Otakar Batlička


Otakar Batlička se narodil 12. 3. 1895 v Praze jako syn plynárenského úředníka. Byl to kluk nabitý energií a nezkrotnou fantazií, hlava velké klukovské party, kterou vodil za vyšehradské hradby, do labyrintu katakomb a na divoké pláně, které se táhly až k Pankráci. Jako patnáctiletý utekl z rodného Podskalí a podle vlastních slov dělal ve stovce zemí sto řemesel ve více než dvoustech zaměstnáních. Byl plavčíkem, kormidelníkem, telegrafistou, boxerem, zlatokopem, rybářem na britských a norskýcn lodích, potápěčem v Rio de Janeiru, gaučem v argentinském vnitrozemí, obchodníkem se známkami v Londýně, policistou v Šanghaji. V Alexandrii nosil pytle s kávou, v Suezu se potápěl pro uhlí, které spadalo při nakládání mezi loď a molo.

Do Prahy se vrátil v roce 1920. Kromě zkušeností si přivezl ze světa výbornou znalost anqličtiny, němčiny, španělštiny, portugalštiny, francouzštiny, ruštiny i severských jazyků a jako jeden z mála v Evropě hovořil indiánskou řeči quaraní. Tyto znalosti nemohl uplatnit, protože neměl maturitu. Vyučoval box, dělal průvodce cizinců, pracoval u filmu, vyráběl čisticí prášek, pojišťoval psy, sportovně létal, závodil na motocyklu, vítězil ve střeleckých přeborech. Jako jeden z prvních v republice měl vysílačku, podle odborníků prý lepší, než tehdejší československý rozhlas. S volacím znakem OK 1 CB navazoval spojení po celém světě. Mluvil s Piccardovým balonem, se švédskou polární výpravou, s Marokem, Sovětským svazem, Austrálii, Španělskem. Zkoušel také použití rádia při záchranných pracích pod zemí. Po druhé světové válce tento nápad uskutečnila Tesla. V roce 1930 zahájil bezplatné kurzy radiotelegrafie pro mládež a dokázal svým nadšením strhnout pro rádio mnoho mladých lidí.

Hned na začátku okupace vstoupil do odbojové skupiny „Obrana národa Východ“ a jako radista udržoval spojení s Moskvou a Londýnem. V té době si však také našel čas a začal spolupracovat s časopisem Mladý hlasatel, kde publikoval své povídky pro mládež, plné napětí a nádherných dobrodružství. Napsal 180 povídek, každý týden dvě nebo tři. V pondělí je přinesl do redakce a v úterý šly do tisku. Na svých cestách světem přirozeně neměl čas dělat si poznámky, a tak psal zpaměti o tom, co sám zažil, nebo co slyšel vyprávět. Tuto tříletou práci ukončilo zatčení. Otu odvezli k výslechům nejprve do Pečkárny a na Pankrác, pak do Terezína a nakonec do Mauthausenu, kde byl v únoru 1942 zatřelen. V červnu roku 1945 přišel za paní Batličkovou jeden český důstojník a děkoval jí za Otika, protože právě na něm ztroskotaly všechny snahy gestapa pokračovat v zatýkání.

V roce 1965 vyšla jeho kniha povídek Na vlně 57 metrů a po úspěchu jejího druhého vydání i román z pozůstalosti Rájem i peklem, pak druhý výbor z povídek pod názvem Tábor ztracených a ještě další knížka, rovněž z Batličkovy pozůstalosti – Sázka v klubu AGS. Tady je jedna z jeho povídek, kterou mám zvlášť rád:

PODVEČER ČESKÝCH Knížat
Vypravil jsem se z Tucumánu hlouběji do vnitrozemí. Jel jsem nazdařbůh, jediným podnětem mé cesty byla zpráva, že kdesi na severu má farmu český krajan, a že prý u něj panuje nouze o pracovní síly. Byl jsem na cestě už třetí den, z toho čtyřicet hodin v sedle.
Můj grošák, pokřtěný vzletně na Pepita, se měl správě jmenovat Janek. Ten koník jako by věděl, že jsem odkázán jen a jen na jeho nohy. Dělal si, co sám uznal za vhodné. V noci se zaběhl. Při odpočinku si pochutnával na jakýchsi dlouhých žlutých bylinách, po nichž se nadmul jako březí kráva.
Poslední potíž nastala u řeky Taité. Dvě hodiny jsem se pokoušel dostat grošáka do vody. Nepomahaly ostruhy ani dobrá slova. Janek jančil a jankovatěl.
Už se vzdávám, když zaslechnu po pravé straně prudký cval. Oh1édnu se a vidím, že po břehu přijíždí jezdec. Krásný pohled! Pravý argentinský gaučo, sedí v sed1e jako přibitý. Široké sombréro na hlavě, sluncem ožehlé tváře, v jízdě se svezl koni se hřbetu.

„Buenos dias,“ zdraví mne dvornou španělštinou. „Copak? Neposlouchá – cavallo? Dovolíte! Bude mi nezapomenutelnou radostí, podaří-li se mi při vést jej k rozumu …“
Ochotně podávám synu pampy uzdu svého Pepita.
„Vřelé díky za ochotu,“ snažím se přizpůsobit jeho kavalírské španělštině. „Ten koník na mne není zvyklý. Mám jej sotva týden a stále čekám, že se dohodneme. Leč umíněný Pepito není hoden mé uzdy.“
Jezdec poplácá mého grošáka po pleci a skokem se mu vyšvihne na hřbet. Otáčí zvíře k řece. Koník se vzpírá. Se zájmem pozoruji, co se bude dít. Není toho mnoho! Jezdec dloubne grošáka do boku, prudkým škubnutím jej strhl z břehu a již jsou oba – jezdec i kůň – ve vodě. Muž vede koně do hlubiny. Chápu! Pozoruji, jak grošák natahuje s funěním hlavu nad hladinou a nechává se ovládat jezdcem. Gaučo provádí s koněm ještě pár obratů a pak stoupají mělčinou na břeh. Závidím mladému Argentinci jeho jezdeckou obratnost a zkušenost.

„Seňore, váš kůň je zvíře z hor. Dobrý koník. Myslím, že to bylo poprvé, co jej někdo nutil vstoupit do řeky. Když si kůň zvykne na plování, ztrácí strach z vody, a má-li dobrého …“
Šklebím se a skáči mladíkovi do řeči. „Zkrátka ten kůň potřebuje – jezdce. A do pořádného jezdce mám pořád ještě daleko.“
Zatímco mladík ždímá košili, ptám se jej, jak daleko je na farmu meho českého krajana.

„Caramba, vy hledáte haciendu seňora Hromodko? Kdo jste? Odkud přijíždíte? Co chcete seňoru Hromodko?“
„Jsem Bohémio, Čech z Prahy.“ Dále jsem se s vysvětlováním nedostal.
Opálený gaučo praštil mokrou košilí o zem a z úst vyletělo docela nešpanělsky: „Kruť babo nohou! My se tu půl hodiny. bavíme španělsky, proč to, člověče, neřekneš hned, že jsi Pražák. Vždyť já jsem mladý Hromádko, oni nám tady říkají Hromodko. Byly mně dva roky, když se otec odstěhoval z Čech. Já už jsem takový poloviční Argentino – ale česky, jak slyšíš, umím. A kdybych tu byl ještě padesát let, budu po tátovi a mámě vždycky Čech! Počkej, posaď se, vyprávěj mi o Čechách. Táta byl zemědělský dělník, majetek ani vzdělání neměl, také v dějinách se moc nevyzná a já bych chtěl vědět o svém rodišti co nejvíc. Chodil jsem do argentinské školy, co vím, je něco o kněžně Libuši. To matka mi vyprávěla…“

Slunce se kloní k západu a já sedím s mladým Aloisiem, synem českého pionýra. „Mojmír, tři pruty Svatoplukovy, svatý Václav, kníže Oldřich a Božena…“ Mladíkův zrak lpí na mých rtech. „Pak přišla doba jednoho z nejslavnějších českých králů, doba Přemysla Otakara II.“
Podvečer zbarvuje jihoamerickou pampu odstíny roztavené mědi a já vyprávím o Karlu IV, Janu Husovi, Žižkovi a bitvě u Lipan, o Bílé hoře, Českých bratřích a Chelčickém, o Palackém, Smetanovi …
Když jsme za tmy uvazovali koně v ohradě haciendy, položil mi Aloisio – syn vystěhovalce Josefa Hromádko – ruku na rameno. „Víš, jsem dnes tak hrdý na to, ze jsem Bohémio, potomek českých bohatýrů!“

V ten večer, kdy jsme si uprostřed širé jihoamerické pampy vyprávěli o starých českých knížatech, králích a vlastencích, cítil jsem se nejšťastnějším člověkem na světě.

připravil a poslal Renard

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Od přátel se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Otakar Batlička

  1. Hudec napsal:

    Krásné romantické časy. Myslím v té povídce. První část vašeho textu, to je krutá realita.

  2. vonrammstein napsal:

    Nádhera! Batličku jsem jako kluk hltal. A asi bych se na něj měl po čtyřiceti letech zase podívat.

  3. cobolik pacholik napsal:

    jak zasrany emigrant,vzdy vas v cudzine kopne ,ked pocujete svoju rec a to hlavne ak ho nepoznate,ja na cap canreval ,takeho pepika z vysociny stretol,bo sa mi prihovoril,bo pocul cobola,jak som dristnul,ze na aku pizdu natahali tych povrazov ciky- caky,to su vlastne turnikety,krutiace sa jak had,zil v chicago a z cs utiekol,cez juhoslaviu,uz na dochodku,pytal sa ma jak tam a ja ze neviem,bo ja nemam papierik,furt dobre,ked stretnete svojeho a o sa tyka toho dabla ,o tom cujem teraz prvykrat,barz zaujimavy clovek to bol.

    • M-T napsal:


      Setkání – oťukávání …. asi od 43 min. 15 vteřiny 🙂

  4. jaa napsal:

    Dovolím si MT – nechtěla jsem dávat odkaz .. ale na Baktuálně je zajímavé video – Veselovský – Ráž- DVTV.. Takové moderování by se měli v ČT začít učit. ….

  5. vittta napsal:

    Sakra to byla hrdost…..
    Kéž se i dneska naše mládež probudí a neposlouchá ty dobytky.
    A ti starší, co jim je naše řeč a naše kultura příliš sprostá- ti ať jdou do prdele!!!

  6. cobolik pacholik napsal:

    to nebola hrdost,iba s nim dristal s tym veseloskym jak s rovnym,bo raz vie,ze ked zarve na 30000 holotnikov spievajme tak budu spievat jak jeden o tom veselovsky vie velmi dobre,bo elan to stare pasty jak v pepikove tak v cobolove,kus mal toho veselovskeho za chumaja,bo mu tykal a on mu vykal,nesnazil sa ho niekde naprovadzat jak maju vo zvyku velahlasny redaktori,bo preco si raz volne dristal? bo jebe na nejaku stranu,ci spravny pohlad,dristal o sebe skupine a jak on ma kuk na vec a hlavne to politicky nikomu nevtlka,len cakam,kedy bude bojkot,bo raz hovori,ze je komunista,ale komunu ma v riti ,kus dristal jozo raz v tone,ze biedny jak kostolna mys,ze za komuny bol milionar a teraz to nema na zvanec,toto sa kus pocmaroval,hlavne povedal jasny kuk,ze komuna kradla tiez, a dristala casom do bludu,ale teraz? to alibaba smejd…bo on sa nehra na slovenskeho nacionalistu,rval v praze nazdar cesi,nazdar slovaci,nazdar cechoslovaci a holota rvala nazdar.este dodam bude mal prejebane u coboslkych nacionalistov,bo dristal s cechom a uz dristal no nie docista cesky,ale ceskoslovensky,bo ma na haku co si kto pomysli jak drista,bo vie,ze ked zapsieva nemaju nan nejaky spravny a mozu zacat pisat uz teraz,ze zasrany komunista,este viacej holoty ho bude sluchat.
    PS:pre kozmopolitov a slusnych korektnych saskov je to kovanej buran s rudou zari nad kladnem…

    • vittta napsal:

      Já myslím ten článek….ta povídka.

      • cobolik pacholik napsal:

        ja clanok precital predtym,kuknul,co dristla jaacko,uvidel v rychlosti zaciatok,rekaciu don vittu a uz som strielal,jasne,ze pre mnohych to znamenie poplasnaka a pomiesaneho debilka(dost casto na to pridem,ked potom pocitam,jak som zaeagoval)co mi najmenej zily trha ja mam prebohovu schopnost si pospajat v mziku a prirovnania to mam kolosalne,asi tak,aby don vitta nemyslel,ze jak buran o tom velmi dobre viem,ale taky som a nemienim menit,bo zbytocne uz som taky a vylepsovat nemienim a bude hur,bo cim starsi,tym salenejsi…
        PS>ja v minute kukam na viac webs,citam poslucham muziku,ci s niekym dristam na skype,casom to nezvladam bo sa neda,aby boli jasne moje posuny a ked to viem,ci nie som si trapny?jak kurva,ale uz som zvykol,moj mafia,ked tu nakukne,to uz mi nic nehovoria,bo boha poviem a tukaju sa na celo a hanbia sa za mna,len starsia dcera nie,bo jebnuta jak ja.teraz neviem,ci som vobec spravne reagoval,ale nezosram sa predsa,ja sral z niecoho ineho….

  7. Rosťa napsal:

    O půlnoci už mohu OT

Komentáře nejsou povoleny.