Král diplomat


Posledně jsem byl nařčen, že neumím počítat, že Václav II. nebyl pátý, ale šestý český král a že neuměl francouzsky, nýbrž maďarsky, ježto byl i uherským králem. Ale nespletl jsem se úplně. Václav II. byl skutečně šestým králem českým a čtvrtým králem dědičným. Dokázal komunikovat s francouzskými vyslanci a také francouzského krále ve své diplomacii využíval. Ale uherským králem se rozhodně nestal. To byl pro tohoto moudrého muže příliš riskantní krok, který mu za to nestál. Stačilo, když získal uherskou korunu pro svého syna, také Václava, ale už třetího. Ale jak k tomu všemu došlo? Pomůžu si opět knihou Josefa Šusty a volnými či doslovnými citacemi se projdeme diplomatickými aktivitami Václavovými.

Václavův otec Přemysl II. byl zván „železný a zlatý“. Sám Václav by si zasloužil přídomek „stříbrný“. Jeho měnová reforma a bohatství stříbrných dolů z něj dělaly jednoho z nejbohatších panovníků tehdejší Evropy. Zejména v oblasti Říše římské neměl sobě rovného. Je pochopitelné, že měl o to více nepřátel. Mezi ty nejhlavnější patřil papež Bonifác VIII. a římský král Albrecht Habsburský. A protože Uhry patřily do zájmové sféry Albrechtovy, moudrý Václav usoudil, že nebude svého mocného soka a tchána – otec Václavovy manželky Guty – příliš dráždit. Obrátil tedy svou pozornost na sever do Polska. V Polsku tehdy vymřel královský rod kujavské větve Piastovců a koruna tak zůstala bez nositele. Jak píše Josef Šusta: Polsko 13. věku byla nešťastná, rozervaná země. Prostírajíc se bez ochranného valu přirozených hranic na východ do nekonečných bažin a stepí, nemělo v čele svých knížat zářivého světce, jako byl český Václav nebo uherský Štěpán, světce, který by byl posvátným dědicem země, silným tmelem a symbolem její jednoty. Národ polský měl ovšem v Hnězdně mocného patrona, Vojtěcha, ale Vojtěch byl apoštol-cizinec, který nepatřil jen Polsku, a teprve mnohem později přidružil se k němu vlastni světec národní, krakovský biskup Stanislav. K němu však se pojilo vlastně více hrůzy než požehnání. Bylť krakovský biskup mučedníkem, byv zahuben samým králem polským, když hájil svobod církevních, a proto se v 13. věku věřilo, že koruna Boleslava Chrabrého, potřísněná svatou krví, unikla kamsi v neznámo a nevrátí se, dokud hrozný hřích nebude smazán sterým utrpením polského národa. Polsko tehdejší pak nebylo vůbec státem; tvořilo vlastně jen velikou provincii církevní, podléhající lenní svrchovanosti vzdálených papežů a metropolitní správě arcibiskupů hnězdenských. Od smrti Boleslava Smělého (1080), vraha Stanislavova, nebylo tu vskutku korunovaného krále a kraj se tříštil znovu a znovu na libovolně ukrajované a náhodně spojované kusy. Knížata, hrubě nedbajíce prvenství stolce krakovského, dáví se navzájem v zmatečných bojích; hranice jejich údělů, příliš vratké a mnohdy takřka chvilkové, netvoří spolehlivou kostru národní jednoty a rod Piastův se rozpadá v nepřehlednou spleť větví mazovských, kujavských, slezských, malopolských i velkopolských, jejichž vzájemné soužití se druhdy jeví takřka bojem, všech proti všem, kterým se vzdělanostní vývoj země tím žalostněji opožďuje, že i cizí kořistníci ji neúnavně oklovávají a plení.  

Již Václavův otec Přemysl II. se snažil o spojení české a polské koruny s tím, že oba národy jsou „dvě stěny téže budovy“, ale jeho snaha byla zároveň limitována touhou po koruně říšské. Proto sice udělal pro spojení s Polskem mnoho, leč osud mu nedopřál dílo dokončit. A toho se ujal právě jeho syn Václav.

Nešlo přitom ovšem jen o výboj válečný; skoro důležitější byla jednání diplomatická jej připravující a provázející. Byla pro Václava důležitou školou, neboť jej naučila užívati nesvornosti drobných knížat slezských, z nichž nejdříve Kazimír Bytomský a po něm jeho tři bratří, vládnoucí v Těšíně, Opolí a Ratiboři, se stali českými many, a ukázala mu zároveň, že i odpor mocnějších Piastovců, jako byl Přemysl Velkopolský, lze překonati penězi a obratným jednáním, jedině proti odhodlanému knížeti kujavskému, Vladislavovi Lokýtkovi. bratru Leška Černého, se vším úsilím dědictví krakovsko-sandoměřského si hájícímu, nebylo lze užíti prostředků takových; jeho bylo pokořiti se zbraní v ruce a prostý houfec polní na to nestačil.

A tak roku 1292 vytáhl nebojovný král na své první tažení do Sandoměře a Kujav, kde sám Václav II. získal rytířské ostruhy a dosáhl zároveň prvního velikého úspěchu. V říjnu 1292 se pod hradem Sieradzí před ním sklonil pokořený Lokýtek. Když pak na sklonku roku jedenadvacetiletý Václav II. vjel do Krakova, byl pánem dvou nejbohatších polských údělů,  a lenním pánem většiny slezských i kujavských vévodů, s jinými Plastovci, jako byl Bolek Svídnický nebo Boleslav Mazovský, manžel Přemyslovny Kunhuty ho poutaly svazky přátelské. Tak mocného vlivu v polských zemích jeho otec nikdy nedosáhl. Ovšem k získání koruny Boleslava  Chrabrého byl třeba souhlas papežské kurie. Proto Václav pověřil kanonistu Alexia znalého poměrů na papežském dvorci, aby vyjednával o podpoře Václavových snah. Bylo to v období, kdy byl papežský stolec po smrti papeže Mikuláše IV. uprázdněn a probíhal souboj mezi rody Colonnů a Orsiniů. Václav nabídl svou novorozenou dceru Jitku synovi senátora Gentile Orsini a Alexius byl pověřen jednáním s tímto mocným římským rodem. Jenže Jitka záhy zemřela a papežem byl zvolen Bonifác VIII. Ten skutečně  povolil nošení polské koruny, ale nikoli Václavovi, leč Přemyslu II. Velkopolskému. Důvody, které vedly papeže k tomuto kroku jasné nejsou, ale patrně mu byl milejší drobný panovníček než mocný král český a vládce části polského území. Krakovští církevní otcové se sice snažili, stejně tak Václavova kancelář posílala protestní listy, leč bez úspěchu. Situace se zkomplikovala po násilné smrti Přemysla Velkopolského asi po půl roce vládnutí 6.února 1296. Tento král nezanechal dědice a ani většina ostatních knížat se nikterak nehrnula do převzetí titulu královského, aby si nepohněvala mocného souseda.  Nejvážnějším uchazečem se tak stal manžel Přemyslovy neteře Jadwigy, již jednou pokořený Vladislav Lokýtek. Ani ten však neměl cestu úplně otevřenou, papež Bonifác VIII. s udělením koruny také otálel. Lokýtek se tedy tituloval alespoň jako kníže království Polského (,Dux regni Poloniae). Na víc si s ohledem na Václava zatím netroufal. Navíc se dostal do sporu s Jindřichem Hlohovským, který se také snažil o získání Velkopolského a Pomořanského panství.

Každá válka, i ta drobná stojí peníze  a těch se Lokýtkovy mnoho nedostávalo. Václav pomohl 5.000 hřivnami stříbra za podpis listiny, kterou se Lokýtek do budoucna vzdává dědických nároků na Velkopolsko a další državy. Jenže pomoc nestačila.

Peněžní pomoc z Čech, ač-li byla vůbec vyplacena, neukojila zajisté potřeb vévodových, který vlekoucím se bojem s hlohovským soupeřem byl donucen k vymáhání mimořádných dávek na duchovenstvu velkopolském a byl i jinak se svou válečnou rotou zemi stále na obtíž. Letopisy velkopolské naříkají trpce na divoké to hospodářství, jehož vlastní příčinu můžeme tušiti v chudobě Lokýtkově. Bez vlastního bohatství a patrně prodlužen již z bojů o Krakov, byl odkázán na náhodnou pomoc velmož světských a duchovních, kteří ho do Velkého Polska byli povolali, ale sotva se měli ochotně k velkým obětem. Tak zápasil Lokýtek znova a znova s nemožností platiti své družině a byl nucen sáhati k násilnému vydírání, jež mu pak podkopalo půdu pod nohama. A bohatý král český hleděl s ironickým úsměvem na zoufalý zápas, jenž mu přiváděl oběť přímo do sítě. Okamžik, kdy nesnázemi uštvanému knížeti síť ta byla vržena na hlavu, ukazuje nám listina Lokýtkova, vydaná v Klęce 23. srpna 1299.

Jest to listina, jejíž právnicky mnohomluvný a při tom předůkladný koncept patrně dodala kancelář česká a v níž zase slib několika tisíc hřiven svůdnou čočovici, za niž stísněný Piastovec, který několik dní před tím psal měšťanům do Lubeka důrazně, že nepotřebuje jiného než peněz, prodává své prvorozenství. Listina se jeví prostým užitím přemoci velmožného krále nad chudým dobrodruhem. Slavnostní přísahou na evangelium, se v ní zavazuje Vladislav, že o příštích vánocích přijde do Prahy, odevzdá do rukou Václavových své země Velké Polsko, Poznaňsko, Pomořany, Lenčici, Kujavsko i Sieradz a přijme je od něho zpět jakožto dědičná léna česká. S velkou podrobností uvádí listina závazky s tím spojené a záruky, kterých se králi českému od nového mana dostane; a nejen že se v ní neděje nikde zmínka o Lokýtkově ,,království“ velkopolském, nýbrž smlouva určuje, že vévoda má míti novou pečeť s tituly svých zemí, jejíž nadpis byl patrn stanoven tak, aby ani stínem neurážel nároků Václavových. Smlouva vrcholí pak v drakonickém ustanovení, že Vladislav, nedodrží-li slibu a nepřijde -li k lenní přísaze do Prahy, ztratí prostě všechny své země. Spadnou ipso facto na krále českého a poddaným Lokýtkovým bude otevříti brány měst i hradů české moci a složiti Václavovi přísahu poddanskou, aniž by vévoda měl práva tomu jakkoliv brániti. A to všechno za 4000 hřiven polských a za postoupení důchodů župy olkušské na osm let.

Ze spleti římskoprávních a kanonických klausulí listinu přeplňujících a prozrazujících učenou ruku mistra Gozza Orvietského nebo jiného juristy Václavova, vyzírá jasné očekávání, že kníže, podepsav tvrdý úpis ve chvíli tísně, v slově asi státi nebude, a že král český tím nabude proti němu právních prostředků, jaké zákon dává věřiteli proti padlému dlužníku. Poměr schytralého Přemyslovce, opírajícího se o hromady stříbra a diplomatickou převahu, k divokému knížeti z poviselských hvozd nemohl býti vskutku lépe vystižen nežli pergamenem tím, jenž dnes odpočívá ve vídeňském archivu.  

Lokýtek stejně neuspěl a velkopolské duchovenstvo spolu s panstvem chtěli prosadit Jindřicha Hlohovského.  Jenže ani jeho síla nedokázala získat korunu Boleslava Chrabrého a tak nakonec poznaňský biskup Ondřej a hnězdenský Jakub Svinka začali prosazovat právě mocného souseda, se kterým se národ polský téměř shodoval i v řeči, tedy Václava II. Jedinou podmínkou pro korunovaci bylo spříznění s polským rodem Piastovců. K tomu se hodila dcera Přemysla II. Velkopolského Richenza, Poláky zvaná Ryksa. Roku 1300 přijelo do Prahy poselstvo s tímto návrhem, ovšem tady šlo pouze o oficialitu a formalitu. O osudu princezny bylo rozhodnuto v předcházejících jednáních.

Václav přitom nechtěl ponechat nic náhodě a tak formálně požádal Albrechta Habsburského o udělení polských území v léno. Tím předešel možným budoucím sporům, kde by mu snad mohlo být vyčítáno, že se území zmocnil neprávem. Albrecht, který měl v onu dobu zájmy v Holandsku, nechtěl mít s východním sousedem problémy.

Dosvědčuje to zřejmě listina, kterou Albrecht 29. června vydal ,, svému nejmilejšímu bratru“, králi českému, aby prý ,, aspoň poněkud“ odměnil věrnost a příchylnost, kterou Václav vyniká nad ostatní knížata říšská. Dává mu v ní výslovné povolení k zabrání všech zemí Lokýtkových a jejich přijetí jakožto lén říšských, a o nějakých závazcích nebo povinnostech z těchto nových lén plynoucích není ani řeči

Na základě této listiny začal Václav chystat výpravu do Lokýtkových území, ale zároveň v červenci 1300 uzavřel formální sňatek s dvanáctiletou Ryksou. My ji ovšem známe pod jménem Eliška Rejčka. Není známo, proč byl sňatek formální a k jeho naplnění došlo až o dva roky později.

Výprava byla rychlá a samozřejmě úspěšná, protože již na konci srpna došlo k Václavově korunovaci. Václav samozřejmě nezůstal v Polsku, ale zanechal tam svého zástupce jako zemského kapitána (capitaneus) Hynka z Dubé. I v různých místních údělech byli čeští kapitáni, což mělo na vývoj v polských zemích celkem kladný vliv

Pojem „kapitán“  se časem proměnil v hejtmana, tento název se ostatně udržel až do novověku.

Stav Polska té doby popisuje Šusta takto:

V celku zůstává zajisté Polsko i pod českou vládou po stránce právní pouhým agregátem státečků, z nichž každý má svůj osobitý život vnitřní a v němž se kapitán vsunul pouze na místo bývalého vévody, takže v čistě ústavním smyslu krátké panování Přemyslovců asi ztěží mělo význam převratný, jaký mu bývá připisován.

A přes to přese vše přinesla doba ta Polsku mnoho nového a stala se důležitým mezníkem vývoje dalšího. Novým byl především mír v zemi. Čeští hejtmani nebojují navzájem, jako činila knížata údělná. Se svými družinami a posádkami, mezi nimiž převládali cizinci, brání naopak loupežím a válkám soukromým a rovnají staré spory velmožů světských i duchovních. A tak analista poznaňský mohl asi právem zapsati do svého letopisu, že ,,pod Václavem králem největší mír a spravedlnost v Polsku vládly“; a podobně kronika kláštera Olivského, se smutkem srovnávaje zmatky pozdější s dobou ,, slavného krále“, povzdechl si, že ,,pod stínem jeho moci království polské se ve všech dílech svých těšilo dokonalému dobrodiní míru“. A nejen uvnitř, i na venek vláda česká byla projevem silné ruky, která, nespokojujíc se s odrážením útoků, zjednávala si vážnost neklidných sousedů. S chloubou vypravují letopisy malopolské na příklad o tom, jak roku 1302 rytířstvo krakovské a sandoměřské vytrhlo k Novému Lublinu, zabranému před několika lety od Rusínů, zde porazilo v polní bitvě přesilu spojených Rusů, Litvínů, i Tatarů a podrobilo hrad lublinský opět panství krále českého.

Jenže původní snahy o další výboj do dalších území pobaltských byly přerušeny nenadálou zprávou o smrti posledního Arpádovce, krále Ondřeje, který zemřel náhle na počátku 1301, zanechávaje pouze dceru, mladou Alžbětu, zasnoubenou mladému Václavovi III.  Ale o uherských ambicích Přemyslovců zase časem

bavor-podpis_rex2

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Král diplomat

  1. NavajaMM napsal:

    Vďaka, zas v tom mám o niečo jasnejšie.

  2. hans napsal:

    Jako jindy, v zásadě dobré, v detailech místy slabší, jako třeba u „dvou nejbohatších polských údělů, a lenním pánem většiny slezských i kujavských vévodů“, dobře, že Krakovsko a sandoměřsko byly dva nejbohatší úděly, bohatší než Velkopolsko a Pomoří, se nehádám, je to možné. jak to byl s kujavskými Piastovci jsem líný hledat. Ale že by Václavovi čtyři slezští leníci (opolský, bytomský, ratibořský a těšínský) tvořili většinu z osmi slezkých knížectví (ještě Vratislav, Hlohov, Svidnice a Zaháň) mi už při počítání na prstech jako většina nevychází.

    Taky historka s Alexiem je velmi pochybná, dotyčný zřejmě vůbec neexistoval… diplomacie takové útovně se nedělala pomocí druhořadých poskoků, a dávat jim prázdné zpečetěné listy by krále ani Petra z Aspeltu sotva nenapadlo… a kdyby měl skutečně v té době (1292-95) Václav zájem o polskou korunu, nejednal by o tom s papežem, ale s hvězdenským arcibiskupem. Ovšem s ním by jednání byla zbytečná, když se orientoval na Přemysla Velkopolského (a podle některých historiků ani on nejednal s papežem).

    Mimochodem, neustálé zmiňování „koruny Boleslava Chrabrého“ je jen metafora, že? Po zániku polského království (tuším 1031) byly přece korunovační klenoty vráceny německému panovníkovi. A jakoupak asi korunu dostal od německého panovníka roku 1085 první český král Vratislav II.?

    ..Pojem „kapitán“ se časem proměnil v hejtmana,.. nejde spíš o to, že capitaneus je slovo latinské, kdežto hejtman české, resp. německé? Hejtman to byl od začátku, akorát do latiny se překládal, jako mnohé jiné termíny (král, vévoda, rytíř/bojovník…).

    Lokýtek je však pro roky 1290-1300 vystižen dobře: přímý střet pravidelně prohraje, pak v tísni slíbí cokoli, aby nic nedodržel, a Praha pak může mávat dohodami a tvářit se jako nezištný obhájce práva a spravedlnosti. Co mi to jen připomíná ze současné světové politiky..

  3. hans napsal:

    …sňatek s dvanáctiletou… ..Není známo, proč byl sňatek formální..

    Hm, nemohu odolat záhadě, hluboce se zamyslím, přemýšlím, přemýšlím, bingooo, že by protože jí bylo dvanáct?

Komentáře nejsou povoleny.