Rašín jako tvůrce finanční politiky


ALOIS RAŠÍN – JEHO ŽIVOT, DÍLO A DOBA
Dr . KAREL HOCH, NAKLADATELSTVÍ ORBIS PRAHA XII . 1934

Ještě jednou se vracím k Rašínově hospodářské politice. A opět doporučuji pozorné čtení. Má to smysl, čtěte.

(Zákon politický) Zákon politický měl Rašín před sebou v noci z 27. na 28. říjen, sepisuje první zákon Československého státu, jenž byl večer den na to vydán. Z elaborátu Pantůčkova žil pak Národní výbor až do 13. listopadu, kdy se proměnil v Národní shromáždění. Z něho vzat zákon o vyhlašování zákonů a nařízení, o nejvyšších správních úřadech, o nejvyšším správním soudě a jeho příslušnosti a o nejvyšším soudě.

(Program hospodářský) Návrh zákona hospodářského obsahoval nejenom základní ustanovení hospodářská a finanční povahy trvalé, nýbrž také četná opatření ad hoc, jež byla nutná , aby se navázalo na poměry, které vznikly válkou, a aby se z nich co nejrychleji vybředlo. Mužové, z jichž společné práce vznikl, žili už po měsíce napřed ve vlastním státě a prožívali všecky nesnáze a zvláštní poměry, s nimiž bude mu zápasiti, počínaje p řevedením všech úřadů pod novou suverenitu. Pečovali proto, aby všechen movitý i nemovitý majetek i nároky dosavadního státu byly hned zajištěny státu novému, podobně i m ajetek ústředen a majetek státu jen svěřený. Přerušovali styk filiálek Rakousko-uherské banky s centrálou a ukládali ministru financí, aby co nejdříve zřídil v Praze akciovou banku říše české. Zastavovali splatnost úpisů dosavadního státního dluhu. Zřizovali při ministerstvu financí devisovou ústřednu pro peněžní styk s cizinou a nařizovali přihlásiti pohledávky v cizině i závazky vůči ní. Pamatovali na to, aby cizí společnosti přenesly své sídlo do státu, a ukládali jim, aby své správní rady ze čtyř pětin sestavily ze zdejších občanů. Cizím pojišťovnám a bankám ukládali likvidaci, nepovolí-li ministr financí další působení. Osamostatňovali pensijní ústavy, zakazovali veškerý vývoz, nedá-li svolení ministr obchodu a financí, kdežto dovoz vázali rovněž tím to svolením, a ministerstvo obchodu a zemědělství má dbáti, aby zisk z dovezeného nepřevyšoval šest procent. Organisaci dovozu surovin a polotovarů svěřovali zvláštní společnosti, vylučovali pro počátek zboží přepychové. Dovezené suroviny textilní, kovy a kůže mělo ministerstvo obchodu rozvrhovati mezi závody. Ponechávali z důvodů účelného zásobování a výživy obyvatelstva některé ústředny a maximální ceny. Osamostatňovali a reorganisovali Obilní ústav. Zřizovali cukerní komisi pro hospodaření cukrem, ponechávali úpravu obchodu uhlím a kožemi, zřizovali úřad pro hospodaření papírem a oděvem. Ukládali příslušným ministerstvům, aby vedla dozor nad cenami a přísně trestala lichvu, což svěřeno zvláštnímu úřadu proti lichvě. Rušili fideikomisy. Zařizovali „z důvodů veřejného hospodářství i z motivů sociální spravedlnosti“ postupné vykoupení velkostatků a zastavovali jejich zcizování a zatížení; vykoupené lesy vyhrazovali zatím státu. Provádění svěřovali státní pozemkové bance. Rušili smlouvy o větších dodávkách dřeva, uzavřené po roce 1914. Přebírali v majetek státu dosavadní státní dráhy i personál a zařizovali výkup drah soukromých. Přijímali do správy státu všecky zbrojovky. Aby zabráněno bylo vykořisťování dělnictva, zřizovali u ministerstva sociální péče úřad pro poměry mzdové jako dozorčí a smírčí, k témuž účelu též úřad pro soukromé úřednictvo, a u ministerstva obchodu úřad pro povznesení živností a řemesel.

(Měna) Věc nejnaléhavější, poněvadž měla velké důsledky sociální a nedalo se očekávati, že by pouhým příměřím se počala lepšiti, naopak bylo se obávati, že se bude rapidně horšiti, byla otázka měny. O té obsahoval zákon jenom ustanovení, že zatím platí bankovky vydané Rakousko-uherskou bankou, ale že ministru financí přísluší učiniti veškerá opatření pro novou úpravu měny, určití základní jednotku měny nové a provésti likvidaci měny dosavadní, eventuelně zúčastniti se mezistátních jednání za tím účelem vydaných. Jemu přísluší učiniti opatření, aby zjištěn byl oběh dosavadních bankovek v zemi, i stanovití po schválení vlády eventuální poměr obíhajících bankovek korunových k měnám jiným .

(Plán nápravy měny) Komise připravovala pro úpravu a nápravu měny plán podrobný. To však byly věci tak choulostivé, že musily zůstati do poslední chvíle utajeny, jestliže se měly podařiti. Proto měnovou část umluvili a prodiskutovali členové mezi sebou, ale nesvěřili ji ani papíru. Mluvili ovšem také o kursu koruny, opírajíce se o kurs koruny rakouské, která v Curychu kupodivu se držela; když ji pak okolkovaná koruna česká v tom následovala a platila ca 33 švýcarských centimů, myslelo se na kurs padesáti.
V Ženevě diskutovala česká delegace s drem Benešem o plánu přičlenití československou měnu k latinské unii a zavěsti tudíž frank. S předpokladem zahraniční valutní půjčky byl plán tehdy oprávněn. O paritě s frankem Rašín před poklesem československé koruny často hovořil. To mu ovšem vývoj poměrů zabránil. Ale jinak byla měnová reforma, počínaje kolkováním , v tomto kruhu smluvena již tehdy.

(Mimořádná situace) Situace, jaká tu byla p ři vzniku československého státu, nevyskýtá se v dějinách. Státy vznikaly zpravidla válkami, na území vyloupeném a zpustošeném, naplněném anarchií a bídou. Ale buď to bylo před vznikem průmyslové civilisace nebo mimo její oblast, a zemědělství, páteř země, po dvou, třech žních rychle se vzpamatovalo, nebo nový stát vznikal přičleněním k mateřskému nebo anektujícímu území, které rozšířilo na celek svou měnu a hospodářské i právní zřízení. Československé území válčením nebylo téměř dotčeno a život jeho pokračoval zatím podle dosavadních řádů. Ale bylo to území s rozsáhlým, pokročilým průmyslem, úzce spjaté s odbytišti, která ležela jednak v ostatním Rakousko-Uhersku, jednak po celém světě.

(Průmysl) Množství obyvatelstva bylo odkázáno na tento průmysl, ten však měl značný nedostatek surovin a z velké části byl zařízen na výrobu válečného materiálu, pro který rázem přestal odbyt. Válka mu ovšem přinesla značné výhody, neboť dostával dobré ceny a mohl provésti značná výrobní zdokonalení. To neplatilo ani o uhelných dolech, v nichž se těžilo velmi neracionelně, ani o železnicích, které značně sešly. Mnoho utrpěla také výkonnost zemědělství a chov dobytka, ačkoli válečná léta přinesla mu zase velké zisky a hojnost kapitálu. Nejvýnosnějším válečným zaměstnáním byl obchod, jenž podporován snadným úvěrem, do krajnosti využil nedostatku zboží. Zato řemesla, pokud nesouvisela s válkou, neměla surovin nebo trpěla vojenskou službou, zle upadla. Zde začínala proletarisace středního stavu, která šmahem zachvátila jeho příslušníky, odkázané na pevné platy i na rentu z nastřádaného kapitálu nebo domu. Velká část jeho, až na byty a trochu domácího zařízení, žila životem dělnického proletariátu a trpce spolu s ním nesla, že válka, která je tak ochudila a utrýznila, jiné hospodářsky povznesla a povznáší.

(Sociální přesuny) Velký vzrůst majetkových a sociálních nerovností byl zjevem, jenž nemohl býti ponechán sám sobě. Nesrovnalosti v důchodech pracovních, jmenovitě pokud se týkaly tělesné a duševní práce, slibovaly, že se vyrovnají samy, arci musil i stát splniti povinnost ke svým zaměstnancům. Naproti tomu majetky nové i zvětšené, věcné i peněžní, musily býti nějakým způsobem povolány, aby přispěly ku prospěchu celku.

(Inflace) V jejích číslicích a hodnotách nezračilo se ovšem jenom zbohatnutí. Velké cifry byly především symptomem dalšího a to nejrušivějšího a nejnebezpečnějšího válečného zjevu: znehodnocení peněz. Třicet miliard přesáhl oběh bankovek a jistě nejméně čtvrtina z toho obíhala v Československu! Všude konala tato papírová záplava své ničivé dílo: znehodnocovala staré kapitály a všecky závazky, znějící na peníze, za to vzdouvala ceny, důchody a zisky, avšak nikoli rovnoměrně, nýbrž i podle nabídky a poptávky. Proti peněžnímu kapitálu klesala celková reální hodnota kapitálu věcného, jmenovitě úbytkem toho, co bylo spotřebováno definitivně vojskem a zhoršením polností i budov a zařízení. Peníze klesaly, ceny stoupaly, ale nestejnoměrně.

(Ceny) Vše, co souviselo s potřebami války a s nejnutnějšími potřebami obyvatelstva, stoupalo nejrychleji a nejvýše. Byl zde tedy nejen obecný vzrůst cen čili drahota, nýbrž také vzájemný nepoměr čili anarchie cen. A byla zde také nezdravá, nebezpečná plethora peněžní, neboť strávené statky věcné se měnily v peníze, které se hromadily doma i v peněžnictví, mařily úvěrové hospodářství a sváděly k utrácení nebo kupování do zásoby a k uložení peněz.

(Nucené spětí s rakouskou korunou) Všecky tyto zjevy a tendence zdědil nový stát. Co však bylo nejhorší, neboť nejenom překáželo jeho suverenitě, nýbrž i jakékoli okamžité nápravě, bylo to, že stát měl společnou měnu s ostatním Rakousko-Uherskem , ale měl s ním i společnou cedulovou banku čili zdroj papírových bankovek, vlastně dávno státovek, a tento zdroj pracoval dále, vrhal do oběhu nové miliardy, a to půjčováním oběma vládám i zesíleným lombardem válečných půjček, čili rozmělňoval oběh a tím kazil hodnotu peněz i dále. Vláda Lammaschova dala si od Rakousko-uherské banky vyplatiti dvě miliardy, a jenom 7. listopadu lombardovala banka za více než 600 milionů válečných půjček.

(První opatření) Proti obému se brání ministr financí – Alois Rašín. Proti oněm dvěma miliardám marně, alespoň s tím výsledkem, že podle mírové smlouvy za bankovky, vydané po 27. říjnu, republika neručí. Také lombard válečných půjček banka nezastavila, ale Rašín jej zakázal všem jejím filiálkám v republice.

(Nostrifikace bankovek a zjištění majetku) Bylo jasno, že republika musí se především co nejdříve odpoutati od rakouské měny tím, že bankovky, obíhající na jejím území, buď vymění za své (ale ty nebylo možno rychle natisknouti) nebo označí kolkem, což bylo předem přijato jako mnohem snadnější. Tím se zabrání dalšímu vlivu Rakousko-uherské banky na československou měnu a zjistí také, kolik korun u nás přesně obíhá. Bude-li tato výměna nebo nostrifikace pro vedena tak, že se při tom zjistí, kolik má kdo bankovek v držení, a bude-li současně dále zjištěno, kolik má kdo vkladů, pohledávek, cenných papírů, také však cizích valut a drahých kovů, větších cenností, nákladnějšího domácího zařízení, dále zařízení výrobního, zásob surovin a zboží, dobytka, budov a pozemků, krátce  movitého i nemovitého majetku (s odečtením předmětů k osobní potřebě a dluhů), vznikne tím obraz jmění každého jednotlivce i celého jmění národního a tím základ pro dávku z majetku. Obojí zjištění, hotových peněz i movitého a nemovitého majetku, bylo by ovšem nutno provésti k témuž dnu, aby peníze nemohly se přelévati do ostatních statků a naopak.

(Další kroky) Zjištěním, respektive výměnou hotových peněz docílí se jen tolik, že nároky všech majitelů rakouských bankovek na Rakousko-uherskou banku přejdou na československý stát, který vydá bankovky nové nebo nostrifikuje staré, čili z rakousko-uherských kvasi bankovek – neboť de facto byly to státovky – stanou se československé státovky a jediným věřitelem vůči likvidující Rakousko-uherské bance (s jejím zbytkem zlatého pokladu a ostatním majetkem, budovami atd.) stane se československý stát, jenž zároveň bude dlužníkem vůči všem majitelům československých státovek. Pro nápravu nově utvořené měny nestane se tím ještě nic. Bude však tato měna potřebovati nápravy a jaké?

(Náprava měny, velká nebo malá?) Na to bylo možno jiti s různých hledisk a podle toho provésti reformu velkou nebo jen malou. Že je peněz nad potřebu mnoho, dotýkalo se makavě všech, kdo vzpomínali, jak bylo za starého režimu s jeho počtem peněz, víc než třináctkráte menším. Tato „ mnohost“ peněz by k mechanickému návratu do bývalých časů vyžadovala stáhnouti neméně než dvanáct třináctin všech bankovek. To by byla reforma dojista největší – kdyby ovšem bylo možno ji provésti, to jest uskutečnit bez katastrofální poruchy hospodářského života, bez krutých křivd – a také s pevnou představou o tom, co pak nastane. Přirozená a možná byla reforma menší. Zvýšený oběh bankovek byl jistě velikou křivdou na všech, kdo měli staré peněžní kapitály a staré nehybné důchody.
Ale život hospodářský se vysokému oběhu bankovek značně přizpůsobil, respektive sám jej pomáhal vyvolatí, všecky ceny stouply a pokud tomu bylo tak, musilo i množství hotových peněz, to jest skutečných bankovek, jimiž se přímo platí, býti vyšší.

(Přebytečné oběživo) Měřítkem praktické potřeby množství bankovek byly ceny a intensita hospodářského života. Ta proti dobám mírovým zřejmě klesla, ceny pak byly sice nevyrovnané, šmahem – až na činže – stouply, ale rovněž celkem byly nižší než stoupl oběh. Bylo tu krátce množství přebytečného oběživa, to jest toho, jehož hospodářský život nepotřebuje, které se tudíž hromadí doma nebo v peněžních ústavech, má za následek nízkou úrokovou míru ze vkladů a tím i svým množstvím překáží spořivosti a vede k utrácení. Kromě toho však způsobu je obecné placení hotovými a drží tím život hospodářský ve stadiu hospodářství peněžního, ne však úvěrového, brání používání obchodní směnky a tím nenutí k racionelnímu hospodaření, ale také znemožňuje ústřednímu ústavu působiti na úrokovou míru i na ku rs valuty a přizpůsobovati výši oběhu bankovek skutečné potřebě, která v  různých dobách ročních a přirozeně i podle konjunktury je různá. Bude-li oběživa méně, ano bude-li ho nedostatek, pak by obchod musil k bankám se směnkam i a tyto s nim i k cedulové bance, která by je diskontovala, takže oběživo by zde bylo znovu, ale jeho část, takto vydaná, byla by jiné povahy než dřívější nekryté pseudobankovky: byla by kryta, třebas ne zlatem, a pohybovala by se dle potřeby. Peníze, hromadící se v peněžních ústavech, vracely by se do hospodářského života, platil by se z nich tedy vyšší úrok, čímž by se podporovalo spoření. Průmysl a obchod, pracujíce s úvěrem, snažily by se nakoupené suroviny rychleji zpracovat a zboží rychleji prodat, sklady by se prázdnily a spotřebitel by cítil pokles drahoty .

(Malá reforma: stažení zbytečného oběživa) Bylo viděti, že odstraní-li se z oběhu část, které život nepotřebuje, nezmění se tím ještě nic na kursu valuty, ale život hospodářský se dostane do normálních kolejí a změní se struktura měny, takže bude na ni možno působiti politikou cedulového ústavu a nebo se tím aspoň připraví možnost takového vlivu do budoucnosti. To byla reforma malá.

(Velká reforma) Bylo však pomýšleti i na reformu velkou – nebo spíše na nějaký stupeň reformy velké. Ta se mohla týkati: buď jen stabilisace, nebo i hodnoty a mezinárodního kursu československé měny. I kdyby byly koruny na československém územ í zmenšeny o přebytečn é oběživo, byly by to státovky a měna papírová. Při rovnováze a jmenovitě při aktivitě platební bilance dala by se sice držeti, přesto by však byla vítaným předmětem spekulace, vydaným nebezpečí kolísání. Proti tomu natrvalo mohla chrániti jen přeměna státovek v bankovky, čili založení cedulového ústavu a podepření měny buď jen zlatém nebo aspoň zlatém a dobrým devisovým a směnečným materiálem. To se týkalo konsolidace československé koruny. Za předpokladu, že by nedošlo k tisku nových státovek ani nekrytých bankovek a že by stát dobře hospodařil a nabýval všude důvěry – byl by tím odstraněn organisační rozvrat měny, ne však inflace, to jest ono rozvodnění oběživa, které se jevilo v obecném stoupnutí hospodářských čísel.

(Coby znamenal vzestup koruny?) Státní bankrot udál se na útraty majitelů předválečných peněžních kapitálů a nehybných důchodů, prospěl naopak majitelům kapitálů věcných. První zachovali si jen část své kupní schopnosti, těm to naopak hodnota jejich majetku číselně stoupla a poskytovala zvýšené možnosti výdělkové.Každé stoupnutí kursu a hodnoty koruny odčiňovalo by kus křivdy na těchto obětech bankrotu a rehabilitovalo a upevňovalo by důležitou ctnost národohospodářskou: spořivost. V zahraničním obchodu vyšší kurs koruny znamenal, že nebude tendence prodávati do ciziny pod světové ceny a ochuzovati tak zemi, kdežto levný import bude zlevňovati ceny pro domácího spotřebitele a tak nutiti výrobce k racionalisaci a zmenšování výrobních nákladů.

(Pro a proti) Tato část velké reformy nebyla již nesporná. Se vzestupem koruny stoupala by i břemena dlužníků, klesala by hodnota skladů atd., ale dluhy by číselně zůstávaly, stoupající hodnotou pak by se stávaly velmi tíživými. V zahraničním obchodě zase nižší kurs – i když neklesá – podněcuje export a je brzdou zbytečného, luxusního importu. Úkolem nápravy měny nemůže býti, namítalo se, napravovat křivdy, nýbrž docílítí v ní s nejmenšími obtížemi a komplikacemi, bez otřesů, takové základny hospodářského života, aby se mohl co nejlépe rozvíjet a poskytoval co nejlepší vyhlídky na obnovu válečných ztrát a poruch. Při silném zvednutí koruny je nutnost zmenšiti radikálně oběh peněz, což přirozeně nemohlo by se státi jenom na útraty těch, kdo právě mají rakousko-uherské bankovky v rukou a v pokladnách, nýbrž značnou dávkou z majetku. Byla však otázka, bude-li tu schopnost, zaplatit jí v nových, těžkých korunách, a neukáže-lí se obecná snaha přeliti ji do cen zboží, což bude značnou překážkou obecného poklesu cen čili nutného procesu deflačního, bez něhož se ani zahraniční kurs – pro špatné vyhlídky exportu – nedá držetí. A byla veliká otázka další, jak upraví stát své vlastní povinnosti a nároky, daně, platy úředníků, dluhy atd.?

(Měna výrazem poměrů) Tyto úvahy zvítězily pro zásadní stanovisko nerozhodovati se zatím pro žádný odchylný kurs, nýbrž přijmouti kurs, jak právě byl, odstraniti však oběh zbytečný a připraviti si tím další vliv na měnu prostřednictvím státu, ne-li hned cedulové banky. Z těchto důvodů však také netvořena nová jednotka měnová

(Novou jednotku?) Bylo však také možno provésti na předzhodnocení koruny a potom teprve zavésti novou měnovou jednotku, která by nebyla psychologicky dotčena ani vzpomínkou na korunu rakouskou, ani potomním kolísáním . Rašín představoval si to po jistou dobu tak, že by se vedle kolkovaných, nostrifikovaných korun pomocí cedulového ústavu zavedla měna franková. Frankové bankovky dostávaly by se do oběhu tím způsobem , že Národní banka by diskontovala jen směnky, znějící na frank. Tím by se vyskýtaly frankové směnky i vklady a tvořila by se doma relace mezi frankem a korunou. Směnky, znějící na korunovou měnu, by Národní banka nediskontovala, nýbrž kupovala na burse za franky

(Dvojitou měnu?) Nebezpečí plánu, pracujícího s dvojitou měnou, bylo by v tom, že by snadno mohl nastati útěk od koruny, jenž by se projevil překotným kupováním a thesaurováním franku, kdežto koruna by tím – nezaslouženě – klesala, ale oběh přesto by plnila, ježto by jakožto horší mince vytlačovala z něho minci dobrou, frankovou, jež by byla schovávána.

(Původní radikální plán) Může ve světě hospodářských číslic, neúprosných ve své určitosti i v zákonitosti svých změn působit vedle logiky a předvídání též temperament? Skoro se tak zdá, slyšíme-li o původním plánu Rašínově. Chtěl zadržeti p ři kolkování 80 procent, plné čtyři pětiny bankovek, takže, při oběhu deseti miliard, který předpokládal, zůstalo by jích v oběhu asi za dvě miliardy. Zároveň měla se zříd iti cedulová banka a dotovati kapitálem sto milionů dolarů ve zlatě, vypůjčeným v Americe, jenž by tam zůstal a sloužil k potřebným kursovním intervencím . Zbylé dvě miliardy korun byly by československé bankovky, kryté zlatem.
Poněvadž se při stavu československého průmyslu dala očekávati natrvalo příznivá obchodní bilance – při současné půjčce padesáti milionů dolarů na nákup surovin – byla naděje, že kurs koruny se udrží na zlaté paritě. Zadržených osm miliard bylo by zálohou na majetkovou dávku, jež by se platila kvitancem i na zadržené rakousko-uherské bankovky. Byla by to léčba inflace opravdu radikální, rázem. Rašín byl jistou dobu pro ni. Koruna by byla náhle stoupla, nastal by pokles cen a snižování mezd a platů, velké obtíže dlužníků a exportu atd., krátce prudká krise. Ale říkal si, že to bude jednou pro vždy a pak bude pokoj, kdežto inflace a valutní nepořádek, ale i pomalé zdvíhání kursu koruny, tedy pomalá deflace že znamená vleklou horečku, každý záchvěv koruny zpátky paniku, velké pokušení a šanse spekulace, krátce dohromady pro mladý stát horší stav než sebetěžší operace. Vážné hlasy jeho přátel i členů Národního shromáždění byly proti tomu a Rašín se plánu vzdal a volil řešení kompromisní, zastavení inflace a pomalé zhodnocení koruny až ke stabilisaci na přiměřené výši, jak od počátku to zastával Vilém Pospíšil.

(Přípravy) I když se už Rašín u sebe rozhodl pro střední linii,musilo arci všecko ještě jiti mnohonásobným sítem. Bylo to nutno, aby se na nic nezapomnělo a udělala se vskutku neproniknutelná síť, kterou by při zjišťování majetku nic neuteklo, potom z důvodů ústavních -plán musil býti schválen Národním shromážděním – a konečně z ohledů na veřejné mínění a jeho odborné mluvčí.
Bylo několik oficielních i soukromých anket. Byl tu poradní sbor pro přechodné hospodářství a jeho finanční odbor, jenž na konec se rozhodl pro písemnou anketu na podkladě dotazníku, sestaveného drem Pospíšilem. Tento referoval o význačných názorech, jež tak to byly projeveny, Rašínovi, který mezitím sestavil si pro kolkovací akci a přípravu akcí soupisových úzký, důvěrný kruh čtyř spolupracovníků. To již byla příprava technická, k provedení věci již rozhodnuté. „Svoji anketu “ provedl si Rašín kromě toho sám, jenom ústně. Vypravuje o tom: „Vyloučil jsem předem ty, kdo válečné zisky uložili již za války způsobem, který by je pojišťoval proti řešením nějakým násilným opatřením. Bylo jich hojně. Po několikáté větě poznal jsem jejich soukromý zájem a přestali pro mne býti experty (kupovali domy, statky , dělali investice, platili předválečné dluhy atd.) a přimlouvali se za devalvaci, poněvadž by je stihla nejméně. Sám jsem neměl osobního zájmu, poněvadž válka a vězení vyčerpalo všecky patnáctileté úspory moje.“

(Co znamená hodnota a pohyb měny) Co v podstatě znamenaly papírové peníze, obíhající na československém území? Jednak nárok na Rakousko-uherskou banku, respektive po nostrifikaci na československý stát. Jako věřitel neměl tento stát vůči Rakousko-uherské bance valných vyhlídek: z jejího zlatého pokladu byly trosky, jinak tu byly už jen budovy a zařízení. Československý stát byl tedy velkým dlužníkem vůči obyvatelstvu, od něhož si jeho předchůdce, rakousko-uherský stát, pomocí inflace vlastně ve velkých rozměrech vydlužil prostředky na válku. Jestliže by kupní síla koruny stoupala, tu by nárok obyvatelstva, pokud papírové peníze vlastnilo, na stát stoupal, ale s tím by stoupalo i břímě státu.
Klesala-li by koruna, klesal by i souhrn nároků jejích držitelů vůči státu, ale klesalo by zároveň i břímě dlužníků. Avšak tato rovnost by byla zdánlivá. Ze dvou eventualit: bohaté obyvatelstvo -chudý stát, chudé obyvatelstvo – bohatý stát, je první nepochybně pro celek příznivější, poněvadž více kapitálu v rukou obyvatelstva umožňuje vydatnější činnost hospodářskou. Státovky čili nárok na stát znamenaly ovšem jen část národního majetku. Peníze nejsou jenom uchovatelem, nýbrž i měřítkem hodnot. Je-li jejich hodnota proti dřívějšku nízká, znamená to vládu velkých čísel, velkých (číselně) majetků, velkých cen, velkých důchodů – a tato velkost, třeba jen zdánlivá, svádí k utrácení a nehospodárnosti při spotřebě i výrobě. Při vyšší hodnotě peněz je tomu naopak (ač příliš vysoká jednotka peněžní svádí k tomu, že mnoho drobných věcí a služeb se jí cenou přizpůsobuje a zdražuje tak živobytí). Obě tyto protichůdné tendence projevují se však ještě daleko intensivněji, jestliže hodnota peněz není stabilisována, nýbrž pohybuje se, klesá nebo stoupá. Klesající kurs měny znamená stoupání cen a tudíž umělou konjunkturu se všem i důsledky; stoupající kurs naproti tomu pokles cen a tudíž zesílenou konkurenci. První znamená snadné výdělky, druhé naproti tomu nucení k hospodárnosti; první odvádí od šetrnosti a tvoření kapitálu, druhé je podporuje; první znamená snadnost zvyšování výrobních nákladů, ochotu povolovat požadavky, jež se přirazí k ceně, všeobecné hnutí za zvyšováním důchodů; druhé naproti tomu nutnost racionalisace, výchovu k pracovitosti, větší respekt k spotřebiteli, jemuž se dostává výhod z poklesu cen. Při prvním pochodu kromě toho nehybné složky výrobních nákladů – dluhy, daně, do značné míry i mzdy a platy – svým reelním poklesem jsou darem výrobcům, při druhém pochodu naopak nutí podnikatele, aby šetřil materiálem, prováděl racionalisaci, rychleji obracel kapitál, usiloval o snížení úrokových břemen, krátce zdokonaloval svou soutěživou sílu. A byly zde i další důsledky. Při prvním pochodu dřív nebo později musila výroba obecným přizpůsobením všech hospodářských čísel pozbýti svých umělých výhod a budu silovati o nový pokles kursu nebo upadnouti v krisi, obrátiti a sama se dáti na cestu druhou; cesta druhá – nešlo-li se po ní arci příliš daleko, aby se nestala nesnesitelnou dlužníkům – musila brzy pro jeviti následky zdokonalené výrobnosti ve stoupnutí blahobytu valné většiny obyvatelstva.

(Potřeba obratu) Zdálo se, jakoby hospodářské zákony byly suspendovány. Působily však přesto dále, a jmenovitě nejvyšší z nich: že nezbytnou podmínkou společenského blahobytu je práce. Sebeideálnější distribuce výtěžků nemohla odstraniti nedostatek chleba, masa, textilií, uhlí, bytů, surovin, malomoc dopravy, obecné zhoršení výroby. Pokles na straně statků byl stejně zhoubným vinníkem drahoty, jako tisk bankovek. Opravdová, rozhodující pomoc byla jenom jedna: celý národ, podnikatel jako dělník, sedlák jako obchodník, úředník jako učitel musil se sebrat a obnovit rozvrácené hospodářství novou, a to zvýšenou přičinlivostí, ať již sloužila přímé výrobě nebo její organisaci či přípravě službami státu a vzděláním dorostu.

(Stanovisko cti) Vášnivě potom to užil Rašín, a zde vyzařoval jeho vnitřní svět. Miloval svůj národ, dovedl pro něj riskovati a nésti důsledky, nyní však chtěl, aby, nabyv znovu svobody, dovedl z ní také něco udělati, chtěl, aby se vyznamenal před světem. K těmto výšinám pro Čechoslováky, nedávno ještě nadobro neznámé, vedly jen dvě cesty: jedna pro jednotlivce světové úrovně, druhá však i pro celek, jestliže se uplatní tam, kde menší počet není rozhodující překážkou: v solidním vybudování státu a obnově pořádku uprostřed zemí, ohrožených bolševictvím, které svět nebyl neochoten spojovati se slovanskou povahou. Teď byl čas nejen vyvrátit předsudky, také, možno-li, dáti příklad. Co mohlo býti skvělejším činem než vykročiti z přítmí dějin naráz mezi nejzdatnější národy světa?

(Hospodařiti) Rašínovi byla to věc národní prestiže, ale i mravního přesvědčení. Zvykl klásti velké nároky na sebe i své. Jeho jasný, střízlivý rozum, nepřátelský neurčitosti a frázi stejně jako sebeklamu a snění, zřetelně mu ukazoval oblast a směr jednání. Vojáci právě odkládali zbraně, honosná feudální společnost byla poražena střízlivou demokracií, z politického a sociálního rozvratu v Rusku rodila se strašlivá bída. Jednati teď znamenalo především hospodařiti. Lidé se vraceli na svá pole, do dílny a továrny, k dopravě, za pulty a psací stoly. Jen tam mohli zase sebe a své rodiny opatřiti vším potřebným, vyživiti svá hustě zalidněná území, přizpůsobiti svůj život opět výši svých potřeb. Bylo potřebí práce tisíců a tisíců mozků, aby se z klínu přírody zase bralo tolik, co by stačilo nejen k uhájení života, nýbrž i k jeho zvelebení, k náhradě válečných ztrát a obecného vyčerpání. Rašín, liberál, byl přesvědčen, že kultura se nemůže obejiti bez výsledků přirozené souhry jednotlivých úsilí o největší výtěžek, a byl přesvědčen, že hospodářský individualismus vytvoří si ve stupňované soutěži také nejspolehlivější prostředek proti lichvě. Znal život výdělečný jako advokát do statečné i s jeho s tránek méně světlých, ale byl optimistou v přesvědčení, že celkový výsledek se obrátí k obecnému dobru, a že opravdová práce a vytrvalá snaha po lepším pomůže v lidech obnoviti pozapomenuté mužné ctnosti.

(Nutné oběti) Revoluce nemohla se nikdy obejiti bez jistého chiliasmu. Také v československém státě byl ohlašován a viděn otevřený roh hojnosti, v němž je připraveno všecko, co o dpíral nepřátelský stát, ale i mnoho z toho, co odpírala dosud lidská společnost svým méně úspěšným členům . Že hranice toho, co stát může trvale poskytov ati, jsou dány daňovou silou jeho obyvatelstva, a že ty to hranice jsou nyní, po vysilující válce, mnohem těsnější, uznávalo se leda pro nároky d ruhých. Proto se velmi brzy musilo naraziti na střízlivou skutečnost, která tvořila nutný rub samostatné existence i výraz mimořádných poválečných poměrů.

(Nová fronta) Rozvinouti, organisovati a držeti tuto frontu bylo dílem, slávou a nakonec tragikou Rašínovou. Bylo výrazem jeho vášnivé oddanosti obecnému dobru, jež ho stavěla do prvních řad a nad souhlas většiny a popularitu kladla mu věrnost k tomu, več věřil. Na boji rozumu s instinktem zakládá se všecka kultura, na jejich vzájemném poměru její stupeň . V rozvoji lidských kolektiv zračí se konec konců výsledek toho, do jaké míry přiblížila se mravní zásadě: dávati vzdálenější, leč větší a trvalejší slastí přednost před okamžitou, ale menší a přechodnou.

bavor-podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Rašín jako tvůrce finanční politiky

    • NavajaMM napsal:

      Zaujímavá úvaha a chlapec sa bál naplno sformulovať výsledok. Prečo vôbec naráža na akési branie majetku, ak nemá pocit, že jeho vlastníctvo je v poriadku s ľudskými a prírodnými zákonmi? Asi preto, že to naozaj v poriadku nie je.
      Áno, hrá sa o čierneho petra. Toto je aj hlavná príčina súčasnej globálnej krízy. Vlastníctvo by nemalo byť len formálne – papierové, a nemalo by byť možné pchať peniaze do takéhoto vlastníctva. Tieto peniaze chýbajú v obehu. Nezamestnanosť nie je preto, že nie je čo robiť/vyrábať. Je to preto, že chýbajú peniaze na mzdy a na produkty, ktoré by sa za tieto mzdy mohli poskytovať.

    • čtenář napsal:

      pane Bavore,
      toto mi prosím nedělejte,dávat sem články s datem 7.listopadu 2016,málem mě trefilo.

      • Bavor V. napsal:

        No jo.
        malý překlep, ale už ho opravovat nebudu. Pochopitelně mělo být 1.11.

        • čtenář napsal:

          po počátečním šoku přišla radost,že máte někde protekci a přístup k tomu co teprve bude v novinách vycházet,a on to by jen překlep.

    • Ahele napsal:

      Robejšek? Pravda, jeho současné názory na EU, imigrační krizi, Rusko korespondují s tím co se tady v příspěvcích diskutuje a jaký je i zřejmě většinový názor mezi lidmi. Ale on je členem Římského klubu a Rotary klubu, který je považován za nový druh zednářství. (koho o těchto organizacích a jeho členech zajímá víc informací ať si je vyhledá, je jich poměrně dost)
      Tak nevím. Přijde mi, že by to skutečně mohl být ten černý vzadu. Ale bude to v náš prospěch? Já tam tak nějak cítím něco podobného jako Švejnara.

    • Cech napsal:

      Geschäftsführender Direktor Internationales Institut für Politik und Wirtschaft, Haus Rissen, je pouze prodlouženou rukou Německého kapitálu nyní úřadujícího v Česku.
      Protože dle něho pouze rozšíření a prohloubení měnové unie má budoucnost. Evropa mnoha měn prostě musí skončit.
      Pro nás tou obrovskou výhodou je, že na A.cz působí již téměř desítku let a z jeho starších příspěvků je evidentní, že je mu Česko jako takové velmi nesympatické a považuje jej za krajně nekulturní a samostatného vývoje neschopné. Češi jej spíše dojímají než inspirují.

      Proto výše spinující Petr Kamberský, za to musel dostat celkem slušný balík, jinak by se zřejmě nedopouštěl těchto více jak průhledných polopravd (cílených lží).

Komentáře nejsou povoleny.