Cathay, Kitaj, Thien-hia


Výňatky z knihy Prof. Dr.Rudolfa Dvořáka „Čína“ z roku 1900

Čína jest třetí říše světa co do velikosti, vedle Ruska a Anglie; prvou možno ji označiti, přihlížíme-li k jednotnosti území i národů je obývajících. Rozkládá se ve východní části asijské pevniny, zaujímajíc střed asijské planiny a východní jejich svah od západního konce pohoří Karakorum k Tichému oceánu. Celkem rozprostírá se mezi 18°— 53° 30′ sev. šířky a 72° — 135°vých. délky, objímajíc od sev. k jihu 35, od západu k východu 62 zeměpisné stupně a majíc šířky 3700 km a délky 5000 km. Sousedí na sev. a sev. záp. s říší ruskou (Sibiří), pohraniční čárou v délce asi 5700 km, na západě ohraničena jest vysočinou Pamerskou, kdež zvláště pohoří Sarykolské jest rozhraním, na jihozáp. stýká se s Kašmírem a dále na jihu, majíc hlavní hřbet himálajský svojí hranicí s britskou Indií (Pendžábem a severozáp. provinciemi, Nepálem, britským Sikkimem, Bhutanem, provincií Assamem, Horní Barmou), dále Siamem a Tongkinem, s hranicí jen z části přesně stanovenou. Na jihových. a východě tvoří hranici její moře (Jižní čínské moře, Nam Hai) Východní čínské moře, Tung-hai, Žluté moře Hoang-hai). Celková rozloha obnáší dle údajů Popova, majících dle zpráv  pramen svůj v údajích čínského ministerstva financí z r. 1894, po odpočtení Formosy, jež postoupena r .1893 jako výsledek války čínsko-japanské Japanu, s 35.000 km2, a 3,300.000 obyvatelstva, 11,046.100 km2 se 429,108.206 obyv.

Dle státního zřízení čínského rozpadá se říše čínská na následující části:

I.    Čína vlastní (nyní bez Formosy) . 5,361.100 km2, 419,857.300 ob,
II.  Mandžursko ………. . ……………………942.000 -„ –     5,750.90 6 -„-
III. Mongolsko ……….. ………………….. 3,543.000 -„ –           2,000.000 -„-
IV.Tibet ……… .…. …. …………… 1,200.000 -„ –         1,500.000 -„-
Celkem……………………………………….11,046.100 km2,  429,108.206 ob.

Obyvatelstvo
Číňané přistěhovali se do nynější své vlasti z jihozápadní části východního Turkistánu asi ve 3. tisíciletí př. Kr. Upomínkou na původní vlasť jest posud čínská víra v duchy, kladoucí sídlo vládce duchů na sněžné výšiny Kuen -lüna (nyní Kul-kun na jezeře Kukunorském).

Jeden z nejstarších názvů, jímž označují se Číňané jako národ, zní pek-sing , t. j. 100 rodin i obsahuje snad vzpomínku na původní povahu národa čínského v době přistěhování, třeba číslo 100 lépe jest bráti jako číslo okrouhlé.

V Číně nalezli obyvatelstvo domácí, z části příbuzné. Staré zprávy mluví o čtyřech kmenech praobyvatelů, již mluvili cizím jazykem, tak že bylo třeba ustanovovati pro ně zvláštní tlumočníky. Číňané podrobili si kmeny tyto, již schopni vzdělanosti během doby z části s Číňany v jedno splynuli, jejich kulturu přijavše; ostatní nalezli útočiště v odlehlých horách, kde s nimi z části posud se setkáváme. Tím způsobem nejeví se Číňané již v dávných dobách jednotni, ethnograficky ni jazykově, jsouce směsí asi 5—6 rozličných živlů, spojených ovšem stejnou organisací, společenskou a politickou. Během staletí utkali se pak Číňané i s jinými národy (Mongolové, Tunguzové, Mandžu) a i ti zanechali patrné stopy v národě čínském. Je ovšem těžko rozhodnouti, co děkují Číňané tímto způsobem prvým domorodcům, jejichž potomky spatřují někteří v toulavých kmenech Miao-tsů v horách jihozápadní Číny a severozápadní Zadní Indie, a co ostatním. Nepochybným vsak zůstává, že jeví se nám čínský typus smíšen na severu s Mongoly, Mandžui, Tunguzy, na západě s Tibeťany (prví domorodci náleželi z části k Miao-tsi, z části k čeledi tibetské), na jihu se zmíněnými Miao-tsi a porůznu i s jinými domorodci.

Číňan je bystrý a chápavý, ve věcech praktického života vynalézavý a podnikavý, ovšem i vypočítavý. Jen co znamená pro něho přímý zisk, má v očích jeho význam, jinak táže se při všem, i když Evropan tím je přímo unesen, k čemu je to? Všímavosti Číňanově a jeho střízlivému zraku neujde tu nejmenší potřeba životní, i když nám zdá se zbytečnou neb aspoň zvláštní. Tím vysvětluje se u něho neúspěch theorie, tím větší úspěch praxe. mimo Čínu, všeho bez výjimky, jen když mu kyne sebe menší výdělek. Neúnavnost, s jakou dovede Číňan při nejnuznější stravě vytrvati celý den a den po dni při své práci sebe namáhavější, nevyžaduje po celý rok, ni svátků nevyjímajíc, odpočinku, zjednala mu název člověka bez nervů.

Číňan je vtělená zdvořilost, je si toho vědom a zakládá si na tom. Nejzdvořilejší mluva a způsoby Evropana, srovnány s čínskými, jsou dle zpráv nepředpojatých pozorovatelů drsným severákem naproti jemnému vánku jižnímu. Přední hlasatel čínské morálky Konfucius prohlásil slušnost, dobrý mrav za vnější stránku ostatních cností, jež slušností neobmezovány zvrhají se v necnosti. Uctivost beze slušnosti stává se obtížnou, obezřelost neobmezené slušností stává se bázlivostí, statečnost beze slušnosti zvrhá se v dělání nepokoje, přímost beze slušnosti stává se hrubostí. Vůbec nezná-li člověk slušnosti, nestojí pevně. Jedině ona je bezpečným podkladem pro jednání a konání člověka. I učení dlužno obmezovati dle Konfucia pravidly slušnosti, jinak není člověk jist, že nevybočí z míry. Sama sebe ovládaje vraceti se pod pravidla slušnosti jest humánnost, t. j. správné chování se člověk a jako jednotlivce i člena společnosti. Blíže nalézáme je vymezeno slovy: neodpovídá -li to slušnosti, nedívej se na nic; neodpovídá-li to slušnosti, neposlouchej ničeho; neodpovídá-li to slušnosti, nemluv; neodpovídá-li to slušnosti, nečiň pohybu. A dále: Venku chovej se, jako bys vznešené hosty přijímal (t. j. uctivé), s lidem zacházej jakobys u velké oběti assistoval. Co nechceš sám, nečiň jiným. Tak jednaje, nemáš mrzutosti doma ni mimo dům. I vrchnost nešetřící slušnosti, mravu je nemožná právě tak, jako naopak miluje-li vrchnost dobrý mrav, jest lidu lehce vlásti.

Z počátku zdá se, že užívali Číňané jen toho, co jim země sama skýtala, jinak o ni se nestarajíce. Jen tak mohlo se státi dle zpráv Šu-kingu, že za prvého historického císaře, Jaa (ok. 2357 př. Kr.), obilí, potud přirozeně rostoucí, travami, rozmohšímí se následkem povodně, bylo zatlačeno a i dravá zvěř tak se rozmohla, že ohrožovala lidi i v jejich příbytcích. Proto dal císař Jao spáliti lesy a houštiny na horách, by zbavil zvěř útulku, jeho úředník pak, pozdější císař Jü, otevřel dle Šu-kingu východ devíti řek, t. j. řek devíti provincií, na něž Čína tehdy se rozpadala, a odvedl je do moře. Současně prohloubil příkopy a průplavy a odvedl je do řek. Ministr orby Heu-tsï učil potom lid sázeti pět druhů obilí, dal jim návod k masité potravě, již hojná zvěř poskytovala, učil je potravy pracně nabyté používati, vyměňovati, co měli, za to, čeho neměli, a užívati nahromaděných zásob. Zpráva končí: Lid měl obilí a 10.000 států ( = celá říše) dobrou správu.

Příklad prvých císařů nalezl následovníků ve všech císařích pozdějších. Nepovažovánoť, jak zřejmě zprávy hlásají, i později v Číně nic za vážnější ohrožení veřejného po řádku nežli nedostatek výživy lidu. V čínských vládních zásadách táhne se tu jako červená nit názor, že jest bláhovým mluviti o morálce lidu, který nemá co jisti. Opravdoví mudrcové (na př. Konfucius) prohlásili sice vzhledem k tomu, že všecko smrti musí podlehnouti, důvěru a věrnost lidu za nejhlavnější oporu vlády, ale i oni museli konstatovati nutnost výživy: »Dej jim s důstatek jisti, dosti zbroje a vzbuď v lidu důvěru ve vládu.« Ovšem, kdyby nebylo zbytí a nemohlo se všemu vyhověti, doporučuje Konfucius nejprvé nechati zbraní a na druhém místě nechati potravy. »Nebo ode dávna všichni umírají, ale bez důvěry lid neobstojí.«

Půd a byla tenkráte, jako dlouho potom, výhradním majetkem státu, jehož zástupce (císař, v lénech jeho zástupce) nakládal s ní dle libosti. Z části vysvětluje se ovšem i tím péče, již věnovali vladařové vzdělání půdy jako svého majetku. Ovšem nepodržel stát všecku půdu pro sebe, ve starých dobách toliko 1/10 půdy, k tomu lesy, rybníky, doly, solnice a cla. Ostatek rozdáván mezi jednotlivé rodiny dle jejich četnosti jakož i jakosti půdy. Za to zavázáni byli všickni, vyjmouc hodnostáře a osoby zvláště zasloužilé,úřadnictvo, starce (za starých dob od 50 let), churavé, konečně (dočasně) i nově přibylý lid, jenž neplatil ani poplatků účastniti se ročně po několik dnů veřejných prací, nad to obstarávati i vzdělání státní půdy (zmíněné 1/10  Z výtěžku státní půdy vydržován pak dvůr a úřednictvo. Od roboty, po případě i poplatků, upouštěno toliko v době pohrom a epidemií. Pokud výměry půdy se týče, setkáváme se již v nejstarších dobách se zásadou, dávati každému jen tolik, co mohl si sám vzdělati. Pole překračující míru označuje již Ši-king za zdroj vzrůstu bujného a býlí.

Nové upravení poměrů nalézáme v XI. stol. po Kr. návodem ministra a filosofa Va-ngan-če. Dekretem jeho z r. 1069 zrušen zase veškeren majetek osobní a vrácen státu, který vzal na se povinnost, rozdělovat plody země rovnou měrou mezi lid. Rázem zmizela v naprosté rovnosti chudoba i bohatství. Stát zaměstnával i živil všecky. Zmocniti se země bylo komukoli nemožným. A aby nemohl ani nikdo nahromaditi kapitál, postaven i průmysl pod vedení státu a stanoveno, že mají kapitalisté každých 5 let odevzdati své kapitály vládě. Přes opposici všech prováděla se reforma tato, odiosní mimo jiné svou institucí inkvisiční, po 15 let, kdy změnou vlády vzala za své.

Člověkem býti, znamená dle čínské definice humánním býti, t. j. plniti své povinnosti jako člověk k svému okolí a společnosti vůbec.
Čínské názory jsou zde: Nikdo není tak špatný, aby nebylo lze od něho něčemu se přiučiti. Možno-li proto s někým mluviti, má se s ním mluviti, jinak »ztrácejí se lidé.« Obráceně: Mluví-li se s někým, s kým není to dobře možno, znamená to ztrácení slov. Jdou-li tři pospolu (dva lidé a já), jistě je mezi nimi můj učitel, praví Konfucius, jinými slovy, jistě mohu se od nich něčemu přiučiti; vybera jejich dobré, následuji ho, co je na nich špatného, to měním.Dle jiného výroku nemůže vůbec cnost býti opuštěna, musí míti sousedství.

Čínský znak označuje úředníka jako osobu hluboce se uklánějící. Poslušnost a oddanost (loyalita) jsou sice nejkrásnější vlastnosti úředníka, jako poddaného vůbec přes to žádá se přímo jako povinnost úředníkova »i smělé jednání při skromných slovech«, není-li vše v pořádku. Neslušným požadavkům má úředník přímo odpírati. Sloužíť dobrý úředník pánu svému jen na pravé cestě, a nejde-li to, raději nechá úřadu. „Milujeme-li někoho, nemůžeme nevynasnažovati se; jsme-li loyálními, nemůžeme nepoučovati.“ Odtud doporučuje se i obezřelost ve vybírání úřednictva: „Nejprvé dobré úřednictvo, potom promíjej malé poklesky, povyšuj moudré a cnostné.“ I vyšší úředníci mají povinnost, navrhovati svému pánu jen schopné muže, a nemají se styděti i sami schopnějším místo udělati, jinak »ukradli si své místo«. I každý jednotlivý úředník má zkoumati sama sebe, a nehodí-li se k úřadu, jej nepřijímati, po případě již přijatého se vzdáti. Vůbec platí zásada: »Nestarej se, že nemáš úřadu, starej se, bys dobře jej zastával, nestarej se, že té nikdo nezná, starej se býti hodným poznání.«

Stát
Příslovečná, je čínská nehybnost a nezměnitelnost. Naproti ní značí 18 čínských dynastií, jež během věků se vystřídaly, tolikéž státních převratu, při nichž nejen předchozí dynastie většinou v plném slova smyslu, byla vyhlazena, ale i její zařízení. Jen něco zůstalo po veškeru dobu trvání národa čínského nezměněno – a tím byl vždy duch čínský, v němž jako nezměnitelném rámci všecky změny vždy se prováděly.

Nebe má jedno slunce, v rodině jest jeden pán, proto jest i v říši jen jeden vladař. Od počátku až na naši dobu má Čína monarchické zřízení a sice nejprve feudální (2357 — 221 př. Kr.), v němž císař byl vrchním dozorcem vasallů, od 221 př. Kr. a podnes absolutní monarchii, i tu. s pokračujícím vývojem. Po výroku čínských klassiků je povinností ministrů upozorňovati vladaře na tyto odchylky od zákonů nebes a působiti nápravu. Doznání omylů vládních ve vládním tisku je podnes v Číně obvyklým, ve shodě s výrokem Ši-kingu : »Chraň se nepravého studu a doznej, dopustil-lis se chyby; jinak stane se omyl tvůj zločinem na lidu.« Číňan shledává i správným svržení vládců nehodných, neplnících povinností svého nebeského poslání. Čínský filosof Meng-tsï je tu přímo hlasatelem nauky o královraždě. Dle něho je lid prvým a pak teprve přijde vladař, jehož možno, žádá-li toho obecní blaho, nejen sesaditi ale i smrtí potrestati. Historie 18 dynastií čínských svědčí, že nezůstalo to jen při theorii. V ohledu tom platí v Číně přes absolutní monarchii heslo : hlas lidu, hlas boží, více než kdekoli jinde na světě. Ši-king doporučuje tu přímo: Nerozpakuj se přijímati rady od těch, již nosí trávu na bedrech, t. j. nejsprostší lid. Šu-king pak praví: Nebe vidí vše a sice prostřednictvím lidu, slyší vše a sice prostřednictvím lidu.
Konfucius praví podobně: »Lid možno přivésti k následování, ne k názoru,« jinými slovy, lid má poslouchati, i když něčemu nerozumí. Týž praví, že třem vojskům lze vůdce odňati, ale jednotlivý člověk nedá si vzíti vůli.« Kdežto Konfucius doporučuje starost o vzdělání lidu, třeba na druhém místě, praví Lao-tsï přímo : »Lidu je těžko vládnouti, ví-li příliš mnoho.« Proto doporučuje se nechati lid po způsobu starých prostým (hloupým).
Šu-king praví ; »Všickni-li se zlobí, jest odpor nemožný; co přeje si jednotlivec, nelze provésti ; protiviti se celku přináší pohromu.«
Když r. 846 př. Kr. upozornil ministr vladaře kteréhosi státu na to, kterak lid naň si stěžuje, a rozzlobený vladař usmrtil řadu lidí, jež mu věštci označili jako nespokojence, doufaje, že ucpal tak ústa lidu, poučil jej ministr: »Lidu ústa ucpávati jest nebezpečnější než vody hrázemi staviti. Zahradíš-li vodu, vystoupí ze břehů a způsobí tím více škody; jako tedy dlužno vodě rozšířiti řečiště, podobně dlužno i lidu nechati se vymluviti.«

Zákonodárci čínští měli vždy na paměti poměr vlády k lidu. Lid má jeviti neobmezenou důvěru k vládě. Proto obrácen hlavní zřetel vždy na domácí zemi a její lid a nikoli na cizinu. Dbáno, by dobrým zákonodárstvím a vnitřní správou nejen barbarové pro vzdělanost získáváni, ale v prvé řadě lid domácí byl upokojen. Odtud všestranná péče o lid, který na vladaře jest odkázán, jako vladař na lid.
Již kanonická kniha historických dokumentů staré Číny Šu-king praví: Nikdo nemusí býti více milován než kníže, nikdo více obáván než lid. Nemá-li lid knížete, koho chovati v lásce? Nemá li kníže lidu, kdo mu udrží říši?« Tamže čteme: »Lidu dlužno blízek býti, ne jej oddalovati. Lid jest kořen říše; kořen-li pevně stojí, je lid v pokoji. Jak neměl by ten , kdo je nad lidem, býti pln úcty (k němu)!«

Voják neměl v Číně nikdy váhy a literát vždy větší cenu než generál. Nastane-li v tom nyni změna v Číně, bude to jeden z problematických vlivů Evropy.
Dobrotou a cností musí se národové podmaňovati zní pravidlo, ne válkou a násilím. Dle nauky Konfuciovy tvoří sice i udatnost, mužnost, neohroženost (yung) s moudrostí a humáností trojici cností šlechetného, ale jen pokud obmezena je spravedlností, bez níž lehce se zvrhá v odboj a dělání nepořádku. Zásadou stačící pro všecky poměry jest : Sám co si nepřeješ, nečiň jiným, kladné co požaduješ od jiných, doved prvé sám Jest to zásada Konfuciova, shodná téměř slovně s podobnou zásadou křesťanství.

S tím souvisí připouštění trestu, i usmrcování, ale v mezích Šu-kingem vyznačených, odpovídají-li přestupku, jenž dobře vyšetřen, byl-li lid včas poučen a nejedná-li trestající z vlastní choutky.
Stejně připouští Konfucius i války trestající, pomáhající právu a spravedlnosti. Naproti němu je Lao-tsí v celku proti válce, připouštěje ji jen tehdy, je-li nevyhnutelná, a i tenkráte žádaje všemožných ohledů. Výroky jeho jsou : Kde uhostí se vojska, bují trní, po velkých válkách následují léta neblahá; dobrý netroufá si užívati násilí.Lesklé zbraně jsou nástroje neštěstí, všecky bytosti oškliví si je; proto ten, kdo zná pravou cestu, neužívá jich. Pokud je nevyhnutelná, označil Lao-tsi své stanovisko následovně:

Je-li moudrý doma, váží si levice; užívati zbraní znamená vážiti si pravice. Zbraně jsou nástroje neštěstí, proto nejsou nástroji šlechetného. Užije-li jich nicméně, jinak nemoha, váží si přece jen více míru a pokoje. Zvítězí-li, neshledává to krásným; nebo shledávati to krásným znamená radovati se z vraždění lidí, kdo se však raduje z vraždění lidí, nemůže dosíci svého úmyslu v říši. Při šťastných záležitostech dává se přednost levici, při nešťastných pravici; podvelitel vojska stojí (v Číně) v levo, vrchní velitel v právo, t.j. zaujímá vyšší hodnost a proto postavují jej po ceremonielu smutečním.

Číňan je příliš praktický, než aby nechápal, že pro soutěž s Evropou musí užiti i vědeckých vynálezů Evropy v oboru strojnictví, má-li si uhájiti své misto, jež mu náleží počtem a intelligencí jeho obyvatelstva.

Provádění důsledků tohoto poznání staví se však vždy v cestu staré mravy a zvyky, jejichž přívrženci bohužel posud jsou v nesmírné většině. Ohledy náboženské brání mu právě tak rušiti duchy, již sídlí na horách a lesích, a za každé vyrušení suchem, povodněmi a pod. pohromami se mstí, jako duchy předků v jejich posledním odpočinku. Z toho a ovšem i jiných důvodů protiví se lid stavbě železnic. V provedení staveb nevidí prospěch, nýbrž škodu. Chudáci prodají pozemky na dráhu, peníze spotřebují a nových pozemků se nedomohou. Tím Čína, jež posud považuje rolnictví za jediný bezpečný pramen výživy, pozbývá potřebné půdy. Zmůže-li se následkem železnic vývoz, považuje i to Číňan za ochuzení své země a svého obyvatelstva, pro něž vše přírodou určeno. I ve strojích hledá Číňan duchy a sice zlé, již v příhodné chvíli mu uškodí. Proto má k nim nedůvěru, brání se jim a dává přednost sebe namáhavější práci ruční. To nedá se vykořeniti rázem a vynutiti ani armádami, nýbrž přijde časem samo sebou. Francouzský zeměpis Reclus projevil naději, že nežli uplyne 100 let, pokryta bude celá Čína průmyslem podporovaným levností materiálu. Nynější události v Číně (Povstání boxerů r.1900) zajisté proces ten jen uspíší.

Bavor podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Cathay, Kitaj, Thien-hia

  1. okolojdoucí napsal:

    Díky moc za krásný text! Taková faktografie v dnešní době ideového a pocitového běsnění je přímo balzámem na duši.

  2. berkowitz napsal:

    Jedna aktualita : Polsko nechce opět pustit přes své území Noční vlky.
    Vyjeli z Moskvy směr Berlín. Jeden nějak sjel z trati a toto se mu přihodilo : http://1url.cz/6trSW

  3. strejda napsal:

    Celý článek je pouhý padělek. To v roce 1900 nemohl nikdo napsat. Čína prý hraničila na hlavním hřebenu Himálaje s Britskou Indií. To zní jako blbý vtip. Tam byl přece nezávislý, všemi uznávaný a vyspělý stát Tibet, měl i vlastní vlajku. Stát jehož nebývalý rozkvět ukončil roku 1950 rudý čínský bolševik. Zničil jeho průmysl, zemědělství, kulturu a obchod a lid uvrhl do středověkých temnot. Žádné školy a jen práce pro pány. Od rána do večera. To vše vím od jedné paní co tam sice nebyla, nebyla nikde, ale všechno moc dobře ví.

    • Bavor V. napsal:

      Ano, je to padělek, navíc vydaný Universitní knihovnou v Ontariu (Kanada)

      • strejda napsal:

        Tušil jsem to. Jak také jinak.
        Velice zajímavě je politický systém v Číně popsán v dílech Roberta van Gulika o soudci Ti. Jsou to sice kriminální případy, ale vychází z jakési průměrné „středověké“ Číny. Pro nás, žijící mimo čínské prostředí, je to objevné čtení. Způsob a filosofie vlády a státní správy se výrazně liší od srovnatelné doby v Evropě.

        • jaa napsal:

          Také můj oblíbený soudce PAO – ukazuje zajímavě prováděnou spravedlnost… Docela b ych ji brala- Ale takových spravedlivých soudců nemáme… bohužel

        • hans napsal:

          No, soudce Ti je sice historická postava ze 7. století, ale poměry (politické, kulturní i hospodářské) ve van Gulikových příbězích odpovídají spíš 17. století, ne-li osmnáctému. Což není středověk, ale novověk.

          Způsob a filosofie vlády a státní správy se výrazně lišil od srovnatelné doby v Evropě, i v 17. století, a ještě více v 7., a ještě výrazněji než ukazuje van Gulik.

  4. kchodl napsal:

    Pěkné. Dobově z toho čiší odraz romantismu 19. století, který se periodicky vrací jak záchvat zimnice. „Ušlechtilý divoch“ a tak dále. Banality vydávané za moudrost, protože to napsal nějaký Číňan.

    Zvláštnost čínské nátury je prý dána hlavně rozdělením lidí Země na kulturu pšeničnou a rýžovou. Pšeničná podporuje individualitu, rýžová týmovou práci, protože pěstování rýže vyžaduje komplexní zavlažovací systémy, které je nutno společně vybudovat a udržovat. Proto je tam jedinec ničím, společnost vším.

    Stará čínská kultura a vzdělanost byla záležitostí velmi úzkých vrstev, lid byl po dlouhá staletí v temnotách a negramotný, žilo se tam po tisíce let naprosto stejně. Pokrok byl nulový až záporný. Totálně stagnující společnost.

    Také proto mohl mít úspěch Mao, se svými „velkými skoky“ a „kulturní revolucí“, protože cokoliv bylo lepší, než co tam bylo, totiž nic. Mao nemusel žádnou kulturu nahrazovat – téměř žádná totiž nebyla. Historické kulturní zázemí dnešních Číňanů je proto téměř nulové, není to ovšem tím, že Mao vše zničil, jak je módní dnes říkat – mnoho toho nebylo.

    Dnes probíhá usilovná „rekonstrukce“ staré čínské kultury a staveb, z velké části však nevychází z reality, ale z romantizujícího obrazu „staré Číny“ v dílech převážně evropských vzdělanců. Číňani jsou schopni postavit „repliku“ staré stavby z železobetonu a plastiku a nepřijde jim to divné – my se tomu smějeme, když to vidíme, a oni vůbec nechápou proč. Nemají historickou paměť, především proto, že není co si pamatovat, kromě nejtemnějšího středověku na čínský způsob.

    Ohledně starých čínských technologií a objevů, celkově to působí tak, že dnešní čínská rasa kdysi vykradla či prostě zdědila nějakou starou kulturu a na jejím popelu pak přes dva tisíce let vegetila a stagnovala.

    Přijde to podobné, jako v Indii, když například stojíte před Tádž Mahálem. Nelze uvěřit, že něco takového vybudovala ta horda cigánů, co se dnes poflakuje kolem, kadí na ulici a rozhazuje kolem odpadky, ve kterých se spokojeně rochní.

    Ostatně podobné je to s onou „islámskou vzdělaností“, jen to není dosud tolik v módě, ale usilovně na tom pracují dnem i nocí. Ono je těžké romantizovat nějakou cizopasnou pseudo-civilizaci, když hordy oněch primitivů podřezávaly krky v Evropě dlouhá staletí.

    V tomhle mají Číňani i Japonci výhodu – jsou dost daleko a nikdy vpád do Evropy neudělali. Až na Mongoly, ale to nebyli Číňané, naopak Mongolové zcela prohnilou Čínu bez problémů celou dobyli. Ale zkuste romantizovat čínskou či japonskou kulturu ve Vietnamu nebo v Koreji – se zlou se potážete.

    • Bavor V. napsal:

      Já tyhle popisy vyhledávám a kopíruju hlavně kvůli té čínské „okupaci Tibetu“ v padesátých letech.

    • hans napsal:

      No, nemyslím, že něco získáte, když mýty 19. století nahradíte legendami století 18. Ovšem u autora 19. století je pochopitelné, že spoustu věcí nevěděl. U člověka 21. století s internetem je opakování dávno vyvrácených nesmyslů na pováženou.

      Po odstavcích:
      1. banality – Myšlenky, které nejsou samozřejmě, které lidé plně nepřijali ani v Číně, a mimo ni jsou elitám cizí, bych na banality neoznačil.

      2. Pšenice x rýže – Čína je největším světovým pěstitelem pšenice. Většinu doby trvání čínské civiizace žila většina Číňanů v „pšeničné“ (resp. ve starověku prosné) severní Číně (dělící linie je zhruba na řece Chuaj, neboli v polovině vzdálenosti mezi řekami Jang-c‘ a Chuang-che) – ještě za soudce Ti (2. pol. 7. století) žilo na severu 3/4 Číňanů a do míst, kde lidi místo prosných placek jedli rýži, se úředníci posílali za trest.

      3. Uzké vrstvy – přesto širší než v Evropě.
      3. Žilo se stejně, pokrok žádný až záporný – sorry, ale to je nesmysl. Jak by mohl být život stejný bez pokroku, když ještě ve 40. a 50. letech 19. století Britové v opiových válkách bojovali za dovoz opia do Číny, protože na celém světě nebylo nic, vůbec nic, kromě opia (a stříbra) co by mohli nabídnout jako protihodnotu čínského zboží.

      4. Historické kulturní zázemí Číňanů je přesto řádově větší než Evropanů.

      5. Což v Evropě vypadá úplně stejně.

      6. Takové rasistické prasárny typické pro Evropu (vč USA) 18. a 19. století si normální historikové nedovolí psát ani o čenoších.

      10. Mongolové a bez problémů – blbost, sever dobývali přes 20 let, jih pětačtyřicet let. Tři generace.

  5. Hudec napsal:

    Když jsem byl (třikrát) v Číně v první polovině 90.let, byl obrovský rozdíl mezi velkým městem a venkovem. Tak dramatický, že to překračovalo naše chápání. Hotel Bílá labuť v Kantonu u Perlové řeky (špinavé jak prase) byl snad nekrásnější, v jakém jsem kdy bydlel – s vodopády v hlavní hale třeba, ostatně tam prý při návštěvě Číny nocovala Alžběta II. A v kontrastu vesnice pár desítek kilometrů odtud – temný středověk. Jim to divné nepřišlo.
    Jak je to dnes nevím.

  6. jaa napsal:

    MT – prosba k zdejší odborníkům. Dá se poslat a popř. jak skoro 2Gigový soubor mejlem? Komprimace, dostupná dělení souboru vč. ZIP a další nezabírají a přes úschovnu by to asi bylo tak na 3 dny – k odeslání a další příjem? Ví někdo – nebo i tahle všemocná technika má -mejly a net mají omezení?

    • kchodl napsal:

      Poštovní servery (SMTP protokol) odmítají větší maily než 25 MiB. Některé starší servery mají tu hranici na 10 MiB. Ale to není všechno, protože pošta je z historických důvodů kódově netransparentní (původně to šlo jen v základní ASCII v 7-mi bitech), tak se binární příloha (což bude rozsekaný *.rar, *.zip …) před připojením k mailu překóduje ještě do čitelných znáků kódem „base64“, čímž velikost asi o 20-30% povyroste – záleží na obsahu souboru, komprimované soubory vyrostou více. Tím pádem musíte ten původní soubor nasekat na menší kousky než je oněch 25 MiB (nebo 10 MiB). Třeba po 15-ti MiB, to by mohlo prolézt. Zkuste jeden a uvidíte.

      Jinak pro tyhle věci je asi nejlepší použít nějaké „cloudové“ úložiště a poslat příjemci mailem jen odkaz (v něm je zakódován přístupový klíč, takže nemusíte zvlášť posílat přihlašovací údaje).

      Příklad: pokud máte třeba Google disk, tak to na něj normálně uložíte a pak vyberete z kontextové nabídky, že to chcete někomu poslat a zadáte mail. Nebo to naberete jako odkaz (CTRL-C) a vložíte do mailu, název toho uloženého souboru bude obsahovat unikátní ukazatel, který slouží jako klíč.

      Podobně fungují ty další cloudové disky, třeba Microsoft OneDrive, DropBox, …

      To je asi ta nejlepší cesta, jak někomu poslat opravdu velké věci, protože ta úložiště jsou poměrně velké i zadarmo (Google tuším 15GB, … byly i nějaké s neomezeným prostorem zadarmo).

      • jaa napsal:

        cloud mi lautr nic neříká… ale to, že komprimovaný je větší než originál byť dělaný různě. Takže ro budu mudet převádět repete a hned dělit na těch 10-15mb.. Naštěstí to udělátko co převádí analog do Pc to umožňuje. díky…..

        • kchodl napsal:

          Připojit se ke cloudovému úložišti nic není.

          Možná tam už jste, ani o tom nevíte – pokud máte třeba poštu na Microsoftu nebo Windows 10. Protože pak se určitě – třeba během registrace Windows – přihlašujete k Microsoft účtu a ten má v sobě hned OneDrive cloudové úložiště. Tam to můžete nakopírovat a příjemci na to poslat odkaz. To samé se týká toho GoogleDrive, prostě napište do vyhledávače „GoogleDrive“ a vyskočí Vám odkaz, jak si to nainstalovat – typicky musíte mít Google účet, pak je to instalace jednoho programu.

          Pokud to přesto chcete poslat poštou, existují programy, které to umí nasekat a poslat mailem automaticky, nemusíte to dělat ručně. Ale přide mi to „poněkud přehnané“, když už, udělal bych to přes ten cloud.

          Případně to nasekat na velké kusy (kolik je teď maximum přes uschovna.cz ?) a poslal to přes ně. Vím, že mají nějaký denní limit, ale pořád mi to přijde jednodušší, než sekat 2GB na 15MB kousky a posílat jeden po druhém.

          • jaa napsal:

            Limit mají 7 giga, ale rychlost kolísá mezi 19-50kb/sec. Takže by to bylo tipuji na týden A zařízení strejdy gůgla mno…

  7. brtnikvbrlohu napsal:

    to jaa – na podobné zhůvěřilosti (jednou za čas) používám skype, ale je to jako když slimák leze a pro jistotu zazipované a po jednotlivých částech aby se nemuselo od začátku když to spadne – lepší způsob by mohl vědět kchodl.

Komentáře nejsou povoleny.