Vernéřovský hejkal


Dnes nebudou fotografie zvířátek, dnes bude něco úplně jiného.

Dnes budu vyprávět o hejkalovi. To nebyla žádná lidem nápomocná nadpřirozená bytost, to bylo strašidlo zlé a nebezpečné.

obr.1

Nedaleko Kadaně, směrem na Klášterec stávala vesnice jménem Vernéřov (německy Wernsdorf) A domů, do Vernéřova se jednoho zimního večera vracela tři děvčata, přadleny, které byly odevzdat dílo faktorovi. Jenže na zpáteční cestě je zastihla tma. Stromy strašidelně šuměly a hučely, ozývalo se podivné praskání, ale vyděšeným děvčatům se podařilo dojít až na dohled vernéřovské kovárny. Najednou se za nimi ve tmě ozvalo strašlivé zaječení! Děvčata se dala na útěk směrem ke kovárně, jen nejmladší z nich, Róza, příliš nespěchala. Uklidňovala ostatní, že to je určitě její chlapec, který slíbil, že na ni na kraji vsi počká a který je asi chce z legrace vystrašit. Druhá dvě děvčata ji ale neposlouchala, utíkala ze všech sil a brzy se dostala do bezpečí k lidem.

Ráno se ale zjistilo, že Róza domů nepřišla a její mládenec na ni večer vůbec nečekal. A tak ji lidé vyšli hledat. Její rozdrápané a potrhané tělo našli v křoví, kousek za vernéřovskou kovárnou. Bylo zřejmé, že ji dohnal a zabil hejkal…

Snad to byla tahle kovárna, kde děvčata hledala záchranu před hejkalem.

obr.2

Vernéřov čp.6 – kovárna

Nebo to byly tzv. Faberovy chalupy (Faberhütte), kde žili a pracovali vernéřovští puškaři? I k jejich řemeslu kování patřilo…

obr.3

Vernéřov, Faberovy chalupy

obr.4

Tady máte Vernéřov (Wernsdorf) na mapě z 19. století, novější mapy mám bohužel už jen bez Vernéřova

Jak vyplývá z listiny krále Přemysla Otakara II. z r. 1261, založil obec Vernéřov lokátor Wernhard – pravděpodobně kadaňský johanita. Po něm také dostala obec jméno.

A pak se měnili majitelé, za třicetileté války byla obec několikrát vyrabovaná a přehnal se přes ni i mor – prostě jak bylo v té době obvyklé. Roku 1701 Vernéřov získal Václav Arnošt Markvart z Hrádku, který ve Vernéřově, v tzv. Faberových chalupách založil manufakturu na výrobu pušek. Faberovy chalupy představovaly dvanáct domků 2 normální kovárny a 2 kovárny hlavní. V domcích bydleli i pracovali kováři, šroubaři, puškaři, vyrábějící zámky, zbrojíři a pažbaři. Jednotlivé součástky se tam i kompletovaly. Manufaktura začínala v roce 1710 se 4 mistry a 40 tovaryši. Nejvyššího počtu pracovníků bylo dosaženo v roce 1769, kdy tu pracovali 83 řemeslníci. Výrobní značkou vernéřovské manufaktury byla zpočátku písmena „M. W.“ (Markvart-Wernsdorf), později jen .Wernsdorf“. Po polovině 18. století ubývalo vojenských zakázek a rostla konkurence. Hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína, majitel Vernéřova od roku 1740, nakonec začal roku 1772 manufakturu rozprodávat. Nechal jen 2 kovárny, aby řemeslníci, kteří se sdružili do cechu, mohli dál vyrábět ve vlastní režii. Přešli pak na výrobu loveckých zbraní, ale stejně se jim nedařilo a roku 1834 zdejší výroba pušek zanikla.

Roku 1880 byla ve Vernéřově zřízena pošta, roku 1914 německé škola (česká jednotřídka až r. 1937 – měla 37 žáků), roku 1920 byl obce přiveden elektrický proud.

Při sčítání lidí a domů v r. 1930 v obci žilo 1156 obyvatel ve 176 domech. Podle záznamů z roku 1934 zde žilo 26 chalupníků, 41 zemědělců, 21 sadařů, 4 zahradníci, 9 kupců. 7 hostinských, 4 obchodníci s lahvovým pivem, 4 řezníci, 3 pekaři, 6 mlynářů, 2 kováři, 2 klempíři, 4 truhláři, krejčí, 3 švadleny, 5 kolářů, zlatník, pažbař, 10 zedníků, tesařský mistr a 6 tesařů, 3 holiči a 4 horníci. Existovala tu také první česká výrobna rýžových košťat, která zaměstnávala 10 až 14 dělníků. Za druhé světové války zde také působila firma Seidl, která vyráběla dřevěné domy pro potřebu německých koncentračních táborů.

Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a počet obyvatel se pak pohyboval v rozmezí 500-550 lidí. Od r. 1949 zde působilo JZD, v r. 1964 přeměněné na státní statek. V r. 1963 zde byla zahájena bytová výstavba.

Jenže na počátku 70. let vešlo ve známost, že Vernéřov má být vystěhován a na jeho místě má vzniknout úložiště elektrárenského popílku. Přes všechny protesty místních byla obec skutečně zlikvidována a koncem r. 1987 zanikla i úředně (včetně svých osad Mikulova, Pavlova a Potočné)

Nejvýznamnější vernéřovskou kulturní památkou byl barokní zámek s malým anglickým parkem – zámek byl zbořen zároveň s obcí.

obr.5

Zámek Vernéřov z druhé poloviny 18.století

obr.6

Nádvoří vernéřovského zámku

A teď mi dovolte malé zavzpomínání:

Vernéřov byla jednou z mála obcí, která velmi hlasitě protestovala proti plánům na likvidaci. Bouřili se obyvatelé, bouřilo se vedení obce, na svou stranu získali i ONV Chomutov, dokonce i chomutovské OV KSČ a podpořil je i krajský výbor KSČ. To nejsou pohádky, to zcela jasně vyplývá z písemností, uložených v archivu. Už to vypadalo nadějně, když najednou konec – a Vernéřov se začal vystěhovávat a bourat. Nikde jsem nenašla vysvětlení toho prudkého obratu – předpokládám, že to bylo nějaké rozhodnutí z centra, s kterým se nedalo nic dělat.

Ve Vernéřově jsem byla jen dvakrát, už na samotném konci jeho existence. Poprvé jsem tam jela za předsedou národního výboru, mám dojem, že se jmenoval Hejl. Byl to už starší člověk, velice příjemný a velice nešťastný z osudu obce. Líčil mi všechny ty peripetie a nesplněné naděje a bylo mi ho líto, se svou obcí vysloveně žil. A bohužel ji nepřežil: přišel infarkt a byl konec. Svoji roli nejspíš sehrálo i vypětí z boje o záchranu obce a zklamání z neúspěchu,.

Podruhé jsem tam jela s kolegou, přebírat pro archiv písemnosti zrušeného národního výboru. Jela s námi administrativní pracovnice národního výboru, která po smrt předsedy dokončovala likvidaci úřadu. Vernéřov byl komplet vystěhovaný, paní Říhová už bydlela v Kadani. Tak jsme se domluvili a stavili se pro ni naším autem. Nasedla a naložila do auta velikou tašku, plnou sáčků mléka. Vysvětlila nám, že to veze pro vernéřovské kočky. Psi se odstěhovali s lidmi, ale kočky se držely domů a ve Vernéřově zůstaly. A tak paní Říhová jednou-dvakrát týdně nakoupila mléko a odjela do Vernéřova, postarat se o kočky. Když jsme přijeli do Vernéřova, obec byla už liduprázdná, jen u bývalého národního výboru byla na zemi rozestavění spousta misek, mističek a talířků a kolem posedávalo a polehávalo hejno koček, čekajících na paní Říhovou a příděl mléka.

Tyhle dvě vzpomínky, to je pro mne Vernéřov.

obr.7

Socha svatého Jana Nepomuckého pochází z poloviny 18.století. Původně stála na ulici před vernéřovským zámkem, při likvidaci obce byla přemístěna do Kadaně, kde stojí v parku poblíž františkánského kláštera (foto Lukáš Kalista)

Závěr příběhu o Vernéřově je ovšem naprosto absurdní: obyvatelé obce byli už vystěhovaní, domy byly zbourané – a vypukla listopadová revoluce. Všechno se otočilo vzhůru nohama. Zdejší doly, železárny i energetika byly prohlašovány za zbytečné. Nakonec přežily, i když ve značně okleštěné podobě – ale prostor na nové elektrárenské popílkoviště najednou nebyl potřeba. Vernéřov byl zbourán úplně zbytečně! Po velkém přemýšlení bylo rozhodnuto, že na území bývalého Vernéřova se vybuduje průmyslová zóna – dali jí jméno Verne. Tak z obce Vernéřov zůstala jen půlka názvu.

obr.8

A takhle teď „Vernéřov“ vypadá…

(Dodatek: fotky pochopitelně nejsou moje, byly převzaty z webu http://www.zanikleobce.cz)

K-sova

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Vernéřovský hejkal

  1. Hudec napsal:

    Bude z mojí strany trochu podlé roubovat na vaše (jako vždy) milé povídání aktuální záležitosti, ale nedá mi to a předem se omlouvám.
    Proti likvidaci protestovala nejen obec, ale i ONV a (sic!) i OV KSČ, ale centrum ty hlasy občanů (třeba i jemu celkem oddaných – asi) nevyslyšelo a jelo si podle svého. V druhé polovině 80.let !
    Trvalo pár let a bylo po „centru“…..

  2. Miluše napsal:

    Moc pěkné vyprávění, ale se smutným koncem. Je to velmi cenný historický dokument z vašeho regionu. Doufám, že si místní váží této Vaší práce a obdivují vyprávěčské umění, stejně tak jako my. Říkalo se takovým psavcům „písmák“ a každá ves měla svého kronikáře. Je to moc záslužná práce. Patří vám veliké poděkování.🙂

    • K-k. napsal:

      bejvávalo, bejvávalo,Miluško – teď píšu jenom sem.🙂 A víte, že povinnost vést obecní kroniku je daná zákonem? http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-132 Až do vydání tohohle zákona se psaní kronik řídilo zakony z r,. 1920 a 1932…

  3. K-k. napsal:

    ano, pane Hudec – přesně kvůli tomu jsem to tam napsala! Nijak od tématu neodbočujete, Vernéřov byl holt postižen nejen hejkalem. Byla to hezká, čistá a udržovaná vesnice – i když už byla v době mé první návštěvy zpola vystěhovaná. Starosta Hejl byl členem KSČ, stejně jako vedení ONV, o OV KSČ ani nemluvě…

  4. Rosťa napsal:

    První obrázek mě vyděsil. Já myslel, že je to Plavec Štětina a on je to hejkal. Ale ta podoba tam je. A další je takové smutné pro obrovský zásah do životů místních lidí. Ale i to je život.

    • K-k. napsal:

      Třeba jsou příbuzní. Hlasové projevy i škodlivost by odpovídala…

      • Rosťa napsal:

        Chudák hejkal, mít takového příbuzného na duševním klidu nepřidá.

  5. Slim napsal:

    Skvělé! Pro mne jedna z vašich nejlepších reportáží (byť bez fotek). Spojuje žánr poesie a „společenské kritiky“.
    Pamatuju se, jak jsem na jaře 76 poprvé projížděl Kadaň a Klášterec (kde jsem potom byl častěji). To prunéřovské ovzduší, to byla síla. Nemáte nějaké smog-fotky? Ona mlha může na pohled dělat zajímavé, jakoby pointilistické efekty. (Na „počich“ už méně zajímavé)

  6. vittta napsal:

    Já se k tomuhle moc nevyjadřuji, protože u nás tohle nebylo….a tehdy se tak nějak moc necestovalo ani po republice.
    Byl jsem ovšem v Kadani tak před 2 lety, a překvalilo mě, jak krásné je tam centrum.
    Nedalo mi to, a zeptal jsem se nějakého cukrárníka, kde jsem byl na kafi, kde že jsou ti morgoši, co se o nich dost mluví.
    Prý v centru moc ne, ale na předměstí….
    Já jsem byl všude možně, a každé město má takovou svojí (večerní) atmosféru.
    Musím „rasisticky“ říci, že podle mě má na ní zásadní vliv počet morgošů v centru.
    Tak například jsem byl v Jindřichově hradci.
    Centrum doslova žilo, všude plno lidí, restaurace natřískané, po městě chodili páry všech věkových kategorií, na procházku, na večeři….
    To úplně dýchalo….
    Nejprve jsem tak nějak ani netušil, čím to, ale nebyl tam jediný nepřizpůsobivý spoluobčan.
    Krásné město…
    Takový Slaný má také krásné centrum.
    Jenže když jsem tam procházel, tak jsem si zapínal kapsy a litoval, že nemám u sebe pistoli.
    Žádná radostná atmosféra, ale nepříjemný pocit při krásném jarním večeru.
    A to nejsem rozhodně nějaký andílek, ale také mám rád pocit takového „samozřejmého bezpečí“.
    Já skutečně nechci vypadat jako fanatik, co cpe všude politiku a barevné spoluobčany, jenže u sledování těch fotek mě přesně tohle napadlo.
    A tohle bych rád u nás zachoval příštím generacím.
    Alespoň ten Jindřichův hradec!

Komentáře nejsou povoleny.