JEDNOU, KDYŽ MNĚ BYLO OSMDESÁT Jiří Suchý


            „Nač myslet na to co bude, mysleme na to co není. Láska je k dostání všude.   Ať žije hudba a snění. Tanečnic báječná řada, úsměvy, nohy a růže. Škoda, že opona padá, však ještě zvednout se může.“

          K osmdesátým narozeninám Jiřího Suchého  vyšla kniha, která  se jmenuje  Kubistický portrét Jiřího Suchého aneb Jednou, když mně bylo osmdesát… Autorem je Daniel Razím a je to takový dialog o životě a tvorbě Jiřího Suchého. Vydána byla roku 2011.

          Jestli je pravda to, co se říká, že totiž člověk je tak stár, jak se cítí, pak můj věk je tedy značně proměnlivý. Někdy se mi zdá, že je mi třicet, někdy si připadám, jako že stovku už mám dávno za sebou.

     Onoho červencového rána mně bylo osmdesát. Přestože jsem před chvílí vstával, cítil jsem se značně unaven, ale protože den je sváteční – a taky proto, že mně bylo osmdesát -, mohl jsem si dovolit to, po čem jsem celý život toužil: posadit se na zahradu a dívat se před sebe. A to  za předpokladu, že nebudu muset za deset minut vstát a běžet do divadla na zkoušku nebo na úřad k jednání. Vychutnával jsem dobrodiní samoty, která však nebyla absolutní, protože zahradou proétávali ptáci, občas sem vlezla kočka od sousedů a jednou se tu dokonce, ekologické situaci navzdory, protřepal i motýl. To byla společnost, jakou jsem ještě považoval za snesitelnou. Seděl jsem v pohodlném zahradním křesílku, zelená barva trávníku byla očím příjemná a knížku, kterou jsem si vzal sebou, jsem ani neotevřel. To byla příliš velká námaha…

     Když jsem psal tuhle povídku, jejíž fragment máte na očích, bylo mi asi tak kolem padesátky. A těch osmdesát let mi připadalo jako daleká budoucnost. Dneska vidím, že ta budoucnost vlastně nebyla ani tak daleká. Je mi skutečně osmdesát, čili jsem ve věku, o němž jsem se domníval, že se ho snad ani nedožiju. Víc jsem o něm nepřemýšlel. Vlastně trochu ano: říkal jsem si, že až budu stár, pořídím si pohovku, které se říká ušák, do ní se posadím, přes nohy si přehodím skotskou deku a budu střídavě číst, klímat, přijímat přátelské návštěvy a pak si zase zdřímnu… Svým způsobem jsem se na to těšil. Žil jsem tehdy velmi uštvaným životem a tahle vidina mi byla příjemná. Dneska je mi osmdesát  a ten život je uštvanej přibližně stejně jako tenkrát. Až dopíšu tuhle kapitolku, musím se spakovat a ujíždět do Bratislavy, kde hrajeme dvakrát Mamzelle Nitouche , a až se vrátím a vyspím se, čekají na mě nějaká interview – ostatně i v Bratislavě mám schůzku se souborem, kterému budu předčítat svou zbrusu novou, právě dopsanou hru Hodiny jdou pozpátku. V Praze pak na mě čeká Kytice a Lysistrata  a hlavně práce na téhle knize a pak na další knize o kriticích, humoru a obecenstvu, kterou píšu zároveň. A hlavně mi leží u stolu litografický kámen a já se těším na chvilky, kdy na něm budu vytvářet obrázek, kterej ještě nemám vymyšlenej, ale o němž už vím, že bude velkolepý.

     Takhle nějak tedy vypadá život zběsilého člověka v důchodovém věku.     Jiří Suchý

Z divadelního programu ke hře Sladký život blázna Vincka

Divadlo

Mluvíval jsem o něm často nelichotivě. To, že jsem musel hrát na jevišti, považoval jsem za jakousi křivdu, spáchanou osudem na člověku, který je ve skutečnosti zasvěcen filmu. Život mě však z toho vyvedl a dneska si z celého srdce přeju, aby můj sladký život měl charakter obřadu, kterému se říká divadelní představení.

Klid

To je hřivna, která nesmí mému večeru chybět. Možná, že to bude v rozporu s moderním požadavkem tempa, na němž si režiséři soudobých podívaných tolik zakládají. A co takhle vsadit jednou na vláčnost, obejít se bez decibelů, stvořit selanku a tuto jen občas zčeřit, aby nám divák neusnul.

Poezie

Většina mých spoluobčanů se bez poezie klidně obejde. Pro mnohé je slovo poeta synonymem slova blázen. Aby se člověk vysvlékl a šel se zahrabat do koksu, nechal se takto vyblejsknout a snímek posléze  zveřejnit – viz obrázková příloha programu – k tomu je zapotřebí být buď blázen, anebo vidět v absurdnosti tohoto skutku zdroj jakési směšné poezie. Poezie má strašně moc tváří. Myslím si, že poezie je například všechno, co rozesměje děti.

Erotika

Bez ní snad nemůže být život sladký. Příliš vžité názory ji však dosud zatlačují do jakési ilegality, a tak ji ani my nebudeme prezentovat příliš upřímně. I když je mi to v duchu líto, a vám nejspíš taky. Veřejně se hlásit k této oblasti života je výsada, kterou mají pouze lékaři a nemravové. Protože nejsem ani jedno, ani druhé, ukryju radši erotiku dnešního večera do slov a jejich druhého významu, do oblosti dívek, do jejich pohledů a doteků – ale na každý pád nechť je velmi přítomna. Jde mi o to, aby představení bylo co nejvíce lidské.

Humor

To už je asi to poslední, co v tomto vědeckotechnickém světě opravdu k smíchu . Proto jej pěstujeme jako vzácnou květinu, kterou je třeba zalévat a vystavovat slunci – hnojit nám ji budou morousové. A mějme úctu ke komikům, zvláště pak k Laurelovi a Hardymu, k Georgi Formbymu, k V + W, k Jimmiemu Durantovi, k Vlastovi Burianovi, k Ferenci Futuristovi, bratrům Ritzům a Marxům, k Charliemu Chaplinovi, Lupino Laneovi, Eddie Cantorovi a dalším.

Jazz

Zazněl mi v uších ponejprv před třiceti lety a při vší úctě ke všem rockovým a beatovým vymoženostem zní mi v uších stále. Podobně jako Oscar Pettiford, i já jsem se  začal kdysi učit na kontrabas. Hrál jsem však na něj nepoměrně hůř než on. Tou dobou jsem se také obklopil gramofonovými deskami, které když upadly, tak už je nemám. Některé z těch, co mi zůstaly, si dneska večer pustím, ale budou hrozně šelestit.

Různé

Do tohoto odstavce řadím všechny ty drobné požitky, počínaje šimráním na hlavě a končící popíjením hořkého cinzana se sodovkou, a to v takovém množství, aby mi to po představení neznemožnilo odjezd domů autem. (Dalo by se také říct, že si jen cucnu). Šimrání, masáž a vůbec všechny ty doteky, které jsem si do dnešního večera nedisponoval, mají tak trochu co činit se vším, co zde bylo vyjmenováno: mají svou poezii i svůj humor, potřebují klid a je v nich i kus erotiky. Spolu s jazzem se stanou jakýmsi vrcholkem mého sladkého večera a děkuju divadlu, že mi umožňuje toto vše prožívat vlastně v pracovní době.

     Lituji, že zde nemůžu dát ukázku i grafického ztvárnění uvedeného programu. Je rovněž dílem Jiřího Suchého – výborného malíře a grafika.  Domnívám se, že  ukázka vydává za mnohé, co rozsáhlá kniha  obsahuje a  kterou zde celou,  bohužel,  reprodukovat nelze.

Tak tedy ještě pár odpovědí Jiřího Suchého na otázky, které mu klade Daniel  Razím:

Jak váš humor rezonuje  s dobou? Snažíte se o to?

    Rozhodně se nesnažím o dialog s dobou, jako to činí dejme tomu satirici. Se současnem mám snad společný jazyk, ten si neustále lehce inovuju, ale zase ne moc – jsemt´v podstatě konzervativním tradicionalistou. Asi i v humoru. To, čím dnes rozesmávám hlediště Semaforu, se zase neliší až tolik od toho, čemu se u nás publikum smálo před padesáti lety.

Cítíte se být celoživotně ovlivněný díly nebo tvůrčím stylem některých autorů?

     Ano. Hlavně co do poezie bych řekl. Tam je to Vítězslav Nezval, Christian Morgenstern, a kupodivu mě nesmírně zaujali i dekadenti. Třeba Jiří Karásek ze Lvovic a Oscar Wilde. Takže já jako komik jsem vyrůstal na dekadentech. V určité době na mě měl vliv i Vladimír Holan. Třeba píseň „ Na vrata přibili můj stín“ vznikla silně pod vlivem Holana a částečně taky Jefferse. Tihle dva básníci byli sice trochu „z jiného břehu“, ale přesto mně něco dali a nějakej čas jsem se jimi nechal inspirovat.

Na vrata přibili můj stín
Na vrata přibili můj stín
A z dálky se chodili na něj dívat
I zdálo se jim tajemné
Že stín tam visí beze mne
A že mě slyší zpívat
Na vrata přibili můj stín
A ačkoliv nevěří v sílu kouzel
Polili vrata benzinem
A spálili i se stínem
Aby se v noci prý neprobouzel
 
Stín visí přibit za křídla
A hřebíky jsou rezavý
Má píseň lásku zahlídla
A vícekrát se jí nezbaví.
 
A proto zpívám Spal můj stín
Až dohoří tak popel dobře schovej
Tím skutkem snad mě přinutíš
Nerespektovat stínu tíž
Dokud mně slunce neudělá novej.

M-ovci-babicka

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

31 reakcí na JEDNOU, KDYŽ MNĚ BYLO OSMDESÁT Jiří Suchý

  1. Slim napsal:

    Na Suchém je pozoruhodná – a záviděníhodná- vitalita a stálá chuť něco tvořit.
    Už tu o něm byla jedna Muzika, takže není úplně snadné se neopakovat. Ale tohle asi mnohé překvapí, já to taky nikdy dřív neslyšel.

    On i tu reklamu dělá dobře (pak hned následuje další automatické měnění čísel)

    A Štriptejz taky není moc známej (zase je tam měnič)

    No a víc se sem nevejde, ale ještě bych něco rád přidal.

    • Slim napsal:

      OPRAVA. WordPress v tom dělá guláš. Bere zřejmě místo adresy jednotlivé položky adresu začátku seznamu.

      Takže, je třeba kliknout na tu bílou adresu na horním okraji fotografie a potom PŘEROLOVAT DOLŮ, na položku č. 32. A tam je „Přítel René“.
      A podobně přerolováním na č.107 dostaneme Štriptejz.
      „Jesus Maria, Herr Haptman, es stimmt nicht“ vykřikl ustaraně kadet Biegler.

      Bavora prosím o smazání těch dvou dalších komentů pod tímhle

  2. Slim napsal:

    Nepovedlo se. Jestli tohle nebude lepší, tak to Bavore prosím všechno smažte.

  3. Slim napsal:

    Ještě 1 pokus. Bude tam René??

  4. Strejda Olin napsal:

    Jiří Suchý je bezesporu Pan umělec. Po smrti Jiřího Šlitra se pro mě ale stal nezajímavým. Stejně jako Semafor po smrti Jirky Grossmanna.
    Dnešní „umělci“ semaforské partě kolem S+Š a Š+G nesahají ani po kotníky.

    • Slim napsal:

      To jsme na tom podobně, ale ono je to taky generační, člověk z toho „vyroste“. Pro mě už nebyli zajímaví ani Š+G

    • M-T napsal:

      Jo, pánové S + Š uměli, jen namátkou Chybí mi ta jistota, Stará žlůva, Tu krásu nelze popsat slovy …

    • Mac napsal:

      stopro stejně
      jako byl tahoun Šlitr v S +Š, tak byl tahoun Grossmann v Š+G
      dnešek? absolutně nemožné jakékoliv srovnávání

  5. Slim napsal:

    BTW.
    Art 23.00. Adamíra předvádí své hlasové rejstříky
    http://www.csfd.cz/film/228415-spanele-v-praze/prehled/

    • Petrpavel napsal:

      Vřelé díky Slime, nevšiml bych si. Kdyby jenom Adamíra…oba!
      Zrovna dnes jsme se ženou vedli debatu proč asi některé herce milujeme a jiní jsou nám v lepším případě lhostejní…
      „…Často si říkám, že některých vědomostí mě bůh mohl ušetřit…“, není to ideální krédo stárnoucího muže?

    • Hudec napsal:

      Adamíra? Umělec se strhujícím hlasem! „Cynickým“, jak rád říkám. Nenapodobitelné.
      Oldřich Daněk? Neuvěřitelný autor. Chovám doma řadu desetiletí jeho nenápadnou novelku „Únosce“. Fantastické a přitom úsporné psaní a tudíž i čtení – to dá rozum.

    • Slim napsal:

      Pro mne je Adamíra hlavně rozhlasový herec.
      Péčí přítele Lejzra (pardon moskyta) jsem si stáhl Daňkův Dialog s doprovodem děl (Zdeněk Štěpánek + Adamíra) někdy z r. 67, to je ještě lepší. Prakticky úplný vrchol, aspoň z toho, co pamatuju. Vedle Krejčova monologu v Anouilhově Antigoně, ten mám nejvýš.

      Tady existovala „stará garda“ rozhlasové (a zřejmě i dabingové) režie. Bezdíček, Melč, Roll… a co já vím (Horčička NE!, to byl fušer). A „hlasy“. Kepka (mladomilenecký, naivní hlas), Voska, čtec s přitažlivým hlasem, totéž E. Cupák. Ten mi někdy trval několik minut, než jsem ho poznal, tak měl ohebný hlas (Urfaust třeba). A Josef Červinka. A „zasl. umělec Antonín Zíb“, kolikrát jsem tohle sousloví slyšel.

      Včera jsem si četl o Miroslavu Macháčkovi. V dubnu 89 odpovídal (nerad) v anketě na otázku CO UDĚLAT V ČESKÉM DIVADLE PRO UCHOVÁNÍ JEHO NADĚJNÉ PERSPEKTIVY?

      „… Poválečné generaci vložili do rukou štafetu umělci reprezentující dosavadní vrchol vývoje českého divadla, které patřilo mezi nejlepší v Evropě. Běžci však neměli kam běžet – trasa byla změněna. Autoři a pracovní týmy, kterým šlo o skutečnou práci, skutečnou tvorbu, přestali existovat…
      Učení Stanislavského bylo v padesátých letech neustálým vnucováním zdiskreditováno a později úplně zapomenuto. Na divadelních školách už delší čas nepatří k základním pojmům herecké výchovy. Přitom na nedávném festivalu v Moskvě… prohlásil Peter Brook, že Stanislavský trvale ovlivinil a bude ovlivňovat vývoj moderního světového divadla.

      A my.. naopak nazýváme novým a moderním vnějškové prostředky groteskní nadsázky, hřmotnost, bezcitnost, povšechnost a diletantství, expresivní, dávno přežilé masky a vulgární, nechutný, bezpohlavní sex.“

      Hádám, že o tomhle tady mluví paní Zdena.😦

      • Hudec napsal:

        Jiří Klem!

      • Hudec napsal:

        Pardon a ještě z těch trochu mladších : Hartl!

      • Hudec napsal:

        A ještě jednou pardon: U Eduarda Cupáka je zajímavé, že v hlase není vůbec poznat, že byl homosexuál, což se obvykle stává.

      • Zdena napsal:

        Slime, díky,
        přesně vystiženo,
        ale myslím si, že v roce 1989 to ještě nebylo tak do očí bijící, jak je tomu v současnosti.

  6. vonrammstein napsal:

    „Tou dobou jsem se také obklopil gramofonovými deskami, které když upadly, tak už je nemám.“😀
    Geniální🙂 Mám toho chlapa hodně rád. Jednou se mi poštěstilo s ním mluvit osobně při cigárku na one-man show Recital 64 v plzeňský Vědecký knihovně. Veleduch, tenhle člověk.
    Taky mám stejnou zkušenost s těma starejma deskama. Rovněž jsem jich řadu poslal do šelakovýho nebe.
    Tu píseň v závěru kupodivu vůbec neznám, text je fantastickej a jdu to hledat.

  7. Zdena napsal:

    Vy si tu povídáte o Suchým a já blázen zatím dostala pořádně po palici současnou kultúúrou.
    Patří mi to, nevím co mne napadlo pustit jejich ČT a čumět na Díru u Hanušovic…. takovou prasečinu v té bedně dávají a vůbec se nestydí. Kdybych si pustila desku s písničkami ze Semaforu tak by mi bylo na dušičce líp..

  8. ji5 napsal:

    Jiří Suchý je několikarozměrný fenomém.

    Prvním je schopnost vládnout českým jazykem a to ještě po básnicku. I kdyby napsal jen několik málo písní a třeba jen Kytici a Jonáše a doktora Matrace stačilo by to ke svrchovanému obdivu.

    Druhým je jeho vitalita. Je mu 85 let a stále tvoří a hraje.

    Nikoli nepodstatné pak je i to, že (byť neúmyslně) dokazuje, jak málo si česká společnost váží těch, kteří něco dosáhli. Umíme velmi dobře strhávat pomníky, přejmenovávat ulice a prznit historii. Jinak řečeno, náš kabát jde vždy poslušně s větrem.

    Suchý ani jeho Semafor nemohou za to, že se dramaticky změnily podmínky pro provozování kultury. Nemůže za to, že malé divadlo nevydělá tolik peněz, aby se dokázalo samo uživit. O zaplacení hvězd typu Gotta, Pilarové, Matušky a Štedrého ani nemluvě. Místo toho, aby byl Semafor, považován za kulturní dědictví hodné nejen vzpomínání, ale i obdivu za to, že jeho tvůrce má stále síly na to, aby pokračoval, musí se Suchý trapně dohadovat s pražskými radními, aby dostal dotaci a mohl pokračovat.

    Osvobozené divadlo V+W, Semafor S+Š a Cimrmanovo divadlo S+Š jsou patrně světovými unikáty. Všechny vlastně spojuje práce s českým jazykem. Možná i v tom je důvod, proč o jejich dědictví není příliš velký zájem.

    Nedávno jsem viděl, jak přivítali stařičkého kanadského hokejistu v Montreálu. Gordie Howe ukončil svoji profesionální dráhu v 52 letech a v 88 se jeho život pomalu navršuje. Je ale stále připomínán a publikum, které patrně z větší časti tohoto hráče nikdy na ledě nevidělo, mu tleská, protože je trvalou součástí této části kanadské historie. My tohle neumíme.

  9. cobolik pacholik napsal:

    urcite ma nieco z kumstu ten suchy,ale pre mna kus suchy a neprirodzeny v prejave.este co ma tu koplo,pribili muj stin na vrata,ja vzdy hovorim,ze mna nastrelia na panel klincami do betonu…

  10. ji5 napsal:

    Čobolíku, máte pravdu, ale Suchého projev, ať jde o „neherectví“ nebo o „nezpěváctví“ je jen jedna stránka věci. Někomu vadí a někomu ne. Třeba Werich měl Suchého rád, kdežto Voskovec, jak vyplývá z korespondence V+W, vůbec ne. Dokonce až tak, že se Suchý podivoval, když si dopisy V+W přečetl, proč mu Voskovec psal tak pěkné dopisy, když ho „nemusel“. Podobně to bylo se vztahem V+W k Burianovi.

    Vonrammstaine, použiju Vaši předcházející poznámku k následujícímu vysvětlení: Kdykoli napíšu „my … “ nemám na mysli (počtem) omezenou komunitu diskutujících u pana Bavora. Plurál používám v souvislosti s celou českou společností (jak se mi z Prahy nebo Ottawy jeví). Jinak řečeno, dopuštím se generalizace, proti se jedinec může ozvat – a dokonce ji rozbít – ale zase jen důkazy, které lze zobecnit.

  11. Miluše napsal:

    Ve výčtu těch slavných dvojic, není možné zapomenout ani na Lasicu a Satinského, kteří používali podobný styl, a to hříčku se slovy. V jedné z jejich úžasných produkcí na téma čech a slovák – vznikl pojem „človák“.🙂 A takoví člováci stále žijí, i po rozdělení a na tomto blogu.

    Darmo mluvit o kulturní úrovni pořadů TV! Nás, kteří pamatujeme televizní pondělky a představení podobná včerejšímu s Adamírou a Maciuchovou, současná úroveň nepřesvědčí.

    A ještě malá poznámka. Neprávem jsem zapomněla v článku zmínit roli Jitky Molavcové, která je J. Suchému v současné době ve dvojici vynikající partnerkou. Oba dokážou pobavit a rozesmát, aniž by použili „snadných“ prostředků“, bez kterých se současná scéna neobejde. Určitě víte, co tím mám na mysli.

  12. Miluše napsal:

    A dodávám – jak o tom píše fundovaně Slim (8.41).

  13. jaa napsal:

    Hmm, asi jsme měli štěstí, přese všechny nesnáze, žít jak jsme žili. AČ-LI svět nebyl takový jaký byl právě proto. že takový byl. Vždyť ta kontrola či cenzura – přímo nutila lidi vydat ze sebe to nejlepší. No a taky to byli lidi, co zažili válku… tedy se zkušenostmi… Těch 40 let relativního klidu byl se fakto destruující. Hmm
    Když se vše může – vycházejí samé koniny – žádná kvalita… natočí či vydá .se i hnůj, jen když budou many many….

  14. NavajaMM napsal:

    Vďaka, je to skvelý medailón. Suchý to vie výborne so slovom, aj na tej ukážkovej básni o pribitom tieni je to vidieť.
    K vyššie spomenutej narážke, že Suchý je príliš suchý a k asociácii, prečo ho Werich mal rád:
    Najčastejší komici sú exhibicionisti a majú radi, keď sa ľudia smejú „na nich“, keď oceňujú, akí sú vtipní a zabávači. Taký bol napríklad aj Burian.
    Suchý a Werich sú takým typom komikov, ktorí človeku naservírujú myšlienku, často vo vážnom kontexte, a človek sa zasmeje až na tom, čo jemu prebehne v hlave. Preto sú Werich a Suchý vtipní aj z textu, bez mimiky a intonácie, hoci aj tá ich vtipnosti veľmi pomáha.
    Priznám, že aj ja mám rád suchý humor a nemám rád moderné sitcomy s kulisou strojového smiechu.

  15. Tacit napsal:

    Už je to asi tak 15 let, kdy dcera Zuzana zpívala na křtění knížky Miroslava Horníčka a byl tam i Jiří Suchý.
    „Víte pane Suchý, že jsem si vás vytáhla u maturity?“, sdělila celebritě.
    „Tak já už jsem maturitní otázka,“ podivil se mistr. „To ze mě budou studenti i propadat. To mě proto začnou i nenávidět…“

Komentáře nejsou povoleny.