Dva příběhy z totalitních dob

První manžel mojí tchyně František P. byl železničář a pracoval na nádraží ve Vsetíně. Za okupace se zapojil do protinacistického odboje. Jednoho listopadového dne roku 1941 si pro něj přímo na pracoviště přišlo gestapo a on se domů již nevrátil. Jeho život skončil poté, co ho dozorce skopl ze schodů v pověstném mathausenském kamenolomu. Manželka Františka P. se o zatčení dozvěděla až večer, když jí spolupracovníci donesli mužovu aktovku s nedotčenou svačinou a sdělili jí, že ho sebralo gestapo. Gestapáci druhý den přišli k nim domů, převrátili domek vzhůru nohama a ženu i 12-ti letého syna zatčeného vyslýchali. Odjeli až když nic nenašli a až když zjistili, že žena ani syn o odbojové činnosti Františka P. nic nevědí.

15-ti letá dcera Františka P. byla v té době v učení u Bati ve Zlíně. Vzpomíná, že jednoho listopadového dne roku 1941 za ní přišla mistrová a sdělila jí, že se má okamžitě sbalit, protože jí posílají na stáž do slovenské pobočky. Vzápětí již odjížděla do Baťových závodů ve Svitu u Popradu. Do Zlína se vrátila až asi po dvou týdnech. A až pak se dozvěděla, co se stalo. Když se totiž vedení Baťových závodů dozvědělo, že otec jedné z jeho učnic byl zatčen, usoudilo, že by si  gestapo mohlo přijít i pro jeho dceru, a tak ji včas uklidilo do Slovenského štátu, kde mělo gestapo jen omezené pravomoci. Zpět do Zlína se mohla vrátit až tehdy, když bezprostřední nebezpečí pominulo.

Obdobný příběh se na Zlínsku odehrál (mohl odehrát) o čtyřicet pět let později. V JZD Slušovice, v oddělení výpočetní techniky byl zaměstnán jistý Stanislav Devátý – chartista. Státní bezpečnost činila nátlak, aby byl ze zaměstnání propuštěn. Vedení JZD vymyslelo fígl spočívající v tom, že Devátého přeloží do pobočného závodu na Slovensko. Předpokládalo, asi správně, že ač Československo je jeden stát, na Slovensku vládnou přece jen trochu jiné poměry.

Jenomže Devátý se šprajcl, že se přeložit nenechá. A tak byl opravdu propuštěn. Svou zášť kupodivu obrátil proti JZD Slušovice a jmenovitě proti předsedovi Františku Čubovi. Devátý se po převratu stal poradcem presidenta Havla a asi to byl on, kdo mu nakukal ten blábol o „temných slušovických nitkách“. Tento výrok znamenal defakto konec prosperujícího podniku. Dovedu si představit, jaký asi hlavní úkol dostala BIS, když se Stanislav Devátý stal jejím ředitelem. Přesto, pokud vím, na Slušovice ani na Čubu nic nenašli.

Slíbil jsem v nadpisu dva příběhy, ale při psaní druhého jsem si vzpomněl na třetí – rovněž na téma „nevděk“. V 60-tých letech mělo Československo výborného leteckého akrobata, který se stal mistrem světa. Jmenoval se Bezák. Ten se rozhodl emigrovat tím způsobem, že celou rodinu naložil do malého sportovního letadla a letěl s ním do Německa. Letadélko bylo silně přetížené, letělo pomalu a mělo omezené možnosti manévrování. Za uprchlíkem byla vyslána stíhačka s rozkazem „sestřelit“. Pilot stíhačky (MIG15) se přiblížil a když viděl, že v kokpitu sedí i děti, rozhodl se rozkaz nesplnit. Se stíhačkou manévroval tak, že „jakoby“ se mu nepodařilo zaujmout správnou pozici pro střelbu. Jeho výmluvy však nebyly vzaty v potaz a pro nesplnění rozkazu byl od letectva vyhozen. Vykonával pak již jen podřadná zaměstnání.

Po roce 1990 se Bezák vrátil domů. Místo, aby pilotovi stíhačky poděkoval, tak vykládal novinářům, že unikl proto, že se svým letadélkem výborně manévroval a proto, že pilot stíhačky byl nějaký neschopný.

Napsal JODA