Básník Francois Villon


                                                               Ach Bože, kdybych studoval a zamlada v té době rušné, na dobré se jen  mravy dal, měl bych dnes dům a lože slušné! Byl jsem však dítě neposlušné, za školu prchal, jak se dalo. Teď už to nenapravím, už ne. Srdce jak by mi usedalo. (VILLON)

 Navzdory básník zpívá.  Tak se jmenuje kniha Jarmily Loukotkové, v níž je popsán bouřlivý život básníka Francoise Villona v Paříži uprostřed 15. století. Poutavě zobrazuje život studentů, chudiny po přestálém období moru, život v krčmách i život kněží a nejvyšší společnosti.

Francois Villon (občanským jménem de Moncorbier) se narodil roku 1431 a zemřel někdy po roce 1463, neznámo kde a kdy. Vlastního otce František nepoznal (zemřel následkem moru a hned po jeho narození). Měl štěstí, že se matky, která zůstala bez prostředků ujal kaplan pařížského kostela a také magistr svobodných uměn Guilaum Villon. Ten zajistil zoufalé ženě s malým Františkem alespoň přístřeší v klášteře. Brzy poznal v malém chlapci obrovský talent, zajistil proto budoucímu básníkovi i vzdělání, a to nejvyšší – universitní – na Sorbonně. Jméno Villon, které se stalo Františkovým uměleckým, pochází právě od tohoto laskavého pěstouna.

Život studentský je život veselý a v tehdejší době měl i různá privilegia.

 

František vedl život velmi „neuspořádaný“, dobrodružný, dramatický, stále na hraně tehdejšího „zákona“. Nejednou je vězněn a souzen, většinou pro krádeže, výtržnictví a neúmyslné zabití. Vždy však se štěstím vyvázne a je omilostněn (trest smrti oběšením, k němuž je odsouzen r. 1463, je změněn na trest desetiletého vyhnanství z Paříže a jejího okolí. „Potuluje se“ po Francii a pobývá i na šlechtických sídlech.

Dostává se tak i na dvůr prince Charlese ď Orléans v Blois, kde se zúčastnil básnické soutěže na námět, který určil orleánský vévoda. Jeho zámek je domovem dvorních básníků, kteří požívají úcty vévodova dvora i tučné renty. Nyní by se měli tedy ukázat. Námět zní:

„Já u pramene jsem a žízní hynu…

Skončila produkce všech dvanácti básníků a byl určen i vítěz.

     Nuže…. Dříve, než zakončíme dnešní souboj, poslyšte ještě… vévoda se přemýšlivě odmlčí. V tichosti všichni očekávají jeho zhodnocení. … „Poslyšte ještě – baladu stíhaného proklatce!“ zvolá tak drsným hlasem trhan a jako rys ohebně z pilíře hlavní brány rovnou doprostřed nádvoří.

Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám;
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
Já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
 

Jen to mi nesporné, co plno stínů;
kde světlý den, tam cestu sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví;
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše co chci,- nic, na čem srdce lpí-,
srdečně přijat, každým odmítán.

 

K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
mně jedno, jsem-li šelmě vepsí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.
 

Ó, kníže, každý, kdo to čte, nechť ví;
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.
(Přebásnil Otokar Fišer)

Jak je to s překlady, lépe řečeno s přebásněním do češtiny?

Jos napsal:
„Já jsem pro Villona všemi deseti. A kdybych si mohl dovolit být trochu drzý, docela by mne zajímal váš názor na Loukotkové překlady Villonových balad.“
O drzosti nemůže být ani řeč, naopak. Je to moc zajímavá otázka.

 

Pro srovnání bych uvedla první sloku Balady ze soutěže i závěrečné „poslání“ v překladu Jarmily Loukotkové.
Já umírám zde u studánky žízní,
žhavý jak žár se zimou tetelím;
má rodná zem jak cizina mě trýzní
a u krbu se třesu mrazením;
červ nahý jsem, byť oděn hedvábím.
V mém smíchu pláč a marnost v čekání,
pomocná dlaň jsou pikle postranní,
bez potěchy já těšívám se jen.
Jsem slabý tak, jak silný ve zbrani,
ctně uvítán a každým vyháněn.
Můj vévodo, rač přijmout doznání,
že mnohé vím, leč mlčím v ústraní;
ač vím, čím jsem, dbám práv a nechci změn.
Co chci? Být tím, kdo příjem neshání –
ctně uvítán a každým vyháněn.
Myslím si, že oba překlady jsou vynikající.

Jenom cítím, že Otokar Fišer dal do přebásnění „mužnější“ slovník oproti „poetičtějšímu“, který použila Jarmila Loukotková. Obsah je shodný. Je to jenom můj pohled, laický. Budu ráda, když mne doplníte a opravíte.
O básnickém jazyce F. Villona by se dalo napsat mnohem víc, ale už tento příspěvek je dost dlouhý. Bude-li zájem, můžeme se k tématu ještě vrátit a ukázat si, jaké žánry a básnický jazyk Villon používal. Napadá mne název „Všechno jen do putyk a ženským“, což je opakující se verš z Balady mravoučné.

Přeji hezké chvíle s poezií.

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 reakcí na Básník Francois Villon

  1. Slim napsal:

    Byl mi ten veršík o putykách podezřelý. Aha, odtud

    Parodie na Violu, dost přehnaná. Ale Přeučil zvládne obojí. Hrát tam (skvěle) v Bláznových zápiscích a pak tu intonaci trochu posunout, do odpudivé přehnanosti

    • Miluše napsal:

      Ano, ten verš byl inspirující pro mnohá zpracování na jevištích, nejen ve Viole. Také v Ungeltu (Miroslav Etzler a Vilma Cibulková), i mimo Prahu. S hudbou Emila Viklického.
      Zdá se mi, že verš „Já u pramene jsem a žízní hynu“ přehlédli mnozí autoři reklam na pivní mok.🙂 Že by bránila autorská práva?

      • Slim napsal:

        Nezemru já od práce / nezahynu bídou,
        nezalknu se v oprátce / skončím syfilidou

        Skoro jako od Villona, že? Od toho českého😀
        S dovolením ještě jeden veršík, jako vzpomínku na střední školu

        Rum smutně pil pan řiditel / já srkal černou kávu.
        On dřevěný již jazyk měl / a já měl těžkou hlavu

  2. oldwomen napsal:

    🙂

  3. Witch napsal:

    souhlasím s autorkou.

  4. Renard napsal:

    Na gymnáziu jsem navzdory svému tehdejšímu i pozdějšímu matematickofyzikálnímu zaměření studoval na humanitní větvi. Díky tomu (i díky jisté spolužačce) jsem se k této i jiné poezii dostal velmi blízko. Bylo to v letech, kdy ještě doznívala atmosféra pozdně šedesátých, a tak se i ve škole probíral „netradičním“ způsobem nejen Villon, ale i naši a zahraniční básníci, už tehdy pomalu odsunovaní z veřejného prostoru (Hrabě, Orten, Vysockij, ale třeba i Kainar apod.). V té době dělal velkou práci recitátor Mirek Kovařík, který uváděl Portu a jiné související akce a nikdy neopomněl zařadit přednes jejich veršů, takže leckteré jsme znali zpaměti. Pokud jde o Villonovu Baladu ze soutěže, zpřístupnil ji Luboš Pospíšil takto:

    • Hudec napsal:

      Ano, bylo obdivuhodné, jak tisícovky jinak celkem divokých trampů u nás v Plzni na Lochotíně dokázalo zcela zmlknout a poslouchat recitaci Mirka Kovaříka. Ticho jako v hrobě.

      P.S.: Možná jsem to přehlédl, ale kdo je autorkou tohoto dnešního hezkého povídání?

    • Miluše napsal:

      To je moc pěkné a děkuji Renarde za pěkné doplnění. Zde dal zřejmě Luboš Pospíšil přednost překladu J. Loukotkové a přizpůsobil hudebnímu provedení. Ale velmi pěkně.

  5. jirka.Knopp@seznam.cz napsal:

    Děkuji Miluško,díky v této nehumání době, za básníka, který nám rozezněl duši poezií

  6. kočka šklíba napsal:

    Také děkuji. Já na gymplu měla jako ročníkovou práci právě práci o básníku Villonovi, sama jsem si to vybrala, ptz Loukotkové román mě prostě dostal. Je to už docela dost let ale stále si pamatuji jeho verše. A ted jste mně to oživila🙂.

  7. Sims. napsal:

    Tahle dnešní civilizace by nyní potřebovala svého Villona…………………………..

  8. ji5 napsal:

    Za zmínku stojí Villonův verš, který se stal mottem pro V+W a jejich Baladu z hadrů:

    „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“

    Voskovec se k této hře později obrátil zády a označil jí za „tu zasranou Baladu“ (když se Werich zmínil, že ji bude hrát s divadlem ABC v Berlíně). Do USA nebyl původně vpuštěn jako podezřelý ze sympatií ke komunistickým myšlenkám a tak se pro jistotu distancoval od hry se silným sociálním podtextem, byť byl jejím spoluautorem. (http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2015/76-26-2015-1-cervence-2015/739-sto-deset-let-jiriho-voskovce)

    Werich mu na to odpověděl „Jiříku, neser na své dílo z úhlopříčky“, tedy neposuzuj je z hlediska Broadwaye (ta přetíná úhlopříčně streets a avenues na Manhattanu).

Komentáře nejsou povoleny.