Jak jsme přišli o Slovensko


V knize Vácslava Řezníčka „Přemyslovci“ je zajímavý popis událostí, které vedly k tomu, že naše dva jazykově tak blízké národy se po tisíc let vyvíjely zcela odlišně. Pokud se vám bude zdát, že povídání je příliš protiněmecké, nedivte se. Kniha byla sepsána roku 1898.

Nebe nad českou říší se při vstupu tohoto Boleslava (III. Ryšavého) na její trůn ihned zachmuřilo. První starosti nového panovníka bylo, ne aby državu svou oproti cizině upevnil, ale aby bratry své o jejich úděly připravil. Ve snahách těch pomocnými mu byli páni Vršovci. Jaromír byl zmrzačen a Oldřich jenom náhodou úkladům mu kladeným ušel. V této své tísni prchli oba princové ze země a uchýlili se k bavorskému vévodovi Jindřichovi, který se sta1 r. 1002 císařem římským. Tímto bratrským rozstrkem byl další rozvoj říše české zastaven a lidu jejímu připravena dlouhá řada žalosti, bídy a nesnází. Nejenom že Němcům dána byla příležitost, aby se do českých záležitosti poručnicky mohli míchati, ale spor knížecí rodiny české zavdal příčinu knížeti polskému Boleslavu Chrabrému, synu Doubravky Přemyslovny, že bez ohledu na své bratrance jal se vojensky zabírati krajiny k říši české náležité a sice v nedlouhé době přivtělil k panství svému Slezsko, Krakovsko, Slovensko i Moravu a český Boleslav se tomu nijak na odpor nepostavil, tak že na útraty říše české vznikla nanejvýš lacino velkoříše polská, která se i v ohledu církevním od Čech oddělila, když zřízeno ve Hnězdně arcibiskupství, na jehož stolec dosazen byl Čech Radim, bratr sv. Vojtěcha.

Když Boleslav ryšavý zděděnou říši ve krátkosti rozmarnil a v Čechách jen zlo naplodil, tu samotni dosavadní jeho přátelé a stoupenci při jednání jeho vůči Jaromírovi a Oldřichovi učinili přítrž dalšímu panování tohoto druhu, povolali do Čech za nového knížete Vladivoje, bratra Boleslava Polského.

Jenže Vladivoj zklamal očekávání českých velmožů zejména tím, že požádal římského krále o udělení země v léno, ačkoli byl povolán samotnými Čechy. Po Vladivojově brzké smrti byli povoláni zpět Jaromír s Oldřichem, proti nim se však postavil Boleslav Polský a opět dosadil na trůn Boleslava Ryšavého. Ten se však uvedl tím, že okamžitě nechal povraždit dříve pomáhající Vršovce.  To mělo za následek, že velmožové opět pozvali Boleslava Polského, který svého bratrance Boleslava Ryšavého zajal a doživotně uvěznil.

Boleslav Chrabrý vtáhl napotom do země, kde v Praze pobyl po řadě bouřlivých a krvavých let, vítán jako tvůrce míru a vyhlášen za knížete českého, což mohlo býti pro národ český skutkem nanejvýš šťastným, neboť Boleslav Chrabrý nemínil se více vrátiti do Polska, ale odhodlal se usaditi se v Praze, odkud chtěl celé své nyní ohromné slovanské říši vladařiti.

Po vichřici bojů a zmatků, jež v poslední době českou od Boleslavů zbudovanou říši rozvrátily, náhle stálo zde na zříceninách její obrovské a silnější panství nové, jemuž měly vévoditi Čechy s Prahou v čele.

Dosah tohoto velikého zdaru politiky Boleslava Chrabrého ihned těžce dolehl na panstvíchtivost německou. Král Jindřich II. spatřoval v nové říši Boleslava Chrabrého nebezpečného souseda, jejž směle vyzval, aby mu slíbil poslušnost a aby od něho přijal Čechy v léno. Boleslav Chrabrý ovšem tuto žádost německou odbyl odmítnutím, z čehož začala veliká válka o moc v Evropě mezi Německem a Slovanstvem.

Daremná politika. jeho bratra Vladivoje v Čechách většinu v zemi rozhodujících činitelů od Poláků odvrátila a přichýlila ji k rodným dědicům trůn českého Jaromírovi a Oldřichovi, ač není také nemožností, že se čeští velmožové mocného Boleslava jako vladaře obávali.

Proto se stalo, že když německá vojska Jindřichova,v jejichž čele táhli Přemyslovci Jaromír a Oldřich, do Čech přitáhla, nacházela zde všude takovou míru pomoci a oddanosti lidu českého, před níž musil se Boleslav Chrabrý spasiti útěkem a tak velká jeho myšlénka o zřízeni obrovské říše slovanské s Prahou  v čele obrátila se v ssutinu hlavně vlastním chtěním

Čechů, kteří nyní dali slabému, o Němce se opírajícímu se Přemyslovci přednost před mocným, velkým knížetem slovanským, v jehož rukou zajisté že spočívala také i šťastnější budoucnost nejenom národa českého, ale celého tehdejšího Slovanstva.

Po útěku Boleslava Chrabrého dosazen a od německého krále potvrzen byl na trůn český Jaromír, což mělo v zápětí nové zápasy domácí mezi bratry, jež Čechům mnoho slasti nepřinesly. Oldřich totiž nebyl spokojen s údělem svým Luckem a získav si některé ze předních mužů v zemi, zbavil konečně r. 1012 bratra Jaromíra trůnu, jehož se sám ujal. Význam knížete Oldřicha na. českém trůně spočívá tom, že byl vlastně pomocníkem Němců proti sesílení a. upevněni slovanské veleříše v Evropě, jsa při tom doma vladařem do té míry ukrutným, že přední velmože české dával utráceti i pro pouhé podezření, že s jeho stanoviskem nesouhlasí.

Země česká byla by snad dlouho zůstala v tomto nepatrném svém postaveni na. jevišti dějin evropských, kdyby ji z něho nevysvobodily nahodilé spory, jež vznikly po smrti Boleslava Chrabrého r. 1025 mezi jeho syny v Polsce. Mečislav totiž zbavil mladšího svého bratra Bezprema jeho údělu a Bezprem požádal o pomoc proti Mečislavovi uherského krále Štěpána, který ihned Polákům bývalou Moravu odjal. A tu za současné války Němců s Poláky vytrhl r. 1028 Oldřichův syn Břetislav do Moravy, z níž Uhry vypudil a napotom po delší válce, které se také Němci proti Uhrům účastnili, uzavřen byl mír a sice tak, že Morava r. 1031 rozdělena mezi Čechy a Uhry. Hranici rozděleni toho byly asi Beskydy, tak že Uhrům připadlo Slovensko a. k Čechám nynější Morava, v níž ujal se panování Břetislav v jisté odvislosti od otce knížete Oldřicha.

Od té doby vyvíjelo se Slovensko jako součást Uherského a Morava jako Českého království.

bavor-podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Jak jsme přišli o Slovensko

  1. NavajaMM napsal:

    Tú vojnu a mier z roku 1028 popisuje Sasinek v svojich Dejinách kráľovstva Uhorského takto:
    „…Vo vojne tejto český Oldrich držal so Štefanom, poľský Mečislav ale s Konradom, a tak vojna podelená bola na obe strany Dunaja: na jednej strane dorazil Konrad víťazne až po Rábu, na druhej strane Češi a Uhria porazili Poliakov. Medzitým tento šťastný beh války pre Čechov a Moravanov rýchle bol zmenený. Oldrich Moravu, Poliakom odňatú, sveril Bretislavovi, svojmu synovi. Tento pripojil sa k cisárovi a vyplašiv Uhrov z Moravy a zo Slovenska až po Ipoľ, tak všetké válečné plány priviedol do zmatku, tak že Štefan bezodkladne vyjednávať musel s Konrádom o mier. Konrád prijal mier, od Štefana ponuknutý, ale neudusil v sebe pomstychtivosť naproti jeho spojencovi, Oldrichovi českému. Následkom mieru tohoto i bojovný Bretislav vytiahol zo Slovenska, údelného to kniežatstva Imrichového.“

    Pri takomto podaní mi to pripadá, že Oldŕich s Břetislavom niečo prešpekulovali.
    Inak v tomto období si hovorili Moravania aj obyvatelia severného Slovenska až po hranicu Liptova a Horehronia. Podľa archeologických nálezov pravdepodobným centrom Liptova vtedy bola (Liptovská) Mara.

    • Bavor V. napsal:

      Protože opravdu neznám dějiny Slovenska, berte moji ukázku z knihy jen jako pohled českého historika a navíc v té knize jako okrajovou. Ostatně kdo z nás tam tenkrát byl🙂

      • NavajaMM napsal:

        Pane Bavore, odo mňa to neberte ako námietku, že to bolo inak. V hrubých rysoch sa ten popis vlastne ani nelíši. Ide o to, čo sa na jednej alebo druhej strane decentne zamlčí. Vo Vašej knižke sa napríklad nespomenulo, že Česi s Uhrami vstupovali do vojny ako spojenci. A to je dané výsledkom. Keby Břetislav Slovensko udržal, boli by obaja oslavovaní ako schopní stratégovia. Takto to vyzerá, že neodhadli dobre Konráda. Zrejme nechcel mať ako suseda silný Slovanský štát. Tým, že to kronikár nespomenul, odhadujem, že tú vojnu ani Oldřich nepovažoval za jednoznačný úspech. Ten záver nebol dobrý.
        Skúsim si maximalisticky zafantazírovať. Keby sa Oldřich držal spojenectva so Štefanom, mohli spolu po porážke Poliakov udrieť na Konráda a vytlačiť ho späť do Bavorska. Namiesto Slovenska, ktorého sa aj tak musel mierom vzdať, by Břetislav získal Dolné Rakúsko. Přemysl Otakar II by potom budoval na pevnejších základoch a namiesto Rakúsko-Uhorska sme tu mohli mať Česko-Uhorsko. (Alebo by s českou podporou mohla v Uhorsku prevládnuť slovenská šľachta a Česko-Slovensko mohlo byť pánom strednej Európy.)🙂

        • Bavor V. napsal:

          Já to nebral jako námitku, ale jako pohled z jiné strany, možná i pravdivější, protože pro naši českou historii to opravdu byla jen okrajová záležitost a tak se tím asi ani kronikáři moc nezabývali. Ostatně Řezníček ve své knize příliš zdůrazňoval třeba Boleslava Polského a podobné fantazie (Velký česko-polský slovanský stát). Takže opravdu jen zajímavý pohled.

          • NavajaMM napsal:

            Tá Česko-Uhorská alternatíva ma napadla až dnes po Vašom článku. Nemuselo to byť nemožné, lebo Uhorsko dlhodobo potrebovalo silného spojenca. R-U vzniklo zákonite. A Habsburgovia tú strednú Európu dostali (mno) len o fúz.

          • NavajaMM napsal:

            Pane Bavore, ešte si s vďakou pripomínam, že toho Sasinka ste mi onehdy poslali Vy.🙂

  2. NavajaMM napsal:

    Mimochodom – ešte jeden doplnok. Václav Řezníček spomenul dátum 1031 ako rok, kedy sa spečatilo to rozdelenie. Mier však bol už od 1028, tak prečo ten odklad?
    U Sasinka som našiel, že v roku 1031 na poľovačke diviak smrteľne zranil jediného Štefanovho syna Imricha a krátko na to zomrela aj Imrichova panenská manželka. Štefan nemal mužského potomka, ktorému by zveril kráľovstvo a po dlhých úvahách ho prenechal Petrovi, synovi svojej sestry.
    Viem si predstaviť, že keby ho Oldřich s Břetislavom nepodrazili vo vojne, bolo by prirodzené toto spojenectvo aj spokrvniť a dejiny sa mohli naozaj vyvíjať inak. Podľa Sasinka totiž Štefan nebol šovinista a v ponaučeniach svojim dedičom odkázal, aby svoju krajinu budovali ako mnohonárodnú s mnohými jazykmi a obyčajmi.

Komentáře nejsou povoleny.