Muzika na sobotní večer. J + Š


Jiřímu Suchému bude příští týden pětaosmdesát a tak není divu, že s ním LN udělaly rozhovor. Jmenuje se,  CO JSME SI SE ŠLITREM NEŘEKLI. Kousek tady přetisknu, třeba něco z toho o Jiřím Šlitrovi nevíte. Je to taky ta nejzajímavější část článku.
* *   * *   * *

* Je pravda, že s Jiřím Šlitrem jste k sobě hledali cestu docela dlouho?
Jakési přátelství to bylo od počátku, měli jsme třeba společnou šatnu, byli jsme spolu na divadelních zájezdech v Paříži nebo v Londýně. Ale to byla pořád práce, třeba na chalupě jsme se vzájemně navštívili jen jednou – to jsme se tak oficielně pozvali. Rozuměli jsme si, v tvorbě stoprocentně, ale jak jednou podotkl Jan Werich, jako by mezi námi pořád bylo sklo. Byli jsme každej úplně jiná povaha.

* V čem?
Šlitr velice často používal slovo ctižádost. Rád plánoval a měl velké cíle, Praha mu byla malá, chtěl prorazit na Broadwayi, kdežto já byl vždycky spokojený s tím, co je. Šlitra to strašně táhlo do ciziny, i v době, kdy se nikam nesmělo, vždycky našel cestičku, jak se dostat ven, na Západ, ale třeba i do Albánie. To já ne, já o to moc nestál – on o mně taky rád říkal, že jsem pecivál. Měli jsme zkrátka na život jiný pohled. Šlitr byl ohromnej amerikanofil, k naší vlasti měl dost odtažitý vztah: třeba když mu ukradli anténu z auta, podával to tak, že mu ji ukradli Češi… Nicméně pak několikrát do té vysněné Ameriky vycestoval a pochopil, že je nesmírně těžké se tam prosadit. Sice pro něj jeden slavný muzikálový tvůrce poslal helikoptéru, popovídali si, a to bylo všechno. Do toho však přišel 21. srpen ’68, tehdy se Jiří do Československa zamiloval a stal se z něho nadšený vlastenec.

* Opravdoví přátelé se z vás stali až po letech, na zájezdu v Německu. K čemu tam tenkrát došlo?
Krátce před jeho smrtí jsme jeli hrát do Norimberka, asi na dvacet dní. První dny jsme chodili po městě a prohlíželi si pamětihodnosti, ale pak už se nám ven nechtělo, tak jsme trávili dny společně. Scházeli jsme se v hotelu na pokoji a začali si říkat spoustu věcí, takové ty chlapské řeči o našich láskách a kamarádkách… Bylo to děsně fajn, tam se z nás opravdu stali kamarádi. Netrvalo to bohužel dlouho.

* Vybavíte si, jak jste se o jeho smrti v prosinci 1969 dozvěděl?
Jistě. Jednoho dne ráno mi volala Věra Křesadlová, že jí volal Jiří Stránský, který tehdy z politických důvodů pracoval u benzinové pumpy. Zastavil u nich na pumpě pohřební vůz a řidič povídá: „Víte, koho vezeme?“ Tak se to tehdy Stránský dozvěděl – a od něj my ostatní. Druhý den toho byly plné noviny, nejen u nás, mám schované výstřižky z německého tisku…

* Jaký byl pohřeb?
Na mě padl těžký úkol na pohřbu promluvit. Hrozně jsem se bál, že to nezvládnu, tak mi lékař předepsal nějaké prášky. Říkal, že nemají žádný tlumicí efekt, že můžu třeba klidně řídit. Ale působily dost zvláštně. Vnímal jsem, co vidím, viděl jsem rakev, síň plnou smutečních hostů, ale nedotýkalo se mě to. Všechno jsem to pozoroval s jakýmsi odstupem, nebyl jsem schopen žádných emocí. Přečetl jsem projev z papíru. Pak mě tahle nemilá povinnost potkala v životě ještě mnohokrát, kamarádi mě opouštějí…

* Je něco, co jste si se Šlitrem nestihli říct?
Jak jsem mluvil o těch našich rozdílných povahách, pamatuju si, že jsem jednou prohlásil, že musíme k divadelní práci přistupovat s pokorou. A jeho to tehdy popudilo. Měl tu svou ctižádost a slovo pokora se s ní neslučovalo. Kolikrát si na to dneska vzpomenu, když čtu názory mnoha pozoruhodných lidí, pro které přistupovat k práci s pokorou mnoho znamená. Zvlášť dneska, kdy se cení spíš ostré lokty a velká ramena. To je téma, o kterém bych s ním rád pohovořil.

* Myslíte, že by to dneska viděl jinak?
Jsem o tom přesvědčený.

* *   * *   * *
Tak si dejme pár věcí ze Šlitra. Pokusím se vyhnout těm, které už v Muzikách byly.
Purpura značkovala předvánoční večery hodně dlouho. Tady je to dost dojemné, natočili to prý krátce po jeho odchodu.

https://www.youtube.com/watch?v=2CQVbwhA1ts

 

Šlitr uměl vystřihnout mnohé, třeba takovouhle krásnou árii ve stylu Čajkovského (písnička minule na trubce nebyla, tak se omlouvám těm, kdo Gotta neradi, tady je perfektní).
https://www.youtube.com/watch?v=vyfzDUkFHl0
Bylo by svůdné dát na konec  Jó to jsem ještě žil. Ale emocemi se má šetřit. A Šlitr byl taky zpěvák. Jeho parodie moc nemiluju, ale tahle přežila bezvadně.
https://www.youtube.com/watch?v=L5DRkHltXQg
A tahle taky.

https://www.youtube.com/watch?v=4KVgEbmKYcI

-o- -o- -o- -o- -o-

Výročí má taky jiný skvělý český muzikant. Jaroslavu Ježkovi by zítra bylo 110.

Jenže se nedožil ani 36. Prý kvůli tomu myslíval na Mozarta.
Tmavomodrý svět

https://www.youtube.com/watch?v=92pEbZ69vaY
Text údajně V+W napsali, když Ježka vyzpovídali, co vlastně vidí. Jaroslav Ježek byl těžce zrakově postižený, před konzervatoří chodil do klášterní školy pro nevidomé v Loretánské na Hradčanech..

Ježek byl taky „vážný“ skladatel. Například klavírní Toccatu najdete na trubce s Janem Novotným. Je tam i klavírní sonáta, sonáta pro housle a klavír a kvartet. Jeho spolužák z konzervatoře a kamarád Václav Holzknecht o něm říká:
Jako muzikant byl Ježek výjimečný; tento jinak prostý člověk, který dostal malé vzdělání, byl jakési médium, z kterého ta hudba „šla“. Žádný hudební žánr mu nebyl uzavřen. Jeho houslový koncert je jedinečný.
 

Ačkoliv byl univerzální, zájem o soudobou a užitkovou hudbu u něj ve třicátých letech převážil a udělal ho slavným. Poslechněme si, jak poskládal Osvobozenému jazzující orchestr (ve kterém později hrál taky Karel Ančerl).

https://www.youtube.com/watch?v=VZKWYIQNCoA

Osvobozené divadlo bylo Ježkovi ústředním bodem života. Opět Holzknecht:

On to miloval. V tom shonu před premiérou se cítil skvěle, říkal tomu, že „v tom lítá“ a udělal to vždycky na jedničku a zachránil i slabší věci jako Don Juan a Comp. Jeho melodie nebyly banální, ale dobře se poslouchaly a pamatovaly. Bez Ježka by Osvobozené divadlo nebylo.
V divadelním prostředí měl taky Ježek, se svou poněkud kreolskou pletí a černými vlasy, řadu obdivovatelek, jak důležité pro pětadvadvacetiletého kluka!

Bugatti step. Tuhle klavírní odpalovačku Ježek napsal na počest Elišky Junkové, když na Bugattce vyhrála závod Targa Florio. (Btw: Eliška Junková bydlela nad Petřínem, v domě kde je švédské vyslanectví. Z tamní terasy je možná nejúchvatnější výhled na Prahu.)
https://www.youtube.com/watch?v=9DAfsMhX3Xg

Osvobozené bylo divadlo protifašistické a ve Španělsku se s fašisty bojovalo. S tou jejich klero-monarchistickou odnoží. A tak aspoň napsali písničku.
Španělskou zemi já mám rád
https://www.youtube.com/watch?v=jhtKa_gZSm0

Babička Mary je jedna z Ježkových nejslavnějších, zcela zlidověla. Určitě v naší (i předchozí) generaci. Ovšem nedávno jsem do ní musel zasvětit jednu příslušnici Omladiny omladiny. Byl to dobrý nápad, skvěle se bavila, jak ty rýmy zařezávají do hudby. Ti dva textaři si s Ježkem rozuměli a s češtinou kouzlili.
https://www.youtube.com/watch?v=otDHLECbAQw

Na závěr opar melancholie, do kterého se přesně hodí Waldova  „slza v hlase“. (Vypůjčím si ohlas pod klipem.
Alois Bouda před 11 měsíci

Tady se sešli 4 geniové. Jaroslav Ježek skladatel, Jan Werich (nebo Jiří Voskovec, kdo ví?), aranžér (protože aranžmá je kongeniální) a korunu tomu všemu dává Waldemar. Škoda, že se toho Ježek nedožil, protože to je absolutně ta nejkrásnější verze písně a jsem přesvědčený, že kdyby to „Ježura“ slyšel, tak by asi byl v tom okamžiku nejšťastnější.)
Svítá
https://www.youtube.com/watch?v=j6Nkvp_DLV8

Slim

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Muzika sobotní noci se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 reakcí na Muzika na sobotní večer. J + Š

  1. Miluše napsal:

    Slimovy komentované „muziky“ jsou vždy skvělé. I když autor píše, že se má s emocemi šetřit, nemohu si pomoci, Ježkova muzika, Osvobozené divadlo je přeci jenom moje srdcová záležitost a od dětství jsem s ní vyrůstala.
    Letos v létě mě v jednom knihkupectví v Jižních Čechách upoutala malá knížka v modrém přebalu s názvem „Jaroslav Ježek, Dopisy z podzimu 1938″.
    Své milé, Ludmile Ledererové, sopranistce, která se objevila v Osvobozeném divadle v roce 1933 píše láskyplné dopisy. Jsou však poznamenány těžkou dobou, ve které je Ježek psal.
    Ukázka:
    Praha, 25. září °1938
    …“Když jsem šel dnes v noci domů, byla na ulicích veliká tma. Šel jsem sám. Připadal jsem si oslepen. Tu mi blesklo hlavou, že lidstvo je také tak slepé jako já, který jdu sám po zatemněné Praze, kde nevidím ani známé siluety mně tak drahých míst a tvarů. Lidstvo je úplně slepé a musí spadnout do strašné, strašné propasti. Ale já věřím přece jen v lepší svět. Věřím, že se lidstvo ještě včas musí vzpamatovat a zničí tvůrce i všechny ostatní tvůrce tohoto zla. Já věřím v lidstvo, v jeho dobro a jeho lásku a v jeho kulturu…“
    10. 11. 1938
    „Moje drahé dítě, věřil jsem tomu, že nám držíš palce, ale snad jsi přeci jen držela špatně. Už jsme dohráli Osvobozené divadlo. Násilím nám odňali možnost dát lidu to nejkrásnější, co jsme ve svých nitrech cítili. Já ale věřím, že ještě budeme jednou našim drahým hrát a že nás budou zase tak rádi poslouchat jako dříve. Budeme někde v koutku čekat na ten den, kdy zase bude svítit a zářit slunce civilizace. V historii máme dost ponaučení, že ať se lidské svobodné myšlení jakkoli persekvovalo, přece vždycky nakonec zvítězilo. A já vím, že zvítězí i nyní, a věřím, že tomu nebude tak dlouho a že se ta doba blíží rychlým tempem…“
    Tak psal J. Ježek své milé v těch těžkých dnech, přesto byl ale plný optimismu. Jeho písně s texty V + W budou žít a pomáhat.
    Díky za připomenutí.

  2. vonrammstein napsal:

    Moje krevní skupina. Díky.

  3. Slim napsal:

    Ještě drobnost. Šlitr byl blondýn nordického typu (mj, výborně lyžoval, byl myslím z Jilemnice), a měl ve Francii skoro dvojníka (aspoň se mi to vždycky zdálo), jenže tmavovlasého. Je to známý herec Michel Bouquet .

    Podívejte se, jak hraje kluzkého advokáta v mém oblíbeném Atentátu v Paříži (na stopáži 4:20)
    http://www.ina.fr/video/I04224983

    Je o rok mladší než Š. ale v době natáčení už zase o dva starší, takže stejná životní etapa. Bouquetovi je dneska 90 a pořád hraje.

    • Mac napsal:

      jenom pro upřesnění: Šlitr se narodil v Zálesní Lhotě, což je vesnička u silnice z Nové Paky do Vrchlabí. Do Jilemnice je to jenom pár kilometrů.
      V Zálesní Lhotě dodnes stojí jeho rodný dům.
      A v Zálesce se narodila taky třeba Květa Jeriová (samozřejmě kromě spousty jiných lidí … :-))

      • Slim napsal:

        Díky, tušil jsem. A v Jilemnici je asi gympl, že?

        Čtu si často ty ohlasy pod klipy, a pod Purpurou mě dostal Karel Volhejn z Floridy
        Napiste mne nekdo kdo sou ty cholky..poznam jen jitus molavcovou, kdo je ta hnedovlaska co se tak culi u toho zpivani…krasna pisen..jsem rocnik 77

        O ženách a dívkách se v onom interview mluví taky dost.
        * Prý jste měli se Šlitrem společnou hru: komentovali jste spolu pěkná děvčata v publiku.

        Ano, všímali jsme si hezkých holek v prvních řadách, kam až světlo z jeviště dopadlo. Pak jsme spolu porovnávali dojmy, dokonce jsme takhle objevili Jitku Molavcovou. Ač jsme tehdy vůbec netušili, že je to jeho nástupkyně, všimli jsme si jí oba – mladinká dívka na přístavku v první řadě.

        * A chodí na vás pořád pěkná mladá děvčata? Nebo za ně dnes považujete i padesátileté paní?
        No… spíš pořád ty dvacítky! A musím říct, že chodí. K mé škodě ale většinou sedí nejmladší publikum vzadu, protože tam jsou levnější lístky. Až když se na konci rozsvítí v sále, vidím, oč jsem přišel.

        No zkrátka, na jedno- nebo ne-pohlavní planetě by všecko vypadalo jinak. I politika, u hudba. A na té čtyřpohlavní asi taky…

        • Miluše napsal:

          Šlitr zřejmě studoval v Rychnově nad Kněžnou. Jsou tam na něho hrdí, stejně jako na Karla Poláčka. Dokonce se tam koná „Šlitrovo jaro“, ale více podrobností nemám. Hodně o něm věděl i Miroslav Horníček.

  4. Hudec napsal:

    Pamatuji naprosto geniální Šlitrův výstup, kde zpívá půl taktu před orchestrem a potom zase půl taktu po něm. I pro mne, hudebního analfabeta až skoro až „cimrmanovský“ fór.

    • vonrammstein napsal:

      Jo, je to ve fimu „Recital 69“. Akorát tu písničku si nevybavím.

      • vonrammstein napsal:

        „Recital 64“, pardon. Nějak mi odběhly myšlenky🙂

    • Slim napsal:

      Tak to bude Klokočí. … zlatý pohár s fermeží .. pěkně ulítlej text😀

      Pán z R. má lepší paměť, úplně jsem zapomněl, že v Recitalu byl i Šlitr. Je to možná freudovské opomenutí…

      Mě tenhle humor připadá kapku násilnej, ale to opožďování je výkon

      Recital 64 byl pěknej, pro mně zvlášť ta „suchá“ část. Vím, že jsem ho viděl v sále Městské lidové knihovny na náměstí Dr. Vacka (dnes v rámci pokroku už zase Mariánské).
      Začínalo se touhle kritikou období p/kultu osobnosti. (A ano, komentátor pod klipem má pravdu, když to tak čtu: „Trochu mi to připadá obšlehlé od Gilberta Bécauda“. A v tom ostatním taky.
      To jsou ty věci, co člověka napadnou, až když je slyší).

      Já jsem prostě spíš na Suchýho.

  5. Miluše napsal:

    http://www.kulturark.cz/slitrovo-jaro

    Něco jsem přeci jenom objevila.🙂

  6. ji5 napsal:

    Prodávám jen jak jsem kdysi koupil: Šlitrova smrt prý byla vražda, prostřednictvím zhrzené milenky, která na chodbě domu vypnula a po chvíli zapnula plyn do jeho bytu. Myslím, že to někdy v polovině sedmdesátých let říkala jedna účastnice turistické akce „Stezka“, který pořádal Turistický akademický klub (TAK) ČVUT. Ve sdělovacích prostředcích se o této možnosti nikdy nemluvilo.

    Voskovec měl rád Šlitra, ale ne Suchého. Vyplývá to z Korespondence V+W. Suchý se dost divil, když si přečetl, co o něm Voskovec psal Werichovi a porovnal to (s řekněme pokryteckými) dopisy, které od něj dostával.

    Vztahy mezi umělci, byť generačně oddělenými, nejsou patrně nikdy jednoduché.

    • Slim napsal:

      Voskovec měl rád Šlitra, ale ne Suchého.

      ANO, JÁ TO TAKY ČET‘.
      Tohle je složité, přesně tak, jak říkáte. Možná v tomhle byla taky politika. Vosk. neměl rád Rusko, ač (nebo protože) s ním byla jeho rodina spojena. A říkal, mám dojem, že se musel pracně propracovat k Čechovovi. V kterém pak měl velký úspěch…
      A Šlitr zas byl ten amerikanofil.

      Ale třeba je to blbost a bylo to bylo jen instinktivní.
      (Já třeba miluju Tolstého a mám rád Gogola a Puškina. Ale zrovna Čechov je mi cizí a jeho hry mě nudí. Teda myslím že jsem viděl jen Višňový sad v Činoheráku. A pak Strýčka v kině, asi se Smoktunovským. Nevím proč to tak je.)
      Pod klipem Tři tety zase někdo napsal: „Šlitra mám rád, ale Suchý se mi tráví těžko. Nemusím ho.“
      Složitý a neprůhledný, ale přitom to často souvisí s politickou orientací. Větší půlka našeho hodnocení je iracionální.

Komentáře nejsou povoleny.