JEDNOU, KDYŽ MNĚ BYLO OSMDESÁT Jiří Suchý

            „Nač myslet na to co bude, mysleme na to co není. Láska je k dostání všude.   Ať žije hudba a snění. Tanečnic báječná řada, úsměvy, nohy a růže. Škoda, že opona padá, však ještě zvednout se může.“

          K osmdesátým narozeninám Jiřího Suchého  vyšla kniha, která  se jmenuje  Kubistický portrét Jiřího Suchého aneb Jednou, když mně bylo osmdesát… Autorem je Daniel Razím a je to takový dialog o životě a tvorbě Jiřího Suchého. Vydána byla roku 2011.

          Jestli je pravda to, co se říká, že totiž člověk je tak stár, jak se cítí, pak můj věk je tedy značně proměnlivý. Někdy se mi zdá, že je mi třicet, někdy si připadám, jako že stovku už mám dávno za sebou.

     Onoho červencového rána mně bylo osmdesát. Přestože jsem před chvílí vstával, cítil jsem se značně unaven, ale protože den je sváteční – a taky proto, že mně bylo osmdesát -, mohl jsem si dovolit to, po čem jsem celý život toužil: posadit se na zahradu a dívat se před sebe. A to  za předpokladu, že nebudu muset za deset minut vstát a běžet do divadla na zkoušku nebo na úřad k jednání. Vychutnával jsem dobrodiní samoty, která však nebyla absolutní, protože zahradou proétávali ptáci, občas sem vlezla kočka od sousedů a jednou se tu dokonce, ekologické situaci navzdory, protřepal i motýl. To byla společnost, jakou jsem ještě považoval za snesitelnou. Seděl jsem v pohodlném zahradním křesílku, zelená barva trávníku byla očím příjemná a knížku, kterou jsem si vzal sebou, jsem ani neotevřel. To byla příliš velká námaha…

     Když jsem psal tuhle povídku, jejíž fragment máte na očích, bylo mi asi tak kolem padesátky. A těch osmdesát let mi připadalo jako daleká budoucnost. Dneska vidím, že ta budoucnost vlastně nebyla ani tak daleká. Je mi skutečně osmdesát, čili jsem ve věku, o němž jsem se domníval, že se ho snad ani nedožiju. Víc jsem o něm nepřemýšlel. Vlastně trochu ano: říkal jsem si, že až budu stár, pořídím si pohovku, které se říká ušák, do ní se posadím, přes nohy si přehodím skotskou deku a budu střídavě číst, klímat, přijímat přátelské návštěvy a pak si zase zdřímnu… Svým způsobem jsem se na to těšil. Žil jsem tehdy velmi uštvaným životem a tahle vidina mi byla příjemná. Dneska je mi osmdesát  a ten život je uštvanej přibližně stejně jako tenkrát. Až dopíšu tuhle kapitolku, musím se spakovat a ujíždět do Bratislavy, kde hrajeme dvakrát Mamzelle Nitouche , a až se vrátím a vyspím se, čekají na mě nějaká interview – ostatně i v Bratislavě mám schůzku se souborem, kterému budu předčítat svou zbrusu novou, právě dopsanou hru Hodiny jdou pozpátku. V Praze pak na mě čeká Kytice a Lysistrata  a hlavně práce na téhle knize a pak na další knize o kriticích, humoru a obecenstvu, kterou píšu zároveň. A hlavně mi leží u stolu litografický kámen a já se těším na chvilky, kdy na něm budu vytvářet obrázek, kterej ještě nemám vymyšlenej, ale o němž už vím, že bude velkolepý.

     Takhle nějak tedy vypadá život zběsilého člověka v důchodovém věku.     Jiří Suchý

Z divadelního programu ke hře Sladký život blázna Vincka

Divadlo

Mluvíval jsem o něm často nelichotivě. To, že jsem musel hrát na jevišti, považoval jsem za jakousi křivdu, spáchanou osudem na člověku, který je ve skutečnosti zasvěcen filmu. Život mě však z toho vyvedl a dneska si z celého srdce přeju, aby můj sladký život měl charakter obřadu, kterému se říká divadelní představení.

Klid

To je hřivna, která nesmí mému večeru chybět. Možná, že to bude v rozporu s moderním požadavkem tempa, na němž si režiséři soudobých podívaných tolik zakládají. A co takhle vsadit jednou na vláčnost, obejít se bez decibelů, stvořit selanku a tuto jen občas zčeřit, aby nám divák neusnul.

Poezie

Většina mých spoluobčanů se bez poezie klidně obejde. Pro mnohé je slovo poeta synonymem slova blázen. Aby se člověk vysvlékl a šel se zahrabat do koksu, nechal se takto vyblejsknout a snímek posléze  zveřejnit – viz obrázková příloha programu – k tomu je zapotřebí být buď blázen, anebo vidět v absurdnosti tohoto skutku zdroj jakési směšné poezie. Poezie má strašně moc tváří. Myslím si, že poezie je například všechno, co rozesměje děti.

Erotika

Bez ní snad nemůže být život sladký. Příliš vžité názory ji však dosud zatlačují do jakési ilegality, a tak ji ani my nebudeme prezentovat příliš upřímně. I když je mi to v duchu líto, a vám nejspíš taky. Veřejně se hlásit k této oblasti života je výsada, kterou mají pouze lékaři a nemravové. Protože nejsem ani jedno, ani druhé, ukryju radši erotiku dnešního večera do slov a jejich druhého významu, do oblosti dívek, do jejich pohledů a doteků – ale na každý pád nechť je velmi přítomna. Jde mi o to, aby představení bylo co nejvíce lidské.

Humor

To už je asi to poslední, co v tomto vědeckotechnickém světě opravdu k smíchu . Proto jej pěstujeme jako vzácnou květinu, kterou je třeba zalévat a vystavovat slunci – hnojit nám ji budou morousové. A mějme úctu ke komikům, zvláště pak k Laurelovi a Hardymu, k Georgi Formbymu, k V + W, k Jimmiemu Durantovi, k Vlastovi Burianovi, k Ferenci Futuristovi, bratrům Ritzům a Marxům, k Charliemu Chaplinovi, Lupino Laneovi, Eddie Cantorovi a dalším.

Jazz

Zazněl mi v uších ponejprv před třiceti lety a při vší úctě ke všem rockovým a beatovým vymoženostem zní mi v uších stále. Podobně jako Oscar Pettiford, i já jsem se  začal kdysi učit na kontrabas. Hrál jsem však na něj nepoměrně hůř než on. Tou dobou jsem se také obklopil gramofonovými deskami, které když upadly, tak už je nemám. Některé z těch, co mi zůstaly, si dneska večer pustím, ale budou hrozně šelestit.

Různé

Do tohoto odstavce řadím všechny ty drobné požitky, počínaje šimráním na hlavě a končící popíjením hořkého cinzana se sodovkou, a to v takovém množství, aby mi to po představení neznemožnilo odjezd domů autem. (Dalo by se také říct, že si jen cucnu). Šimrání, masáž a vůbec všechny ty doteky, které jsem si do dnešního večera nedisponoval, mají tak trochu co činit se vším, co zde bylo vyjmenováno: mají svou poezii i svůj humor, potřebují klid a je v nich i kus erotiky. Spolu s jazzem se stanou jakýmsi vrcholkem mého sladkého večera a děkuju divadlu, že mi umožňuje toto vše prožívat vlastně v pracovní době.

     Lituji, že zde nemůžu dát ukázku i grafického ztvárnění uvedeného programu. Je rovněž dílem Jiřího Suchého – výborného malíře a grafika.  Domnívám se, že  ukázka vydává za mnohé, co rozsáhlá kniha  obsahuje a  kterou zde celou,  bohužel,  reprodukovat nelze.

Tak tedy ještě pár odpovědí Jiřího Suchého na otázky, které mu klade Daniel  Razím:

Jak váš humor rezonuje  s dobou? Snažíte se o to?

    Rozhodně se nesnažím o dialog s dobou, jako to činí dejme tomu satirici. Se současnem mám snad společný jazyk, ten si neustále lehce inovuju, ale zase ne moc – jsemt´v podstatě konzervativním tradicionalistou. Asi i v humoru. To, čím dnes rozesmávám hlediště Semaforu, se zase neliší až tolik od toho, čemu se u nás publikum smálo před padesáti lety.

Cítíte se být celoživotně ovlivněný díly nebo tvůrčím stylem některých autorů?

     Ano. Hlavně co do poezie bych řekl. Tam je to Vítězslav Nezval, Christian Morgenstern, a kupodivu mě nesmírně zaujali i dekadenti. Třeba Jiří Karásek ze Lvovic a Oscar Wilde. Takže já jako komik jsem vyrůstal na dekadentech. V určité době na mě měl vliv i Vladimír Holan. Třeba píseň „ Na vrata přibili můj stín“ vznikla silně pod vlivem Holana a částečně taky Jefferse. Tihle dva básníci byli sice trochu „z jiného břehu“, ale přesto mně něco dali a nějakej čas jsem se jimi nechal inspirovat.

Na vrata přibili můj stín
Na vrata přibili můj stín
A z dálky se chodili na něj dívat
I zdálo se jim tajemné
Že stín tam visí beze mne
A že mě slyší zpívat
Na vrata přibili můj stín
A ačkoliv nevěří v sílu kouzel
Polili vrata benzinem
A spálili i se stínem
Aby se v noci prý neprobouzel
 
Stín visí přibit za křídla
A hřebíky jsou rezavý
Má píseň lásku zahlídla
A vícekrát se jí nezbaví.
 
A proto zpívám Spal můj stín
Až dohoří tak popel dobře schovej
Tím skutkem snad mě přinutíš
Nerespektovat stínu tíž
Dokud mně slunce neudělá novej.