nikoli „v šachtě žil…“, ale do boje vyrazil. Kdo? Přece první nádrž. Tedy zabíjecí stroj ukrytý pod tímto názvem. Dne 15.září 1916 se v bitvě na Sommě objevil první tank zvaný nejprve „Mother“ – matka, později Mark I. Ačkoli úplně první tři tanky měly poruchu, zbývajících 46 kusů přineslo do řad německých vojáků, z nichž někteří neznali ani automobil, nevýslovnou paniku.
Mark I -mother
V bitvě u Arrasu byl poprvé proveden tankový útok, když Britové nasadili do čela ofenzívy tanky. Z povětrnostních důvodů měl být útok o dvě hodiny odložen, k tankům se však tato informace nedostala. A tak oproti dřívější taktice dělostřelecké přípravy před vlastním útokem se najednou bez varování před Němci objevily britské tanky, což byl opět šok. Bohužel při onom odkladu útoku došlo ke konsolidaci německé obrany, několik ručních granátů dokázalo zasáhnout nádrže tanků a opožděná dělostřelecká příprava do míst, kde se tanky už nacházely, moment překvapení zkazila úplně.
Zkušenost z Arrasu se projevila v bitvě u Cambrai, kde bylo nasazeno několik set tanků, tentokráte to byly už tanky Mark IV s lepším pancéřováním. Nová taktika přinesla nová překvapení a opět to vypadalo na drtivý úspěch, Němci však také nelenili a použili novým způsobem kanón Krupp FK16 ráže 77 milimetrů. Dělo se standardně používalo pro nepřímou palbu na nepřátelské zákopy, ale bylo rychle upraveno pro přímou střelbu proti tankům. Průbojná střela s hmotností 6 kilogramů měla dostatečnou přesnost, aby dokázala tank zasáhnout na vzdálenost kolem jednoho kilometru.
Mark IV
V březnu 1918 už měli Němci svůj tank také a tak došlo i k první, ačkoli neočekávané, tankové bitvě. Stalo se to 24.března 1918 nedaleko vesnice Cachy. Skončila překvapivě vítězstvím německých A7V.
A7V Elfriede
Nasazení tanků přece jen ovlivnilo průběh bojů a tank se stal nepostradatelnou součástí všech armád.
Poznámky pana Bavora 
Dneska už to tak docela neplatí. V lokálních konfliktech určitě smysl mají, v případě globálního jsou naprosto k ničemu.
To se mi líbíTo se mi líbí
nerozumím tankům, rytíři, ani globální válce, ale jestli globální válka má být to, co nás učili na branných hrátkách na školním dvoře, pak nejenom tanky, ale všechno bude úplně k ničemu, jen ti, kdo si koupí ty podzemní protiatomový rodinný domky umřou o něco později, zato v nesrovnatelně větší hrůze, než ty bez těch domečků. Takže tanky budou, dostanou třeba i křídla, jojstiky, budou se umět v prostoru natahovat, zmenšovat podle toho, jak budeš s tím jojstikem šmejdit a … a hlavně to blbíši opět budou muset cálovat. V tom vidím tu hlavní budoucnost těch tanků a vůbec všech těch krámů kolem toho válčení!
To se mi líbíTo se mi líbí
Přesně tak to myslím. Lokální konflikty se pořád ještě řeší konvenčníma zbraněma a území se považuje za dobytý, když ho obsadí pěšáci. Je to relikt minulejch válek, ale jako archetyp to funguje.
Globální válka by obsahovala zatraceně jadrný dělobuchy. Tam už nepotřebuješ ty tanky, natož pěchotu. Ani to napadený území vlastně nedobydeš. Jenom zničíš. A znepoužitelníš tak pro tři generace, pokud ještě nějaký budou.
To se mi líbíTo se mi líbí
Vono ty jaderný dělobuchy jsou už taky jaksi jinde, co se délky nepobytu na zasaženém území tejká a globální konflikt by se spíš odehrával svinskou formou, ve které proti sobě nestojí pravidelné armády a nečmárají se na štábech mapy s liniemi střetu a tak podobně, ale byla by to serie teroristických činů. No jo, to se už děje i na území Evropy. Se muslimové holt poučili z minulosti. Útočit tanky je dost drahý a logisticky náročný. Bitvu typu Kurský oblouk už nejspíš a zaplaťpámbu nezažijeme.
HOWGH
To se mi líbíTo se mi líbí
jenže bohužel můžeme docela snadno zažít (neříkám, že přežít!) jinej fujtajbl… 😦
To se mi líbíTo se mi líbí
Tank a navíc vybavený radioodolnou kapslí pro posádku a technologií externího ovládaní spřažených robotických vozidel je bohužel i po 100 letech použitelnou zbraní.
Jde v podstatě o využití možnosti obsazení prostoru po použití zbraní 3 a 4 té generace v co nejkratším čase.
Pokud 3. generaci představují zbraně s potlačeným radioaktivním zamořením. Zpravidla se označují jako „čisté“ pumy, i když tento termín se dá totiž aplikovat na většinu termonukleárních zbraní, které vždy produkují minimální zamoření na rozdíl od štěpné reakce.
Obaly 3_tí generace jsou vyrobeny z kovů, které pohlcují rychlé neutrony, ale přitom se samy nestávají radioaktivními.
Jedním z nich je např. bór, proto tyto kovy jsou součástí kapsle pro ochranu obsluhy, nebo jsou v určitém množství implementovány do kompozitových pancířů tanků jako ochrana před rychlými neutrony. ER hlavicí byla vybavena antiraketa Sprint, střela MGM 52 neutronové dělostřelecké granáty XM753 a XM785 .Třeba neutronová nálož o síle 1 kT dokáže vyřadit osátku T 72 na cca. 700 m ale osádku T14 pouze prý na necelých 100 m.
Potom 4. generace je prezentována termonukleární náloží, kde spuštění jaderné fúze je zabezpečováno jiným způsobem než malou štěpnou náložkou.
V současné době jsou k dispozici hlavice, jejichž místo výbuchu přestává být životu nebezpečné už za několik desítek hodin.Reálněji ovšem spíše dny nebo týden.
Budoucí „Čisté“ hlavice jsou vhodné pro dělostřelecké granáty a přenosné nukleární zbraně pro demoliční účely.Použití „čistých“ pum k ničení podzemních bunkrů. Hlavice urychlená raketovým motorem která exploduje v hloubce několika desítek metrů.Potom ty blízké objekty ničí efektem rovnajícím se zemětřesení, ale radiace se na povrch nedostane.
Proto budeme li používat 4_tou generaci termonukleárních náloží budeme moci obsazovat vybombardované objekty v řádu několika hodin.
Následně ta úleva když je možné 4_tou generaci instalovat na protiraketové střely, které potom účinně likvidují chemické či biologické náplně balistických raket.
Prostě ta ohromná úleva pro dělostřelce, kdy místo těch tun munice a dlouhodobé střelby by jim stačilo několik desítek řekněme 0,5 – 2 kilotun granátů 4_té generace.
Do budoucna kdy 4_tá generace je již na tolik přítulná, že delší dobu se také uvažuje o použití hlavic 4_té generace pro civilní účely, třeba rozsáhlejší zemní práce.
Tož teprve uvidíme jak se ta WWIII povede, prostě ani hra s příručními termonukleárními granáty se nedá pro začátek vyloučit.
To se mi líbíTo se mi líbí
hergot Cechu, Vy byste byl dobrej Stropnickej 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Za ty peníze pro mne a pro širokou moji rodinu klidně ale s Veronikou bych nemohl snad ani minutu 😳 .
Ne to by byl příliš velký trest, za to ty prachy nestojí.
To se mi líbíTo se mi líbí
hergot Cechu, Vy byste nebyl dobrej Stropnickej 😦
To se mi líbíTo se mi líbí
Záleží na větru. Pro mě je maximálně důležitý, aby následky válek nesli jenom vojáci. Jakmile to dopadne na civilisty, je to průser.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nepoužili to Briti náhodou už v Burský válce? Kchodl by mohl vědět.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ne. Aspoň toto mám vyzdrojováno z mnoha míst. Dnešek je skutečně 100 roků.
To se mi líbíTo se mi líbí
Kdepak. Bůrská válka byla ještě ve starém stylu – koňská a železniční.
Dá se říci, že první tanky vznikly díky potřebě prorazit zákopové linie nepřítele v podmínkách silného používání kulometů a protipěchotních šrapnelů z děl.
Jsem na cestách a většinu času s limitovaným přístupem na internet, všechny v hodovní síni pana Bavora tímto pozdravuji.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ta udivující věc je, jak Angličani zapomněli na své prvenství později. SSSR a Německo na vývoji tanků pracovaly v meziválečné době intenzivně.
( Němci se ovšem dali později svést zase jinak, technickou dokonalostí, zatímco Sověti a Američané vyráběli málo typů ve velkosériích.
„Žádná organizace neměla na omezení válečného potenciálu Německa větší vinu, než sama armáda… Je nesporné, že Německo vyrábělo zbraně vynikající kvality s tak dokonalou finalizací a pozorností k detailům, že to vyvolávalo údiv u spojeneckých důstojníků. Některé typy vyvinuté Němci koncem války, využívaly armády NATO ještě 10 let po válce. [Ale] Namísto několika osvědčených typů, jich němečtí konstruktéři vyvinuli zarážející množství. V jedné fázi války se pro Luftwaffe vyrábělo 425 různých modelů letadel.“ (R. Overy Proč Spojenci zvítězili)
To se mi líbíTo se mi líbí
Na konci chybí druhá závorka. Překladač by vyhodil chybu.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nejen Německo a Rusko: československá tanková škola byla koncem 30. let na světovém vrcholu, naše tanky vz. 35 a vz. 38 byly absolutní světová špička a pokud by vývoj pokračoval, jistě by se dopracovali k něčemu velmi podobnému T-34 nebo Pantheru.
Západní historici schválně pomíjejí, že Hitler dobyl Polsko a západní Evropu především s československými tanky, totiž ty německé byly špatně navržené a mizerné, PzKw. III a především IV měly v roce 1939 a 1940 ještě příliš mnoho „dětských nemocí“, byly velmi nespolehlivé a těžiště německých tankových sil tak představovaly hlavně československé vz. 35 a vz. 38. Podvozek tanku vz. 38 používali náckové celou válku, stavěli na něm mnoho různých vozidel od samohybných protitankových kanonů („stihač tanků“) po protiletadlové tanky.
Mimo výroby mnoha typů výzbroje a mizerné normalizace Němci prohráli také nesmyslným perfekcionismem – úplně ignorovali projektované zastarávání. Vyráběli zbraně stále způsobem jako pro mírovou dlouholetou službu, z drahých materiálů, kvalitně obrobené a vyrobené, s dokonalou povrchovou úpravou a lakem, perfektní finalizací.
Tanky vyráběli jak za „krále Klacka“ – manufakturně, dílensky. Žádná pásová výroba, jako v automobilce. Měli obrovské transakční náklady a obrovský bordel v dodavatelských vztazích a dopravě. Místo výrobních komplexů měli výrobu distribuovanou, finální výrobce objednával dodávky komponent, které se vyráběly po celé Říši, podle priorit, které vypatlaná nacistická verbež neustále měnila. Orgranizačně a ekonomicky to vypadalo jako rozvinutá socialistická výroba v 80. letech v RVHP, možná i hůře. A to nemluvím o době, kdy již začalo masové spojenecké bombardování, ale o době před tím, v letech 1938-1942.
Jejich tankové motory měly dojezd 50 tisíc kilometrů i když byly – při nasazení na Východě – zničeny několik dní po sjezdu z železničního vagonu, během prvního nasazení, po ujetí méně než 500 km. To samé platilo o letadlech, …
Ještě 70+ let po válce používám doma německé elektromotory z letadel, které mí předkové vymontovali z křídel pro Ju-88, která se vyráběla a osazovala v jedné blízké textilní továrně – po válce tam zůstala hromada křídel, která místní rozebrali do šroubku, bylo tam plno užitečných věcí. Mám z toho udělaných několik vrtaček a brusek, původně motorky sloužily k vysouvání vztlakových klapek pro přistání, byla na nich našroubovaná nádherně provedená planetová převodovka 1:1000, úplně technický a strojní skvost.
Další výrobek z Ju-88, který používám, jsou ruční pumpičky na palivo – tím čerpám naftu z barelu. Je tam ještě původní těsnění. Sloužilo to v křídle k ručnímu nouzovému přečerpávání paliva mezi křídelními a trupovými nádržemi, vedlo od toho ocelové lanko do kabiny, kde bylo táhlo.
Rukama mi prošlo také několik německých pistolí P-38 z válečné výroby – byly zcela perfektní, z kvalitního materiálu. V kontrastu s tím jsem měl několik válečných amerických Colt 1911, které byly velmi mizerné, s projektovanou životností 500 ran, jak hlaveň, tak celá pistole.
Kuriózní na tom všem je, že dnešní NATO a „americká říše“ má naprosto stejné „choroby“ jako nacistické Německo, co se týče válečné výzbroje. Žádná normalizace ani omezení typů, především z důvodu „všežravosti“ amerických výrobců, kteří se snaží pohltit konkurenci a jakákoliv spolupráce s nimi znamená existenční ohrožení národní výroby a vývoje. Ukázku jsme mohli vidět nejlépe v Aero Vodochody, kde se pokusili celou fabriku, vývoj a desítky subdodavatelů a výzkumných pracovišť zlikvidovat. Naprosto stejně postupují v celé Evropě, takže ve výsledku je NATO jen papírový drak: 5 typů MBT (tanků), 8 typů stíhaček, …
Člověk by si myslel, když je například normalizovaná ráže tankového kanonu na 120 mm, že půjde všeobecně používat stejná munice – ale nejde. Protože každý tank má jiný způsob odpalu, nastavení, elektroniky, jiné kanony s jiným tlakem a rychlostí, … každý má unikátní munici, dokonce ani náboje z Leopardu 2 nejdou do Abramse a naopak, ačkoliv oba tanky používají původně stejný německý kanon Rheinmetall.
Skoro to svádí k myšlence, že nacismus/fašismus je prostě pořád stejný.
To se mi líbíTo se mi líbí
Mám někde v malém mozku uloženu informaci (nevím, zda pravdivou), že mezi dvěma válkami se kdesi na „válečných hrách“ sešli shodou náhod Tuchačevskij, Guderian a de Gaulle. Z nich jediný dokázal metodu nasazení tankových svazků (jistě ne samospásnou) prosadit v praxi. S výbornými výsledky právě v Polsku a také v počáteční fázi operace Barbarossa.
To se mi líbíTo se mi líbí
Také jsem něco podobného někde četl, ale netuším kde – pokud si vzpomenu, dám vědět.
Bylo to ale dlouho předtím, než kdokoliv z nich své teorie o nové úloze tanků zformuloval, takže jejich vzájemné ovlivnění náhodným setkáním lze vyloučit.
Náhody jsou to zajímavé – dá se vypozorovat, že někdy se vynoří nějaká malá nedůležitá akce nebo organizace, kterou projdou zcela nepravděpodobně různí, později velmi známí a úspěšní lidé.
Zažil jsem to i osobně – kdysi jsme měli jednu malou, vlastně ničím významnou firmičku, kde se z našich zaměstnanců stali po 20-ti letech generální ředitelé velkých firem, miliardáři a vůbec, nad rámec pravděpodobnosti úspěšní lidé. Velmi zvláštní.
Asi jsme byli „dobrý oddíl“ (STS Chvojkovice-Brod).
Nedovedu si to racionálně vysvětlit, ale faktem je, že se takové věci stávají poměrně často. Jsou to takové „chyby v Matrixu“, dosud nevysvětlitelné – něco podobného jako třeba poruchy v komunikačních linkách, ty jdou také nevysvětlitelně ve shlucích – a nikdo neví proč. Umíme to popsat, třeba v rámci teorie chaosu, ale tato učená hatmatilka nás nepřiblíží k vysvětlení jevu ani o píď.
To se mi líbíTo se mi líbí
OT: Pane Bavore, poštovský panáček je před bránou! 😉
To se mi líbíTo se mi líbí
Tank má 100 let výročí, současně s tím se jedná o stoleté výročí protitankových zbraní.
Protitankové zbraně jsou od počátku založeny hlavně na pěti technologiích:
1. Vysokorychlostní hlavňové zbraně, od pušek po děla
2. Munroeův efekt, tedy kumulativní zbraně, jako jsou všechny RPG
3. Vysokorychlostní výbuchem formované projektily, tedy EFP.
4. Zápalné, od „koktejlu Molotov“ po moderní kašovité kovové vysokoteplotní hořlaviny.
5. Velký výbuch.
Na zničení tanku není potřeba nic složitého, stačí zakopat na vhodném místě pár pytlů dusíkatého hnojiva prolitého naftou a k tomu pár kilogramů tritolu nebo plastiku k roznětu, pentritová rozbuška – a počkat, až tank přijede.
Celkově se dá říci, že protitankové zbraně v poslední době získávají převahu, tank je v mnoha typech konfliktů už téměř nepoužitelný – bez další mnohastupňové ochrany a podpory vlastní pěchotou, letectvem a průzkumem – je to jen zápalná oběť. K tomu velmi drahá zápalná oběť.
Tank již není „králem bojiště“, spíše jde o mastodonta, který se „mimo stádo“ stane rychlou obětí mobilnějších, menších a rychlejších „dravců“. Čím dál více jde tím pádem o taktiku nasazení a celkové zabezpečení. Tanky je nutno chránit, místo aby poskytovaly ochranu. Jsou samozřejmě nenahraditelné v určitých typech útoku nebo obrany, proto z bojiště ještě definitivně nezmizely.
Tank není na bojišti nutno přímo zničit, stačí ho zneschopnit, například zničením jeho čidel – optiky, dálkoměrů, ustřelením antén. Proto je ohrožen i snajperem s ostřelovačkou větší ráže, např. .338″ Lapua Magnum nebo .50″ BMG – nazývá se to „protimateriálová puška“. Často stačí jen zarušit spojení, aby si nemohli tankisté přivolat leteckou podporu – a pak rozmístit miny, vytvořit léčky – kde bude možné útočit z malé vzdálenosti do slabých míst tanku, zezadu a z boků (aka „mamut je velký a silný, vykopeme díru do které spadne a pak ho společně umlátíme“).
Každá dnešní armáda je vybavena širokou paletou ručních neřízených protipancéřových zbraní s účinností do 300-600 metrů, od jednorázových po vícenásobně použitelné. Menší typy – pro osobní nošení, jako třeba česká „Kobylka“ RPG vzor 75 – již sice nejsou schopné zničit moderní tank, ale ke zneschopnění tanku stačí, pokud má zničené pásy nebo čidla, optiku. Navíc tady platí pořekadlo „mnoho psů, zajícova smrt“. Všechny tanky dobře hoří, takže často stačí láhev s benzínem na vhodné místo – a je po tanku.
Řízené pěchotní protitankové rakety byly prvně masově použity v Jomkimpurské válce na Sinaji v roce 1973, kdy Egypťané ruskými systémy Maljutka zničili velký počet izraelských tanků. Předpokládané „evropské bojiště“ bylo – na obou stranách – těmito zbraněmi doslova přesyceno, na jeden tank připadaly desítky těchto zbraní, přičemž kopcovitost terénu a zalesněnost – tedy terénní krytí – by významně přispělo k úspěchu použítí proti tankům. O vesnicích a městech ani nemluvě – tam je tank „mrtvé spálené železo“, proto se tankové armády zastavěným oblastem spíše vyhýbají.
Přidejte moderní protitankové miny se směrovaným účinkem – průpalné kumulativní – nebo ještě hroznější s výbuchem formovaným projektilem, tedy EFP: výbuch 5-20 kg hexogenu přesně vystřelí kilogramovou „vložku“ z tantalu, mědi nebo železa rychlostí přes 5 km/s a dvacet až sto metrů vzdálený tank to dokáže prostřelit i na nejodolnějším místě. Přitom cena té miny je ve stovkách dolarů, zatímco tank stojí miliony.
Tanky jsou v terénu snadno odhalitelné průzkumem, ať již pozemním, leteckým nebo kosmickým. Při dnešním dosahu a přesnosti dálkového dělostřelectva – klasického nebo raketového běžně až 90 km, při použití moderní kontejnerové munice, i řízené, s koncovým navedením – je nasazení tanků docela iluzorní. Ukázalo se to pěkně při americké proxy válce na Donbasu, tam stačilo několik odpalováků BM-21 Grad s dosahem 20 km, s přičleněnými průzkumnými drony malého dosahu – a dvě ukrošské tankové brigády, přisunované na frontu k průlomu, přestaly existovat.
Další problém s tankem spočívá v jeho podstatě – je to velký a těžký, docela složitý stroj. Přes účinnost tankového děla a mobility tanku je k jeho nasazení zapotřebí obrovská logistika, takže v lokálních konfliktech – v dnešních amerických koloniálních okupačních a proxy válkách – je víceméně nepoužitelný.
Představte si, co je potřeba k přepravě např. 12-ti 70-ti tunových monster Abrams: nákladní loď a přístav nebo 4 lety C5A Galaxy obřího nákladního letadla a velké letiště. Následuje přeprava k frontě – protože tank nedokáže ujet po vlastní ose větší vzdálenost, životnost pásů a motoru je omezena, např. po 2000 km se musí oboje vyměnit za nové – takže musíte mít na místě ještě nákladní tahače s velkými podvozky pro tanky nebo nákladní vlaky a vagóny, a silnici nebo železnici. Mnoho váží i palivo a munice, je zapotřebí obrovský přísun, aby ty tanky k něčemu byly – protože spotřeba je enormní. A je nutné velké servisní zázemí, protože tanky jsou stavěny pro boj, tedy počítá se při konstrukci a výrobě s jejich rychlým zničením, tedy nic není dimenzováno na delší použití – hlaveň děla po např. 200-2000 výstřelech ztrácí přesnost a je zralá na výměnu, o pásech a motorech jsem již psal.
Tanky musí mít podporu pěchoty a lehčeji pancéřovaných jednotek – a ty musí být také mobilní, jinak je mobilita tanků k ničemu; lehčí jednotky musí s tanky „držet krok“, takže potřebují obrněné transportéry, vrtulníky, náklaďáky… A zásobování, mezisklady, logistika, strážení a ochrana přepravy, délka zásobovacích linií…
Tím se výše uvažované nasazení např. 12-ti tanků stane komplexní operací s účastí třeba 50-ti tisíc vojáků (40 tisíc lidí dělá zabezpečení pro 10 tisíc „bojujících“, přičemž frontového boje se účastní cca 2000 vojáků).
Nasazení tanků do proxy války je zkrátka velmi složitá otázka. Tanky jsou stavěny a používány hlavně v rozsáhlých konfliktech s vytvořenou frontou, typu druhé světové války, které jsou dnes díky pokroku v technologiích téměř nemožné.
Z hlediska porovnání tanků, existují dvě tankové „školy“, západní a ruská. Západní tanky jsou víceméně dědictvím německé tankové školy, tedy inklinují k těžkým, drahým, vysoce sofistikovaným a „nezničitelným“ monstrům. Jako byl WWII tank „Tiger“ či dokonce „Königs Tiger“. Tedy 60-70-ti tunové obludy, s „dokonalou“ pancéřovou ochranou. Takové jsou americké Abramsy, německé Leopardy, francouzské LeClerky, britské Challangery. „Nezničitelnost“ je samozřejmě značně pofidérní – ale v propagandě to vypadá velmi dobře.
Spolu s německou tankovou školou totiž Západ přejal i nacistickou ideologii, považují se za nadřazené celému světu: domnívají se, že budou mít zázračné zbraně a tím zvítězí téměř beze ztrát.
Ale jak je vidět například z Donbasu, Jemenu, Sýrie, … nejlepším dnešním tankem, nikoliv jen „papírově“, je ruský T-72B3 či T-90 poslední verze, to je taková moderní obdoba válečného T-34. Ten byl ve všech parametrech horší než Tiger nebo Panther, ale byl levný, přiměřeně lehký, jednoduchý, účinný a bylo jich hodně. T-72 byl od počátku levný tank pro druhosledové jednotky, ovšem s moderními doplňky, například aktivním reaktivním pancéřováním, systémy řízení palby, elektronizací a zapojením do síťového systému bojiště… je jeho bojová hodnota velmi vysoká. Je to prostě nejlepší kompromis všech vlastností, přesně jako byl válečný T-34.
Ze stejné filosofie vychází nejlepší nasazený ruský tank T-90. Budoucí ruský systém „Armata“ tyto myšlenky dále rozvíjí.
Chybou západní školy je zkrátka „německá“ myšlenka, jsou příliš těžké a komplikované. 60-70 tun je moc, únosnost půdy, mostů, silnic atd. je prostě nižší: kde projede 40-50 tunový ruský tank, tam 70-ti tunový západní uvázne. Západní tanky, vyvinuté pro evropské bojiště – naprosto chybně – jsou použitelné na Blízkém a Středním východě, v kamenitých pouštích, kde váha nevadí, ale odolnost se počítá – proto jsou izraelské Merkavy také těžké – jsou stavěny optimalizovaně pro Izrael a okolí, ale třeba na Donbase by dopadly velmi špatně.
Američané – tedy ti s mozkem – tuto zásadní chybu svých obrněných vojsk vyhodnotili v 80. letech správně: potřebují lehčí tanky. Jenže se do toho vložili pitomci, chtějící sežrat svět, a ti požadovali ještě vyšší mobilitu – představovali si, že budou schopni všude po světě přiletět, vyložit tanky a vyhrát. Takže požadovali letecky snadno přepravitelné tanky do 25-ti tun, které budou mít stejnou odolnost jako jejich 70-ti tunové. Jelikož taková věc není technologicky možná, celý program FCS (Future Combat Systems) selhal a dnes jsou odkázáni na staré Abramsy.
Budoucnost tanků je samozřejmě v robotizaci a umělé inteligenci. Bezobslužně je řešena až ruská Armata, má automatické nabíjení a věž, vše je dálkově ovládané z dokonale pancéřované kapsle pro posádku v korbě tanku – ale stejně dobře to bude fungovat samo, bez posádky, pomocí umělé inteligence a dálkového taktického řízení. Takové robotické tanky budou podporovány lehčími automatickými vozidly, fungujícími v rojích jako hmyz nebo ptáci – levnými, s omezeným dosahem.
Přidejte k tomu laciné „myslící“ miny a „inteligentní munici“ všeho druhu, kterými bude bojiště zasypáno dálkovými raketomety nebo z letadel. V takovém „příjemném prostředí“ nemá tank dlouhou životnost.
S rostoucí smrtelností a přesností zbraní se jakákoliv přímá srážka stává konečnou. Z dějin válečnictví to připomíná nasazení jízdy s šavlemi proti kulometům a dělům. Nebo rytířů proti vozové hradbě a palným zbraním. Nemluvě o taktických jaderných zbraních – to už často není ani nutné, pokud je možné tankovou divizi „zasypat“ ze vzdálenosti mnoha desítek až stovek kilometrů koncově naváděnými – na každý tank samostatně – „zařízeními“, například EFP minami, útočícími na tanky shora, kde jsou pancéřované nejméně.
Například ruské systémy BM-30, tedy 300mm raketomety. Standardní dosah je 90 km, s novými raketami až k 200 km. Obsluha je připojená na nadřazený stupeň velení, k celému síťovému počítačovému systému integrovaného průzkumu, který zahrnuje lidský průzkum (agenti, průzkumníci, speciální síly), družicový, strategický z vysoko letících letadel a dronů, taktický průzkum z dálkově létajících dronů ve středních výškách, lokálních maličkých dronů – prostě totální integrace všech zdrojů dat. Každý odpalovák má kromě toho k dispozici svůj náklaďák s několika drony s dosahem stovky a desítky kilometrů, pro vlastní operační průzkum. Najdou cíle, v koordinaci s ostatními vojsky si je rozdělí, odpálí rakety s příslušnou náplní – od tříštivých, přes termobarické a zápalné, k submunici proti tankům, která má individuální koncové navedení – infračervené a radarové. A po úderu mohou odpálit i raketu, která nad cílem vyhodí průzkumné drony – obsluha zjistí, jak se zásah „povedl“ a může úder opakovat do totálního zničení cíle. Při tom všem je obrana proti takovému zásahu poměrně nemožná – protiletadlové/protiraketové rakety jsou totiž kromě jiného velmi drahé.
A to jsem dosud nezmínil letectvo a vrtulníky.
Tank je zkrátka pro dnešní bojiště příliš drahý, jeho zničení je možné mnohem levnějšími prostředky. Válka je při delším trvání hlavně záležitost ekonomická.
I studená válka – a v tom Západ jednoznačně prohrává, americké zbraňové systémy jsou často příliš sofistikované a předražené. Místo vojáků je specifikují výrobci ve společném spiknutí s politiky, jde o peníze do jejich kapes. Pak je možné utratit biliony dolarů (10e12) za šílenosti jako F-35, FSC, LCS, … jejichž válečný potenciál je víceméně nulový. Proti negramotným pastevcům koz a ovcí s kalašnikový a RPG je to nicméně úžasně skvělé, ale proti vyspělému protivníkovi – třeba Rusákům – by to byla katastrofa.
Legrační je papírová „síla NATO“: pět druhů hlavních bitevních tanků, 8 druhů hlavních bojových letadel, 30 druhů pancéřovaných vozidel pro pěchotu, 100 druhů náklaďáků, … Dovede si někdo představit nasazení takových sil ? Nemožné, už jen z hlediska logistiky.
Takových paradoxů je plno a proto válka s Ruskem nebude, Západ nemůže zaútočit, protože by prohrál. Rusáci útočit nechtějí a ani nejsou pro útok vybaveni, jen pro obranu svého území.
Celkově vzato, tank je něco jako dinosauři, spěje k vyhubení.
To se mi líbíTo se mi líbí
Vždyť říkám to samý. Akorát dvěma větama.
To se mi líbíTo se mi líbí