Nynější stav práva mezinárodního (rok 1913)


Kapitola z knihy univ.professora Antonína Hobzy

PRÁVEM MEZINÁRODNÍM KU PRÁVU SVĚTOVÉMU

    Formulace pana professora jsou dnes již mnohdy překonány. Ale nikoli ve směru zlepšení, nýbrž zhoršení toho, co nazýváme mezinárodním právem. I sám rok vydání potvrzuje, že se myšlenka nedožila ani roku. 

  1. Jeho základy.

   Mluvíme-li o počátcích práva mezinárodního, máme na mysli nynější národy, pokud se týče státy t.zv. kulturního světa a dějiny jejich styků. Je sice nesporno, že již ve starověku setkáváme se s čilými styky mezinárodními a rozvětveným obchodem světovým (v tehdejším smyslu), jakož i se zárodky společných norem ony styky upravujících, ale s právem mezinárodním v dnešním pojetí nemá ona doba historické souvislosti. Také nevykazuje podmínek pro vznik právních norem nadstátních nebo mezistátních, jak vysvitne nepřímo z výkladů pozdějších. I když připustíme existenci skutečných mezinárodních norem právních ve starověku musíme doznati, že novověké právo mezinárodní vzniká a vyvíjí se na základech samostatných a čile vykazuje formy svérázné, potřebami novodobé kultury vyvolané.
Právem mezinárodním rozumíme dnes souhrn právních norem, jimiž říditi se mají státy do společenství států kulturních pojaté ve vzájemných vztazích, po případě i ve styku se státy (svazy) jinými. Při tom mysli se pravidelně na vztahy, které souvisí s výkonem imperia, tedy nikoli na vztahy soukromoprávní. Imperativy práva tohoto platí státům a nikoli jednotlivcům. Takže subjekty práv a povinnosti mezinárodních jsou pouze státy. Plnoprávným členem mezinárodního společenství je toliko stát suverenní, a mezi jednotlivými suverenními státy není na poli práva mezinárodního žádného rozdílu podstatného — zásada rovnosti států je základním pilířem celé této stavby právní. Společenství mezistátní, založené na pravidlech o tom, co každý člen smí a co nesmí, má nutně v zápětí omezeni volnosti jednotlivých členů, tedy jakousi újmu na jich moci nebo suverenitě. Kdyby ovšem právo mezinárodní mělo spočívati jen na této myšlence, sotva by bylo k němu došlo.
Ve skutečnosti odpovídá onomu omezeni výhoda vzájemného zabezpečeni existence státní jakož i volného výkonu státní moci, výhoda to, které dle souhlasného úsudku převážné části veřejných činitelů dovedla plně vyvážiti ono omezeni. Společenství států kulturních není umělou konstrukci diplomatů nebo učenců, nýbrž výsledkem vývoje, diktovaného neodbytnými potřebami lidstva.
Není náhodou, že Španěl Fr.de Victoria uvažuje na počátku století 16. o otázkách mezinárodní okupace, rozšíření suverenity na národy barbarské, práva na vedeni války a p. — a že Holanďan Hugo Grotius (de Groot 1583-1645) právě v I. polovici 17. st. svým proslaveným dílem ,,De iure belli ac pacis“ (vyšlým r. 1625 a později opětně doplňovaným), staví právo mezinárodní na bezpečný vědecký základ. Stálť onen pod bezprostředním dojmem sensační události světové, jakou bylo objeveni Ameriky, tento uprostřed hrůz třicetileté války. Jednak nové hospodářské i mocenské vztahy, jednak škody válkami lidstvu působené nutily ku hledáni nových normujících prostředků, neboť dosavadní řády, které ovládaly lidskou společnost, nepodávaly odpovědi na nové otázky, stále se množící a vnucující.
Právo mezinárodní děkuje svůj vznik a systematické pěstováni časové shodě dvou světových skutečnosti:

   1.pádu ideje universálního, státy objímajícího panství církve ve spojeni s vývojem moci zeměpanské a suverenních státních svazů a 2. rozmachu světového obchodu a mezinárodních styků, jaký nastal na počátku novověku, jejž charakterisuje v ohledu hospodářském přechod od hospodářství městského k hospodářství národnímu, pokud se tyče státnímu.
Středověk viděl jednotící element pro organisaci lidstva v církevní autoritě a jejím ius divinum. V konstrukci této jednoty nebylo vady nebo momentu rušivého. Vše bylo domyšleno. I skutečnost v leckterém směru odpovídala teorii. Ale než mohlo dojiti ku provedeni celé teorie, obrátil se vývoj jiným směrem. Nejdříve nové nauky podkopaly základy papežského universalismu, a později reformace ve spojeni s ideou zeměpanské suverenity dokonávají destrukci světového zřízeni středověkého. Ale právě v této době množí se rychle styky mezistátní a vynořuji se otázky pro každý stát důležité, pro něž schází měřítko, norma. V tomto prostředí rodí se idea právního řádu nadstátního nebo mezistátního. Oč opříti tuto ideu? Nebylo nic bližšího než ius divinum a společný světový názor křesťanský – dědictví středověku. Ostatně cennou oporu poskytovaly literární práce samých kanonistů, z nichž mnozí řešili již nejdůležitější problémy pozdějšího práva mezinárodního.
Souvislost s křesťanstvím zachovává právo mezinárodní až do doby nejnovější. Prostředím, v němž právní normy mezinárodní se tvoří a plně uplatňuji, je po staletí pouze společenství států křesťanských. Ještě Sv. alliance hledá základ práva mezinárodního ve společných normách náboženství křesťanských. Teprve r. 1856 přistupuje Turecko, r. 1899 Japonsko, od konferencí Haagských (1899 a 1907) Čína, Siam a Persie. Nynější společenství států je tedy budováno již jen na podkladě ryze rozumovém. Místo společného základního názoru náboženského žádá se však jistá vyspělost kulturní a jistá intensita styků, která ostatně i uvnitř společenství mezinárodního hraje dosti důležitou roli. Představa práva božského jako základu právních poměrů mezinárodních ustupuje záhy představě přirozené nutnosti a účelnosti. Ius naturale staví se nad ius divinum (nejde ovšem o dva pojmy zcela různé anebo si odporující, neboť právo přirozené souvisí s božským vývojově i pojmově). ,,Est autem ius naturale adeo immutabile, ut me at Dec quidem mutari queat“ — podobně jako není možno změniti poučky: 2 X 2 = 4 (H. Grotius, De iure belli ac pacis, lib. 1., cap. I. § X. ad 5. — citováno dle vyd. Lausannského z r. 1751). Pojem práva přirozeného byl sice zásluhou školy historické definitivně odbyt a vymítěn z právní dogmatiky, ale idea přirozených právních pravidel nikdy nezanikla úplně a v právu mezinárodním, které ji poskytlo bezpečného přístřeší, dochovala se až do dnes. Jedni ideu tuto i na tomto poli zamítají, jiní však se jí přidržují, nevidouce lepšího základu pro mezinárodní právo zevní autority postrádající, a opět jiní udržují ji při životě pod cizí firmou, jako je na př. cit spravedlnosti (le sentiment de la justice), nad rozumem stojící a blíže neohraničitelný (Pillet, na uv. m. str. XXII.) anebo idea lidskosti (die Idee der Menschheit — v. Bar, na uv. m. str. 158). Nutnost utíkati se k právu přirozenému svědči jistě o nehotovosti a nedokonalosti právního řádu mezinárodního. Představa právních norem přirozených zajisté úplně zmizí, až postaveno bude právo mezinárodní na bezpečnější základ norem positivních, které – to dlužno přiznati – nabývají v poslední době stále většího rozsahu. Vývoji práva mezinárodního sotva lze vytknouti ukvapenost. Trvalo staletí, než oněch několik zásad, s nimiž se mohla pochlubiti nauka nejstarší, vešlo v nesporné panství. Opatrnost, s jakou bylo postupováno při konstrukci právních norem mezinárodních, napomáhala jich uváděni v život. Bylo nutno dbáti citlivosti jednotlivých států a kloniti se jich suverenitě. Kolem této točí se první normy práva mezinárodního. Je zajímavo, že obsah těchto norem je většinou negativní. Šlo spíše o to, čeho se mají státy vystříhati, než o to, co jsou povinny činiti. To platí o zásadách: rovnosti států, nevměšováni se do vnitřních záležitosti druhého státu, neutrality, volnosti smluv, ochrany státních repraesentantů a j. To byly požadavky, které se zdály samozřejmým předpokladem mezinárodního společenství a diktátem rozumu – pravé ius naturele. Skutečné zachovávání oněch ”přirozených“ pravidel po dobu několika staletí (ač ovšem nikoli důsledně a bezvadně) dodalo právu mezinárodnímu nové opory tím, že vedlo, podobně jako comitas gentium (mezinárodní zdvořilost), ke vzniku práva obyčejového. Do dnes je právo mezinárodní z velké, ne-li z větší, části právem obyčejovým. S ohledem na existenci práva obyčejového a na staletou tradici mezinárodních styků zdá se mi býti představa práva přirozeného pro dnešní nauku zbytečnou, a to tím spíše, když vývoj dospěl již k institucím, které přesnou formulaci právních pravidel mezinárodních umožňuji.
Vývoj práva mezinárodního bral se totiž ještě jiným směrem. Styky mezi jednotlivými státy, resp. jich příslušníky, vyvolávaly četné otázky speciální, zejména v oboru hospodářském, pro něž bylo třeba přesných, positivních pravidel. K těm dochází se cestou smluv, uzavíraných mezi jednotlivými interessovanými státy. Smlouvy takové netvoři ovšem objektivních norem právních, nýbrž zakládají pouze subjektivní nároky stran, ale nejsou ani pro vývoj právního řádu mezinárodního bez významu, správněji řečeno: ony mají také v uvedeném směru význam veliký. Individuální smlouvy mezinárodní již svou existenci obohacuji mezinárodní právo o nový a velmi důležitý předmět úpravy. Tvoří se pravidla o jich věcných podmínkách a formálních náležitostech, jakož i o jich výkladu. Po stránce obsahové budiž poukázáno na rostoucí assimilaci jejich, které posiluje nepřímo vědomi světové jednoty a společné tradice. Zvláštní zmínky zasluhuje v novější době obvyklé klausule rozhodčí, k níž podnět dala Italie. Došlo dokonce ku smlouvám, jimiž strany se zavazuji všechny budoucí spory – vyjma otázky tykající se „životních zájmů“, samostatnosti nebo cti států – vyřizovati cestou rozhodčího  soudu (traités d’arbitrage permanent). Od r. 1882 řada smluv takových roste rychle. V některých smlouvách zavazuji se dokonce strany všechny Spory vyřizovati cestou rozhodčího soudu. Činnosti rozhodčích soudů, zejména rozhodčího soudu v Haagu položeny první základy k mezinárodnímu soudnictví, otázce to nyní nad jiné důležité a literaturu práva mezinárodního v první řadě zaměstnávající.
Během 19. stol. povstávají dohodou států zvláštní správní orgány pro určité úkoly, jako jsou mezinárodní komisse říční, zdravotní a finanční, a od let 60. množí se rychle na podkladě smluv kollektivních t. zv. mezinárodní unie se společnými úřady (kancelářemi) a periodickými konferencemi, jichž úkolem je jednotné vedeni oněch správních zařízení, kterých vyžaduji intensivní světové styky v oboru hospodářském i duchovém. Ale zcela výjimečný význam sluší připsati tomu druhu kollektivních smluv, které mají za předmět přímo tvořeni objektivního práva mezinárodního. Zde jde již o výkon zákonodárné moci v pravém slova smyslu, byt‘ i nebylo tu ještě apparátu působícího stále a systematicky. Právotvorné kongressy a konference, jakými jsou na př. kongres Vídeňský 1815, Pařížský 1856, Berlínský 1878, konference Brusselské 1890, zejména t.zv. mírové konference Haagské 1899 a 1907, jakož i Londýnské konference 1909 – znamenají dosud vrcholný bod vývoje práva. mezinárodního. Usneseni těchto konferenci formuluji abstraktní normy práva mezinárodního způsobem podobným jako zákonodárné orgány vnitrostátní.
O existenci právních norem mezinárodních nelze již pochybovati, je ještě jen otázkou, je-li postaráno o dostatečnou jich kontrolu nebo garancii. Netřeba zapírati, že dosud není dobře fungující kontroly. Platilo-li dříve: Ni code, ni tribunal, ni force publique, neplatí sice nyní již první a částečně ani druhé, ale platí dosud třetí. Kde schází zevní vyšší autorita, tam je těžké, často úplně nemožné, formální exekuce. Tím ale není řečeno, že tam nemůže býti respekt ku právním normám vůbec nijak zabezpečen.
Pravidelně se klade otázka tak: jakým způsobem je zaručeno prováděni norem práva mezinárodního? Chce se uvedeni určitého prostředku, jenž je s to realisací práva mezinárodního zabezpečiti. Zdá se mi, že musí otázka zníti jinak: zachovává, respektuje nebo provádí se právo mezinárodní? Na tuto otázku bude nestranným pozorovatelem aspoň tak odpověděno, že se zachovává částečně. Možno klidné říci: z větši části. Jde tedy jen o větší nebo menší konformitu života skutečného s právní normou, takže rozdíl ve srovnání s právem vnitrostátním bude se týkati ne tak kvality jako kvantity garancie právních norem.

V čem tedy záleží garancie norem práva mezinárodního?

  1. V právním přesvědčeni civilisovaných národů. Ale ne v té všeobecnosti, jak se tu a tam přijímá. Právní přesvědčeni samo norem právních ani netvoří, ani nezaručuje. Ale na druhé straně nelze neuznati sily, kterou za jistých okolnosti právní přesvědčeni lidu může vyvinouti i v poměrech mezinárodních. Ovšem přesvědčeni dostatečně silné a osvědčované. Že dovede t. zv. veřejné míněni často vyvinouti velmi silný tlak, aby zabráněno bylo poruchám mezinárodního práva, je s dostatek známo a nepotřebuje důkazu (Bonfils-Fauchille uv. m. 13.). A možno konstatovati, že citlivost veřejnosti v právních otázkách mezinárodních se stále zvětšuje. Stížnosti na porušeni práva mezinárodního stávají se častějšími a dovedou vždy vzbuditi pozornosť veřejnosti. I není divu, jak bylo kdesi již správně uvedeno, že orgánové státní leckteré normy práva mezinárodního zachovávají s přesnosti a pietou daleko větší, než zákonné imperativy vnitrostátní. Jako příklad mohl by sloužiti respekt norem o diplomatických zástupcích států. Budiž však opětně poznamenáno, že veřejné míněni nebo přesvědčeni lidu není žádnou veličinou stálou anebo přesně zjistitelnou. To platí zvláště v poměrech mezinárodních, kde rozpory bývají četnější a hlubší než v poměrech vnitrostátních.
  1. Ve vzájemné hospodářské závislosti kulturních států. Samostatnost států existuje sice, hledíme-li na ně s hlediska čistě právnického, t. j. jako na pomyslné osobnosti, které žiji svým právním životem. Pozorujeme-li však stát jako sociální svaz ve všech jeho vztazích, musíme říci, že tu není samostatnosti. Státy nejsou sociální individua vedle sebe oddělené stojící, nýbrž organismy navzájem spjaté sterými páskami. Samostatnost anebo akční volnost individui státních nelze nikterak stavěti do jedné řady se samostatnosti nebo akční volnosti individui lidských. Zvláštní intensity nabývá v době rozvinutého obchodu světového páska vzájemné hospodářské závislosti mezi státy. Pospolitost hospodářské sama již učí správnému oceňování jednotných právních norem a mimo to poskytuje po případě zvláštní prostředky donucovací (na př. odepřeni úvěru) naproti státu, jenž by ony normy svévolné porušoval.
  2. V obavě před politickou isolaci. Porušuje-li jeden stát právo mezinárodní, uvádí se v nebezpečí, že všechny ostatní státy anebo převážná jich část bude proti němu (Bonfils-Fauchille uv. m. 13). Cena této garancie není tak nepatrné, jak by se mohlo zdáti na prvý pohled.
  3. V obavě před odvetou nebo válkou. Jde to o trpěnou svépomoc, která ani v právu vnitrostátním nepozbyla ohledně individui všeho významu.
  4. V rozsudcích mezinárodních instanci, jakými jsou rozhodčí soud v Haagu, rozhodčí soudy některých unii nebo smíšené komise ad hoc ustanovované. K nim přistoupí permanentní odvolací soud kořistní (Cour internationale des prises), jenž mé býti zřízen na základě usneseni druhé konference v Haagu r. 1907.
  5. V kollektivním zakročení jménem všech spojených nebo vedoucích států (na př. velmocí evropských), a to bud‘ diplomatickém nebo vojenském. Representují-li právotvorné konference společenství států v jeho funkci zákonodárné, svědčí orgány pověřené kollektivně zakročením zvláště jasně o jeho moci exekutivní, dosud ovšem neorganisované. Přesná differenciace funkci zákonodárné, soudní a správní v mezinárodním právu dosud není, ale vývoj k ní tíhne zřejmě.

   Bylo by zajímavo porovnati vývoj práva mezinárodního s vývojem práva ve státu i církvi. Pro podrobný rozbor není v tomto pojednáni místa. Stačí zde poukázati na rozdíl nejnápadnější. Kdežto v obou zmíněných svazech spadá vznik organisace a vznik práva v jedno, začíná právní život mezinárodní právními pravidly, přechází ku tvořeni speciálních orgánů a teprve na konec spěje k jednotné organisaci, o níž bude promluveno později, jako k metě nejvyšší. S tím v souvislosti je zjev, že právo mezinárodní vzniká a se vyvíjí bez elementu vrchnostenské moci, která ve státu i církvi s vývojem práva co nejúžeji souvisí a vývoj tento v přední řadě určuje. Právo mezinárodní je diktátem lidských potřeb a zdravého lidského rozumu – nikoli výsledkem jistých mocenských poměrů. V tom je jeho přednost a jeho cena. Je jen otázkou, může-li se bez elementu mocenského, t. j. bez vrchnostenského regimentu, i na dále zdárně rozvíjeti.

Věřím, že s mou úvodní větou budete po přečtení kapitoly souhlasit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

31 reakcí na Nynější stav práva mezinárodního (rok 1913)

  1. kočka šklíba napsal:

    Mimo téma, asi to smažete Bavore ale ode mě, no nevadí, aspoň nám bude definitivně jasno🙂.
    http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/403342-svycarsko-zrusilo-trestni-rizeni-v-ransdorfove-kauze.html
    Nepsal tady nějaký fašoun o Ransdorfovi v souvislosti s tímhle případem? Myslím, že ano.

    • Hudec napsal:

      Troufnu si tvrdit, že se potvrzuje výrok: Ransdorf nebyl zloděj, ale vysoce vzdělaný magor. Čest jeho památce, jeho eskapády mi budou chybět.

      • brtnikvbrlohu napsal:

        Každý génius je tak trochu – někdy i víc – magor.

      • Cech napsal:

        Na druhou stranu je alespoň viditelné, že i Švýcaři dokážou odvést pro zahraničního zadavatele perfektní práci.
        Zbývá pouze zjistit, kdo si u nich likvidaci Ransdorfa objednal.
        Jinak likvidace proběhla naprosto bravůrně a pánové z CIA se ještě musí hodně učit aby odvedli alespoň z 1/2 takovou špičkovou práci.
        Tož to že se následně potvrdí, že se vlastně jednalo jen o drobné nedorozumění, tak to je právě to umění likvidace nepohodlné osoby.

    • Bavor V. napsal:

      Na to, abych něco mazal, musím mít sakra důvod. Jinak absolutní většinu nechávám. On každý příspěvek vypovídá hodně i o jeho autorovi.

    • oh napsal:

      Já si myslím, že ne a ani strejda Gůgl nic nenašel – až na zmínky o Ransdorfovi v nejrůznějších diskuzích. Ale já dával odkaz na stejnou informaci z I-Děsu, tak jen tiše doufám, že ten „fašoun“ není adresován mně.

    • NavajaMM napsal:

      Škoda pána Ransdorfa, paní Kočka. Ešte mi je vcelku ľúto, keď sú naši dobrí ľudia navzájom nevraživí kvôli priekom, čo si navzájom robia náčelníci cudzincov. My, našinci by sme mali držať spolu, ak chceme v tomto kritickom čase obstáť.

  2. kchodl napsal:

    Krásný článek.

    Ale my naštěstí všichni dobře víme, že mezinárodní právo je to, co chce nejbohatší 1%-ní verbež v USA, nic jiného platit nesmí nebo se budou Amíci móóóc zlobit.🙂

    Takže například jednou platí více národní uvědomění, podruhé územní celistvost. Pokud se to týkalo Kosova, které bylo vždy srbské, proběhlo to dokonce bez referenda – ačkoliv nedávno Opičák tvrdil, že proběhlo referendum – a stal se z toho precedent v mezinárodním právu. Ovšem v případě Krymu, kdy referendum proběhlo, Krym byl ruský celá staletí a jen 25 let součástí samostatné Ukrajiny, se jednalo o ruskou anexi a basta fidli. Zjevně byl „kosovský precedent“ nesprávně pochopen – právo je totiž to, co chce strýček Sam, na okolnostech nezáleží – to byl ten precedent.

    Civilizace se od roku 1913 zjevně příliš nepolepšila, přes četné pokusy, protože dosud je nejblíže pravdě Mao se svým „právo je to, co vychází z hlavně pušky“.

    • Bavor V. napsal:

      Ne, že bych si z mínusů lámal hlavu, ale tady ho kchodlovi dal totální idiot.

      • Slim napsal:

        Idiot? Neřekl bych. S MP je to složitější, než on píše. Jeho základy dané v Chartě OSN si dohodly tři vítězné mocnosti, tj. včetně SSSR.
        Taky někomu můžou vadit výrazy jako Opičák. Čili ne, nenechte svou soudnost unášet nechutí k USA. A vůbec to stálé dohadování kvůli – nechápu. Od toho tam jsou.
        Proč vám nevadí + ?

        • Bavor V. napsal:

          V podstatě mi nevadí ani + ani – . Dokonce nesleduji ani hvězdičkování u příspěvku ( z admin.stránky to ani nevidím). Jen někdy je ta reakce dost pochybná a tak mne zarazí. A tady se mi jevila dosti pochybná. Ostatně je to navíc první koment k tématu.

        • kchodl napsal:

          Pokud se někdo chová, jako se chová Obama, přímo lže a manipuluje, vyhrožuje ostatním „kroucením rukou“, tak přízvisko „Opičák“ mi připadá ještě příliš mírné. Za svoje mezinárodní zločiny by měl – jako právně odpovědný – stát před mezinárodním soudem. Nehledě na to, že porušuje flagrantním způsobem i americké zákony, například měl žádat Kongres o svolení s nasazením armády do Iráku a Sýrie, což neudělal, ani vojáky do 60 dnů nestáhl.

          S MP to sice složitější nepochybně je, ale problém je zkrátka v tom, že samozvaný hlavní garant MP ho sám ostudným způsobem porušuje. A nejen to, ovládl, zničil, znevěrohodnil, uplatil všechny mezinárodně-právní instituce, které byly vytvořeny.

          Jak je věrohodný mezinárodní soud v Haagu po politických monstrprocesech s Miloševičem a dalšími, zatímco stejně nebo více vinní se před soud ani nedostali nebo byli osvobozeni ? Haagský tribunál se zvrhl v odpornou frašku s podvrženými „důkazy“, obhajobou coby součástí obžaloby, dlouhodobého věznění bez soudu, …

          Podobně je to díky USA s dalšími institucemi, například Radou OSN pro lidská práva. Kde sedí v předsednictvu Saudská Arábie, což mluví samo za sebe: „kozel zahradníkem“ je příliš mírné úsloví pro tuto odpornost.

          To samé v bleděmodrém s dalšími MP mechanismy, například sankcemi proti Sýrii nebo Rusku. A předtím proti Iráku, Íránu. Od konce studené války (takzvaného), kdy se Amíci stali těmi výjimečnými a nepostradatelnými hegemony, jsou z MP jen cáry papíru.

          • jaa napsal:

            Mnó, jak vy dokážete 🙂 a hned v druhé jí větě :-)) „jako právně odpovědný“ 🙂

        • hans napsal:

          Tady má, Slime, kchodl pravdu. Existují dvě mezinárodní práva – první je formální, psané nebo zvykové, které je užitečné pokud jde o záležitosti které nazajímají Američany. A pak je druhé právo, které k prvnímu přidává jednu zásadu – „nejvyšším zdrojem práva je (z)vůle USA.“ Česko/Československo od roku 1990 uznává jen tu druhou verzi. První má za komunistické/putinovské/diktátorské zvěrstvo.

          • Slim napsal:

            To je nedorozumění. S MP a USA je to jak píšete, ale mě šlo o útoky nevhodně zacílené na Obamu. Který je umírněný a v ZP spíš „hasí požáry založené jinými.

            Je to na víc úhozů, budu pokračovat dole.

      • tata napsal:

        bohužel ti idiotské – se nák množí………..dost často to nechápu a nemluvím o minusech pro mě

  3. Rosťa napsal:

    Právo. Co je to právo? Vystihuje jeho podstatu ta křivule § ? Řekl bych, že poměrně přesně. Khodl porovnal Krym a Kosovo, kde relativně klidný přechod bez mrtvých byl zavrženíhodný a ten, který provázela genocida srbského obyvatelstva s násilným odtržení od Srbska byl dle mez. práva.
    A tak můžeme pokračovat. Miloševičovi bylo u mezinárodního „pomoženo“ ( protože asi moc kecal ). Za Irák, Libii a podobné libůstky si presidenti jedné blíže nejmenované velmoci dělat vrásky nemusí. Milion mrtvých sem, milion mrtvých tam, půl milionu mrtvých děcek, co to je. Do Haagu je nikdo tahat nebude.
    A na tom našem dvorečku je to stejné. Čekal jsem, že když na Ratha nasadili 200 detektivů, kteří ho sledovali mnoho měsíců, tak Jirát řekne: „Milý Davide, za tuto zakázku X jsi proplatil 15 korun a soudní znalci vypočítali, že má hodnotu max. 10 kaček. O těch pět ká ses šábl se spolupracující obžalovanou, takže půjdeš do báně“. Z mě dostupných info se žádná zakázka nepředražila a přesto se kolem Ratha děl takový tyátr.
    Takže právo a spravedlnost jsou dva pojmy, které spolu nemají mnoho společného. V mezinárodních vztazích je ve právu ten, kdo má kvalitnější zbraňový arsenál. Ten, kdo vlastní nerostné zdroje a tímto arsenálem nedisponuje, v případě napadení se spravedlnosti nedovolá.
    No, a na tom našem dvorečku vítězí ten, kdo má na Sokola. Střílet se tu v množství větším, než malém, budeme později.

  4. Hudec napsal:

    Právo, právo…. Kdo má šavli, má i právo! Tolik si pamatuji od chlapeckých časů z jedné oblíbené historické knihy. A už nějakých padesát let se mi potvrzuje, že tomu tak opravdu je.
    Důležité pak tedy je, aby ve věcech, na které našinec dosáhne (mezinárodní vztahy to fakt nejsou), držel tu šavli v ruce on sám. Zřídka se to i podařilo.

  5. Slim napsal:

    1) Je jasné, že US si Mez. Právo pokroutily po svém. „Právem (nej)silněšího)“ („právo šavle“ je výraz určitě ze Sienkiewicze; hádám že ho pronesl zlý kozácký ataman Bohun, ne, Jardo?🙂 ).
    Což je věc, proti které je marné moralizovat. I proto, že mne nenapadá přesvědčivý příklad mocnosti, která to neudělala, KDYŽ MOHLA…

    2) Oba předchozí prezidenti, W. i doutníkový Bill by nesporně před soud za válečné zločiny patřili. A ještě víc Tony Blair, ten se aktivně účastnil obou těch válek.

    3) B. Obama je ale víceméně opakem W.-a. Vnitropoliticky úspěšný, v Zahr. Pol. umírněný. Do Libye se jít vzpíral, z útoku na Sýrii v r. 13 vycouval. Vyjednal smlouvu s Íránem, zatímco fašizující izraelská vláda ho strkala do další letecké války. Což mohl být giga průser, mimochodem.
    (A v menším – zrušil taky třeba tu hovadinu s radarem, za což ho Filcštajni, Sašové, Sikorští a spol. nenávidí.) Ani ukrajinskou krizi nejspíš nezpůsobil přímo on.

    4) Pro Obamův postoj k Rusku je charakteristické, že ho tohle téma nezajímá. To je první věta 9. odstavce jedné ruské analýzy, kterou mi nedávno poslal kamarád. (Nejde mi přepástovat, je zde: http://www.imperiyanews.ru/details/198c4082-78fd-4abd-af17-a4e6cbcd56c0 )
    Naprosto s ní souhlasím, nevím kdo to psal, ale myslím si to vše, i to o Hillary, už dlouho. Přečtěte si hlavně odstavce 6.-10.
    Další dojem, který mám z Obamy je, že ZP USA řídí nedůsledně a pouze výběrově, jen oblasti, které ho zajímají.

    5) Článek mi taky potvrzuje, že O. nechal z velké části ZP samospádu příslušné instituce, tedy StaDepu a neprovedl tam žádnou čistku. Ani Hillary, ani Kerry. Pak to dopadne tak, že některé věci řídí různé ty Nulandové…
    (Jestli vám to připadá nevěrohodné, tak není, je to dost běžné: u nás např. J. Kavan, přesvědčený a osvědčený levičák, nechal celé své pravicově naladěné ministerstvo běžet volnoběhem a věci, které ho zajímaly, vařil sám, s 3-4 lidma.)

    Samozřejmě, samotná volba Hillary za státní tajemnici byl problém, ale to byla zřejmě součást jejich dohody o vzájemné podpoře v budocnosti (vždyť na sjezdu Demokratů pro druhé období ho – a velmi úspěšně – uváděl Bill Clinton.)

    Čili chyby, zločiny sotva. Podle tohoto kritéria byste totiž postavili před soud všechny šéfy velmocí, co jich kdy bylo.

    6) Článek prof. Hobzy je moc pěkný, takový milý starosvětský idealismus; opak našich „šavlových“ představ.

    • Rosťa napsal:

      Já si myslím, že byste měl celý příspěvek přeposlat papeži Františkovi. Třeba Obamu prohlásí za svatého už za života. K té nobelovce by to bylo supr. Tu si také „zasloužil“.

    • Hudec napsal:

      Obecně trefa, ale říká to pan Zagloba, poněkud ironicky, už ale nevím, v jaké situaci a v kterém díle trilogie. Musí si ji zase někdy projít, jsou to takové pohádky před spaním.

    • Asfalt napsal:

      Odlišil bych odpovědnost politickou a trestní.
      Politická odpovědnost je odpovědnost za stav věci. Odehrály se určité události? Odehrály. Odpovídají tedy ti politici, co právě byli u moci. Hotovo tečka, další rozbory jsou zbytečné. Pokud politici nechtěli tuto odpovědnost nést, neměli kandidovat, nebo měli včas odstoupit.

      Odpovědnost trestní není odpovědnost za stav věci, ale odpovědnost za zavinění a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem.
      Podepsal Obama příkazy na fyzickou likvidaci „teroristů“ bez prokázání jejich viny nad vší pochybnost podle zákona a soudem zřízeným na základě zákona? Podepsal. Přitom ochybuji, že u těch stovek žen a dětí by kdy nějaký řádný soud vinu zabitých „teroristů“ vůbec shledal. Zvláště pochybuji o vině toho tříletého (tuším, že nejmladší oběť Obamových zločinů měla jen 3 roky). Odpovědnost za následek je tedy dána.
      Jednal Obama ve svobodné vůli, když rozkazy podepisoval? Jednal. Nebo chcete tvrdit, že ho k podpisu příslušných dokumentů někdo donutil? Pokud ano, pak by se ani tak nejednalo o okolnost vylučující protiprávnost. I kdyby Obamu k podpisu někdo nutil třeba i pod pohružkou, že dopadne jak Kenedy, krajní nouze musí být přiměřená a přiměřeností není záchrana vlastního života za cenu zabití stovek dalších lidí. Uvádí se třeba učebnicový příklad správce přehrady, který nejedná v krajní nouzi, pokud otevře stavidla přehrady, aby zahynuli stovky lidí, jen proto, že mu někdo drží pistoli u hlavy a hrozí mu smrtí, pokud stavidla neotevře. Pokud lidé zahynou, nese za tuto smrt správce přehrady kroutící stavidlem vinu v nepřímém úmyslu (nechtěl způsobit následek, ale pro případ, že tak učiní, byl s tím srozuměn). Je pak jedno, zda Obama jednal v úmyslu přímém (skutečně sám chtěl způsobit následek), nebo nepřímém. Obojí naplňuje formální znaky úmyslného (nikoliv nedbalostního) trestného činu.

      Závěr. Obama rozhodně nese odpovědnost politickou. O trestní odpovědnosti může rozhodnout jen a pouze soud, avšak není moc důvod se domnívat, že příslušná žaloba by nebyla věcně důvodná. Jistě, problém je procesní stránka a politické krytí zločinů (mimochodem tak typické pro politický režim diskutovaný minule). Nesouhlasím proto, že Obama je nějaký svatoušek. Pokud svůj úřad neovládá nebo nezvládá nebo obojí, je další věc, ale z politické ani trestní odpovědnosti ho to nevyviňuje. To bez ohledu, žda lze mluvit o nějakých jeho dílčích úspěších v mírotvorbě (k čemuž chovám skepsi). I kdyby byly, pozabíjel příliš mnoho lidí, aby byl nějakým „umírněným opakem“ (bod 3). Počet obětí válečnými drony je naopak několikanásobně vyšší než za Bushe.

      Poznámka: Mluvím zde o zločinech v zabíjení civilistů válečnými drony na cizích územích. Obdobné lze však vstáhnout i zločiny válečné agrese a případné i další zločiny proti lidskosti.

      • Slim napsal:

        Svatoušek? To někdo tvrdil??

        Šetřte palivo Asfalte, bylo to za prvé srovnání s horší minulostí, a brzo uvidíme, jestli ne s horší budoucností. A pak budu sledovat vaše reakce, budou-li taky tak nekompromisní.
        A všimněte si i poslední věty v 5) a zkuste uvažovat, KDO VŠECHNO…🙂

        Že jste na Obamu speciálně vysazený, vím dávno, proč – to ovšem nevím

        • Asfalt napsal:

          🙂
          No o svatouškovi zrovna řeč nebyla, ale o umírněném opaku, o chybách namísto zločinech a o tom lepším z horšího snad ano.
          Jistěže budoucnost může být ještě horší. Neumím si však představit, že osvobodíme právě odsouzené vrahy jen proto, že ti příští vrahové budou ještě horší. Ano jistě, Slime, ani o propouštění věznů řeč nebyla, pokud byste se chtěl zase zrovna tohoto chytit namísto věcného rozporování.
          Doufám, že v případě ještě horší budoucnosti budou moci být i mé reakce, jež chcete sledovat, stejně nekompromisní a nedojde k nějakému „omylu“ či „chybě namísto zločinu“ o něco blíže, než se děje dnes.

          „A všimněte si i poslední věty v 5) a zkuste uvažovat, KDO VŠECHNO“
          Nemůžete přece tvrdit, že zloděj sice krade, ale je nevinný jen proto, že druzí kradou taky. Jinak se rád poučím, kolik lidí protiprávně pozabíjel a kolik cizích zemí (ať už s údajnou nevolí či bez ní) rozbombardoval třeba Regan nebo Clinton nebo i Brežněv nebo nevím kdo další, abychom opravdu věděli, že být ve formálním čele velmoci skutečně musí znamenat i cestu k soudu. Chyby dělá sice každý, ale ne každý úmyslně jedná a lže pro zabíjení lidí a rozkrádání států od Ukrajiny až po Afriku.

          Nejsem si jist, zda jsem vysazený na Obamu speciálně. Jsem vysazený na ulhané darebáky. Obama je mi pak zvláště nesympatický, protože ho považuji za rozmazleného fracka a frfňu mimo prostor reality slušného člověka.

      • NavajaMM napsal:

        Dobrý výklad. Žiadalo by sa pripomenúť aj faloš „demokracie“. Z definície, ako je v ústave, prezident koná z vôle ľudu a v jeho záujme. Keby to bola pravda, nemalo by zmysel súdiť prezidenta samostatne ako osobu. Vlastne by ho nemal ani kto súdiť.
        Ak tu existuje vôľa súdiť ho za rozhodnutia a skutky, tak to vlastne znamená, že sa spreneveril demokracii a nevykonával úrad v záujme ľudu. To je kritérium, inak neexistuje žiadne iné objektívne. Toto je politická zodpovednosť.
        K trestnej zodpovednosti – keby aj sitom politickej zodpovednosti prešiel – teda keby aj vojna a smrť nevinných ľudí bola v záujme jeho občanov a tí by ho neodsúdili politicky – trestnej ho nemôže zbaviť nikto. Ani prípadná neznalosť súvislostí a následkov ho nemôže ospravedlniť, lebo do takejto vysokej funkcie smie kandidovať len človek kvalifikovaný a pripravený tú zodpovednosť niesť. Práve toto by malo byť hlavnou témou kampane. Ak nie je, znamená to nezrelosť voličstva.

    • oh napsal:

      No, představa prezidenta největší jaderné velmoci, který nechává volné ruce puncovaným magorům, protože ho vládnutí nebaví, i když nemůže nevědět, že zatím dokázali produkovat pouze jeden průser za druhým, se mi jeví ještě o něco víc znepokojující, než představa někoho, kdo takovou politiku provozuje úmyslně a záměrně. A bez ohledu na to, proč to takhle dělá, je to ještě pořád jeho vláda a jeho odpovědnost.
      http://zpravy.e15.cz/zahranicni/udalosti/americane-zacali-stavet-protiraketovou-zakladnu-v-polsku-1295257
      Rusko prý bůhvíproč nevěří tvrzení, že celý tenhle bazmek je určen proti hrozbě Íránu, který rakety s dostřelem na Evropu nemá, a proti KLDR, která je nemá taky.😀

      S tím právem a šavlí bych tipoval pana Zaglobu, mám dojem, že něco podobného říkal, když plukovníci vzbouřených Radziwillových korouhví (Potopa) řešili, kde a jak budou bez oficiálního postavení a verbovních listů brát proviant a vybavení pro své mužstvo. 🙂

      • Rosťa napsal:

        Třeba se Obama každého desátého podívá na výplatní pásku a řekne si, že za ty prachy se neoplatí ráno vstávat, natož někoho řídit.

    • hans napsal:

      No, Slime, mh..

      1. k velmocem, které berou mezinárodní právo tak jak je a nepřekrucují ho mě napadá třeba Rusko, ČLR minimálně od poloviny 80. let, Indie..

      3. Obama se do Lybie možná vzpíral – ale šel a spáchal tím zločin, do Sýrie sice masivní invazi nepodnikl, ale zločinu agrese se dopustil – bombarduje, američtí vojáci v Sýrii válčí, a hlavně Obama v Sýrii bojuje rukama islamistických extremistů – a má zodpovědnost i za to jak se McCain bratřil s vůdci Islámského státu, bez Obamova by to nešlo.souhlasu. Ukrajina – znova, bez jeho souhlasu by puč v Kyjevě nebyl možný. (mimochodem, s vaší logikou nelze kritizovat ani Reagana, Bushe nebo Clintonovou… ve všech případech své rozkazy ke spáchání válečných zločinů a porušení MP vydali ne své iniciativy, ale jen zaštítili pohyb aparátu..

      4. Že ho Rusko nezajímá je možné, ale že o něm lže a ve vztahu k němu podepisuje různé nehoráznosti je jisté. Podstatné jsou činy, ne to, zda jsou prováděny se zájmem.

    • hans napsal:

      Výše, Slime, píšete, že Obama „hasí požáry způsobené jinými“. Žádné hašení nevidím. Nikde. Na Ukrajině i v Sýrii rozfoukává, teroristickou dronovou kampaň masivně rozšířil, rozfoukává oheň v jihovýchodní Asii, v Brazílii, Kolumbii, Venezuele taky přikládá pod kotel..

      kde podle vás hasí?

    • Petrpavel napsal:

      Jsem opravdu zvědav zda někdy už konečně si obdivovatelé „menšího zla“ uvědomí, že obhajobou a preferencí „menšího zla“ si vybírají právě a jenom ZLO.
      Na rozdíl od těch kdo hledají, mnohdy klopotně protože je ho jako šafránu, DOBRO.
      Ve světě i doma.

Komentáře nejsou povoleny.