STRAKONICKÝ HRAD dle Sedláčka


Dle popisu Augusta Sedláčka z roku 1897 doplněný obrázky z různých dob a zdrojů.

AS-erb bavor

Hrad  Strakonický,  v  rovině  při  městě  Strakonicích  postavený,  obdržel  jméno  své  po osadě,  která  tu  byla  dříve,  než  založen byl.  Zakladatel  tedy  nemoha  si  jiné  příležitější  místo  voliti,  nucen  byl  jej  postaviti  v  pouhé  rovině  a  podlé  toho  také  zpevniti.  Postaven  byl  v  rohu,  kdež  Volyňka  ústí  v  Otavu,  a tak  z těchto dvou stran byl nepřístupný pro  vodu  a  hradby  podlé  nich  se  táhnoucí;  na  obou  ostatních stranách  hrazen  byl  náspy  a  příkopy,  které se z  řek vodou nadýmaly,  tak  že  byla  na  všech  stranách  voda. 

Čásť  těchto  náspů se  zachovala,  ostatek  rozvezen  a  tím  příkop zasypán.  Strany ty  obě, jižní a  západní,  obráceny  jsou  nyní  na  pěknou  zahradu. Zámek, ač za každého století nějak upravovaný, přece v některých  částech  starožitnou  tvářnosť  zachoval.  Jako  směsice starého  a  nového  jeví  se  severní  strana.  Nová  jsou  tu  jednopatrová  stavení  s  velikými  pravidelnými  okny,  stará  zase  jest  polookrouhlá  bašta,  která  vybíhá  na  konci  prvního  staveni.  Na  jejím  vrchu  postavena  jsou  dvě  děla, která  jaksi  hrozivě  na  pokojné  obyvatelstvo  města  hledí.  Staré  jsou  na  této  straně  také hradby.  Mnohem  zajímavější  jsou  jižní  a  západní  strana.  Tu  se  nám  objevuje  zámek  i  zvenčí  v  úpravě  starodávné,  maje  i  omítku  starou,  tmavé  barvy.  Zrak  upoutá  na  jižní  straně  čtverhranaté  věžovaté  stavení  z  rovné  čáry  vystupující,  v  jehož  vrchní  části  nachází  se  síň  Jelenka.  Neméně  zajímavé  jsou  všelijaké  námětky  na  zdi se  nacházející,  také  polookrouhlý  věžovatý  výstupek  vedle  Jelenky.  Ale  kdežto  tato  čásť  rozdělením svých  oken  aspoň  o  úpravě  pozdějších  století  svědčí,  má  západní  strana  se starou velkou  věži,  jejíž jediný  roh  v  tuto  stranu  vybíhá,  nejvíce  starožitnou  způsobu,  prozrazující  se  nepatrným  počtem  oken,  z  nichž  jen  jediné  jde  do  velkých  rozměrů.

Strakonický hrad v době Sedláčkově - z knihy Hrady, zámky a tvrze-Prácheňsko

Strakonický hrad v době Sedláčkově – z knihy Hrady, zámky a tvrze-Prácheňsko

Nejméně  starožitné  způsoby  má  východní  strana  čili  tak  zvaná residence,  která má docela novou úpravu.  Zde  se  také  nachází  nová  brána,  nad  níž jest na památku jednoho  velikého převora  z  rodu Čejkův  erb Čejkovský. Prostým  průjezdem  vstupuje  se  do  ulice  mezi  zámeckým  kostelem  a  severním  stavením, která  za předešlých  dob  byla ještě  užší,  poněvadž  býval okolo  kostela  hřbitov.  Kostel  zámecký  stojí  nad cestou  tou  vysoko  na  skále,  velebně  se  vypínaje,  ale  není  to  znáti,  poněvadž  jest  skála  všude  zastavena  tarasy,  a  přístup  zjednán  po schodech  kamenných. 

0690

Nacházíme  se  v  místech  bývalého  předhradí,  které  ve  13.  století  propůjčeno  bylo  křížovníkům  Svatomářským  a  od  nich  v  kostel  s  komendou  obráceno.  Vedle  bývalé  komendy  jest  dlouhý  průjezd,  jímž se vstupuje na zadní dvůr (někdy vlastního hradu) nepravidelného základu.  Napřed totiž  jest  ulice  široká,  v  níž  v  pravo  jsou  chodby  na  vysokých rampouších,  v levo  staré stavení,  v  němž  jest  okno  okrouhlé  starého  díla,  ale  zazděné  (kapitola).  Za  rohem  tohoto stavení rozšiřuje se  prostranství  a  veliký  dvůr.  V  levo  jsou  staré  domy  se  dvěma  arkýři;  tu  se  nacházejí  kanceláře hospodářské  a  rozsáhlé  místnosti,  v  nichž  řád Svatomářský nebo Maltézský chová všecko nářadí pohotově, kterého  potřebuje  k  ošetřování  raněných  za  války.  V  jedné  síni  jest  starodávná  malba,  která  je  však zastavena  tak,  že  ji  nelze  podrobně  ohledali.  Jest  to  památka  Vácslava  z  Michalovic, nejvyššího převora, který  tu  v  15.  století  stavěl,  erb  jeho  s  polovičným  štítem  bílým  a  černým  a  bílým  lvem  v  červeném poli.  Do  zahrady  vystupuje  z  této  strany  dotčená  věž,  v  níž  jest světnice  Jelenka.  K   vůli  jménu  jest vymalován  nade  vchodem  k  ní  jelen.  Také  se  tu  nachází  jedna světnice  se starodávným pěkným stropem.

Před  tímto  stavením  stojí  starodávný  kamenný  stůl,  na  němž  se  prý  chudým  sladká  kaše  rozdávala. Protější  (severní  strana)  má,  pokud  nebyla  r.  1834  za  pivovár  a  obydlí  upravena,  starožitný ráz;  ten  se  ukazuje  zvláště  v  rohu  severozápadním,  kdež  jest  staré stavení, ještě kůrkami kryté.  Skvostný pohled  poskytuje  divákovi  starožitností  milovnému  západní  strana;  neboť  tu  vidí  velikou  věž  se  starým k  ní  příchodem,  za  našich  dob  pravá  vzácnost.

Průjezd  v severní části ven vedoucí má ze  všech  průjezdů  Strakonických  nejstarší  způsobu,  maje aspoň  ještě  gotické  obložení.  Tu  se  chodívalo  do  druhého  menšího  předhradí,  které  si  páni zachovali  pro svoje  hospodářství,  když  byli  větší  předhradí  na  komendu  a  kostel přeměnili.  Posud  jsou  tu  hospodářská stavení  a  příležitosti  pivováru.  Projdeme-li  tímto  prostranstvím  (v  němž  jest  také  mlýn),  dostaneme  se k  zadní  bráně  s  krátkým  průjezdem.  Na  obou  stranách  má  obložení  kamenné  starodávné  s  končitým obloukem;  na  straně  venkovské  kromě  toho  viděti,  jak  zapadával  most  zvoditý.  Přikop  jde  až  k  cestě a  jen  kudy  jde  cesta,  jest  zasypán.

Velká  věž  patří  k  nejznamenitějším  památnostem Strakonic.  Na  straně  vnitřní  jest  okrouhlá,  na straně  venkovské  vybíhá  v  roh,  jako  sestry  její  na Zvíkově a Svojanově,  s nimiž jest zároveň  (ve  13. věku) postavena.  Cesta  k  ní  je  z  jižního  stavení po schodech  v úzké chodbě (vedle níž jest místnost s překrásným portálem)  ve  hrubosti  zdi  a  pak  po  ochozi  umístěné;  na  hrubé  zdi,  na  níž  bují  vlaštovičník  a  jiné rostliny.  (Původní  vchod  ze  dvora  k  těm  schodům  jest  zazděn  novým  přístavkem.)  V  dotčené  chodbě jen  tak  úzké,  co  by  člověk  prošel,  nachází  se  výklenek  k  vyhnutí,  kdyby  šly  dvě  osoby  proti  sobě.

s33

Z  ochoze  jest  několik  dřevěných  schodů  ke  vchodu  věže,  který  jest  asi  10  m.  vysoko  nad  zemí.  Jest sklenut  do  končitého  oblouku  a  zavíral se  na  vnitřní  straně  závorou;  vedle  něho  jest  okno  tak  veliké jako  branka  s  pěkným  obložením  a  vyplněním  kamenným,  ale  sloupek  uprostřed,  který  toto  vyplněni držel,  již  vypadl.  Brankou  nebo  vchodem  vstoupl  se  do  okrouhlé  místnosti  vysoké  a  sklenuté.

Z  jednoduchých  hlavic  ve  zdi  se  nacházejících  vybíhá  6  silných  prutů,  končících  se  v  okrouhlý  svorník, na  němž  jest  prý  šestilistá  růže.  Na  dně  a  podlaze  z  neobyčejně  tlustých  prken  dubových  sroubené  jest otvor  obložený  kladami,  kterým  se  vězňové  do  spodu  spouštěli  (odtud slově věž  u  lidu  rumpál),  obloženi pak  je  tak  zřízeno,  aby  se  mohlo  shora  poklopem  zavírati.  Ve  zdi  na  stranách  jsou  dva  výklenky  malé, hluboké,  asi  v   16.  století  udělané,  jež  se  mohly  zavírati.  Ty  byly  na  uschování  smolných  knih ,  poněvadž se  v  této  místnosti,  jak  se  zdá,  mučívalo.  Později  byla  místnost  tato  vězením,  v němž  lidé  ještě  r.  1698 seděli,  jak  lze  seznati  z  nápisů  v  omítce  vyškrabaných.  K   dotčenému  oknu  jde  ulička  ve  hrubosti  zdi.  Po  stranách  jsou  kamenná  sedadla,  na  jedné  straně  jedno  dlouhé,  na  druhé  dvě  krátká,  mezi  nimiž  se nachází  ve  hrubosti  zdi  vchod  ke  schodům,  obložený  těsným kamením  a  tak  opatřený,  že se  mohl  dveřmi zavírati.  V  úzké  uličce  následující  jsou  schody  kamenné,  z  nichž  se  přijde  na  dřevěné  schody  točité  ve vnitřnosti  věže  prázdné.  Nade  vchodem  venkovským,  asi  tak  vysoko  jako  jest  vchod  nade  dvorem,  byla zvenčí  ochoz  okolo  celé  věže,  postavená  na  silných  krakorcích,  které  obloučky  z  cihel  spojeny  byly, a  cimbuřím  zavřená.  Ochoz  sice  se  z  větší  části  sřítila,  nicméně  ještě  lze  její  upravení  i  do  podrobností poznati,  a  na  západní  straně  se  i  kus  cimbuří  úplně  zachoval.  Nad  touto  ochozí  vypíná  se  ještě  věž,  jest však  užší  (máselnice).  Nejvýše  jest  osmihranatá  zděná  střecha,  která  se  již  z  části  sřítila.  Viděti  jest  ji jen  ze dvora,  neboť  s  druhé  strany  jest  před  ní  vyvýšené  pokračování  zdivá  rohu,  který  jest  vydán  na stranu  západní.  Od  dávných  dob  se  tato  věž  jako  vzácnosť  podívání  hodná  navštěvuje.

Kostel  sv.  Prokopa  (r.  1318  sv.  Vojtěcha)  stoji,  jak  již  řečeno,  v  předním  dvoře.  Zdali  byla  na místě  jeho  již  ve  13  věku  kaple,  není  známo,  ač  víře  podobno,  hledí-li  se  k  tomu,  že  jest  mezi  kůrem a  lodí  věž,  která  má  části  dílem  románské,  dílem  z  doby  přechodní.  Kůr  jest  ovšem  z  pozdější doby  (15.  století)  a  loď  ještě  mladší,  protože  po  ohni  v  18.  století  obnovena;  nicméně  zachovaly  se  tu přece  zbytky  z  15.  století.  Kostel  jest  sice  pravidelného,  ale  dlouhého  základu,  povážiti  však  jest,  že  se jinak  stavěti  nemohl,  an  stojí  na  dlouhé  a  úzké  skalnaté  ostrožně ;  zakladatel  tudíž  stavbu  přirozené poloze  přizpůsoboval.  Z  těch  příčin  se  také  později  nic  přistavovati  nemohlo.  Zvláštností  kostela  tohoto vzácnou  jest  ukončení  kůru  do  trojhranu  (jako  v  kostelíku  Lounském).  Při  velkém  oltáři  na  straně epištolní  jest  rozvěraci  oltář  pěkného  a  starožitného  díla,  v  němž  uprostřed  vyřezán  obraz  Matky  Boží a  sv.  Josefa.  Na  křídlech  po  stranách  jsou  vyřezány  čtyři  obrazy,  které  se  podlé  pověsti  k  pánům  ze Strakonic  vztahují.  V  levo  dole  jest  narození,  v  právo  nahoře  muž  klečící,  jemuž  andél  podává  list spečetěný,  dole  týž  muž  s  manželkou  svou  se  loučící  (15.  století).  Na  pravé  straně  jest  oltář  s  obrazem Panny  Marie  Vítězné  z  r.  1650  a  po  stěnách  erby  velkých  převorů  za  dob  posledních.

01

Vypravuje  Beckovský  ve  své  Poselkyni  (II.  3  556),  že v témž  kostele jest jáma dosti prostranná k  věčné  památce,  že  na  tom  místě  jedna  paní  do  pekelné  propasti  se  propadla.  Ta  prý  k  potupě  Boha davši  sobě  z  nejbělejší  mouky  napéci  polovičné  obuvi  s  ní  do  kostela přišla,  a  když na to  místo vstoupila a  rouhavou  poklonu  učinila,  hned  přede  vším  lidem  ji  země  pozřela.  Nad  tou  jamou  prý  stojí  oltář,  na kterém  všechny  věci  vlhnou  od  velké  vlhkosti. Vedlé  kostela  k  západní  straně  jest  prvotní  komenda,  nyní  síň  kostelní (atrium),  pěkná památka minulých věků.  V  síni  do  čtverhranu  založené  objeveny  staré  malby,  když  omítka  s  nich opršela.  Obrazy ty  jsou  z  rozličných  dob,  nejsou  proto  pravidelně  spořádány  a  také  stejných  rozměrů.  Malovány  jsou  na ležatých  pruzích  po  všech  čtyřech  chodbách,  tak  že  jsou  dvoje  i  troje  nad  sebou  a  postavy  polovičné životní  velikosti.  Většinou  pocházejí  z  druhé  polovice  14.  století.  Některé,  jako  Zvěstování  a  Ukřižování, se  opakují,  některé  již  docela  vybledly;  nejlépe  se  zachovaly  malby  na  severní  a  jižní  straně.  Nelze o  nich  mnoho  říci,  poněvadž  jsou  kusé  a  někde  zastaveny  bud  sochou  neb  oltářem.  Tolik  ovšem  znáti jest,  že  jsou  postavy  bez  života  a  rázu  jednotvárného.  Tak  na  př.  má  Spasitel  vždy  pozdviženou  pravici, ženy  při  hrobě  zdvihají  vždy  ruce  s  roztaženými  prsty  a  jsou  stejných  tváří.  To  a  takové  bylo  ve středověku  zvykem,  který  se  nepřekročoval,  dokud  se  umění  schválně  přirozeného  vzdalovalo.

V  západní  chodbě  jest  překrásný  portál  v  ušlechtilém,  krásném  slohu  románském,  kterým  se vstupuje  do  bývalé  kapitoly  a  Svatojirské  kaple,  zvenčí  neporušené,  ale  uvnitř  zohyzděné.  Ted  je  tu Boží  hrob.

0854

Strakonice  bývaly  sídlem  mocného  a  bohatýrského  rodu,  který  býval  v  kraji  Prácheňském prvním  a  na  štítě  nosíval  znamení  střely.  Předek  jich  Bavor  měl  statky  na  Moravě,  kteréž  daroval okolo  r.  1167  klášteru  Litomyšlskému  kromě  jediného,  který  dal  synovi  svému  Dluhomilovi.  Tento Dluhomil  jest  bezpochyby  týž,  který  se  r.  1211  jako  otec  Bavorův  připomíná.  Bavor  pak  v  pamětech nazývá  se  prvním,  protože  moc  svého  rodu  založil.  On  zajisté  byv  vletech  1208—1224 komorníkem práva Olomouckého,  dostal  do  své  moci  krajskou  vládu  v  Prácheňsku  (jak  smýšlíme),  a  tím  opanoval  velké statky  knížecí  a  opravu  nad  lidem  mnohým,  tak  že  dům  svůj  domem  knížecím  nazývati  směl.  Nakloněn byl  velkou  láskou  k  řádu  křížovníků  sv.  Jana  nebo  Svatomářským,  kteří  měli  přední  svou  komendu u  sv.  Maří  pod  řetězem  v  Praze  a  tehda  za  mořem  proti  nepříteli  křesťanstva  pracovali.

Bolemila,  manželka  jeho,  darovala  jim  r.  1225  šest  vesnic  v  okolí  nynějších  Svijan.  Konečně se  i  odhodlal  Bavor  při  domě  svém  ve  Strakonicích  mezi  Otavou  a  Volyňkou  postaveném  a  vodním příkopem  obehnaném  komendu  založiti.  Z  též  příčiny  daroval  jim  kostel  farní  ve  Strakonicích  a  část dvoru  svého  (východní  kus  nynějšího  zámku)  a  osm  vesnic  v  okolí,  k  nimž nábožná jeho manželka (tuším druhá)  tři  vesnice  přidala.  Brzo  potom  začato  se  stavbou  komendy,  kapitoly  a  kaple.  Bavor  stav  se  pak r.  1253  purkrabí  na  Zvíkově  a  r.  1254  nejvyšším komorníkem  království,  zemřel r.  1260  u vysokém věku.

Řád  měl  tedy  darováním  rodiny této základ tří komend,  totiž Dubské,  Strakonické a Manětínské,  poněvadž r.  1253  čtyři  vesnice  na  Plzeňsku  od  Bavora  přikoupil.  Mimo  to  usazen  byl  řád  také  v  Horažďovicích, kdež  mu  Bavor  kostel  a  pět  městišť  domovních  daroval. Ač  se  připomínají  synové  Bavorovi,  přece  nám  znám  jest  jediný  Bavor  II.,  jenž  se  od  r.  1220 s  otcem  svým  připomíná.  Křížovníkům  potvrdil  předešlá  darování,  a  jak  se  zdá,  také  rozhojnil;  zdá  se tak  proto,  poněvadž  za  syna  jeho  vyskytují  se  v  držení  hojných  statkův,  o  nichž  nelze  říci,  jakým způsobem  jich  nabyli.  V  letech  1277—1279  byl  nejvyšším  maršálkem  království  Českého,  a  za  manželku měl  Anéžku,  poboční  dceru  krále  Přemysla.  Smrť  jeho  následovala  před  r.  1279  anebo  nedlouho  před tím.  Syny  zůstavil  tři,  Bavora  III.,  Mikuláše  a  Viléma. Bavor  III.  do  rozdělení  s  bratřími  svými  spravoval  všechny  statky  otcovské,  byl  od  r.  1289 purkrabí  na  Zvíkově  a  r.  1298  obdařil  kostel  Horažďovský.  Když  král  Rudolf  r.  1307  město  jeho Horažďovice  obléhal,  snad  byl  již  s  bratřími  dílný,  jistě  však  to  bylo  r.  1308.  Pokud  usouditi  můžeme z  nedostatečných  zpráv,  dostal  Bavor  za  díl  Bavorov,  pozdější  své  sídlo,  s  několika  vesnicemi,  horu Pracheň  s  vesnicemi  a  Horažďovici  městem,  hrad  Pořešín  s  vesnicemi,  který  zaměnil  za  Vítějovice  sobě příležitější,  dvě  vsi  u  Strakonic,  pět  vesnic  u  kláštera  Korunského  a  zboží Píčinské  u  Příbramě.  Mikuláš  dostal  Blatnou  a  Vilém  Strakonice.  Zdali  a  proč  díly  těchto  obou  byly  menší,  neumíme  udati.  Vilém  uvázav  se  v  díl  svůj,  r.  131.5  ustanoven  od  bratra  Bavora  za dědice,  kdyby bez dědiců přirozených zemříti měl.  Když  pak  se  to  r.  1317  stalo,  zdědil  všechna  zboží  Bavorova  kromě  těch,  která  darována  byla  od něho  klášteru  Korunskému.  Ochotně  tedy  r.  1318  témuž  klášteru  darování  předešlá  potvrdil.  Když  jej také  Mikuláš,  převor  Strakonický,  za  podobné  potvrzeni  prosil,  učinil  tak.  Podlé  toho  držel  řád  polovici hradu  (buď  druhým  nebo  třetím  Bavorem  aneb  oběma  postaveného)  s  kostelem  sv.  Vojtěcha  od  brány u  kuchyně  panské  (t.  j.  druhého  průjezdu)  až  ke  věži  nad  branou  k  městu,  desátky  rozmanité,  mlýny, drahně  vesnic  v  okolí  Strakonic,  zboží  Ždikovské  pod  lesem  a  co  všechno  k  faře  Horažďovské  patřilo. Na  tom  však  nepřestáv  zboží  téhož  řádu  následujícími  darováními  rozhojnil,  což  pomineme  mlčením.

V  neznámých  půtkách  podařilo  se  Vilémovi  r.  13 i q ,  že  nepřítele  svého  Alberta  ze  Sonšteina na  hradě  v  Petrovicích  jal  a  do  vězení  v  Strakonicích  zavedl.  Propustil  jej  toliko  na  výminku,  že  mu bude  s  pěti  ozbrojenými  a  dvěma  střelci  na  šesti  výpravách  sloužiti.  Děti  nemaje  donucen  byl  od  krále Jana,  aby  mu  všecko  svoje  panství  zapsal,  přece  však  si ponechal svobodu,  aby  mohl  z něho  deset vesnic zadarovati.  První  z  nich,  jménem  Kuřimany,  daroval  r  1327  komendě Strakonické.  Král jej potom povolal do  soudu  zemského,  na  němž  v  letech  1343—135^  sedal.  Od  r.  1336  byl  s Petrem z  Rožemberka v nevoli, ale smíření nastalo,  když Vilém r.  1344  Markétu ze  Šternberka,  neteř Petrovu,  za manželku pojal.  Přečkav krále  Jana  živobytím,  zase  zapsal  nástupci  jeho  králi  Karlovi  všechno  jmění  své,  vymíniv  si  toliko  16 hřiven  platu,  které  mínil  zadarovati  na  spasení  duše  své.  Proto  také  bylo  potřeba  (r.  1357)  královského povolení,  když  Vilém  přenechal  strýci  svému  Baškovi  Blatenskému  právo,  aby  si  mohl  dvě  vesnice zastavené  vyplatiti,  které  Vilémovi  patřívaly.

Asi  v  tu  dobu  město  Strakonice  velikým  ohněm  vyhořelo.  Spálen  byl  také  dům  s  krámy chlebnými  a  na  sukno  a  plátno,  který  patříval  ke  komendě  zdejší  a  jsa  na  rynku  volnému  pohybování překážel.  Obec  tedy  ráda  darovala  komendě  za  to  prázdné  místo  jiné  místo,  kde  i  jiní  ještě  řemeslníci krámy  míti  mohli,  což  vše  Vilém  (r.  1338)  ihned  potvrdil.  Léta  1359  připomíná  se  ještě  jako  svědek,  ale zemřel  nedlouho  potom.  Zboží  jeho  měla  spadnouti  na  krále  podlé  smluv  předešlých,  ale  ani  s  jedním  se tak  nestalo.  Bělčice  a  některé  jiné  statky  zůstaly  vdově Markétě,  ostatek,  totiž Horažďovice a  Strakonice, dostaly  se  pánům  ze  Strakonic  pošlosti  Blatenské.  Zdali  je  vysoudili  nebo  z  milosti  královské  obdrželi, není  nám  známo.

Bavor  IV .  nebo  Bašek,  podlé  zdání  našeho  syn  Mikulášův,  pustil  bratru  Vilémovi  Blatnou a  sám  se  uvázal  v  Strakonice  Od  něho  obdržela  obec  Strakonická  první  svou  výsadu.  Léta  1367  totiž obec  vysadil  týmž  právem,  kterého  požívali  Horažďovští  od  dávných  let.  Vymínil  si  platy  z  domův a  pivovárství,  ale  slíbil,  že  nebudou  polnosti  nikdy  přeměřovány  na  vytloukání  větších  platů.  Také potvrdil  téhož  roku  křížovníkům  Svatomářským  vesnice  Klínovice  a  Podole,  které  jim  byl  Vilém posledním  svým  pořízením  odkázal.  Přes  to  jej  křížovníci  nemilovali  nazývajíce  jej  pánem  bezbožným,  poněvadž  jsa  chudším  než  předešlí  pánové  užitky  své  si  zvětšovati  hleděl.  Nacházíme jej  naposled  r.  1380 jako  pána  podacího  kostela  Prácheňského.

V  držení  Strakonic  následoval  po něm Zdeněk  z Rožmitála,  jenž pocházel,  tuším,  po  matce z rodu  pánů  Strakonic  a  proto  jim  ujcoval.  Zdali poroučel  na  Strakonicích jako pán  dědičný  nebo  jako poručník, nelze  již  uhodnouti.  Léta  1382 dovolil  Markoltovi,  komturovi  v Strakonicích,  aby nové  založeným rybníkem na  Holi  zatopiti  mohl  dvoje  pole  sousedů  Strakonických,  ovšem  proti  náhradě.  Když  tehda  obyvatelé města  Kašperských  hor  vkročili  do  lesů  řádu  Svatomářského  na  Kvildách  a  jich  se  ujímali,  nařízen  byl Zdeněk  od  krále  Vácslava,  aby  věc  tu  vyšetřil  a  soudil.  Našed  měšťany  vinnými,  odsoudil  je,  aby komendě  Strakonické  půl  hřivny  zlata  pokuty  zaplatili  (r.  1383).

Takto ještě mohl Sedláček hrad vidět

Takto ještě mohl Sedláček hrad vidět

Z  někdy  slavného  a  bohatého  rodu  pánů  ze  Strakonic  žili  ještě  dva,  Jan  totiž,  jenž  se  r.  1397 připomíná  a  jeda  přes  Arlberg  do  knihy  bratrstva  sv.  Kryštofa  se  zapsal,  jako  Jan  von  Strolenburg, a  Břeněk.  Čí  synové  byli  a  zdali byli  bratři,  není  nám  známo.  O  Břeňkovi,  jenž  byl  pánem  na  Prachni a  Blatné  v  letech  1394—1404,  ani  nevíme,  jestli  byl  také  pánem na  Strakonicích.  Že  tak  bylo,  jediné  by nasvědčovalo  to,  že  se  r.  1395  ujímal  podací  kostelního  v  Radomyšli.  Měl-li  však  Strakonice,  jistě  je potom  prodal.  Na  počátku  15.  století  držel  zbytek  někdy  velikého  panství,  totiž  půl  hradu,  městečko Strakonice  a  co  ještě  k  tomu  patřilo,  Vykéř  z  Jenišovic.  Když  tento  r.  1402  statek  ten  prodati  mínil, velice  se vynasnažil  Jindřich  z Hradce,  nejvyšší  převor,  aby  jej  koupil pro řád  Svatomářský.  Peněz k tomu potřebných  opatřil  si  tak,  že  hojné  všelijakých  statků  řádu  rozzastavil.  Papež Bonifác potvrdil  to koupení r.  1402  dne  12.  prosince.  Léta  1404  dne  15.  prosince  také  Jindřich  s konventem svobody  obce Strakonické potvrdil.  Od  té  doby  zůstal  řád  v  nepřetržitém  držení  Strakonic.Bavor podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Strakonice se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na STRAKONICKÝ HRAD dle Sedláčka

  1. Hudec napsal:

    Hradní věži s břitem se říká Rumpál a mám na ni krásné vzpomínky. Když jsem do těch krajů jako student jezdíval ještě na prázdniny, moje děvče, studující kunsthistorii, si tam přivydělávalo jako průvodkyně. Ve volných chvílích jsme se nahoru na věž někdy chodili opalovat. Věž je nejvyšší stavbou v širokém okolí, odnikud tam nebylo vidět…..🙂

Komentáře nejsou povoleny.