Světová válka ve světle starověkých dějin.

Narazil jsem na zajímavé povídání o filosofickém rozboru historie, který předurčoval Vilémovskému Německu osud vítěze. Autor povídání rozebírá německou nadutost a vyvrací vývody předválečných německých badatelů. Což se stávalo často, že právě Němci si dějiny přizpůsobovali svým potřebám. Článek sám o sobě je dlouhý, tak jsem vybral jen část. Druhou přidám později, protože je také velice poučná. Možná více než ta první. Bez ní by ale nebylo možno ji pochopit.  

Dr. Antonín Kolář:

Světová válka ve světle starověkých dějin.

Příspěvek k poznání německé mentality.

Snad u žádného z válíčících národů nebyla věda všeho druhu, nevyjímaje věd duchových, zalarmována do služeb světové války a národa tou měrou jako u Němců. Hlásá-li se, a to právem, že věda není sama sobě cílem, nýbrž že má sloužiti životu, naskytla se jí právě za svštové války vhodná příležitost, aby ukázala, že má skutečně praktickou cenu. Také historii dostalo se čestného úkolu dokázati, že jest vskutku učitelkou života, jak se o ní tvrdí, že jest s to, aby určovala lidské jednání, mravní vztah nejen jednotlivce k jednotlivci, nýbrž i národa k národu. Tento úkol byl svůdný zejména pro dějiny starověké, podceňované pro neplodnost studia dávné minulosti zdánlivě beze všeho vztahu k dobám přítomným, poněvadž mohly ukázati, že pro svou uzavřenost a ukončenost ve svých účincích a tedy snadnou přehlednost jsou nad jiné periody lidských dějin poučné i pro člověka dnešního. Není tedy samo o sobě chybou, že se Němci obrátili k starověké historii o poučení, že hledali parallely mezi událostmi války světové a starověkých dějin zejména proto, aby rozptýlili nejistotu, jakým směrem se budou válečné události vyvíjeti a jaká budoucnost je čeká. Jde jen o to, jak si při tom počínali, jaké parallely mezi přítomností a minulostí našli, čemu se z dějin starověkých naučili. A tu je zajímavo, že srovnáním zjistili, že ty zjevy starověkých dějin, jež mají obdobu na straně německé, byly provázeny zdarem, naproti tomu zjevy, mající obdobu na straně Němcům nepřátelské, končily se neúspěchem, neštěstím a pohromou. A poněvadž podle názoru těch badatelů, kteří činili taková srovnání, dějiny se opakují a stejné nebo podobné příčiny mají též stejné nebo podobné následky, byl jim na snadě závěr, že světová válka skončí se pro Německo vítězně.

Dnes, kdy jest tato válka skončena, vidí Němci k svému ustrnutí, že je skutečnost usvědčila z omylu. Avšak ne teprve dnes, nýbrž i za války, kdy výsledek obrovského zápasu byl ještě neznám, bylo jasno nestrannému, národním chauvinismem nezaslepenému pozororovateli, srovnávajícímu střízlivě a objektivně události více než dvoutisícileté minulosti a doby přítomné, že parallely uváděné německými badateli, podíváme-li se jim do tváře hodně zblízka, jsou většinou nesprávné a že neopravují k tak optimistickému závěru. Tehdy byl by můj výklad býval účinnější než dnes, ale nesnesitelné censurní poměry v Rakousku bohužel nedovolovaly promluviti tak upřímně, jak by si byl člověk přál. Ale i dnes není tento výklad bez poučnosti a zajímavosti, poněvadž mezi událostmi dějin starověkých a války světové skutečně obdobnost jest, ovšem, jak uvidíme, poněkud jiná, než jak ji viděli badatelé němečtí, a poněvadž výklad o té věci jest zároveň zajímavým příspěvkem k poznání německé mentality.

Možno mluviti o světových válkách ve starověku? E. Meyer, jenž nejdůkladněji a nejpozoruhodněji srovnal tehdejší dobu s dnešní, odpovídá správně, že nikoli. Jako dnešní státy pojí vespolek oceán, tak byly státy starověké seskupeny kolem moře Středozemního. I říše perská, ačkoli měla volný přístup k oceánu Indickému, tíhla na západ k moři Středozemnímu, podobně jako již před tím říše babylonské, poněvadž na jeho březích se soustřeďoval kulturní život starověku. Tím jakož i svou obrovskou rozlohou připomíná Persie carské Rusko, jež vedle expanse na východ do Mandžurie k Tichému oceánu gravitovalo též na jihozápad na Balkán, aby se zmocnilo Dardanel, otvírajících mu Atlantický oceán. Jinak bylo by domem bez oken, ježto Baltické a Černé moře je zavřeno a Vladivostok na několik měsíců zamrzá. Jako dnes potřebuje velestát přístupu k moři a světová válka byla zápasem o něj mezi Německem, snažícím se rozraziti na dvou stranách onen kruh odevšad je svírající, tlakem na východ po souši a zbrojením na moři uvolniti si cestu na západ z moře Baltického a Severního, a mezi Anglií, jejíž existenční podmínkou jest ovládání všech moří, nemá-li býti odloučena od svých osad a ztratiti tak své velmocenské postavení, tak i ve starověku šlo v zápasech o rozhodné postavení států vzhledem k tehdejšímu „světovému“ moři a o moc námořní. Toho rázu byly dva světodějné zápasy, jež by mohly býti pokládány za předchůdce války světové, a to útok Peršanů na Řeky a zápas mezi Římem a Karthaginou. Tento zůstal omezen na tyto dvě velmoci, ale onen, jak soudí někteří, na př. E. Meyer a H. Swoboda,  byl Peršany proti Řekům smluven a společně proveden s Karthaginci a Etrusky, takže by mohl býti do značné míry nazván světovou válkou ve starověku. Po prvé utkal se celý okruh národů středomořských od Španělska až k Indu r. 480 v zápase, v němž šlo o postavení národa Řeckého a jeho kultury a tím o budoucnost evropské civilisace.

Proti Řekům spojili se Peršané, Karthaginci a Etruskové. Výprava byla Xerxem promyšlena tak důkladně, jako málokterá jiná. Shromáždil všechny národnosti své říše, Karthaginci zase žoldnéře z Afriky, Španěl, jižní Francie, Sardinie a Korsiky. V tom podobá se branná moc perská, jež měla v této válce zasaditi Řekům hlavní ránu, barevnému koloniálnímu vojsku anglickému, ale s tím rozdílem, že jádrem branné moci anglické bylo dlouho loďstvo, kdežto těžiště branné moci perské bylo naopak ve vojsku pozemním, nikoli v loďstvu, jež tvořili příslušníci poddaných Foinikie, Egypta, Ionie, Karie a Kilikie. Současně s bitvou u Salaminy r. 480, v kterémžto ostrůvku vidí německá fantasie dokonce attický Helgoland, došlo na západě k bitvě u Himery mezi Řeky sicilskými a Karthaginci. Jest zajímavo a přece přirozeno, že velmoc pozemská byla poražena na moři a naopak velmoc námořní na souši. Soupeř početně silnější musil se přizpůsobiti svému slabšímu soku, chtěl-li ho zdolati, ale tím sebe sama zeslaboval. Ony boje byly však skončeny teprve vítězstvím Hierona sicilského u Kymy r. 474 nad loďstvem etruským, Hieron, jak praví Pindaros, vyrval tím Helladu z nebezpečenství těžké poroby. Je zajímavo, že až do bitvy u Aktia byly rozhodné bitvy svedeny většinou na moři. Někteří historikové, jako na př, J. Bloch,  neví, že Karthaginští podnikli výpravu proti Řekům sicilským na rozkaz Xerxův, nýbrž soudí, že se tak stalo samostatně, že jejich podnik jest dostatečně motivován politickými poměry na Sicilii.

Herodotos ještě nic neví o vzájemné souvislosti bitvy u Salaminy a Himery, a má (VII. 166) zprávu, že obě vítězství byla vybojována téhož dne. Vnitřní souvislost mezi oběma událostmi byla prý sestrojena teprve ve IV. století. Nicméně svrchu uvedený názor, že šlo o smluvený společný úder proti veškerému Hellenstvu, nezdá se býti pravděnepodobný.

O jednotném a svorném odporu celého Řecka nemohlo však tehdy býti řeči. Na odpor se postavil jen asi jeden milion obyvatelstva na rozloze 30.000 km2. Největší část řeckých obcí ochotně holdovala králi perskému, a Thessalie, Theby a Argos čekaly jen na příležitost, aby se mohly přidati na jeho stranu. Území, jež nebyla přímo ohrožena, vyčkávala, jsouce ochotna připojiti se k vítězi. Byla to Kréta, Achajové na Peloponnesu, Aitolie s Akarnanií, Korkyra se svým silným loďstvem a konečně osady u Černého moře, v již. Itálii a Francii. Proti Peršanům postavily se pouze Peloponnes s Korinthem a osadami, Megara, Aigina, Athény, Thespie, Plataje, města eubojská a některé Kyklady. Řecké věštírny, majíce asi velmi dobře zaplaceno, stály na straně perského krále, prohlašujíce boj Řeků za marný. Pro další vedení války za důležitou pokládá E. Meyer námořní bitvu u Artemisia, jež jest mu i zajímavá tím, že v ní vidí co do následků analogii k bitvě u Marny. Takticky byla nerozhodná, v podstatě dokonce Řekům příznivá — proto je oslavována jako vítězství – ale strategicky byla rozhodnou porážkou Řeků jako bitva u Marny r. 1914 rozhodnou porážkou Němců, jak E. Meyer zcela bez obalu přiznává. Útok Němců, kterým řítili se na Paříž, aby se co nejdříve vypořádali s Francii a pak se vrhli na Rusko, byl u Marny zastaven a Němcům vnucen defensivní boj posiční, jenž jim zhatil všechny jejich plány a znamenal pro ně v nejlepším případě obrovskou ztrátu drahocenného času. A o ten pravé jim šlo. Prodlení bylo pro ně nejen nebezpečenstvím, nýbrž skutečnou zkázou. Onou bitvou Němci světovou válku měli již na samém začátku prohránu. Jako Němci musili přijmouti způsob válčeni, vnucený jim soupeřem, tak i Řekům vnutil podle Meyera vítěz zákon dalšího vedení války. Bitva u Artemisia byla v souvislosti s bitvou u Thermopyl a poněvadž Řekové průsmyku neuhájili a jejich loďstvo pod dojmem pádu Thermopyl opustilo své postavení u Artemisia, bylo celé střední Řecko pro Peršany úplně volné a Athény padly bez obrany do jejich rukou. Řekové postavili se na poslední odpor u Salaminy a na Isthmu.

Perské loďstvo bylo bouřemi a bitvou u Artemisia příliš zeslabeno, takže si nemohlo rozděliti úkol, jednak blokovati řecké loďstvo, shluklé u Salaminy, jednak udeřiti na Peloponnes. Ale kdyby prý se byl Xerxes nestaral o řecké loďstvo u Salaminy a, jak mu bylo raděno, poslal své loďstvo proti pobřeží peloponneskému, byl by se řecký odpor zhroutil, řecké vojsko bylo by se rozpadlo. Bylo by sice ještě došlo k ojedinělým bojům, ale vítězství z rukou Xerxových nemohlo již býti vyrváno. Podle Meyera Xerxes chybil, dav se svésti k námořní bitvě. Význam Themistoklův však nevidí Meyer v tom, že Xerxa přinutil k bitvě u Salaminy, nýbrž shodně s Blochem v tom, že se mu podařilo v dob více než desítileté proměniti Athény v námořní moc a uskutečniti tak myšlenku, že budoucnost Athén je na moři. Že perský útok možno odraziti jediné na moři, hlásal již r. 500 Hekataios Aristagorovi. Avšak srovnání bitvy u Artemisia s bitvou u Marny co do účinků na další vedení války není tak vhodné, jak by se snad na první pohled zdálo. Bitva u Artemisia neměla pro Řeky daleko toho významu jako pro Němce bitva u Marny. Není totiž patrno, že Xerxes vnutil Řekům svůj způsob dalšího válčení. Nerozhodná bitva u Artemisia přiměla jej k tomu, aby si proklestil cestu do středního Řecka bitvou pozemskou. Řekové mohli zastaviti postup vojska perského, ale nepodařilo se jim uhájiti Thermopyl, ať již zradou Efialtovou nebo neschopností Leonidovou, jak soudí Bloch, a Xerxovi otevřela se cesta do středního Řecka. Ale na konec přece jen nesvedl Xerxes bitvy pozemské, jak by bylo bývalo pro něho výhodnější, nýbrž bitvu námořní, v níž jediné viděl spásu Themistokles, drže proto lostvo Řecké pohromadě u Salaminy, ať již byl k ní přinucen Themistokleem nebo k ní přinutil Řeky sám, jak soudí Bloch. Podle Blocha rozhodl se totiž Xerxes pro námořní bitvu dobrovolně, poněvadž byl již září a blížila se doba rovnodenních dešťů, takže bylo třeba pomýšleti na návrat, ježto vojsko jeho nemohlo v Řecku přezimovati pro obtíže v zásobování. Návrat bez rozhodné bitvy byl by se však rovnal porážce. Proto přijal Xerxes na konec přece jen způsob válčení od Řeků. Že bude jeho loďstvo takticky poraženo, nemohl předvídati.

V tomto kritickém okamžiku zachránil Řecko geniální státník a vojevůdce, jací povstávají národům v světodějných okamžicích, Themistokles, kterého srovnává E. Meyer mlčky s Hindenburgem. Ale toto srovnání kulhá na obě nohy. Předně nelze srovnávati Německa s Řeckem, jak činí Němci, se svého stanoviska ovšem pochopitelně. Řecko bylo Persií skutečně napadeno, aby bylo podrobeno, kdežto Německo octlo se v kritické situaci svou vlastní vinou, tím, že spolu s Rakousko-Uherskem způsobilo světovou válku. Jeho válka, jak nyní je nesporně zjištěno, na př. Denisem, a jak nikdo ve světě kromě Němců od prvního okamžiku nepochyboval, nebyla válkou obrannou, jak namlouvají Němci světu a sobě, nýbrž útočnou. Že povstala proti nim Francie a Anglie a později skoro celý svět, zavinili si sami, ohrožujíce světovou rovnováhu svou rozpínavostí a imperialistickými choutkami. Dále, máme-li hledati analogický zjev k Themistokleovi jakožto vojevůdci, musíme mu postaviti po bok nikoli Hindenburga, dokonce ne již dnes, kdy je patrno, že Německa nezachránil a že byl vojevůdcem jen prostředním, ale velmi přeceňovaným, nýbrž Joffra, poněvadž zastavil postup německého vojska a tím učinil první krok k jeho porážce a přispěl tak rovněž k záchraně světa před panstvím Němců, jako Themistokles zachránil Řecko před porobou perskou.

Jako státníku pak, jenž přetvořil Athény ze státu pozemského v stát námořní, možno postaviti Themistokleovi po bok jedině lorda Kitchenera, jenž ještě za kratší dobu než Themistokles, za pouhá tři léta, učinil z Anglie, velmoci námořní, též velmoc pozemskou, takřka vydupav ze země milionovou armádu, když se v Anglii došlo k poznání, že jest třeba mocně zasáhnouti na západní frontě po boku Francie a Belgie, má- li dohoda zvítěziti a anglické dominium býti zachráněno.

Spartě přísluší zásluha, že v rozhodné chvíli, jež nastala Řecku před bitvou u Salaminy, uznala, že je nutno vyhnouti se bitvě na souši. Velmi šťastné bylo, že dostala vrchní velení, poněvadž jedině vrchnímu velení Sparty, jakožto vojenské autority, mohly se podrobiti autonomní Řecké státy. Vojenský stát, jenž právem o sobě tvrdil, že je na souši nepřemožitelný, podrobil se strategii Themistokleově, při níž přes své vrchní velení byl nucen přenechati zásluhy Atheňanům.

Podle Meyera hrála ve světové válce úlohu Sparty Amerika. Měla formální velení, kdežto hlavní výkon připadl Anglii jako v bitvě u Salaminy Athénám. Toto srovnání jest zase nevhodné. Amerika neměla vrchního velení, poněvadž není vojenskou autoritou, jíž jediné by ostatní spojenci byli uznali. Nastoupila jen na místo poraženého Ruska a pomohla nésti břímě války umdlévající Francii a Anglii, zejména po stránce finanční a technické. Její vojenská intervence byla na konci války teprve v začátcích. Ale vrchní velení patřilo jedině Francii, jakožto největší vojenské autoritě mezi dohodovými spojenci. A teprve když je Foch dostal, nastal na západní front obrat. Hrála tedy úlohu Sparty spíše Francie, ovšem s tím podstatným rozdílem, že ve výkonech i v zásluze o vítězství připadl jí podíl nikterak menší než Anglii.

Chtěli-li si Řekové udržeti ovoce svého vítězství a své postavení, jehož si dobyli, bylo třeba vytvořiti jednotu na obranu proti společnému nepříteli. Ale Řekové nedovedli odstraniti městské státy a vytvořiti jednotný národní celek. Všechny státy, veliké i malé, byly roztrženy ve dvě strany na smrt se potírající: přívržence demokratického zřízení athénského a aristokratické ústavy spartské. V bojích, jež vyplnily V. a IV. století, vykrvácely v této své úloze. Ve válce peloponneské získává Sparta sympathie celého řeckého světa tím, že hlásá idealistický program: povalení násilného panství athénského, potlačujícího všechnu svobodu, obnovení autonomie a sebeurčovacího práva všech malých obcí. Pod jeho praporem shromažďuje spojence, spolek peloponneský a Boiotii s Thebami v čele. Byla to neuskutečnitelná utopie a pro Spartu nic více než účinná fráse; jí šlo o udržení a rozšíření jejího panství. Boj za demokracii, svobodu a sebeurčení malých národů ve válce světové pokládal Meyer rovněž jen za pouhé heslo, aby se stal, zejména malým národům, sympathickým boj, jejž vedla dohoda ve službách Anglie za zničení Německa a za udržení a rozšíření světového panství anglického. Avšak dohoda nebojovala za zničení Německa, za jeho vyškrtnutí z dějin, jak si v Německu myslili, nýbrž jen za zničení německého militarismu, jímž Německo ohrožovalo evropský mír, a za udržení světové rovnováhy, kterou chtělo porušiti. Neprávem vidělo Německo v Anglii svého největšího nepřítele, soudíc, že Rusko a Francie jsou jen ve službách anglických kramářů. Že nešlo Anglii o rozšíření jejího panství bojem, mohlo býti nezaujatému pozorovateli patrno z její zdrželivosti a jejího otálení, než se pustila do války. Ona projevovala mírumilovnost nejdéle. Bála se, že se Egypt a Indie odtrhnou, že se válkou práv naopak její panství rozpadne nebo aspoň velmi zeslabí. S počátku ovšem nemohla vydatně zasáhnouti v boj, nemajíc pozemské armády; když však viděla, že Rusko s Francií nestačí na zdolání nepřítele a že jde o existenci její i Francie, nezbývalo jí než vybudovati armádu na základě všeobecné branné povinnosti a přispěti k vítězství spojenců, aby i její panství bylo uhájeno. Meyer mohl snad podezírati dohodu a zvláště Anglii, že bojuje proti Německu ze sobeckých důvod, pro svůj vlastní prospěch, pokud nezasáhla do války Amerika, ačkoli žádný Němec nemohl ani tehdy přikládati stejné pohnutky Francii, bojující jediné za svou čest a za své bytí. Jakmile však vstoupila do války Amerika, nebylo pochyby, že nejde jen o prospěch jednotlivých spojenců dohodových, nýbrž i o ideálnější cíl, o osvobození malých národ z jařma německého, o uplatnění práva a spravedlnosti místo moci a násilí ve střední Evropě. Odhodlala-li se demokratická Amerika k činnému zakročení na evropské pevnině po boku dohody, spojila-li svůj osud s osudem jejím, nemohlo býti sporu o tom, že to činí z poznání, že svoboda Evropy jest ohrožena, a z obavy, aby prušácká bota surově nezašlápla evropskou civilisaci, ježto si je vědoma toho, co by to znamenalo pro veškeré lidstvo, kdyby Německo mělo šířiti v Evropě kulturu svou.

Úkol, jenž se nezdařil národu Řeckému, převzalo království makedonské. Filippos sjednotil za účelem společného výboje proti říši perské po prvé v řeckých dějinách celé mateřské Řecko krom Sparty ve spolek, jenž učinil nemožnými vzájemné půtky a zaručil dosavadní poměry a zřízení. Řekové nepodrobili se ovšem Filippovi dobrovolně, nýbrž byli jím přemoženi a jednota byla jim násilně vnucena. Viděli totiž v Makedonech barbary, ohrožující jejich samostatnost, a proto vzpírali se houževnaté jejich panství. Celý ten zápas obcí řeckých s Athénami v čele proti Filippovi probral zevrubně E. Drerup ve své knize »Aus einer alten Advokatenrepublik* (v Paderbornu 1916).

Našel mnoho parallel mezi dobou tehdejší a válkou světovou a šel dokonce tak daleko, že na základe jich předpověděl zkrachování politiky dohodové a vítězství Německa ve válce. Jest proto třeba všimnouti si blíže jeho názorů.

Persie, odvěký nepřítel Řecka, jímž zůstává ještě i za dob Filippových, toť kolos ruský, řecké obce, toť spolkové státy německé.

Makedonie, stát s vládou monarchickou a mohutnou organisací vojenskou, jest k obcím řeckým, s nimiž jest v jazykovém příbuzenství, v témž poměru jako vojensky silné Prusko k ostatním státům německým. Král Filippos byl muž poctivý a nezištný, jenž neměl v úmyslu Řecko zničiti, nýbrž chtěl utvořiti spolek makedonskořecký na výboj proti Persii se stejnými právy všech členů. Řekové však nechápali jeho snah. V Athénách vedle strany, přející jeho záměrům, s Isokratem, Fokionem a Aischinem v čele, byla mocná strana vlastenecká, vedená advokáty Demosthenem a Hypereidem, Lykurgem, Hegesippem a Polyeuktem. Ta viděla ve Filippovi úhlavního nepřítele Řecka. Akoli si Filippos stále přál míru, byl konečně donucen ustavičným štvaním strany protimakedonské zkrotiti násilím Řeky, vzpírající se jeho nezištným záměrům. Ačkoli Athény měly hráti ve spolku řeckém podobnou úlohu jako dnes Bavory, měly ve spolku se silnou Makedonií zachrániti si aspoň něco ze svého dřívějšího lesku, klesly vinou advokátské politiky v porobu a s nimi všechny obce řecké. Politika králova a profesorská politika Isokratova zvítězila nad politikou advokátskou.

Právě tak světová válka byla podle Drerupa válkou advokátů Anglie, Francie, Itálie a Řecka proti králům mocností ústředních, a mohli bychom dodati, co Drerup nepraví, proti profesorské politice německé. Jak válka skončí, napověděl Drerup svou parallelou.

Dnes ovšem jest patrno, že byl Drerup prorokem falešným. Ale již tenkráte (r. 1916) vyskytli se rozvážní badatelé i mezi Němci, kteí odsuzovali Drerupovo klamání čtenářů falešnými přirovnáními.

Co do nebezpečenství nemůže býti totiž Persie srovnávána s Ruskem. Tenkráte dokonce nešlo o to, jak s nadsázkou hlásá Drerup, stane-li se Řecko orientálním, i Orient řeckým. Byli sice tehdy v Řecku stoupenci oblíbené myšlenky panhellenské, ztrestati odvetnou výpravou Persii, těžící z rozervanosti obcí řeckých, ale vyhledával-li tehdy král perský diplomatických styků s Athénami a domáhali-li se Řekové jeho spojenectví proti výbojnosti Filippově, jistě nebyla říše perská pro Řecko, nad to ještě od ní oddělené mořem, tak nebezpečnou jako říše makedonská při své bezprostřední blízkosti. Právě tak Rusko bylo v dobách mírových nebezpečenstvím pro Německo jen v podrážděné fantasii Němců. Právě naopak byli a jsou stále Němci nebezpečni Rusku. Nadarmo nevysílali tam své inženýry a obchodníky, nadarmo nenakazili zemi bolševismem. Makedonii lze ovšem vhodně srovnávati s Pruskem, ale její vztah k obcím řeckým dokonce se nepodobá poměru Pruska k ostatním státům německým, zejména za války světové, v níž vystoupila proti nepříteli říše německá jako jednotný a mohutný celek. Nevhodnost srovnání jest patrná z toho, že Drerup obratem dělá z Makedonie celé Německo a z obcí řeckých státy dohodové a mluví o boji politiky profesorsko- královské proti politice advokátské. Pokud jde o Makedonii, nebyla by charakteristika politiky její a jí přátelské zrovna nevhodná. Ale o politice advokátské nelze u Demosthena a jeho strany dobře mluviti, jak ukázali H, Swoboda a Fr. Cauer. Demosthenes a Hypereides byli advokáty, Lykurgos a Hegesippos nikoli. Aischines, náčelník strany filomakedonské, dovedl právě tak dobře advokátsky vše překroutiti jako Demosthenes.

Cauer shledává politiku Francie a Itálie přes monarchickou ústavu této advokátštější než v Athénách. Tam se vše projednávalo veřejně, takže bylo těžko působiti na lid, nebylo možno tajnými úmluvami postaviti jej před situaci, v níž není pro něj jiného rozhodnutí, než k jakému spěli státníci, Makedonie se svou monarchistickou politikou, provozovanou Filippem, stojí prý velmi blízko všem moderním státům, kde provozuje podobně několik státníků politiku za celý stát. V stálosti, jednotnosti a vypočítavosti této politiky měla právě Makedonie převahu nad demokratickou diplomacií athénskou. Isokratův zdánlivě vědecký rhetorismus přešel prostřednictvím spolenčosti římské k národům románským, u nichž má dosud svůj význam. Prostředky isokratovskými operují prý právě politisující advokáti dohody. Tak obrací Cauer názor Drerupův vlastně na ruby. V zápase mezi Athénami a Filippem šlo, jak poznali Kaerst  a Swoboda, o důležitější věc než o pouhý boj advokátů proti králi. Šlo o zápas dvou různých politických zásad, o udržení samostatných řeckých republik proti nově vznikající moci monarchické. Řekové nedívali se na Makedony jako na své bratry, nýbrž jako na barbary, ať již právem nebo neprávem. Jejich absolutistická ústava byla jim nesnesitelnou. Význam Demosthenův jest v tom, že pochopiv nebezpečenství, hrozící Řekům od Makedonie, vystoupil na obranu svobodné obce demokratické proti panství zvůle jednotlivcovy. Swoboda srovnává tento instinktivní odpor Řeků proti absolutistické Makedonii dosti vhodně s odporem demokratické Ameriky proti evropským monarchiím, v nichž vidí tyrannie.

Týče se to však jen nespravedlivých a násilnických monarchií mocností ústředních, v přední řadě ovšem německé a rakousko-uherské, nikoliv i ostatních. Osobnost Filippova tento odpor Řeků proti Makedonii jen posilovala. E. Meyer i Kaerst správně poznali, že Filippos neprovozoval politiky řecké, nýbrž makedonskou. Podle Kaersta pomýšlel hned od počátku své vlády na podrobení Persie, chtěje učiniti z Makedonie velmoc. To však bylo nemožné bez hegemonie nad celým Řeckem. Násilné sjednocování obcí řeckých zakrýval Filip pláštíkem všeřecké myšlenky na pokoření odvěkého nepřítele perského. Strana protimakedonská jistě nebyla tak krátkozraká, aby v něm byla viděla nepřítele Řeků zcela neprávem. Situaci zahraniční posuzovala jist lépe než strana mu přející, jež v něm viděla nezištného sjednotitele Řeků a záštitu řecké svobody. Takto dívá se na Filippa i Kaerst přes to, že mu nepřikládá tak ideálních snah. Jako Němci imponuje mu silná individualita Filippova a vojensky mocná jeho říše. Nechápe demokratické a svobodymilovné duše řecké, nemá Filippovi za zlé, že odňal Řekům možnost samostatného a svobodného života národně-politického, nýbrž chválí jej za to, že skryl řeckou kulturu pod přístřeším hegemonie makedonské; nestará se příliš o to, zda jí hrozilo nebezpečenství či ne. Vnitřní situaci posuzovaly obé strany v Athénách se stejnou krátkozrakostí. Nelze upříti, že Isokrates ze svého ústraní dobře poznával neschopnost Řeků sjednotiti se a správně soudil, že může pomoci pouze moc zahraniční, ale klamal se v osobě Filippově a nepřihlížel k tomu, že jeho úsilí narazí na odpor Řeků jako nevlastenecké, ba velezrádné. Řekové byli stále ještě opojeni svou slavnou minulostí, takže ve své hrdosti nesnesli, aby někdo cizí zasahoval do jejich osudů a dělal pořádek v jejich rozvrácené domácnosti. Démosthenes zase ve své krátkozrakosti neviděl, že Řekové nejsou schopni účinného odporu proti mladé, jednotné a na vojenských základech vybudované říši makedonské, nechápal, že proti činům Filippovým nepomůže jeho burcování Atheňanů z netečnosti, nemá-li sám činorodých myšlenek a nemají-li jeho krajané sil, aby je uvedli ve skutek.

Vlastenectví, neschopné vtěliti se v činy, nebylo nic platno. Že Demosthenes v tomto zápase proti Filippovi podlehl, že se Řecko dostalo v područí makedonské, nezavinila advokátská politika Demosthenova, nýbrž všeobecná zchátralost celé soustavy řecké politiky, vybudované na městském stát, spějícím za Filippa k zániku. Pravou příčinu pohromy tuší Drerup sám, když upozorňuje, že se přeceňuje význam bitvy u Chaironeie. Ta prý byla jen vyvrcholením toho, co se připravovalo již od války peloponneské, v ní dostala viklající se budova Řecké svobody pouze poslední smrtelnou ránu. Je pravda, že se po revoluci francouzské stavějí v čelo národů a za jejich nezadatelná práva bojují právníci místo theologů, kteří až do té doby řídili život národů. Možno vskutku mluviti o politice právníků jakožto ředitelů moderních států, a to všude jinde snad větší měrou než právě v Německu. Křivdili bychom však státníkům dohodovým, kdybychom jejich politiku nazývali advokátskou, t. j, jak Drerup tomuto označení rozumí, politikou nepoctivosti, překrucující pravdu a skutečnost. V tom smyslu byla advokátskou i německá politika profesorská. Drerup byl na omylu, domníval-li se, že v tomto svém zaujatém stanovisku k politice státníků dohodových našel klíč k pochopení politiky a povahy Demosthenovy. Tímto názorem si práv naopak cestu k správnému pochopení doby Demosthenovy zatarasil. A i kdyby bylo pravda, že advokátská politika Řecko zničila, ještě by z toho neplynulo, že se totéž bude opakovati i dnes, a to proto, že nelze srovnávati dnešní dobu s dobou tehdejší. Přirovnání Drerupova, o nichž jsem se již zmínil, jsou sice nevhodná, ale přece jen toho druhu, že možno o nich diskutovati. Co však říci tomu, srovnává-li Drerup potrestání Fokidy Filippem, vyzvaným Thessalií a Boiotií k zakročení proti ní, s krutým potrestáním Belgie od Němců za to, že se bránila proti porušeni své neutrality, nebo dokonce s pokořením Černé Hory, ztotožňuje-li jednání Diopeitha, ukládajícího obchodním lodím, jež projížděly Hellespontem, výpalné na udržování svého vojska, s anglickou blokádou nespolehlivých, Němcům nadržujících neutrálů, nebo přirovnává-li dokonce barevné vojsko anglické a francouzské na západním bojišti k vojsku athénskému, skládajícímu se z otroků v stříbrných dolech laurijských, jimž byla dána na návrh Hypereidův osobní svoboda, a z metoiků, obdařených attickým právem občanským, aby mohli býti zařaděni do vojska ?

Filippovi nedopřál osud, aby mohl uskutečniti zamýšlenou výpravu proti Persii. To bylo dopřáno teprve jeho synu Alexandrovi, jenž jsa odchován řeckou vzdělaností a jejími ideály pojal dalekosáhlý úmysl dobýti světa v pravém slova smyslu. O jeho obrovském podniku vykládal v témž asi duchu jako Kaerst Wilamowitz-Moellendorff. Nevyjádřil sice plnými ústy tendence své přednášky, ale již z okolností, za nichž byla proslovena, a z toho, co možno vyčísti mezi řádky, jest zcela jasno, jaká přirovnání a tendence tanula Wilamowitzovi na mysli.

Přednášel o výbojích Alexandra Makedonského 4. dubna 1916 ve Varšavě před důstojníky generální správy. Stručný obsah a smysl přednášky jest tento. Makedonie, to Prusko, Alexandros pak, to nikdo menší než sám Vilém II., jenž také nese pochodeň německé kultury na východ, jako Alexandros šířil řeckou kulturu do Orientu. Vilém stává se vlastně nástupcem Alexandrovým, jenž přejímá jeho odkaz, poněvadž tíhne také k zálivu Perskému jako Alexandros, jenž chtěl při ústí Eufratu a Tigridu zříditi veliký přístav a učiniti záliv Perský výpadovou branou do Indického oceánu. Cílem německého „Drang nach Osten“ jest spojiti Bagdad s oceánem a vyprostiti ústí Eufratu a Tigridu z cizí moci, aby byla opět Mesopotamie pro Turecko tím, čím byla pro Peršany, Řeky a Araby. Jaká to nezištnost, jež bére na svá bedra tak těžké břímě ne pro svůj prospěch, nýbrž pro lepší budoucnost musulmanského spojence. Alexandros byl si vědom svých mimořádných výkonů, jež ho stavěly vysoko nad ostatní lidi, a poněvadž věřil ve své síly, věřil ve své božství a chtěl, aby bylo uznáváno nejen od národů orientálních, nýbrž právě od suverénních států řeckých.

Komu by při slovech Wilamowitzových netanul na mysli německý císař, jenž se sice nepokládal za syna božího, poněvadž to by bylo pro dvacáté století a snad i pro Němce koření příliš silné, zato však aspoň za náměstka božího na zemi, za nejvyšší hlavu církve protestantské a spolu s národem německým za nástroj božské prozřetelnosti, jež jim svila zde na svět veliké poslání ? Tací lidé mají právo nakládati s ostatními jednotlivci i národy podle své vůle, ničiti města a kulturu starou ve jménu lepší nové, kterou jsou povoláni šířiti svými výboji. Vítězný postup německého vojska Belgií a boření jejích pevností jako domků z karet novými hmoždíři, jimiž byla překvapena Evropa, toť obdoba vítězného postupu Alexandrova podél pobřeží maloasijského, na němž novými těžkými kusy rozmetal několik opevněných měst tak dokonale, že od té doby jeho novou zbraní byl úplně zvrácen celý dosavadní systém stavby pevností. Německá fantasie od E. Meyera přes Drerupa stává se bezuzdnější, až ve Wilamowitzovi dostupuje německé třeštění vrcholu. Tím nesmrtelnější jest ovšem nyní po porážce Německa v cizině — u Němců to není dobře možné – ostuda Wilamowitze a s ním zároveň veškeré politiky a filosofie německých universit. Advokátská politika nezničila Řecka, zato však německá profesorská filosofie a politika zničila Německo, poněvadž živila v národě bohorovnost a naduté velikášství, a neříká se nadarmo, že pýcha předchází pád a koho chce bůh zničit, že ho raní slepotou.

Celý svět čekal, že Alexandros, když si podmanil východ, dokončí své dílo též podmaněním západu a tím zachrání od zániku též hellenismus v Itálii a na Sicílii a súčtuje s Karthagiňany a kmeny sabellskými v Itálii. Vyslanci všech národů, nevyjímaje Římanů, dostavili se k němu do Babylonu, aby zvěděli jeho úmysly. Ale v tom jej zastihla r. 323 smrt a poněvadž nezanechal dědice, jenž by se ujal jeho záměrů, byl zbaven západ nebezpečenství, takže mohl jíti samostatně svou vlastní cestou.