Král krále


Když začátkem roku 1301 zemřel uherský král Ondřej a zanechal po sobě pouze dceru Alžbětu, zasnoubenou synu Václava II., jako by náhle spadlo uherské království do přemyslovských rukou.

Uhry byly dlouhou dobu spíše nepřítelem českých králů než přítelem. Zejména tatarský vpád zanechal na zemi trvalý vliv tím, že do uherských rovin zatlačil divoké Plavce a Kumány. Zejména Kumáni se stávali fenoménem, který probudil v Maďarech nájezdnické pudy. Došlo k tomu zejména za Štěpána V., který si vzal za manželku právě příslušnici onoho divokého národa a později i za jeho syna Ladislava IV., který v sobě již měl kumánskou krev po matce . Historik Josef Šusta popisuje úpadek uherských mravů takto:

Ladislav IV., ten se vskutku nelišil již takřka ničím od kočovného příbuzenstva matčina. Za

něho se zdálo, že veškeren národ uherský nadobro zachvátila zpětná horečka kmenového barbarství. Papežští legáti, do Uher vysílání, vzdychají nad tím, že Uhři stykem se sveřepými Kumány ,,téměř zapomínají života křesťanského“, vracejíce se tajně k pohanským ohavnostem, tak že již sotva ,,polokřesťany“ zváni býti mohou. Zásady, které zvítězily v celé církvi západní vlivem hnutí klunijského, byly v Uhrách rázem odvanuty: laikové usurpují beneíficia duchovní a obsazují je svévolně, kněží zápasí o ně navzájem vojensky, žijí v mnohoženství a dávají křesťanky bez odporu v manželství pohanům. V Římě se přiznávalo, že prý veškerá zem uherská žádá nového apoštolátu anebo spíše křižáckého tažení proti králi, který si tropí zjevný posměch ze svátosti manželství; a při tom království propadalo zřejmě i jinak rostoucímu zmatku.

V rodinných zápasech mezi Belou IV. a jeho synem, ve sporech o poručnictví nad Ladislavem a v jiných svárech podobných vážnost posledních Arpádovců valně hynula.  

Když byl  Ladislav zavražděn Kumány, dočkal se koruny Ondřej III. Ten byl pohrobkem mladšího bratra Ondřeje II. Štěpána a benátské šlechtičny Beatrice d’Este. Byl proto vychováván v matčině vlasti. Zůstal však jediným Arpádovcem a jeho nástup na trůn byl poměrně legitimní. Jenže se objevil sok. Byl jím Karel Martell, syn Karla II. z Anjou a Ladislavovy sestry Marie. Ta se považovala rovněž za dědičku trůnu a chtěla jej právě pro Karla Martella. Dokonce měla na své straně i papeže Bonifáce VIII. K úplnému potvrzení Martellově  na uherském trůnu sice nedošlo, ale přesto byl považován v celé Itálii za uherského krále. Boj o trůn však brzy skončil, protože Karel Martell záhy zemřel. Marie tedy přenesla své požadavky na vnuka Karla Roberta , zvaného také Carobert. Toto jméno je nutno si pamatovat pro další vývoj událostí.

Ondřej III. se nečekaně s blížil s Albrechtem Habsburským, čímž získal mocného protivníka proti Carobertovi. Ale než stačil svého nového vlivu využít, začátkem roku 1301 umírá. V onen okamžik se objevilo několik dalších uchazečů o uherskou korunu. Uherští magnáti nepřijali Karla Roberta, ale od mladé vdovy převzali správu nad Budínem a celou zemí. Začalo vyjednávání o novém králi.

Vyjednávání popisuje Šusta následovně:

Pozdní kompilace uherské, jediný domácí pramen kronikářský, dávají nám ovšem jen velmi skoupě zprávu o jednáních těch; že však při nich nechybělo značných frásí, dosvědčují listiny,  v nichž se líčí, jak po smrti krále Ondřeje, té ,, poslední zlaté haluze Vypučelé z posvátné z krve krále Štěpána po meči“ všecek národ byl prý rozžalostněn ,,jako Ráchel oplakávaje ztrátu pravého a přirozeného pána a hledaje, jak by zase mohl nalézti s boží pomocí nového panovníka pošlého z krve svatého krále.“ Nebo vskutku se jevilo především nutným, aby proti Karlovi Robertovi, po přeslici s Arpádovci spřízněnému, byl postaven nápadník, který by rovněž nebyl bez téže přednosti, což ostatně nebylo nesnadné, protože krev Štěpánova zúrodnila i jiné rody sousední.

Podle věrohodné zprávy Heřmana, opata Altaišského, obrátili se někteří magnáti nejdříve do Bavor k vévodům Štěpánovi a Otovi, jejichž matka byla dcera Bely IV. Ale bez výsledku.

Vévodové dolnobavorští patrně nedůvěřovali nabídce, která snad ani nevyšla od pánů předních. Proto usnula bavorská kandidatura ta dříve, nežli vešla v obecnou známost, a do popředí se posunula kandidatura jiná, českého králevice Václava. Tvrdívá se ovšem, že šlo původně o jeho otce, kmitla-li se však vskutku myšlenka ta vůbec ve vleklém jednání volebním, bylo to jistě jen na chvíli a bez účinku. V Uhrách nemohlo býti přece sklonu k tomu, aby se pyšná země snad, jako nesvorné úděly polské, podrobila vládě kapitánů málo pohyblivého krále českého, o němž kronikář štýrský tvrdil tak důrazně, že neměl ani síly ani chuti, aby denně cválal s houfcem Maďarů a Kumánů po stepích, jako prý králi uherskému toho jest třeba. Uhři chtěli míti svého krále v zemi sídlícího a nadto pro mladého kralevice Václava bylo možno uvésti nejen to, že byl po bábě stejně pravnukem Bely IV. jako Karel Robert, nýbrž ješt jiný, závažný důvod, totiž, že byl snoubencem jediné dědičky Ondřejovy, Alžběty. Aragonský jednatel v Benátkách, Mario Mariglori, dávaje o té věci zprávu svému pánovi, králi Jakubovi II., vytýká výslovně, že uherští páni obrátili zrak svůj na syna Václavova především proto, že na něho hledí jako na manžela dcery zemřelého krále, vlastní dědičky koruny. Týž motiv, který provázel Václava II. ke korunovaci do Hnězdna měl tedy dovésti syna jeho ke koruně uherské.

Úvahy ty byly ovšem jen pláštíkem, zdobícím a zakrývajícím mnohou jinou pohnutku vedlejší. Strana odporující Karlovi Robertovi hledala především nápadníka, který by moci neapolské čelil podstatnou silou vlastní a byl s to, nésti i značný náklad boje. Moc a bohatství krále českého jevily se zárukou zdaru a slibovaly nadto hrabivým rukám magnátů nevšední odměny.

Václav II. dlouho váhal, zda má svého teprve dvanáctiletého syna poslat do Uher, které byly tehdy považovány za divokou zemi a kde předcházející dva králové zemřeli za podivných okolností. Jako králi také polskému mu bylo bližší řešení problémů polských než uherských.

Jenže pro přijetí uherské koruny pro svého syna vystupovaly především samotné polské zájmy. Obchodní cesty mezi Polskem a Uhry, a tím i obchod sám byl hlavním důvodem. Obchodu se zeměmi českými byly mocnou překážkou Bílé Karpaty od Ostravy až k Skalici  a zbahněný kraj podél střední Moravy byl proslulý loupežemi. Naproti tomu důležitá obchodní cesta od ústí Visly ke Krakovu vedla dále přímo na Budín, a obchod mezi západní Evropou a Uhry probíhal často právě tudy. Zbraslavský kronikář pak přičítal Václavovi gloriolu mírotvůrce, který uherskou korunou chtěl zabezpečit mír ve střední Evropě:

že ho koruna uherská lákala především jakožto záruka trvalého klidu v střední Evropě. Měl prý za to, že ,, chudým a vlasti útěcha z toho vzejde,“ když pod vládou českou zvířený živel maďarský bude spoután do pevných hrází a těsným spojením koruny české i polské s korunou svatého Štěpána vznikne moc, proti níž se nikdo neodváží pozdvihnouti zbraně.

Pravdou je, že pokud by takto Václav uvažoval, mohl se mocí tohoto státního útvaru bránit jinému soupeři, kterým byl Albrecht Habsburský, římský král.  Navíc hodlal využít i Albrechtových problémů s porýnskými kurfiřty, kteří ohrožovali Albrechtův trůn. Stejně zaneprázdněn byl i papež Bonifác VIII., který také nebyl právě zainteresován v Uhrách, ale pomáhal ohroženému Albrechtovi. Možná se jednalo i o zcela osobní důvody. Václavovi II. bylo sotva třiceti let a uzavřel teprve nedávno druhé manželství. Jeho syn však (podle tehdejších měřítek – pozn. pro Hanse) v nejbližších letech dospíval a těmto  princům se  někdy velmi důrazně žádalo podílu na vlád jako ,,mladší“ králové, často dříve, nežli se otec hodlal spokojit s „rolí výměnkáře“. Pokud by tedy  po dobu otcova života bylo možno  zajistit synkovi vládu v Uhrách, byl tím předpoklad i pro klid v Čechách a v Polsku, a pokud by  i z druhého manželství vzešli  synové, bude možné mnohem snáze mezi ně rozdělit královské koruny.

V okamžiku, kdy se Václav II. rozhodl poslat syna do Uher, dostalo vyjednávání zcela jiný rozměr. V druhé polovině května 1301 se sešel v Budíně volební sněm a zde byl kralevic Václav  ,,pari voto et communi consilio“ prohlášen čekatelem koruny s.Štěpána.

Z jednání uherského poselstva s českým králem bylo jednak plno darů a grošů pro uherské pány, jednak se stala událost, která se váže k rodu Bavorů. Stalo se to takto:

A s milou opravdu naivností to přiznává i sám Štěpán, kdysi palatin. syn bána Irenea z rodu Ákos, hrabě komitátu borsodského, z nejmocnějších pánů severouherských, který také byl nejštědřeji podarován. Ten ještě po letech vychvaluje čilost rytíře, jenž ho tehdy zastupoval při jednání v Brně a opatřil mu tam prý nejen ,,s bedlivou pílí a pečlivou prozíravostí od krále českého pocty, důstojenství a vzácné dary,“ nýbrž získal i jednomu ze syn Štěpánových vznešenou nevěstu z vlastní krve král českých pošlou ,,filiam domini Bavarini ducis Bavarie,“

Byla to vskutku asi dcerka pana Bavora ze Strakonic a Anežky, nemanželské dcery Přemysla II., kterou tu chlubná ješitnost uherského tchána učinila- bavorskou vévodkyní, ale případ nám osvětluje nad jiné jasně ráz jednání, které se na Moravě v červnu 1301 odehrálo mezi uherským poselstvem a českým dvorem.

Dvanáctiletý Václav přijel do Uher v srpnu, doprovázen spolehlivými dvořany z Čech a Polska. A hned zamířil do Stoličného Bělehradu na korunovaci.Bylo nutné zabezpečit korunu před Karlem Robertem, který se s podporou malé části uherských pánů pokoušel o totéž. A tak se kralevic Václav 27.srpna 1301 stal uherským králem Ladislavem V.

Jenže náhle se do děje vložil papež Bonifác VIII. a začal intrikovat proti Václavovi a Ladislavovi. Nejprve ostře pokáral kalocského arcibiskupa, který prý drze zasáhl do papežových práv tím, že si dovolil korunovat Václava, když toto právo náleží pouze arcibiskupu ostřihomskému. Současně poslal list Václavovi II., kde mu slovy téměř laskavými vyčítá, že nechal svého syna korunovat uherským králem aniž prý bral ohledy na práva římského vládce.

List ten obrací pozornost královu zejména k zhoubě duší, působené rozvratem poměrů v Uhrách. Král český jakožto ,,princeps catholicus, deo gratus et apostolice sedi devotus“ má prý podati zástupci papežovu ruku, aby společnou prací jejich ,, království kdysi tak přeslavné a nyní, bohužel, mnohonásobně rozchvácené, mohlo býti duchovně i po stránce vezdejší znovuzrozeno k chvále boží, a k množení víry křesťanské“. Jen tak bude Václavovi možno dosíci ,, věhlasné slávy a věnčé odplaty“. A znova jej ujišťuje papež, že nemíní nikterak zkracovati opravdové a důvodné nároky české, nýbrž ochotně a horlivě podporovati jeho čest i prospěch.

Bonifác se snažil jednat s Václavem smírně, protože Albrecht Habsburský se přestal chovat tak, jak si papež přál. Proto potřeboval mít Václava na své straně.  Jenže Václav nebyl z těch, kteří se hodlali klanět a tak brzy došlo na daleko ostřejší postup. Bonifác náhle neuznal volbu uherských pánů a vyzval obě strany sporu, aby doložily právo k následnictví na uherském trůnu. Václavovi dokonce vytkl, že se neoprávněně nazývá „králem polským“ bez schválení římskou kurií.

V Uhrách mezitím slábla moc Ladislavova a rostla moc Karla Roberta. V září toku 1302 se dokonce Carobert odvážil zaútočit na Budín. Sice jej nedobyl, ale přece jen získal nějaké magnáty na svou stranu. Spor ale skončil tím, že za pomoci Václavova vlivu i peněz se situace přece jen obrátila ve prospěch Ladislava. Jenže na rozvržení sil v Evropě došlo k další změně a do sporu se vložil Albrecht Habsburský.

bavor-podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Král krále

  1. hans napsal:

    když jsem byl jmenován…

    ..podle tehdejších měřítek…
    Václav II. se s Gutou zasnoubil roku 1278, tj. v 7 letech (jeho i jejích), k naplnění sňatku došlo až roku 1285, tj. v jejich 14 letech. S Eliškou Rejčkou se zasnoubil roku 1300, v jejích dvanácti, a sňatek a korunovace proběhl roku 1303, v jejích patnácti. Čili v v praxi života a skutků Václava II. ve 14-15 letech.

    Čili dvanáctiletý Václav III. byl roku 1301 v každém případě nesamostatný mladík, a Šustovy spekulace o hypotetické možnosti budoucích sporů s otcem jsou jen ničím nepodložené spekulace.
    ¨

    Ovšem historka o tom, jak Bavor ze Strakonic obamalutil uherské šlechtice, když se vydával za vévodu bavorského, je vtipná. Uhři vůbec měli dost malý přehled, Záviš taky u nich úspěšně vystupoval s titulem, který mu nenáležel.

    • Bavor V. napsal:

      To nebylo balamucení od Bavorů, ale shoda Bavorů jako rodu a Bavorů jako národa. A pro onoho šlechtice bylo lepší, když té záměny využil ve s svůj prospěch. A tak trochu i chyba písařů, protože Bavor se psal latinsky Bauor nebo rovnou Bawor, nikoli Bawarus. Ale i tehdejší písaři měli velice pochybné znalosti o okolním světě a tak si prostě domýšleli dle svého.

      • hans napsal:

        Šlechtic, který omylu neinformovaných spolustolovníků využil ve svůj prospěch, místo toho aby ho uvedl na pravou míru, je obamalutil, neboli obelhal. na písaře to nesvádějte, řeč jde o přímém jednání politckých reprezentací několik dnů či týdnů sedících vedle sebe za jedním stolem. Byli tam jen šlechtici a případně tlumočníci.

        • Bavor V. napsal:

          Bavor v tom byl opravdu nevině. Ten pouze poslal svoji dceru do Uher prostřednictvím jakéhosi prostředníka a zástupce pana Ákose. A ten zprostředkující rytíř dobře věděl, odkud ta nevěsta pochází. A pan Ákos se jednání neúčastnil. Dokonce není jisté, zda se jednání účastnil pan Bavor.

  2. NavajaMM napsal:

    Vďaka za tento materiál.
    Podčiarkujem vetu: „Naproti tomu důležitá obchodní cesta od ústí Visly ke Krakovu vedla dále přímo na Budín, a obchod mezi západní Evropou a Uhry probíhal často právě tudy.“
    Toto sa presne týka kraja, v ktorom žijem a už dlho na túto tému pripravujem historický materiál. Týmto ma, pán Bavor, motivujete, aby som už neotáľal a nadviazal.

  3. hans napsal:

    Podčiarkujem vetu: „Naproti tomu důležitá obchodní cesta od ústí Visly ke Krakovu vedla dále přímo na Budín, a obchod mezi západní Evropou a Uhry probíhal často právě tudy.“

    Promiňte, ale kudy přesně vedla „důležitá obchodní cesta z Krakova do Budína“? To jako tahali vozy přes Oravu? Asi jo, když Morava byla divočina, zatímco Orava zjevně centrum civilizovanosti… No, dejme tomu. přes Moravu by to bylo pohodlnější, ale delší..

    Ale opravdu ze západní Evropy, tj. z Porýní, Champagne a severní Itálie, kupci cestovali do Budína přes Gdaňsk? je nenapadlo jet z Německa pohodlně lodí po Dunaji? a z Itálie přes Benátky a Vídeň po Dunaji…

    • Bavor V. napsal:

      Tahle mapa je dost neúplná, protože pomíjí spoustu dalších cest (například Zlatou stezku, která vedla z Bavor přes Prácheňsko na Prahu) a další.

    • NavajaMM napsal:

      Hansi, ďakujem! Normálne ste mi urobili náladu. Už vidím, že to má zmysel spísať a poslať práve sem do hodovnej siene.
      Tá cesta, o ktorej hovoríme, je prastará jantárová cesta a cez Slovensko viedla v niekoľkých vetvách. Najzápadnejšia šla cez Bratislavu na Trnavu a potom hore Považím a Kysucami. Ďalšia od Komárna na Nitru a hore Nitrou k Martinu a – áno, presne – na Oravu, lebo vtedy to nebol (relatívne k okolitému svetu) chudobný a zaostalý kraj. O tejto ceste teda budem písať podrobnejšie. Východnejšia vetva viedla údolím Tisy cez Košice, Prešov a Spišské mestá.

Komentáře nejsou povoleny.