Západ potřebuje válku s Ruskem – (země „zlaté miliardy“ jsou – „pleite“)

Slovní spojení „ekonomický růst“ je jedním z nejfrekventovanějších ve slovníku ekonomů liberálního zaměření. Současně je šikovně používají politici a státní činovníci Západu, aby vydávali černé za bílé a naopak. Termín „ekonomický růst“, stejně jako statistika užívaná k jeho měření, se už dávno staly prostředky manipulace veřejným míněním, ale také prostředkem zahalení ničivé a dokonce sebevražedné politiky států „zlaté miliardy“ ve sféře hospodářství. V poslední době na Západě zaznívají ojedinělé hlasy, kritizující politiku „ekonomického růstu“. Tato kritika se většinou týká toho, že za formálními statistickými údaji, demonstrujícími „úspěchy“ ekonomického růstu, se skrývá rostoucí sociálně- vlastnická diferenciace společnosti.

 

Hrozby plozené podobným hospodářským růstem jsou zřejmé: hospodářský růst je dosahován za cenu zapojení stále větších objemů přírodních zdrojů a poškozování přírody, což nese riziko ekologického kolapsu planety. Hospodářský růst paradoxně zvyšuje rozsah nezaměstnanosti, zatímco ti, kteří nadále pracují, se mění v roboty. Hospodářský růst se mění v Molocha, požírajícího člověka jako tvůrčí osobnost. Kritikové koncepcí a politiky hospodářského růstu jako alternativu nejčastěji nabízí model tzv. „trvalého rozvoje“. Modely tohoto druhu zůstávají, pravda, jen zbožnými přáními. Málokdo si troufne dotknout se hlubších příčin dominance ideologie hospodářského růstu v dnešním světě. Příčiny ovšem tkví v lichvářském charakteru současné ekonomiky. Lichva je založena na inkasu úroků. Současná lichva je kromě toho založena na dluhových penězích. Jejich emise vytváří dluh, který kromě základní sumy obsahuje i procenta. Vytváří se tak deficit peněžní masy, který se rovná velikosti procentní přirážky.

 

Lichvářský kapitalizmus vytváří peněžní hlad, který vyvolává agresi hospodařících subjektů, snažících se získat peníze za každou cenu.

Za prvé – díky ekonomické expanzi, nazývané „ekonomickým růstem“.

Za druhé – díky refinancování dluhu, tedy získání nových úvěrů.

Odsud pochází jev nekonečně rostoucích dluhových pyramid. Termíny „ekonomický růst“ a „lichva“ mají stejný základ. V tom je tajemství dominance ideologie „ekonomického růstu“ vštěpované dnešními lichváři, která se stala univerzálním náboženstvím dnešního světa.

Podívejme se na dílčí otázku: Lze věřit ukazatelům HDP a dalším analogickým ukazatelům, kvantifikujícím hospodářský růst? – Jednoznačně nelze!

Za prvé- velmi se rozšířila praxe zkreslování statistiky.

Za druhé- mění se metodologie výpočtu HDP, když jako „produkt“ se do něho zařazují nejrůznější pochybné „služby“.

Takže ve struktuře HDP USA dnes na reálný sektor ekonomiky (průmysl, zemědělství, stavebnictví) připadá něco málo přes 1/5; ostatní jsou – služby! Jsou tam, samozřejmě, služby životně důležité (např. doprava, spoje), ale přinejmenším polovina HDP USA připadá na „vzduch“. Díky „vzduchu“ a různým manipulacím se statistickým službám USA a dalších zemí „zlaté miliardy“ daří „malovat“ pozitivní dynamiku rozvoje svých ekonomik.

 

Ale dokonce i s přihlédnutím k těmto mazanostem a statistickým „inovacím“ přírůstky HDP zemí Západu činily v tomto století cca 2-3% ročně, což vypadalo velmi bledě ve srovnání s vysokými ukazateli růstu v Číně. To vše je ale nicotné ve srovnání s hlavním falzem, spojeným s hodnocením hospodářského růstu zemí „zlaté miliardy“. Každý, třeba i začínající ekonom velmi dobře ví, že společnost, firma, korporace nebo jiný hospodařící subjekt má aktiva a pasiva.

Aktiva – různý majetek, pohledávky (z poskytnutých úvěrů nebo za dodané zboží, atd.)

Pasiva – především různé závazky (např. za poskytnuté služby, splátky úvěrů, obdrženého zboží, atd.).

Dokonce i lidé velmi vzdálení ekonomice a účetnictví vědí, že pokud pasiva začínají překračovat aktiva, vzniká riziko bankrotu společnosti. Takový jednoduchý a pochopitelný přístup není užíván ve vztahu k tzv. „hospodářsky vyspělým“ zemím. Ony jsou ovšem už buď bankrot, nebo se k němu spolehlivě blíží. Málokdo si toho všímá. Podstatou problému omezeného růstu je, že přírůstek dluhů „hospodářsky vyspělých“ zemí už po mnoho let překračuje přírůstek jejich HDP. Takže vlastně jde o „hospodářský růst se záporným znaménkem“…

 

Chcete-li konkrétní údaje, vypůjčím si je u známého finského ekonoma Jona Helleviga, který jako jeden z nemnohých odhaluje falšování západní ekonomické vědy a statistiky, že USA a země EU i další státy „zlaté miliardy“ jsou fakticky v bankrotu, tedy lidově řečeno „pleite“!

Nejobecnější obrázek západní ekonomiky do roku 2013 včetně podává Hellevig ve své práci «Awara Group Study on Real GDP Growth Net-of-Debt », která obsahuje propočty ukazatelů reálného HDP, upravených s ohledem na změny dluhu. Ta korekce je velmi jednoduchá a spočívá v odpočtu přírůstku dluhu země od reálného přírůstku HDP (se započtením inflace) v daném roce. Obrázek za léta 2009-2013 vypadá následovně: – v zemích eurozóny, podle oficiální statistiky, došlo k propadu HDP o 0,2%. Za stejné období ale reálný pokles HDP s ohledem na přírůstek dluhu v eurozóně podle finského ekonoma činil 27,2%! Pro země jako Francie, Itálie, Velká Británie a USA se reálný pokles HDP pohyboval v rozmezí 30 až 40%. Relativně úspěšně vypadalo Německo, které oficiálně za uvedené období vykázalo pokles HDP 0,7% ale se započtením  dluhu se HDP snížil o „pouhých“ 16,6%. Rekordmanem naproti tomu bylo Španělsko, jehož HDP se po započtení dluhu snížil o 56,3%. Jinak řečeno, za uvedené pětiletí se španělský HDP snížil více než dvakrát!

 

Hellevig uvádí i tyto údaje za léta 2004-2013: Přírůstek státního dluhu USA za ono desetiletí dosáhl 9,8 bilionu USD, zatímco přírůstek HDP jen kolem 2 bilionů – takže převis přírůstku dluhu na HDP byl v USA pětinásobný. Rekordmanem byla Velká Británie – s devítinásobkem.

V závěrečné části svého článku Hellevig poznamenává, že ve svých propočtech bral v úvahu pouze tu část dluhu, která se vztahovala k dluhu státnímu (národnímu). Pro komplexnost obrázku by bylo třeba započítat i další komponenty dluhu hospodářství země – soukromého sektoru a sektoru domácností. Statistiky v tomto směru jsou, bohužel neúplné a nepřesné. Jsou k dispozici jen údaje o jednotlivých zemích. Tak například dluh soukromého sektoru dánské ekonomiky v létech 1996-2012 se zvýšil ze 140% na téměř 240%! V témž Dánsku v letech 2001-2010 stoupla zadluženost domácností z 240% HDP na 310%.

 

Soudě podle čísel, uvedených v Hellevigově práci, jsou země jako Dánsko, Švédsko, Británie, Španělsko a další dávno fakticky bankrot. A země jako USA, Francie a Itálie jsou na jeho hranici. Svůj bankrot a parazitickou existenci na účet pokračující výstavby dluhové pyramidy zakrývají země „zlaté miliardy“ fíkovým listem oficiální statistiky HDP.

Jedinou reálnou inovací na Západě za uplynulé desetiletí byla inovace věčné dluhové žranice, která ovšem bohužel – věčná nebude.

 

Jon Hellevig ve svých publikacích poukazuje na to, jak se za posledního čtvrt století mění vzájemný vztah úrovní hospodářského rozvoje „velké sedmičky“ G7 a zemí „emerging economies“. Pro názornost do druhé skupiny zařazuje také 7 zemí, „malou sedmičku“ S7: Čína, Indie, Rusko, Brazílie, Indonézie, Mexiko a Jižní Korea. Podle našich propočtů činil podíl G7 na světovém HDP 31,95% a podíl S7 35,83%…

Hellevig k tomu píše: „Problém spočívá v tom, že změnit tento scénář vývoje událostí se už nepodaří, protože západní státy ztratily svoje konkurenční výhody. Jejich ekonomiky se budou smršťovat, dokud nezačnou odpovídat jejich zdrojové základně a počtu obyvatel“. Pro informaci: podíl G7 na světové populaci činí cca 11,5%. Zhruba takový může, dle Hellevigova mínění, budoucí podíl G7 na světovém HDP. Takže země G7 čeká dlouhý sešup z nynějšího podílu 32% na 11,5%. Nadějí na ekonomickou obnovu Západu mnoho není. Je jich méně, než kolik byly šance západního kapitalizmu na překonání hospodářské krize 30. let minulého století. Tenkrát se to podařilo naprosto neekonomickými metodami – jen díky rozpoutání 2.světové války… Zpochybnit Hellevigovy závěry je složité. Možné je zapochybovat o správnosti výběru zemí S7. Mexiko a Jižní Korea politicky tíhnou k Západu a jsou pod jeho silným vlivem. Reálnější by byla jiná aliance – pět zemí BRICS, plus Indonézie a Irán. Vycházíme-li z údajů MMF za rok 2014 o podílu na světovém HDP v %, pak: -Čína – 16,63; Indie – 6,81; Rusko – 3,29; Brazílie – 3,01; JAR – 0,65; Indonézie – 2,47, Irán – 1,35%. Celkem tedy na „alternativní sedmičku“ připadlo v roce 2014 34,11% světového HDP oproti 31,95% G7.

 

Ve skutečnosti země BRICS nejenže vyrovnaly, ale značně předběhly úrovní hospodářského rozvoje země G7. Jde o to, že dvě skupiny zemí by se měly porovnávat pomocí ukazatelů HDP, očištěných od tzv. „pěny“. Pěnou se rozumí pochybné (fakticky fiktivní) služby – finanční, zprostředkovatelské, služby spojené s realitním byznysem, které jsou zahrnovány do HDP a které společenský produkt netvoří, ale pouze ho přerozdělují. Dokonce i v Německu, jehož ekonomika je považována v rámci skupiny G7 za nejprůmyslovější je reálného sektoru jen o 23% než sektor finanční. Ve struktuře zemí BRICS představují odvětví reálného sektoru nadpoloviční většinu. V Indii a Rusku je podíl reálného sektoru 5 krát, resp. 3,32 krát vyšší, než sektor finančních služeb a operací s nemovitostmi.

 

Iluze prosperity a vysoké úrovně hospodářského rozvoje v zemích „zlaté miliardy“ se neudržuje jen díky klamavé statistice. Hlavním prostředkem je rozsáhlé a stále rostoucí půjčování si u zemí zbytku světa. Mohou tak činit proto, že mají k dispozici „tiskárnu peněz“, produkující astronomická množství těchto peněz. A to ani ne tak pro obsluhu operací uvnitř těchto zemí „zlaté miliardy“, ale především skupování zboží, služeb a aktiv po celém světě. Ve finále se tak tyto peníze hromadí v mezinárodních rezervách zemí periferie světového kapitalizmu. Jsou to netermínované a skoro bezúročné dluhopisy Západu, který se je ale ani nechystá splatit. Na takovýchto tzv. „rezervních měnách“ je založen systém parazitické existence „zlaté miliardy“, který vede k úplnému rozkladu hospodářství Západu. Celkové mezinárodní rezervy zemí BRICS loni na podzim překročily 15 miliard USD, zatímco takové rezervy zemí G7 pouhé 2 miliardy USD. Přitom ovšem lví podíl z této sumy připadá na Japonsko (1,2 mld). Je třeba také vzít v úvahu, že zatímco mezinárodní rezervy zemí BRICS jsou tvořeny především rezervními měnami (USD, euro, japonský jen), převážnou část rezerv zemí G7 tvoří zlato.

 

Závěrem lze uvést určitou statistiku, odhalující tajemství „hospodářského rozkvětu“ zemí „zlaté miliardy“. Americká CIA pravidelně eviduje zahraniční zadlužení skoro všech zemí světa (kolem 200). Podle posledních údajů, které jsou k dispozici, byl světový zahraniční dluh k roku 2012 roven 70,60 bilionů USD (zhruba srovnatelné s velikostí světového HDP). Na prvních místech tabulky CIA jsou:  USA – 18,85 bil.USD; EU – 17,95; Japonsko – 3,02; Švýcarsko – 1,54; Austrálie – 1,48a Kanada – 1,33bil.USD. To je 62,6% světového dluhu. Pro srovnání pak zadlužení zemí BRICS (v bil.USD): Čína – 0,78; Rusko – 0,52; Brazílie – 0,48; Indie – 0,41; JAR – 0,14 bil.USD. Takže na země BRICS připadá 2,22 bil.USD (3,1%) světového dluhu.

 

Z toho plyne následující obrázek: čím vyšší má země zahraniční dluh, tím menší má měnové rezervy – a naopak. To názorně prezentuje parazitický charakter zemí, které jsme si zvykli řadit do kategorie „hospodářsky vyspělých států“.

 

Valentin J.Katasonov – profesor katedry mezinárodních financí MGIMO a předseda Ruské ekonomické společnosti S.F.Šarapova.

Zdroj:  http://www.stoletie.ru/ekonomika/blef_zapadnogo_blagopoluchija_744.htm