ZLATÁ POKLADNICE DOBRÝCH RAD

 Roku 1937 vycházela publikace, která měla přinášet osvětu do českých domácností.  Pro zajímavost jsem vybral povídání o zdravém stravování.

MUDr. K. Driml:

Čtyřicátníkovo »menu» vyžaduje jisté změny .

Životosprávný feuilleton .

V útulné restauraci ,,U pečeného vola“ pochutnával si pan komerční rada Obtloustlý na dobrém obídku. Sklenička trpkého vrmuthu připravila jeho útroby na hojná a tučné papání. K slepičímu bouillonu s vajíčkem přikusoval bílý chlebíček, který pomalu potíral máslem, ležícím na úhledném talířku. Po kousku hovězího s jedním brambůrkem přinesl sklepník vonící vepřovou pečínku s knedlíčkem a troškou zelí, k čemuž pan rada vypil jenom malou skleničku plzeňského, ježto byl přívržencem střídmosti v požíváni alkoholických nápojů.

Po dvou kouscích smetanového dortu napravil sladkou chuť v ústech šálkem dobré černé kávy a zapálil si spokojeně cigárko a dal si přinésti denní listy.

Neměl mnoho na práci — a proto si nemohl odepříti odpolední siestu na pohovce svého pokoje byla to jeho pravidelná ,,půlhodinka“ občerstvujícího spánku po obědě, neboť pan rada se řád řídil klasickými hesly z nichž hlavně latinské přísloví, začínající slovy: plenus ventera značící v češtině: „plný břich rád leží tich“ mu nejvíce utkvělo v mysli.

Bylo krásné odpoledne — ale ještě krásněji se to usínalo.

Laskavá bohyně spánku ukolébala pana radu Obtloustlého ve svém hlubokém objetí. Ale její nezdárný bratr ,,Sen“ nebyl naladěn k vypravování opiových čarovných pohádek. Byl nespokojen, neboť nebylo všechno v pořádku. Pan rada užíval příliš často jeho laskavosti. I usmyslil si, že si vezme dnes pana radu trochu na paškál. Sotva se ozvalo z pohovky první chrupnutí, zamával černým závojem kolem hlavy spícího.

Pan rada zavzdychl a otočil se na pravou stránu. Pocítil totiž na levé straně hrudníku pronikavé píchnutí. To oživlo jeho srdce a nespokojeně sebou zavrtělo a postěžovalo si ostatním útrobám : „Jak jsem utýrané! Nikdy jsem nemělo tolik práce, jako nyní, když musím zásobovati krví celý metrák tělesné váhy svého nositele. A nikdo z Vás mi nechce pomoci. I mé cévy, které mi pomáhaly, již vypovídají službu. Pracují tak líně.

„Což za to můžeme ?“ odpovídaly cévy, „naše stěny už nejsou pružné, jako byly. Kornatíme pomalu, ale jistě. Mnoho masíčka dostáváme – mnoho solí se v nás ukládá. Kdyby alespoň se ledviny postaraly o lepši vylučování těch jedů z masité potravy vznikajících !“

„Jak? My máme lépe pracovati?“ ozvaly se duetem ledviny, „čeho mnoho, všeho moc škodí. Jen si vypočítejte, co všechno máme vylučovati. Na potravu pana rady aby nás bylo alespoň deset. Jí jako by jeho tělo se teprve stavělo. Co máme s těmi všemi jedy dělati? Nemohouce je vyloučit, musíme je přirozeně nechati v těle. Ostatně, kdyby se někdo přesvědčil, nalezl by, že už ani bílkoviny nedovedeme v těle zadržeti a jsme nuceny je částečně propouštěti.“

„A ten tlak, který pak máme přemoci!“ protahovaly přepjaté cévy.

„Což vy, vy se o to rozdělíte, je vás mnoho v těle, ale já jsem samotinké. Už jsem celé rozšířené a ještě k tomu se dusím v tukovém polštářku“ — hájilo se srdíčko.

„A těch solí a toho koření! To nás dráždí nejvíce,“ svorně namítaly obě ledviny, „a toho protivného alkoholu, co nás stále podněcuje.“

„Myslíte, dvojčátka,“ odpovědělo srdce, „že mně to je lhostejné, kolik vermuthů, kolik vínečka a piva pan rada vypije, kolik černé kávy vysrká po jídle a kolik doutníků vykouří náš tyran? Ba, zdá se mi, že já tím trpím nejvíce.“

„Žbluňky — žbluňk —„ ozval se žaludek, ,Já také vím, co je to sloužit nerozumnému člověku, který ve čtyřiceti letech, když by mne měl už trochu šetřiti, jí jako kdyby se chtěl státi Herkulem. Ale co dělat. Musel jsem si už na ta kvanta potravy zvyknout, že bych si teď těžko zvykl zahálet.“

„Mlč, nerozumo!“ zakřikla na něho játra, „kdyby jedl náš majitel rozumně, měl bys dostatek práce se zeleninou a s ovocem, které by tě dosti naplnily, aniž by nás tolik zatěžovaly. Trpí-li srdce, ledviny a cévy nadbytkem masité potravy, mám já trojnásobnou práci s knedlíky a moučníky. Taková záplava cukru a škrobu na má stará kolena. Pokud byl pan rada obyčejným

malým úředníčkem, chodil alespoň pěšky, cvičil trochu a konal dlouhé výlety, takže mi jeho svaly pomáhaly cukry a škroby spalovati. Ale teď ? Sedí a leží — chůze se mu zdá příliš proletářskou — kdo mi má pomoci, když svaly jsou jako z hadrů. A toho tuku v nich!“

„Nerozuma nerozumná,“ zašeptal Pankreas, „bude-li takhle si se mnou hráti, vypovím mu službu a ať si dělá s cukry pak co chce. Ani mi nenapadne se o ně dále starat. Ať si pak léčí dietou cukrovku, když mu n a mně nezáleželo.“

„A toho tuku!“ vzpomněly si znovu játra, „kde se máme nabrati žluči, aby ho zpracovala ve střevech. Už jsme podrážděné na nejvyšší míru. Dopálíme-li se, bacíme do toho kamenem. A takový žlučový kamínek už pana radu pěkně potrápí a přiměje k dietě. A co vy, svaly, proč se více nepohybujete?“ „My? Jak to ?“ odpověděly unisono svaly, „což jsme tu proto, abychom

vláčely všechen ten zbytečný balast? Máme už toho také dost. Když se stará o tuk, tak ať si zjedná vozíček, aby ho stále vozil. Ostatně klouby už také nějak skřípají a nechtějí se ohýbat. „Už je toho povídání dost!“ ozval se náhle mozek,, „mluvíte jeden přes druhého bez ladu a skladu. Není ve vaší řeči nic konstruktivního — řekněte raději, co chcete a usneste se, jak zjednati nápravu. Myslel bych za vás, ale jsem dnes nějak ještě nahlouplý po tom vermuthu a plzeňském“

„Co chceme?“ ozvaly se všechny útroby, „chceme aby nás pan rada více šetřil.“

„Chceme méně masa, soli a koření!“ zvolaly ledviny.

„Chceme méně tuku a méně škrobovin a cukrů!“přispěchaly s odpovědí játra.

„Stále říkáte, co nechcete,“ upozornil mozek, „řekněte raději co chcete, aby jedl!“

„Ať jí více zeleniny, ovoce a kompotů místo knedlíků a moučníků!“ přihlásil se Pankreas. „Také pro nás to bude dobře,“ pochvalovala si střívka, „alespoň nebude nás stále trápiti projímavými pilulkami.“

„Ať nezapomene na mléko, abych mělo dosti vápníku!“ zaprosilo srdíčko, „jen ne tolik kávy a čaje! T o by mne zlomilo v půli.“

„A já poradím našemu tyranovi, aby se ještě dnes odpoledne zvážil, aby viděl, kolik má nad průměr, to znamená, o kolik kilo má více, než má centimetrů výšky přes metr. Jsem jist, že si dá říci a že vám vyhoví a upraví svou dietu. Neučiní-li tak, začneme zítra prostě stávkovat.“

Pan rada se převaloval se strany na stranu. Studené krůpěje potu mu stály na skráních a na prsou mu seděla těžká můra.

Ale sen pomohl.

Druhý den byl v jídelně pravý poplach, neboť se rozneslo, že se jejich „štamgast“ pan rada Obtloustlý rozešel s rozumem.

Již ráno jeho domácí paní si šuškala se služkou, že se s ním něco stalo, neboť si poručil k snídani misto kávy sklenku mléka a k tomu — hrůzo — jedno dušené jablko místo obvyklého „purgenu“. V deset hodin zůstal sluha v úřadě jako zkoprnělý, když si jej pan rada poslal místo k uzenáři do mlékárny pro sklenku joghurtu.

A což v restauraci v poledne! Žádný vermuth, žádná „tvrdá“ — ale pouhý slabý „střik“ a místo moučníku a pečeně dvě porce zeleniny k hovězímu masu a ještě jeden míchaný kompot.

Těžko se rozloučil s černou kávou, těžko si odřekl doutníček — a těžko mu bylo první den bez odpolední „půlhodinky“ — ale poznal, že malá procházka mu vše to lehce vynahradila.

Pan rada si ubral na jídle, ubral na váze — ale za to si přidal několik let spokojeného života.

Ta takto naše předky vychovávala tehdejší zdravověda