtěl. Stáří nerozhodovalo. Děvče devítileté a chlapec patnáctiletý byli uznáváni za manžely. Při oddávání nebylo potřebí svědka a sňatek nebýval zaznamenán.

Muž měl naprosté právo propustiti manželku, když jí zaplatil, kolik s jejími příbuznými ujednal. Žena si mohla vynutiti rozluku toliko za okolností nesmírně obtížných, výjimečných. Byla povinna bydliti s mužem, ať s ní zacházel jakkoliv a mohla býti k návratu donucena, když od něho odešla. Při rozluce zůstaly všechny děti otci. Matka neměla práva je navštěvovati nebo dozírati na jejich výchovu.

Nové zákonodárství neprovádí úplné změny, avšak přece jen napomáhá hodně k nápravě. Je to první krok, za kterým jistě budou následovati jiné.

Sňatek a rozluka jsou skutky úřední, které třeba zaznamenat na úřadech ministerstva spravedlnosti. Náboženští služebníci mohou sňatku požehnat, avšak manžel je povinen vykonaný sňatek oznámiti do dvacíti dnů úřadu, jinak by byl potrestán vězením na měsíc až půl roku. Sňatek mohou uzavřití osoby tělesně úplně vyspělé. Původně bylo navrženo, že dívka má míti aspoň 16, mladík 18 let. Vymezené stáří bylo ze zákona vypuštěno, leč v prováděcím nařízení obnoveno a v říjnu 1935 schválil parlament zákon, aby byl sňatek dovolen toliko, mají-li ženich i nevěsta nejméně 18 let.

Každý Peršan má právo propustiti manželku, je však povinen přiřknouti jejímu zástupci rovněž právo, aby se jejím jménem domáhal rozluky. Toto právo je zaznamenáno v manželské smlouvě a může ho býti užito, když manžel opustí společnou domácnost, odcestuje na dlouhou dobu, usiluje o život ženy a mravním chováním jí činí společný pobyt nemožným, jakož i za jiných okolností vyznačených v manželské smlouvě. Závisí na úmluvě manželů, smí-li žena požádati za rozluku, když si muž přivede druhou manželku. Zástupce prvé oznámí nový sňatek civilnímu soudu a soud zařídí potřebné. Manželka pozbývá práva na rozluku, uplyne-li půl roku od přečinu, pro který se o ni směla ucházet. Každý muž udá před sňatkem přesně, zda má jinou ženu a soud stíhá tresty, co není pravda. Podobně jsou trestány též ostatní nepravdivé údaje. Žena se nevrátí do spoléčné domácnosti, obává-li se o své zdraví nebo o svůj majetek. Soud pojedná o záležitosti a rozhodne, jak za dobré uzná. Sám určí, kde bude manželka nadále bydliti, k čemuž si vyžádá souhlas její rodiny. Manžel je povinen pečovati o její výživu. Soudně může býti donucen, aby poskytoval ženě všeho, čeho po obecném názoru potřebuje. Nemůže-li manželku vyživiti, smí požádati, aby ji propustil. Manželka spravuje svůj majetek, je jeho svrchovanou paní a není povinna zahalovat obličej.

Manželé ať žijí mravně nezávadně a ať se nehašteří. Byt vyhledává a určuje manžel, leda by se jinak domluvili. Po rozluce zůstane chlapeček u matky do druhého roku, děvče do osmého. Vdá-li se rozloučená matka po druhé, pozbývá nároku na děti.

Kdo není muslim, nesmí se oženiti s muslimkou. Takový sňatek je neplatný. Cizinec si nesmí vzíti za manželku Peršanku bez úředního dovolení. Udělí se, není-li podle zákona jeho státu ani podle perského námitky proti jeho manželství, má-li, kolik třeba, aby manželku řádně živil jakož i je-li majetníkem pozemků nebo domů v Persii nebo má-li tam zaměstnání, které vyžaduje, aby v zemi pravidelně bydlil.

Šáh se účastnil 8. ledna 1936 nějaké slavnosti na dívčím učitelském ústavě. Vybídl přítomné ženy, aby dbaly mravního a rozumového pokroku a zdárně napomáhaly iránské vlasti k lepší budoucnosti. „Nelze připustiti, aby polovička národních sil zůstala nečinná.” Žákyním a učitelkám připomínal povinnost pečovati o mravní a tělesné zdraví. „Jen silné ženy zaručují silný národ.” Na popud šáhův odkládají ženy závoje a účastní se společenských zábav, jakož i péče o nuzné a choré.

 

Tolik ukázka z Musilova popisu Persie, čili Íránu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Arijanam, země Árijců

  1. strejda napsal:

    Příjemně přehledná a jednoduchá země s jasným vývojem, složením a stavem. Rád bych si početl i o nějaké složitější zemi.

  2. Bavor V. napsal:

    O naší historii píšu často🙂

Komentáře nejsou povoleny.