Slovenská poezie


                                   „Som strom vyrostlý zo země slovenskej,  no mnoho na mňa posobila                                       kultura česká.“ (Ivan Krasko)

 

        Dosud jsme si zde, v nedělních chvilkách pro poezii,  nepřipomněli poezii slovenskou. Myslím, že je to od nás nevděčné, zapomínat na tu libozvučnou řeč, která je nám milá a blízká, kterou jsme byli zvyklí slýchat, aniž bychom si uvědomovali rozdílnost.

Pojďme to tedy dneska napravit.    

      

Ivan  KRASKO  (1876 – 1958)

  1. Jménem Ján Botto. Pochází z rodu štúrovského básníka Jána Botta (1829 – 1881). Po gymnaziálních studiích (v Rimavské Sobotě, v Sibiu a rumunském Brašově, pobýval v Čechách a vystudoval ČVUT – obor technické chemie. Osobně se znal s českým prozaikem Jindřichem Šimonem Baarem a s básníkem Karlem Tomanem. Byl stoupencem jednotného státu československého, po vzniku ČSR byl poslancem a senátorem, členem České akademie věd a umění. V r. 1946 mu byl udělen titul národní umělec. Působil ve státní funkci v Bratislavě

Na počátku 20. století dozníval ve střední Evropě tzv. parnasismus (představitelem byl J. Vrchlický, na Slovensku P. O. Hviezdoslav) a zároveň nastupovaly některé avantgardní umělecké směry jako symbolismus a impresionismus.  Dobře  znal poezii českých symbolistů  –  Karla Hlaváčka, Antonína Sovy a Petra Bezruče. Z překladů také poezii francouzských, tzv. Prokletých básníků.

Tesknotu v duši člověka vyjadřuje básník (obdobně jako jeho symbolistní druhové) obrazem teskné krajiny, např. pomocí motivů studeného deště, chladné mlhy apod.

Chladný dáždik …


Chladný dáždik prší, prší.

Po doline, po návrší
ziabla jeseň žltosť znáša,
rozsieva  ju z pod rubáša.
 

Mojim  lícom slza padá –
srdce východ boĺ uhĺadá,
znáša ho, hej, tá ruka,
preplnila, srdce puká …
 

    Báseň Pieseň  připomíná lidovou píseň,  označením i výstavbou,  tzv paralelismem.

Pieseň

Zrála, plála rudá ruža,
priekvitala…
Tá, čo jediné len mala,
všetko, všetko z lásky dala,
ani za tým neplakala,
neplakala.

A ten ĺahký, dať čo váhal
za to drahé, ktoré zhabal,
predsa potom horko plakal,
horko plakal….

Neveril, a neveriaci mnohé skúsi…
srdce rozbil v drobné kusy,
ale život – žiť sa musí
pre člověka.
Letia, letia divé husi
Do  ďaleka….

A nyní trochu té teorie, která snad nikoho nezabije. J

 

Paralelismus – přírodní rámování celé milostné básně  – zrála, plála rudá ruža /prekvitala; letia, letia divé husi/do ďaleka,

Opakovací figury, epizeuxis nebo pleonasmus (všetko, všetko z lásky dala; horko plakal, horko plakal; Neveril, a neveriaci;  ale život – žiť sa musí.

 

A  závěrem si dáme jednu symbolistní baladu, která nám opět připomene baladu lidovou.

Mladá paní, která je provdána za starého boháče, touží po tom, co u manžela nenachází – po lásce. Získá ji u mladého muže, který na vatru své lásky přiloží i duši.

Stará romance

Bola jedna mladá paní
za horami, za dolami;
chcela zhriť si skrehlé údy,
ale vatra – popol samý.
 

Bol i jeden mladý chlapec
za horami, za dolami;
rozložil jej vatru žiarnu
srdca svojho triesočkami.
 

Ohník hreje, ale paní:
„Mrazy štípu, mrazy kúšu…“
„Hrej sa, paní“ chlapec vraví,
„priložím aj svoju dušu.“
 

Zohriala se mladá paní.
Za dolami, za horami
Starý handlier mladej panej
Platí popol toliarami.

 

Významové jádro balady tvoří symboly; vatra – oheň, žár vášnivé lásky; popol – vyhasnutá láska.
Doufám, že jsem potěšila milovníky slovenštiny, našeho přítele Navaju, jakož i milovníky poezie vůbec. Snad mi prominete i trochu té teorie, kterou jsem si spolu  s přípravou článku musela sama také zopakovat.

Přeji příjemné chvilky s poezií.  :-)

M-ovci-babicka

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Slovenská poezie

  1. Petrpavel napsal:

    Stydím se, ale jsem v takovém zápřahu, že čas na vychutnání poezie si udělám až po návratu z chaty kam mizím zítra ráno…
    Jána Botta znám jen jako pojem z maturitní otázky, jinak bohužel ne.
    Díky za poučný článek.

  2. NavajaMM napsal:

    Ďakujem, potešilo, veľmi🙂
    Od Kraska moja obľúbená:

    Otcova roľa

    Pokojný večer na vŕšky padal,
    na sivé polia.
    V poslednom lúči starootcovská
    horela roľa.
    Z cudziny tulák kročil som na ňu
    bázlivou nohou.
    Slnko jak koráb v krvavých vodách
    plá pod oblohou.
    Strnište suché na vlhkých hrudách
    pod nohou praská.
    Zdá sa, že ktosi vedľa mňa kráča –
    na čele vráska,
    v láskavom oku jakoby krotká
    výčitka nemá:
    – prečo si nechal otcovskú pôdu?
    Obrancu nemá!
    Celý deň slnko, predsa je vlhká
    otcovská roľa.
    Stáletia tiekli poddaných slzy
    na naše polia,
    stáletia tiekli – nemôž´byť suchá
    poddaných roľa,
    darmo ich suší ohnivé slnko,
    dnes ešte bolia.
    Z cudziny tulák pod hruškou stál som
    zotlelou spola.
    Poddaných krvou napitá pôda domov ma volá…
    A v srdci stony robotných otcov
    zreli mi v semä…
    Vyklíčia ešte zubále dračie
    z poddaných zeme?

    • Miluše napsal:

      Moc pěknou básní jste doplnil ukázku Kraskovy tvorby. Jsem ráda, že jsem se „strefila“ . Ďakujem.🙂

      • NavajaMM napsal:

        Sú také večné témy. Túto o otcovej roli má spracovanú aj pesničkár Jano Svetlan Majerčík od nás z Liptovského Mikuláša:

        Čia je to rolička.

        Čia je to rolička nezoraná,
        smutná,opustená,zanedbaná?
        Kto si ju zanedbal,nach si orie.
        Ešte by to stihol,lebo jar je.

        Ja som ju zanedbal,bo podnikám.
        Predal som aj dobrého koníka.
        Gazdovanie nechal,planý gazda.
        Zapáčila sa mu čierna mazda.

        Kravata,košeľa vyžehlená.
        Hore nos a vráska pokrčená.
        Ale som dopadol,v strese žijem
        o múr si potajme hlavu bijem.

        Daj Bože návratu starým časom.
        Keď som na doline ovce pásol.
        Na jar som pooral a posadil,
        koníka po hrive rád pohľadil.

        Už som sa rozhodol,firmu predám .
        A čo som nakradol,chudobe dám.
        Poteší sa otec,aj mamička,
        že bude zoraná tá rolička.

Komentáře nejsou povoleny.