Vzpomínky na dny z konce války roku 1945


Dovolte mi, abych zavzpomínala na svého tchána, kterého jsem měla opravdu ráda. Pro jeho skromnost, ochotu pomoci tomu, kdo potřeboval. Neměl to v životě lehké, jeho příběh by vyšel na román. Když jsem ho poznala, vyprávěl mi o tom, jak probíhal revoluční rok 1945  u nich v Krči, o svých sousedech, kteří se spolu s ním těch bojů zúčastnili. Ukazoval mi sešit v černých deskách, kde měl i zápisky z vojny. Sloužil v Lučenci. Když v roce 1974 zemřel,bylo mu 65 let. Často jsem na něho vzpomínala, když kvetly stromky, které vysázel. Od té doby jsem se po sešitu marně sháněla. Teprve loni, při stěhování, se našel.  Slíbila jsem si, že tu vzpomínku nenechám jen tak, chci, aby alespoň rodina věděla, jak to skutečně bylo. Mnozí už zapomněli anebo ty činy obyčejného hrdinství zlehčují a zkreslují.

Zápisky  mého tchána Michala Z.

   Dne 5. května 1945 o dvanácté hodině polední slyšeli jsme volání z rozhlasu. Bylo to srdcervoucí volání: „Voláme policii, četnictvo, přijďte bránit rozhlas“, střílejí se zde zaměstnanci rozhlasu a stále nové a nové výzvy na pomoc. A tu jsme si uvědomili, že přišla již naše doba osvobození. Viděl jsem naše statečné Krčáky, kteří běželi bránit rozhlas. Bohužel, vraceli se zpět, neb elektriky nejezdily. Přišel jsem mezi ně, abych je ujistil, že bude i zde práce dost. Vždyť 300 kroků od nás je škola, ve které je těch nenáviděných Němčourů dost, též v pivovaře v Dolní Krči,  na Zámečku jsou již po ruce ozbrojení a nenechají se jen tak překvapit.
A tak se začal organizovat odboj, sháněly se zbraně. Bohužel, bylo toho málo,  co se sehnalo a z toho byla část  zbraní nepoužitelných, neodborným zahrabáváním do země atd.  Ve tři hodiny odpoledne přijelo auto s okrskovým velitelem.  Ten nám řekl, že za chvíli nám přijedou chlapci z Bráníka na pomoc a též , že přijede auto se zbraněmi. Auto však nepřijelo, přišlo jen asi 20 chlapců, ozbrojených puškami a revolvery, bylo toho věru málo na zdolání nepřítele ve škole. Dav neozbrojených mužů chodil sem tam, a nevěděli co si počít.
Bojovníků bylo by dost, ale zbraně chyběly, z každých nadšených úst  se ozývalo jen teskné –zbraně.  S těmi dvaceti hochy co přišli, jsme „vyčistili“ vilky a domy, z kterých po nás stříleli tam bydlící Němci. Byli ozbrojeni opakovacími pistolemi i puškami. První, kterého jsme vyvedli na křižovatku, neušel davu. Ten z něj udělal v krátké chvíli ruinu. Ženy, muži do  něj bušili, až si sedl zakrvácen na dlažbu. Dostal pěknou dávku pohlavků a ran přilbou, kterou mi strhnul s hlavy můj kamarád a nakonec ještě pár kopanců. Volal stále „nechte mne, já demokrát“.
A v podobném dění bylo vyčišťováno okolí až  jsme se přiblížili ke škole. To však již byl větší úkol pro nás, neb střelbou byli upozorněni Němci a řádně se opevnili. Vnikli v plné výzbroji na hřbitov a zaujali postavení směrem do ulic a polí. Správce hřbitova zabili, ženu též postříleli šesti ranami. Obsazením hřbitova získali strategicky důležitý bod, odkud mohli držet v šachu celé okolí. To však neodradilo naše chlapce od útoku na nepřítele, přinášeli žebříky, stavěli se na hřbitovní zeď a stříleli po Němcích. Poručík začal vyjednávat, když škola dávala raketové signály letadlům, aby jim byla poslána pomoc, že boj vedou dále. Bohužel, místo  kapitulace  –  jim přijely k deváté hodině večerní na pomoc tanky.
Zle je, chybili jsme, mělo se hnát útokem, bylo jich tam asi 120 mužů, snad bychom je zdolali. Tím bychom získali zbraně, hodně zbraní. Příjezdem pancéřů bylo zpečetěno, že naše bojovnost, od které jsme si tolik slibovali, byla teď k ničemu.
Bohužel, nyní bojovat proti pancéřům nemožno. Hlídkovali jsme střídavě celou noc. V 11 hodin jsme šli s Karáskem do Bráníka pro nějaké zbraně, bohužel, dostali jsme jen střelivo. Na policejním ředitelství bylo plno německých zajatců, zbraně si rozebrali hlídači zajatců, byli jsme rádi, že máme alespoň střelivo,  neb toho jsme měli též málo.
Po příchodu z Bráníka jsem byl okouzlen hrdinným činem chlapce Jardy Mikuláška, který šel  s kamarádem na hřbitov, kde v pološeru našli Němce, který byl těžce raněn. Zvolali: „ruce vzhůru“, on je zvedl, chlapci ho odzbrojili, vzali mu pušku, granáty, plné sumky nábojů.
To byl opravdu chvalitebný čin hocha, který se s tím nikde nepochlubil. Šli jsme tam prohledávat znovu, bohužel jsme tam již nic nenašli. Každý ví, jak se v noci prohledává hřbitov, každý kříž straší, mohlo se též počítat s léčkou od nepřítele. Ale nic se nestalo, oni se na noc stáhli do blízkosti školy. Marně jsme hledali, zbraně už jsme nenašli.
Hodinu potom zaslechli jsme volání k stavění barikád. Postavili jsme pěkné barikády, aby alespoň ty nám zadržely nepřítele, který k nám proniká s tanky od Benešova. Pracovali jsme na barikádách až do rána. Na barikády se dostavili všichni, muži, ženy, až na jedince, kteří z pohodlí a strachu by si umazali ruce. To jsou ti praví vlastenci, kteří později budou chtít jít do popředí. Nemýlil jsem se, dnes skoro po roce přišli jako vedoucí strany, abych se k nim zapsal. Též při příjezdu Rudé armády se  ukázal  můj úsudek o nich pravdivý.
V neděli, tj. druhý den revoluce se utvořil národní výbor, do kterého jako vedoucí se vnutil pan Mysliveček. Šel jsem si pro pásku a zapsal jsem se do seznamu bojovníků. Měli přivézt zbraně, ale žádné jsme nedostali. K obraně barikád byly ustanoveny stráže, bylo však málo zbraní. Hlavní barikáda na křižovatce byla chráněna jen šesti puškami a sedmi pancéřovými pěstmi. Nepřítel však měl již tanky. V neděli se Němci pokoušeli s tanky proniknout k barikádám, ale byli odraženi. Ačkoliv se částečně musela zastavit palba, neb napřed byli vedeni naši zajatci, abychom po nich nemohli střílet. Bylo to od Němců bídáctví, ale i přesto nepronikli až k barikádám. V pondělí zase opakovali podobný útok, po chvili se stáhli zase zpět. Až v odpoledních hodinách postavili na silnici asi 300 m od barikád dělostřelectvo, vypálili pár ran do střech domů, ukázali jak to umějí. V tom vynořily se tři tanky, postupovaly vpřed na barikády. Zde se již nedal projevit odpor, každý věděl, že  by to byla sebevražda. Ozvaly se výstřely a první oběť byl Komeda, který byl přikrčen k domu. Kdo měl zbraně a čas, utíkal do Bráníka, kdo již čas neměl, šel do krytu a nechal vše osudu. O hodinu později vrazili do krytu, aby prohledali, zdali nenajdou zbraně. V obchodě se pustili do salámu a žádali sodovku, se šťávou pro děti, pili jako ze svého. Jeden z nich mluvil ukrajinsky, přitom nadával na Němce. Ptal jsem se ho, proč s nimi bojuje, když na ně nadává. Řekl, že by rád utekl, ale nemůže. Když se najedli, začali nás řadit do průvodu s bílým praporem, s který jsme pochodovali bez rozdílů pohlaví a stáří k barikádám. Tam nás rozdělili: ženy s dětmi zvlášť, muži zvlášť – odklízet barikády. Když byl průjezd volný, seřadili nás do šestistupů a vlekli nás do budovy USP. Ale dříve nás zavedli na hřbitov, kde nás hlídali vojáci. Řvali při každém nedovoleném kroku. Každý z nás si  již vybíral místečko na kraji hrobů a v duchu prosil mrtvého za odpuštění. Nechali nás tam do 23. hodiny, zimou jsme se již třásli. Jako divadlo nám předvedli, jak to oni umějí: dva barikádníci nebo partyzáni, chycení se zbraní v rukou, byli zastřeleni do týlu. Soused je musel zahrabat, jámy prio ně již byly připraveny. To v nás mělo vzbudit hrůzu a strach. Pak nás  převáděli do krytu, který byl v domě USP. Řvali na nás jako na stádo dobytka. Ve zdi hřbitova byla probourána díra, jako průchod pro dva muže. Museli jsme utíkat poklusem neb za zdí tesák (Maďar) pálil z automatu, aby vzbudil strach. Rozdělili nás do jednoho bloku a do tří krytů, nacpali nás tam tolik, kolik se  vešlo  Spali jsme i vestoje,  seděli na schodech, ale každý musel zůstat na místě. To byla noc! Každý byl jako polámaný.
A esenci byli pány situace. Nad námi se ozývaly rány do rolety obchodu, zřejmě tam rabovali. Potom bylo zjištěno, že vše odvezli naši ochránci. Noc byla dlouhá,  nikdo nemohl usnout, spát se ani  nedalo.  Slyšeli jsme, že zahájili palbu nějakými svištícími granáty. Ostřelovali Jezerku a Pankrác. K ránu se organizovalo vaření čaje, díky panu Dr. Markovi, který byl mezi námi. Bylo nám dovoleno do chodeb a bytů, kde jsme si svoje rozlámané údy trochu protáhli. Odpoledne jsme pozorovali nějaký ruch, zřejmě se připravovali k ústupu. Naproti ke Zbrojovce Jawě bylo vidět, jak se nakládá na auto  stěhování německého Červeného kříže, který tam byl ubytován.
Za chvíli bylo nám oznámeno, kdo je voják, všechno musí ven. Žádnému se nechtělo, každý by zapřel, že byl kdy vojákem, ale marné vytáčky, přišly stráže o poručili „Ven!“. Venku se  formovalo“ voják – nevoják. My jsme se zařadili jako vojáci, byli jsme připraveni na to nejhorší. Bohužel, ze sedmi tisíc zajatců , co tam bylo, přešlo na stranu vojáků asi 600 mužů. Dali nám náš Červený kříž a za chvíli jsme se dali na pochod. Bylo nám řečeno, že půjdeme jen několik kilometrů za Prahu, aby měli záruku, že se jim nic nestane při ústupu. Nám  jako vojákům prý bude poskytnuto plné právo zacházení se zajatci. Viděli jsme již jak Němci dodržují mezinárodních práv. Bohužel, o tom se nedalo již rokovat, byli jsme v postavení zajatců, tož museli jsme poslouchat.
Na to přišel rozkaz k pochodu: Červený kříž první, my za ním, hned po obou stranách našeho dlouhého  blízko od sebe stráže,  vedly kola, na  kolech pancéřové pěsti a vojáci ozbrojeni až po zuby. Kolem krku zásobník s náboji, za pasem granáty, to již nevěstilo nic dobrého. Tak začala naše „křížová cesta“, jak jsme ji pojmenovali s kamarády. Když jsme přecházeli přes Budějovické náměstí,  všimli jsme si, že jsou tam natažené kabely. Směr kabelů vedl ke škole na Zelené lišce, druhý konec vedl k Lísku, kde byl připevněn na dělo.          V mysli nám proběhlo, že jde o záludný úskok Němců. Co asi provedou? Dohadovali jsme se s kamarády, co asi chtějí vyhodit do povětří.  Pochodovali jsme dál, na Masarykovy domovy, na Zelené domky, tzv. Betáň. Od Šeberova se stahovaly maďarské jednotky. Když nás předjížděly, začali na nás vojáci pokřikovat a hrozit zbraněmi. Křičeli“ das tchechische partizan, alles schussen“ (to jsou čeští partyzáni, postřílet je!).
My jsme se šeptem nabádali k zachování klidu a nevšímali si nadávek. A tak jsme došli na Zelené domky, tam byla zastávka. Seřadili nás na poli proti Zeleným domkům. Zajistili si nás kulomety a z Betáně přivedli asi 100 lidí mezi nás. Připadalo nám, že přihlížíme defilé, které následovalo. V jednom proudu jednotky maďarské a německé ustupovaly. Když byl trochu klid, odvážil jsem se zeptat maďarského vojáka, zda bychom mohli dostat vodu. On řekl, že to nejde. Náhle si to rozmyslel a šel se zeptat poručíka, který dovolil, abych si vzal jednoho vojáka a šel s ním pro vodu. Šel se mnou kamarád Kurka. V domku jsme si vyžádali kýbl, nabrali jsme vodu a donesli ji kamarádům. Pochodovalo se dál. Po cestě jsme navazovali styky s maďarskými vojáky, protože jsme se chtěli dozvědět, kam nás vedou. Odpověděli, že teď nás vedou na Zbraslav a potom až do Strakonic. V duchu jsme si říkali – tam nikdy nedojdeme. A začalo se stmívat. Vtom jsme uviděli záři a následoval výbuch někde v Krči, a  v duchu jsme si připomněli ty natažené kabely na Budějovickém náměstí.  Nastala noc a my jsme pochodovali dál. Pancéřové pěsti, které měly stráže přivázané na kolech, teď je nesli v ruksakách na zádech, připravené k odpálení.  Tak jsme pochodovali dál Břežanským údolím ke Zbraslavi. Byli jsme upozorněni, aby se z řady nikdo nehnul, že vojáci dostali rozkaz ke střelbě. Podali jsme si šeptem zprávu, aby se nikdo nepokoušel o útěk, že by byl zastřelen. V Břežanském údolí byla k útěku lákavá příležitost, protože nás předjížděla slavná Goeringova baterie nejvyšší ráže. Byli jsme staženi přímo do příkopu, aby děla mohla projet. Zostřené opatření nám zabránilo v útěku a tak jsme ke třetí hodině ranní dorazili na Zbraslav, kde nás umístili  na nádvoří Zbraslavského zámku  mezi budovy a zajistili si nás kulomety. Do rána jsme tam museli zůstat.

     Dále už vyprávění nepokračuje. Vím ale, že se vrátili šťastně k rodinám.  Přišlo Osvobození a nastaly jiné starosti. Lidé začali odklízet pozůstatky posledních dnů války.
     Je to příběh jednoho člověka z tisíců, kterým nikdo žádné vyznamenání nedával, přestože se zachovali jako praví vlastenci a hrdinové. Nemělo by se na ně zapomínat a proto jsem  tento příběh přepsala, aby  nezůstal opět zasunut na delší dobu jako ten černý sešit.  Ať alespoň příští generace v rodině, bude-li se pídit po svých předcích mohla být na ně hrdá.

 M-ovci-babicka

Příspěvek byl publikován v rubrice Od přátel se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 reakcí na Vzpomínky na dny z konce války roku 1945

  1. Joda napsal:

    Můj strýc byl prvorepublikový četník, potom druhorepublikový četník, potom protektorátní četník a nakonec příslušník SNB. Od SNB ho vyhodili „pro politickou nespolehlivost“ až někdy v první polovině padesátých let. Teď si uvědomuji, že měl vlastně štěstí, protože sloužil v jiném kraji, než působili bratři Mašínové.
    Za protektorátu sloužil na Plzeňsku. Když se 5. května 1945 ozvalo z rozhlasu „Voláme české četnictvo ..“, uposlechl výzvy, vyrazil do Prahy a zůčastnil se bojů o rozhlas. Přitom zabil jednoho německého vojáka. Já jsem se to dozvěděl, když mi bylo asi 10 let. To bylo něco pro desetiletého kluka „můj strýc je válečný hrdina“. Neustále jsem ho otravoval, aby mi o tom vyprávěl. On však na tu dobu nerad vzpomínal, o tom zabitém Němci mi řekl jenom „kdybych ho nezastřelil já, tak by on zastřelil mne“. Až později jsem pochopil, že měl trauma z toho, že zabil člověka, což je dost podivné u příslušníka ozbrojených sil. Přečetl jsem si ale, že podobná traumata zažívali i vojáci na frontě, když zabili svého prvního protivníka. Až když bylo těch zabitých nepřátel více, přestali to řešit.
    Přeji si, aby můj syn si to nemusel vyzkoušet.

  2. Slim napsal:

    A máme tu zase „slavné májové dny“ . Tohle vyprávění, evidentně prosté jiné ambice, než zaznamenání vlastních prožitků pro sebe a možná pro rodinu, se k nim moc dobře hodí.

    Přečetl jsem si dnes v novinách příběh Jaroslava CABICARA, o kterém by se dalo říct, že udržel Němou barikádu. Veterán první světové, štkpt. v záloze, za mobilizace velitel pracovního praporu 1/30 v Těchoníně v Orlických horách. Jinak hospodářský pracovník v Červeném kříži. Velel úspěšné obraně Libeňského a Trojského mostu. Panzergrenadieren 4. tankového pluku SS přes ně neprošli. Po válce jeho kariéra upadala, dostal TBC a v r. 1952, šel v 56 do „invalidního důchodu s malou penzí“, píšou v novinách.

    Na fotce vypadá docela obyčejně, nejraději bych to sem přefotil; ostatně už jsem Bavorovi jednu jinou fotku dneska poslal.

      • Slim napsal:

        Díky, Bavore.

        Kolínská 11, Praha Vinohrady. Proti loňsku tam přidali fotografii Liběny, která chodila s Gabčíkem.

        (Fotka už tu jednou byla: http://bavor.blogspot.cz/2015/05/85-prochazka-zizkovem-vinohrady.html . Je tam i Gabčíkův rodný domek v Poluvsii u Rajeckých Teplic).

        • cobolik pacholik napsal:

          ja ,keby niekto mohol mi dat adresy tych rodin,jak moravcova ,fafek,zelenka hajsky,bo ja pokial zijem tam musim ist,jednu mam.

      • Jos napsal:

        Nevím Bavore jestli ta deska, jejíž fotografii jste zveřejnil, je ještě na svém místě. Bohužel, když jsem byl naposledy na rozhraní Vinohrad a Žižkova v Biskupcově ulici, na domech kdy žili hlavní ubytovatelé parašutistů, rodina Moravcova a Zelenka – Hajský, už po pamětních deskách nebylo ani stopy. Přežily komunismus v pohodě,ale zmizely někdy v 90.letech. Já v Praze bydlím shodou okolností asi 100 metrů od domu, kde byl gestapem zatčen společně s dalšími Julius Fučík. Poměrně velká pamětní deska věnovaná této události, zmizela z domu mezi prvními už někdy na začátku 90.let. Nevím kdo jí sundal nebo ukradl, Byla kovová. Ale zdravě tím naštval nějakého občana, protože tu desku po čase někdo na původní místo na zeď nakreslil. S patřičným doplňujícícm textem: Zde byla umístěna pamětní deska atd …. No a to zase patrně naštvalo současného majitele objektu a ten nechal v přízemí (skutečně jen v přízemí, zbytek domu je trochu ošuntělý) udělat novou omítku a po desce už není ani stopy. A vsadím se, že lidé kteří dnes bydlí v bytě, kde bydlela rodina Jelínkova a byl zatčen Fučík, nemají o historii místa ani tušení.
        Vzhledem k mohutnému nástupu přepisovačů dějin se možná budeme muset o podobně autentická svědectví o době, jaké je v dnešním blogu, začít starat podobně jako se starali v pobělohorské době o Bibli kralickou.
        V ČT vede pořad Historie.cs jakýsi údajně dříve disident a chartista, nyní dle mne dobytek a lhář nejvyšší kategorie Vladimír Kučera. Znechutil mne tento týden hned dvakrát. Jednou svým podlým textem o tom případu v Písnici. Podruhé psal o přepisování dějin.Řekl bych, že Kučera bude patrně z přepisování dějin dělat doktorát. Pro skutečně silné povahy sem vkládám odkaz na jeho svinstvo o přepisování dějin: http://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-kucera.php?itemid=27335 .
        Ale varuji. Kučera patří do stoky.

        • NavajaMM napsal:

          No jo, je to blivajz, pane Jos.

          • Bavor V. napsal:

            Navajo, našel jsem něco, co by vás mohlo zaujmout a tak jsem to poslal přes Úschovnu.

            • NavajaMM napsal:

              Díky moc, pane Bavore. Zaujalo. Veľmi. Hneď som sa hlboko začítal.🙂
              Máte to u mňa.

        • strejda napsal:

          Jak to tak čtu co ten blábolil píše, tak vidím že proradnost anglo-francouzských imperialistů byla ještě větší než jsem tušil. Když Němci napadli Polsko, tak Německu vyhlásili válku, Když zbytek Polska obsadil SSSR, tak válku nevyhlásili. Polské kamarády prodali a zradili. Věčná hanba Anglii a Francii.
          To bylo strašné a neodpustitelné svinstvo. Prodali Poláky – za co asi.
          Ještě, že máme Kučeru, který to ale nedokáže vysvětlit.
          Ano, Kučera patří do stoky.

        • oh napsal:

          Chudák Vladimír Vysockij, to si opravdu nezaslouží, aby si jeho texty bral do klábosnice takovýhle „historik.“😦
          Ale ten doktorát z přepisování dějin by určitě bez problémů dostal – hned jak by historie znalí oponenti páně Kučerovy disertačky přestali zvracet. Už jen proto, aby se s tímhle nemuseli potkat znovu.

        • Slim napsal:

          Deska tam byla ještě dnes v poledne, když jsem jí fotil; pokud to stačí…🙂

          Jestli Moravcovi bydleli v Biskupcově nevím, u Zelenky-Hajského jsem předpokládal, že v blízké ulici, po něm pojmenované. Tam jsem LONI desku neviděl, proto jsem taky ve foto-reportu výše odkazovaném vyfotil jen desku s názvem ulice.

          Ovšem desku má ve Vršovicích.
          http://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/zelenka-hajsky-jan-/

          Busta Julia Fučíka ve Vrchlického ul. na Smíchově, kde bydlel, zmizela hned r. 1990

          Je-li dosud na místě tahle deska, kterou jsme jednou objevili před Klementinem, to nevím
          http://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/smejkal-pepicek-/

        • cobolik pacholik napsal:

          hele pane jos,vidim,ze pan je tam v obraze mohol by mi pan dat adresy,kde ty ludia vtedy zili,myslim tych co pisem vyzsie,ty ma smrtelne zaujimaju,hlavne fafek,dakujem,alebo,kde mozem vyhladat?

        • cobolik pacholik napsal:

          ten kucera,to jeden z lepsich smejdov ak nie najlepsi,jak on vie lepit dookola,to soudruh proti nemu hovno…
          take hovno bude pisat historiu o vojne,to jak vc lanku vyzsie za vojny kolaborant,ci priposrane hovno a potom odbojar,vlastenec toto iste sa predviedol ten kucera,kurva,ze nemam viac penazi,aby som bol volnejsi,neviem jak dlho,ale kucera by mal na male,bo ja viem byt zakerna kurva,bo ku takemu,len zakerne to krivak a prevracac,ze treba pohladat.

        • karel napsal:

          Malá vzpomínka, mlhavá, kterou jsem zhlédl ve vysílání ČT. Někdy , asi před deseti lety…Po tomto vjemu řekl jsem si:“ Na toho ptáčka se musím blíže na gůglu podívat.“ Houby, nepodíval! Voni, ptáčkové, to mají dobře ošetřené. O co jde: Ten pán mně utkvěl a utkvívá v paměti jako takový docela nenápadný, ale zřejmě velmi vlivný poštěkávač s podávanými zkreslujícími údaji z historie. V tom pořadu, shlédnutým před těmi cca deseti léty, se ho někdo ještě ortodoxnější než on, snažil obvinit z jeho v minulosti vstřícného postoje k normalizačním strukturám. Pan Kučera na to se smíchem odpověděl: „Jak jsem mohl být vstřícný k Husákovo chlapcům. když jsem byl obyčejný nákupčí!“ Není to přesně slovo od slova, ale významově, včetně slova „nákupčí“ to odpovídá. Když se podíváte na ten vyhledavač: z minulosti takových dneska vlivných ptáčků minimálně nebo skoro žádné údaje. Když u tohoto člověka pomineme, že vystudoval Fakultu žurnalistiky!!!! v roce 1974!!!. A pracoval jako zaměstnanec v Ústavu zdravotní výchovy, zřejmě až do roku 1990. No, a potom se chytil příležitosti a dělá ,co dělá. Mate mozky mladé generaci. Protože starší se na něho s jejich zážitky musí dívat jako na jednoho z mnoha současných lakovačů, přepisovatelů, historie.

  3. vonrammstein napsal:

    Je to kouzelné čtení. Až na tohle:
    „Po příchodu z Bráníka jsem byl okouzlen hrdinným činem chlapce Jardy Mikuláška, který šel s kamarádem na hřbitov, kde v pološeru našli Němce, který byl těžce raněn. Zvolali: „ruce vzhůru“, on je zvedl, chlapci ho odzbrojili, vzali mu pušku, granáty, plné sumky nábojů.“
    To je hrdinství, odzbrojit chlapa, kterej je rád, že ještě dejchá a vůbec nepomýšlí na jakýkoliv odpor? A co dál? Sehnali mu pomoc, nebo ho hrdinně dorazili?

    • Miluše napsal:

      Také mne to při opisování napadlo, ale okamžitě jsem si uvědomila, zda by ten Němec šetřil je. Úkolem bylo sehnat zbraně. Ostatně, válka je vůl, jak už zde zaznělo. 😦

      • vonrammstein napsal:

        Rozumím. Ale zrovna u mladých kluků bych čekal trochu víc empatie. Měli-zjednodušeně-na vybranou ze tří variant:
        Obrat ho o zbraně a dobít ho nějakým dostupným šutrem.
        Obrat ho o zbraně a bez dalšího ho tak nechat ležet, ať si chcípne sám. Což nejspíš udělali.
        Obrat ho o zbraně a zavolat mu Hilfe.
        Pořád to byl raněnej ve válce a pro tyhle situace platily nějaký pravidla.
        Nic těm klukům nevyčítám. Němec v plný síle by po nich nejspíš střílel.
        Že byli vyplašený a nějak z něj ty potřebný věci stáhli-to chápu. Nebyl schopnej se bránit a asi mu v takový situci bylo vcelku jedno, co se s ím děje.

        Mně vadí to slovo „hrdinství“. Od mladejch kluků snad odvaha. Hrdinství ani nedopatřenm.

    • cobolik pacholik napsal:

      hele air force base,mam od polacka,ktory mal oswientim 2 roky,bonzovalo sa za zvanec a dotycny isiel na smalec po bonzu,ked na teba niekto striela z blizka a proste nestrelilo a ty mas kus casu,kym preladuje pockas hrdinne, ci mu palcom vydlubes obidve oci,bo ja keby sa neposral,by som sa mu zazral do krku a prehryzol tepnu,jak dristam stale malokto z nas bol v takej situacii a dobe.

Komentáře nejsou povoleny.