Bude spolupráce Ruska a postsovětských zemí s EU… – a jaká?

Ředitel Ústavu strategických studií a prognózování Rostislav Iščenko se zamýšlí nad historií a budoucností vzájemných vztahů evropských společenství se SSSR, Ruskem a novými postsovětskými státy …
 
Povšimněte si paradoxu: mnohé země EU přiznávají, že by rády zmírnily ekonomické sankce vůči Ruské federaci (RF) – ale bojí se, že budou vystaveny potrestání se strany USA.

Čím to všechno začalo
V období existence Sovětského svazu měla bruselská byrokracie velmi omezené pravomoci. EU byla oficiálně ustavena Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 (kdy SSSR už neexistoval), zatímco předtím jsme měli co do činění s Evropským hospodářským společenstvím (EHS). Takže SSSR budoval v podstatě dvoustranné vztahy s členskými zeměmi Evropských společenství. Ve východní Evropě fungovala Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).

Nová pravidla hry
Geopolitické reálie se za tu dobu podstatně změnily a tyto změny zvlášť zasáhly postsovětský prostor.
Za prvé – Rusko si vrátilo statut supervelmoci. Přestože ruské vedení dává přednost tvrzení, že země o takový statut neusiluje, tím, že se Rusko odmítlo bezpodmínečně podřizovat americké dominanci, stalo se velmocí automaticky, protože postavit se supervelmoci jako rovný rovnému, může jen jiná supervelmoc.

Za druhé – směřování ES k centralizaci a centralizované federaci, namísto svazku suverénních států se zabrzdilo a dokonce zařazuje zpátečku. Maďarsko ignoruje celoevropské normativy, které se mu nelíbí. Německo zaujímá samostatnou pozici a odmítá Evropské komisi přiznat právo na blokaci dohody o „Severním proudu“. Velká Británie si v předvečer referenda o setrvání v EU doslova protlačuje mezi partnery svůj  zvláštní statut. A to je jen vrcholek ledovce.

Eufórie hospodářského růstu 90.let, založeného na spotřebitelském boomu živenému levnými úvěry, byla vystřídána hlubokými protiklady mezi chudým a dále rychle chudnoucím jihem a reaktivně úspěšným severem. Tyto rozpory nejsou v rámci existujícího modelu EU odstranitelné. Sever Evropy stále více obtěžuje nezbytnost financovat bezedný sud jižních dluhů. A na druhé straně nemá pro přežití stávající krize jinou koncepci, než koloniální vytěžování svých mladších partnerů v EU (když už se jim nepodařilo dostat do závislosti trhy SNS a Ruska).

Rostou i objektivní protiklady mezi zeměmi EU a jejím tradičním partnerem – USA, které EU zajišťovaly bezpečnostní deštník a umožnily jim minimalizovat evropské výdaje na obranu.
USA by si přály  realizovat ve vztahu k Evropě stejnou politiku, jakou Evropa uplatňuje vůči světové periferii a jakou vedoucí země EU uplatňují vůči prakticky zkrachovalých partnerů v unii.

Nové Rusko a nová EU
V posledním desetiletí si sílící Rusko objektivně činí nárok na reálný podíl na evropské politice. Je to diktováno zájmy obchodní a hospodářské spolupráce RF s EU, které také vyžadují prohloubení spolupráce Moskvy nárazníkovými zeměmi postsovětského prostoru fungujícími jako sanitární kordon mezi Moskvou, Berlínem a Paříží.
Pokusy EU zahrnout tyto země do své sféry vlivu skončily neúspěchem, ať si říká Brusel, co chce. Ale ponechány samy sobě tyto země nevykazují dostatečnou stabilitu a nakonec buď spadnou pod vliv USA, které mají zájem na maximální zkomplikování hospodářské spolupráce mezi Ruskem a franko-německým jádrem EU. Anebo se, v horším případě, mění na území chaosu. Na takové území se mění – po proamerickém převratu uskutečněném pod proevropskými hesly – Ukrajina.

Ruská snaha o ustavení k Moskvě loajálních režimů zapojených do jeho integračních hospodářských projektů, objektivně odpovídá i zájmům franko-německého jádra EU. A odsud vyplývá i další skupina vnitroevropských protikladů mezi uvedeným jádrem a východoevropskou periferií rusofobských států orientovaných na USA.

To činí EU vnitřně nestabilní a v dohledné době neschopnou provádět koordinovanou, smysluplnou jednotnou zahraniční politiku, tak jak ji předpokládají a předepisují její hlavní dokumenty. Aniž bych předpovídal osud Unie samé, pak vidím její zachování v současné podobě a hranicích jako problematické.

Co bude dál?
Za opodstatněný a nejspíš jedině správný závěr považuji to, že v nejbližších letech se, v důsledku objektivních podmínek, vzájemné vztahy Ruska a dalších zemí Společenství nezávislých států (SNS) se zeměmi EU budou přesouvat na úroveň dvoustranného partnerství (jak tomu bylo za SSSR).

Partnerem samé EU (pokud zůstane v EU zachováno nějaké centralizované řízení) by měl logicky být Eurazijský hospodářský svaz (EAHS), který v tom případě zaujme místo předčasně zesnulé RVHP.

Takové schéma sebou přinese zvýšení významu EAHS pro země SNS i Eurazie jako celku. Velká, ekonomicky silná formace, opírající se o mohutnou zdrojovou základnu a kontrolu nad objemným trhem, dokáže lépe hájit kolektivní zájem ve vztazích s eurobyrokracií. Ale na nižší úrovni dokáží jednotlivé státy dohadovat jednotlivé projekty na dvoustranné bázi.

Zatím se takové schéma uplatňuje jen v prezenčním pořádku. Vzhledem ke složité součinnosti národních vlád se strukturami EAHS, má smysl dát společné smluvně-právní základně Eurazie s Evropou řízený a konsensuální charakter. Tato smluvně-právní základna musí být transparentní, efektivní, jednotná, ale současně i – v souladu s národními zájmy – diferencovaná.
Zdroj:http://russnov.ru/rostislav-ishhenko-o-novom-formate-vzaimodejstviya-rf-postsovetskix-stran-i-es-23-04-2016/

A pro zajímavost ukázka z „férového jednání“ strakonické radnice

http://bavor.blogspot.cz/2016/05/nemocnice-milion-nedostane-debatu.html