Z historie církve ve Francii

V diskusi k článku o Velké válce popisované v Letopisech obecních se objevila narážka francouzské vyrovnání s církvemi. A protože v mé studnici pokladů nachází se spis o tomto procesu vypovídající, předkládám několik citací. V potaz je nutno brát že spisek tento sloužiti měl k odporu rozluky, nikoli k podpoře její.

 Právní náboženský stav před rozlukou.

Uznanými náboženstvím i ve Francii byla tato: náboženství katolické, vyznání reformované, lutherské, židovské a (v Alžíru) mohamedánské dle obřadu malekitského; ta byla zákonně chráněna a upravena. Katolická církev byla upravena konkordátem z r. 1801 a organickými články, samovolně Napoleonem k němu připojenými, kterých však církev neuznávala a vlády nikdy přesně neprováděly. Stát zaručoval neobmezenou svobodu služeb Božích a kázeň duchovních.

Představené církve stát dílem jmenoval, dílem jejich jmenování potvrzoval; platil je, kontroloval správ u církevního jmění a prohlašování církevních výnosův, a vykonával tak nad církví velmi značnou svrchovanost.

Úřednický stav, který tyto záležitosti vykonával, byl ten to: Byla tu ministeriální direkce kultu; kabinetu direktorovu náleželo jmenování biskupů, politická kázeň duchovenstva, spory s duchovní mocí, odvolání k státní radě pro zneužívání úřední moci (appels comme d’abus), spory mezi občanskými obcemi a správci církevního jmění, t. j. se zádušními radami (conseil de fabrique), konečně všechny procesy. Pod ředitelem pracovaly tři ministerské odbory: jeden pro katolický kult, druhý pro ostatní kulty, a třetí pro účetnictví. První odbor dělil se na čtyři sekce, které se obíraly personálem duchovenstva, úpravou a správou kapitol, seminářů, far, výpomocných far, správou církevního jmění, kongregacemi, dary a odkazy k církvi, světskou správou diecesních ústavů, diecesními budovami a pod. Jak viděti z tohoto úřednického apparátu a jeho agendy, byla církev ve svém životě a působení velice obmezena.

Leč tento nikterak záviděníhodný stav církve nebyl po chuti nepřátelům církve, kteříž o její pád vší silou pracovali a rozlukou církve a státu jej provésti chtěli. Svobodné zednářstvo pracovalo v duších lidských pomalu, ale jistě, zákopnicky. Po svém způsobu zahalovalo se v temné, tajuplné šero, házelo frasemi o lidskosti, pokroku a svobodě na všechny strany, ale tak, aby se člověk od Boha a náboženství odvracoval.

Revoluční socialismus ve Francii přijal ideu rozluky od zednářství, a již r. 1867 tvořila „rozluka církve a státu“ a „odstranění stálých vojsk“ hlavní program francouzských socialistův. Kommunismus, který vnikal do parlamentů, byl hlavním bojovníkem za „rozluku“.

Rozluka církve a státu v parlamentě .

Roku 1906 měly se konati volby do parlamentu; proto musila býti rozluka církve a státu do té doby provedena. Ministr kultu Bienvenu-Martin v ministerstvu Rouvierově podal, jak bylo řečeno, 9. února 1905 poslanecké komoře návrh zákona „o rozluce církve a státu “. Papež Pius X. protestoval proti tomu 27.března 1905.

Dne 21. března 1905 začala v poslanecké komoře generální debatta, trvala po 8 sedění a skončila 7. dubna o Velikém pátku, ačkoliv ještě četní zapsaní řečníci k slovu nepřišli. Téhož dne 7. dubna žádal radikální poslanec Buisson dodatečné sedění na Bílou sobotu, která měla býti volnou, jenom aby věc brala se rychle ku předu. Návrh byl přijat 319 hlasy proti 245. Týž den navrhoval ministr kultu, aby se žádné interpellace již nepřijímaly a veškeren čas věnoval se rozluce. Ale proti tomuto návrhu povstali socialisté Sembat a Dumont tak rozhodně, že jej ministr vzal nazpět.

Již dříve byly v poslanecké komoře zamítnuty návrhy, aby tato tak předůležitá otázka, jako jest rozluka církve a státu, předložila se národu ad referendum, t. j. aby se lid o ní všeobecným hlasováním vyslovil, neb aby se komora rozpustila a nové volby rozepsaly, by tak voličové svůj názor o této věci pronesli. Na Bílou sobotu, dne 8. dubna, učinil poslanec Berthoulat návrh, aby alespoň o velikonočních prázdninách, tedy beze ztráty času, generální rady departementův a obecné správy byly otázány o rozluce. Tento návrh byl 339 proti 236 hlasům zamítnut. Téhož dne 8. dubna žádal Briand, otec této rozluky, nutnost pro návrh, t. j. aby bylo v komoře jenom jedno čtení. Dobře proti tomu namítali odpůrci, že návrh, který svou, dalekosáhlostí převyšuje všechno, co se od staletí ve Francii dělo, nemůže býti jen tak promrskán, ale musí býti zrale uvážen. Ministr vnitra Etienne prohlásil však ve jméně vlády: „Vláda prosí snažně komoru, aby se u nutnosti usnesla. Vláda nahlíží jasně, že má-li se přijíti ke konci a má-li zákon v pravý čas býti uzákoněn (t. j. před volbami do parlamentu), musí býti nutnost ve vlastním prospěchu země přijata.

(Velmi dobře! na levici.) Zavrhnouti nutnost je tolik jako svoliti, aby reforma do nekonečna byla pošinuta Vláda k takové hře nikdy své ruky nepropůjčí.“ (Veliká pochvala na levici.) Potom byla nutnost 342 hlasy proti 232 hlasům přijata. Byl zde trestuhodný spěch. Ano, listy „Matin“ a „Laterne“ navrhovaly tenkráte docela, aby nebylo žádných velikonočních prázdnin a stále aby se rokovalo, až bude zákon hotov. Radikálně socialistická levice měla své zvláštní sedění, kde byl přijat návrh, aby se hned pokračovalo v debattách až k závěrce, „poněvadž prý jest nutno, aby se v pravý čas přišlo ke konci“. Žádala všech ostatních skupin levice, aby se k ní připojily, poněvadž si přeje, aby „zákony na ochranu dělníků“ mohly býti ve skutek uvedeny. Je to s podivením : před návrhem na rozluku byl zákon dělnický odložen, aby prý mohla rozluka býti provedena; teď volali: rozluka musí býti hned provedena, abychom mohli přikročiti k sociálnímu zákonodárství.

Lid musil býti vnaděn. Avšak komora poznávala přece zpozdilost návrhu, neslaviti velikonoc a nemíti o nich prázdnin, a zavrhla jej většinou. Sněmovna rokovala o Bílé sobotě 8. dubna až do večera, pak byla pausa až do 14. května.

Katolíci použili této pausy k peticím proti rozluce; až do nejbližšího sedění bylo sebráno 3,853.238 podpisů, které v následujících měsících ještě o několik millionů se rozmnožily, mezi nimiž bylo 4,400.000 voličů. Však takto projevená vůle komorou nehnula;

O všem mnohému církveborci bylo úzko, když viděl, že přes polovice jeho voličů se vyslovilo proti němu, čímž se asi stalo, že rozluka byla v mnohém ohledu  zmírněna, jako v používání kostelův a konání průvodův.  V pondělí dne 3. července 1905 v noci o 11. hod. byla „rozluka“ 341 hlasem proti 223 hlasům přijata, Všechny živly přející převratu jásaly, ale katolíci truchlili.

Návrh přišel do senátu. Combes předsedal 3. září 1905 velikému politickému banketu v ledovém paláci y Lyoně, kde byly zastoupeny všechny republikánské proticírkevní svazy rhonského území. Mluvil tam o rozluce církve a státu, která prý byla vždycky nejvroucnějším předmětem jeho přání a kterou prý za „přirozený konec svého zásadního sporu s klerikalismem pokládá“; hrozil ministerstvu Rouvierovu, nepřeruší-li svých styků se stranami středu (progressisty), a žádal, aby „rozluka dne 1. ledna 1906 vstoupila v život“.

 Senát chtěl rokovati o předloze 9. listopadu. Senátor de Lamarzelle žádal však za odklad porady o návrhu až po volbách r. 1906. Ale návrh jeho byl 174 hlasy proti 101 hlasu zavržen. Generální debatta byla skončena 18. listopadu, a týž den byla 171 hlasem proti 107 přijata nutnost návrhu, aby bylo pouze jedno čtení. Vláda měla spolehlivou většinu 64 hlasův, a nebylo více možno pochybovati o konci boje. Poslední řeč, kterou měl přímo před tímto hlasováním statný katolický senátor de Chamaillard, vystihla výtečně stav věci. Pravíť se v ní: „Vy chcete zemi postaviti před hotovou událost. Pro všechny důležité předlohy připustili jste dvoje čtení. Když však jde o boj proti náboženství, máte vždycky, pánové, naspěch.“

Ano, byl tady spěch. Zpravodaj senátu Maxime Lecomte vypracoval na rychlo svou zprávu a sestavil ji novým způsobem , přijav do ní „historickou lež“ o vině papeže Pia X. na přerušení diplomatických styků vlády s ním, a o piklech duchovenstva proti republice, kteréž ovšem nikdy dokázány nebyly. Komise souhlasila, a zavrhla všechny opravné návrhy. V generální debattě poslouchali vládní senátoři s němou resignací ohnivé řeči katolických řečníků ; potom na konci generální debatty vstoupil zpravodaj Lecomte na tribunu (jmenovali ho „l’homme de rit“ — mužem obřadů, pro jeho slaďounké usmívání a pathetické třesení hlasu), postavil před senátory před hlasováním loutku, znázorňující republiku, kterou prý katolíci po 30 let chtěli uškrtiti ; po hlasování opakoval se zase onen divadelní výjev. Byla to pouhá nemístná, senátu  nedůstojná komedie.

Nadarmo mluvili přesvědčivě katoličtí senátoři Lamarzelle, Vidal de Saint-Urbain a jiní. Za volání slávy republice byl zákon 181 hlasem proti 102 hlasům dne 6. prosince 1905 přijat, a 11. prosince 1905 v ‚Journal officiell“ prohlášen, čímž nabyl zákonné platnosti. Jen 20 měsícův uplynulo od cesty presidenta Loubeta do Říma ; krátký to sice čas, ale plný osudných následkův.

Hlavní obsah rozlukového zákona

Rozlukový zákon dělí se na šest titulů, z nichž 1. obsahuje zásady, 2. přidělení církevních statků – pense, výslužby, 3. bohoslužebné budovy, 4. spolky pro vykonávání bohoslužby, 5. policii kultu, a 6. všeobecná ustanovení.

Titul I. obsahuje hlavní zásady: republika zajišťuje svobodu náboženství a svobodné vykonávání kultův (čl. 1.), a neuznává, neplatí a nepodporuje žádného kultu; veřejné ústavy kultu se zrušují (čl. 2.).

Titul II. mluví o přidělení církevních statkův a pensích duchovenstva. V roce přejde čistě církevní jmění, jako jmění biskupských mens, kostelních záduší atd., na kultové spolky, o kterých mluví zákon (čl. 4.) ; za to statky, které pocházejí od státu, připadnou zase jemu (čl. 5.). Movité i nemovité statky, které jsou zatíženy dobročinným nebo kultu cizím účelem, připadnou takovým veřejným užitečným ústavům, které mají podobné určení (čl. 7.); přidělení učiněné zástupci církevního ústavu nebo vládním výnosem lze před státní radou popírati. Přikázání může i později býti popíráno v případě, že nastane v takovém spolku rozpor, neb když nový spolek za příčinou změny v církevně-territoriálním rozdělení okresu byl založen, pak v případě, že spolek, jemuž přidělení se stalo, není více s to, aby svůj účel plnil (čl. 8.). Není-li spolku, který by jmění veřejného kultovního ústavu převzal, přidělí se toto jmění vládním výnosem obecním ústavům pro chudinství a dobročinnost, které v dotyčném církevním okresu jsou; podobně stane se v případě, že se kultovní spolek dobrovolně rozejde. Pense a podpory poskytují se nynějším služebníkům kultu měrou dle stáří čl. 11. upravenou.

Titul III. urovnává poměry budov kultu. Článek 12. prohlašuje budovy, které ve francouzské revoluci národu přikázány a konkordátem kultu a služebníkům kultu přiděleny byly, zase za majetek státu, departementův a obcí. Dle článku 13. budovy sloužící veřejném u kultu a tam se nalézající movité předměty přenechávají se veřejným ústavům a na jejich místo vstupujícím kultovním spolkům, a to bezplatně. Přece však může býti jejich užívání v určitých případech státní radou a mimo to i zákonem odňato. Veřejné ústavy kultovní, po případě na jejich místo vstupující užívající spolky jsou zavázány, starati se o opravy všeho druhu a o břemena na budovách spočívající. Podobně platí to dle čl. 14. o biskupských obydlích, farách a velikých seminářích.

Titul IV. mluví o kultových spolcích. Spolky, které se utvoří, aby vydání, vydržování a veřejné vykonáváni kultu opatřily, musí míti za účel vykonávati kult a skládati se dle velikosti obcí z různě velikého počtu osob dospělých a v církevním okrese usazených. Vystoupení ze spolku jest volné. Představení jsou povinni jednou v roce na valné hromadě členů skládati účet; smějí mimo příspěvky členů přijímati výtěžky ze sbírek, z pronájmů lavic a sedadel a poplatky; mohou přebytek svých příjmů jiným, k témuž účelu založeným spolkům odevzdávati (čl. 18. a 19.). Článek 20. stanoví, že kultovní spolky mohou se ve shodě se spolkovým zákonem ve svazy s ústřední správou nebo s vrchním řízením spojovati; finanční dozor na spolky a svazy děje se státním úřadem (čl. 21.). Dle čl. 22. mohou kultové spolky a svazy tvořiti sj reservní fondy a reservní kassy až do jisté výše. Článek 24. zrušuje církevní immunitu.

Titul V. jedná o policii kultu. Schůze ke slaveni kultu, které se konají v prostorách kultovnímu spolku náležejících nebo k používání propůjčených, jsou veřejné, ale smějí se konati jenom po náležitém oznámení a udání místností; postačí učiniti oznámení jednou za rok (čl. 25.)- Článek 26. zakazuje konati politické schůze v prostorách určených pro kult. Článek 27. praví, že slavnosti, průvody (processí) a ostatní projevování kultu jsou podrobeny případným zákonným ustanovením; zvonění na kostelní zvony upravuje se obecním úřadem, v případě neshody mezi starostou obce a představeným nrbo ředitelem kultového spolku nařízením prefektovým. Článkem 28. jest pro budoucnost zakázáno, nějaký náboženský odznak nebo symbol na veřejných stavbách nebo na veřejném místě, ať je to kdekoli, stavěti, vyjma budovy sloužící kultu, pohřebiště čili místa na hřbitovech, náhrobky (náhrobní pomníky), musea a výstavy. Dle článku 30. mohou dítky od 6 — 13 let, které do veřejných škol chodí, býti vyučovány náboženství, ale jenom mimo školní hodiny.

Pokuty a tresty: Pokutou od 16-200 franků nebo vězením od 6 dní až do dvou měsíců budou potrestán, kdo násilnostmi, mocí nebo hrozbami přimějí někoho k tomu, aby nějaký kult vykonával neb jeho úkonů se zdržoval, k některém u kultovému spolku náležel nebo z něho vystoupil, k němu přispíval nebo nepřispíval (čl. 31.). Týmiž tresty stíhá se, kdož úkony kultu způsobením nepokojů nebo nepořádků v prostorách k účelům kultu sloužícím zamezuje, protahuje nebo přerušuje (čl. 32 ). Dle článku 34. trestá se každý služebník kultu, který na místech, kde jeho kult se vykonává, občana, zastávajícího veřejný úřad, pro jeho úřední výkony veřejně potupí nebo pomluví, pokutou od 800 do 3000 franků nebo žalářem od jednoho měsíce až do jednoho roku. Článek 35. stanoví, že služebník kultu, který na místě kultu veřejně a přímo k odporu proti zákonům nebo proti zákonným úkonům úřadů nebo docela k ozbrojené vzpouře vyzývá, trestá se žalářem od tří měsícův až do dvou let. Dle článku 36. jest kultový spolek, který trvá pro vykonávání kultu, v prostorách, kde se přestoupení zákona stalo, občansko-právně ručitelný.

Titul VI. obsahuje všeobecná ustanovení. Náboženské řády podléhají zákonům z 1. července 1901, 4. prosince 1902 a 7. července 1904 (čl. 38.). Studující theologie, kteříž obdrželi osvobození od vojenské povinnosti, podrží je, když v stáří 26 let obdrží placené místo služebníka kultu (čl. 39.). Pro následujících 8 let nejsou služebníci kultu volitelní do místní obecné rady v obcích, kde svůj duchovní úřad vykonávají (čl. 40.).

Odstraněním rozpočtu kultu rozdělí se přebývající summy každý rok mezi obce dle poměru kontingentu pozemkových daní (čl. 41.). Zákonná ustanovení o svěceni svátků zůstávají v platnosti (čl. 42.). Ve třech měsících po prohlášení tohoto zákona vyjdou prováděcí nařízení

(čl. 43.). Všechny zákony o poměru církve a státu, vydané státem od času konkordátu, ztrácejí svou platnost (čl. 44.).

Přehlédneme-li obsah rozlukového zákona, vidíme, že stát neuznává a nevšímá si náboženských společností a církví, nechce o nich nic věděti, a ponechává náboženství jako věc zcela soukromou jednotlivým poddaným, připouští všechna náboženství a vyznání beze všech výsad, pokud jejich učení a služby Boží státním zákonům neodporují. Tvoření náboženských společností podléhá všeobecným spolkovým zákonům. Ony dosahují právnické osobnosti buď ve svém celku nebo v jednotlivých obcích samy sebou, jako ji dostává každý soukromý spolek dle všeobecného spolkového zákona. V rámci všeobecného práva požívají úplné svobody v učení a obřadech, v přijímání a propouštění členů, v ústavě, ve vzdělání svých služebníků, ve správě a prodeji svého jmění. Práva, plynoucí z náboženské příslušnosti spolkové, mohou býti právní cestou před soudy vymáhána. Ale stát nepropůjčuje své pomoci

k vykonávání kázně a k vybírání dávek a příspěvkův, a neposkytuje žádných berních výsad ani příspěvků ku placení kultovních služebníkův a bohoslužeb. Zákonodárci však zapomněli nebo vlastně nechtěli věděti, že náboženské společnosti a církve, především církev katolická, zastupují ideální, historicky a skutečně nezměrně důležité zájmy, a jsou velikou mocností v lidské společnosti, než aby mohly býti stotožňovány s nějakým soukromým spolkem, s nějakou akciovou, vědeckou nebo zábavnou společností, s nějakým ústavem dobročinným nebo politickým.

Výminečné právo proti klášterům .

Č lánek první o svobodě vyznání a svobody jest porušen hned výminečným právem proti klášterům, řádům a konkregacím. Vláda snažila se již od r. 1872 různými zákony kláštery finančně zničiti, uvalujíc na ně nová a nová břemena tak, aby se samy zrušily a rozešly. Jelikož tento pochod byl přece jenom zdlouhavý, rozhodla se vláda k ráznému činu v tomto ohledu. Dne 1. července 1901 vydán spolkový zákon, který vlastně proti kongregacím přímo byl namířen. Článek 10. tohoto zákona praví: „Žádný duchovní řád nesmí býti tvořen, leč byl zákonem, který podmínky jeho činnosti stanoví, k tomu zmocněn.“ Článek 16. dí: „Každý, bez zmocnění utvořený duchovní řád prohlašuje se za nedovolený. Ti, kteří se ho zúčastnili, trestají se pokutou od 16 až do 5000 frankův a žalářím od 6 dnův až do 1 roku.“ Tedy účastenství v řádu nezmocněném jest zločinem. Zákon nespokojuje se tím, aby spolek rozpustil a vyloučil každou možnost, by se nemohl upraviti jako občansko-právní neb obchodně-právní společnost, nýbrž prohlašuje účastenství v nezmocněném řádu za zločin. Zákonné zmocnění bylo skoro všem řádům odepřeno. Četní se vystěhovali, vidouce marnost všech zadání za zmocnění. Combes poručil 9. července 1902 zavříti 2500 ústavů, které za zmocnění nežádaly; četné kongregace, které se o zmocnění čili autorisaci pokusily, byly odmrštěny, tak 18. března 25 „vyučujících“ řádů s 11.763 členy; 24. března 28 řádů „kazatelských“ s 2942 členy; 26.března kartusiáni; 26. června všechny ženské vyučující řády. Autorizováno bylo pouze několik řádů, které se obírají ošetřováním nemocných, ale z veřejných nemocnic byly vyvrženy, a některé vyučující kongregace po uplynutí 10 let musí se samy rozpustiti. Těmito výjimkami jest ve Francii zakázáno, aby několik osob na základě svého náboženského přesvědčení sliby se spojilo k nějakému náboženskému spolku čili řádu.

Nemohou tvořiti netoliko žádné občansko-právní společnosti, nýbrž ani žádné společnosti, které by společným přesvědčením , beze všeho. právního nucení, pouze církevně-právní pospolitostí udržovány byly. Členové takové duchovni pospolitosti činí se trestnými a tresty jsou veliké.

Spolkový zákon zakázal nezmocněným čili neautorisovaným (čl. 14.) řádům vyučovati; zákon ze 7. července 1904 zakázal veškeré vyučování i zmocněným čili autorisovaným řádům a kongregacím . Tisíce katolických škol bylo násilím uzavřeno; školní bratří a školní sestry, kteří měli hlavně „svobodné“ školy, nemohli dále vyučovati. Tisíce řeholních domů bylo rozpuštěno a jejich statky zabaveny. Ve Francii jest pro všechny stupně vyučování zásadně svoboda vyučování. Každý Francouz, který vyplní jisté podmínky, může zříditi vyučovací ústav a oznámí to pouze správnímu úřadu. Z tohoto obecného práva jsou vyloučeni členové duchovních řádův. I když všechny podmínky vyplnili, které se žádají na učiteli nebo řediteli soukromého vyučovacího ústavu, jejich náboženské přesvědčení činí je neschopnými vykonávati své právo.

Vidíme zde obmezení svobody svědomi, spolčovacího práva a vyučování.Toto obmezení svobody vyučovací obmezuje i vládní praxe proti duchovním ještě jiným směrem. Na rozkaz ministerstva vydal vicerektor pařížské akademie (souboru to fakult) r. 1904 příkaz, aby duchovní vzhledem na svůj stav nebyli připouštěni ke zkouškám pro vyšší učitelský úřad .,T o to vše jest zajisté děsným obmezením „Liberté“ a „Égalité“ (svobody a rovnosti).

Na stížnosti proti těmto nespravedlnostem pravilo se tenkráte katolíkům v parlamentě, že tyto zákony proti klášterům jsou pouze prozatímní ; mnozí socialisté slíbili docela, že až nastane rozluka, veškera mimořádná opatření proti klášterům odpadnou a bude jim propůjčena veškera svoboda; stát nebude činiti žádného rozdílu mezi lidmi, kteří nosí řeholní roucho, státní právo pro všechny bez výjimky. A tu praví rozlukový zákon z 9. prosince 1905 v čl. 38. : „Náboženské řády zůstávají zákonům z 1. července 1901, 4. prosince 1902 a 7. července 1904 podrobeny.“

1. c) Vyučování náboženství . „

Dle čl. 30. mohou dítky, do veřejných škol chodící, býti vyučovány náboženství pouze mimo školní hodiny . Dle zákona z 28. března 1882, na který se článek odvolává, jest zakázáno vyučovati katechismu v školních místnostech i mimoškolní hodiny. Místo náboženství vyučuje se v státních školách „laické morálce“, která náboženství nezná.

Schválně porovnejte s naší zákonem o „restituci“ církevního majetku. Francouzi byli již před sto lety podstatně dále než odsouzeným poslancem schválený zákon