Z historie církve ve Francii


V diskusi k článku o Velké válce popisované v Letopisech obecních se objevila narážka francouzské vyrovnání s církvemi. A protože v mé studnici pokladů nachází se spis o tomto procesu vypovídající, předkládám několik citací. V potaz je nutno brát že spisek tento sloužiti měl k odporu rozluky, nikoli k podpoře její.

 Právní náboženský stav před rozlukou.

Uznanými náboženstvím i ve Francii byla tato: náboženství katolické, vyznání reformované, lutherské, židovské a (v Alžíru) mohamedánské dle obřadu malekitského; ta byla zákonně chráněna a upravena. Katolická církev byla upravena konkordátem z r. 1801 a organickými články, samovolně Napoleonem k němu připojenými, kterých však církev neuznávala a vlády nikdy přesně neprováděly. Stát zaručoval neobmezenou svobodu služeb Božích a kázeň duchovních.

Představené církve stát dílem jmenoval, dílem jejich jmenování potvrzoval; platil je, kontroloval správ u církevního jmění a prohlašování církevních výnosův, a vykonával tak nad církví velmi značnou svrchovanost.

Úřednický stav, který tyto záležitosti vykonával, byl ten to: Byla tu ministeriální direkce kultu; kabinetu direktorovu náleželo jmenování biskupů, politická kázeň duchovenstva, spory s duchovní mocí, odvolání k státní radě pro zneužívání úřední moci (appels comme d’abus), spory mezi občanskými obcemi a správci církevního jmění, t. j. se zádušními radami (conseil de fabrique), konečně všechny procesy. Pod ředitelem pracovaly tři ministerské odbory: jeden pro katolický kult, druhý pro ostatní kulty, a třetí pro účetnictví. První odbor dělil se na čtyři sekce, které se obíraly personálem duchovenstva, úpravou a správou kapitol, seminářů, far, výpomocných far, správou církevního jmění, kongregacemi, dary a odkazy k církvi, světskou správou diecesních ústavů, diecesními budovami a pod. Jak viděti z tohoto úřednického apparátu a jeho agendy, byla církev ve svém životě a působení velice obmezena.

Leč tento nikterak záviděníhodný stav církve nebyl po chuti nepřátelům církve, kteříž o její pád vší silou pracovali a rozlukou církve a státu jej provésti chtěli. Svobodné zednářstvo pracovalo v duších lidských pomalu, ale jistě, zákopnicky. Po svém způsobu zahalovalo se v temné, tajuplné šero, házelo frasemi o lidskosti, pokroku a svobodě na všechny strany, ale tak, aby se člověk od Boha a náboženství odvracoval.

Revoluční socialismus ve Francii přijal ideu rozluky od zednářství, a již r. 1867 tvořila „rozluka církve a státu“ a „odstranění stálých vojsk“ hlavní program francouzských socialistův. Kommunismus, který vnikal do parlamentů, byl hlavním bojovníkem za „rozluku“.

Rozluka církve a státu v parlamentě .

Roku 1906 měly se konati volby do parlamentu; proto musila býti rozluka církve a státu do té doby provedena. Ministr kultu Bienvenu-Martin v ministerstvu Rouvierově podal, jak bylo řečeno, 9. února 1905 poslanecké komoře návrh zákona „o rozluce církve a státu “. Papež Pius X. protestoval proti tomu 27.března 1905.

Dne 21. března 1905 začala v poslanecké komoře generální debatta, trvala po 8 sedění a skončila 7. dubna o Velikém pátku, ačkoliv ještě četní zapsaní řečníci k slovu nepřišli. Téhož dne 7. dubna žádal radikální poslanec Buisson dodatečné sedění na Bílou sobotu, která měla býti volnou, jenom aby věc brala se rychle ku předu. Návrh byl přijat 319 hlasy proti 245. Týž den navrhoval ministr kultu, aby se žádné interpellace již nepřijímaly a veškeren čas věnoval se rozluce. Ale proti tomuto návrhu povstali socialisté Sembat a Dumont tak rozhodně, že jej ministr vzal nazpět.

Již dříve byly v poslanecké komoře zamítnuty návrhy, aby tato tak předůležitá otázka, jako jest rozluka církve a státu, předložila se národu ad referendum, t. j. aby se lid o ní všeobecným hlasováním vyslovil, neb aby se komora rozpustila a nové volby rozepsaly, by tak voličové svůj názor o této věci pronesli. Na Bílou sobotu, dne 8. dubna, učinil poslanec Berthoulat návrh, aby alespoň o velikonočních prázdninách, tedy beze ztráty času, generální rady departementův a obecné správy byly otázány o rozluce. Tento návrh byl 339 proti 236 hlasům zamítnut. Téhož dne 8. dubna žádal Briand, otec této rozluky, nutnost pro návrh, t. j. aby bylo v komoře jenom jedno čtení. Dobře proti tomu namítali odpůrci, že návrh, který svou, dalekosáhlostí převyšuje všechno, co se od staletí ve Francii dělo, nemůže býti jen tak promrskán, ale musí býti zrale uvážen. Ministr vnitra Etienne prohlásil však ve jméně vlády: „Vláda prosí snažně komoru, aby se u nutnosti usnesla. Vláda nahlíží jasně, že má-li se přijíti ke konci a má-li zákon v pravý čas býti uzákoněn (t. j. před volbami do parlamentu), musí býti nutnost ve vlastním prospěchu země přijata.

(Velmi dobře! na levici.) Zavrhnouti nutnost je tolik jako svoliti, aby reforma do nekonečna byla pošinuta Vláda k takové hře nikdy své ruky nepropůjčí.“ (Veliká pochvala na levici.) Potom byla nutnost 342 hlasy proti 232 hlasům přijata. Byl zde trestuhodný spěch. Ano, listy „Matin“ a „Laterne“ navrhovaly tenkráte docela, aby nebylo žádných velikonočních prázdnin a stále aby se rokovalo, až bude zákon hotov. Radikálně socialistická levice měla své zvláštní sedění, kde byl přijat návrh, aby se hned pokračovalo v debattách až k závěrce, „poněvadž prý jest nutno, aby se v pravý čas přišlo ke konci“. Žádala všech ostatních skupin levice, aby se k ní připojily, poněvadž si přeje, aby „zákony na ochranu dělníků“ mohly býti ve skutek uvedeny. Je to s podivením : před návrhem na rozluku byl zákon dělnický odložen, aby prý mohla rozluka býti provedena; teď volali: rozluka musí býti hned provedena, abychom mohli přikročiti k sociálnímu zákonodárství.

Lid musil býti vnaděn. Avšak komora poznávala přece zpozdilost návrhu, neslaviti velikonoc a nemíti o nich prázdnin, a zavrhla jej většinou. Sněmovna rokovala o Bílé sobotě 8. dubna až do večera, pak byla pausa až do 14. května.

Katolíci použili této pausy k peticím proti rozluce; až do nejbližšího sedění bylo sebráno 3,853.238 podpisů, které v následujících měsících ještě o několik millionů se rozmnožily, mezi nimiž bylo 4,400.000 voličů. Však takto projevená vůle komorou nehnula;

O všem mnohému církveborci bylo úzko, když viděl, že přes polovice jeho voličů se vyslovilo proti němu, čímž se asi stalo, že rozluka byla v mnohém ohledu  zmírněna, jako v používání kostelův a konání průvodův.  V pondělí dne 3. července 1905 v noci o 11. hod. byla „rozluka“ 341 hlasem proti 223 hlasům přijata, Všechny živly přející převratu jásaly, ale katolíci truchlili.

Návrh přišel do senátu. Combes předsedal 3. září 1905 velikému politickému banketu v ledovém paláci y Lyoně, kde byly zastoupeny všechny republikánské proticírkevní svazy rhonského území. Mluvil tam o rozluce církve a státu, která prý byla vždycky nejvroucnějším předmětem jeho přání a kterou prý za „přirozený konec svého zásadního sporu s klerikalismem pokládá“; hrozil ministerstvu Rouvierovu, nepřeruší-li svých styků se stranami středu (progressisty), a žádal, aby „rozluka dne 1. ledna 1906 vstoupila v život“.

 Senát chtěl rokovati o předloze 9. listopadu. Senátor de Lamarzelle žádal však za odklad porady o návrhu až po volbách r. 1906. Ale návrh jeho byl 174 hlasy proti 101 hlasu zavržen. Generální debatta byla skončena 18. listopadu, a týž den byla 171 hlasem proti 107 přijata nutnost návrhu, aby bylo pouze jedno čtení. Vláda měla spolehlivou většinu 64 hlasův, a nebylo více možno pochybovati o konci boje. Poslední řeč, kterou měl přímo před tímto hlasováním statný katolický senátor de Chamaillard, vystihla výtečně stav věci. Pravíť se v ní: „Vy chcete zemi postaviti před hotovou událost. Pro všechny důležité předlohy připustili jste dvoje čtení. Když však jde o boj proti náboženství, máte vždycky, pánové, naspěch.“

Ano, byl tady spěch. Zpravodaj senátu Maxime Lecomte vypracoval na rychlo svou zprávu a sestavil ji novým způsobem , přijav do ní „historickou lež“ o vině papeže Pia X. na přerušení diplomatických styků vlády s ním, a o piklech duchovenstva proti republice, kteréž ovšem nikdy dokázány nebyly. Komise souhlasila, a zavrhla všechny opravné návrhy. V generální debattě poslouchali vládní senátoři s němou resignací ohnivé řeči katolických řečníků ; potom na konci generální debatty vstoupil zpravodaj Lecomte na tribunu (jmenovali ho „l’homme de rit“ — mužem obřadů, pro jeho slaďounké usmívání a pathetické třesení hlasu), postavil před senátory před hlasováním loutku, znázorňující republiku, kterou prý katolíci po 30 let chtěli uškrtiti ; po hlasování opakoval se zase onen divadelní výjev. Byla to pouhá nemístná, senátu  nedůstojná komedie.

Nadarmo mluvili přesvědčivě katoličtí senátoři Lamarzelle, Vidal de Saint-Urbain a jiní. Za volání slávy republice byl zákon 181 hlasem proti 102 hlasům dne 6. prosince 1905 přijat, a 11. prosince 1905 v ‚Journal officiell“ prohlášen, čímž nabyl zákonné platnosti. Jen 20 měsícův uplynulo od cesty presidenta Loubeta do Říma ; krátký to sice čas, ale plný osudných následkův.

Hlavní obsah rozlukového zákona

Rozlukový zákon dělí se na šest titulů, z nichž 1. obsahuje zásady, 2. přidělení církevních statků – pense, výslužby, 3. bohoslužebné budovy, 4. spolky pro vykonávání bohoslužby, 5. policii kultu, a 6. všeobecná ustanovení.

Titul I. obsahuje hlavní zásady: republika zajišťuje svobodu náboženství a svobodné vykonávání kultův (čl. 1.), a neuznává, neplatí a nepodporuje žádného kultu; veřejné ústavy kultu se zrušují (čl. 2.).

Titul II. mluví o přidělení církevních statkův a pensích duchovenstva. V roce přejde čistě církevní jmění, jako jmění biskupských mens, kostelních záduší atd., na kultové spolky, o kterých mluví zákon (čl. 4.) ; za to statky, které pocházejí od státu, připadnou zase jemu (čl. 5.). Movité i nemovité statky, které jsou zatíženy dobročinným nebo kultu cizím účelem, připadnou takovým veřejným užitečným ústavům, které mají podobné určení (čl. 7.); přidělení učiněné zástupci církevního ústavu nebo vládním výnosem lze před státní radou popírati. Přikázání může i později býti popíráno v případě, že nastane v takovém spolku rozpor, neb když nový spolek za příčinou změny v církevně-territoriálním rozdělení okresu byl založen, pak v případě, že spolek, jemuž přidělení se stalo, není více s to, aby svůj účel plnil (čl. 8.). Není-li spolku, který by jmění veřejného kultovního ústavu převzal, přidělí se toto jmění vládním výnosem obecním ústavům pro chudinství a dobročinnost, které v dotyčném církevním okresu jsou; podobně stane se v případě, že se kultovní spolek dobrovolně rozejde. Pense a podpory poskytují se nynějším služebníkům kultu měrou dle stáří čl. 11. upravenou.

Titul III. urovnává poměry budov kultu. Článek 12. prohlašuje budovy, které ve francouzské revoluci národu přikázány a konkordátem kultu a služebníkům kultu přiděleny byly, zase za majetek státu, departementův a obcí. Dle článku 13. budovy sloužící veřejném u kultu a tam se nalézající movité předměty přenechávají se veřejným ústavům a na jejich místo vstupujícím kultovním spolkům, a to bezplatně. Přece však může býti jejich užívání v určitých případech státní radou a mimo to i zákonem odňato. Veřejné ústavy kultovní, po případě na jejich místo vstupující užívající spolky jsou zavázány, starati se o opravy všeho druhu a o břemena na budovách spočívající. Podobně platí to dle čl. 14. o biskupských obydlích, farách a velikých seminářích.

Titul IV. mluví o kultových spolcích. Spolky, které se utvoří, aby vydání, vydržování a veřejné vykonáváni kultu opatřily, musí míti za účel vykonávati kult a skládati se dle velikosti obcí z různě velikého počtu osob dospělých a v církevním okrese usazených. Vystoupení ze spolku jest volné. Představení jsou povinni jednou v roce na valné hromadě členů skládati účet; smějí mimo příspěvky členů přijímati výtěžky ze sbírek, z pronájmů lavic a sedadel a poplatky; mohou přebytek svých příjmů jiným, k témuž účelu založeným spolkům odevzdávati (čl. 18. a 19.). Článek 20. stanoví, že kultovní spolky mohou se ve shodě se spolkovým zákonem ve svazy s ústřední správou nebo s vrchním řízením spojovati; finanční dozor na spolky a svazy děje se státním úřadem (čl. 21.). Dle čl. 22. mohou kultové spolky a svazy tvořiti sj reservní fondy a reservní kassy až do jisté výše. Článek 24. zrušuje církevní immunitu.

Titul V. jedná o policii kultu. Schůze ke slaveni kultu, které se konají v prostorách kultovnímu spolku náležejících nebo k používání propůjčených, jsou veřejné, ale smějí se konati jenom po náležitém oznámení a udání místností; postačí učiniti oznámení jednou za rok (čl. 25.)- Článek 26. zakazuje konati politické schůze v prostorách určených pro kult. Článek 27. praví, že slavnosti, průvody (processí) a ostatní projevování kultu jsou podrobeny případným zákonným ustanovením; zvonění na kostelní zvony upravuje se obecním úřadem, v případě neshody mezi starostou obce a představeným nrbo ředitelem kultového spolku nařízením prefektovým. Článkem 28. jest pro budoucnost zakázáno, nějaký náboženský odznak nebo symbol na veřejných stavbách nebo na veřejném místě, ať je to kdekoli, stavěti, vyjma budovy sloužící kultu, pohřebiště čili místa na hřbitovech, náhrobky (náhrobní pomníky), musea a výstavy. Dle článku 30. mohou dítky od 6 — 13 let, které do veřejných škol chodí, býti vyučovány náboženství, ale jenom mimo školní hodiny.

Pokuty a tresty: Pokutou od 16-200 franků nebo vězením od 6 dní až do dvou měsíců budou potrestán, kdo násilnostmi, mocí nebo hrozbami přimějí někoho k tomu, aby nějaký kult vykonával neb jeho úkonů se zdržoval, k některém u kultovému spolku náležel nebo z něho vystoupil, k němu přispíval nebo nepřispíval (čl. 31.). Týmiž tresty stíhá se, kdož úkony kultu způsobením nepokojů nebo nepořádků v prostorách k účelům kultu sloužícím zamezuje, protahuje nebo přerušuje (čl. 32 ). Dle článku 34. trestá se každý služebník kultu, který na místech, kde jeho kult se vykonává, občana, zastávajícího veřejný úřad, pro jeho úřední výkony veřejně potupí nebo pomluví, pokutou od 800 do 3000 franků nebo žalářem od jednoho měsíce až do jednoho roku. Článek 35. stanoví, že služebník kultu, který na místě kultu veřejně a přímo k odporu proti zákonům nebo proti zákonným úkonům úřadů nebo docela k ozbrojené vzpouře vyzývá, trestá se žalářem od tří měsícův až do dvou let. Dle článku 36. jest kultový spolek, který trvá pro vykonávání kultu, v prostorách, kde se přestoupení zákona stalo, občansko-právně ručitelný.

Titul VI. obsahuje všeobecná ustanovení. Náboženské řády podléhají zákonům z 1. července 1901, 4. prosince 1902 a 7. července 1904 (čl. 38.). Studující theologie, kteříž obdrželi osvobození od vojenské povinnosti, podrží je, když v stáří 26 let obdrží placené místo služebníka kultu (čl. 39.). Pro následujících 8 let nejsou služebníci kultu volitelní do místní obecné rady v obcích, kde svůj duchovní úřad vykonávají (čl. 40.).

Odstraněním rozpočtu kultu rozdělí se přebývající summy každý rok mezi obce dle poměru kontingentu pozemkových daní (čl. 41.). Zákonná ustanovení o svěceni svátků zůstávají v platnosti (čl. 42.). Ve třech měsících po prohlášení tohoto zákona vyjdou prováděcí nařízení

(čl. 43.). Všechny zákony o poměru církve a státu, vydané státem od času konkordátu, ztrácejí svou platnost (čl. 44.).

Přehlédneme-li obsah rozlukového zákona, vidíme, že stát neuznává a nevšímá si náboženských společností a církví, nechce o nich nic věděti, a ponechává náboženství jako věc zcela soukromou jednotlivým poddaným, připouští všechna náboženství a vyznání beze všech výsad, pokud jejich učení a služby Boží státním zákonům neodporují. Tvoření náboženských společností podléhá všeobecným spolkovým zákonům. Ony dosahují právnické osobnosti buď ve svém celku nebo v jednotlivých obcích samy sebou, jako ji dostává každý soukromý spolek dle všeobecného spolkového zákona. V rámci všeobecného práva požívají úplné svobody v učení a obřadech, v přijímání a propouštění členů, v ústavě, ve vzdělání svých služebníků, ve správě a prodeji svého jmění. Práva, plynoucí z náboženské příslušnosti spolkové, mohou býti právní cestou před soudy vymáhána. Ale stát nepropůjčuje své pomoci

k vykonávání kázně a k vybírání dávek a příspěvkův, a neposkytuje žádných berních výsad ani příspěvků ku placení kultovních služebníkův a bohoslužeb. Zákonodárci však zapomněli nebo vlastně nechtěli věděti, že náboženské společnosti a církve, především církev katolická, zastupují ideální, historicky a skutečně nezměrně důležité zájmy, a jsou velikou mocností v lidské společnosti, než aby mohly býti stotožňovány s nějakým soukromým spolkem, s nějakou akciovou, vědeckou nebo zábavnou společností, s nějakým ústavem dobročinným nebo politickým.

Výminečné právo proti klášterům .

Č lánek první o svobodě vyznání a svobody jest porušen hned výminečným právem proti klášterům, řádům a konkregacím. Vláda snažila se již od r. 1872 různými zákony kláštery finančně zničiti, uvalujíc na ně nová a nová břemena tak, aby se samy zrušily a rozešly. Jelikož tento pochod byl přece jenom zdlouhavý, rozhodla se vláda k ráznému činu v tomto ohledu. Dne 1. července 1901 vydán spolkový zákon, který vlastně proti kongregacím přímo byl namířen. Článek 10. tohoto zákona praví: „Žádný duchovní řád nesmí býti tvořen, leč byl zákonem, který podmínky jeho činnosti stanoví, k tomu zmocněn.“ Článek 16. dí: „Každý, bez zmocnění utvořený duchovní řád prohlašuje se za nedovolený. Ti, kteří se ho zúčastnili, trestají se pokutou od 16 až do 5000 frankův a žalářím od 6 dnův až do 1 roku.“ Tedy účastenství v řádu nezmocněném jest zločinem. Zákon nespokojuje se tím, aby spolek rozpustil a vyloučil každou možnost, by se nemohl upraviti jako občansko-právní neb obchodně-právní společnost, nýbrž prohlašuje účastenství v nezmocněném řádu za zločin. Zákonné zmocnění bylo skoro všem řádům odepřeno. Četní se vystěhovali, vidouce marnost všech zadání za zmocnění. Combes poručil 9. července 1902 zavříti 2500 ústavů, které za zmocnění nežádaly; četné kongregace, které se o zmocnění čili autorisaci pokusily, byly odmrštěny, tak 18. března 25 „vyučujících“ řádů s 11.763 členy; 24. března 28 řádů „kazatelských“ s 2942 členy; 26.března kartusiáni; 26. června všechny ženské vyučující řády. Autorizováno bylo pouze několik řádů, které se obírají ošetřováním nemocných, ale z veřejných nemocnic byly vyvrženy, a některé vyučující kongregace po uplynutí 10 let musí se samy rozpustiti. Těmito výjimkami jest ve Francii zakázáno, aby několik osob na základě svého náboženského přesvědčení sliby se spojilo k nějakému náboženskému spolku čili řádu.

Nemohou tvořiti netoliko žádné občansko-právní společnosti, nýbrž ani žádné společnosti, které by společným přesvědčením , beze všeho. právního nucení, pouze církevně-právní pospolitostí udržovány byly. Členové takové duchovni pospolitosti činí se trestnými a tresty jsou veliké.

Spolkový zákon zakázal nezmocněným čili neautorisovaným (čl. 14.) řádům vyučovati; zákon ze 7. července 1904 zakázal veškeré vyučování i zmocněným čili autorisovaným řádům a kongregacím . Tisíce katolických škol bylo násilím uzavřeno; školní bratří a školní sestry, kteří měli hlavně „svobodné“ školy, nemohli dále vyučovati. Tisíce řeholních domů bylo rozpuštěno a jejich statky zabaveny. Ve Francii jest pro všechny stupně vyučování zásadně svoboda vyučování. Každý Francouz, který vyplní jisté podmínky, může zříditi vyučovací ústav a oznámí to pouze správnímu úřadu. Z tohoto obecného práva jsou vyloučeni členové duchovních řádův. I když všechny podmínky vyplnili, které se žádají na učiteli nebo řediteli soukromého vyučovacího ústavu, jejich náboženské přesvědčení činí je neschopnými vykonávati své právo.

Vidíme zde obmezení svobody svědomi, spolčovacího práva a vyučování.Toto obmezení svobody vyučovací obmezuje i vládní praxe proti duchovním ještě jiným směrem. Na rozkaz ministerstva vydal vicerektor pařížské akademie (souboru to fakult) r. 1904 příkaz, aby duchovní vzhledem na svůj stav nebyli připouštěni ke zkouškám pro vyšší učitelský úřad .,T o to vše jest zajisté děsným obmezením „Liberté“ a „Égalité“ (svobody a rovnosti).

Na stížnosti proti těmto nespravedlnostem pravilo se tenkráte katolíkům v parlamentě, že tyto zákony proti klášterům jsou pouze prozatímní ; mnozí socialisté slíbili docela, že až nastane rozluka, veškera mimořádná opatření proti klášterům odpadnou a bude jim propůjčena veškera svoboda; stát nebude činiti žádného rozdílu mezi lidmi, kteří nosí řeholní roucho, státní právo pro všechny bez výjimky. A tu praví rozlukový zákon z 9. prosince 1905 v čl. 38. : „Náboženské řády zůstávají zákonům z 1. července 1901, 4. prosince 1902 a 7. července 1904 podrobeny.“

  1. c) Vyučování náboženství . „

Dle čl. 30. mohou dítky, do veřejných škol chodící, býti vyučovány náboženství pouze mimo školní hodiny . Dle zákona z 28. března 1882, na který se článek odvolává, jest zakázáno vyučovati katechismu v školních místnostech i mimoškolní hodiny. Místo náboženství vyučuje se v státních školách „laické morálce“, která náboženství nezná.

Schválně porovnejte s naší zákonem o „restituci“ církevního majetku. Francouzi byli již před sto lety podstatně dále než odsouzeným poslancem schválený zákon

Bavor podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

23 reakcí na Z historie církve ve Francii

  1. vonrammstein napsal:

    Ergo: Kdyby odpadlíci, heretici a socialisti všech dob, barev a odstínů neslučovali, nemuselo by se později bolestně rozlučovat. Čtěte a učte se.

  2. vittta napsal:

    Mimo se dám odklaz na jednu vraždičku.
    Je zajímavý především tím, že neříká nic o etnicitě pachatele.
    Není to prostě důležité, šílenec jako šílenec.
    Ale padla zmínka o terorismu, to zase jo.
    To zase má zajímavý kontext, protože Čulíci se vyžívají v ukázkách, jak Britové nesnáší Poláky, Čechy, a jiné východní Evropany, zatímco s muslimy nemají žádný problém.
    Takže uvidíme, třeba byl útočník Polák.
    Těch 600 ozbrojených policistů, co se jimi posílí bezpečnost v Londýně, je tam asi též kvůli Polákům.
    Protože Poláci a Češi a Slováci a Litevci a všichni tihle jsou tam neoblíbeni, muslimy mají Britové rádi.
    https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/411030-mladik-pobodal-v-londyne-sest-lidi-jedna-zena-zemrela.html

    • anonymouse napsal:

      … šílenec jako šílenec.

      • vittta napsal:

        Bodejť, jaká pak ideologie?
        Duševní nemoc měl ten Hitler a také sám, bez pomoci, rozpoutal II. válku, kterou se zdráhám nazvat světovou.
        —————
        Jak jsem četl, vše se nakonec v pohodě vysvětlilo, útočníkem byl Nor a jeho duševní zdraví se bude zkoumat.
        Dokonce ani nekřičel Alláh Akbar, když vraždil…to je milé.
        Nechápu, proč to ale měl někdo potřebu říkat, copak je islám nějak automaticky spojen s vražadami?
        Rovněž je skandální, že se zveřejnila jak etnicita, tak dokonce barva kůže útočníka.

        • anonymouse napsal:

          No fakt že jo. Norský občan, původem ze Somálska.🙂

          Že prý, dle informací norské policie, z Norska emigroval v roce 2002 (tj., když mu bylo pouhých 5 let (!!!)).

          Od té doby se nejspíš pohyboval ve stabilní britské společnosti, do které byl beze zbytku a bezproblémově integrován (což, _logicky_ (!!) vylučuje jakýkoukoliv možnost radikalizace) – až do toho nešťastného okamžiku, kdy mu, ze neznámé příčiny, „statisticky“ prdlo v bedně.

          Jestli podobné mentální problémy, vyskytující se bez jakékoliv zjevné příčiny, má byť i _nepatrná_ _menšina_ občanů „původem odjinud“, tak to teda potěš koště.

          • vittta napsal:

            Inu, musíme se s tím smířit, že i lidé s tmavou pletí nejsou imunní vůči duševním chorobám.
            Ale jinak je to přínos, to zase jo…. třeba ve Švédsku jich dokonce asi 12 pracuje!

            • anonymouse napsal:

              Na druhou stranu, vědomí, že policie je připravena aktivně a iniciativně řešit i tyto zcela _náhodné_ případy mentálních problémů dodává jednomu určitý pocit bezpečí (v dnešní době tolik potřebný).

              Akorát není úplně jasné, proč na tyto _banality_ (které nemají nic, ale skutečně NIC společného s terorismem) nasazují elitní protiteroristické jednotky.

              http://www.standard.co.uk/news/london/london-wakes-up-to-new-elite-antiterror-police-patrolling-streets-after-bloody-russell-square-attack-a3311556.html

              Zvlášť když tyto banální případy duševních poruch jsou často odhaleny (a patřičně identifikovány (!!)) už v prvních minutách po události, a to příslušníky jednotek zcela neelitních (!!).

              Až si jeden říká, když tito _neelitní_ policisté jsou tak schopní v oboru psychiatrie, jaké možnosti asi mohou dřímat v policistech _elitních_. Aby ono se nakonec neukázalo, že importovat takové množství doktorů vůbec není nutné. Pochopitelně, o jiných specialistech ani nemluvě.

            • vittta napsal:

              Máme vyspělou civilizaci, a tím i vyspělý policejní sbor.
              Kromě toho, našim politikům zvláště záleží na bezpečnosti občanů, tak nasazuje speciální síly jaksi preventivně.
              Nutno i říci, že samopalem ozbrojený policista v plné, neprůstřelné výstroji, nudnému koloritu západních měst poněkud chyběl.
              To je tím dlouhým mírem, a lidé tento pohled zřejmě vyžadují.
              Bez významu není ani fakt, že tyto silně vyzbrojené síly lze prakticky okamžitě nasadit proti těm, kdo by chtěli naší vyspělou civilizaci, naše evropské hodnoty, nějak poplivat, ať už nedemokratickými, xenofobními, rasistickými, prokremelskými, nebo dokonce fašistickými shromážděními.
              Politici myslí na každý detail.
              Všechna čest!

          • vittta napsal:

            A ještě jedna věc je legrační.
            Jak jim dlouho trvalo, než kápli božskou a napsali, že je to černoch.
            Co je na tom, na jednu stranu, no ne?
            Když je vítají, tak černoch nikomu z nich nevadí,a když někoho zavraždí, tak se zdráhají napsat, že je to černoch.

            • anonymouse napsal:

              Těžká věc. Oni se zjevně snaží zabránit nejhoršímu a myslí si, že tím vůbec nejlepším způsobem jak toho dosáhnout je udržovat lid v nevědomosti. Jejich úmysly, při té manipulaci s pravdou, jsou pravděpodobně dobré (alespoň většinou). Potíž je, že prosazování „vyšších principů mravních“ nejde dohromady se schopností uvažovat pragmaticky.

              V podstatě se tím, všichni ti samozvaní dobrodějové, dali na stranu regresivní levice – která, v zájmu „vyššího dobra“, se uchyluje k metodám fašismu a kulturního marxismu.

              Přitom, připravit lidi o možnost spolurozhodovat o tom, co je pro jejich komunitu ještě přijatelné a co už ne (zabráněním v přístupu k relevantním informacím, kriminalizací názorů, zákazem diskusí na určitá témata, …) je nejjistější cestou, jak ty lidi, dříve nebo později, dostat do ulic.

              Dobré úmysly sluníčkářů (a dalších různých čulíků) tak dláždí onu příslovečnou cestu do pekla. Bohužel, v tomto případě nejenom pro ně samotné – berou sebou celou západní civilizaci.

              Naděje spočívá v tom, že ty lidi nakonec do těch ulic vyjdou. Problém je že čím později toto nastane, tím ten výsledný proces nakonec bude krvavější.

            • vittta napsal:

              Když oni neudělají dobře ani to, ani ono.
              To je právě to směšné.
              Tak oni vidí, že vrah je negr, ale nezveřejní to.
              Mezitím se zpráva šíří po Německu rychlostí blesku, protože každý viděl, že chlap je černý, takže to za 3 hodiny už ví celý Reich.
              Mezitím chytré hlavy analyzují, co se asi tak stane, když to neřeknou a zjistí, že to dávno všichni vědí a ti, co to nevědí, si to myslí a myslí si to jako obvykle správně, protože poslední dobou mají prostě vrahové kůži tmavší.
              Lid napjatě čeká, co „ty kurvy nahoře“ zase vylžou.
              A pak přijde befel- „zveřejněte raději barvu kůže, ať nejsme za úplné idioty“.
              To jen krčím rameny…..

  3. Sims. napsal:

    Masaryk si asi uvědomoval tu církevní šarádu a proto taky činil kroky k jejich omezování moci světské. Myslím si, že vláda Nečase dostala úkol zajistit církve na zlé časy a to musela jít etika a morálka jaksi stranou a byl použit i Černý Petr, jen aby se to dalo protlačit. Stejně by mne zajímal dnešní osud toho kriminálníka a jaký asi měl fešácký kriminál. A možná že se ještě dočká platby od státu za nespravedlivé věznění, újmu na cti a výdělku. Stejně se nestačím divit, jak to pořád těm „pekelníkům“ vychází, vrší jednu amorálnost na druhou a stále čekám na ten trest boží. Vždyť existence těchto „nonsensů“ by měla spustit trouby z Jericha a ono nic, nic nepadá, nic se nehroutí jen ovce čumí, pardon ovečky, abych zachovala správný křesťanský slovník.

    • vittta napsal:

      Mají prachy, to je celé.
      A teď jich mají ještě víc.
      Kdyby to byla nějaká církev „u dvou trpaslíků“, nikdo by je nebral vážně….
      Pokud by ovšem taková církev něměla prachy.
      Však to asi musely být pořádné mazáky do konkrétních kapes…..
      (případným moralistům se omlouvám, fakt to nemohu nijak dokázat)

  4. Hudec napsal:

    Na telefonu zde v bratrské Polsce se mi to blbe čte. Tak jen drobnou poznámku. Velmi vesele se o odluce ve Francii opakovane zmiňuje Anatole France ve sve nad míru vtipne a roztomile „Vzpouře andělů „.

    P. S.: Krakov moc hezké město, takova polska Florencie. Ale zrovna nám tu umřel kardinál,

    to zas bude dílo …. … Naštěstí je pohřeb zítra, to už budeme v ČR.

  5. kchodl napsal:

    Výborné.

    Jelikož „není kouře bez ohně“, chybí k tomu, proč se tak vůči černoprdelníkům ve Francii dělo.
    Spouštěcím momentem k zákonům 1905-7 byla mimo jiné Dreyfusova aféra a odhalení, nakolik se mocichtivé církevní kruhy a jejich tajné sítě do všeho zapojily. Jak Vatikán a i jeho francouzská zločinecká hierarchie zrazovala Francii vůči Německu.

    Nepochybně se podnikatelům a vzdělancům vůbec nelíbila tehdejší ekonomická zaostalost Francie, ve srovnání s Británií, způsobená velkou měrou právě katolickou církví. Několik století zákazu černoprdelníků v Anglii vykonalo svoje.

    Je nutné vzít v úvahu, kdo článek napsal, je to až směšně jednostranné – člověk by ty církevní pány málem politoval, jakému útlaku od těch „socialistů, bolševiků, …“ chudáčkové čelili.

    Připomnělo mi to, jak se před církevní megaloupeží v 2012 všichni černoprdelníci aktivizovali a pořádali diskusní úderky, kde drtili všechny oponenty přívalem lží, dezinformací, a když to nepomohlo, tak i urážek – rozvraceli diskuse. Velmi legrační byla jejich ofenzíva v otevřených zdrojích – např. na Wikipedii vyváděli takové věci, že je správci museli vykopnout.

    Každá nepřiměřenost až zločin vyvolá časem reakci. Řádění a zločiny církve a prodej odpustků vyvolaly husitskou revoluci, z čistého nebe nepocházely ani vyhnání katolíků z Anglie, reformy Josefa II, vyvlastnění ve Francii, Masarykovy proticírkevní zákony, …

    Když se ke všemu přidá zrazování evropské kultury a zrádcovská příchylnost dnešních černoprdelníků – včetně „babylónské děvky“ – ke kozomrdům …

  6. Rosťa napsal:

    Kardinál Tomášek byl posledním, kterého jsem byl ochoten akceptovat a velice rád bych se dočkal doby, kdy tento nehorázný zločin, který mají splácet i ještě nenarozené děti, někdo zarazí.

  7. K-k. napsal:

    OT: Pane Bavore, pošta…🙂

  8. jaa napsal:

    zcela MT ale:
    vypadá to,že čápata se včera přišla rozloučit

    dnes ráno ještě nafasovala na cestu

    a už se celý den neukázala.
    Tak aspoň jim popřát š’tastnou cestu….
    Jsou nádherní

  9. vittta napsal:

    Docela jim (Francouzům) to s tím potíráním pánbíčkářství šlapalo.
    Obdivuji ten vymakaný byrokratický systém, tohle by ti naši dnešní blbečci v parlamentu vůbec nedokázali dát do kupy.
    Když jim to takhle dobře půjde i s islámem, nebudu míti námitek!

    • Bavor V. napsal:

      Tehdy to byli ale jiní Francouzi. To bude muset přijít asi Marie LP, aby se něco dělo. Holanďan i Šarkézy jsou hlupáci.

Komentáře nejsou povoleny.