Osudy obyčejných lidí v 1. světové válce

V těchto dnech si znovu připomínáme výročí vypuknutí „Velké války“, která bohužel nebyla jediná, a tak má přídomek 1. světová válka. O osudech jednoho fiktivního vojáka za 1. světové války byl napsán slavný román (mám na mysli Švejka). Pokusím se podat hrst příběhů několika obyčejných, ale skutečných lidí, s jejichž osudy 1. světová válka zamíchala.

František, milý mojí babičky, musel narukovat do války již v prvních dnech po vyhlášení mobilizace v červenci 1914. Babička se s ním před odchodem do války tak vášnivě loučila, že to nezůstalo bez následků. Osud si s ní však nehezky zahrál. František totiž padl již v první bitvě a tak babička zjistila, že je těhotná až po jeho smrti. Být svobodnou matkou byl v té době, obzvláště na vesnici, velký problém. Nelehký osud by čekal i její dítě, kterému by nadávali do „parchantů“. Kupodivu, Rakousko-Uhersko nabízelo řešení této situace. Stačilo, aby se babička dostavila se dvěma svědky na okresní úřad a tam prohlásili, že si jí František chtěl určitě vzít. Úředním aktem byla babička uznána za provdanou ženu, a když se v roce 1915 narodil můj strýc, měl v křestním listě napsáno „z lože manželského“.

Babiččina kamarádka Marie se stihla vdát ještě před odchodem svého Václava do války. Václav byl však po jedné z bitev na východní frontě na podzim 1914 prohlášen za nezvěstného a zhruba po půl roce za padlého. Nikdo však neviděl jeho hrob. Václavova rodina se bála, že až se vdova po něm znovu provdá, mohl by se rodinný statek dostat do cizích rukou. A tak ji přesvědčili, aby si vzala Václavova bratra Josefa. Manželství Marie a Josefa se přesto, že to byl „sňatek z rozumu“, ukázalo být šťastným, narodily se jim dvě děti. Štěstí trvalo až do roku 1920. Tehdy za Marií a Josefem přišel soused s očima navrch hlavy, že na nádraží v krajském městě potkal Václava, který se vyptával, co dělá Marie, a když se dozvěděl, že je provdána za Josefa, skočil na vlak a odjel někam pryč. Rodina Marie a Josefa se nikdy nedozvěděla, zda to byl opravdu Václav, a až do smrti se tím trápila. Václav se však nikdy neozval.

V každém českém městě, městečku a vesnici se dodnes nachází pomník padlým v 1. světové válce. Pomníky vzbuzují pozornost množstvím jmen na něm vytesaných, jejich počet je neúměrný velikosti obce a počtu jejích obyvatel, který jistě nebyly větší ani v letech 1. světové války. Z poměru počtu obyvatel a počtu padlých se dá dovodit, že téměř každá rodina někoho ve válce ztratila. Abecední výčet jmen ukazuje na to, že v některé rodině padli dokonce dva až tři její členové.

Těch padlých se již nikdo na jejich pocity a válečné zážitky zeptat nemohl. A tak nám zbývají jen vzpomínky těch, kteří hrůzy války přežili. Jedním z nich byl můj tchán Jan R., rolník z jedné valašské vesnice. Rakousko-uherské úřady z počátku války dbaly na to, aby nebyla ohrožena zemědělská produkce, a ponechávaly proto vždy jednoho mužského člena zemědělské rodiny doma. Ovšem s protahující se válkou šly tyto zásady vniveč. A tak po starším bratrovi Karlovi musel v roce 1916 narukovat i Jan. Pro dvacetiletého chlapce, který byl do té doby nejdále v Rožnově, byl vstup do války a to, co tam viděl a zažil, doživotním traumatem.

Již po krátkém výcviku byl odeslán na frontu. Před odjezdem se shromáždil celý regiment a feldkurát k nim měl řeč a mimo jiné vyslovil „Vojáci, miřte dobře na nepřítele“. Na závěr jim pušky pokropil svěcenou vodou. Pro Jana R., mladého, prostého, venkovského, hluboce věřícího chlapce to byl šok. Kněz a říká, aby dobře mířili, a ještě jim světí zbraně! Ve svém nitru se s tím vyrovnal po svém. Když mi ještě po šedesáti letech vyprávěl o svých zážitcích z 1. světové války, neopomněl zdůraznit: „Já mám svědomí čisté, já jsem nikoho nezabil. Samozřejmě, že v zákopech jsme museli střílet a poddůstojníci dohlíželi, zda při tom míříme, ale nemohli vědět, na co míříme. Já jsem mířil vždy vedle“. Když jsem Jana R. poznal, byl to stále hluboce věřící člověk, který však zásadně nechodil do kostela. Kněžím prostě nevěřil.

Fronta, na které byl Jan R. nasazen, byla ta pověstná italská „Na Piavě“. Zde probíhaly velice krvavé, dlouho trvající boje. V jedné z bitev byl Jan R. zraněn. Přežil jen tak, že se zahrabal pod hromadu mrtvol a počkal, až ta nejzuřivější palba přestala. Ztratil přitom mnoho krve. Když se dostal na vůz, který odvážel raněné do lazaretu, začal omdlévat. Vůz s raněnými byl přeplněný a kdyby spadl, byl by to jeho konec. Zachránil se tím, že se k žebřinám sanitního vozu přivázal pomocí ocelového řetízku od hodinek (ještě, že neměl ten řetízek stříbrný).

V polním lazaretu mu naštěstí zachránili život, po uzdravení již nebyl uznán schopen služby v poli a byl zařazen k trénu. Ani tam se nevyvaroval pro něj šokujících zážitků. Jako synek z rolnické rodiny nemohl pochopit, jak se vozkové krutě chovají ke koním, kteří jim byli svěřeni. Jeden český historik to vystižně popsal „Čím déle pokračovala válka, tím více hrubly mravy vojáků“. Ostatně dějiny mu dávají za pravdu. O vánocích roku 1914 proběhlo na západní frontě tzv. „sbratření nepřátelských vojáků“. Vojáci obou stran přestali spontánně střílet, začali zpívat vánoční písně a někde si dokonce vyměňovali dárky. O dalších vánocích 1915, 1916 a 1917 už o něčem podobném nebylo řeči.

Čím déle trvala válka, tím se prohluboval hlad a bída, což postihlo obzvláště prosté lidi. Nedostatek potravin v týlu je ještě pochopitelný, nebyl dostatek lidí pro práce na polích a to, co se vypěstovalo, bylo přednostně rekvírováno pro potřeby války. V roce 2014, při příležitosti stého výročí vypuknutí 1. světové války, byla publikována řada dokumentů, mezi nimi i dopisy vojáků z fronty. Téměř ve všech se píše, že mají hlad. I Jan R. měl na to téma jeden traumatizující zážitek. Jednou byl svědkem toho, jak kůň padl vysílením. Vojáci se na něho vrhli a ještě za živa z něj začali odřezávat kusy masa.

Jak chtěla habsburská monarchie vyhrát válku, když nedala najíst ani vojákům na frontě?! A to přesto, že již o sto let dříve před tím varoval známý rakouský maršál Radecký. Když byl v roce 1809 jmenován náčelníkem generálního štábu ubytovatelského (zajišťoval logistiku rakouské armády), zavedl řadu reforem. Mimo jiné armádní velitele nabádal „Vždycky, když komandujete, postarejte se nejdříve o žaludek svých lidí, poněvadž k dobrému vojáku patří plný žaludek a voják, který nemá co jíst, nebude mít kuráž“.

napsal Joda