Libye


Toto severoafrické území se v posledních letech až příliš dostává do zpravodajství. A tak jsem se rozhodl, vytáhnout několik informací od již jedenkráte citovaného Aloise Musila, tentokráte z knihy „Italie v Africe“ s podtitulem „Nová Libye“. Nejprve něco z historie i k pochopení některých možných souvislostí s dobou současnou.

 

Libye je přirozená brána do saharských území a do srdce Afriky. Středozemní moře vniká hluboko do pevniny, plochá step a poušť s ním sousedí, vysokých hor není a spojení s úrodnými kraji střední Afriky bývalo na úsvitu dějin velmi živé.

FENIČANÉ

Feničané hleděli ovládnout dovoz i vývoz, i vybudovali si na pobřeží Libye obchodí domy, z nichž vyrostlo několik osad. Nejvýznačnější byla Sabrath a na západě, východně od ní Oea a ještě dále k východu Lebki u dnešního Homsu. Oea projevila největší odolnost a životní sílu a kvete dotud jako Tripolis .

ŘEKOVÉ

V sedmém století, kdy byli Feničané ve vlasti tísněni Asyřany a Babyloňany, nepečovali, jak bylo žádoucí, o libycké državy, i zmocnili se jich Řekové, již se pevně usadili v Kyrené. Vlast jim neposkytovala, čeho potřebovali, šířili se tudíž po ostrovech , zvláště východních, a poslouchali kněží, kteří se zabývali nejen náboženstvím, nýbrž i hospodářskými záležitostmi. Přečasto nabádali souvěrce, aby se usazovali na sousední asijské a africké pevnině a zabezpečili výživu sobě a svým krajanům. Staří spisovatelé přičítají výslovně popudu delfské Pythie, že se obyvatelé ostrova Thera r. 631 vydali do severní Afriky, kde založili město Kyrene při mohutném prameni na kopci nedaleko pobřeží. Ústila tam dopravní cesta z vnitřní Afriky. Osadníci se zmocnili obchodu, živili se orbou a chovem dobytka, zvláště koní, a udržovali pravidelné styky s vlastí. Ponenáhlu si vybudovali velký přístav, stavěli dobré, velmi rychlé lodi, jež zakrátko jako jejich koně prosluly po celé východní polovici Středozemního moře.

Blahobyt rostl a přistěhovalců přibývalo, jenže přinášeli řecké rozmíšky, svářili se mezi sebou, avšak spojovali se proti sousedům, kteří si je chtěli podmaniti, Kartagincům na západě a Egypťanům na východ ě . Oběma se ubránili a Kyrene i okolní osady rozkvetly takovým blahobytem, že u nich Řekové hledali báječnou zahradu Hesperidek. Za válek Kartaginců s Římany se soustředil velký obchod v Kyreně a kyrenaiské lodice zásobovaly Egypt, Řecko, Itálii i Kartago.

ŘÍMANÉ

Smrtelnou ránu zasadil Kyreně Alexander Veliký založiv v Egyptě Alexandrii. Za Ptolemaia Lagiho vyrostla na dědičku řecké kultury a středisko rodící se osvěty hellenistické, budované na prvcích řeckých, asijských a afrických. Egyptský vládce si Kyrenaiku vzal r. 321 a zůstala sloučena s Egyptem až do r. 66 před Kr., kdy byla s Krétou přivtělena k římské říši. Římané obsadili celou zemi, zabezpečili pokoj i pořádek a blahobyt vzrůstal. Odnikud se do Říma nedováželo tolik obilí jako z Tripolské krajiny, jak Římané od třetího století po Kr . libyckému pobřeží říkali podle měst Sabratha, Oea a Leptis. Leptis jim dala císaře Septimia Severa.

BYZANTINCI

Náboženské bouře, jež od začátku čtvrtého století zu řily po celé severní Africe, přivodily hospodářský i politický rozvrat. Využil ho g ermánský král Geiserich, jenž se svými Vandaly r. 429 pobřeží zaplavil. Vandalové spojení s Berbery pobořili mnoho měst. Bílý car, Belisar, je v následujícím století vypudil a znova spojil Tripolskou krajinu s římskou říší. Byzantští správcové léčili rány, avšak nevyhojili jich.

ARABOVÉ

Arabští bojovníci mladého islámu ovládli r. 642 zemi, řecká osvěta hynula a za několik století po ní nezbylo památky .

Tripolsko nedospělo k samostatnosti. Hned bylo spojeno s Egyptem, hned s Tuniskem a od r.1146 do r. 1154 poslouchalo normanského krále sicilského Rogera I. Normani učili Tripolské stavětí lodice a napadati na nich obchodní lodi, ba i přístavy, které se peněžní dávkou nezajistily. Po jejich odchodu r. 1158 se živili obyvatelé přímoří skoro vesměs námořním lupičstvím .

TURCI

Španělský král Ferdinand Katolický napadl r. 1510 z trestu město Tripolis, obsadil je a vybudoval silný hrad, jenž se dotud udržel. Krátce po tom byli rytíři sv. Jana vypuzeni z ostrova Rodu, i nabídl jim Ferdinand r. 1528 Tripolis. Usadili se v něm, avšak již r. 1553 je turečtí námořní lupiči vyhnali. Nejen město Tripolis, nýbrž celé pobřeží i s Kyrenaikou neboli, jak se říkalo, Bengázim se dostalo pod svrchovanost cařihradského sultána. Spokojil se pravomocí a nepatrnými dávkami nebo dary. Vládu a správu zařídil sicilský odpadlík Scipione Cicala. Vykonávali ji bejové, volení janičáry a námořními lupiči, potvrzovaní sultánem. Janičáři, skoro vesměs Turci nebo Poturčenci, týrali domorodce. Utištěných se ujal r. 1714 Ahmad Karamanli, velitel jízdeckého pluku. Nastražil čelným janičárům léčku a pobil jich více než tři sta u hostiny. Domorodci a zakrátko též námořní lupiči ho uznali dědičným bejem . Sultán Ahmed III. následoval jejich příkladu a Karamani se v Tripolsku udržovali hlavně podporou domorodců . Sultánovi odváděli pravidelné dary, avšak nedovolovali mu, aby se míchal do vnitřních záležitostí.

Hasnoucí benátská republika by se byla někde v Tripolsku ráda uchytila, i uzavřela r. 1764 s bejem přátelskou smlouvu. Neměla dlouhého trvání. Námořní lupiči napadali benátské lodi a republika z trestu dala stříleti na Tripolis .

Lupiči se zalekli a na benátské lodi neútočili, avšak bejovi nedovolili, aby Benátčanům ustoupil kousek pobřeží.

NA OBZORU VELKÉ POLITIKY

Po nájezdu Bonapartově do Egypta r. 1798 se objevilo též Tripolsko na obzoru velké evropské politiky. S tamním bejem udržovali přátelské styky Britové i Francouzi a hleděli využiti třenic o následnictví, které vypukly r. 1835. Jeden z uchazečů se opíral o Francii, druhý  o Velkou Britannii.

Konečně se shodli, že se podrobí rozsudku sultánovu. Sultán vypravil do Tripolska loďstvo s vojskem a jeho velitel pozval Aliho z rodu Karamanova k přátelskému rozhovoru na svou loď. Ali vyhověl, avšak nevrátil se. Turecké vojsko obsadilo Tripolis a jiné přístavy a připojilo tu to bývalou provincii znova k říši. Ani Francie, ani Velká Britannie se neprotivila; vzájemně si Tripolska nepřály, proto souh lasily, že si je sultán vzal.Generální guvernér, uali, jmenovaný sultánem, vykonával nejvyšší moc civilní, soudní a vojenskou. Turecká správa hleděla zabezpečiti karavanní cesty, proto obsadila Fezzán r. 1841, Gadáme  r. 1864 a Gátr. 1874. Obchod měli v rukou židi a Maltézi.

ITALSKÉ SNAHY

Itálie zatoužila po severní Africe, sotva se probudila. Její synové měli osady po celém pobřeží, italština promíšená arabštinou a francouzštinou byla dorozumívacím jazykem plavců, přístavních nosičů a dělníků. Velký vlastenec a politik Giuseppe Mazzini hlásal již r. 1838, že severní Afrika je italská a že je třeba , aby se osvobozená vlast ujala dědictví otců. Bismarck připomínal r. 1866, že je povinností flo rencké vlády, aby si zabezpečila africké pobřeží, dříve než bude pozdě. Vláda neměla chuti do kolonisace, pokud nebylo sjednocení provedeno nejen na papíře, nýbrž i mezi lidem. Ponenáhlu se probouzela u Italů touha po Tunisku, bývalém území kartaginském a první římské africké provincii. Na Tunisko měla zálusk Francie, poněvadž sousedilo s jejím Alžírskem. Velká Britannie o tom věděla, proto navrhl  11. srpna 1878 lord Salisbury italskému zástupci na berlinském kongrese, že by měla Itálie sníti o Tripolsku.

Velká Britannie si nepřála, aby Tunisko a Sicílie byly v těchže rukou. Vládce obou těch to zemí mohl snadno ztěžovati spojení západního Středozemního moře s východním a ohrožovati britskou Maltu a Suéský průplav, po němž Velká Britannie toužila o d r. 1869, kdy byl otevřen.

Itálie nechápala, britských rad nedbala a podnikala, co mohla, aby si Tunisko zajistila. Francie ji r. 1881 předešla, Velká Britannie si následujícího roku vzala Egypt a v severní Africe nezbylo leda Tripolsko a Maroko. Maroka střehla Velká Britannie pro sebe. Francie po něm toužila jako po přirozeném rozšíření svých afrických d ržav, Španělsko se na ně dívalo jako na dědictví po otcích. Itálie naznala , že jsou soupeři příliš silní, proto soustředila pozornost na Tripolsko. Nikdo se o ně neucházel, poněvadž nevyniká ani úrodností, ani nerostným bohatstvím, ani obchodními styky. Náleželo cařihradskému sultánu. Velmoci několikrát zaručily celistvost jeho říše, avšak záruky nedbaly a braly si, co se jim hodilo, jakmile se na skytla vhodná příležitost. Radily Itálii, aby se řídila je jich příkladem. Ministerský předseda L. C . de Freycinet již v červenci 1880 vybízel italského velvyslance, aby se jeho vláda zabývala Tripolskem, v němž by měla nejbližší kolonii. Tutéž nabídku opětoval 11. května 1884 ministerský předseda Jules Ferry. Římská vláda pochopila a jednala .

Italská společnost hospodářských výzkumů vypravovala od konce r. 1881 odborníky do Tripolska, aby zemi zhlédli a prozkoumali. Současně burcovala veřejné mínění, aby upustilo od planých nářků po ztraceném Túnisku a hledalo náhradu. Vláda ji podporovala a zakrátko našla souhlas u Velké Britannie , jejímž přáním se o d r. 1887 ve všech středozemních záležitostech řídila.

Za imperialistické horečky, jež Itálii na začátku devadesátých let zachvátila, se několikráte chystala, že pošle loďstvo i vojsko do Tripolska. Velká Britannie radila, aby vyčkala, až se naskytne vhodná příležitost. Imperialistický záchvat pominul krutou porážkou, již Itálie utrpěla 1. březn a 1896 u Aduy, a nastalo období klidného sbližování se s Francií, jíž italští imperialisté nemohli odpustiti Tunisko.

Velká Britannie a Francie vymezily své oblasti v severní Africe a v Súdánu prohlášením z 21. března 1899. Itálie nebyla spokojena. Obávala se, že j í Francie zamezí cestu z Tripolska k Čadskému jezeru. Francie ji hleděla uchlácholiti, což se jí také vbrzku podařilo. Po světové válce byly uveřejněny tajné smlouvy s Itálií ze 14.— 16. prosince 1900, 10. ledna 1901 a 1. listopadu 1902. Podle nich ponechala Francie Itálii úplnou volnost jednání v Tripolsku, začež se Itálie odvděčila Francii v Maroku . Mimo to se zaručila, že zachová neutralitu, kdyby byla Francie přímo nebo nepřímo napadena jednou nebo více velmocemi nebo kdyby byla přinucena na ochranu svých zájmů vyhlásiti válku. Totéž slíbila Francie Itálii, i bylo již 1. listopadu 1902 patrno, že se Itálie nezúčastní války proti Francii. Velká Britannie projevila téhož roku souhlas s veškerým ujednáním .

Italský útok

Itálie měla Tripolsko zajištěno a konala , co mohla, aby je pokojně pronikla. Římská banka zřídila r. 1906 odbočky v Tripoli a Bengází a podporovala drobný italský průmysl. Vláda posilovala italské misionáře a vymohla , že jí Vatikán přiznal r. 1907 protektorát nade všemi italskými domy, čímž oslabil soutěžící Francii. Italští chráněnci udržovali přátelské styky s čelným i šejchy senúsů a nabízeli jejich velmistru mravní i hmotnou pomoc . Mnozí se domnívali, že si Itálie vezme Tripolsko r. 1908, kdysi Rakousko přivtělilo Bosnu a Hercegovinu. Tehdy nebylo v Itálii chuti k válce a ještě na začátku r. 1911 se veřejné míněni obracelo proti ní. Francie si tou dobou brala Maroko a pronikala od jihu do Tripolska . V červenci vyslalo Německo válečnou loď Panther do marockého Agadiru. Tu se Itálie vzchopila a rozhodla, že rovněž zasáhne. Stěžovala si, že cařihradská vláda nezabezpečila v Tripolsku a Kyrenaice pokoj a pořádek, a 26. září o půl třetí hodině odpoledne jí poslala konečnou výzvu. Požadovala je jí souhlas, aby obě province ihned obsadila a sama zařídila, čeho třeba. Odpověď měla dostati do 24 hodin .

Cařihradští poukazovali, co všechno v Tripolsku od  roku 1909 podnikli. Slíbili, že dají každou italskou stížnost vyšetřiti, a předem zaručili zadostučinění. Tato odpověď v Římě neuspokojila a italsk á vláda, jež svolala vojsko již 28. září, vyhlásila odpoledne 29. září 1911 válku. Tobruk obsadila 4., Tripolis 5. a Bengází 20. října. Řadové vojsko turecké nekladlo odporu, avšak domorodci se chápali zbraní. A přece italská vláda hlásala, že přichází jako osvoboditelka a spojenkyně Arabů. Veřejně oznamovala, že Italové dopřejí obyvatelům Tripolska stených práv a svobod, jaké mají sami, a že se přičiní, aby je spravovali je jich vlastní náčelníci pod ochranou italského krále. Mnozí se nadáli, že vyhlásí protektorát. Neučinila to, nýbrž výnosem z 5. listopadu 1911 si Tripolsko i Kyrenaiku přivlastnila jako kolonie. Britská i francouzská vláda zůstaly neutrální a nedovolily, aby turecké vojsko procházelo a zbraně byly prováženy Túniskem nebo Egyptem.

Italské vítězství

Mírová smlouva byla podepsána v Ouchy u Lausanne 18. října 1912. Ve veřejné smlouvě Turecko prohlašuje, že dává úplnou svobodu Tripolsku a Kyrenaice a že odtud odvolá své úředníky a vojáky právě jako Itálie z Dodekanesu. Předběžným tajným ujednáním si sultán vyhradil právo jmenovati v Tripolsku a Kyrenaice na pět let svého náměstka, aby hájil osmanských zájmů , jakož i vrchního náboženského soudce, jemuž udělí právo, aby ustanovoval místní soudce . Italský král zaručil, že se budou páteční a slavnostní modlitby konati i nadále jménem osmanského sultána jako chalífy. Spolu uznal jeho náměstka ochráncem osmanských zájmů a kádiho vrchním náboženským soudcem s právem dozírati na náboženské nadace. Itálie nenabyla úplné svrchovanosti v Tripolsku a Kyrenaice. Získala ji teprve článkem 22. mírové smlouvy lausanneské z 24. července 1923, jímž se turecká vláda výslovně vzdala jakýchkoliv práv v Libyi, kteréž jméno bylo uděleno nové italské kolonii zákonem z 25. února 1912.

Italský útok zachvěl muslimským světem. Turecko se nemohlo brániti. Velká Britannie nedovolila průchod Egyptem a na moři bylo válečné loďstvo italské silnější. Muslimové vybízeli tripolské souvěrce k odporu a posílali jim peníze, aby se zásobili zbraněmi a náboji.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Libye

  1. Bavor V. napsal:

    Pokud někdo hledá historii současné migrační krize, pak i tady je počátek. Prostě chování velmocí je stále nadřazené.

Komentáře nejsou povoleny.