Olympiáda


 

     Povězte mi, čím to je, že Olympiáda dokáže vždycky lidi zaujmout, přikovat k obrazovce, obdivovat všechny ty sportovce a fandit jim. I když v čase mezi touto světovou sportovní soutěží  se o sport nijak  zvlášť nezajímají.

Povězte mi také, čím to je, že člověka mrazí a slzy se tlačí do očí při pohledu na to soustředění před závodem, na radost z vítězství a přiměje soucitně truchlit s tím, kterému to medailově nevyšlo.

A ještě k tomu, když zazní takováto krásná slavnostní píseň.

Barcelona

Spisovatel Bohumil Hrabal napsal:

     To všechno jsem viděl a zíral, mozek mi celé ty dny třeštil, zvlnil se v záchytných mázdrách a blanách, hrozilo mi, že začínám šílet z toho, co ukazovaly přenosy z Barcelony… Ale nepovolil jsem, jedl jsem prášky, líhal si a přemýšlel se zděšením, že tři miliardy lidí jsou na tom tak jako já, že hlavně já vyciťuji, jak blízko má sport k literatuře… To umění býti připraven na jistou chvíli, aby předchozí soustředění bylo využito, aby dostalo smysl. Prošly mi paralelou všechny formy literatury… od střelné modlitbičky přes báseň, povídku, esej, romaneto, román… epos, směřující až k životnímu dílu… jak Homér, jak Joyce… jak opravdu i chyby musejí být dokonalé, protože uvědomování si možnosti chyby vede k dokonalosti…

     Ovšem! Olympiáda a atleti! Kdo kdy kde viděl, a když, tak jedině na svatých obrazech, to soustředění, to vytržení, to posvěcení ve stavu milosti před závodem… Vždyť téměř každý závod vede k náboženskému vytržení, k ozvláštnění celého předchozího života závodníka, stav mystiky, stav zen…

     Většina závodnic má krásné oči jako svatá Tereza, která hledá vytčený cíl, milost u Krista a splynutí s ním… zrovna tak všechny běžkyně, skokanky, tenistky… vzpomínám na Ashe, wimbledonského černého vítěze před lety, jak v pauze na tenisovém kurtu seděl s hlavou v loktech a meditoval o celém životě, o sadě, kterou právě vyhrál a sadě, kterou bude za chvíli hrát… snad ve stavu zření viděl i každý bílý míček, který ve svém životě zahrál a od této chvíle bude hrát… Ta souvislost sportu s mystikou a jejím záznamem ve formě psaní je tak veliká, že se i z toho poznání zastavuje srdce… A co diskaři a oštěpaři a koulaři a ženy těch samých kategorií… před výkonem jak sami se sebou hovoří, jak si mrmlají a zapřísahají se, jsou všude jinde, jen ne na stadionu… všechny ty olympijské kategorie mají rozjímání a motlitbu a soustředěné příkazy tělu, které musí být poslušno… avšak, málo je vyvolených … těch zlatých a stříbrných a bronzových… avšak i ti, kteří ztroskotali a ztroskotávají, i ti vejdou do nebes, ti poslední budou prvními… možná v budoucnosti, ve kterou věří a která jim zjasňuje oči.

     Letos jsem byl taky pozván do Barcelony, zvalo mi tam nakladatelství, které mi vydalo několik mých knížek a jsem tam prý velice populární, chtějí mi taky vidět… Ale mi bolí tak nohy, že tak tak dojdu do hospody a od Zlatého tygra na tramvaj nebo taxík …

(Z dopisů Dubence)

 

Spisovatel Ota Pavel začínal v rozhlase. Hrával hokej, jezdil na vodu a miloval cyklistiku. „Uděláme z něho krále sportovních reportérů a možná i spisovatele“, rozhodl jednou Arnošt Lustig.  Povedlo se. Kdo ale zná jeho vyprávění o rybách a o smrti krásných srnců, plných poezie, nepochybuje, že  Ota Pavel byl také básník.  A to i tehdy, když psal o sportu.

V povídce Kdo má právo na vavřín se zmiňuje  o svém kamarádovi Vildovi Heckelovi.

     Vilda Heckel byl připraven pro sport a pro sportovní fotografii nasadit i život. Chtěl zachytit sportovce v horách, na lyžích. Na vodě tak, aby tu zůstal na věky jako obrazy van Gogha anebo skulptury a sochy Michelangelovy. Na desítkách fotografií se mu to podařilo, jeho fotografie znají už dnes po celém světě a jednou budou viset ve světových galeriích. Ale Vilda dnes už nežije. Svou cestu za sportem a fotografií zaplatil v Peru tou nejvyšší daní.

     Málokdy jsem se setkal s podobným sportovcem, jako byl Heckel. Dokázal bojovat, nejíst, nespat, riskovat, nasazovat život pro jediné zmáčknutí spouště. Nebyl to hazard, byl to boj o to, co je v životě nejvýš. Dovedl jít za svým cílem jako nikdo.

     A když jsem přemýšlel o tajemství jeho obrovských úspěchů a také o tajemství těch vůbec nejlepších sportovců světa, s kterými jsem občas pracoval i na rukopisech, dospěl jsem k názoru, že úplně nejvyšších met dosáhli ti, kteří se dovedli VYBIČOVAT.

     Tohle slovo je ve sportu známé a bohužel trochu zprofanované. Přitom je pravdivé a nesmírně důležité pro každého. Vybičovat se asi znamená podat ten svůj úplně nejvyšší výkon v pravý čas a v pravou chvíli, a to je pro současné olympioniky Mnichov.

     Je to zřejmě velmi složité – znamená to nebýt asi ani příliš nervózní, ani příliš klidný – znamená to nemyslet na odpovědnost, která svazuje někdy nohy i ruce, ale nejednat zase jako když jsem na výletě – znamená to asi být nesmírně soustředěný a dát do toho okamžiku života vše, co může člověk ze sebe vydat – znamená to vypnout ze sebe všechny síly z důvodu, že tento okamžik se už nikdy nemusí opakovat, a je možné, že se už nikdy opakovat nebude.

     Sportovec je však z určitého hlediska na tom špatně. Malíř může namalovat jiný obraz a spisovatel může knihu předělat. Ale sportovec nemůže na olympiádě běžet anebo plavat znovu. Repete se nekoná. Prohraje většinou jen jednou a je vyřazen z areálu nesmrtelných.

     Proč nesmrtelných? Není to příliš silné slovo?

     Snad skoro každý touží po tom, aby jednou po něm zůstal obraz anebo knížka anebo skvělá fotografie, která přetrvá jeho veliký sen a jeho krátký život. A sportovec má tuto možnost v tom, že se zapíše do listiny vítězů, protože tyto listiny tu budou v papíru a v kamení z kovu vytesány i za tisíce let. V roce 3000 se bude přesně vědět, kdo vyhrál v Mnichově 1972 vrh koulí, anebo kdo zvítězil v odbíjené.

     Někdo může namítnout: po mně potopa. Ale není to tak a snad to rčení není ani upřímné. Není to většinou jedno ani jemu, ani jeho potomkům, a není to určitě jedno jeho vlasti, kterou je tato zem. Proto se na mě nezlobte, když nebudu přát sportovcům dobré rozlosování ani štěstí, ale když jim budu přát, aby se dokázali VYBIČOVAT.

     Jen potom si zaslouží vavřínovou ratolest a právo na nesmrtelnost.

Tolik Ota Pavel.

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

28 reakcí na Olympiáda

  1. Petrpavel napsal:

    Ouha…
    Netrpím nadšením a touhou všechno vidět, občas přepnu ze zvědavosti, občas mě něco zaujme, výjimečně velmi, většinou ne (divím se kolik je na olympiádě divácky naprosto nezajímavých sportů a sportovců), takové letní vytržení z prázdninové televizní programové nudy.
    Trochu mi tato olympiáda (i ta v Rusku) připomíná návštěvy králů u svých chudých poddaných v pohádkách – nabídneme a dáme to nejlepší co máme, a přesto se hostitelům-pořadatelům dostane jen pohrdání chudobou a nedostatečností.
    Fascinuje mě radost z úspěchu pro Česko z úst monacké občanky, všichni ti černí Francouzi, Britové, Angličané, Němci…o Američanech nemluvě, národní vlajky v hledištích i v rukou vítězů (jestlipak taky v Bahrajnu skáčou jako Češi?), poloprázdná – asi drahá – hlediště, policisté na maratonu čtyři metry od sebe vzdálení … bejvávalo, už nejsem malý kluk😦 . Škoda?

  2. tata napsal:

    Nemyslím že vtomto mate uplnou pravdu.I když mate v mnohém pravdu ,je to hra a lidé mají hry od pradavna radi.Ano jsou lidé co svoji praci udělají pro tuto zemi daleko vic,parodox je že ty sportovci pro zviditelní co je česko udělají mnohem vic než jiní,svět je tak nastaven a neměli bysme to zatracovat,myslím že hodně lidí to má jinak než VY,Já rozhodně,neuspěch našich barev mi veme nadneseně kousek života protože se stresuji,naopak uspěch mě poskytne adrenalin kousek te pohody a štěstí a na tu chvili zapomenu na to že platí daně v monaku a že to je tak trochu nemoralní.Proto jsou odjakživa hry tak učinné ano je to svým spusobem šiditko,

    bejvávalo, už nejsem malý kluk😦 . Škoda?

    v TOM TO ASI BUDE DOST chlapu se tím klukem naopak stavá vice,oproti ženám většinou se do těch klukovin rado vrací.Ten sport ma jednu nespochybnitelnou roli……..bud mužete moralizovat,jak je všechno špatné nebo se ponořit do té zabavi a zapomenout a prožit trochu toho šiditka zvané sprostředkované štěstí………přesně to mám když udělají poslední miček jako ted štepanek.JE to jako když si někdo vychtná dobrý džbanek ,nebo dobrou kavu nebo skleničku dobrého vina atd…..neodělitelně to patří k životu už po staletí………vite většina dobrot je odsuzovana že škodí,sport má plno toho moralně odsuzitelného………..přesto ho plno lidi tak hltá

    • Petrpavel napsal:

      Sám jste to „tato“ napsal : šidítko. Nejsme ve sporu, já taky občas zapomenu a jsem výjimečně nadšen a zaujat – ale to jsem přece napsal – vittta bude mít pravdu s tím vaším vyvracením nenapsaného 🙂 .
      Nezatracuji olympiádu ani olympioniky, jen je mi to téměř lhostejné. V tom (věku) to opravdu asi bude : rozum převažuje nad emocí. Opravdu mě skákající od hlavy k patě nabarvený a ofangličkovaný fanoušek přivádí spíš k smíchu než k obdivu. Přiznávám : závidím mu jeho nadšení ze záležitosti která mu nepřinese víc než ten prchavý okamžik štěstí po kterém se musí vrátit do své reality. U úspěšného olympionika to nadšení chápu : úspěch znamená příslib pokračování dobrých podmínek a slušnou odměnu. Mě jde spíš o tu (mou) realitu. Každý jsme nějaký.
      Já to tato nebyl kdo vám dal (nevím proč) minus, mě se vaše vyznání moc líbí a plusuji🙂

  3. Hudec napsal:

    Viděl jsem tři zápasy Lukáše Krpálka a ten poslední byl správným vyvrcholením.
    Neumím posoudit jeho technickou judistickou úroveň, ačkoliv se pyšním tím, že jsem někdy v roce 1976 „hodil na ipon“ budoucího olympijského vítěze Kocmana, zvaného Golem. To byl tenkrát jen fór, já tehdy vážil asi šedesát kilo a byl jsem střelec, on metrák a byl judista. On se chtěl učit střílet a já judo, tak nějak ve volném čase. Jemu to moc nešlo a mně už vůbec🙂 .
    Ale z toho Krpálka tak sálala vůle po vítězství, že z něho museli mít soupeři až strach. Zíral jsem na ten finálový zápas s otevřenou hubou, jak po soupeři šel! Právě ta síla vůle – ta činí mnohdy ve sportu rozdíl mezi šampiónem a ostatními.

    Jinak ovšem platí (a asi i proto jsem se nestal šampiónem), že všechny tenisové trofeje a olympijské medaile jsou jen dokladem toho, že jejich držitel provedl cosi zhola neužitečného, ale lépe a rychleji než kdokoliv jiný (parafráze J. Hellera z jeho legendárního díla).

    • Petrpavel napsal:

      Rozumět každému sportu vyžaduje znát jeho základní pravidla. Čím víc a podrobněji, tím líp. A zkusit si ten sport někdy sám. Judo (a třeba ragby) neznám. Nemám potřebu zlatého Krpálka vidět protože z mého pohledu „provedl cosi zhola neužitečného“. Nic víc. To takové, přestože vyřazené, plážové volejbalistky nebo tenistky provedly totéž, a úspěch u mě měly zajištěn dopředu 🙂 .

      • kchodl napsal:

        Tomu rozumím, plážové volejbalistky a někdy i tenistky mají totiž kozy, což Krpálek samozřejmě postrádá. Sporty se dělí na kozaté a bezkozé, přičemž judo – i ženské – je bezkozé.🙂

        • Hudec napsal:

          Bezkozý je mim ženský maraton.

        • Petrpavel napsal:

          Vážne asi o kozy nejde (ale : kdo ví?), teď například jsem dokoukal plážovky Brazílie-Švýcarsko (2:1), Češky už dávno bohužel v propadlišti, kozy v podstatě nebyly – Krpálek by při trošku zfalšovaném měření možná i vyhrál o nějaký ten milimetr, ale přesto zážitek úžasný.
          Je to o ztotožnění se s tím kterým sportem a o schopnosti jeho nastavení a pravidel přinášet napětí a vzruch, radost a zklamání, nejlépe v téměř nekonečných vlnách a zvratech.

  4. ji5 napsal:

    Mám sport rád. Hrál jsem závodně házenou a pak pokračoval se sporty, jak věk a zdraví dovolilo. Dívám se i na Rio 2016. Jenže to, co vidím už není sport, ale výsledek drezůry, kterou jsou někteří jedinci ochotni podstoupit, aby získali slávu a po zprofesionalizování sportu i obživu.

    Když se dívám na televisní přenosy, mám pocit, že jsem v cirkusu. Sportovci se podobají artistům, kteří podávají výkony, divákům neuchopitelné.

    Snad nejblíže dávným časům zůstáva fotbal. Měli bychom si vážit české ligy, která tak výborně zachovává amatérismus. Je to jediný sport u nějž si můžete říct „tohle bych uměl taky“.

    Vrcholový sport není cesta ke zdraví, ale k invaliditě. Doktor Hnízdil říká, že lékař není u sportovců kvůli jejich zdraví, ale proto, aby zaručili, že sportovec v daný okamžik podá maximální výkon. (http://video.idnes.cz/?c=A160811_101227_olympiada-rio-2016_tp&idvideo=V160812_212138_sport_vov#utm_source=idnes&utm_medium=text&utm_campaign=kolotoc)

    V devadesátých letech vyšla zajímavá kniha „Little Girls in Pretty Boxes: The Making and Breaking of Elite Gymnasts and Figure Skaters“. Byl to pohled do zákulisí výchovy a ničení vrcholových gymnastek a krasobluslařek, tedy na proces, který ničí stovky dětí, aby mohla být publiku představena jedna mladá sportovkyně úhledně zabalená v pěkné krabičce.

    Kniha byla zfilmována, ale nevím, jestli se film dostal do ČR. Asi ne, protože proč dětem a jejich rodičům ukazovat dřinu za sportovním výkonem. Šlo by to proti trendu, že všechno je lehké a snadné. Toho se drží i ČT, když ukazuje přípravu fotbalistů jako družnou pohodu, pokopávání s míčem, nenáročné poklusávání a hlavně žádný pot.

  5. NavajaMM napsal:

    Tento príspevok by nemal byť o športe, ale o Otovi Pavlovi. Písal o zdanlivo podružných veciach – športe a rybách, ale bol to génius a veľký mysliteľ, motivátor.
    Keby snáď niekto z prítomných v hodovnej sieni pochyboval o význame športu a športového ducha pre život, nech si prečíta knižku poviedok Oty Pavla „Výstup na Eiger“.
    Hneď prvou poviedkou si ma Ota Pavel získal nado smrti a kladiem ho na roveň Šejkspírovi. Tá poviedka má názov: „Jak Bohoušek Váňů oplatil hořký slzy Marušky Kettlerový“.
    Skvost.
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_V%C3%A1%C5%88a

  6. kchodl napsal:

    Olympiáda byl svátek míru a sportu, setkání národů. Určitě hodně přispívá ke spojení lidstva, každý národ tu ukazuje vlajku a divák zjistí, kolik je na světě vlastně zemí a jak lidé odjinud vypadají. Což velmi efektivně ničí „obraz nepřítele“, budovaný žumpoidními médii.

    Má to jen dvě chybičky:
    1. Snahu nacistických režimů o zneužití Olympiády, což předvedli nejvíce Němci a nyní Američané, přičemž americký pokus je násobně horší, hlavně díky žumpálistům. Němci přitom alespoň natočili „Olympii“, ta je nesmrtelná.
    2. Totální předraženost a s tím spojenou obludnou korupci, přičemž dochází k privatizaci zisků a socializaci ztrát – daňový otrok vše zamázne, sice brblá, ale to je tak všechno, na co se zmůže.

    Obecně vzato, jestli něco ničí sport jako takový, jsou to Olympiády, tedy dnešní provedení. Jen dvě Olympiády za poslední léta se prý pořádající zemi „zaplatily“ (spíše bych řekl, že měly lépe zfalšované účetnictví).

    Náklady jsou mimo chápání. Jen zimní Olympiáda v Soči stála prý 50 miliard dolarů. Za ty peníze mohli Rusové postavit v každém městě sportovní areál, udělat základnu na Měsíci nebo mohutně investovat do průmyslu a vyrobit o 500 nejmodernějších stíhaček více – což se brzy může ukázat jako ta nejlepší investice, pokud se americký nácek opravdu zbláznil (a všechno tomu nasvědčuje).

    Olympiádu z obou důvodů bojkotuji, jako bych bojkotoval Olympiádu v Berlíně 1936. Stejně, jako se už léta nedívám na „Etapovou drogovou nemocnici“, dříve známou jako Tour de France, zcela korupční fotbal a další gladiátorské hry.

    Moje situace je samozřejmě specifická, sezení před obrazovkou mám dost, takže raději provozuji sport aktivně, než se na něj jen dívat. Takže všem přeji: užijte si to.

    • vittta napsal:

      Co jsem řekl na začátku, to plním.
      Nekoukám, nezajímám se.
      A jde to….

  7. Miluše napsal:

    Kdyby nic jiného, přinesl můj článek uznání spisovateli Oto Pavlovi. Z Hrabala jsem nemohla uvést vše, ale je to perfektní studie pocitů člověka před sportovním výkonem, soustředění na svůj cíl, studie pocitů, když se něco nepovede, radost a štěstí při triumfu. Dívala jsem se na vodáka Jiřího Prskavce, na Ondřeje Synka, na zraněnou Hlaváčkovou i na judistu Krpálka, kterého přemohla radost z vítězství tak, že se rozbrečel a jeho soupeře, který se po skončení na měho usmál a poplácal po ramenou.
    Nedělejte nad všemi kříž. Vzory pro mladé jsou potřeba!
    To, že neplatí daně v zemi, kterou reprezentují? Za to bych vinila spíše systém, který jim tuto nehoráznost umožňuje. Jak víme, ryba smrdí od hlavy… Ale to je z jiného soudku.

    • Cech napsal:

      Nejen vzor pro mladé ale ještě něco navíc; no prostě Český renomovaný pedagog.
      Vysokoškolský profesor Martin C. Putna:
      „Člověk, který pracuje proti zájmům této země, který má být souzen za velezradu, jíž den za dnem podniká, tak co ten člověk říká, je úplně lhostejné. Já znovu volám, jako jsem to volal mnohokrát – odpovědné politiky, aby tuto zemi zbavili tohoto člověka, který jí škodí. Ale zdá se, že nemáme dost statečných politiků,“.

      • vonrammstein napsal:

        Četl jsem to, ale nějak jsem neměl chuť tu páchnoucí hromádku ohavnejch slintů posíílat dál.

      • Petrpavel napsal:

        Nečetl jsem vědouc předem čeho bych se dočetl.
        Přesto PL.cz dík za to, že i takovéto slinty publikují. Přehlídka „kdo je kdo“ jako na dlani.

  8. ji5 napsal:

    Když jsme u sportu a umění, je dobré připomenout knihu Oty Pavla Dukla mezi mrakodrapy, tedy reportáž z nesmírně úspěšného zájezdu fotbalistů do USA.

    Druhou, časem zapomenutou událostí, je účast Miloše Formana na filmu „Viděno osmi“. To se ještě investovalo do umění a tak 8 světových režisérů dostalo v Mnichově (1972) volnou ruku, aby po svém přiblížili některou z disciplin olympiády.

    Forman si vybral desetiboj. Jeho film končil famózní scénou, kdy atleti dobíhají 1500m (poslední disciplinu) a vyčerpáním padají na zem za zvuků Ódy na radost. Byla to úžasná kombinace ironie a náznaku šílenosti, kdy by atlet raději zemřel než by prohrál. Ten film se postupně vytratil, což je škoda.

    Pokud jde o naše „srdcaře“, kteří bydlí v Monaku, aby nemuseli platit daně doma, je nutné dodat, že jde o obrovské peníze. Nehorázné je, když to president Kvitové schvaluje (oni jí lidé přece po česku závidí, tak má recht, říká). Kvitová má (vedle výher, které jí daní pořadatelé turnajů) hodnotu víc než 10 miliónů dolarů. Kdyby ty přiznala, musela by při kursu 24 za dolar platit v ČR daň 36 miliónů korun. Když se Ingemar Bergman odstěhoval do Monaka, stal se ve Švédsku personou non grata. Trvalo to řadu let, než dorovnal daňové dluhy a byl přijat zpátky do společnosti.

    • blbíš napsal:

      … Bergmanovi daňový dorovnání trvalo roky, připrchlíkům ho nečiní rozfofrovat za chvíli a ještě k tomu přidají bergmanům svojí typickou DPH … v tom bych viděl v kostce marnost Vaší poznámky a marnost Vámi adorované společenské prestiže.

    • NavajaMM napsal:

      Dobrá zmienka. Ten dokument „Visions of Eight“ je skvelé dielko, stojí za to vidieť ho aspoň raz: https://www.youtube.com/watch?v=0JYI6Q9dn5c

  9. Petrpavel napsal:

    Tak mě napadlo, že vlastně sport jako takový urážíme když o něm píšeme a uvažujeme tak jako by existoval jen ten vrcholový.
    Masový sport – zprofanované slovo, rekreační sport – téměř odepsaná aktivita (dlouho jsem neviděl ani na jednom z mnoha hřišť na Jižním Městě hrát jen-tak fotbal, nohejbal, volejbal, tenis…), ale kolik tyto přinášejí radosti, zdraví, pohody a uspokojení?
    Včera při procházce s vnučkou po Vyšehradě mě nadchli cca sedmnáctiletí studentíci a studentky honící se po trávníku za létající plackou. Míč by asi běhal a padal často tam kam nemá, proto placka. Ta hra měla jistě svá pravidla a své protistrany, tak to bylo bojovné. Drobnost, což? Ale …
    sport žije a bude žít a to je dobře.

    • NavajaMM napsal:

      Áno, je to Ultimate frisbee, v zahraničí už desiatky rokov celkom seriózny šport. Hrajú družstvá 7 na 7 a cieľom je dostať placku za cieľovú čiaru ako v ragby, ale nie je povolený kontakt ani kroky s plackou v ruke. Rozprával mi o tom mladý medik, čo to hrá v Nemecku súťažne. Čo ma na tom najviac prekvapilo, družstvá si po zápase dávajú navzájom známky, ako sa im spolu hralo. Akosi to odráža fair-play a zábavu pri zápase. Tie známky neovplyvňujú výsledok, snáď len to, ktoré mužstvá sa potom pozývajú na turnaje a priateľské zápasy.

  10. Rosťa napsal:

    K danému tématu jen to, že politika do sportu nepatří. To, co vyprasili s touto Olympiádou mě donutilo nesledovat. Je mi ukradená. Pro člověka, který sportoval ( za mlada ) a sportu fandil to není jednoduché, ale jiná cesta není. Nechám to bafuňářům.

Komentáře nejsou povoleny.