Básník Vladimír Holan


( K dnešnímu dni se mi sešly dva příspěvky, které prostě nemohu dát jindy. Takže ještě v čase podvečerním si počkejte na další povídání související se současnými daty) 

   „Mám děkovat… A hlas se chvěje… Chvěje se ale úžasem, který, ač nebyl bez naděje, přec jenom žasne: přišli sem!“

   Jako magnéziové světlo do noci zasršela poezie nadějí do setmělého podzimu roku osmatřicátého. Nad zradou zrad, jež padla na českou zem, nad poníženými a uraženými, nad jejich zlomenými křídly, nad slzami z bezmoci a marného vzdoru vnesla tenkrát česká poezie svůj statečný zpěv. Zazněla nikoli nějakou lichou nadějí, nikoli jako bláhová utěšitelka nebo rozhřešitelka – zpovědnice, ale jako výraz všeho toho, co zůstalo v národě vzpřímeno, bez poskvrny a čisté, toho, co dává národu všechna práva a povinnost žít a přežít, jako hlas, který v životě národa znamená schraňování duchovních sil, které mají váhu zbraní, jež byly lidu vyraženy z rukou.
     Uprostřed tohoto chóru básníků – Františka Halase, Stanislava Kostky Neumanna, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, Josefa Hory a dalších – rozezněla se jako dosud nikdy poezie  Vladimíra Holana. A to s takovou rozhodností a silou, s takovým rozpětím, že zdálo se, jako by se v těch osudových hodinách znovu narodila. A opravdu – tento rozhodčí čas se stal zároveň časem zrození Holanovy bojující poezie – od knihy Odpověď Francii, Září 1938 až po Rudoarmejce a Tobě – která bude patřit k největším hodnotám naší moderní literatury.

Odpověď Francii  (úryvek)

Nikdo si nemysli tam u vás všech,
že tato zem, v níž ještě žiju tiše,
dnes nebo zítra bude k vaší pýše
psí kůží dobrou na dudácký měch.
Nikdo se neraduj tam u vás zištnou lstí
z vteřiny ticha míru zasvěcené.
Jen zradili jste, a už trest se žene
a začne vaší podlostí.

 

Panychida  Sloužena za všechny bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1938 – 1945  – několik úryvků

Je konec května… Zvolna svítá …
Chvíle, jež hrne v místa skrytá
střelný prach snů a sekané
olovo noční reality,
ta chvíle opouští teď byty
a vzbouzí spáče zlekané
Už u okna, jeden z nich váhá
uvěřit, že to vše je Praha,
co zázrakem zde dále ční…
I vdechne, do hlubin až třeště,
svobodu příliš náhlou ještě
a  ještě halucinační.
Barikáda za barikádou
píchala neholenou bradou
do tvrdých ulic v tvrdý kout…
A majíc v ústech broky pouze,
mohla jen broky, broky nouze
na jízdu valkýr vyplivnout…
A z blízké kaple kdosi znalý
varhanovými manuály
slavil a slavil bez příkras
své padlé muže, starce, vdovy…
Struna ze šlachy Achillovy
smrt mladou velebila zas…
A… slyšíš? Hoch si zpívá, zpívá!
Po šesti letech píseň živá
padá v tvou tříšť a bědnou tluč…
Sivoučká je ta jeho píseň…
Ta jeho píseň a tvá tíseň
otevřely se pro náruč…
 

Rudoarmejci  (ukázka)

     Seznámil jsem se s ním na vesnici jednoho podzimního večera, když jeho kamarádi promítali na stěně mlýna film Kirov. Navštěvoval mne pak denně. Sloužil u protiletecké baterie a jeho oči stále slzely od čtyřletého pohlížení do slunce. Dojímalo mne to a najednou jsem předstíral, že jdu pro dříví, a vyrazil jsem ze světnice – nu což, na dvorku se zrovna coural cárek mlhy. Po letech satanských přízraků byl ohromen jeho lidskou skutečností. Jak plaše kladl na židli svou čapku pilotku! Na jeho blůze nebylo odznaků a teprve později mi ukázal dvě medaile: za obranu Kavkazu a Kerče, medaile, které nosil v kapse jen halabala zabalené do papíru. O válce mluvil nerad. O hrdinství se nezmiňoval vůbec. „Když se nestřílelo, nebývalo dobře, neboť se nevědělo, co hodlá Germán… Když se střílelo, i dobře  bylo!“ To bylo vše co řekl. Ale býval hrdý na noviny, které si vydávali cestou fronty a kterým dali jméno Zenitníček. A verše miloval a říkával mi Majakovského s láskou.  Ale za chvíli a se stejnou horoucností a jaksi rozjímavě vytrhl přečtenou stránku, nasypal tabák a ukroutil z ní cigaretu… Pak uhodily první mrazíky a padla cikánská rosa… Ach, to dítě-muž, s jakou pýchou mi přišel ukázat svůj nový vatovaný plášť.  Když odjížděl, loučil se jaksi narychlo, loučil se jako všichni, kteří touží po brzkém shledání, ale kteří tuší, že se už nikdy nesejdou, a pak mi ještě poznamenal adresu s velmi složitým líčením, abych ho snadno našel, a na sám konec  starostlivě připsal: Třikrát zazvonit!  Byl z Baku a jmenoval se Pjotr Fjodorovič Martynov.

Jaroslav Seifert v knize „Všechny krásy světa“ napsal:  Protože jste zvědaví, kdo z nás byl tenkrát nejlepším básníkem, prozradím vám to přímo: Vladimír Holan, černý anděl. A ještě nadto: kdyby byl Vladimír Holan bílým námořním důstojníkem na palubě lodi mířící do Splitu, krásné ženy, procházející se po nábřeží, vyhlížely by ho vždy už zdaleka svými triedry.

M-ovci-babicka

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Básník Vladimír Holan

  1. vonrammstein napsal:

    Souhlasím se Seifertem.

  2. Hudec napsal:

    Dnes večer ve 21:55 na ČT 2 „Bojovali za vlast“ (Oni sražalis za rodinu). Z roku 1975. V 70.letech bych si nad tím odplivl, aniž bych to viděl. Dnes se podívám.

    • NavajaMM napsal:

      Pamätám si zo 70-tych jeden vtip:
      Plné kino, lebo na plagáte bolo „Premieta sa švédsky pornografický film Baba dala vojakovi“. Pred predstavením vyjde zriadenec a hovorí: „Ospravedlňujeme sa vám, v tlačiarni nám úradoval škriatok, film nie je švédsky, ale sovietsky, nie je pornografický, ale panoramatický a volá sa Balada o vojakovi“.
      Až nedávno som sa z jednej recenzie dozvedel, že to je veľmi dobrý film.

  3. cobolik pacholik napsal:

    hudacku kukni si rrusky seriel strafbar ci tak nejak tam uvidis holotu jak sa s nou zaobchadzalo za vlast.najdes na you tube aj po polsky bo si dristal,ze pierdolis po polsku.

  4. cobolik pacholik napsal:

    po polsky karny batalion nie barz pritazene za vlasy komisarom a komisarov tam je.

Komentáře nejsou povoleny.