Etymologie aneb slovotvorba – výlet do jazyka mateřského

Původ slov je občas velkou hádankou a mnohdy se těžko odhaduje, zda se jedná o slovo původně slovanské, tedy i české nebo odněkud přejaté. A občas se do výkladu slov pustí jak lidová tvořivost, tak i amatérští učenci. Co z toho vzejde?:

Rozeznáváme tři směry etymologické činnosti: prostonárodní, učený čili bakalářský a vědecký. — hluk a zmatek způsobili badatelé středověcí, jichž lichovědecká činnost zvláště studiem jazyka hebrejského nabyla netušeného ruchu; výsledky této činnosti svědčí často o vědění ohromném, ale rovněž o báječné nekritičnosti a nejsou nic než spousta nesouvislých poznámek bez soustavy a bez methody. U nás tento bakalářský směr se rozšířil zavedením studií humanistických, a humanisté Blahoslav, Veleslavín a Matouš Philonomus Benešovský jsou hlavní jeho representanté. Onen ve své Mluvnici  se vší opravdivostí sl. jinoch odvozuje od řeck. persk. eunuch, sl. kostel prý vzniklo zkrácením ze kostí postel nebo kostitel, jmelí (viscum) prý mejlí (fallit) anebo že není k jiným ratolestem podobno, jako by se přirození na něm mýlilo. Ale první mezi nimi místo zaujímá Matouš Philonomus Benešovský, jenž sepsal a vydal o etymologii české zvláštní a toho druhu první spis pod názvem : „Knížka slov českých vyložených, odkud svůj původ mají,“ v Praze r. 1587, spisek ten i tím vzbuzuje zájem, že pisatel ukazuje jakous takous znalost jazyka ruského a starocírkevního, čerpanou z rukopis kláštera Ermauského, jehož byl Matouš v letech 1582 — 1590 opatem. Nebude snad nezajímavo z četných jeho etymologií některé významnější vypsati. Na prvém místě vyloženo sl. Bůh, jehož tři hlásky prý znamenají b = bytost, u = um, h = hospodin, kdežto řecké theos prý přichází od vidění (ϑέΰσϑαδ viděti), latinské pak deus od dávání (dare); podobnou zkráceninou slovo syn vzniklé ze „jsi N“ = narozen; „člověk“ tolik co „celý věk“ (čelověk); „žena“ zkrácené slovo ze „živena“ podle toho jména, které dal Adam ženě své, protože by ona byla matkou všech živých; z toho slova dovozuje Matouš, že národ Slovanský jest nad jiné starožitnější, aspoň nad německý, jenž prý z latinského se vyvinul, jakož Mann od latin, manus, a weib od lat.vae, to jest bída, dokazuje. Dále pochází rek od udatné ruky, jakož polské ręka svědčí, odtud pak i lat rex; lopotové od loupení potů, protože potem t. j. prací chlapů živi byli; chlap od chvatem lapení na vojně; měsíc od měnění, jako by řekl měnesíc, že se vždy mění; noc jest tak jako nic; hlava Rusové říkojí holova, snad že holohlavá; smrť od smradu; oheň že odhání všecky věci od sebe; voda, že vůkol jde, země od zimy, světlo tolik co své tělo, víra od víru, t. j. věcí kolem běžícich, naděje od nad děje, že odplaty očekává větší, než jí naše dílo dobré zasluhuje; láska od lidská, že ji lidé k Bohu a lidem míti mají; chléb od chuti, noha od nahoty slove; vepř že se vopře (sic !) člověku ; léno, lépe lehno od lehnutí, poklony hluboké až na zem ; Václav znamená slávu věcí ; Kazimír kazitel míru ; Zpitihněv z opití hněvivý, Ladislav na lada slavný, Vlasta od vlasti nebo od vlasů,  Zdeněk = zde narozený; Čeněk = v cizí zemi narozený, ale z Čecha otce ; Němec od němoty, protože nemohouce mluviti s Čechy, zdáli se němí, „a v pravdě i podnes leza (!) mezi všecky národy neradi se učí jazyku cizímu,“ atd. atd. Zdrželi jsme se u Matouše Benešovského déle, protože jest první etymolog ex professo a nejhojněji takových výklad podává; ostatně sem již patří skladatel tak řešené kroniky Dalimilovy, Václav Hájek z Libočan a j., o jejichž etymologiích místních na jiném míst bude promluveno; dále též nevydaný dosud slovník Václava Rosy oplývá takovýmito výklady, z nichž některé citovány jsouce od Jungmanna v jeho Slovníku přešly odtud i do této práce. Zdálo by se, že nová doba literatury české, jsouc v této příčině inaugurována kritickými rozpravami Jos. Dobrovského, nevykazuje podobných poklesků. Ale chyba lávky: vědecké spisy Dakovského. Chmely, Vinařického, Kollara, Šíra, Fähnricha, Vetešníka, Šembery, oplývají toho druhu fantasiemi, ba ani Jungmann nevymanil se z této methody — ač si naproti ostatním počíná velmi střízlivě —a ještě v letech 1860 vydáno jest učené dílo, dle kterého Alpy znamenají hory olepené sněhem, Pannonie zem opanovanou, Laibach překládá se Chlebov, řeka Morava odvozuje se od slovesa mořiti, ježto prý voda jest živel umořující atd.

To je citace z knihy Příspěvky k České etymologii lidové, kterou sepsal J.Černý, řiditel reálného a vyššího gymnasia v Roudnici roku 1894.

Knihy dále popisuje různé lidové výklady názvů míst či úkonů a slov vůbec.

V okolí českolipském stojí hrádek zvaný Schischkenschloss, o němž jeho němečtí sousedé bájí, že byl vystavěn od Žižky; historie ovšem ničeho o tom neví, ale vypravuje, že tam stál hrádek jménem Vřísek, něm. Vřískenschloss; slovo toto německému mluvidlu odporné nabylo posléze tvaru shora uvedeného a zavinilo pověst o Žižkovi. O bývalém sídle pražských arcibiskupů Hrádku u Úštěku, jenž po německu slul Helfenburg, vypravuje dle domácí pověsti Balbín, že se v hrade tomto opuštěném usadily ozbrojené opice, které teprve po krvavém boji odtud byly vyhnány. Pověst tato povstala ze jména Offenburg, Afenburk, ve kteréž se původní název Helfenburg, později též Elfenburg proměnil.

Vůbec známa a rozšířena jest pověst o sličné Popelce, o její útlé nožce a drobounkém střevíčku; méně známo jest, že pověst tato snad nejprve se vypravovala o královně egyptské, jménem Nitokris, z r. asi 2500 p. Kr., a to v krátkosti takto: Nitokris byla hetaerou a koupala se jednou v Nilu; mezi tím orel odnesl jí trepku a nechal ji padnouti do klína královi, jenž právě pod širým nebem konal soud; král unesen jsa útlou nožkou, kterou si k trepce přibásnil, dal Nitokridu po celé zemi hledati a učinil ji svou manželkou.

A ještě výklad některých lidových úsloví, které vznikaly z podoby činnosti a názvů míst.

Rčení „dostal na chrám Páně„, k němuž se místem dodává, „až se mu zákristie otřásala“, vyložiti jest z dějin kulturních; jak totiž Rybička vypravuje, deisté okolo r. 1780 v Chrudimště se vyskytnuvší, kteří tělo své „chrámem Páně“ nazývali, posléze po vyčerpání všech prostředků mírných i tělesnými trestů zvláště bitím k odřeknutí se bludů byli donucováni, odkudž takové exekuci posměšně přezděno „naložiti na chrám Páně“.  Kdo si rád místo práce posedí, poválí, postojí, o tom se říká, že „dělá sedla, válce, stojánky“; kdo rád bere, co mu nepatří, počítán jest k starožitnému rodu Berků; žebráci posýlají se do Prosíka nebo do prosa, protože „prosí“ za almužnu; se stejným vtipným obratem se nakazuje:“lepší proso nežli bér“ = lépe prositi nežli bráti. „Houbové polévky“ jsou dobře známy manželům svárlivých žen, kterým se často dává jméno Háta, proto že se rády hádají, ač řecké Agatha znamená dobrou ; a jakou to latinu čtou svým mužům, o tom poučuje sloveso láti. Komu se stala křivda, těší se, že „Pánbůh peče oplatky“, totiž že to pachateli oplatí; „těšínská“ jablka, o nichž píše šlechetná paní Zuzana Černínová r. 1649: „Já jsem mnoho jak živa těšínských jablek snědla, než jsou velmi přesedavá,“ tak jako lacinou „útěchu“ lze nejen v Těšíně, než i jinde lacino dostati. Na lenochy chodí zvláštní nemoc „lenora“, které sv. Eleonora zcela nevinně dala jméno; pro „sklepnutí“ chodí se „na sklípek“, „škrob“ bez míry vše „seškrabuje“ nebo vším „skrbí“; „křeček“ nebo „skřeček“ dává se malému „skrčenému“ panáku, jenž se rád staví na zadní; kdo mnoho „povídá„, dělá „povidla“; „okouny loví“ nebo „okouní“, kdo má všude oko, a „lelkuje„, kdo ke všemu říká hlele; kdo na nohu napadá, má dobré „nápady„. Odcházejícímu dává se napomenutí, aby si vzal s sebou vratidlo nebo pamatoval na Vracov, aby sobě „kozích vratec zanechal„. Lidový vtip posýlá do Drážďan pro ženichy, kteří pouze „dráždí“, ale do Berouna pro ty, kteří také „berou“ ; ztratilo-li děvče věneček, poukazují je do Kojetína; kdo ve hře se „stropí“ nebo „je pryč“, o tom se u nás říká, že je „v Prčicích“, na Moravě též „v laprdóně“. Sprosťáky lid posýlá do Prostějova, bojácné do Bojanova, chrapouny do Chropině učit se moresům, nimry do Jimramova, zlé ženy do Kyjova nebo do Buchtova nebo též do Modříc; podobně se o jízlivém jazýčku povídá, že dovede do Kyjova, ale i také na kyj. Zdá-li se nám, že Blažej, Blažek znamená muže blaženého, naši předkové jinou etymologii si oblíbili, říkajíce o b1áznu, že je Blažkovi dlužen za čepici.  Kdo „třeští„, koupil prý si „lán v Třešti“ anebo má „třísku“ za uchem. Koho hlad moří, vtipkuje, že má „hladkou“ nebo že ho pan Hladký upomíná. Vychrtlého hrdopyška nazývají panem Suchánkem z Chudobic ; do Vomizína se dostal, kdo přišel na mizinu; o paní Nouzi se praví, že ráda zajíždí do Svárova, a o tom, kdo má více dluhů nežli čeho jiného, že pojede do Drbálovic. Na nezbedné děti přichází pan „Březovec“ ; vyvedou-li něco menšího, vezmou je rodiče na „káry“ = pokárají je; hůře je tomu, komu zvoní na „páteře“ (páteř= otčenáš a hřbet). Ze světců Míchala a Jana Křtitele učinil lid patrony hostinských-bryndalů, podezíraje je, že „míchají“ a „křtí“ nápoje. Kdo si toho červeného tolik přihnul, až se „opil„, má „opici“, kterýž význam si od nás Němci vypůjčili.

Možná se ke knize ještě vrátím a přinesu další povídání z uvedené knihy.