O Krokovi a jeho dcerách trochu jinak – konec


     Když se řekne Karel Kramář, každý si vybaví českého prvorepublikového politika, člena strany mladočeské a poté národně demokratické. Jenže existuje ještě jistý Karel Kramář junior, který však není synem našeho význačného politika. O něm jsem nenašel zatím žádnou zmínku. Zato jsem objevil jeho literární dílo nazvané KROK A JEHO DCERY, VÉVODSKÁ RODINA PŮVODU ALAMANNSKÉHO. Kramář junior zde rozebírá historii českých bájí a zcela novým vědeckým postupem vyvozuje, že  postavy známé právě pouze z bájí mají historické opodstatnění, navíc jako příslušníci germánských Alamanů. Dnes se zaměříme na výklad Kristiánovy kroniky ve vztahu ke Kosmovi, Čechovi, Krokovi i jeho dcerám

XIV. Krok a jeho dcery v České tradici.

       Ukončivše prováděni důkazu, že lid Krokův byl totožný s lidem merovejským ve středních a severozápadních Čechách, obrátíme nyní pozornost k nejstarším kronikářům, kteří nás zpravují o Krokoví a jeho rodině. Pokládaje ve shodě s Pekařem životopis sv. Václava, sepsaný Strachkvasem (Kristiánem), za nejstarší dějepisné dílo národa českého začnu kap. 2.

       Uvádím počáteční text této kapitoly pro některé zajímavosti, na něž až dosud nebylo upozorněno, dle překladu Pekařova.

       „Slované pak v Čechách, bydlíce na severu, modloslužebnosti byli oddáni, a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete neb vladaře, bez hradu žijíce a jako nerozumná zvířata semotamo se potulujíce, jen po venkově obývali. Konečně morem a pohromami hubeni, k jisté věštkyni, jak pověst vypravuje, se obrátili, žádajíce ji za radu a odpověď prorockou. Obdrževše ji, založili hrad a pojmenovali jej Praha. Našedše potom chytrého a opatrného muže, jenž pouze vzděláváním polí se zabýval, po výroku věštkyně knížetem čili vladařem učinili, jménem Přemysla, davše mu za manželku svrchu zmíněnou věštkyni a pannu.  Takto konečně pohrom a všelikých nemocí zbaveni jsou.“

       Poněvadž právě před tím, na konci 1 kap., mluví Kristián o velkomoravské říši Svatoplukově, která zaujímajíc i Slezsko a Krakovsko, ležela stejně vysoko k severu jako Čechy, nezdá se mi ve slovech Kristiánových: „ipso sub arcturo (na severu bydlíce)“, hledati ten smysl, jakoby země Česká ležela kdo ví jak daleko na sever. Uvedl bych spíše slova tak ve vztah se založením Prahy, o němž hned níže se vypravuje, a smysl textu uvedeného představuji si asi následovně: Čechové, přistěhovavše se odkudsi z Lužice, sídleli nejdříve jen v severní části země české.

        Poukázal jsem už jinde, že dávnou tradici českých Slovanů stanutí praotce Čecha na hoře Řípu lze vyložiti nejspíše jen v ten smysl, že černovlasí a snědí Čechové, potomci to lesghických Džeků, kteří. jsou v tradici representováni oním patriarchou Čechem, delší čas po svém příchodu do naší vlasti (který udal se teprve v době Sámově, ca 623 po Kr.), byli omezeni na neveliké území, táhnoucí se od severních pomezních hor až po Říp, jakožto jižní hranici.Proto také hora Říp tak znamenitě utkvěla v paměti českých Slovanů, arci ne všech, nýbrž specielně jen černovlasých Čechů, jichž území se hora dotýkala. Nebo krom tohoto nevelkého kmene usedli, jak známo, v Čechách ještě jiní Slované: v Poohří Lučané, v Pojizeří snad Chorvati (bezpečně jméno kmene zabravšího Pokrkonoší neznáme), o nichž můžeme skoro s jistotou říci, že nebyli černovlasí a snědí). Od Řípu na jih prostíralo se území německého kmene Alamannů, jež tlakem Čechů, od severu k jihu postupujících, stále se zmenšovalo.

        Slované Čeští, nastěhovavše se do naši vlasti, žili zde ještě nějaký čas polokočovnicky. K tomu asi směřují slova Kristiánova:„jako bezuzdný kůň …. jako nerozumná zvířata semotamo se potulujíce (sparsim vagantes)“, neboť za dvěstě padesát let, jež minula nežli od Altaje postoupili až do Čech, nemohli žít jinak, nežli jako nomádi, aspoň poloviční. Měli sice knížata z rodu Přemyslova (onen Přemysl, choť dcery Krokovy, nebyl asi první kníže z toho rodu, jak poukazuji na to jinde), ale moc jejich byla slabá, neboť pevné správy župní, kterou založili Boleslavové X. stol., ještě nebylo, proto „sine urbe“: urbes ve smyslu hradišť arci znali Čechové už před příchodem do nynější vlastí tak jako i jiní Slované, ale neznali hradišť se stálými vojenskými posádkami a četným (úřednictvem jedinovládce, jaká má na mysli syn Boleslava I. a bratr Boleslava II, píšící koncem X. stol.).

       Teprve sňatkem Přemysla s Libuší, dcerou Kroka, knížete jak jsme viděli, alamannského, došlo ke splynulí dvou říší a dvou různých národů. Sídla černovlasých Čechů, sedících dosud jen mezi Hřenskem a Řípem, pošinula se tím do středu země. Událost ta stala se přibližně v polovici 8. století, či ještě o málo později.

       Nežli tedy postoupili Čechové ještě dále na jih, do Budějovicka a Netolicka, a spolu s nimi i ostatní Slované čeští, Chorvaté a Lučané, do příslušných krajů jižnějších, minulo zase nějaké desítiletí. A tak nedivme se, jestliže archaeologové kostrové hroby slovanské kladou teprve do VIII.- IX. stol. Pro střední a jižní Čechy platí to nepochybně, ovšem pro severní část země (na př. od Řípu na s.) dlužno datovat počátek kostrových hrob stol. VII., nebo není myslitelno, že by právě jen z let 623-700 po Kr. a právě jen na tomto území se nebyl zachoval žádný kostrový hrob).

        Klademe-li Libuši zhruba do pol. VIII. stol. (a datum to je je zatím zcela neurčité, jak při povaze věci této je samozřejmo, takže musíme být rádi, jestli aspoň století správně jmenujeme), byl Strachkvas svými dětskými léty vzdálen této pramáti rodu Přemyslova asi 200 let, po případě jen asi 150 (viz níže). Údaje jeho mají tudíž velkou cenu, a měly by přirozeně ještě větší, kdyby nebyly tak sporé. Poněvadž pak kmen Čechů v dob Libušině prodělává velký převrat ve svém život, an z národa polokočovného stává se usedlým a organisujícím se pod pevnou vládou kolem Prahy, jakožto politického střediska, tedy události s tímto převratem spojené mohly se vštípit tím trvaleji v paměť národa Českého.

       V textu Kristiánově zaráží především označení Libuše slovy: quaedam phitonissa, jakási věštkyně. Nenazývá ji tedy kněžnou jak bychom čekali, kdyby Krok býval skutečně vévodou buď černovlasých Čechů nebo jiného slovanského kmene, v Čechách usedlého. Naopak slůvkem quaedam, jehož zde užil Strachkvas, se patrně projevuje stanovisko české t.j. slovanské tradice z doby, kdy Čechové se zdržují ještě po venkově, v severních Čechách. Tato mimopražská, slovanská tradice vystihuje zde dobře cizí původ rodiny Krokovy, a poněvadž lid tohoto vévody, onino Alamanni čeští, byl počtem i territoriem neveliký, ani nepřikládá dceři Krokově (Strachkvas neuvádí jejího jména ani Krokova) titul vévodský.

       Strachkvas arci, co syn knížecí, mohl dobře znáti pražské tradice o rodu i národu Krokově, třebas neušly mu i tradice venkovsko-slovanské, jež připínaly se k Stadicím a posuzovaly rodinu Krokovu co cizince bydlící delší čas mimo území slovanské. Pražská tradice doby Kosmovy, kdy už nepamatoval se cizí původ národa Krokova, pokládá tohoto vévodu za domácího panovníka Slovanů. Přirozeně, vždyť tento kmen alamannský osadil území pražské okrouhle o sto let před Čechy, tedy v tradici pražské, jejímž nositelem je po delší čas především lid merovejský jakožto domorodý lid kraje pražského, musí se jevit tento lid alamannský i jeho vévodská rodina jako osobnosti domácího původu. Přátelské soužití mezi Čechy a Alamanny, jež bylo důsledkem sňatku Přemyslova s Libuši, mnoho přispělo k zdomácnění lidu Krokova v tradici české.

        Čekali bychom tedy, že i u Strachkvasa toto pražské domácí stanovisko se projeví. Avšak tradice doby jeho, Krokovi a jeho dcerám poměrně blízká, nemohly ještě zapomenout cizího původu lidu Krokova, zvláště když do X. století mohly se ještě udržet zbytky alamannského jazyka v okolí pražském, kde lid ten byl soustředěn. Mimo to vědomí, že Čechové do Pražska se nastěhovali od severu, bylo ještě velmi živé. Strachkvas Přemyslovec pak neuznává ani za dobré, uvést Libuši, zakladatelku Prahy, jménem. Je to pozoruhodný rozdíl mezi Kristiánem a Kosmou, povážíme-li, že tento posledně jmenovaný kronikář obklopil rodinu Krokovu oním velebným nimbem, jenž od té doby po vše časy trvá.

       Vladykové ze kmene Čechů, sídlící na svých dvorcích po venkově, měli bezpochyby o kněžně Libuši, jež nepošla z kmene jejich, ponětí velmi mlhavé, pokud tkvělo v čisté lidové tradici a nebylo modifikováno v pozdějších stoletích knižní literaturou, na př. vylíčením Kosmovým. Totéž platí ještě větší měrou o obyvatelstvu naší vlasti, pocházejícím z jiných kmen slovanských, zde usedlých, jichž sňatek Přemyslův s Libuší se nijak netýkal potud, že v tom čase měli své knížecí rody, na Přemyslovcích nezávislé. Tedy českým letopiscům, sbírajícím nejstarší báje, mohli dát, pokud se to týkalo Kroka a jeho dcer, nejlepší informace potomci Alamannů na Slánsku a Pražsku, kdežto o Přemyslu oráči zase zemanstvo z kmene vlastně -českého, sedící kolem Stadic. To samozřejmo.

       Kdežto tedy Kristián vůbec o Krokovi nemluví, Kosmas má o tomto vévodovi zprávy dosti určité. Ví, že sídlo jeho bylo kdesi v kraji zbečenském, a uvádí tam jakýsi hrad, v jeho době už pustý a lesem porostlý, ve spojení s jeho jménem (kniha 1. kap. 3.)Hrad sám nejmenuje, nicméně soudí se z podobnosti jmen, že jde tu o Krakovec (blíže Rakovníka). Že by byl měl Kosmas tento hrad, jenž v podobě kamenné stál až do nového věku, na mysli, je prapouhá domněnka, nic víc. Mám za to, že kronikář měl na zřeteli jiné hradiště. Uvedeme v dalším doklady pro lokalisování sídla Krokova do okolí města Kladna, nejen dle dvojice jmen Libušína a Kročehlav, ale také, že nádherné hroby ženské s kulturou merovejskou, nalezené u Vinařic, tedy v nejbližším okolí oněch dvou osad, lze krásně uvést ve spojení s Libuší a pannami z jejího dvora, jakož tedy v kapitole, pojednávající o „dívčí válce“, vykládám osadu Kročehlavy jako skutečnou památku na vévodu Kroka, soudím i v tomto případě, že Kosmas, mluv o hrad po něm přezvaném, mínil tuto osadu, která v jeho dob byla už jen pustým hradištěm, ale později osazena obyvatelstvem. Rozhodně Kročehlavy jsou jménu Krokovu bližší než Krakovec.

        Je pozoruhodno, že polohu sídla Krokova a Libušina Kosmas uvádí téměř týmiž slovy. Dle něho hrad Krokův ležel „v lese, jenž hraničí se župou zbečenskou“, sídlo pak Libušino byl „hrad tehda nejpevnější u lesa, jenž se táhne proti žup zbečenské“ (Kosmas 1. 4.). Dlužno i to mít na pamětí, že Kročehlavy jsou od Libušína jen půl druhé hodiny cesty vzdáleny.

       Všimněme si ještě, jak líčí Kosmas (kniha I. kap. 3.) osobnost Krokovu. „Byl to na svou dobu zcela dokonalý muž, bohatý statky vezdejšími, důmyslný v pronášeni rozsudků, u něhož nejen lidé z jeho vlastního kmene, nýbrž i obyvatelé celé země, jako včely v úlu se sbíhali, aby si dávali své pře rozsoudit. Tento velký a vynikající muž neměl mužských dědiců, byl ale otcem tří dcer, jimž příroda udělila dary moudrosti nemenší, než obyčejně mužům“.

       Kosmas o Krokoví nepraví ani, že byl Slovan, ani že by jím nebyl. Nicméně celá souvislost jeho vypravování ukazuje, že prvně jmenovaná okolnost byla mu jaksi samozřejmou. V kapitole právě citované předchází u něho vypravováni o „zlatém věku“ v Čechách, kdy muži vynikající urovnávali po dobrém spory mezi příslušníky svého kmene. „Mezi těmito slovutnými nalézal se muž jménem Krok . . .“ Či měl Kosmas přece temné tušení o cizím původu Krokově? Činí sice rozdíl mezi lidmi kmene Krokova a obyvately celé země Čechů (kteří prý všichni chodili k tomuto muži jakožto moudrému soudci), ale poněvadž Slované v Čechách usedlí dělili se též ve více kmenů, nevyplývá ze slov Kosmových ničeho, což by takovou domněnku činilo nutnou. Přes to nemůžeme však odmítnout a limine možnost druhou, -totiž že Kosmas měl temné upomínky na různojazyčné kmeny, jež sešly se na půdě Čech. Dle dosavadního bádáni svého považuji za jistou existenci dvou národnosti v tehdejších Čechách, totiž slovanské a německé. Krom toho je ale nanejvýš pravděpodobno, že potomci gallogermánských Markomannů byli do doby Krokovy též zastoupeni mezi obyvatelstvem Bojohéma, třebas už jen v roli podřízené. Od nich ale nutno odlišovat lid žárových mohylek, jenž byl zcela jiného jazyka než Gallogermáni, ale také, jak jsem už na to poukázal, asi nebyl slovanský a teprve znenáhla se poslovanštil.

       Tedy mám za to, že pro dobu Libušinu snadno můžeme předpokládat tři nebo čtyři národnosti v neveliké zemi České, nad nimiž ale Slované mají patrnou převahu, ne-li počtem, aspoň dík výbojnosti národa, který ještě nenabyl stálých sídel. Nárůdek alamannský, obklopený tedy zevšad lidem cizím, nemá postavení nijak snadné. Hrozí mu nevyhnutelné podrobení od Slovanů. A tu vidíme, jak okrouhle sto let po příchodu Slovanů do Čech vystupuje v jeho řadách vynikající postava vladařská, muž zkušený, který nejen ve vlastním kmeni požívá nemalé vážnosti ale (možno-li tak vykládat slova Kosmova) i ve sporech mezi ostatními národy Bojohéma dovede uplatnit svou rozvahu i státnický důmysl. Za předchozích asi 150 let, co Alamanni prodleli v Čechách, naskytlo se jistě nemálo rozporů mezi národnostmi této země, jak jsme je blíže označili.

       Ústřední poloha knížectví Krokova usnadňovala úlohu prostředníka v zemi a v zájmu sebezachováni k ní přímo vybízela. Státnickému důmyslu tohoto vévody otvíralo se široké pole. Nepřihlížeje tedy ke zbytkům Gallogermánů a onoho lidu žárových mohylek, jimž oběma bylo určeno znenáhlé odumírání v poddanství Slovanů, rozhodl se přiklonit se k těmto. Proč ze tří (neb í více) kmenu slovanských, v zemi české obývajících, vyvolil si právě jen černovlasé Čechy, kteří snad ani nebyli nejsilnějším kmenem v zemi, toho dnes už marně bychom se hleděli dopátrat. Snad střední poloha vlastních Čechů mezi Lučany a východočeskými Slovany (Chorvaty?) mnoho k tomu přispěla. Tak nebo onak – jisto je, že vznikla tím alliance, zaujímající území podél dolního Labe a část Povltaví na jih až asi po ústí Berounky, která mohla při této ústřední poloze záhy nabýt rozhodujícího postaveni v zemi. Spolek tento byl pak trvale utvrzen sňatkem nejmladší dcery Krokovy s vévodou Čechů Přemyslem.

       Ze slov Strachkvasových : adeunt …. philonissam etc. mohli bychom soudit, že kmen Čechů sám ucházel se o spolek s lidem alamannským, snad za účelem válečné pomoci proti svým sousedům slovanským. Dle Kosmova známého vypravováni však podnět ke sblížení se obou národnosti byl by vyšel naopak od dcery Krokovy, jež majíc potíže se svým vlastním národem, nespokojeným s její vládou, vypravila poselstvo k Přemyslovi do Stadic, chtíc prý povoliti přáni svých krajanů po vladaři pohlaví mužského. Při svém skrovném počtu nebylí sice čeští Alamanni politickým činitelem větší váhy, nicméně nesmíme spouštět se zřetele, že na západ za pomezním hvozdem stál za nimi mohutný národ německý a že okolnost ta — o tom sotva lze pochybovat — byla známa stejně Alamannům českým jako českým Slovanům. U prvých sílila sebevědomí, u druhých nabádala k opatrnosti. Za takových okolností mohla osobnost Krokova, třebas vládl jen malému kmeni, nabývat významu většího, než jaký odpovídal skrovnému jeho knížectví.

      Je povšimnutí hodno dále, že už Strachkvas líčí nám Libuši co věštkyni. Ve shodě s Kosmou, jehož vypravováni je arci obšírnější, an vůbec Kosmas při vši nechuti k oněm pohanským časům, kterou na odiv staví, přece jen o nejstarší pověsti kmene českého jeví co nejupřímnější zájem, pronáší Libuše u Kristiána nejprve jisté věštby a potom zakládá nový hrad, co nové sídlo své i svého manžela. Ale není Libuše jediná, kterou pověst odívá tajemným nimbem věštkyně, stejně projevují se v tradici i její sestry. Kazi jmenuje Kosmas přímo kouzelnicí, podobnou antické Medei a znalou léčivé síly bylin. Mohli bychom Kosmu podezírat, že si Kazi prostě přimyslil co protějšek k antické oné kouzelnici, kdyby nám potom jeho poukaz k pořekadlu českého lidu „toho ani moudrá Kazi nedokáže“ neukazoval nade vši pochybnost, že máme i zde solidní lidovou pověst. O druhorozené Tetě praví Kosmas (1. 4): „Ona učila nevědomý lid uctívat a vzývat víly hor i lesů a zavedla veškeru pověrčivou nauku i modloslužebné obřady; jakož ještě dosud je mnoho sedláků, kteří jako pohané jsou, z nichž ten vodě neb ohni, onen hájům, stromům neb kamenům božskou poctu vzdává; jeden na horách jeden pahorcích obětuje, jiný k hluchým a němým bůžkům, které sám zhotovil, se modlí, aby jeho dům i jeho sama chránili.“

Ale vraťme se k onomu tajemnému ovzduší, jež obestírá osobnosti dcer Krokových. Ono sice samo o sobě nemůže být dokladem cizího, neslovanského původu Kroka i jeho lidu, nicméně při nárůdku, který jazykem a zvyklostmi náboženskými naskrze lišil se od Slovanů, je tím pochopitelnější. Všechno, co vypravuje Kosmas o veliké vážnosti, jíž těšily se dcery Krokovy v národě svém, pak o hrdosti panen z okolí Libušina, vyplývající odtud, že vyrůstaly ve značné volnosti a konečně i o dívčí válce, kde prý dívky zahájily otevřený boj proti mužům, vše to by nasvědčovalo tomu, že v nárůdku merovejském postavení žen bylo značně volnější nežli tomu bylo u Slovanů.

      Slovanská zádruha při svém vysloveném demokratismu, jehož volnosti užívalo hlavně jen mužské pokolení, drželo ženu celkem v tuhé odvislosti. Za poklesky proti věrnosti manželské je trestána žena s barbarskou přísností, jak vyplývá ze životopisu sv. Vojtěcha. Také staročeská právní formule: „žena vězeň muže svého“, dochovaná nám ještě s konce XV. stol., dotvrzuje ono podřízené postavení žen v české domácnosti. Možno, že právě u Čechů byla tato odvislost ženy tužší než u jiných Slovanů, což by snad i mohlo souviset s pokrevní příbuzností tohoto kmene s leghickými Džeky.

U Poláků naopak žena má v rodině postavení význačnější, čehož následkem snad je i známá pánovitá povaha polských žen, vypěstovaná bezpochyby i onou tradicionelní dvornosti mužů k ženskému pohlaví,, kterou Poláci odjakživa se vyznačovali a dosti patrně i lišili od Čechů. Také u Kirgizů, zvláště těch, kteří nejvíce se Slovany altajskýnii se pomísili, vidíme, že žena má postavení celkem volné a vážené, což shoduje se také s theorií mou, že residuum slovanské na Altaji, které časem splynulo jednak s Turkotatary, jednak s Kalmyky, bylo buď původu polského, neb aspoň pokrevně Polákům nejbližší. Tedy, opakuji, u Čechů odvislost ženy od starosty v rodě i od manžela byla asi větší než u jiných Slovanů.

      Zcela jiné postavení v rod má žena u Germánů doby Tacitovy, t. j. u Gallogermánů. Jest známo co vypravuje Tacitus (Germania, kap. 8.) o názoru tohoto národa na ženy. „Vypravuje se, že kterási vojska již ustupujíci a podléhající ženy zastavily vytrvalými prosbami, prsa svá jim nastavujíce a na blízkou porobu svou ukazujíce; neboť té se mnohem úzkostlivěji bojí vzhledem k ženám, takže úspěšěnji ty obce bývají zavazovány, od nichž se mezi rukojmími též urozené dívky žádají. Ano ví, že jest v ženách cosi svatého a věšteckého, i nepohrdají radami jejich a dbají jejich výroků Viděli jsme za nesmrtelného Vespasiana Veledu, jež byla u přemnohých dlouho za bytost božskou považována. Ale i před časy uctívali Albrunu a mnohé jiné ženy, ne z pochlebování, ani jako by je činili bohyněmi.“

      Tedy z vypravování Tacitova vyplývá: 1. vážené postavení žen gallogermanských; 2. jejich schopnost věštecká, patrně u nich častěji se projevující nežli u mužů ; 3. zaručené doklady, že mnohé ženy i zvláště ty, jež byly obdařeny věšteckou schopností), zachovaly u kmenů, z nichž pocházely, dlouho trvající památku pro své vynikající vlastnosti. Všechny tři zřetely jsou tak skvěle zastoupeny u českých alamannů. Dívky z družiny Libušiny dle Kosmy vyznačují se sebevědomím a hrdostí, jež slovanským Čechům, u nichž žena dlouho má v rodě dost podřízené postaveni, je nezvyklá a proto je popuzuje. Pokud se týče bodu druhého, je tu Libuša věštkyně, kdežto její sestry mají výtečné znalosti v oborech tomu blízkých, jedna v bohoslužbě, druhá v léčivých bylinách. Je příznačno, že ač historie česká zachovala nám paměť jen na jedinou rodinu z vévodského rodu, jenž vládl českým Alamannům, hned už v této rodině mezi třemi sestrami jedna je vynikající věštkyní. Můžeme z toho usuzovat, že táž schopnost u žen česko-alamannských vyskytovala se častěji. Konečně nejen Libuša, ale i její sestry zachovaly po sobě slavnou paměť, jež přetrvala plná čtyři století, což stačilo, aby konečně zmocnila se jí knižní literatura a na věčné časy uchránila ji před zapomenutím. Ano, doznejme to upřímně: osobnost Přemyslova v tradici české se dosti tratí proti skvělému zjevu Libuše. A přece nemůžeme říci, že by snad jeho nepatrnost byla toho příčinou. Kdybychom vzali doslovně výrok Kosmy, že on založil všeliký ten právní řád a pevnou vládu knížecí v Čechách, jakž byla v době následující, mohli bychom naopak vidět v Přemyslovi mohutný zjev panovnický. Spíše zdá se, že postavení tohoto vévody černovlasých Čechů ve státečku alamannském bylo dosti podřízené. Ne od něho ale od ní vychází iniciativa k manželskému spojení jích obou. Ne on, ale ona zakládá Prahu, na území, v němž až dosud arci Alamanni byli neobmezení vládci. Konečně i ta „dívčí“ válka, ve skutečnosti asi vzpoura Alamannů proti nadvládě Čechů, neukazuje na velkou moc vévody pražského, když kmen tak neveliký mohl se odvážit odboje — ačli odboj ten nebyl podporován odjinud.

     Připouštím, že pověst zde leccos mohla zkreslit: celek její přece mluví dosti zřetelně ve smyslu mnou právě naznačeném.

     Snad bychom nalezli výklad k tomu. Přemysl po svém otci, pravděpodobně vévodě stadickém, nezdědil vládu nad černovlasými Čechy v severních končinách naší vlasti, která snad připadla staršímu jeho bratrovi, nýbrž jako mladší syn zasnouben dědičce trůnu alamannského a jen s nevelkou družinou svého kmene vypraven do Alamannska, t. j. Pražska potomního. Pak by tedy Přemysl s vojenskou družinou Čechů byl si založil mezi Alamanny v okolí Prahy panství samostatné, zatím co příbuzní jeho vládli i nadále severní oblasti Čechů. Jinými slovy: území kmene českého bylo by se rozpadlo na dvě knížectví. Já arci při znaných rozdílech rasovních, které dělily černovlasé Džeko-Čechy od ostatních Slovanů, Bojohém obývajících, nejsem nakloněn k domněnce, jakoby i nevelké území vlastních Čechů se mohlo rozpadnouti na více panství. Nechuť k ostatním Slovanům (Lučanům, Charvátům), jíž pociťovali asi podobně, jako později spojený národ Český vůči Polanům, bezpochyby bezděčně nutila celý kmen pod jedinovládu.

     Ale zde naskytly se poměry jiné; jedna část Čech splývala s Alamanny v nový národ, zprvu dvojjazyčný, ale dosti brzy zase jednotný. Snahy odšětpné u Čechů nepomíšených s Alamanny docházely tím posíleni — arci pokud Praha, jakési analogon obce Římské, vzniklé splynutím Ramnů se Sabiny patrně jinojazyčnými do té míry nezmohutněla, že mohla pomýšlet na sjednocení všech, černovlasých Čechů. Okamžik ten nastal však teprve ve druhé polovici IX. stol.,sňatkem Bořivoje s Ludmilou, dcerou Slavibora pšovského.

        Strachkvas jmenuje ho comes — snad můžeme ve shodě s našimi dějepisci překládat „kníže“ a rozumět samostatného panovníka. Sňatkem tímto spojeno Mělnicko s knížectvím pražským. Právě existence tohoto zvláštního knížectví na severu zdá se být dosti závažným důvodem, pro předpoklad, že zabráni území Krokova způsobilo dočasné rozpadnuti české oblasti ve dvě panství. Že jinak tato dvě knížectví českého kmene v čas potřeby vystupovala svorně, na př. v boji proti obávaným Lučanům (asi v pol. 9. stol.), o tom netřeba pochybovat. Dle této ovšem jen hypothesy bylo by bývalo knížectví mělnické dědicem někdejšího knížectví stadického, jinými slovy: těžiště státu vlastně -českého bylo by se pošinulo od nejzazšího severu blíže ku Praze. Posunuti to mohlo mít více příčin : přelidnění, jež tlačilo Džeko-Čechy postupně k jihu, dále společnost zájmů, jež obě paralelní dynastie, vzešlé z knížecího rodu stadického, poutala k sobě, konečně — a to v nemalé míře — nebezpečí od Lučanů. Kmen ten za doby Neklanovy (kolem r. 840?) vystupuje s úmyslem zabrat někdejší území černovlasých Čechů na severu pro sebe, a přes kopcovité Středohoří, které dříve bývalo takřka pomezním horstvem stadického knížectví proti jihu, tlačí se k dolnímu Labi. Právě tato okolnost ukazuje jasně, že poměry v tomto státečku vlastně – českém sto let po sňatku Libušině s Přemyslem až do základů se změnily. Sever už dávno přestal být tomuto kmeni,čím mu byl pro prvních 100 až 150 let po příchodu Slovanů do Bojohéma. Vlastislav lucký, zabírající některé župy, osídlené černovlasými Čechy, nemá již co činit s protivníkem v poříčí Bíliny soustředěným, nýbrž krom knížete pražského pravděpodobně ještě s mělnickým. Snad už tenkráte byl to Slavibor, otec svaté Ludmily, nebo jeho nějaký předek. Proč Neklan (dle Kosmy) prodléval za boji s Lučany na Levém Hradci (o Praze se nemluví), mohlo by vést také k určitým domněnkám. Snad tím dokumentováno těsnější spojení mezi Pražskem a Mělnickem. Území ono má však už patrnou převahu nad tímto. Někdejší Stadicko, pozdější to župa bílinská, přirozeně nemohlo dlouho zůstat střediskem vlastních Čechů. Nejen pro svou skrovnost a přílišnou odlehlost od středu Bojohéma, ale také, že hradbou Středohoří bylo příliš oddělováno ode všeho styku s ostatními Džeko-Čechy, usídlenými v dob Vlastislavově už nejméně po území, sahajícím od Středohoří až k Brdům (Hřebenům), ale spíše ještě dále na jih. Čechové, usedlí v poříčí Bělé, pociťovali tudíž záhy svou opuštěnost, poněvadž zvláště Lučané, jejich odvěcí nepřátelé, lišili se od kmene Přemyslova, černovlasého a hodně snědého, dle všeho i plemennými znaky velmi patrně. Zdá se tak vyplývat z Kosmovy poznámky o nemírné hrdosti plemene lučanského, jíž patrně se odlišovali od Čechů. Dějepisec ten staví se tu na stanovisko vlastních Čechů, jimž Lučané byli nesympatičtí, bezpochyby pro své rasovní zvláštnosti, jichž ostří ani společný jazyk nedovedl otupit. Otázka, ke kterému z větších kmenů slovanských bylo by zařadit plémě Lučanů, zajisté teprve čeká na své zodpovědění. Dost možno, že představují haluz Srbů polabských, jež překročivši pomezní přehradu Krušných hor, znenáhla odcizila se tomuto kmeni polabskému, ale na druhé stran těžko přivykala svým sousedům slovanským, černovlasým Čechům.

     Vlastislav postavil si dle Kosmy (1, 10) hrad po sobě pojmenovaný mezi vrchy Meduez a Pripek, na rozhraní župy bílinské a litoměřické, patrně s tím úmyslem, aby rozšířil své výboje na území kmene českého až po Labe a tím Stadicko úplně odřízl od spojení s ostatními Džeko- Čechy. Poříčí Bělé bylo by mu pak padlo za kořist asi tak, jako už po většině kopcovité Středohoří. Nebezpečí bylo příliš zjevné, než aby vévoda Neklan a s ním i onen paralelní (a jen hypothetický) kníže Mělnicka nenapjali všecky síly k jeho odvráceni. Že obyvatelé někdejšího Stadicka (župy bílinské a litoměřické) se energicky vzpírali nadvlád Lučanů, dotvrzuje Kosmas v téže kapitole, pravě o Vlastislavovi, že hrad svůj „obsadil zlými lidmi, aby obyvatele obou žup týrali, poněvadž drželi s Čechy.“

     Zde jsem se rozhodl pojednání Karla Kramáře juniora ukončit. Domnívám se, že na ukázku toho, jak je také možné vykládat dějiny to stačí. Ale pokud se někomu zachtělo další dávky Kramářova fantazírování, poskytnu mu odkaz na příslušné veledílo.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na O Krokovi a jeho dcerách trochu jinak – konec

  1. kchodl napsal:

    Moc pěkné.

    Jestli nakonec staré dějiny národů – a to všech, nejen Čechů – nejsou do značné míry vybájenou pohádkou, manipulací a ideologií. Podle mapování genofondu se skladba obyvatelstva například v české kotlině nezměnila 6000 let, už tenkrát zde žilo obyvatelstvo téměř stejné s dnešním genetickým profilem. Praotec Čech může být dílem fantazie mnoha národních buditelů a spisovatelů. Ostatně, jiné národy, třeba Němci nebo Angličané, na tom nejsou jinak.
    Ony české „rukopisy“ nebyly zdaleka osamocené, o pravosti podobných děl v mnoha národech by se dalo velmi úspěšně pochybovat. Například, ruské „Slovo o pluku Igorově“ hýří četnými bohemismy, však ho také „objevil“ žák Dobrovského, že.

    • NavajaMM napsal:

      Hej, možno je všetko o hodne komplikovanejšie. V starých časoch nemali internet, zato boli ľudia, čo celý život cestovali na veľké vzdialenosti a tí ten internet suplovali. Bohemizmy v „Slove“ by nemuseli byť len dielom podvrhu. Veľká časť Čechov kedysi žila oveľa bližšie ku Kyjevu (Volyň).
      A ešte pripomeniem existenciu mnohých rusizmov v Švejkovi (ako perličku). Švejk je pritom autenticky český, len holt vznikol v Rusku.

    • Bavor V. napsal:

      Jen aby se nakonec nezjistilo, že máme stejný genofond jako migranti…

      • NavajaMM napsal:

        O 100 rokov to môže byť pravda. Ale tá 6000-ročná kontinuita, ktorú spomenul vyššie pan kchodl, tá sa zistila z DNA v hroboch. Z pohrebov po spálení alebo z vojenských potýčok, ak zostali padlí nepochovaní, sa veľa DNA nenašlo – to len znamená, že všetky migračné vlny doteraz na nás nechali len málo stôp, čo môže byť zdrojom slabého optimizmu aj pre túto migračnú vlnu.

    • jaa napsal:

      Ač-li – to nebylo docela jinak. VždYť i to určování úhléíkovou metodou se ukázalo nespolehlivé. A kdo ví jak to je a proč se tak naráz pustili do genového pátrání a inženýrství…. Je o zepár let co nálezy c Egyptě na osamělých místech zjistili existwenci lidí – vůbec ničemu neodpovídající a do známé časové osy nezapadající. Takže kdo ví – on už ten výzkum zjišťující odkudže evropané pocházíme – mohl být zmanipulován – pro účely a doby pozdější…. Je spousty nálezů co do ničeho nezapadají a většinou se o nich mlčí.

      • kchodl napsal:

        Ano, v tom máte nepochybně pravdu. Ona je věda a „věda“, podle objednávky.
        Některá nezapadající fakta jsou mlčky pomíjena. I přímých falsifikací je plno.

        Například, kolem čiré pavědy antropogenního globálního oteplování, kdy jistí výtečníci vyčetli teploty z letokruhů jednoho stromu, ačkoliv mnoho ostatních stromů na stejném místě ukazovalo úplně jiné hodnoty. Takových věcí je spousta.

        Nějaké teorie o dávných mimozemských civilizacích, o návštěvách z vesmíru, jsou sice pěkné, ale skutečný důkaz není.

        Ačkoliv …
        Před lety jsem byl v Jižní Americe a zaskočil jsem k jezeru Titicaca. Když už jsem tam byl, nemohl jsem nenavštívit Pumapunku, to je kousek, asi 20 km. A to mou vědecky skeptickou dušičkou opravdu otřáslo. Jsou tam vyloženě inženýrsky udělané díly do nějakého obřího stroje, určitě pomocí nějakých obráběcích technologií – dnes by se použily počítačem řízené CNC stroje – z velmi tvrdého dioritu. Co to je, nikdo neví. Náboženské předměty to zcela jistě nejsou, součást stavby také ne. Skoro se člověku vkrádá představa, že tam, 3800 m. n. m., někdo opravoval hvězdolet a tyhle zbylé díly vyrobil navíc. Viděl jsem už plno divných věcí, no ale tohle mě vážně šokovalo.

  2. Petrpavel napsal:

    Stávají se náhodné věci které bych jiným nevěřil, ale když se to stane mě?
    Není mým tajemstvím, že zprávám na ČT se obloukem vyhýbám, sleduji jen když vím, že je tam pozvaný komunista, což je tak jednou za týden. Ale stalo se mi nedávno při probírání se nabídkou že jsem zaslechl odpovědi jednoho respondenta nevím už jakého pořadu ČT které mě zaujaly svou erudovaností a briskním uvažovaním, a vydržel poslouchat do jeho konce. Se ženou jsme pak konstatovali, že toho psychologa už na ČTurčitě nepozvou. A hle, čtu dnes na PL :
    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Psycholog-ktery-nazory-na-migraci-desi-hlavni-proud-dostal-pry-zaracha-v-televizi-Lide-nejsou-hloupi-obrati-se-to-proti-vam-varuje-cenzory-438868

    • Petrpavel napsal:

      Ještě z diskuse tam obecně platná rada :
      „Je to jednoduché. Evropu osvobodili Američané, Plzeň rozbombardovali Němci, Rusi jsou větší nebezpečí než IS, imigranti zachrání Evropu… Stačí si všechno inverzně převrátit a máme zaručeně pravdivé zprávy. Že vás nezvou? To by bylo poslední co by mě bolelo. Já bych se spíše nezahodil, abych do takové tv lezl.“

      • Rosťa napsal:

        Dost by mě zajímalo, jestli ti všichni wollnerové, tvarůžci, karasi, fridriši, dolanští ….. jsou tak otrlí a mají těžce na salámu, že jimi lid obecný veřejně pohrdá? Já bych chodil kanálem a snažil si najít práci, za kterou bych se nemusel stydět.
        Světem proběhla zpráva, že zemřel Cassius Clay alias Muhammad Ali. Já box nemusím, nicméně když byla příležitost, tak jsem ho sledoval. Jeho kecy ne, ale mezi provazy to byl genius. Něco jako Messi na trávě.

        • Bavor V. napsal:

          Zahraniční obrázkové weby se předhánějí v uveřejňování jeho výroků. Je na nich znát, že vyhrával, protože dostal do hlavy mnohem méně úderů než jiní a zůstal mu zdravý rozum.

          • Rosťa napsal:

            Měl jsem na mysli ty předzápasové, kdy se soupeři uráželi a zesměšňovali. V běžném životě to měl srovnané. Nepořádek měl krapet v manželkách a milenkách. Proto asi přešel k muslimům.

        • jaa napsal:

          Many jsou holt many……a klanění se modlám /včil ejůnijním/ mají v genech – s tím se nic nenadělá…zase tolik kanálů, kterými by se dalo chodit není…..

    • Petrpavel napsal:

      Podíval jsem se po dlouhé době na youtube.cz ve snaze najít nějakého „Brančíka“ v ČT. Je jich tam víc a jsou tam desítky, asi i stovky, možná tisíce ukázek z manipulací a „nepovedených“ rozhovorů na ČT. Když už jsem tam vlezl tak jeden z nich a další už nezvaný :

      A pro mě zase na dlouhou dobu konec. Má to smysl stále si dokazovat to co dávno vím(e)? Omlouvám se za zamořování tak jasnými a zřejmými záležitostmi …

Komentáře nejsou povoleny.