Ivan Hrozný


V Rusku se objevil nový hrdina. Vlastně staronový. Je jím car Ivan Hrozný. A staví se mu sochy. Hrdina je to kontroverzní, což dosvědčuje i jeho přízvisko. Našejejich TV okamžitě našla místní odpůrce. Nějakého spisovatele. Nepátral jsem po důvodech jeho nesouhlasu.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1942410-v-rusku-vztycili-prvni-sochu-ivana-hrozneho-pres-odpor-casti-mistnich-i-aktivistu
Zato jsem sáhl do studnice svých pokladů a nalezl knihu historika J. L. Píče nazvanou „Z dějin Ruska“ z roku 1889, nalistoval oddíl IV. Doba Moskevská, kapitolu 4. Ivan IV. Vasiljevič příjmím Hrozný. Historika Píče neznám, ale nepřisuzoval bych mu žádný zvláštní vztah k Rusku. Proto mohu jen potvrdit slova zpovídaného obhájce Ivanova, že skutečná hodnota tohoto cara byla v minulosti skutečně zkreslována. Ostatně posuďte sami.

4. Ivan IV. Vasiljevič, příjmím Hrozný (1533—1.584).

Za nezletilosti nového gosudara vedla vládu matka jeho Helena Vasiljevna z rodu Glinských, kteráž řídila se radou strýce svého, výš řečeného knížete Michala Glinského, i knížete Ivana Obolenského. Tato volba veliké kněžny nebyla však příliš šťastná: nespokojení bojaři i knížata odcházeli do Litvy, brojíce proti Moskvě, ba netrvalo dlouho, a oba rádcové se neshodli, následkem čehož odstraněn Michal Glinský.

Těchto domácích různic použil nejprve král polský Sigmund I., který vedl s Moskvou tříletou válku (1534—1537), arci bez úspěchu. Podobně vybavila se Kazaň z vlivu moskevského: tam totiž strana krymská svrhla chána Enaleje. dosazeného z Moskvy, a prohlásila za chána kněžice Krymského Safa-Gireje.

Po brzké smrti veliké kněžny Heleny (1538) přešla vláda na bojary, především na knížete Vasilije Vasiljeviče Šujského, kterýž byl potomkem Pturikoviců někdy suzdalských a nižegorodských a vyznamenal se ve válce s Litvou; po jeho brzké smrti vládl pak bratr jeho Ivan, a po něm kníže Ondřej Michajlovič Sujský, s mnohým arci protivenstvím ostatních bojarů.

Zatím dospěl Ivan IV. Vasiljevič třinácti let. Jako sirotek, bez otce a matky, vychován byl od bojarů, které od útlého mládí viděl svářiti se o vládu ; viděl je, kterak pro osobní zisk ničí a ubíjejí druh druha, kterak násilím udržují se u vlád: viděl je, kterak koří se před ním ve veřejnosti a odstrkují jej v soukromí, tak že na př. nedbajíce úpěnlivých jeho proseb div neubili v jeho přítomnosti miláčka a vychovatele jeho Voroncova, aby nevytiskl je snad z panství: i musila se přirozeně vyvinouti nechuť v mladistvé duši Ivanově k vládychtivým a ziskuchtivým bojarům těm, nechuť z počátku tajená a malomocná, která však dřív nebo později při prudké povaze Ivanově musila vzplanouti mocně, musila zůstaviti stopy na celý  život. Stalo se tak již r. 1543, kde Ivan IV., a chlapec třináctiletý, ale přece již s vyvinutým sebevědomím, že on sám je gosudarem, velel schvátiti a ubiti Ondřeje Šujského, ano utratil potom i někdejšího miláčka svého Voroncova, když zaujmouti chtěl místo Šujských.

Nepřipustiv odtud nikoho z bojarů více k výhradné vládě, korunován Ivan Vasiljevič v sedmnáctém roce svém (1547) i přijal titul caře veškeré Rusi, na znamení, že panování jeho má býti mocnější, než bývalo za předků jeho. Touže dobou pojal Ivan IV. za manželku Anastasii Romanovnu ze starého rodu bojarského, a manželství to bylo dobrodiním pro něho, neboť zacelilo tak mnohou ránu útlého mládí i zjednalo na ten čas průchodu všem dobrým vlastnostem mladého panovníka, což arci nezůstalo bez vlivu i na věci veřejné.

Ve třetím roce panování svého (1550) svolal mladý car valný sněm veškeré Rusi: i přišli do Moskvy poslanci všech měst a míst a shromáždili se na náměstí, a Ivan IV. promluvil sám k shromážděným poslancům národa, a vylíčiv všecky nepořádky i všecko bezpráví, které se sběhlo za jeho nezletilosti vinou vladařů bojarských, žádal národ, aby zapomněl, co stalo se v minulosti, i sliboval že bude spravedlivým soudcem. I velel ďákům Silvestrovi a Adaševu. kteří po odstranění rádců bojarských získali jeho důvěry, a byli rodu nízkého, aby přijímali žaloby a stížnosti poslanců národa i všech, komu by křivda se dála.

Téhož roku (1550) vydán nový Sudebník. kterým především měly se odstraniti zlořády v soudnictví. Tehdy městům i vesnicím dáno jest právo voliti si své starosty a souditi i trestati zloděje a loupežníky. Rovněž obmezeny jsou případy, kdy někdo mohl býti odsouzen k chlopství. Roku následujícího (1551) svolána pak synoda církevní, na kteréž přičiněním carovým ustanoveno, aby na kněžství dosazovány byly osoby jen hodné, aby zřizovány byly školy a domy pro nemocné a chorobné; rovněž obmezeno právo osob soukromých k darování pozemků duchovenstvu.

Co toto uvnitř říše se dálo, staly se především v Kazani změny, které vyzvaly pozornost mladého caře: chán Safa-Girej často přepadal východní krajiny ruské, kdežto spojenci jeho, Tataři Krymští na Oce loupežili: po jeho smrti zmohla se však strana protivná a vyžádala si v Moskvě za chána Šig-Aliho. Ale i tento se brzy znechutil lidu, a aby se ho zbyli, vyžádali si z Moskvy vladaře: Šig-Ali vyveden tedy z Kazaně, i poslán tam kníže Mikulínský jakožto náměstek carův. Když však Kazaňští začali přísahati caři Moskevskému, jali se někteří velmožové tatarští šířiti pověsť, že Rusové přišli, aby vyhubili veškerý lid tatarský. Tu pobouřili se Tataři a poslali k Nogajcům i přivedli si odtud chána Ediger-Machmeta.

Tento obrat věcí vyzval caře Ivana IV. Vasiljeviče k válce. Dne 23. srpna 1552 oblehl car Kazaň, vzal útokem podměsti a po delším obležení a častém útoku konečně 2. října i horní město, obehnané mohutnou zdí z dubových klad na přič křížem položených; střelná zbraň, kterou zavedl car ve svém vojště, rozhodla v tuhém tom zápase. Tak vykonána první odveta na Tatarech, někdy pánech, nyní poddaných caře ruského – a Volha byla opět otevřena obchodu ruskému.

Sotva však rozšířeno jest panství ruské až k moři Chvalinskému, hledali různí malí nárůdkové při Kavkaze, již mnoho trpěli od Tatar Krymských, přátelství ruského a poddávali se pod vrchní panství caře Moskevského. Za to najížděli nyní tím častěji Tataři Krymští, spoléhajíce na spojení své s Tureckem, na země ruské, plenili a hubili, kamkoliv přišli. V odvetu najížděli zase Rusové na lehkých lodicích po Donu a Dněpru na plen do zemí tatarských a prahy Dněprovské, a step jižní začala se hemžiti četami smělých bojovníků – junáků to Kozáků, kteří vlastně neznali žádného pána nad sebou. Mimo to zřízena i na pokraji stepi pravidelná služba strážní, tak aby Tataři nemohli učiniti nájezd neočekávaný. Převaha střelné zbraně způsobila takto v poměrně velmi rychlé době, že panství ruské posunuto bylo daleko na východ a na jih, až k Uralu a Kavkazu. Za to bojováno na západní hranici s mnohem menším štěstím, neboť tam převaha umění válečného byla na straně nepřátel ruských.

První válka na této stran byla se Švédskem, kteréž od XII. věku (výprava krále Ericha svatého) mělo v držení Finsko a tudíž hraničilo se zemí Novgorodskou. Válka tato (1554) skončila však brzy mírem moskevským, kterým vyjednáno především právo kupcům švédským jezditi zemí ruskou za obchodem do zemí asiatských, kdežto král švédský Gustav Vasa navzájem dovolil kupcům ruským jezditi za obchodem do Švédska a odtud dále do Lubeku, Anglie atd.

Druhá válka na této stran vedena s Livonskem. R. 1547 poslal totiž Ivan IV. poselství do Evropy, které mělo získati pro Rusko lidi dovedné; Němci však nepropustili poselství to, bojíce se patrně, aby Rusko neosvojilo si vymoženosti pokroku tehdejšího a tak nestalo se ještě nebezpečnějším. Když však přišli Němci do Moskvy, aby vyžádali si prodloužení příměří, tu žádal car Ivan, aby platili mu daň ze země Derptské, která někdy patřívala k Novgorodu. Němci daň slíbili, ale neplatili; proto vtrhl Ivan do Livonska (1558) a vzal na dvacet hrazených měst v tom potu i Narvu a Derpt.

R.1563 vytáhl sám car Ivan IV. Vasiljevič do pole, vzal Polock, a ačkoliv potom vojsko polskolitevské zvítězilo u Orše, nabízel přece král polský Sigmund II. August mír na základě okamžitého držení zemí.

Tu (1566)  svolal car Ivan Vasiljevič sněm nebývalý, z bojarů a duchovenstva i kupců znatnějších a mimo to i z lidí pohraničných, znalých poměrů, a sněm ten rozhodl, že nemá se ustati ve válce, dokud Livonsko celé nebude dobyto. Vedena tedy válka dále až do r. 1570, kdež učiněno příměří na tři léta.

Mezitím, co toto se dálo, stala se valná změna v povaze Ivanově. R. 1560 zemřela manželka jeho Anastasie, kteráž dosud dovedla krotiti vášně jeho, a téhož roku vzdáleni ode dvora výše uvedení ďákové Adašev a Silvestr, když ukázalo se, že zneužívali důvěry carovy k potlačování jiných. Nedůvěřoval odtud car Ivan nikomu více. chodil tu zamlklý a mračný, a běda tomu, kdo v takovou chvíli přišel mu v cestu, tu časem oddával se divokému hýření, při čemž divoká veselost snadno přeskočila v hroznou zlobu.

Rozmrzen konečně životem svým i hledaje v každém nepřítele svého, uchýlil se car Ivan IV. Vasiljevič do Alexandrovské slobody, a vydal odtud (koncem r. 1564) provolání k národu, v kterémž ohlašoval, že následkem nepřátelství bojarů vzdává se trůnu. Provolání to vzbudilo zděšení zejména u lidu obecného, jemuž Ivan IV. Vasiljevič byl mocným ochráncem proti zbujnosti bojarské. I poslali Moskviči metropolitu k caři, aby jej uprosil a přiměl k návratu. Car Ivan IV. skutečně na prosby metropolity se navrátil a zařídil k ochran své sbor ozbrojenců, tak zvané opričníky, a ve příčině státní ustanovil, aby tak zvaní bojaři zemští pouze v případ války neb v jiných vážných příčinách hlasu měli.

Než tím pokoj a mír nezjednán. Opričníci spoléhajíce na důvěru carovu dovolovali si nejrůznějších útisků; bojaři strany protivné byli pronásledováni a utíkali houfně do Litvy. Tu zželel se utlačovaných metropolita Filip, a při setkání v chrámu činil (1569) caři výčitky. Metropolita slynul jako muž velice bohabojný, a proto jednání jeho caře zarazilo; i zakusili opričníci zloby mračného caře. Konečně však podařilo se jim očerniti metropolitu, tak že zajat jest zavezen do kláštera a zde zardousen.

Téhož roku (1569) zahynul bratrovec carův Vladimír Andrejevič, když roznesla se zvěst, že poddati se chce králi polskému.

Roku následujícího (1570) dostaly se do rukou carových písemné důkazy, že Novgorodští vyjednávají s Poláky o společné jednání proti caři; i rozhněval se Ivan IV. Vasiljevič strašně, i vytáhl k Novgorodu, obklíčil město a po šest neděl odbýval děsný soud nad bojary a měšťany novgorodskými. Roku následujícího udeřil rozhněvaný car nejstaršího syna svého Ivana, když odporovati se mu odvážil, vlastní rukou, tak že zemřel. I nebylo vůbec radno, v nedobrou chvíli vstoupiti mu v cestu.

Na sklonku života svého dočkal se car Ivan Vasiljevič ještě významného úspěchu: Rusové překročili výbojně Ural a zahájili tím podmanění severní Asie. Stalo se to takto: R. 1558 vyprosil si bohatý průmyslník a zeman Řehoř Stroganov pozemky lidu prázdné na řece Kamě v déli 146 verst, aby je lidem ruským osaditi a sůl zde dobývati mohl. Stroganov závazek svůj vyplnil. Nová kolonie ruská trpěla však nájezdy různých sousedů, především zauralského chanátu Sibiřského. Tu žádali (1573) bratři Jakub a Řehoř Stroganovi. aby car dovolil jim k ochraně nové kolonie vydržovati vojsko a zároveň aby udělil jim právo, zakládati nové osady i v Uralu samém i na řece Toboli, stavěti zde opevněná místa a dolovati na železo a olovo. I této žádosti jejich bylo vyhověno. Najímali tedy brannou družinu ze všech konců říše. Stalo se pak tehdy, že ataman kozácký Jermak Timofejev s 540 Kozáky dal se na útěk z donských stepí před vojvody ruskými, kteří je potrestati měli za loupeže různé na ruských lidech, i pustil se po Volze na sever. Zde snadno se s ním smluvili bratři Stroganovi. I vytáhl r. 1581 Jermak se svými Kozáky a 300 jiného lidu zbrojného a probral se po jednotlivých šíkách do Asie na řeku Tobol a překvapil chána Sibiřského Kučuma, jehož přemohl, vylákav jej za zásek, pomocí střelné zbraně. Vítězství ruské bylo tak rychlé, že Jermak již 26.října vešel v opuštěnou Sibiř a roku následujícího mohl dobývati jiné hrady na Toboli, Irtyši a Obi.

V letě r. 1582 poslal Jermak vzkaz caři do Moskvy o dobytí Sibiře. I vypravil Ivan IV. Vasiljevič vojvody své, aby vzali v držení zemi práv dobytou. To však byl poslední vážnější jeho čin; zemřelť 18. března 1584, v stáří 54 let.

Myslím, že z textu je znát, že Ivan byl skutečně prvním ruským panovníkem který se snažil používat hlas lidu – sněm. A ačkoliv za ním zůstali i mrtví (za kým ne?), zaslouží si od Rusů uznání a úctu. Ostatně slovo „groznoj“ neznamená jen to hrozný (strašný), ale také třeba velkolepý (impozantní) 

Pokud by se někomu zdál tento text málo průkazný, může si najít na síti mnoho článků, které tento text i dnes potvrzuji

bavor-podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Ivan Hrozný

  1. jaa napsal:

    Díky, exkurzy do historie , byť dávné jsou zajímavé. Proč se ale nikdo nepoučí, proč se vždycky najdou trolové, co musí hledět jen na sebe a svůj prospěch. Stejně si nic ssebou nikdo do hrobu nic nevezme.

Komentáře nejsou povoleny.