Záhadná Marzebilla


Že Krkonoše mají svého pána a vládce Krakonoše, to se obecně ví. Málo se ale ví, že i Krušné hory mají svého strážného ducha. Tím je Marzebilla, zjevující se většinou v podobě krásné dívky, která má na jedné ruce železnou rukavici.

A kde se v Krušných horách Marzebilla vzala?

Pověst vypráví, že v dávných dobách žila na statku Vlčí vousy (Bartel Wulfenberg) v kraji Přísečnickém se svým otcem Marzebilla, dívka veliké krásy a dobrého srdce. Pro svou krásu i dobrotu měla spousu nápadníků, ona však milovala mládence ze statku u Výsluní (někdy je uváděný jako rytíř přímo z Výsluní) a proto všechny odmítala. Zvěst o její kráse dospěla až do Krásné Lípy, kde žil loupeživý rytíř Alamsdorf z Husbergu. I ten se ucházel o její ruku a i on byl odmítnut. Proto zpravil otce Marzebilly, že pokud nebude po jeho, vyplení jeho statky a vyhlásí mu boj. Otec se pokusil Marzebillu ukrýt v klášteře v Kadani, ale Alamsorf to zjistil a vyhlásil mu nepřátelství. Aby uchránil svůj život i své zboží, stejně jako životy poddaných, souhlasil nakonec Marzebillin otec se sňatkem. Dceru z Kadaně povolal nazpět domů a chystal smutnou veselku. Marzebilla si však vyžádala, aby o jejím ženichu rozhodnul souboj mezi Alamsdorfem a jejím vyvoleným. Alamsdorf souhlasil – byl to zkušený válečník a myslel, že souboj pro ně bude hračkou a ještě zvýší jeho slávu bojovníka. Boj byl lítý a dlouhý, ale nakonec Alamsdorf klesl k zemi a zdálo se, že jeho život dospěl ke konci. Marzebillin vyvolený se otočil ke své lásce, ale Alamsdorf se ještě zvedl, vytasil dýku a zezadu mu probodl srdce. Pak klesl na zem a zemřel. Marzebilla hořce plakala a objímala mrtvé tělo svého milého. Náhle mu stáhla levou rukavici, políbila mrtvou ruku a i s rukavicí zmizela v lesích kolem statku. Otec vyslal své lidi, aby Marzebillu našli a přivedli domů. Ti však nalezli pouze stopy vedoucí do bezedných rašelinišť. Marzebillu už živou nikdo nespatřil. Zmizelo však i tělo Alamsdorfa a jeho hrádek Husberg se za jedné bouřlivé noci rozpadl tak, že po něm nezůstalo nic, než jméno.

Krátce po smrti Marzebilly se v Krušných horách začal objevovat duch dívky, který měl na levé ruce navlečenou rytířskou rukavici. Někdy dívka ukázala zbloudilcům cestu z rašeliny, jindy zase pocestného vlákala do nejhlubší tůně. Jednoho odměnila, jiný přišel o vše. Ke každému se chovala tak, jak se on choval k ní.

obr.1

Zle se vedlo sedlákovi z Nové Vsi (Neudorfu). Ten při cestě k městu spatřil vetchou stařenku stojící u cesty. Požádala o svezení na jeho formanském voze, ale on byl srdce zlého a místo svezení ji přetáhl bičem. Ona mu jen rytířskou rukavicí navlečenou na levé ruce pohrozila a zmizela. Sedlák se po návratu domů zle roznemohl a do týdne zemřel. Jeho tělo ale před pohřbem zmizelo. Až po letech pocestný nalezl v lesích u Nové Vsi kostlivce a podle prstenu a medailónu poznal zmizelého sedláka.

Jindy zase Marzebilla navštívila uhlíře z Menhartic (Märzdorf). Tomu se zjevila v podobě dívky s tím, že když udělá vše správně, získá velké bohatství. Že mu ukáže poklad. ale on se ani za nic nesmí ohlédnout. Uhlíř vzal sochor a zastrčil ho pod obrovský kámen označený Marzebillou. Nevěřil, že s ním dokáže pohnout, ale kámen se skoro sám odvalil a pod ním zasvítilo čisté zlato. Uhlíř už málem zlato sbíral, když se ozval hlas varující, že jeho milíř prohořel. Uhlíř se lekl, že jeho práce přišla vniveč a otočil se. Vtom se zablesklo z čistého nebe, kámen skočil zpět na místo a uhlíř slyšel jen z dálky přicházející smích. S kamenem už nikdy nikdo nepohnul.

Takovéhle příběhy se tedy vypráví o Marzebille.

Když jsem si to přečetla, ozvala se moje profesionální deformace a pravila mi: „Ale než to zveřejníš, musíš to přece ověřit!“ A tak jsem začala porovnávat tu trošku konkrétních údajů z pověsti se známými fakty. A co jsem zjistila?

  • statek Vlčí vousy (Bartel Wulfenberg) se mi na Přísečnicku nepodařilo objevit. Jedině Vlčinec na Karlovarsku a Vlkáň na Radonicku, obojí dost vzdálení od Přísečnicka
  • Podle jiné verze měl být zámek Marzebillina otce kdesi mezi Jelení horou (Hirschbergem)  a Výsluním. Výsluní je jasné, stále existuje i se svým nadměrným kostelem. Mezi Výsluním a Jelení  horou ale není ani stopa po nějakém zámku. Potoky, potůčky a rašeliniště – těch je tam dost. Zámek žádný.

obr.2

Tahle hrbatá hora je Jelení hora (Hirschberg)‚ vodní plocha před ní je cíp Přísečnické přehrady

obr.3

Někdejší horní město Výsluní (až do konce 19.století se zde těžilo stříbro), r. 2004 mu byl vrácen statut města, ovšem toto  „město“ má jen 258 obyvatel (v 19.století necelé  2000, po ukončení těžby počet obyvatel postupně klesal)

A jak je to s rytířem Alamsdorfem z Husbergu? No, už jsem myslela, že to pátrání vzdám – ale pak se to vynořilo.  Alamsdorf totiž nebylo jméno rytíře, ale jeho rodu. Tím rytířem z pověsti by možná mohli být buď Jan, nebo Huk z Alamsdorfu: jeden z nich byl pravděpodobně stavitelem hradu Husberk (Hausberg). Jenže tenhle hrad nestál ani sto let: vznikl i zanikl ve druhé polovině 14. století, poté, co páni z Alamsbergu postupně prodali svůj majetek včetně hradů na Chomutovsku komendě řádu německých rytířů, sídlící v Chomutově. Krásná Lípa (Schönlinde), kde údajně rytíř Alamsdorf žil, je teď součástí obce Křímov, vzdálené necelým 5 km od Chomutova. No a Husberk-Hausberg vypadá teď takhle:

obr.4

Trosky hradu Husberku-Hausbergu, necelých 6 km severozápadně od Chomutova. Přiznám se, že v téhle neurčité hromadě bych pozůstatky hradu nehledala – ale jsou tam. Potvrdil to i  archeologický výzkum. (Fotka je převzatá z wikipedie)

  • A ještě tu máme k vyřešení ten klášter, kam se Marzebilla ukryla před nevítaným nápadníkem. V 14. století byla v Kadani komenda johanitů a zřejmě už i klášter minoritů, v 15. století přibyl františkánský klášter. Tedy tři mužské řády. Jediný ženský klášter v Kadani, alžbětinky, je až z 18. století, čili několik set let po Marzebillině příběhu. A zase záhada! Kde se to tedy Marzebilla mohla ukrývat? Na dohled od Kadaně, přibližně v místech dnešní obce Želina byl koncem 13. století založen klášter magdalenitek. Tam by možná mohla Marzebilla hledat útočiště. Jenže je to zase to nešťastné ALE: ale vůbec není jisté, jestli ten klášter skutečně existoval.  Archeologicky doložen není a kusé písemné zprávy jen naznačují, že možná mohl být, nikoliv, že skutečně byl.

obr.5

Kostel sv. Vavřince v Želině pochází z 1. třetiny 13. století. Kostel byl koncem 15. století přestavěn, původní románská loď s apsidou se však zachovaly. Klášter magdalenitek mohl stávat někde poblíž tohoto kostela.

A na závěr tohohle vyprávění sem dám dvě fotky pro Marzebillu – aby se na mne nezlobila, že jsem její příběh tak rozšťourala. Ve své době tyhle kytky ve svých horách nepotkávala, byly sem dovezeny až později. Ale myslím, že Krušným horám docela sluší. Obě fotky jsou ze srdce Marzebillina kraje: z okolí Křímova.

obr.6

Lupina – původně severoamerická, dovezená sem koncem 19. století. Vysévala se v lesích ke zkvalitnění lesní půdy a postupně zplaněla.

obr.7

Náprstník červený – původně byl doma zřejmě v západní a jihozápadní Evropě, k nám se začal šířit v 19. století. V Krušných horách je ho spousta a je krásný…

„Obrázek Marzebilly byl převzat z webu www.troschig.cz. Tento web byl zároveň
základním pramenem informací k pověsti o Marzebille.“

K-sova

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Záhadná Marzebilla

  1. jaa napsal:

    díky za pěkné povídání

    • Rosťa napsal:

      Že je to pěkný příběh? Paní autorka si dala záležet a člověk je zase o trochu chytřejší.

      • K-k. napsal:

        hlavně mě děsně bavilo to pátrání – dovedete si představit, jak jsem se radovala, když jsem objevila, že Alamsdorfové a Husberg opravdu existovali?😀
        A ještě dodatek, který mi v textu nejak unikl: uvádím česká a německá jména měst a míst, ale zapoměla jsem to uvést u Výsluní. Takže německy Sonnenberg, v češtině se užívala (zcela oficiálně, i v předních písemnostech I.republiky) podoba Suniperk. Tahle verze platila ještě krátce po pětačtyřicátém. Měla jsem v ruce nařízení o používání českých jmen – týkalo se to nejen Suniperku, ale už si nevzpomenu, z kterého roku to bylo. V každém případě v r. 1950 už je to Výsluní,.

Komentáře nejsou povoleny.