Místopisná studie


Ve Sborníku historickém vydaném na oslavu desetiletého výročí „Klubu historického“  v Praze jsem nalezl popis prvního území vyšebrodského kláštera. Protože jsem část života prožil nedaleko, ten popis mne zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej nabídnout i ostatním.

Napsal Jan Peisker.

I.

Nejstarší hranice vyšňobrodského panství.

V listin biskupa pražského Jana dd. 1. června 1259, kterou se potvrzuje založení kláštera vyšňobrodského Vokem z Rožmberka, označují se hranice darovaného Újezdu takto:
„. . . Nemus ex altera parte Wlytaue fluminis, uersus occidentem attingens uiam illam, que ducit Helfenberk, Hohenuurt cenobio, quod de nouo fundaui, faciat metam unam; et in parte orientali alia meta transit rinum quendam qui uocatur minor Wlitauich, et ambit pratum Zbyadel, ut idem pratum cum aliis bonis conclusum ipso termino ad dictum cenobium pertineat integraliter pleno iure. Item alia meta in rino Mokri nomine terminetur, qui terminus incipiens a flumine Wlitaua, dirigitur ascendendo usque ad ortum riuu1i iam predicti et inde per montem Hradisch in minorem Wlitauich reuertitur ex directo, et ascendit in illo riuo usque ad altitudinem silue Boemiam et Bauariam diuidentem. Item alia et ultima meta ex ista parte Wlitaue incipiens ab ipsa Wlitauae ascendit per decursum cuiusdam ripe, que Psyn uocatur, usque ad montem quendam Strasedelnik nominatum et ab eo ascendit directe, preteriens metas et terminos uillarum, que uerant Suatomiri, usque ad metas domini Witkonis de Grumlow. Predicto insuper cenobio piscaturas concessit et per has metas distinxit, uidelicet quod mete piscationis iamdicte incipiant a riuo Mokri in flumine Wlitaua et ascendant usque ad metas Witkonis predicti . .
V dalších listinách zakladatelů kláštera (Regesta II. . 224, 225, 201,320), opakuje se toto vyjmenování hranic tu stručněji, tu obšírněji s nepatrnými změnami v pravopisu jmen. V listině Voka z Rožmberka z r. 1260 (Reg. II. 2G1) se potok Mokri neuvádí a místo „predicto  cenobio piscaturas concessit . . . uidelicet a riuo Mokri…“ stoji „Sepe dicto uero cenobio piscaturas dedimus distinguentes sic, quoda prato Zbyadel in aqua Wulta incipiant et ascendant, usque tangant  metas domini Witigonis.“
Místní jména zde uvedená již dávno zanikla a není o žádném z nich známého dalšího dokladu. Přece však můžeme je se vší jistotou umístiti, vědouce, kam až nesáhaly statky klášterní v dobách málo pozdějších. Mimo to jest poloha každého místa v uvedených listinách tak jasně vyznačena, že není ani snadno se mýliti.
(což je tehdejším velice chvályhodným zvykem, který bohužel do naší doby nepřetrval)
Újezd darovaný leží na pravém břehu Vltavy, a byl celistvý. Přes Vltavu nesáhal; krajinu na levém břehu Vltavy Jívovice (Deutsch Gillowitz), Lomy (Fischerhof) a Hradov (Reith) obdržel klášter teprv roku 1277 od Vítka z Krumlova (Regesta II. .). – Východní hranice nesáhala za Vltavici (Waldau), Martínkov (Martetschlag) a Těchoraz (Zichras), poněvadž osady tyto se ještě nacházely v rukou Rožmberských, šla tedy nejspíš podél potoka, od rakouské vesnice Durnau tekoucího až k Martínkovu, odtud pak na východ podél potku Ziehbach zvaného, jenž východně od Včelína (Bauhof ) do Vltavy ústí. – Hranice jižní šla po rozhraní zemském. – O západních hranicích není zpráv.
Jak si předkové naši, nemajíce map a nákresův, při vymezování hranic počínali, známo z mnoha listin,  Objeli neb obešli totiž skutečně celý obvod (odtud slova „Újezd“ a „ochoz“ „) a poznamenali význačná místa, hlavně tam, kde hranice směr měnila, neb přirozené rozhraní opouštěla. Z tohoto stanoviska vykládáme zakládací listiny kláštera vyšňobrodského takto:
Stanovitelé mezí vyšli od místa, dotýkajícího se cesty oné, která vede na rakouský Helfenburg (as dvě hodiny od hranic ložící), tedy východně od hraniční vesnice Lhoty (Stift)“) a šli odtud podle hranic zemských až k potoku Malé Vltavici (Durnauerbach), jejž pak (mezi Mnichovem a Martínkovem) překročili a obešli louku „Sběhadla“ zvanou, takže (podrobně, opačným však směrem řečeno), šla východní hranice od ústi potůčku Mokří (Ziehbach), který ústí vých. od Včelína (Bauhof), podél téhož potůčku (louku Zbyadel „cum aliis bonis“ objímajícího) až k jeho vrchovisku (vých. od Martínkova) a odtud přímo přes vrch Hradiště k menši Vltavici (Durnauerbach) a po jejím břehu až ku hřebenu pomezního lesa. – Od ústí potůčku „Mokří“ (vých.od Včelína) do Vltavy šli dále proti vodě okrajem břehu Bziny (Psyn, Pzyn, Pyzin) zvaného až k vrchu Strašidelníku (Teufelmauer); přes něj dali se přímo, podle mezi dvou vesnic, kdysi Svatomírových (Lindberg a Dobring) a došli konečně místa, odkud vykročili, t j. cesty z Helfenburka do Čech vedoucí (vých. od Lhoty, kde se od té doby stýkaly hranice vitigštejnsko-vyšňobrodské.

cisterciácké vyšebrodsko
Zakládací listy vyšňobrodské vyložil (Ursprung des Zist. Stiftes Hohenfurt, Prag 1814), na svou dobu velmi důmyslně učený cisterciák X. M. Millauer, neúnavný pěstitel místního dějepisu a zakladatel celé školy historické mezi duchovenstvem šírého okolí. Jim děkujeme zacelou řadu namnoze velmi cenných „knih pamětních farních“, v nichž nám zachovali aspoň v opisu neb překladě mnohou českou paměť, jinak ztracenou.
Millauer vykládá : via quae ducit Helfenberk : bey Stift Strassholz, minor „Wlitanich: Tyrnau, auch Kammerbach, Zbyadel: Felder zw. dem Stifte u. Markte – Mokri : Ziehbach-, ad ortum riuuli (Mokri) : bey Martetschlag – Hradisch: Stainwand am Taschenwalde. – „Psyn“ však hledá – nevíme proč – na nynější „Natterwiese“ a dle toho pak Strasedelnik: Haidberg, bey euhäusel im Kienberg. – ville Suatomiri: Limberg, Dobring. – usque ad metas Witigonis de Crumlow: bey Heuraffel (!)
Spletený výklad podal Pangerl v Mitth. d. V. f. G. d. D. in B. IX. Jgg. r. 1870 str. 13. Přijal sice naskrze umístění Millauerova, má však Ziehbach a Durnauerbach (horní tok Malé Vltavice) za totožný (! !) „Der Bach Mokrí… vereínigt sich mit der kleinen Wltawitz“ (!). Listiny však zřejmo praví, že se vlévá do Vltavy.
Stejnou cenu má povídání J. Walfrieda (v Mitth. d. V. f. G. d. D, in B. XVin. Jgg. r. 1880 str. 274., sqq), pověstného vynálezce „der deutschen Bruder (fratres germani) von Rosenberg“ a Siegfrieda „von Moskau“ (z Mostkóv. Viz tamtéž str. 280.) Walfried má zase potok „Mokri za nynější Hammerleuchtenbach (dolní tok malé Vltavice) atd. Zcela lichý výklad přinesly „Památky“ (dil VII. :30S.) : Vrch Hradiště v listinách vyšňobrodských má vykladatel za totožný s vrchem Hradištěm na Boleticku kdesi u Pasovar, jenž se uvádi v zakládací listině kláštera zlatokorunského (Reg. II. . 409.), jenž tehdy prý snad tvořil hranici mezi Vyšiňobrodskem a Zlatokorunskem ! Mokri prý teče kol Svérazi, „takže by severní hranice statku vyšebrodského tato byla: Od řeky Vltavy (u Zátoně) vzhůru jdouc po potoku Mokrém až ku prameni jeho a odtud přes vrch Hradiště až kVltavici (u osady Unterwaldau) a po této až po rozhraní zemské.“ Daroval by byl tedy Vok z Rožmberka r. 1259 dle tohoto „výkladu“ klášteru vyšňobrodskému: Celé Frymbursko (pánů Krumlovských), půl Rožmberska i s Rožmberkem, půl Záchlumí (kláštera strahovského) atd.!

II.

Strašidelník a Svaroh.

Nahoře jsme vyložili, že Strašidelník jest nynější Teufelsmauer. Jest zajímavo, že totožnost místa se zde pojí se shodou ve jméně, neb není pochyby, že jméno Teufelsmauer jest překladem slova Strašidelník. O místě tomto koluje mnohokráte již (nejlépe Lauseckerem v Mittheilungen d. Vereins f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen sv. X. 1872 str. 62.) podaná pověsť, dle které čert, chtěje zátopou stavbu kláštera vyšňobrodského překaziti, kázal svým tovaryšům, aby Vltavu v noci balvany přehradili, sám pak s výše „kazatelny“ (ohromného balvanu na hřebenu Strašidelníka práci tu řídil. Jen ještě balvan a Vltava by byla vystoupila z břehů; v tom zapěl kohout a dílo ďáblovo sřítilo se do Vltavy, kteráž od té doby poseta jsouc balvany (od Lippner Schwebe počínaje) jen pracně a s velkým hukotem (poražený čert prý sténá) ku předu se déře.

(kdo by nechápal, tak Strašidelník se dnes nazývá Čertova stěna a je to nádherná přírodní rezervace)

Teufelsmauer (Strašidelník) leží ti čtvrti hodiny nad klášterem a proto asi by byl čert i bez kuropění účelu nedosáhl. Křesťanský čert nemanipuluje vodou. Nehodí se tedy pověsť naprosto, ani na klášter ani na čerta a byla patrně již dříve než klášter. Tomu nasvědčuje staročeské jméno „Strašidelník“, k němuž ovšem také pověsť se hodí. Pověsť sama vyznačuje jasně zápas zla s dobrem, temnoty se světlem a patrno, že přeneseno sídlo vítězného dobra do kláštera, do stánku křesťanského odjinud, nejspíš asi z blízkého sídla zahynulé neb teprv dokonávající modloslužby. A za toto sídlo mám Hirschberg, jinak Kienberg zvaný. Snad v celých Čechách není místa, kde by příroda sama boj obou protiv názorněji a velkolepěji byla vyznačila, jako zde: Temná roklina mezi pustou stěnou Strašidelnikem (na pravém břehu Vltavy) a lesnatým Hirschbergem, divoce romantická, jejímiž nesčetnými balvany Vltava s ohlušujícím, na hodinu cesty slyšitelným jekotem se déře, byla dojista jevištěm přírodních bojův a jest zejména přímou protivou k Hirschbergu, který na levém břehu do 2900′ se pne. Rozhled s Hirschbergu patří k nejkrásnějším šírého okolí. Zvláště v době bouřky poskytují obě místa velkolepé divadlo. Pak jest roklina a stěna Strašidelník (Teufelsmauerschlucht) strašná, protější Hirschberg v pravdě velebný a pohanský Čech pohlížel asi s něho v posvátné hrůze do děsné rokliny a na rozbouřené nebe.
S Hirschbergem trváme přenesla asi christianisovaná báj kohouta, tohoto stálého průvodce slovanského slunce – Svaroha — posadivši jej na vyšňobrodskou věž. Dle zpráv ze stol. XIV. a XV. slov Hirschberg čili Kienberg po česku Loučovice. Na severním úpatí Hirschbergu leží víska Woraschne. Německý urbář Rožmberský z r. 1598 (archiv vyšňobr.) jmenuje ji Dworazne. České jméno její zachoval nám děkan zátonský P. Bernhard Ortler (… 1826) v zajímavých pamětech své fary. Praviť, že za jeho dob choval ještě archiv farní vetchý urbář dominia zátonského z r. 1552, jenž do r. 1576 byl psán česky (osobní jména zněla Ortlerovi však již „ziemlich plattdeutsch“). Aby paměť o něm zachoval, přeložil jej „so gut es gleng“ do němčiny a jen u několika vesnic připomíná dávná jména česká, mezi jinými též u Woraschne, jež slula „Tvarožná“.
Místní jméno „Tvarožná“ aneb jiné jemu blíže příbuzné v Čechách se neopakuje, za to však přichází v jiných zemích slovanských několikráte.

  1. Tvarožná (po něm. Bosenitz) v okresu brněnském u Lišné. R. 1288 jmenuje se Twarszonicz (prope Weleticz) a r. 1297 Tvarožnic (Regesta II. . 1451 a 1742).
  2. Tvarožná Lhota v okr. hodonínském u Strážnice.
  3. Tvarožná v liptavské stolici u Sv. Mikuláše.
  4. Tvarožná (zz Durandivilla, Durelsdorf neb Duránd. Viz Tablic: Přídavek k zeměpisným jménům slovanském v „Kroku“ r. 1831 str. 131.) ve Spiši u Menhardu.
  5. Tvarožce neb Tvarovce (Horni a Dohiij, ma. Tvaróc (Alsó a Felsó) — (.viz Lipszky) v šaryšské stolici u Tarnó.
  6. Tvorožnica, gubernie a Újezd vologodský při řece Uglě.
  7. Tvórožnjca v záp. Prusích regenc. kvjdziňská (Marienwerder) kraj chójnický (Konitz).
  8. Twarog v Haliči, okr. Nowytarg p. Czarnydónajec.
  9. Twarogi vojewod. Mazowieckie obwod stanislawowski u Węgrowa.
  10. Tworog v pruském Slezsku u Tarnowic.
  11. Tvorogovo, gubernie a Újezd jaroslavský.
  12. Tvarogovo, gub. vologodská, Újezd ustužský, na Dvině.
  13. Tvarogovo, gub. tverská, Újezd korevský.
  14. Tvorožkovo, gub. smolenská. Újezd roslavský.
  15. Tvorožkovo, gub. petrohradská, Újezd kdovský. *“)

Poloh míst ruských a ruskopolských jsme se pro nedostatek podrobných map nedohledali. Osady pruské (. 7. a 10.) jakož i tatranské (. 3., 4., 5., 8.) leží vesměs pod nejvyššími kopci v krajin. Z moravských leží Tvarožná Lhota na sev. úpatí několik set kroků na jjv. zdvihá se však na rovném prostoru pahorek „Padělek“ zvaný, s něhož jest krásný rozhled do kraje.
Co do polohy jeví místa tato zřejmou, ba překvapující podobnosť. Leží pod vrchy, ponejvíce osamělými, s velkým rozhledem do krajiny Na takových homolích obětováno bohům, zvláště slunci.
Jména „Tvarožná“ a pod. jsou (jako tvarogь. viz Jagić Archiv, f. slav. Philolog. IV. str. 424.) topická a měla je místa dříve, než osady povstaly. Můžeme tudíž s jakousi pravděpodobností souditi, že vrchy ony sluly původně Tvaroh,odtud pak přiměřenou koncovkou povstala jména vesnic.
Jméno Tvaroh zdá se nám býti totožné s jménem Svaroh, což asi původně světlý prostor, nebesa  – pak též místo, nebesům aneb jich vládci posvěcené- znamenalo.
Plně nacházíme slovo Svaroh v místních jménech pouze jednou, totiž ves Svarožéno v reg. kdaňské okres starogardský (Cenôva Skôrb. str. 43.). I toto místo leží na úpatí vrchu.
Možnost, že Svaroh a Tvaroh jsou slova totožná, podporuji četné obdoby: Sendražice a Tendražice; Súš (nyní Tusch) a Touš; Sušno a Touše; Sušica (Riek. Verbovsko) a Tušiči (Dubrov.); Sušnje a Tužno; Surin (Petrovar.) a Turin (Varažd.); Svaríšov, Swaryczów (Hal.) a Tworyczów (v král. polském u Zamošće); Svoříš a Tvořešovice; Svržno a Tvrzín; Sverževo (Chorv.), Swiercze (Hal.) a Twierdza neb Cwirža (Hal.); Svarov, Swarowy (plocké vévod.) a Tvary; Sworów a Tworowice; Swory a Tworki (král. Polské), Tvor (pohoří v Bosně); Sweredówka a Twerde (Hal.); Svéráz nyní Tvéraz.
Prostonárodní etymologie hledí temná neb během času ztemnělá slova známým kmenům přizpůsobiti. Mezi změny takto povstalé patří snad též Svaroh — Tvaroh. Možno také, že pokřestění Slované, netroufajíce sobě vysloviti jméno „Svaroh“, pomáhali sobě asi tak, jako náš lid, jenž říkává „čmert“ místo „čert“, „na mou kuši“ atd.
Svědčí tedy jak jméno Tvarožné, tak i poloha její, i báje dosud zachovalá, že na Loučovici (Hirschberg) ctěn byl Svaroh a že snad vrch ten původně též „Svaroh“ slul.

III.

Lutovník a Hostiboh.

Jižně ode vsi Lošan (u Velvar) táhne se směrem na jjv, nedlouhá ale hluboká debř. Na dně jejím teče několik živých pramenů, které v době přívalů se mění v dravý potok. Pravá stráň debře – Lutovník – jest nižší a sráznější a bývala celá pokryta černým lesem borovým, z něhož zbyla nyní jen prostředni čásť. Levý, vyšší svah debře tvořen jest mocným roklinatým vrchem, jehož východní hrbol, nad Vltavou, Hostibejk slov a pěkný rozhled do okolí skýtá. Na jižním strmém úbočí Hostibejka jest jeskyně „Cikánská hospoda“ zvaná. Byla kdysi patrně vyšší a nelze se dna jejího v množství pisku dohrabati. Strop její se opírá o silný skalní sloup. Dle Krolmusa („Památky“ I. [1855] str. 285.) a dle místních zpráv přišlo se zde často na nádoby pohanské.
Jako nad Vyšním Brodem, shledáváme i zde na pravé straně rokle vysoký vrch s jeskyní (jehož jméno boha dobrého – Hostiboha – připomíná), na straně pak levé stráň se jménem zloboha, Lutovník.

IV.

Černík a Bělboh.

Pověsť o Stěně Čertově (Strašidelníku) nad Vyšním Brodem opakuje se skoro doslovně o Čertově Skále pod Kožlany, 3 hod. na sev.-vých. od kláštera plasského, jemuž Kožlany do r. 1238 náležely. (Reg. I. . 945. ) Čert prý chtěl vytopiti Kožlany, zeď však, kterou k tomu cíli potok Javornici přehražoval, kuropěním se sřítila.  Místopis pověsti této není tak význačný jako onen pověsti vyšňobrodské a není snadno určiti, ku kterým místům pod Kožlany pověsť tato se původně vázala. Vezmeme-li však polohy míst, v předešlých dvou statích popsaných, ku pomoci, nacházíme ve jménech Bělbožice a Černíkovice náležitého objasněni. Ves Bělbožice (1 hod. sv. od Kožlan) leží na blízku několika návrší se širším rozhledem na levé straně Javorníce, kdežto pod Černíkovicemi u Hedčan jest celý pravý břeh Javorníce strmý.
Nyní slovou Bělbožice i po česku Velbovice. Tvar tento nemohl povstati z formy „Bělbožice“, ani pomocí etymologie prostonárodní, která nejasná slova hledí vysvětlovati, nikoli však ještě více zatemňovati. Jméno zajisté Velbovice předpokládá původní tvar Bělboh, jenž pak v Bělbov(ice) se přeměnil jako Zbiroh a Ostroh ve Zbirov a Ostrov.
Nepochybně slul některý z vrchův u Bělbožic (na levé stran Javorníce) Bělboh. a protější stráň Černík. Zajímavé analogon nacházíme v Lužici na jv. od Budyšína, hlubokou rokli, jejíž bok levý tvoří hora Biely bóh, čili Bielobóh, stranu pak pravou strmá sráz hory Čorny bóh řečené. (Hawpt a Smolerj : Pjesniki Lužiskich Serbow II. str. 266. & 285. s mapou.)

V.

Třeštiboh.

Hodinku od bývalého kláštera ostrovského, vých. ode vsi Pikovic, vystupuje na levém břehu Sázavy rozsáhlý roklinatý vrch, jehož severní dva hrboly Velký a Malý Mednik slovou. S vrchu toho jest rozkošný rozhled do širé krajiny. Naproti němu pne se s druhé strany Sázavy jih.-záp. od Boholib (prostonár. Voholiby) chlum, nyní „Holý vrch“ zvaný. K řece jest strmý a pustý, tvoře srázné úskalí, četnými jehlanovými balvany jakoby schválně posázené. Sráz tato slov Třeštibok.
Ještě začátkem tohoto století byly dle svědectví pamětníkův i Medníky i nynější Holý vrch – mimo pustou skalinu Třeštibok – pokryty hustým lesem borovým. Řečiště Sázavy mezi Třeštibokem a Medníky poseto bylo nad hladinu říční vyčnívajícími balvany (stopy dosud patrný), které pracně musily býti odstraněny. Místo toto, dosud krásné, vynikalo prý tehdy divokou romantikou.
Krajina tato jeví s místy, v předešlých odstavcích popsanými, překvapující podobnost, zejména však s oněmi nad Vyšním Brodem. Vltava déře se 74 hodiny nad klášterem vyšňobrodským úzkou roklinou, korytem balvany posetým, majíc s levé strany lesnatý vrch Loučovici se šírým rozhledem, s pravé pak strany pustou stěnu Strašidelník.
Sázava teče, rovněž 4 hod. nad klášterem ostrovským, skalinatým (nyní již vyklizeným) řečištěm, majíc po levé stran lesnatý vrch Medníky s rozsáhlou vyhlídkou, s pravé pak strany skalinu pustou Třeštibok.
Sotva chybujeme, čtouce slovo toto Třeštiboh a přikládajíce mu původ bájeslovný. Z příčin, pro které zakládány byly v první dob kláštery v Čechách, nebyla poslední ta, aby zbytky pohanské z kořene byly vyhlazeny a není to náhodou, že kláštery ostrovský, vyšňobrodský a i jiné leží poblíž míst, kde dle vší pravděpodobnosti byla obětiště pohanská.. Jména místní, dobré bohy připomínající, byla tak pečlivě vymýcena, že z nich málo jen se zachovalo. Za to však jména sídel běsů, jakožto duchu křesťanskému neškodná, zachovala se v místních jménech hojněji.
Mezi ně patří též Strašidelník, Lutovník, Černík a Třeštiboh. Jest úlohou srovnávacího místopisu, trosky tyto sebrati a porovnati i co do slovného významu, i co do polohy místní. Pokud jsme tak učiniti mohli, shledali jsme, že jedno schéma několikráte se opakuje: Tekoucí voda; po její pravé straně pustá sráz neb příkrá, černým lesem porostlá stráň, jejíž jméno zhusta připomíná běsa; po levé stran vrch obrostlý, s velkým rozhledem, někdy se jménem neb snad jen epithetem boha dobrého, jako Hostiboh, Svaroh (?), Bělboh. Schéma toto taji v sobě názor dualistický, umisťovaný ovšem nejraději lam, kde příroda sama svěžest a pustotu, jasno a temno, stále spolu bojující, podle sebe postavila.

Bavor podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

25 reakcí na Místopisná studie

  1. NavajaMM napsal:

    Vďaka, zase veľmi zaujímavý materiál.
    U nás na Liptove sa vymedzovali hranice chotárov obcí taktiež v 13. storočí (prvé dochované zmienky o obciach). Z týchto listín ma práve fascinuje, že skoro všetky miestne názvy – dôležité orientačné body – sa dochovali až dodnes skoro bez zmien.

    • Bavor V. napsal:

      Právě ten popis vytyčování hranice mne natolik zaujal, navíc mám k místu vztah 26ti roků života poblíž a práce po celém Krumlovském okrese.

      • NavajaMM napsal:

        Áno, váš miestopis nepoznám, ale hranice chotárov obcí na Liptove boli vždy vytýčené jednoznačnými zreteľnými a logickými bodmi. Niekedy sa stalo, že pisár urobil v latinčine chybu (aj preto, že možno nevedel dobre po slovensky) a na tomto vidieť, ako historici narábajú s prameňmi – s klapkami na očiach typu „co je psáno, to je dáno“.
        Napríklad v Stankovianskej listine je buď chyba alebo zle čitateľné slovo, ktoré historik rozlúštil ako „Likava“ (to bol hlavný liptovský hrad, ale vzdialený najmenej 15 km – očividný zmätok, ale v oficiálnom preklade to figuruje dodnes. Pritom keby historik poznal miestopis, v logickom slede sa na danom mieste nachádza hora a potok „Lipová“. Volá sa tak dodnes ako Nižná Lipová.

        • Bavor V. napsal:

          Přesně na podobné chyby je v tom článku také odkazováno. Popletení potoku Mokrý s jiným potokem na míle vzdáleným by dokázal změnit celé území.

    • jaa napsal:

      Omlouvám se, že se mi „podařilo“ tenhle odkaz dát sem místo o kus dál. Nějak jsem to na liště přehlídla a přišla na to až včil. Je to tak nějak potvrzením, pravého opaku – proč tyhlety historicvké exkurzy obdivuji. Jsou v krásné češtině, popisně dokonalé a srozumitelné a pečlivé. Věřím že i cizojazyčné části jsou gramaticky přesné. Možná nebyli tak uspěchaní nebo nebylo tolik informací… nebo to bylo tím, že to byl ručně psaný originál – který by se musel cerlý pracně přepisovat. Hmm…
      ještě jednou se omlouvám

  2. kchodl napsal:

    Fascinující dokument !

    Přirozeně velmi směšné je totální prolínání češtiny a němčiny, s občasným odskokem do latiny. Hrozná hatmatilka !

    Člověk se nediví českým národním obrozencům, často v českém království naturalizovaným Němcům nebo totálně poněmčeným Čechům, občas z církevních kruhů, že se na to již nemohli dívat a kodifikovali spisovnou češtinu a české vědecké názvosloví ve všech oborech.

    Ale kupodivu, není to jen atribut našich historických písemností, podobným způsobem to mají i žabožrouti a tomíci mezi 17.-19. stoletím. Tam se prolíná angličtina – hlavní námořní jazyk – s francouzštinou – což byl tehdy hlavní vědecký jazyk – a doznívající latinou, občas kořeněnou španělštinou a italštinou.

    Dobrou moderní ukázkou takových „anglických“ textů jsou populární romány série „Master and Commander“ spisovatele Patricka O’Briana o námořnictvu z období napoleonských válek, které jsou asi pro vyšší hodnověrnost psané odpovídajícím jazykem (byť angličtina je jinak moderní), s častými odskoky do francouzštiny, latiny, španělštiny, italštiny – protože všechny tyto jazyky tehdejší vzdělanec nutně musel alespoň částečně ovládat. BTW, natočili podle toho i jeden hezký film, který je zajímavý také tím, že si pro natáčení postavili skutečnou funkční repliku oné historické plachetnice.

    Líbí se mi také staré černobílé mapy se stínováním reliéfu, což nahrazovalo vrstevnice. Ve výpočetní technice se mapová oblast nazývá GIS (Geographical Information Systems), jsou na to programy a speciální databáze se záznamem geografických informací, funkcemi vzdáleností a podobně. Je to poměrně častý problém, takže jsem se s tím několikrát profesionálně zabýval, např. přes ArcInfo, Grass, Oracle GIS, PostgreSQL GIS, …

    Při digitalizaci a převodech starých map se často ukázaly překvapující nepřesnosti, tehdejší geodetické soustavy byly velmi přibližné. Což vadilo zejména vojákům, protože pro nepřímou palbu, houfnicí přes kopec, nešlo trefit „ani stodolu“. Často byla vesnice o pár stovek metrů jinde, než by podle mapy měla být.

    Ještě v 80. letech se přesné mapové informace z těchto důvodů považovaly za tajné a civilní mapy byly schválně zkreslené, u nás to dělal vojenský geografický ústav v Dobrušce. „Posouvali“ na mapě i význačné body, třeba vrcholky kopců, křižovatky, mosty. Podle takových map nešlo nejenom střílet na větší vzdálenost z houfnic, ani amatérsky létat – pod Svazarmem v aeroklubu – ale ani chodit podle map a azimutu. Přestalo se to dělat až po 90. roce, kdy už to díky průzkumným optickým a radarovým satelitům ztratilo význam. Dnešní turistické mapy jsou již přesné.

    • blbíš napsal:

      jen technická poznámečka:
      těm vojákům bych právě kvůli těm vesnicím digitalizoval starý mapy tak, že bych tím originálem ve vhodnej okamžik při digitalním snímání škubl a aby dělostřelečtí mozci byli spokojený, pak bych jim to už jenom ve fotoshopu nabarvil na víc zeleno a do rohů map bych umístil nějaký obrázky vyvinutých děv s patřičnejma měřítkama, aby si je mohli při střelbách odpíchávat …samozřejmě, že do „zaměřovacích“ kružítek!!!

      • kchodl napsal:

        Pozdě, blbíši.

        Jednak je už mají dávno zdigitalizované, jednak moderní zelený mozek – hlavně US provenience – už neví, jak papírová mapa vypadá, viděl to jen v muzeu a možná kdysi ve škole.

        Všechno je počítačově a podle GPS, integrované v navigačních a střeleckých systémech. Polovtip praví, že americký voják při výpadku GPS umře, protože netrefí na základně do jídelny, na ubikaci ani na latrínu. Buzola je pro ně věc, kterou používali staří Číňané a deklinace je asi úchylka podobná homofobii, takže se o tom v politicko-korektní mluvě nedá mluvit, protože takové slovo není ve slovníku.

        Příběhů o zacházení s mapami je plno, ale jeden jsem zažil takříkajíc na vlastní kůži – když v Kanadě kvůli nějaké poruše nešlo na části území GPS, výsledkem bylo zakufrování několika malých soukromých letadel a bohužel i jeden smrťák, protože amatérští piloti neuměli pracovat s mapou a kompasem, snosem větru – tj. dělat navigaci ručně. Což mimochodem tam není tak snadné jak to vypadá, protože magnetický pól je blízko a tak je tam veliká deklinace, která se každý rok navíc mění, takže musíte mít čerstvé mapy, kde to je zakresleno a během letu to stále upravovat.

        Ostatně, nemusím chodit daleko – podezírám přítelkyni, že kdyby ji jednoho dne přestala fungovat v autě navigace, netrefí domů, do práce, prostě nikam. Ono se na to hrozně rychle a snadno zvyká, když Vám to ukazuje a říká, kam máte jet. To je ta moderní doba.

        • blbíš napsal:

          hele, čistě teoretickej dotaz! Je možný, že by si jako dvě GPSky ve dvou autech řekly přes ty svoje různý čipy, že se jako mají jrády a …

          (samozřejmě, že bych si nedovolil ani naznačit= 😀 )

          • NavajaMM napsal:

            GPS ani nie. Luxusnejšie autá už majú radary a adaptívny tempomat. Aj v návodoch k týmto autám je napísané, že ich softvér nie je vo všetkých možných situáciách úplne spoľahlivý a vodič musí stále venovať pozornosť jazde, aby mohol prevziať riadenie…
            Ľudia sú ale blbí. V návodoch dokonca považujú za potrebné napísať, aby sa vodič nespoliehal na radar pri zníženej viditeľnosti, napr. v hustej hmle, a predsa len prispôsobil rýchlosť v súlade s cestnými predpismi.

            • blbíš napsal:

              á sakra, co mi to jen připomíná … no jo, se spolehlivostí to bylo za mýho mládí taky všelijaký, to nebylo jako dneska, kdy toho je i v odpadních vodách habaděj … Takže jestli jsem Tě, Ty můj slovenskej příteli, dobře pochopil, tak dvě GPSky s různýma čipama si klidně mohou říci, že po práci rovnou domů nepojedou a přes ty svý radary se spojí i v mlze? To je prostě neuvěřitelný a nad starcovo chápání.

            • blbíš napsal:

              právě jsem se byl podívat v garáži a … a NIC, jó to není jako u vás na Slovensku !!!

          • NavajaMM napsal:

            🙂 Keď sa tak nad tým zamyslím, šlo by to zariadiť ešte onakvejšie. Tie luxusné vozy majú na všetky strany aj bežné kamery (kvôli parkovaniu) a smerom dopredu dokážu rozoznávať čiary jazdných pruhov a niektoré dopravné značky. Cekom si viem predstaviť, že by rozoznávali tváre okolitých vodičov (dopredu aj dozadu) a tie dve inteligentné navigácie by si mohli za jazdy dohodnúť rande na vhodnom mieste pri ceste. A pre istotu by si vopred zapamätali telefónne číslo zo spárovaného mobilu.

          • kchodl napsal:

            GPSky si to určitě neřeknou – ne že by byly ostýchavé, ale jsou pasivní, nic nevysílají, jen příjmají signály z družic, případně opravný signál z pozemního vysílání.

            • blbíš napsal:

              co Ty můžeš vědět, příteli, co je mezi nebem – Slovenskem a GPSkou

            • NavajaMM napsal:

              Jasné, máte pravdu, ale rozumel som, čo mi pán blbíš chce povedať.🙂

    • Joda napsal:

      Potvrzuji to, co říká Kchodl o zkreslování civilních map. Když nám na počátku 90-tých let vrátili pozemky z JZD, využili jsme možnost nechat si vytýčit hranice (to bylo tenkrát pro restituenty zdarma). Geodeti zoufale hledali bod, od kterého by se mohli odpíchnout (GPS tenkrát ještě nebyla). Já jsem jim nabízel blízký triangulační bod a s překvapením jsem se dozvěděl, že je to ničemu, protože je umístěný jinde, než je uvedeno na mapách.

      • NavajaMM napsal:

        Tiež potvrdzujem. Turistické mapy boli dobré len na to, aby sme vedeli odkiaľ kam idú tie farebné značky. V teréne sa podľa nich dá orientovať až odvtedy, čo ich vydáva Vojenský kartografický ústav v Harmanci.

  3. Ahele napsal:

    Když je řeč o mapách………..
    http://kontaminace.cenia.cz/

    • Bavor V. napsal:

      A chyby se dějí dodnes. Právě v této mapě je místo nazývané Slubice označeno jako Skubice. Shodou okolností právě v oblasti, kterou celkem ještě znám.

      • Ahele napsal:

        Odkaz na mapu jsem sem dala pro zajímavost kvůli rokům snímkování. Jedná se o první polovinu 50tých let. Jinak máte-li na mysli Slubice u Bohdalovic (ČK) , pak je tam skutečně Slubice a nikoliv Skubice, myslíte-li jiné, pak se omlouvám, ale to není podstatné.. Nevím, ale domnívám se, že šlo původně o mapu pořízenou armádou, která byla zpřístupněna až v posledních letech. Přišlo mi hlavně zajímavé, že princip prohlížení (přibližení až do poměrně velkých podrobnosti) je stejný jako např.u Mapy.cz dnes.Takže území republiky muselo být foceno přibližně stejně už tehdy. A to velmi podrobně.
        Když se dívám já, pak vidím svého rodné městečko z dětství a podrobnosti, z nichž některé jsem už dávno zapomněla. 🙂

        • Bavor V. napsal:

          Samozřejmě mám na mysli Slubice u Bohdalovic. Jek píšu, žil a pracoval jsem v těch místech 26 roků.

Komentáře nejsou povoleny.