Rašín a přechod do nové doby


ALOIS RAŠÍN – JEHO ŽIVOT, DÍLO A DOBA
Dr . KAREL HOCH, NAKLADATELSTVÍ ORBIS PRAHA XII . 1934

V den výročí obnovy československé státnosti předkládám pasáže z knihy o Rašínovi. Jedná se o jeho pojetí ekonomické reformy v období přechodu od císařství k samostatné republice. Protože tady již padlo, že Rašín byl pro své kolegy ve vládě nepříjemným soupeřem a tedy jeho smrt byla pro ně vlastně vysvobozením, předkládám právě ty pasáže, kvůli kterým byl nepříjemný. Myslím si (ač nejsem ekonom), že Rašín měl správné vize a byla jej skutečně škoda. Ale posuďte sami. 

A jen tak na okraj. U příležitostí udílení státních vyznamenání bude dne speciální Černá hodinka

(Přípravy ve vězení) Rašín nebyl původně určen ministrem financí československého státu. Mělo se zato, že bude ministrem vnitra. Ale sám připravoval se pro ministerstvo financí. Nejvíce mohly o tom vypravovati zdi vídeňského vězení, kde napsal populární učebnici národního hospodářství a pilně a mnohdy horečně promýšlel zvláštní problémy poválečného hospodářství a jmenovitě československého státu . O tom svědčí několik sešitů poznámek, knížka o národním hospodářství, i spoluvězňové, jmenovitě Kramář a Červinka, účastníci společných procházek, ale také vojenský žalobce, který už v době vyšetřovací vazby uhodl a rozzlobeně řekl Scheinerovi, čemu slouží knižní materiál, který si Rašín do vězení dával posílati.

(Ministr financí) 16. listopadu byli zvoleni důvěrníci stran Národního shromáždění členy vlády. Za Státoprávní demokracii, která měla tam z půltřetího sta členů – vesměs československé národnosti – 46 poslanců, byl to Kramář jako předseda vlády, Moravan dr. A . Stránský jako ministr obchodu; ministerstvo financí připadlo vzájemnou dohodou členů vlády Rašínovi.Téhož dne toto ministerstvo zahájilo úřadování v několika pokojích prvního patra paláce Clam-Gallasova, zatím se čtyřmi konceptními úředníky. Koncem měsíce provedeno tam pak jmenování a rozděleny agendy.

(Nesnáze finanční správy) Ministr má velké cíle, ale zatím jen malé možnosti. Stát potřebuje peněz, peněz a peněz, ale správní aparát je slabý; stá t potřebuje brzkého zasáhnutí do věcí valutních, zatím aspoň odříznutí od rakouské měny, ale neovládá ještě své území; nezbývá tudíž než vypůjčovat si a nápravu měny zatím odložiti. Vybírají se tedy daně, zvláště z válečných zisků, ač to je velmi obtížné, poněvadž množství berních úředníků dělá rekvisice obilí a kontroluje mlýny, krátce je ve službách aprovisace, a berní úřady vyplácejí vyživovací příspěvky a podpory v nezaměstnanosti, takže státu utíkají příjmy nepředpisováním a nevybíráním daní. Na nové daně ovšem zatím nelze mysliti. Stát tedy vypisuje půlmiliardovou půjčku Národní svobody, nadšeně přijatou, a pomáhá si kontokorentními zálohami peněžních ústavů (v lednu 1919 1250, v červnu 546 milionů a u poštovního úřadu šekového 926 a 320 milionů a v srpnu 1919 emise pokladničních poukázek za více než miliardu.

(Nelze žiti na útraty státu!) Je to jeho první řeč v Národním shromáždění. Tam je už plno neklidu a nedočkavosti, nedůvěry a nepřátelství mezi stranami a stavy. Venkov, dělníci, buržoasie seskupují se a jsou sráženi ve tři tábory. Všecko se sice nakonec přijímá jednomyslně, ale nejsou to už manifestace z prvních dnů a nejeden by raději viděl hlasování bojovná, vítěze a hlavně poražené. Včera už byly hlučné scény při zákonu o osmihodinové pracovní době. Teď podává ministr financí rozpočtové provisorium na první polovici roku 1919 a sněmovna poprvé slyší, jak to vlastně s financemi republiky vypadá. Potřebuje dvě miliardy (z toho 600 milionů na vyživovací příspěvky rodinám vojáků) a na ty se již v příjmech nedostává 700 milionů. Ale to není konec. Uskuteční-li se vše, co bylo ve sněmovně přijato kromě toho, vydá to půl třetí miliardy, čilí všecko dohromady tři a půlkráte tolik než očekávané příjmy. A Rašín s nevinnou tváří mluví: „Já se na všechny návrhy, které se strany vážených pánů i dám jsou předloženy, musím dívati vážně. Já nemám práva si mysliti, že některé tyto návrhy jsou podávány jen tak, jako návrhy agitační, poněvadž jsem přesvědčen, že zajisté páni členové, kteří tyto návrhy podepisovali, si řekli, co to bude stát a jakým způsobem se to uhradí. Já myslím, že povinnost tuto otázku si položiti nepatří jen ministru financí, nýbrž patří každému členu tohoto slavného shromáždění.“ A vykládá, že je potíž s vybíráním daní, že není úředníků a nepřímé daně (z lihu a piva) neplynou . Bez rovnováhy ve státním hospodářství nelze však upraviti valutu a dostati zahraniční půjčku a pořádek je věcí prestiže, také však podmínkou úspěchu na mírové konferenci. Mezi valutou a výrobou je souvislost, nestačí zlatý poklad, brzy by se rozplynul, kdyby nebylo finanční rovnováhy, a nestačí jen sebrat válečné zisky, musí se obnoviti pracovitost a spořivost. Za války lidé odvykli práci, dvě třetiny žily na útraty státu, jako vojáci nebo z vyživovacích příspěvků, a procento lidí, kteří zvykli si žiti bez práce, neobyčejně stouplo.

(Bouře a utišení) Teď už toho mají na levici dost, z hluku vznikne bouře, někdo zvolá: To je urážka, dělati z dělníků lenochy!, křičí se vlevo a tleská vpravo, a Rašín jen stěží utiší posluchačstvo důrazným prohlášením, že pracovati musejí všichni. Ale když na něho vykřiknou: vy napřed , v těch vyšších kruzích, přejde také k útoku, vztáhne to na sebe, a ač volají, že nebylo to míněno osobně, nýbrž celá třída, odpoví: „Já k žádné třídě nepatřím, jsem občan Československé republiky!“ Pak se konečně vrátí klid a ministr má napjatý zájem i všeobecný potlesk nedočkavé sněmovny, když jí dává první zprávy o dávce z majetku, ač povídá v podstatě jen tolik, že to bude soubor daní a že to pak půjde rychle, ale zatím se to musí ještě tajit. Již teda dlouho potom ukazuje daň z majetku svou velikou psychologickou a politickou váhu. Chudí viděli v ní jakousi protihodnotu nouze, kterou za války vytrpěli, a trest na válečné zbohatlíky. Skutečný význam měla pouze pro měnu, ne pro celé státní finance, ale bez její sociální funkce, bez spokojenosti chudých a podrobení se majetných těžko by bylo lze překonati první doby. Proto také nemohla stačiti pouhá půjčka na valutní reformu.

(Tři choroby republiky) „Republika, vlastně její obyvatelstvo“ píše dru Benešovi 4. ledna do Paříže, „ stůně třemi těžkými chorobami.“ Obyvatelstvo na vojně a vyživovacími příspěvky odvyklo práci a „ohromné množství lidu si myslí, že zůstane to trvale tak, aby stát živil dvě třetiny obyvatelstva.“
Druhá choroba je ta, že se věří ve všemohoucnost státu. „Nikoho, ani vůdčí lidi neodstraší, jak to vypadá ve státních podnicích, chtěli by, aby stát hned převzal všecky doly a velkostatky, čili aby se obyvatelstvo přeměnilo ve státní úředníky, kteří se budou rváti o hodnostní třídy. Všechno, co dosud prováděly země, okresy, obce, soukromé společnosti a spolky, nyní se najednou hodí na bedra státu a nikdo se nestará o to, odkud se na to vezmou příjmy. Každá činnost má býti nejen státem řízena, nejenom jeho zákonodárstvím podporována, nýbrž přímo placena.“.
„ Třetí choroba jest, že lid myslí, že svoboda předpokládá neposlušnost a znamená zákaz poroučeti. Administrativa se počíná následkem to ho rozkládati, úřady se bojí nařizovati, výkonné orgány se zdráhají zakročovati a dělají, že nevidí. Bojovati proti první chorobě je velmi těžko, dokud není surovin ze zahraničí – dosud nedošlo odtud nic – a je nedostatek uhlí, továrny stojí a pro nezaměstnané není práce. Opatřiti jim zaměstnání je to nejdůležitější, neboť pak nebudou choditi po ulicích a pomýšleti na různá alotria. Zaměstnáním zbavíme se také té úžasné nervosy, ve které všechno obyvatelstvo žije a diví se, že za dva měsíce se všecko z gruntu nezměnilo, poněvadž právě má dost času myslet, když nemusí pracovat.“

(Fata morgana) Ve státních pokladnách je prázdnota. „ Obyvatelstvo myslí, že svoboda znamená neplatiti daní, z exekucí si nikdo nic nedělá, takže nevím, jakým způsobem by se dalo hospodařiti dále.“ A teď následuje fata morgana, snad jediná v životě Rašínově. Věří, v duchu informací, přinesených delegací ze Ženevy, že Československo dostane válečnou náhradu, ba soudí, že nedostane-li ji, „znamená to neodvratně státní bankrot.“ Očekává, že Československo nebude postaveno na roveň Rakousku a Madarsku a nebude musit děliti se s nimi o nadělané dluhy, neboť to by znamenalo porážku. Proto naléhá na dra Beneše, aby nárok Československa na náhradu byl Dohodou co nejdříve uznán a zabezpečen rychlým odevzdáním. Konstruuje pomocí této náhrady plán na reformu měny a to tak, že teprve co by nebylo kryto válečnou náhradou, krylo by se dávkou ze jmění.
„Způsob provedení reformy mám již promyšlen. Svůj plán však jsem neučinil předmětem debaty v ministerské radě, a to po klidném uvážení proto, že by sotva zůstal utajen, ale hlavně proto, že bychom tu válečnou náhradu utratili dříve, nežli bychom vůbec věděli, zda ji dostaneme.
Jako americká půjčka, selhal nadobro i tento mezinárodní předpoklad reformy československé měny. Bylo nutno provésti ji výhradně vlastními silami.

(Rozhodnuto) V lednu je již rozhodnuto, že ze všech reforem kromě odloučení měny od rakousko-uherské provede se jenom zásah nejmírnější: stažení přebytečného oběživa, ne proto, aby se pouhým úbytkem peněz zdvihl kurs koruny, nýbrž aby nastal návrat k úvěrovému hospodářství a možnost vlivu na měnu. „Bylo mi velmi vzdáleno“, praví pak Rašín ve výkladu svého finančního plánu, „mysliti, že zmenšení oběživa bude míti za následek snížení cen. Takové mechanické myšlení, takové vyznávání kvantitativní teorie peněžní, dle níž peníze se pokládají za zboží a učí se: čím více peněz v oběhu, tím vyšší ceny a naopak, nebylo nikomu tak vzdáleno jako mně.“

(Kolik zadržeti?) Běželo však o to, kolik peněz zadržeti. Rašín chtěl zadržeti celých 80 procent: z předpokládaného oběhu deset miliard zbyly by tak dvě, ale ježto část byla ve státních pokladnách a tam by se okolkovala úplně, zbyly by v oběhu ca tři miliardy korun – asi šestapůlkrát více než před válkou, což byl vyšší násobek než asi v celku stouply ceny. Co by peněžní styk potřeboval nad to, opatřil by si úvěrem u cedulového ústavu, ale to by již byly státovky obchodně kryté. Jak je oběh přesycen a jak snadno snese obmezení, o tom provedl Rašín dokonce hmatavý důkaz. Dne 25. ledna vypůjčil si u peněžních ústavů stát neméně než jeden a čtvrt miliardy na hotovosti – ale za celý měsíc nebyla filiálka Rakousko-uherské banky požádána o diskont nebo lombard!

(Ne 80, nýbrž 50 procent) Ale všichni důvěrníci – Leopold A. Novák, Pospíšil, Roos – jsou proti 80 procentům a tvrdí, že je to příliš mnoho. I ministerská rada se toho leká, ba vynucuje, že do zákona musí býti dáno ustanovení, že menší částky budou dodatečně propuštěny, a poslední naděje, finanční výbor, kde Rašín usiluje aspoň o zadržení 60 procent, selhává, když tam dr. Engliš vystoupí vůbec proti nucené půjčce a chce dobrovolnou. Marně namítá Rašín, že v dané situaci, kdy je v občanstvu příznivé a velmi silné imponderabile, to jest důvěra a oddanost ke státu a proto ochota podrobiti se i ráznějšímu zásahu, nemusí býti obav. Zůstane 50 procent.

(Zmocňovací zákon) Se zmocňovacím zákonem v kapse půjde ministr financí a každému v republice, milionáři i nádeníku, Čechu i Němci, Pražanu na Novém městě a Vinohradech, libereckému textilníku a poslednímu chalupníku v Rudohoří a na Trenčínsku vezme na pouhé potvrzení polovičku peněz, které má v kapse a doma v punčoše či v pokladně. Je to však jenom začátek, drahota poleví, peníze zas budou něco platit, Dohoda pomůže, z ciziny přijde levnější zboží a lid republiky si oddychne. Tak doufají optimisté, ale i lidé střízliví, zástupci podnikatelů a obchodníků, i finančníci si říkají, že konečně bude aspoň jasno, protože z toho, co dosud v nekonečných debatách slyšeli o nápravě měny, devalvaci, bankrotu a věcech, o které se téměř nikdo z nich po celý dřívější život nestaral, už všecky brní hlava.

(Pracovat a šetřit) „My si musíme býti vědomi, že jen tenkráte bude míti ta naše česká koruna skutečně dobrý zvuk a dobrý kurs, vyhovíme-li třem nejzákladnějším podmínkám správného života hospodářského: dovedeme-li svůj rozpočet státní upraviti takovým způsobem, aby nebyl pasivní, dovedeme-li v tom státním rozpočtu šetřiti, dělati jen to, co jest nevyhnutelně potřebné, všecko ostatní, co nemusí ihned býti, odkládati na budoucí časy a přitom krýti schodky, které vzniknou, novými daněmi. Ale my nesmíme šetřit jenom ve státě, musíme šetřit vůbec. Musíme šetřit a vyrábět, jiné pomoci nám není, jinak naše koruna bude stejně devalvována jako stará. Takové veliké věci dají se provésti jen za spolupomoci, za upřímné spolupomoci veškeré veřejnosti. Bez této spolupomoci ovšem těžko může jeden člověk zmoci to, co světová válka tady nahromadila, a proto bych prosil všecky, ať už mají vliv v žurnálech nebo v úřadech, nebo kdekoli jinde, aby v těchto dobách, které byly nazvány bitvou, stáli na svých místech a pomáhali bojovat, poněvadž mohou býti ujištěni, že to není můj boj, že to není Rašínova bitva. Ne, to je bitva za lepší budoucnost finanční a hospodářskou Československé republiky, a tu musí býti všichni v řadách a všichni musí dbáti, aby ji udrželi, aby pomáhali.“

(Souhlas) Plénum má celkem jenom jednu starost: o peníze, jež budou zadrženy malým lidem a jichž vrácení bylo ostatně slíbeno v zákonu, arci ne co do výše a data. Teprve později zdvihne se proti Rašínovi vlna agitace a nenávisti, když se dávka z majetku, nikoli jeho vinou, a tím i vracení respektive vyúčtování zadržených částek nemírně protáhne. Z celého finančního plánu budou pak lidé viděti jenom to, čím k němu musili přispěti, a Rašín bude tím, jenž „ chudým bral a bohatým dával“, jako by nebylo těch, kdo dělali o závod návrhy, jimiž vyvolávali zvyšování daní, a házeli důchody republiky do bezedné propasti demagogie.

(Stroj běží) Zatím je mužem, ba hrdinou dne. Národní shromáždění zákon rychle přijalo a připravený aparát spuštěn. Podporován vzplanutím veřejného ducha, dovedl ministr financí přenésti na veliký okruh energii, s níž zahájil svůj plán. Všecky přípravy – natištění kolků, přetisk tisícovek, tisk vyhlášek -zůstaly v tajnosti, peněžní úředníci obětavě doplnili úřední síly a rozjeli se jmenovitě po Slovensku, komise pracovaly pilně a přesně, bern í úřady, sepisující zároveň válečné půjčky, vykonaly celou povinnost. Ten týden – od 3. do 9. března 1919 – byl krásnou epochou národní a společenské svépomoci; občanstvo, které ve vzorném pořádku předkládalo své hotovosti, vykonalo tím zároveň kus mravního plebiscitu.

(Hráz proti inflaci) 10.dubna 1919 vydán konečně památný zákon, jehož §10 ustanovuje: „Zvýšeni oběhu státovek jest přípustno jen tehdy, je-li pro toto platidlo plná soukromoprávní úhrada bankovní. Jiné rozmnožování může se státi pouze zákonem “ Prováděcí nařízení k tomu z 12. května pak ustanovuje, že ,,přímé nebo nepřímé poskytování úvěru státu je nepřípustné.“

(Rašín volá) Je to čas postupné generální zpovědi všeho obyvatelstva. Po celé republice stojí fronty lidí a pomalu postupují k okénkům úřadoven – Rašín volá. Rašín stahuje a kolkuje papírové peníze, Rašín sepisuje a nostrifikuje válečné půjčky, vkladní knížky, cenné papíry, pohledávky a pojistky, Rašín sepisuje veškeren majetek, zatím ovšem jen movitý. Rašín také požaduje zlaté a stříbrné peníze a cizí valuty i pohledávky v cizině. Jenom tyto však, spolu s cizím i valutami, na základě zákona a pod sankcí.
Bylo to nejsnadnější útočiště majetku za války, poněvadž jej pak nebylo vidět a odolával znehodnocení domácí měny. Proto stojí fronta dobře oblečených mužů a žen před bankami, neboť se koná soupis těchto cenností a drahých kovů v safech a devisová ústředna je kupuje, proto se pouští hrůza ustanovením, že je možno žádati přísežné výslechy o tom, kdo takové věci kupoval, a revisní odbor ministerstva financí, zřízený 4. března, dostává právo dělati revise v bankách a peněžních ústavech.

(Pro zlatý poklad republiky) Platil dosud válečný zákon, podle něhož nikdo nesměl cizozemské valuty vlastniti. Ale Rašín chce více, také to, nač stát zákonitého nároku nemá. Zdá se mu, že zde je možno využiti dobré stránky národní povahy. Od let šedesátých Čechové s obětavostí, ba vášní konají sbírky. Jako ze svépomoci vyrostly záložny a největší česká banka, tak se s láskou a vytrvalosti sbírá na Národní divadlo, Matici, školy, podpory a nesčetné účele jiné. Teď je příležitost sbírati na vlastní pevný krov nad hlavou, na zlatý poklad republiky; a na vyzvání rázem začínají vylézati zlaté a stříbrné mince z punčoch, truhel a zásuvek, a kromě nich šperky, hodinky, polodrahokamy, ba i zlaté borty z rakouských uniforem (53 kg!). Do konce roku 1919 je mezi dary na sto tisíc zlatých mincí, na 200 kg zlomků zlata, tři čtvrtiny milionu mincí stříbrných, 2.312 hodinek. Na dobrovolnou valutní půjčku bylo složeno cizích valut v hodnotě asi 3.260 kg ryzího zlata a asi 27 vagonů stříbra, z výnosu darů a za veškeré stříbro mohlo býti kupováno další zlato.
Nestačilo to ovšem na krytí měny – na pouhou jednu miliardu korun bylo potřebí 335.000 kg zlata! – ale byl to krásný začátek.
A měna měla býti kromě kovu kryta i přebytkem hodnotných  devis, získávaných aktivy obchodní bilance.

(Obtíž soupisu majetku) Velmi obtížným úkolem byla dávka z majetku. Zde se zájem státu potýkal s jeho slabými možnostmi technickými. Rašín chtěl, aby dávka byla zaplacena rychle – jednak proto, aby nebylo pokušení přelévati ji do cen, také však proto, aby se dostala domů, než nastanou majetkové změny a případná změna kursu a kupní síly koruny. Ale státní aparát nedovedl vše tak rychle provésti. Soupis jmění peněžitého se provedl rychle, ale uvázl, když běželo o majetek věcný, takže trvalo velmi dlouho, než rozhodnuto, jaké sazby stanoviti. A když tu byly sazby, začalo zdlouhavé, těžkopádné předpisování, takže placení přišlo do doby podstatně jiné. Mnoho válečných zisků se již rozplynulo a bylo nutno povoliti steskům menších censitů a novelisovati, slevovati, po případě vraceti menší částky.

(Zápas o moc) To již nebylo měření liberalismu se socialismem v nesčetných utkáních agitačních, nýbrž zápas o jejich skutečnou moc ve státě, o bezprostřední utváření poměrů, o přítomnost a budoucnost, ne o směr, nýbrž o konkrétní moc. Republika stála na rozcestí mezi západem a východem, mezi vládou tradice a výběru na jedné a vládou proudících mas na straně druhé, nad nimiž se teprve improvisovala diktatura. Socialismus je v prudké nepřetržité ofensivě, je otázkou dne i doby, má nepochybnou psychologickou převahu. Jeho odpůrci, kteří se opírají především o to, co jest a co se vžilo, jsou v nesnadné defensivě.

(Problémy obecné a národní) A přece tento zápas není, nemůže, nesmí býti vším. Problém uspořádání společnosti je sekulární a světový. Tolik však je už viděti, že bude rozhodován podle států, a že bude záležeti především na tom, jakou cestou půjdou velcí, rozsáhlá, kulturní a bohatá státní území. Zde naproti tomu byl nový státní útvar, jenž se sotva vyloupnul ze středoevropského chaosu a jenž musil především usilovati o to, aby se organisoval a postavil na pevné nohy. Nehledě k nutnostem rázu politického, musil dávati do pořádku celé veřejné hospodářství, krýti vydání, sháněti daně, organisovati dopravu a státní podniky, regulovati zahraniční obchod, napomáhati výživě obyvatelstva a opatřování surovin. A to vše musil dělati co nejúčelněji, to jest prostředky co nejlépe přizpůsobenými cílům, a při tom pečovati o rovnováhu mezi příjmy a výdaji, což znamenalo na jedné straně opatřovati nové zdroje, na druhé udržovati vydání v mezích, aby je stát unesl. Ať byl stát levý nebo pravý, rovnováha v jeho hospodářství, možnost úvěru a daňová schopnost obyvatelstva byly zásady, od nichž se nemohl uchýliti, nechtěl-li ničiti občany tiskem bankovek nebo upadnouti v peněžní závislost na cizině, což obé znamenalo ohrožení sa m ostatnosti.

(Okol vůdců) Obrátiti k tomu mysli obyvatelstva, a to ať propagandou nebo argumenty faktů, v nejhorším případě i zmoudřením ze škod, býti hlasatelem potřeb státu a povinností ke státu , dbáti při tom, aby státní politika obyvatelstvu opravdu pomáhala zajišťovati a zlepšovati výtěžek společného přičinění, razit i cestu z chaosu k normálnímu životu, kde se teprve dalo pomýšleti na skutečné reformy, nezapomínati při tom a nedati zapomínati, že zatím nejlepším lékem je zaměstnanost a dostatek zboží, podnikání a tvoření kapitálů, vývoz výrobků i sílení vnitřního trhu – to bylo poslání těch, kdo z lásky k vlasti i z politického pudu měli touhu i ctižádost representovati vyšší rozum a býti vůdci.

(Mzdové hnutí) Naproti tomu z požadavků socialistů ve velkém slohu působila jen osmihodinová pracovní doba; všecko ostatní, co m ělo vybudovat sociální stránku práce, ustupovalo v širokých vrstvách do pozadí před velkým mzdovým hnutím. Zde vskutku kynuly úspěchy, viditelné a poměrně snadné. Ale socialistická politika – pokud její levice nepracovala takto vědomě k rozvratu dosavadního řádu – zabíhala tím do stavovství, a třebas bylo mzdové hnutí vzhledem k cenám do velké míry jen obranné, bylo ostatními vrstvami přijímáno jako složka zdražování.

(Nová zkouška státníkova) Ted začínala zkouška státníkova.Válečné spiklenectví a 28. říjen byly velké sázky, ale v celku popohnání událostí, finanční plán byl založen na poměrech tehdy v podstatě méně složitých a jeho první, rozhodující část byla nesena důvěrou a souhlasem celku. Teď bylo jinak. Pomoci mohl jenom  kdo se postaví proudu, jenž vypadal jako slepé, unášející fátum. Bylo nezbytno čeliti dalšímu klesání koruny, které bylo pramenem všeho zla, kdežto obrat ve vývoji kursu naopak klíčem k nové situaci. A poněvadž klesání koruny vzniklo také z nedůvěry ke státu, to jest k jeho schodkům a vnitřním poměrům, musilo se to změnit. Stát musil obrátit.

(Stoupenci poklesu koruny) Byla to úloha nadlidská. Stát nemohl obrátit sám, leda s celou tendencí všeho hospodářství, neboť všecko bylo navzájem těsně spjato. Komunisté, kteří vítali pokles koruny, protože si slibovali od něho společenský rozvrat, nebyli sami. Pokles koruny počal tvořiti vydatnou vývozní prémii pro exportéry, kterým se při něm skvěle vedlo. Zaručoval jim téměř zisky, takže se nemusili příliš starat o výrobní náklady a o domácí trh. Také valutní spekulanti měli zlaté časy, koruna klesala s markou, o níž se vědělo, že klesat musí. Ale také ostatnímu obchodu stálá horečka, v níž se ocitlo celé hospodářství, nebyla proti mysli, neboť i zde ceny stoupaly a nahrazovaly tak smršťování konsumu, zvláště u dražšího zboží. Zaměstnavatelé proto nevzpírali se zvyšování mezd, které si přiráželi k cenám, a dělnické organisace rovněž nebyly proti těmto laciným úspěchům. Stát deficity zvykal si hradit výnosem prodeje cukru a lihu za hranicemi, ale i půjčkami a zálohami u bank, a bylo dosti hlasů, které mu radily, aby jen šel do inflace, že hlavní věcí není kurs měny, nýbrž to, jak slouží obyvatelstvu, a to bude míti rozhodný prospěch ze stupňované výroby a vývozu.

(Nutnost obratu) Tato mohutná, třebas psychologicky tak disparátní fronta měla obrátit – a to ze dvou motivů, které neměly už té síly jako dříve, neboť obecné ideje byly otřeseny a k obratu nyní byly nutný osobní oběti: z vlastenectví a z lásky k československé koruně jako výrazu pro mezinárodní klasifikaci národa! Nebylo však vyhnutí: inflace byla jedem a vysoká čísla sebeklamem, žádná lidská moc nemohla rázem smazati válečné vyčerpání a zatížení země, nedostatek potravin a surovin, jež bylo nutno dovážeti v první řadě, nikoli hotové výrobky, nic nemohlo škrtnouti fakt ochuzení a jeho důsledek, obecné snížení životní míry.
Nějaký čas musilo se to ještě vydržet! Rašín byl pln optimismu: země byla bohatá a plodná, obyvatelstvo se hospodářsky před válkou skvěle osvědčovalo, scházející kapitáni a vůdcové na nových drahách zahraničního obchodu bylí otázkou času. Šanse tu byly, republice stále kynula budoucnost i mezinárodní postavení, zvláště když Němci a Madaří den ze dne klesali – ale musila se sebrat, udělat pořádek, hospodařit, vydávat s mírou, nedělat dluhy na nic jiného než na odůvodněné investice a věci opravdu mimořádné, a nedopustit vnitřní předlužení, po němž by přišlo i zahraniční, jež by pak znamenalo ohrožení nejen měny, nýbrž i státní samostatnosti. Proto stát musil šetřit, obracet každý krejcar, mírnit se v sociálních vydáních, houževnatě se bránit deficitům, a pokud by nestačily vydatné nové daně, apelovat i k veřejným zaměstnancům i k voličům čili politickým stranám , aby stále měli trpělivost a obmezovali svoje nároky, i t y nejspravedlivější.

(Druhá fronta) Ale s kým to měl Rašín jménem státu, jenž v takových situacích počínal povážlivě blednouti v abstraktum, všecko vykonat? Spojenců mnoho nebylo. Ve sněmovně a ve vládě byly dvě socialistické strany, které ze socialisace za nejbližší a nejsnadnější považovaly zvyšování důchodů a konsumentské subvence, vidouce v tom spravedlivější podíl mas na výtěžku práce. Byli zde agrárníci, kteří se domáhali vyšších rekvisíčních cen, poukazujíce na světové ceny a drahotu výrobků průmyslových. Byla zde konečně vlastní strana – ale tu tvořil obchod a průmysl, jemuž se rovněž s cenam i lépe šlo nahoru nežli dolů, a tvořili ji gážisté, kteří jmenovitě ve středních a vyšších kategoriích bylí hůře bití než všichni ostatní a žádali od státu pomoc.

(Úkol ministra financí) Byla to dosti těžká situace, i dokud seděl Rašín v kabinetu a hájil v ministerských radách a koaličních poradách zájmy resortu, vzpíral se proudu návrhů, které znamenaly nové a nové zatěžování státní pokladny, a potýkal se s jednotlivým i resorty o jejích nároky na rozpočet a státní pokladnu. Už tenkrát, ve vládě a vládní většině, byl to boj proti všem. S čím kdo přicházel, vždy bylo neodkladné a nezbytné, ohromného úsilí bylo třeba, aby z toho, co považovali za nutné, slevili na to, co bylo možné. První rozpočet ovšem nemohl býti jiný než deficitní. Výdaje byly mimořádné, válečné (demobilisace, vyživovací příspěvky, zpustošené dráhy, vytvoření vojska a nezaměstnaností), příjmy však trpěly tím, že starý režim téměř nezvyšoval daně a ještě rozrušil celý berní aparát tím, že mu uložil provádění aprovisace, vyplácení podpor a jiné věci. Ale rozpočtový schodek na rok 1919 se rapidně zvyšoval: prvotní odhad byl 1.400 milionů, v únoru 1919, ač přímé daně odhadnuty výše, 2.200 milionů, za šest neděl nato 3.400 milionů a v rozpočtu, usneseném v červnu, byl 3.900 milionů; v prosinci však přišla vláda s dodatečným rozpočtem a v něm schodek vzrostl na 4.905 milionů, ač zatím mimo jiné zvýšeny o sto procent železniční tarify. V rozpočtu červnovém byla vydání 6.713 milionů, v dodatečném již o 1.900 milionů více!

(Rozpočet) Řeč, kterou Rašín uváděl 21. května 1919 svůj první rozpočet, promluvil již v jiné atmosféře než byla ona, když ohlásil kolkování bankovek a finanční plán. Veřejnost i sněmovna se již zmítaly zápasy, ač ještě trvala všenárodní koalice. A nejednomu se již tehdy zdá, že by všecko šlo hladčeji, kdyby všecka vydání nenarážela na stálý, zarputilý a většinou hlučný odpor muže, jenž si tak pomalu v kabinetu, ve sněmovně i mezi lidmi dělá mimořádné, ale velmi nežádoucí po stavení člověka, který nedává, protože nepřeje. Zase a zase naskýtá se přirovnání: republika je jako mladé manželství, které klopýtá o finance a kde žena a muž počínají si vytýkati a již vyčítati: on nehospodárnost, ona lakotu. Jak málo měla však republika opravdových mužů!

Některé Rašínovy nápady jako by se podobaly našim místním debatám.  Povšimněte si zejména jeho postoje k inflaci a poklesu kursu koruny.

bavor-podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

49 reakcí na Rašín a přechod do nové doby

  1. vonrammstein napsal:

    Říkám to už roky, i když možná ne tady; dejte mi Rašína, Kramáře a lepší půlku Gajdy a zpátky dostanete „zemský ráj to na pohled“.
    Akorát to předtím bude trochu bolet. Ale žádnej majstrštyk není zadarmo.

    • Petrpavel napsal:

      Jak dlouho by to bolelo? Taky 26 let? A to ještě není zdaleka konec všemu …
      Oni na to měli, pravda, jenom 16 let. Jenomže moje rodiče, poněvadž pocházeli z chudých venkovských poměrů, to bolelo setsakramentsky hodně. Až tolik, že třeba doplnit si vzdělání a bydlet ve svém mamka mohla až za „totality“, bez bot a peněz se ani tehdy vyššího vzdělání nedalo dosáhnout.

      • Bavor V. napsal:

        Problém je v tom, že Rašín neměl šanci uskutečnit své představy. Jednak měl příliš mnoho oponentů a jednak byl velice brzy zavražděn.

      • vonrammstein napsal:

        Těžko říct, vždycky záleží na konkrétní výchozí situaci.
        Nepodezírám zrovna Vás, že byste nevěděl, že některý zásadní věci se bezbolestně udělat prostě nedaj.

        • Petrpavel napsal:

          Já vás taky nepodezírám že byste nevěděl, že některý zásadní věci se bezbolestně (tehdy) udělat prostě nedaly🙂 .
          Ohledně té nedefinovatelnosti konkrétní situace souhlas.

  2. Bavor V. napsal:

    Protože nejsem ekonom, natož makroekonom, působí na mne Rašínův postoj jako obava z inflace a naopak snaha udržet kurs koruny jak vůči ostatním měnám, tak vůči trhu maximálně stabilní.
    A ze stejného důvodu nechápu další nezákonitosti. Ekonomická pravidla nás učí, že čím více se něčeho vyrábí, tím více klesá cena výrobku, protože klesají výrobní náklady. Kde se tam bere inflace?
    Čím vyšší je kupní síla, tím více se zvedá spotřeba, spotřebou roste výroba a dle předcházející věty by měly klesat ceny. Kde se tam bere inflace?
    A další bod, který nechápu jsou odpisy. V době plánovaného centrálního hospodářství se jejich pomocí nutily podniky, aby maximálně využívaly nakoupené vybavení (zejména strojní) a neměly požadavky na další investice. Jenže v dnešní době, kdy firma je soukromá, je přece věcí majitelů, kolik a jak často si co koupí. Takže odpisy jsou vlastně na nic. A pokud někdo bude nakupovat více prostředků, než evidentně skutečně potřebuje, je věcí finančních úřadů, aby dokázaly, že se jedná daňové úniky.

    • Slim napsal:

      😀

    • NavajaMM napsal:

      Prekvapilo ma Rašínovo tvrdenie, že neuznáva spojitosť medzi množstvom peňazí v obehu a cenami. Pritom jeho postoj naozaj držal na uzde infláciu, hoci jeho deklarovaná motivácia takáto nebola.
      Jeho stiahnutie hotovosti z obehu fakticky neznižovalo množstvo peňazí, ktoré boli na transakcie k dispozícii. On sám deklaroval, že šlo o prechod na úverové hospodárstvo a teda bezhotovostný platobný styk – stiahnutie peňazí do bánk, lebo len takto súkromné banky mohli úverovať štát z vkladov klientov.
      To, že nedovolil tlačiť menu naprázdno (nekrytú) teda nebolo motivované strachom z inflácie, skôr by som povedal zdravým bilančným myslením, kde účtovné transakcie musia byť vyvážené MD-DAL.
      *
      Odpisy – to je v podstate finta štátu, aby inkasoval dane z investícií. Resp. inkasuje vopred dane, ktoré by investícia mala vygenerovať až časom. Odpisy sú ďalším dôvodom, kvôli ktorému by stálo za to prehodnotiť daňový systém, lebo fakticky brzdia investície a rozvoj. (A pod čiarou narážam aj na svoje včerajšie príspevky o daniach inde.)

    • hans napsal:

      První komentář zmizel takže znova.

      nechápu jsou odpisy. V době plánovaného centrálního hospodářství se jejich pomocí nutily podniky, aby maximálně využívaly nakoupené vybavení (zejména strojní) a neměly požadavky na další investice. Jenže v dnešní době, kdy firma je soukromá, je přece věcí majitelů, kolik a jak často si co koupí. Takže odpisy jsou vlastně na nic

      Socialistický majitel reprezentovaný ministerstvem nutil podniky, aby maximálně využívaly nakoupené vybavení (zejména strojní) a neměly požadavky na další investice. Přtom bylo věcí majitele kolik a jak často co koupí.

      Kapitalistický majitel zde reprezentovaný „soukromníkem“ nutí svůj podnik, aby maximálně využíval nakoupené vybavení (zejména strojní) a neměl požadavky na další investice. Přtom je věcí majitele kolik a jak často co koupí.

      V čem je rozdíl? že v prvním případě přehlížíte druhou větu, kdežto v druhém případě přehlížíte první?

      • hans napsal:

        Odpisování je totiž účetní postup, který má pro socialistickou i kapitalistickou firmu i její majitele identické důsledky.

        Viz wikidefinice odpisů: Odpis je částka, která vyjadřuje opotřebení majetku (morální nebo fyzické) za určité období. Protože odpis představuje snížení ekonomického prospěchu (ve formě poklesu aktiv), jedná se o náklad. Smyslem odpisování je rozložit pořizovací cenu majetku jako náklad do více období. Pořízení majetku tedy neovlivní výsledek hospodaření firmy hned, ale poměrně po celou dobu životnosti majetku.

        „Smyslem odpisování je rozložit pořizovací cenu majetku jako náklad do více období.“ je klíčová věta.

        • NavajaMM napsal:

          Vďaka, hansi, skvelá ukážka. Povedali ste to isté, čo ja vyššie, ale povedali ste to jazykom správcu dane. Človek to počuje, zamyslí sa a povie: „Chápem, je to logické“.
          Pasca je v tom, že slovo „logické“ považujeme za synonymum slova „správne“.
          *
          Odpisy sú dobrý účtovnícky nástroj na oceňovanie majetku. Ale načo do toho miešať časové rozlíšenie nákladov? – Mnohí si ešte budú pamätať chaos so zrýchlenými odpismi.
          *
          Mimochodom – daňové prázdniny pre zahraničného investora (alebo nový podnik v preferovanom sektore) majú okrem iného aj eliminovať práve tento negatívny dopad zdaňovania investícií cez odpisy. Daňové prázdniny typicky pokrývajú dobu návratnosti investície.

    • hans napsal:

      Ekonomická pravidla nás učí, že čím více se něčeho vyrábí, tím více klesá cena výrobku, protože klesají výrobní náklady. Kde se tam bere inflace?

      Ne, to nás ekonomická pravidla neučí. Ekonomická pravidla nás učí, že čím více se něčeho vyrábí, tím více roste zisk výrobce, protože klesají výrobní náklady.

      To, jestli si výrobce ponechá zvýšený zisk, nebo jestli sníží ceny a spokojí se se strarým ziskem, je už jiná pohádka. A jiné pravidlo.

      Inflace se tam nebere, pokles cen je deflace.

      Čím vyšší je kupní síla, tím více se zvedá spotřeba, spotřebou roste výroba a dle předcházející věty by měly klesat ceny. Kde se tam bere inflace?

      Vycházíte z předpokladu, že výroba roste okamžitě s růstem spotřeby. To platí je vzácně. Obecně s růstem kupní síly (= poptávky po zboží) roste v krátkém období cena zboží, a výroba se přizpůsobí až v dlouhém období. To už je inflace (= zvýšení cen) realitou.

      A mimochodem, takže ne každé zvýšení kupní síly musí vyústit ve zvýšení spotřeby, právě pokud je rekce na straně nabídky pomalá, zvýšení kupní síly povede k inflaci a spotřeba zůstane stejná.

  3. Petrpavel napsal:

    Brady …
    Naprosto stejná situace jako vždy kolem jakéhokoli poprasku v naší kotlině. Zamyslel se vůbec někdy někdo nad tím proč by měl dostat nejvyšší vyznamenání ČR?
    Kolik takových lidí jejichž blízcí zemřeli násilnou smrtí je v ČR? Desetitisíce.
    Opustil Československo ve svých 23 létech a celou tu dlouhou dobu žil a podnikal v Kanadě. Znáte někoho jiného kdo pro svou vlast udělal něco zásadního do svých 23 let? Určitě Jan Palach. Ale další?
    Úcta k věku? Úcta není povinována jenom věku, ale především morálce. Ano, často se vyšší věk snoubí s vyšší morálkou. Ne vždy.

    • Rosťa napsal:

      Musíte si uvědomit, že zde pravdu nikdo nehledá. Toto je jednoznačný pokus o odstranění Zemana a tam je dobrá i sebevětší kravina. A situace bude gradovat, 17. listopad se blíží.
      Brady je jen nástroj a je ten poslední, o koho by šlo.

    • Rosťa napsal:

      Co Brady, toho jen nevyznamenal, ale nechal ho alespoň naživu. Takovou měl kliku. To se o jednom kikánovi říct nedá.
      http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Prezident-Zeman-ma-svuj-podil-na-smrti-Roma-Nevaham-to-napsat-ujistil-aktivista-Holomek-460366
      Nevím to jistě, ale u nás se proslýchá, že ty noční mrazy, co po nich shořely květy meruněk a švestek letos na jaře pan president také zavinil. Jestli bude tuhá zima, tak slabší jedinci budou muset nakoupit nějaký pančovaný sajrait v koloniále. To zase bude slepců.

      • Berkowitz napsal:

        „Společenství či cizí vlády, které chtějí udělit řády, medaile či dekorovat kanadské občany, předloží své návrhy vládě Kanady prostřednictvím své diplomatické mise v Kanadě.“

        Jinak řečeno, Jiří Brady přebírá medaile a ocenění v České republice protizákonně, a protože nemá předchozí souhlas s přijmutím zahraničních ocenění – může být i souzen kanadským soudem za nelegální čin.

    • Petrpavel napsal:

      Tak on odešel z Čskoslovenska dokonce ve 21 létech věku … a můžete zase dávat palce dolů …
      „ …Připomínám, že pan Jiří Brady odešel v r. 1949 do Rakouska, odtud v r. 1951 do Kanady, kde žije až dosud. …“
      dolůhttp://www.rukojmi.cz/clanky/domaci-politika/2747-medialni-masakr-hermanovou-pilou-aneb-je-mi-vas-lito-pane-brady

  4. cobolik pacholik napsal:

    vsetkym cechoslovakom mnoho zdaru,ktory maju v pamati svojich predkov a tym samostatnym ani hovno,praje pojeb cezpolny.

  5. hans napsal:

    Spor „rašínovců“ a „antirašínovců“ neníl specialitou Rašínovy vlády.

    Řešil se v různých zemích a různých dobách. Například Japonsko, a po něm východoasijští tygři, zvolili politiku právě opačnou než Rašín. A opačné byly i výsledky, co do růstu HDP, životní úrovně obyvatelstva, dlouhodobé politické stability, ….

    Ilustrativní je také případ Itálie a vůbec zemí PIGS, které po 50 letech devalvačního přizpůsobování doprovázeného ekonomickým rozvojem přešly na deflační rašínovskou politiku (efekt přijetí „tvrdého eura“ je víceméně stejný jako efekt rašínovy „tvrdé koruny“). A jejich ekonomika se vyvíjí stejně jako tehdy Československá….

    Nebo třeba co s ruskou ekonomikou dělal silný rubl a jak ji změnila nedávná devalvace…

  6. kchodl napsal:

    Díky, pane Bavore, za krásný článek k dnešnímu výročí.

    Sveřepé budovatelské a státoprávní nadšení, které z tohoto článku čiší, ve mně vyvolává kromě dojetí a hrdosti na předky, také vzrůstající cynický úšklebek a znechucení. Ani jsem nebyl schopen to dočíst do konce – až za chvíli, až mi odlehne.

    Fascinuje mě, jakým způsobem se pokaždé lidi nechají oblbnout takovými to věrozvěsty, kteří fungují stylem buldozeru ve skladu porcelánky. „Energicky, agilně“ se říká dnes – přitom nevidí do leva do prava, ba ani dopředu déle než na tři kroky. Výsledkem je, že se pak všechno řeší „ad hoc“ a spěje ke katastrofě.

    Tón té knížky mi připadá příšerně nadšený a adorativní, přímo mysticky. Jako by popisoval nějakou antickou postavu, počatou bohy – tipnul bych si, že autor měl „klasické vzdělání“ a byl odkrmen latinou a řečtinou – tam byly takovéto pajány obvyklé. V dnešní době se tomuto stylu přibližují životopisy asijských státníků – populární je Kim Ir-sen, ale úplně stejně šílená kniha existuje o současném čínském prezidentovi Xi Jinpingovi.

    Rašín jistě udělal kus státoprávní práce, oddělil měnu a tak dále, ale – viděno ve světle ostatních důsledků a porovnáno s příklady jiných zemí – jak uvádí hans, například, či s poválečným čs. vývojem – další jeho jednání neváhám označit za fundamentalistickou psychopatii, ve jménu nějakých švihlých teorií a článků různých rozumprdů.

    Takže vyslovím kacířskou myšlenku, že ho měli „odvolat“ daleko dříve. Stačil už napáchat tolik zla, že se z toho RČS do svého konce nevzpamatovala. Hlavní zločin je, že zcela prohospodařil důvěru a svaté národovecké a státoprávní nadšení lidí, když jim de facto ukradl úspory a zlato, mnoha opatřeními udělal z velmi mnoha lidí ubožáky.

    „…občanstvo, které ve vzorném pořádku předkládalo své hotovosti, vykonalo tím zároveň kus mravního plebiscitu…“
    „Zdá se mu, že zde je možno využiti dobré stránky národní povahy. Od let šedesátých Čechové s obětavostí, ba vášní konají sbírky“

    Z těchto vět se mi dělá skoro nevolno. Aneb ovce se musejí stříhat dohola, když jsou nadšené a zblblé. To je pořád stejné.

    • kchodl napsal:

      Hodnotil jsem převážně odpornou formu, jakým je knížka sepsaná, protože o ekonomii vím jen tolik, co jsem se byl nucen naučit za léta podnikání.

      Ale ať mi nějaký ekonom vysvětlí, zda nebyla národní ekonomika první republiky brutálně poškozena Rašínovským „podvázáním“, protože skutečně lépe začalo být až po krizi, kdy se začalo silně zbrojit – na státem ručené úvěry u bank – tím stoupla zaměstnanost, investice do technologií, zakládalo se spousty nových fabrik, výzkumných ústavů, státních technických škol atd. „Roztočila se kola“. Začala stoupat životní úroveň.

      Přitom toto zbrojení negenerovalo státní dluh, na rozdíl od Německa, které jelo na ony falešné „Schachtovy směnky“. To svědčí o tom, že vše bylo zbytečně přiškrcené.
      Národní hospodářství zjevně mělo obrovské rezervy.

      Příliš silná koruna omezovala vývoz a tím trh. Velká část ekonomiky byla v cizích rukou – jako před nedávnem v dnešním Rusku (a jako dnes u nás) – protože naše banky nedávaly úvěry, respektivě v cizině byly úvěry levnější, takže kdo mohl investovat lépe a levněji, byl zahraniční kapitál – a zisky šly pryč.

      Výsledkem byla spirála chudoby, protože například, když Tatra udělala světově průlomové auto – předchůdce VW Brouka – tak se vyrábělo v maličkých sériích, protože byla příliš silná koruna, nízké mzdy, a bylo tím pádem málo zákazníků: vyvézt to nešlo a doma na to nikdo neměl. A tak to bylo se vším.

      Pokud jsem dobře pochopil, z tohoto kolotoče se vynořil – bez cizích „investic“ jen Baťa (jistě i další) – protože žádné velké úvěry na rozvoj nepotřeboval, jel z peněz svých zaměstnanců, které ležely v jeho vnitropodnikové bance.

      • NavajaMM napsal:

        Pane kchodl, ono je to s tou rašínovskou hospodárskou politikou relatívne. V globalizovanej ekonomike, ktorá sa vykonáva blbo a nerešpektuje základné bilančné pravidlá, vyzerá zodpovedný hospodár ako blbec, čo hospodári k vlastnej škode. Je škoda, že Československo bolo malým trhom a žilo len krátko…
        Rašín bol pragmatik a technokrat. Keby bol MF dnes, nerobil by to isté ako pred 100 rokmi. Zrejme by nerobil to isté, keby stihol zažiť nemeckú hyperinfláciu a keby vytušil príchod veľkej krízy.
        Dnes je situácia ešte horšia a ekonomiku ČR pred globálne blbou ekonomickou politikou prakticky nie je možné ochrániť.
        Preto by som nepripísal celú vinu za poškodenie ekonomiky ČR len Rašínovi.

        • kchodl napsal:

          Ekonomie jistě není empirická věda, existuje zde analogická nejistota jako ve vojenství „mlha války“. V dnešní globalizované ekonomice je sám pojem „národo-hospodářství“ značně pofidérní. Atd. atd.

          Nechápu zkrátka, jak mohlo Československo velmi silně zbrojit, přitom to mělo kladný vliv na životní úroveň, na infrastrukturu, na rozvoj všeho druhu a přitom to nezvyšovalo dluh ani nespustilo inflaci. Vysvětluji si to tím, že národní hospodářství bylo až do začátku zbrojení silně utlumeno, ekonomika měla veliké rezervy (aka „kola se točila jen pomalu“).
          Prostě mi to z hlediska „selského rozumu“ není jasné.

          Nemám rád fundamentalisty v žádném oboru, protože to vždy skončí nějakou katastrofou.
          A Rašín do značné míry fundamentalista byl. Udělal svoje, to nepopírám, jen jsem vyjádřil pochybnosti, a jak dobře vím, nejsem sám. Hodnocení Rašínovy ekonomické politiky je rozporné – podle toho, k jaké bandě hodnotitel patří, jakou ekonomickou (a společenskou, lidskou) ideologii vyznává. Což mi moc nesedí k „pragmatikovi a technokratovi“, spíše k nějakému zavilému (ekonomickému) ideologovi.

          Co mě vytočilo, jsou ty adorační žvásty nějakého škrabala. BTW, podobným tónem je psaných hodně prvorepublikových knih – připomíná mi to „výrobu božstva“.

          Není to historická knížka, ale propaganda. Používání přítomného času pro minulé děje – za účelem „vžívání se čtenáře do příběhu“ – a další podobné triky, blábolení o „mravním plebiscitu“ (šlo o kolkování peněz, proboha; kdo s penězi nepřišel a nezapsal je, mohl s nimi později zatopit – tak jakápak mravnost), …

          Nějaký převzdělaný exaltovaný blb prostě sepsal knížku o Rašínovi, jakoby psal antickou tragédii pro divadlo. Podobných žvástů je plné také Peroutkovo „Budování státu“. Dnes takoví týpci točí „hrané dokumenty“, no to je také podívaná.

        • strejda napsal:

          Německou, rakouskou a maďarskou hyperinflaci Rašín zažil. Byl to ale bohužel jen ekonomický samouk silně inklinující k ekonomickým dogmatům, která si osvojil. Skutečným národohospodářem byl Engliš.

        • hans napsal:

          ..ono je to s tou rašínovskou hospodárskou politikou relatívne..

          Jeho hospodářská politika vyhovovala bankéřům a rentiérům a škodila fabrikám, zejména exportérům, a zaměstnancům. To je ta relativita.

          Jinak samozřejmě prosperitě první republiky neškodil jen Rašín. Třeba agrárníci se svými zemědělskými cly ublížili průmyslu: balkánské země, Maďarsko, Rumunsko, Jugoška, Bulharsko.. kde byly vazby ještě z dob R-U byl přirozeným trhem pro český průmysl. Jako agrární země pochopitelně dovoz průmyslové produkce oplácely vývozem zemědělských produktů. Agrárníci československý trh uzavřeli, a co byl logický krok Balkánců? Našli jinou zemi, která umožnila dovoz jejich zemědělských přebytků, čímž si vydělali na nákup moderní techniky – a kde jinde než v oné zemi. Německu. Čeští agrárníci si bahnili v ziscích, český průmysl se z toho neradoval, a – protože zahraničně-politické vazby následují vazby ekonomické – československé MZV bezmocně stálo před katastrofou.

      • strejda napsal:

        +1. Kchodle, napsal jste přesnou definici:
        Stačil už napáchat tolik zla, že se z toho RČS do svého konce nevzpamatovala. Hlavní zločin je, že zcela prohospodařil důvěru a svaté národovecké a státoprávní nadšení lidí, když jim de facto ukradl úspory a zlato, mnoha opatřeními udělal z velmi mnoha lidí ubožáky.

        • strejda napsal:

          A ještě dodám, že asi nejlepší kniha o té době, prostá hurávlastenectví a plná politického realismu je Peroutkovo: Budování státu. Dal jsem si repete a nelituji, čtu slovo od slova a žasnu nad paralelou s vývojem po roce 1989.
          To není o natírání na růžovo, ale o realitě a pohledu, který obstál před časem.

  7. blbíš napsal:

    Jak já to mám s tím svátkem?

    … právě jsem se z něho vrátil, tak, jako každoročně, poslední přespání pod širákem před zimou, zachmuchlanej ve spacáku v pohupující se hamace natažený mezi kmeny stromů. Mám rád tu noc před Dnem republiky, ať je počasí jaký je! V noci byly hvězdy, hafo hvězd a oproti dnu i vítr ustal a mě to přestalo kolíbat a ticho se rozhostilo takový, že bylo hlučnější než v leckterý hospodě. Mám rád ten pohled vzhůru, na ty linie kmenů majestátných smrků, který se tam někde nahoře sbíhají v pomyslný klenby katedrál i malých kostelíků … to je můj každoroční rituál, tak já voslavuju ten svůj osmadvacátej podzimní svátek mý vlasti. Miluju to hlasitý ticho, který mi odpovídá na každou mou otázku, vzpomínku … a namlouvám si … že i přání a sny. Těším se bejt v tom chrámu sám. Když se rozednívá a starý oudy už ne a ne se rozehřát, tak musím ze spacáku a pohybem se zahřát a … a když přece jen teplo začne proudit do mejch zkornatělejch žil a já procitám, tak zjišťuju, že furt ještě žiju a žít se mi stále ještě chce… jde jen vo to, přesvědčit v to i svý stáří!

    Jenže k tomu potřebuju svojí republiku, svůj osmadvacátej říjnovej den! Už proto běda tomu, kdo by mně/nás chtěl o něj připravit!

  8. blbíš napsal:

    Z článku MF Dnes 27.10.2016 – Horáček: S kandidaturou to nesouvisí, teprve ji ohlásím:
    Na otázku:
    Co bude hlavní zprávou akce ? (myšleno akcí, kterou bude moderovat na Staroměstském náměstí a kterou mnozí vnímají jako manifestaci proti prezidentovi)
    odpověděl Horáček:
    „Nevím přesně, pozvaní řečníci teprve promluví a já mezi nimi nebudu. Jsem moderátor. Osobně doufám, že tou zprávou bude: … sešli jsme se, zazpívali si, promluvili, hezky a pozitivně jsme oslavili svátek země, kterou milujeme“!!!
    Moderátor, kterej neví přesně, co bude moderovat, přece nemůže myslet vážně, že zvládne presidentství státu, protože to vyžaduje přece jenom vědět přesně, si aspoň myslím. Takže pane Horáčku, za mě zřetelné NE, už z tohohle „nevím“ mně přesvědčujete, že l ž e t e !, jo a počkám si, jak dopadnou ty zpívánky a promluvy k tomu svátku země, kterou milujete.

    …omluvám se Rašínovi, ale když máme ten 28., tak mně to snad prominete.

    • blbíš napsal:

      … von ten Bartoška už začíná promlouvat

      • strejda napsal:

        … voni ti profibuřiči by měli inovovat. Už jsou poněkud únavní a k smíchu. Zastydli v době revoluce. Nebýt sdělovadel, tak byli za šašky. Ale nepodceňuji je, předskokani tací bývají. Nevíme co mají jejich bossové za lubem. Doufejme jen, že to zase bude nějaký zámořský model hodící se na jednoduché obyvatelstvo. A to Češi vesměs nebývají. Četl jsem jejich vysvětlení proč se knížepán nestal presidentem. Jejich poučení o krizovém vývoji vítám, zase nevyhrají, jsou zcela mimo. Elita!!!
        Před stopadesáti lety se většina z nich musela živit vlastní prací – a tak skoro mřeli hlady, po cikánech byli považováni za další mor.

        • blbíš napsal:

          … opět nesouhlasím strejdo, nejsou únavní a k smíchu už vůbec ne, jde do tuhýho, protože von ten Brady se přece jenom stane tím Šmídem … troufáte si vodhadnout, jak velká je asi tak skupina těch volyčů, o kterou to furt jde? … přesně tohle Bartoškovo jsem měl na mysli, když jsem nesouhlasil s Vaším: …“ Volby jsou daleko a nic podstatného před námi. A permanentní kampaň zevšední…“, jak rád bych se ovšem mýlil a chtěl bych, aby to bylo po Vašem, to mi prosím věřte!!!

          • blbíš napsal:

            tu furt jde

          • strejda napsal:

            blbíši, co se často opakuje, je opravdu únavné, alespoň pro mě. Pro Vás jistě také. Brady je již vyčpělá jednorázovka a mnozí politici budou zpytovat svědomí jak naletěli. A učit se o manipulaci. S voliči to je samozřejmě horší.
            Přituhovat začne nejdříve na jaře, to bude příprava na parlamentní volby. Ty jsou nejdůležitější. Presidentské budou až potom.
            Zeman je jen zástupná figura, jeho pravomoci jsou malé. Ale je populární přesně naopak, než by si pražská kavárna přála. To ji tolik dráždí. Ovšem až nadejde čas, tak se kdekdo bude hrnout za vidinou té funkce. To kamaráčofty půjdou stranou.
            Starost dělá především vývoj EU a jejich krizí a pak složení sněmovny po volbách a to jací politici se objeví u moci. Musíme si přitom uvědomit, že Česko má jen malilinkatý vlastní prostor, menší než mělo dříve.
            Čas nám ukáže rozřešení pro tento čas a přinese další, mnohem větší problémy. To bude dlouhá léta trvalkou.

    • blbíš napsal:

      mě přesvědčujete

  9. jaa napsal:

    Jak tak koukám, na ty vyznamenané – se nedivím že v takové sestavě lidí co něco dokázali v této zemi a pro tuto uem, se nedivím, že na ,kdoví zda, prastrejča sudeťáka nevybylo. Ale to ta sebranka na staromáku nepochopí. Oni jen laciné pozlátko a tajné many many do kaps a na konta.

Komentáře nejsou povoleny.