O Krokovi a jeho dcerách trochu jinak

     Když se řekne Karel Kramář, každý si vybaví českého prvorepublikového politika, člena strany mladočeské a poté národně demokratické. Jenže existuje ještě jistý Karel Kramář junior, který však není synem našeho význačného politika. O něm jsem nenašel zatím žádnou zmínku. Zato jsem objevil jeho literární dílo nazvané KROK A JEHO DCERY, VÉVODSKÁ RODINA PŮVODU ALAMANNSKÉHO. Kramář junior zde rozebírá historii českých bájí a zcela novým vědeckým postupem vyvozuje, že  postavy známé právě pouze z bájí mají historické opodstatnění, navíc jako příslušníci germánských Alamanů.

     Již začátek spisu se věnuje původu Českého národa, když poukazuje na své jiné dílo „Nové doklady pro pravlast Slovanů na Altaji, Budějovice, 1919,“ v nichž mimo jiné probírám jednak překvapujici shody jazyka slovanského s tureckými dialekty, pokud se týče lexikonu, mnou nově objevené, jednak provádím dále jazykozpytný důkaz o původu Čechů z lesghických Džeků, jichž částečka neodnárodněná dodnes sedí na Kavkaze, a to opět na základě nápadných shod lexikálnich, poukázav už dříve na podobnosti mezi slovanským jazykem a skupinou džeckou (jazyky Džek, Buduch, Chinalug), pokud se týče stavby grammatické.
     Výklad litevského geležis železo, a tohoto posledně jmenovaného slova slovanského z pratvaru džeko — budušského gilag, gilang (Džek. ilangh. Bud. jilagh) je jistě vedle jiných dvaceti nápadných shod lexikálních mezi slovanským jazykem a skupinou džeckou tak přesvědčivý, že sotva kdo může ještě dnes popírati pravdivost theorie mnou pronesené o původech z lesghických Džeků, sedících od ca 800 p. Kr. až asi do doby Ptolemaeovy (2. stol. po Kr.) západně od Altaje a severně od Balkaše.

     Tady je nutno podotknout, že tzv.lesghické kmeny skutečně žijí na místech, která Kramář uvádí. Patří mezi ně Čečenci, dnes už vymřelí Avaři, Kasimuchové či Darghové. Další svůj odkaz věnuje dalšímu svému dílu a  své vlastní teorii  o původu a stěhováni se Gallů z pravlasti do Evropy dle mé zcela originální theorie, dle níž prasídla Gallů nalézala se při východním pobřeží Aralu a na přilehlé části stepi Kirgizské
     Tvrdil-li jsem ve zmíněném spise svém, že jména v Krokově rodě se naskýtající jsou původu lesghoaramského, t. j , že náležela v minulosti po většině národům, mluvícím jazyky příbuznými s dosud zachovanými lesghickými na Kavkaze, tedy trvám na tomto názoru dosud. Arci pozměnil jsem své stanovisko ohledně některých kmenů gallských a gallogermánských (t. j. oněch Germánů doby římské, o nichž píše Caesar, Tacitus a j. a kteří nemají s dnešními Němci, Skandinávci, Angličany atd., krátce s Germány dnes tak zvanými, nic společného, a mluvili nejspíše jazykem jen dialekticky odlišným od gallského v ten smysl, že sice původně namnoze pocházeli z čeledí lesghické, ale v době historické následkem odnárodněni mluvili už jazykem gallským. Svou domněnku, jakoby Alemanni před svým poněmčením byli mluvili lesghicky, pozměňuji v ten smysl, že v dob historické byli Gally (Gallogermány), ale před tím Lesghinci, tudiž dvakráte změnili svou národnost, než se stali Němci.
     Poněvadž ale dovozuji současně džecký, t. j. lesghický původ Čechů, a vedle toho i týž původ (ovšem z jiné skupiny lesghické, jež v celku čítají dvacet různých jazyků) jmen, která vyskytují se v rodě Krokově, mohl by někdo mylně se domnívati, že tento rod přece pocházel ze kmene Čechů a mne vinit z nedůslednosti. Že rod Krokův nebyl českého původu a Čechům nevládl, nýbrž jinému národu ve středu Čech usedlému, vysvitne z úvah v následujících kapitolách obsažených.

Ostatně do míst, která jsou považována za kolébku Slovanů, Kramář umisťuje předky dalších kmenů: V tom čase sedí Frankové, utajení pode jménem Anartofractů v západní Haliči a Varšavsku.

Proč nejsou Alamani původně Němci, je vysvětleno následovně: Známe tři kmeny gallské, v jichž jménech opakuje se slůvko=mani: Cenomani, Markomani, Alamanni. U prvého kmene je gallský původ nepochybný, dva další jsou až dosud omylem pokládáni za Němce (Germány), ale pro mne je jejich původ gallský (i gallogermánský, pokud je tu možnost, že později stykem s Gallogermány se přizpůsobili tomuto gallskému nářečí) nepochybný.
     Cenomani, doložení už mezi Gally severní Itálie, jsou nám dokladem, že element -mani vyskytuje se už ve starší fasi galské, tedy od konce 5. stol. před Kr. Je možno, že slůvko to je původně gallské. Ale jedna okolnost by nasvědčovala i druhé možnosti, totiž že jméno se složkou -mani přišlo ke Gallum odjinud a od Thráků už svrchu zmíněných. Přivádí mě k tomu rovnice Omani sive Manimi, kterážto obě jména náležejí, jak se pravděpodobně usuzuje, jedinému kmeni, sedícímu na hor. Poodří.
     Na území jižně od Burgund ve východní Germanii zná Tacitus (Germ. 43.) kmen Manimi, kdežto v těchže koninách Ptolemaeus (2, 11, 18.) jmenuje Omanny (Omanni). Obě tato jména bývají pokládána za korruptelu jednoho a téhož, ale věc není tím vyložena, ježto obě jména se zvukem příliš liší, než aby pouhým přepsáním byl vznik jejich vysvětlen. Pokud mne se týče, pokládám za velmi nesnadné, rozhodnout se pro stotožněni obou jmen, nebo pro rozlišování dvou kmenů a nechávám tu věc nerozhodnutou, tím spíše, že v tomto pojednáni mém hraje úlohu zcela podružnou. Nicméně stotožněni obou jmen pokládám za dost pravděpodobné z následujících důvodů:
     Na základě bohatých zkušeností, jež jsem získal při srovnáváni jmen místních a národnostních všech dílů naší země (třebas dotyčné dílo mám pořád ještě v rukopise), analyzuji jména, o něž tu jde, jakožto Mani-mi a O-manni. V prvém z nich zastoupen je plurálový suffix — mi, velmi rozšířený v jazycích lesghických na Kavkaze, ale indoevropské čeledi naprosto cizí. O výklad praefixu o při druhém jméně pokusím se hned v následujícím. Obě jména mají tedy společný kořen man, známý nám dosud jen z jazyk indoevropských ve smyslu „muž, člověk“. Ale ovšem, poněvadž, jak už častěji jsem ukázal, Indoevropané vyvíjeli se v nejtěsnějším styku s jazyky lesghickými i praefixovými (na př. skupinou gruzínskou), mohlo totéž slovo zabloudit i do jiných čeledí jazykových. V tom smyslu možno jméno Mani-mi „lidé“, (srv.mj názor o původním významu jmen národnostních) pokládat za původně ryze lesghické.

Část výkladu vynechám , protože není až tak důležitý. Zaměřím se na Krčmářův výklad slov Alamann a Omann jakožto slov významově totožných. Pro nás je závažnější, že Omanny lze co do jména stotožniti s Alamanny. Nehledě k tomu, že i archaeologicky lze dokázat starší sídla porýnských i českých Alamannů (lidu Krokova), kdesi u Karpat, máme tu i důkaz linguistický. Al je jedna z více variant gallského členu určitého. V bretonštině známe tyto: al, ar, an. An užívá se před samohláskami a souhláskami h, d, t. n; ar před ostatními souhláskami vyjma l a před y; al před l. V nářečí trécorois’ském rediguje se al i ar často v ë. Avšak v témž nářečí odpovídá někdy o diphtongu, au v cornouaillais (dialektu bretonštiny). Tak při tvoření plurálu příponou u (v nářečí leonais’ském), au (čili aou dle francouzské transskripce; v cornouaillais’ském nářečí), o (trécorois’ské). Okolnost tuto nutno míti na zřeteli, ježto při starých gallských jménech národnostních setkáváme se při členu al a ar s varianty ,au a o.
     Známo, že moderní franština důsledně pozměňuje skupinu al v au, jež vyslovuje jako ó. Ježto ještě nikdo nepopřel, že na vytvářeni se franštiny měl krom Iberů (a snad ještě jiných praobyvatel) silný vliv živel gallský, jenž až do Caesara vládl nad celou t.zv. Gallií Zaalpskou a tudíž velkým množstvím lidu byl zastoupen v této zemi, tedy leží na snad domněnka, že i ona obměna al-au-u je jedním z mnoha jiných projevů jazykové individuality kmene gallského.
     V národnostních jménech Gallů starého věku setkáváme se se členem určitým (co praefixem) v těchto variantech: al (srovnej Allo-broges, pak Ala-manni), ar (Ar- verni, z čehož pozdější výslovnosti vzniklo Auverni, Auvergne; .Are-morici), au (Au-lerci Cenomani), nebo konečně o (O-manni místo Au-, Al-, Ala-manni). Tím jsme u věci samé: Omanni je totožno s Alamanni nejen tím, že Cenomani francouzští připomínají slůvkem -mani Alamanny, ale také, že Aulerci, podkmen Cenomanů francouzských i členem au se druží ke skupin Alamanni – Aumanní – Omanni. Ostatně bližší vztahy Cenomanů-Aulerců k českým Alamannům seznáme ještě v jedné z následujících kapitol srovnáním města Vindinum, naleževšího onomu kmeni francouzskému, se záhadným národem pravěkých Čechů Cinu – Vidini.
     Okolnost, že al, ar, an v galštině značí stejně jednotné, jako množné číslo, jen potvrzuje správnost tohoto pojímání, pokud se týče jména Alamanni. Poněvadž pak i plurál gallský tvoři se (vedle mnoha jiných způsobů) i částicí u (ve francouzské transskripci ou), na př. krip, kríb „peigne“, plur. krib-u, nebo iu (you ve franc. transskripci), na př stalaf-iu „volets“, brezel-iu „guerres,“ miz-iu „mois“, tedy Alamanni-= Alamaniu, Alamannu, (původně co „die Mannen, Männer“) je plně vysvětleno a dotvrzeno jako tvar plurálový.
     Pro gallský pvod jména Omanni mám končeně i ten skvělý doklad, že jméno to dosud existuje mezi obyvateli Velké Britanie. Tak na př. člen českobritské společnosti v Londýně, jenž mimo to je členem parlamentu a professorem, dobrý znalec českých dějin, sluje C. W. C. Oman. Povážime-li, že .Anglosasové vznikli splynutím Sasů s gallogermánskými Angly, kteří byli haluzí velkého národa Suebů tak jako i Alamanni-Omanni, nemusíme se ohledně původu tohoto jména rodového uchylovat ani k oněm Gallum, kteří až do vpádu Anglosasů tvořili většinu lidu v britském dvojostroví a můžeme rod Omanů v Britsku odvozovat od oněch Anglů Gallogermánských.

Nyní opět přeskočím část povídání o původu Alamanů a jiných –manů a dostanu se přímo k tomu podstatnému: kapitole nazvané „Jméno Krokovo“
Ve spise vícekrát už zmíněném uvádím paralely ke jménu tohoto vévody. Jsou to osady Croceae (Pausan. 2, 3, 5), Crociatonum (Ptol. 2, 8, 2, 5) a Crococalana (It. A. 477). Prvá z nich se nalézala ve starověké Laconii a bez váháni přisoudil bych ji předřeckému obyvatelstvu této provincie. K tomuto náleželi Cynurové, Lelegové, snad i Minyovci a později přidružili se k nim Achajové, jež pokládám za kmen původně lesghický, nehellenský. Ve spise teprve chystaném k tisku, jehož obsah jsem stručně naznačil dokazuji na mnoha přikladech, že Indoevropané, přišedše do Evropy, jen po řídku zakládali nové osady a dávali jim jména svých rodů. Nebylo toho třeba, poněvadž nalezli již husté osídleni staršího lidu, jednak lesghického, přišlého branou Uralskou, jednak kmenů, příbuzných dnešním Jihokavkazanům a Negrům sudánským, kteří přišli do našeho zemědílu přes Malou Asii nebo z Afriky přes Středozemní moře. Tedy chovám naprosto jisté a nezvratné přesvědčení, že daleko největší část jmen místních v Evropě, především osad, nepochází od Indoevropanů. Také i této osadě lakonské přisuzuji původ lesghický. Dórové, vniknuvší do Hellady koncem 8. století př. Kr. (dle mého datováni), představují první invasi hellenského lidu, jež starší lid achajský ujařmila a znenáhla pořečtila. Potomci oněch Achajů sluli Lacedaemonii i Lakones, na rozdíl od panující hellenské vrstvy. Vyskytá se však i vévoda německých Alamannů Crocus, připomínaný od římských dějepisců k r. 306 po Kr. Panovník ten, prodlévající toho času v ležení římském, přispěl s vojskem alamannským nemálo Konstantinovi k nabytí císařského stolce. Uvádím tohoto knížete Alamannů už nyní, abych mohl poukázati na některé zajímavé paralely pokud se týče místních i rodových jmen.
     O Alamannech viděli jsme, že povstali pravděpodobně poněmčením gallského kmene Omanů, usídleného v dnešním Pruském Slezsku. Ale gallští Omani (správn Almani) vznikli odnárodněním kmene prvotně lesghického (viz níže kapitolu, pojednávající o původu jména „Libuša“). Zdá se, že jméno Krok roznášel v těchto severních zemích Evropy na rozdil od lakonské osady Croceae, již přičítám založení od Lesghinců achajských) lid jiného původu, totiž Gallové. Všimněme si polohy obou osad, o které se tu jedná. Crococalana leželo v jižní části pohoří Penninského, jižně od nyn. Sheffieldu, tedy v blízkosti oné skupiny gallských kmenů, po niž zbyli dnešní Kymrové walesšti (vých. od nich), kteří jsou nepochybní potomci pogallštných Kimmer původu lesghického, kdysi jižní Rus obývajících.
     Podobně Crociatonum, osada Venelů, byla v blízkém sousedství velkého spolku Belgů a j. kmenů v severní Francii bydlivších, kteří, jak jsem ukázal, rovněž děkují za svůj původ odnárodněným Kimmerům, Trerům a j. lesghickým kmenům Skythie, na př. Neurům.
      Při rozboru jména Libuša ukáži i na jiné okolnosti, jež by mluvily pro kimmerský původ.
     Avšak Crociatonum leží i v blízkém sousedství Cenomanů, a sice jeho jedné větve. Aulerků (na s. od nich). Na těsné vztahy obou jmen, Cenomani a Alamanni, k sobě poukázal jsem už v kapitole I. a poukáži ještě níže. Tedy i tato okolnost mluví zase pro někdejší gallské příslušenství Alamannů. Na území Coritavů, jimž patřila osada Crococalana, byla ve starověku ještě osada Danum.
     Kosmas, veden jsa podobnosti jmen, uvádí jméno Kroka, otce Libušina, ve spojeni s jedním hradem v žup zbečenské, jejž ale nejmenuje. Podobně staří kronikáři polští snažili se vysvětlit jméno osady Krakova od bájeného Kraka a k vypravování takovému bylo u nich bezpochyby o to více podnětu, že už znali českou pověst o Krokoví.
     Avšak jako není pochyby, že náš Krok je osobnost naskrze historická, tak jako jeho dcera „čarodějka“ Libuša, tak zase ony polské báje o Krakovi zdají se být nechutnou smyšlenkou dob pozdějších“).
     Jde tu o nomenklaturu neslovanskou, odvozenou od lesgh.koř. kark, jenž, třebas byl kořeni „krok“ co do původu zcela blízký, náleží přece jiné skupině jmen taktéž lesghických.
     Náleží sem dále čarodějka Krokodike, o níž se zmiňuje Arrian. (Eustathius k Dionysovi Perieg. v. 322, srv. Müller Geogr.U. 274.). Arrian totiž ve své „historii země Bithynské“ vypravuje o čarodějce jakési původu thráckého, a přirovnává ji co do znalosti léčivých bylin k jiným čarodějkám, Medei, Agamedě a zvláště ke „proslulé“ Krokodice. Médea i Agamede, tyto pedhellenské postavy řeckých mythů, náležely dle mého nazírání Achajům neb jiným příbuzným kmenům původu lesghického. K téže čeledi příslušeli však i Thrákové, přistěhovalí ze stepi Kirgizské (a sice nejspíše z okolí Balkaše). jméno Krokodiky tvoří jednu skupinu s Eurydiké, kterážto žena, vystupující v mythu o Orpheovi, byla stejně jako Krokodike původu thráckého. Tedy složka dike představuje v obou případech slovo téhož významu. Z toho vysvítá dále, že jsme oprávněni ve jméně Krokodiky oddělit složku Krok, čímž nalézáme toto pozoruhodné jméno doloženo též u Bithynů maloasijských.

     Krok povstalo nepochybně ze staršího Korok. V tomto starobylejším zněni máme doloženo jméno, o něž se tu jedná, ve dvou osadách, a to na Iraně v Drangianě jakožto Coroc a Corocondama (Strab. p. 494), osada v království Bosporském mezi městy Sinda a Phanagoria, nyn. Taman. Dnešní název (srv.Taman s dáma) ukazuje, že jsme oprávněni oddělovat Koroko-n-dama.
Osady Coroc a Corocondama přivádějí nás však ještě k jednomu kmeni, jehož jméno zdá se být téhož původu jako oněch osad.
     Ke spolku Markomannů (Forbiger III. 302.) náleželi ještě jiné kmeny usedlé v Čechách nebo blízkém sousedství. Byli to Baemi, Sudeni (Sibini ?) a Adrabaecampi (Ptol. 2, 1 1, 24.), dále pak Baenochaemi, Batini a Corconti (Ptol. 2, 11, 20.)
     Poslední z uvedených kmen dal jméno pohoří Krkonoším, Jak se obecně za to má, tato okolnost nás pak opravňuje klást sídla Corcont do zmíněného horstva (snad po obou svazích hlavního hřebene).

Krokovou dcerou byla samozřejmě Libuše. A jak se Kramář vypořádává s jejím jménem i touto údajně historickou postavou?

     Jméno této česko-alamannské kněžny srovnával jsem už před více lety se jmény osad: Turris Libyssonis (Plín. 3, 85.) v Sardinii, Libyssa (Plut., Plín. etc.) v Bíthynii a mimo to s osadami dodnes v Čechách existujícími: Libuš (okr. král. Vinohrady), Libouš (okr. Chomutov), Libšice (okr. Dobříš) a ještě jedny Libšice (okr.Velvary), konečně Libušin u Kladna. Pokud se týče původu všech těchto osad (krom Libušina), pokládám je dnes s úplnou jistotou za pozůstatek lidu lesghického, který stěhoval se v době ca 1100 před Kr. branou Uralskou do Evropy. Bylo by velkým omylem, vidět v nich osady původu slovanského, k čemuž snadno zavádí podobnost s osobním jménem Libuša, až dosud mylně pokládaným za ryze české, jedině osadu Libušin možno pojímat za slovanskou, , neboť nemůže být pochyby, že souvisí s pramátí dynastie Přemyslovské, jak ukáži níže.
     Naproti tomu Libyssa v Bithynii pochází, jak z dalšího vysvitne, z mladší fáse Lesghinců, totiž thrácké, která hned za kmeny indoevropskými, přinášejícími kulturu hallštalskou, vnikla koncem 8. stol. před Kr. do Evropy, osadila jižní Rus, východní polovinu poloostrova balkánského a části Malé Asie.
     Ale dokladem obzvláště skvělým pro bithynský původ osady Libyssa je ona Krokodike, o níž jsme pojednali „v kapitole rozebírající jméno Krokovo. Poukázal jsem na pravděpodobnost etymologie, dle níž Krokodike znamená asi „žena z rodu Kroků.“  Pro mne je dnes naprosto nepochybno, že dvojice jmen Krok a Libuša náležela skupin kmenů kimmersko-thráckých, a že z téže skupiny vyšli také Alamanni, kteří do naši vlasti zanesli tato dvě jména.

     Myslím, že tímto je dobré pojednání Karla Kramáře juniora přerušit, neboť by se čtenář mohl z údajů v díle uvedených trochu unavit. Nicméně toto „skvělé“ dílo předvádí další zajímavé badatelské veletoče. A ani o ty vás neochudím. Takže pokračování někdy příště.