Čtení v bestiářích

Lidi vždycky zajímal svět zvířat a ptáků a chtěli ho znát a pochopit. Pro nás je to snadné: máme rozsáhlé knihovny, fotografie filmy, na internetu se najde všechno možné (i nemožné). Středověký člověk na tom byl hůř: měl jen vyprávění lidí znalých a zkušených a knihy. A těch nebylo moc – ona taková rukopisná kniha s ilustracemi mohl taky mít cenu celé vesnice i poddanými! Ale přesto takové knihy byly – říkalo se jim bestiáře – a některé se dochovaly až do dnešních dnů.

A z takového bestiáře se člověk dozvěděl věci! Co víte třeba o baziliškovi? Říká se o někom, že kouká jak bazilišek – ale jak to vlastně kouká? Bazilišek byl zvíře s kohoutí hlavou, orlím tělem, křídly a spáry a s hadím ocasem. A navíc byla tahle potvora skrz naskrz jedovatá, pohledem byl schopen rozdrtit kámen a spálit všechno živé! A ještě k tomu prý žral drahé kameny a perly – alchymisti ovšem byli přesvědčeni, že je z baziliščího popela dokážou získat zpátky. Prostě to byl takový domácí mazlíček…

Lasička bojuje s baziliškem (Bestiář z Aberdeenu z r. 1200)

A kde se takoví bazilišci brali? Ne, ne, žádná ZOO, žádná chovná stanice – bylo to úplně jednoduché: to prostě sedmiletý kohout snesl vejce a to vejce musela vysedět ropucha. A bazilišek byl na světě. A jak se zbavit baziliška? No právě pomocí té lasičky, na kterou baziliščí jed nepůsobil a jejíž kousnutí je pro baziliška smrtelné. Smrtelný byl pro něj prý i zápach tchoře (no, ten by asi byl smrtelný pro ledaskoho, nejen pro baziliška).

A že bazilišci jsou jen takový výmysl? Omyl! Očití svědci vyprávěli, že ve švýcarské Basileji byl r. 1474 přistižen kohout, jak se snaží vysedět vejce. Kohout byl za takové rizikové chování okamžitě popraven a tak byla Basilej ušetřena řádění baziliška. Poslední zpráva o pozorování živého baziliška pochází z Polska, ze 16. století, pak se toto zvíře vytratilo zřejmě navždy. Jedině že by si Sapkowski doma nějakého pěstoval jako inspiraci pro psaní o Zaklínačovi.

V bestiářích jste se mohli dočíst i o amfisbeně – dvouhlavé nestvůře se lvíma nohama, symbolizující hrůzu a podsvětí. V řečtině je označována jako „jdoucí ve dvou směrech“. Také se nazývá „dvousměrník“, „dvouhlavý had“ nebo „matka mravenců“. Každou hlavu má na jiném konci těla a navzájem jsou k sobě obráceny zády. Oběma může amfisbena uštknout. Plinius jí však přisuzuje i léčebné vlastnosti.

Amfisbena (Bestiář z Aberdeenu z r. 1200) Tahle amfisbena vypadá, jako kdyby se ty dvě hlavy mezi sebou hádaly! 

 

Když jsem ovšem hledala informace o téhle dvouhlavé potvoře, zjistila jsem, že její jméno nese rod těchhle podivných neškodných hádků. Být amfisbenou z bestiáře, tak se rozhodně urazím, tohle je prostě hanebná degradace!

Další zajímavý tvor – či spíše potvor – z bestiářů byla mantichora. Vypadala jako červený lev s lidskou hlavou a na konci ocasu měla jedovatý bodec. V tlamě měla tři řady zubů, měla modré oči a její křik připomínal hru na trubky a píšťaly.

Mantichora (Bestiář ze Salisbury z let 1230-1240)

Mantichora byla tvor nebezpečný a lidožravý, jak dosvědčuje jedno ze středověkých vyprávění o Alexandru Makedonském, kterého prý na jeho slavném tažení připravili lvi, medvědi, draci, jednorožci a mantichory o třicet tisíc vojáků!

V bestiářích najdeme i starého známého jednorožce: my si jej představujeme většinou jako koni podobného tvora, nejlépe bílého, přátelského, ušlechtilého a mírumilovného. Učený Bohuslav Balbín jej však v 17. století popisuje dosti odlišně: „Jednorožec je zvíře složené z několika tvorů, strašlivě řve, podobno jsouc tělem koni, co do noh slonu, co do ocasu vepři, co do hlavy jelenu, avšak mající místo parohů roh jeden dlouhý.“ Ani jeho povaha neodpovídá našim představám – soudě podle středověkého návodu na ulovení jednorožce: : „Jednorožec jest velmi divoký a zlomyslný, že žádný myslivec ho silou nepolapí. Může však býti chycen nevinnou dívkou. Takové dívce se přikáže, aby si v lese usedla; když přijde jednorožec a spatří dívku, zapomene na svůj hněv a ctí čistotu cudného a panenského těla tím, že položí svou hlavu do jejího klínu a usne. Pak ho myslivci polapí a odvedou do královského paláce.“

Tenhle jednorožec opravdu odpovídá popisu tvora „divokého a zlomyslného“. O zjevu návnady-panny se raději vyjadřovat nebudu. Obrázek je z blíže neurčeného bestiáře anglické provenience z 15. století, uloženého v dánské královské knihovně. 

Zajímaví tvorové se našli i mezi ptáky. Asi nejznámějším z nich je fénix, posvátný pták, který vypadá jako rudozlatý orel. Dožívá se 500-1000 let a když se přiblíží jeho čas, vzplane a shoří – a z popela opět povstane, živý a mladý.

Fénix (Bestiář z Aberdeenu, z r. 1200)

 Dalším zajímavým opeřencem ze středověkých bestiářů je bílý pták caladrius:

Caladrius u lože nemocného krále. (Bestiář ze Salisbury z let 1230-1240)

Tenhle pták nebyl jen tak obyčejný pták, ale byl to věštec a léčitel. Sedával na posteli nemocného, a pokud se k pacientovi otočil zády, nebylo pomoci. Pokud se ale nemocnému upřeně díval do tváře a otevřel zobák, pak z něj nemoc vysál. Králové prý na svém dvoře takové ptáky chovali. Pro tohohle ptáka se užívá i název charadrius. A když jsem jako obvykle hledala nějaký reálný základ pro tuhle legendu, našla jsem pod latinským názvem charadrius kulíka říčního. Ale proč by zrovna kulík měl mít schopnost léčitele, to opravdu netuším. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kul%C3%ADk_%C5%99%C3%AD%C4%8Dn%C3%AD

A teď tu máme takovou menší přírodopisnou záhadu: je to berneška. Chodí to jako kachna, vypadá to jako kachna, kváká to jako kachna – ale je to korýš (podle jedné verze). Podle druhé verze je to rostlinného původu – což potvrdil r. 1215 papež Innocenc II., když zařadil rostlinnou bernešku mezi postní jídla. Podle tehdejších znalostí totiž bernešky rostly na stromech poblíž vody, a když dozrály natolik, že jim narostlo peří, slupka plodu „berneškovníku“ pukla a berneška vypadla. Pokud spadla do vody, stala se z ní berneška v té podobě, v jaké ji známe.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Berne%C5%A1ka_b%C4%9Blol%C3%ADc%C3%AD

Je možné, že k tomuhle příběhu přispělo pozorování, že mláďata bernešky seskakují po vylíhnutí z hnízda, umístěného na útesu ve výši několika metrů.

A nebo to opravdu vypadalo takhle?

 

Strom se zrajícími berneškami. (Bestiář ze Salisbury, z let 1230-1240)

A poslední dnešní obrázek sem dávám především proto, že se mi líbí. Je to bájný strom peridens, ochránce ptáků

 

Strom Peridens. Bestiář z Aberdeenu, z r.1200)

Tenhle strom prý roste v Indii a svými sladkými plody láká holubice a zároveň odstrašuje draky, kteří se snaží holubice sežrat. Ti se obávají i stínu tohoto stromu a tak se zdržují jen na nezastíněných místech. Pokud nějaká holubice strom opustí, hrozí jí nebezpečí, že ji drak chytí a sežere. A protože snad všechno v době vzniku bestiářů bylo zároveň alegorií na nějaké téma křesťanského věrouky, je tomu tak i u stromu Peridens. Ten je symbolem církve a holubice – věřící jsou pod ochranou církve v bezpečí. Tam se za nimi drak – ďábel – neodváží. Pokud by ale církev opustili, stali by se ďáblovou kořistí.

Žili naši předkové v zajímavém světě…